Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 30.

Společenství safírového srdce: Past, 29. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 30. část

Ze zápisů Společenství safírové srdce

Rytíř Perun – vládce z Nebeských výšin: strážce Okeren působil na Silvii jako „hodný ďábel“. Hodně jsme o tom s rytíři diskutovali. Ano, strážci nejsou stvořeni jako lidi – neprojevují silné emoce, necítí sympatie, nepřemýšlí o tom, jaké má kdo srdce. Jejich masky a černé pláště působí přísně a nekompromisně. Možná až ďábelsky, přesto nejsou zlí. Neubližují. Naopak chrání lidskost. Ano, svým způsobem jsou hodní. Co nás překvapilo nejvíce, byl pocit, který jsme z nich cítili po bitvě. Ti „hodní ďáblové“ byli hrdí na spojení, které vytvořili s Kamilem, Martinem, Silvií a Liou.

Kolem Pramene stáli čtyři strážci, Perun s poštolkou na ruce, Ringeril s jaguárem, Arella s vlkem a Morena. Naproti nim Kamil, Martin, Lia, Artur a Silvie.

Strážci postoupili o krok k Pramenu. „Spojili jsme se s těmi správnými.“

„Těší nás....

„…že jsme poznali čestné zástupce lidského světa.“

„Nyní je Pramen opět v naší péči a pod naší ochranou.“

„Je zdravý.“

„Netknutý krutostí Prázdných.“

„Bylo mi ctí, Kamile.“

„Děkuji, Martine.“

„Silvie, i tobě díky.“

„Lio, i já jsem poctěn.“

„Lidé a strážci…“

„… společnými silami zvítězili.“

Všichni byli tak trochu naměkko. Jen Artur se díval do země a potichu zašeptal. „Co se stalo s Kirsiánem?“

„Je pryč.“

„Nebyl posílený spojením s člověkem…“

„…a meč-Trýznitel…“

„…v rukou bezcitného Prázdného…“

„…se mu stal osudovým.“

Artur se nemohl ani na jednoho z nich podívat. S očima upřenýma na zem, zamumlal. „Mrzí mě to.“

„Nás taky.“

„Za to nejsme vděční.“

„To nás zlobí.“

„Teď jsme čtyři.“

„Bude muset být stvořen další strážce.“

„Naši Stvořitelé to už vědí.“

„Brzy se dočkáme.“

„To však není vaše starost.“

„Vy posilujte to dobré…“

„….aby Pramen sílil.“

„Budeme,“ zahuhlali všichni. Strážci se semkli okolo Pramene. Každý z nich přiložil meč ke středu, kde se jejich hroty navzájem dotkly. Z Pramene vyšlehly paprsky světla, které je přiměly zavřít oči.

Když je opět otevřeli, Pramen zmizel a strážci stáli v řadě s hrotem mečů opřenými o dlažbu. Lehoučce se poklonili rytířům. „Vaše světlo je tak mocné.“

„Těší nás…“

„… že je vedete.“

„Naše duše je naplněna jasem.“

„Víme o všem…“

„… co jste učinili.“

„Pro vítězství nás a zástupců lidí.“

„Máte náš dík…“

„… a také věrnost.“

„Přátelství.“

„Vděk.“

Rytíři se lehce uklonili a strážci zmizeli. „Páni, to bylo jako v nějakém filmu,“ vtipkoval Kamil. „Ta úklona…“

„Hlavně ty masky a hlasy,“ přerušil ho Martin. „Takové by jedině mohly vytvořit zvláštní efekty. Musím si je zapamatovat a udělat nějakou ilustraci s nimi. Škoda, že jsem si je nevyfotil.“ Morena obrátila oči v sloup a ostatní se zahihňali.

Náhle se však atmosféra změnila. Artur všem ohlásil: „Já končím.“

„Jak… já končím?“ vykulila na něho Silvie oči. Odsekl ji tak, že i rytíři povytáhli obočí. „Nechci už být součástí skupiny. Kvůli mně zemřel jeden ze strážců a Julie. Nejsem jako vy. Víc se bojím, nejsem tak stateč…“

„Arture, to ne…“

„Zmlkni!“ zaječel Artur na Liu. „Už vás nechci ani vidět!“ Artur sáhl do kapsy, odhodil na dlažbu safírové srdce a utíkal pryč.

„Nechte ho být, Danika ho vyvede do normálního světa a poví mu, kde se zítra uvidíme. Všechny hlavy se obrátili na Peruna. „My se zítra někde uvidíme?“ Perun přikývl. „Ještě o jedné věci nevíte.“

„Bože, máme se děsit?“ Ringeril se zasmál. „Ne, Martine, to nemusíte. Naopak. Těšte se.“

„Na co?“

„Jako vždycky jste netrpěliví a zvědaví,“ Perun se snažil vypadat přísně, ale moc mu to nešlo. Arella s vlkem ukázala na čtveřici. „Jak vidíte, všechno se dalo do pořádku díky naší vzájemné důvěře. Dostali jste se i z té nejhorší pasti.“

„Julie se tedy vzdala safírového srdce, aby…“ Silvii bylo do breku. Morena ji vzala okolo ramen a vysvětlila jí. „Od začátku jsme věděli, že dá přednost své touze. Jasnocitní se neumějí vypořádat s faktem, že je někdy potřeba myslet na celek.“

„Když jsme zjistili,“ pokračoval Perun, „co ji přiměla Klára udělat, nesnažili jsme to zvrátit. Vesna ji hlídala, aby se jí něco nestalo. My jsme věděli, že musíme zařídit, aby Arturovo safírové srdce zazářilo více a přilákalo Torenagovu pozornost. Klára nám vlastně pomohla. I když to bylo ze sobeckosti.“

Silvie si setřela slzičku, která jí tekla po tváři. „Stejně je mi tak líto, že Julie… „ Nemohla to ani doříct, a tak se raději zeptala: „A co Klára a Radek?“ Martin se přidal. „A Prázdní. To jako je teď povede Miloš?“

Ringeril se rozesmál. „Kdyby tu byl Veles, určitě by vrčel: otázky, otázky a zase otázky.“ Perun se rozesmál nejvíc. Poté Ringeril pokračoval: „Co se týče Prázdných, dostali velkou ránu. Jak teď zareagují, ukáže čas.. Radek a Klára nejsou mrtví. Co se s nimi stane, je opravdovou záhadou. I pro nás.“

„Protože nikdo z vás si v návalu všech událostí nevšiml…“

„Čeho?“ přerušil Kamil Arellu, která nepatrně zaváhala, a tak Morena dodala. „Těch třech stínů, které se plazily po dlažbě.“

„Stínů?“

Arella přešla Liino udivení a navázala na Morenu. „Jeden pronikl do Kláry. Druhý do Miloše.“

„A ten třetí,“ vzdechl Perun, „se vytratil. Nevíme, koho si vybere. Nepřekvapilo by nás, kdyby to byl Radek.“

„A co je to za stíny?“ zeptal se za všechny čtyři Martin.

„To ještě nevíme, dáme vám včas vědět,“ odpověděl Ringeril. Rytíři se opět postavili k sobě. Perunova poštolka roztáhla křídla. Ringerilův jaguár mocně zavrčel, Arellin vlk zavyl. Morena na ně ukázala. „Tak zítra ráno v Truhlářské ulici.“

„A jak se odtud dostaneme?“

Na Kamilovu otázku už ale rytíři neodpověděli. Prostor se pootočil a vzápětí se okolo nich objevili turisti. Jeden z nich strčil do Martina. „Ty vole, co se tady pleteš?“ Další narazil do Lii. „Ty jedna můro, co tady stojíš jako debil?“

„Vítejte v normálním světě,“ zašeptala Silvie a vydali se domů.

Z myšlenek Kamila

Všichni jsme se shodli, že ztráta Julie a odchod Artura na nás dolehl až doma. V zmatku všech událostí, v přítomnosti rytířů a strážců byla naše mysl zaměstnaná. Doma jsme si však uvědomili, že umřela naše kamarádka. Tohle stálo na papírcích od Arelly a Moreny. „Tou obětí se stane Julie“. Nejsem na to pyšný, ale holt musím přiznat: kdybych ztratil Martina, jen tak bych se z toho nedostal. Po celou dobu jsem rád, ale tak trochu si vyčítám, že se mi ulevilo… že jsem to nebyl já nebo Martin, anebo Silvie. Chápu Julii, proč to udělala. Kdykoliv jsem doma na ni pomyslel, cítil jsem se na dně. Silvie nám napsala, že nemůže přestat bulit. Fakt nás to všechny skosilo.

Následující ráno jsme se sešli v Truhlářské ulici. Přišel i Artur. Mumlal, že to má poručené od Daniky. Nikomu se nedíval do očí. Mlčel a stál o trošku dál od skupinky. Silvie, která dorazila jako předposlední, se zeptala. „Proč jsme tady?“

Kamil a Martin zavrtěli hlavou. Artur mlčel. „Ty něco víš?“ zeptala se ho.

„Ne. A dejte mi pokoj.“

„Už jsem tady,“ volala Lia. „Tak, co se děje?“

„Nic,“ informovala ji Silvie.

„A co přesně očekáváte? Fanfáry nebo ohňostroj?“

Všech pět stočilo zrak k Zacharelovi, který tu stál v moderním oblečení. I když měl na sobě džínsy a světlou košili, s dlouhými bílými vlasy a krásnou tváří působil nadpozemsky. Lišácky se na podíval, věděl, co si o něm myslí. A souhlasil. „Chtěli jsme vám jen ukázat…“ mávnul na druhý chodník.

Všichni vytřeštěně koukali na hlouček holek. Artur se k nim ihned rozletěl. „Julie! Bože, ty žiješ!“ Všechny čtyři dívky, včetně Julie, se na něho dívaly jako na blázna. Jedna z nich si dokonce zaťukala na čelo.

„Ani se nedivím,“ komentoval to anděl.

Julie se zamračila na Artura. V ztichlé ulici bylo slyšet, jak se ho ptá, kdo je a proč ji otravuje. Artur začal: „Společně jsme…“ A vzápětí přestal. Julie zavadila pohledem o protější chodník. Podívala se na Kamila, Martina, Liu a Silvii… a nijak nezareagovala.

„Ona si nic nepamatuje.“

„Přesně tak, Martine.“ Artur se vrátil ke skupince. „Pověděla mi, že mám odprejskmout.“ Konečně mu došlo to, co všem ostatním. Vzal to sportovně. „Alespoň žije.“

„Jak…?“ Silvie se zadívala na Zacharela. „Nesmíte přece zasahovat.“

„To nesmíme,“ souhlasil, ale pak ve svém rozverném stylu pokračoval. „Mágové na Karlově mostě vytvořili magický prostor, který byl přímo na Zemi. Nesměli jsme nic podniknout, a přesto jsme našli skulinku, jak pomoci a neporušit pravidla.“

„Já to nechápu,“ mumlal Martin.

„Tak to povím po lopatě.“ Anděl je obdařil dokonalým úsměvem a rozpovídal se. „Představte si, že hrajete tenisový zápas. Míček vám spadne do druhé zahrady, kam nesmíte vstoupit. Jenomže když míček dopadne blízko plotu…“

Kamil doplnil: „Můžu strčit pod plot ruku a vzít si jej zpátky.“

„Už to chápu,“ vyjekl Martin. „Byli jsme na Zemi, ale byla v tom zapletena magie a to vám poskytlo maličkou možnost, abyste mohli pomoct.“

„A tak jsme Julii vrátili život. S tím, že ale musí zapomenout na vše, co souvisí s vámi a safírovým srdcem.“

„To mě spadnul kámen ze srdce,“ vzdechla Lia a Silvie ji objala. „Mně taky.“ Artur přikývl a rozloučil se. „Stejně si stojím za svým. Mějte se. Kdybyste něco potřebovali, brnkněte. Budu radši, když ne.“ Kývl na pozdrav a odešel.

Julie se chystala vejít do areálu gymnázia, Artur k ní přišel a omluvil se. „Hele, promiň, s někým jsem se ti spletl.“ Julie se usmála a zadívala se na Artura. Všem bylo jasné, že: „Za chvíli si vymění mobily, začnou na sebe vrkat a budou tam, kde byli na začátku téhle bitvy.“

„Přesně tak,“ souhlasil Zacharel s Martinem. „My rytíři děláme vše dokonale. To vám ještě nedošlo?“ Zabručeli, že jim to nemusí připomínat. „Jak vidím, musím,“ než zmizel, jako by „náhodou“ jim oznámil. „Na další boj vás musí být pět.“

„A kde jako máme sehnat toho pátého?“

Z prostoru nad nimi se ozval andělský hlas. „To už je zařízeno.“

„To toho víme,“ mručela Lia. „Co teď?“ navázala na ni Silvie. Kamil pokrčil rameny. V tu chvíli do Martina někdo drcnul. Obrátil se a spatřil stařenku, které dal ve Zlaté uličce suvenýr. „Něco ti upadlo, kocoure.“

Usmála se a poodhalila zlatý zub. Podávala mu dvěstěkorunovou bankovku. „To je ta, o které jsem vám vyprávěl,“ šeptnul Martin ostatním a směrem k ní namítl. „Ta není moje.“

„I tak si ji vezmi?“ Martin váhal. „Copak jsi neříkal, že si lidi mají dělat radost?“ Její smích, oblečení, zlatý zub a účes byly strašidelné. „Můžete mi říct, kdo jste?“

„Záleží na tom?“

„Nám jo,“ vložila se do rozhovoru Lia.

Stařena si rukou utřela nos. Narvala Martinovi peníze a zahihňala se. „Moc ráda… anebo rád… teď jsem stařenou, takže ráda. Jo, ráda.“ Uculila se a dopověděla. „Ráda… tedy opravdu moc ráda se míchám do toho, co se tady odehrává. A když u toho jsou vlčáci, jaguáři, havrani a kytky, z toho mám největší radost. Na mou duši tu největší.“ Ztišila hlas, takže se k ní museli naklonit. „Rytíři mi dovolili, abych vám vybral… ah, jsem přece stařena, proč na to zapomínám… takže vybrala,“ zdůraznila ženský rod slovesa.

„Co?“ nevydržel to Kamil.

„Ne „co“? Koho! Pátého člena.“

„Cože?“ vyjekli a narovnali se. Nevšímala si jejich otázky a ukázala za sebe. „Tamhle jde.“ Všichni čtyři se podívali tím směrem.

„To není možný,“ vydechl Kamil a všichni souhlasně zakývali hlavami.

Epilog

Král byl spokojen. Rytíři také. „Zvládli to,“ zhodnotil bujaře Perun. Přes tvář mu však přelétl výraz smutku, když se podíval na Daniku a Vesnu. „I když jsme přišli o dva členy.“

Danika slabě zavrtěla hlavou. „Artur bude postupně zapomínat a myslím,“ zadívala se na všechny jemným pohledem, „že je to pro něho lepší. Nikdy tak úplně nezapadl do skupiny. Potřebuje čas pro sebe a své milované koně. Naše společenství ho unavovalo.“ Na to navázala Vesna. „Julie jako Jasnocitná leckdy bojuje sama se sebou. Pro ni je nyní nejdůležitější, aby se zaměřila na vztah s matkou a na to, jak zvládat city a emoce.“ Vesna je ujistila: „Takhle je to lepší.“

„To mě těší,“ pronesl král a oběma rytířkám poděkoval, jak oba členy vedly. „A víme, kdo pronikl na Zem a jak je to možné?“

„Když byl zničen Torenagův duch,“ zaburácel Veles, „uvolnilo se z něho všechno zlo, které v něm rostlo několik tisíciletí.“ Veles vzdechl a podíval se na Neridu. „Řekni o tom, byl to tvůj odhad a my si myslíme, že správný. Vílí vyslankyně zakývala hlavou. „Náraz do vrstvy ohraničující magickou dimenzi Země způsobil trhlinky.“

„To zní logicky,“ souhlasil král. „A co se sem skrze ně dostalo?“

Arella zavrtěla hlavou. „To zatím s určitostí nevíme.“

„S určitostí? Takže ale něco tušíte?“

Tentokrát odpověděl Ringeril. „Jistou představu máme, ale nechceme předbíhat.“

„A panikařit,“ dodal Sírius. Tiana si dala ruku na hruď. „Věř nám, králi, je to velmi znepokojující. I já, dračí rytířka, z toho nemám dobrý pocit.“

„Přátelé, budu počítat s tím, že to jsou odhady, ale chci slyšet váš názor.“

„Na úsvitu velkých říší jako jsou Atlantida a Lemurie se mluví o třech sestrách,“ král ihned přerušil Morenu: „Jde o lidské sestry?“ Bohyně Zimy ukázala na dračí rytířku: „Tiana tvrdí, že na nich nejde najít nic lidského.“

Král se obrátil na Tianu, ta pohotově odpověděla. „V naší dračí říši jsme dlouho nemohli přijít na to, proč mají lidé tak panickou hrůzu z hadů. Takový děs a odpor nemohli vytvořit jen Prázdní. V našich dračích spisech jsem našla text o třech sestrách, které okolo sebe mají omotané stíny. Na první pohled to vypadá, že jde o stíny hadů. Jeden z hadů se živí lidským „vnitřkem“, ne orgány či krví. Vše, co vytváří nehmotný lidský vnitřek. Druhý útočí na fyzické tělo. Právě tyto sestry zapříčinily napříč lidskou historií ty nejhorší činy.“

„Vesmírné záznamy udávají, že se od konce středověku nikde neukázaly,“ dodal Sírius. „To ostatní musíme ještě vypátrat. Jedno je ale jisté, králi.“

„Co?“

„Tohle zlo je mnohem starší než Torenag.“ Sírius a Arella si vyměnily znepokojené pohledy. “Navíc jsou ještě méně lidské,“ konstatovala Arella. „A zákeřnější,“ vzdechl Amras.

Zacharel kývl směrem k Ringerilovi. „Ještě o něčem jsme mluvili. Oba dva jsme cítili, že…“ když anděl ztichl a král povytáhl obočí, elfí rytíř dopověděl. „Ty sestry mají velký hlad.“

Konec 2. dílu

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 29.

Společenství safírového srdce: Past, 28. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 29. část

Z myšlenek Kamila

Od začátku bylo jasné, že ten hajzlík Torenag má dokonalý plán. Nesměli jsme dopustit zničení Pramene. Tím mu ale pomůžeme, aby se zhmotnil. Načež se nás stejně pokusí zabít a je jen otázkou času, kdy se opět zaměří na Pramen. Chvílemi se zdálo, že je všechno nanic. Ta past byla frustrující. V té nejhorší chvíli ale všechno dostalo smysl. Chování Julie, intriky Kláry, naše spojení se strážci, Liin obdiv k ebenovému meči. Pouze Arturovo selhání při zkoušce se bohužel stalo někomu osudovým.

Torenag vytáhl zkrvavený meč z Juliina těla. Civěl na smrtelně zraněnou dívku, která se zadívala na své kamarády a pousmála se. Poté stočila hlavu k Arturovi a potichoučku zašeptala: „Miluji tě. Vždycky budu.“

Její tělo dopadlo na dlažbu. Zkrvavená ruka se dotkla Pramene.

Vše se ponořilo do temně safírové modři.

Nastalo ticho.

Všichni stáli na místě uvěznění v čase. Bez jediného pohybu, bez nádechu a vydechnutí. I srdce všem přestala bít.

Čas a prostor se protkly v osudovém okamžiku, ke kterému vzhlédli dva největší aktéři Vesmíru. Život a Smrt navzájem splynuli. Společně se dotkli Karzanova meče, aby v něm probudili to, k čemu byl stvořený.

Srdce v jílci začalo pulsovat.

Tak jako srdce všech ostatních. Křídla zazářila andělským světlem, jakmile se jeho záře dotkla posvátných mečů, obě poloviny se opět spojily. Salazan, Karzan, Terelan a Okeren povstali. Pouze Kirsián zůstal ležet, jeho meč se jako jediný nezcelil. Modravý jas Pramene zazářil viditelněji než předtím. Strážci postoupili vpřed.

Torenag to pozoroval se směsicí znechucení a obdivu. Poté zvedl meč a přiložil si krví zbarvený hrot ke rtům. Odhodil meč a nadechl se.

Čekal.

Všichni s hrůzou očekávali, až se jeho duch zhmotní.

Čas ubíhal. Sám Torenag cítil, že je něco špatně. Zdvihl před sebe ruku a zadíval se na ni. Žádná změna. Panicky se otáčel a pozoroval všechny kolem. Až zavadil pohledem o Kláru. Vyčerpaný pohled a ochablé tělo naznačovalo, že je na pokraji boje o život. Přesto se dokázala zasmát a ukázat na Julii. „Vzdala se svého posvátného spojení. Zahodila safírové srdce.“

Torenag se mlčky podíval na mrtvou Julii, Klára s námahou pokračovala. „Znám magické zákony, ty parchante.“ Polkla a dodala: „Pramen může zachránit oběť jakéhokoliv člověka, ty ale potřebuješ krev toho, kdo je ve spojení s Vyššími silami.“

Naštvaný Torenag uchopil meč a přistoupil ke Kláře. Rozpřáhl se. Salazan mu však nastavil svůj meč s dračím okem. To mrklo.

Klára vykřikla bolestí. Zásah bílé magie ji přivozoval bolest. Alespoň ji ale ochránil. Salazan odrazil Torenaga, který letěl a dopadl o kus dál. „Co koukáte, zabijte je! Všechny!“

Miloš a všichni Prázdní se dali do pohybu. Miloš sebral Torenagův meč a rozběhl se ke Kamilovi. Ten před ním couvnul. Meč-Trýznitel mu prosvištěl okolo hlavy, kde ho odrazil Karzanův. Miloš zavrávoral, ale opět zaútočil. Jeden z Prázdných se rozeběhl proti Kamilovi. Ten se uhnul a mladíka bouchnul do zad, až spadl na zem. Kamil se postavil před Karzana a společně uchopili meč. Máchli jim a vyrazili Milošovi meč z ruky. Meč-Trýznitel dopadl o kus dál. Karzan k němu přistoupil a jednou ranou ho přeťal. Zadíval se na meč, který se proměnil v hrstku prachu.

Martin a Terelan odvrátili útok mladíka, který kolem sebe máchal panicky mečem a klel. Martin ho kopnul do holeně a poté do břicha, Terelan přeťal spadlý meč a ten se proměnil v prach. Silvie a Lia pomáhali Arturovi. Lia nejprve hodila ebenový meč Arturovi, poté odvrátila útok mladé ženy, která nenávistně sykla: „Zabiju tě.“ Její meč-Trýznitel se dotkl Liina břicha. Ta uskočila. Oběhla ženu, praštila ji do zad. Meč-Trýznitel spadl na zem. Salazan ho přeťal. Hromádku prachu odvál vítr.

Silvii chytili dva Prázdní za ruce, další mířil mečem na její tělo. Okeren zablokoval meč. Prudce se otočila a vykroutila se ze sevření. Udeřila do zad muže, který ohrožoval osamoceného Artura, poté vší silou drcla do Prázdného, který se na ní chystal zaútočit. Pustil meč a spadl na zem. Silvie přikopla jeho meč ke strážci. Okeren se rozmáchl…

Po meči zbyl jen prach.

Ozvalo se cinknutí meče o zem. Artura dva Prázdní natlačili na zídku. Jeden ho držel, další zdvihl meč. Lia popadla meč s dračím okem a zaútočila. Jednoho Prázdného přitom bodla do stehna, toho druhého do ruky. Odhodil meč a dal se na útěk. Salazan přistoupil k meči a zničil posledního Trýznitele.

V tom se ozval výkřik.

Lia stála asi metr od Salazana a s hrůzou v očích se dívala na ebenový meč, který visel ve vzdechu a mířil jí do srdce.

Z myšlenek Lii

V některých chvílích si věřím a jsem sebevědomá. Občas sklouznu do nálady typu „jsem-to-nejnemožnější-stvoření-na-světě“. Když jsem stála proti Torenagovi, myslela jsem si, že to nezvládnu. Potom se ale ve mně zvedla zloba. Proč my normální lidi, kteří sice někdy uděláme průšvih, ale nechceme ubližovat, se máme krčit před hnusáky, jako jsou Prázdní? Vždyť my jim to ulehčujeme. Torenag mě chtěl přinutit, abych se bála a vzdala to, protože (jak nám vyprávěli Kamil a Martin) oni vlastně žádnou sílu nemají. To my jim věříme, že nad námi mají moc. Prdlajs, jsou to ubožáci a slaboši.

„Zabiju tě,“ hřměl Torenag. Zlostí a nenávistí se třáslo jeho tělo i hlas. „Potom dám zabít vás všechny.“

„Čím?“ zeptal se Martin, ihned si však uvědomil, jakou hloupost udělal. Torenag se rozhlédl. Meče-Trýznitelé byly zničeny, Prázdní buď hekali bolestí anebo stáli v hloučku. Ve tvářích se jim zračilo znechucení a strach. Pohled na ně Torenaga ještě více rozčílil. Ukázal na meč u Liina těla. Vyšlehl z něj blesk, který dal Lie pěknou ránu. Spadla na záda. Rychle se postavila, meč opět u ní. Martin a Kamil se rozběhli k meči. Ani na něj nesáhli. Neviditelná síla jimi švihla o dlažbu asi o metr dál.

„Udělala jsi chybu, že sis ho nechala,“ Torenag slastně mlaskl. „Ten meč tě zabije, a pak zlikviduje je.“ Ukázal na skupinku. Lia se udiveně zamračila. Jako by jí četl myšlenky, dodal: „Kdyby byla vzhůru tahle krasotinka,“ kývnul ke Kláře v bezvědomí, „ta by tě poučila, že v magickém světě má všechno svá pravidla.“ Torenag ukázal na strážce. „Ti nesmějí zasahovat, pokud neochraňují Pramen. A o ten nejde. Oběť byla vykonána, meče-Trýznitelé jsou zničeny. Zachránili jste Pramen. Teď už to je jen a jen boj mezi námi. Oni mohou jen stát a dívat se, jak vás zabiju.“

Nasměroval ruku k meči. „Skončeme to.“ Postoupil k ebenovému meči a svou nehmotnou rukou pohladil jeho rukojeť. Oddálil ho od Lii a gestem pravé ruky ho vyslal vpřed. Meč se rozletěl k Lie. Zařvala a chtěla se sehnout, ale nemohla. Meč k doletěl a lehce ji škrábnul po kůži. Poté dopadl na zem.

Vyjevený Torenag zkoprněl. Překvapená Lia zaváhala. Miloš k ní přiskočil a sebral jí meč. Kamil se postavil před něho, Martin za něho. Miloš se snažil máchnout mečem. Kamil ho kopl ho mezi nohy a Martin mu dal herdu do zad.. Miloš pustil meč a s rukama v rozkroku dopadl na zem. Kamil sebral meč, Lia k němu přiskočila a vyrvala mu ho. „Ten je můj, Kamile.“ Postoupila k Torenagovi a vpálila mu do očí. „On je jako já, čestný bojovník.“

Torenag couvl. Miloš, již zcela vzpřímený a pěkně rozzuřený, dal příkaz několika Prázdným, aby na Liu zaútočili. Martin, Kamil, Artur a Silvie se však pohnuli dopředu. Kamilovi v očích zazářila vlčí síla, Martinovi jaguáří. Prázdní se zastavili. Miloš se pěstí rozmáchl po Martinovi, který mu byl nejblíže. Ten se hbitě otočil a Milošovi vrazil loket do žeber. Kamil se přesunul k jeho druhé straně a dal mu pěstí do tváře. Miloš se svezl na dlažbu. Prázdní couvli o pár kroků dozadu.

„Víš, že mě nemůžeš zabít! Už jsi to přece jednou zkusila!“

Lia držela meč a všichni pochopili, proč si ho nechala. Pohled na ně prozrazoval, jak spolu harmonizují. Splývaly spolu a ctily se na navzájem. Pod Torenagovou kontrolou byl meč nelítostnou zbraní, v ruce Lii se stal strážcem spravedlnosti. „Torenagu, dám ti šanci, aby ses zachránil. Vzdej se. Slib, že nás necháš na pokoji a že se už nikdy nepokusíš zničit Pramen. Ušetřím tě.“

„Nikdy! Jsi patetická a hloupá,“ chechtal se Torenag. „Možná i hluchá!“ Zavrtěl hlavou a důrazně zopakoval. „Mě nemůžeš zabít.“

„Ebenový meč tu moc má.“

„Možná jsi, ty malá havraní můro, uměla zrušit mé kouzlo, aby tě meč zabil. Nikdy se ti ale nepodaří vrátit mu takovou sílu, aby se obrátil proti mně. Mučil jsem ho těmi nejhoršími rituály tak dlouho, dokud jsem nezlomil jeho vůli.“

Lia hrdě zvedla meč. „Já a jeho stvořitel jsme mu ji ale vrátili!“ A probodla nehmotné tělo Torenagova ducha.

Ozval se nelidský řev. Ostří ebenového meče pokryla barva rzi. Do všech stran se rozlétly kousíčky starodávného ducha, které se na okamžik zhmotnily a připomínaly části spáleného papíru. Jakmile dopadly na dlažbu Karlova mostu, zmenšovaly se, až se zcela ztratily.

Prázdní to pozorovali s výrazem děsu.

Karlův most se otřásl. Celý prostor se pootočil tak, jako otáčivé jeviště v Českém Krumlově. Zmizelo tělo Julie, Klára v bezvědomí a všichni Prázdní.

Na Karlově mostě zazářilo modré světlo.

Závěrečná část Společenství safírového srdce: Past - již brzy

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 28.

Společenství safírového srdce: Past, 27. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 28. část

Z myšlenek Lii

Jakmile jsme dočetli text a vyřkli jméno místa, kde se nachází Pramen, opravdu nás pohltilo něco jako vír. Všichni jsme nehnutě stáli, prostor kolem nás se začal pohybovat. Otáčet, ale také rozmazávat. Připadalo mi, že kolem mě ubíhá čas a mění se prostor, zatímco já jsem pořád stejná. Věděla jsem, že to dění je silnější než já. I kdybych se chtěla bránit, bylo by to nanic. Všechno se zrychlovalo a stávalo chaotičtějším. Když nastal klid, zjistila jsem, že jsem odtržená od skupiny. Předpokládám, že oni byli na místě. Já jsem se ocitla v mém pokoji. Proč? Proč jim nemohu pomoct? Bylo mi do breku.

„Nač ten smutek?“

Lia sebou plácla na postel a vzdorně se podívala na Velese. „Chtěla jsem jim pomoct. Být u toho nejdůležitějšího. Zatím jsem tady.“ Rytíř se nadechoval, ale Lia ho předběhla. „Měli jsme mi říct, že jsem vám dobrá jen na něco.“

Nechal ji pár sekund, ať se utápí v sebelítosti i naštvanosti. Přisedl si k ní a s obdivem konstatoval: „Těší mě, že jsme vybrali takovou bojovnici.“

„Abych tady teď seděla na zadku?“

Veles se rozesmál, Lia taky. Pak na ni ale s vážnou tváří ukázal. „Ty se nyní zvedneš, vezmeš si ebenový meč a půjdeš za nimi.“

Lia vstala a ujišťovala se. „Tam.“

„Přesně tak.“ Očividně nechápala, co se děje. Veles se také postavil a ukázal na meč, který vytáhla ze skříně. „Klára i Torenag považují meče za zbraně k zabíjení, mnohdy nespravedlivému. Meče si vždy přály, aby se staly bojovníky, kteří chrání a brání. Ten tvůj poznal, že ty jsi přesně taková.“ Lia jej pohladila a Veles pokračoval. „Ebenový meč v tvých rukou má moc zneškodnit toho nejkrutějšího.“

Oba věděli, o koho jde a co to znamená.

„Nebude to pro mě snadné,“ zašeptala s bázní, načež ji Veles pohladil po rameni. „Pro člověka s dobrým srdcem to není nikdy snadné.“

„Jak se ale za nimi dostanu?“

„Metrem a pak pěšky?“ Zdrceně se na něho zadívala, Veles se lišácky usmíval. Ona nikoliv. „Je pět hodin, bude tam spousta lidí a turistů a….“

„Nikdo z nich nic netuší. Je to svým způsobem legrační, když si uvědomíš, že se vedle těch poklidně procházejících turistů nachází úplně stejné místo, kde se ale odehrává bitva o Pramen. A tím zachování lidskosti.“ Lia se otřásla a začala se připravovat na cestu. Veles pokračoval. „Až tam přijdeš, neboj se. Magie si tě přitáhne.“

„A to…“

„Ještě jedna věc, Lio,“ zmlkla a s napětím čekala, co jí Veles řekne. Stočil pohled k meči zabaleného do ochranné látky, poté k Lie. „Můžeš ho půjčit, ale v té nejdůležitější chvíli ho musíš mít v ruce ty. Hodně zdaru.“ Veles zmizel.

„Skvělý, mám sto otázek, ale koho to zajímá,“ Lia chňapla po meči a batohu. „Tak se jde.“

Dorazila tam asi za třicet minut.

Karlův most. Tak tady se vše odehraje.

Celou cestu myslela na to, co prožívají kamarádi a jak se za nimi dostane. Vykročila na most. Proplétala se mezi lidmi a v duchu nadávala, jak má ksakru vědět, co má dělat. Ušla už pěkný kus. A stále se nic nedělo. Skupinka turistů právě sahala na zlaté hvězdičky na kamenné zídce. Jeden z nich se otočil zády k řece. Když spatři Liu, otevřel pusu a šmátral po kamarádech. Nikdo si ho nevšímal, i když vykuleně zíral na Liu a zašeptal: „She´s vanishing.

Z myšlenek Martina

Už vím, jak se cítí herci, když točí film. Když se zastavil prostor, který předtím připomínal abstraktní mazanici, stáli jsme uprostřed Karlova mostu, kde se zdálo vše připravené. My tři (bůhví, kde je Lia) na jedné straně. O kousek dál Julie, Klára a Artur. Naproti nám skupinka Prázdných v čele s Milošem (čert ví, kde je Radek) s meči v ruce. Do jejich čela se postavil Torenag. Rozhlédl jsem se a napadlo mě: „Teď stačí, aby někdo klapnul, a akční scéna může začít.

Torenag spokojeně zatleskal. „Výborně, takhle jsem si to představoval. A naplánoval.“ Popošel o pár krůčků směrem ke Kamilovi, Martinovi a Silvii. „Tady vám můžu pohlédnout do myslí.“ Zadíval se jim do očí. Několik sekund mlčel a potom s roztaženýma rukama zdviženýma k šedavému nebi mocně pronesl: „Podmínky jsou splněny. Karzane, Kirsiáne, Salazane, Terelane, Okerane, vzývám vás, abyste se zjevili se svými meči, a zviditelnil se Pramen.“

Na starodávné dlažbě zazářil neonovou modří Pramen. Sálala z něho čistota a posvátnost. Strážci okolo něho stáli v půlkruhu. Tiší, hrdí, záhadní, temní, a přesto ochranářští, s nádhernými meči hroty opřenými o dlažbu.

Torenag na ně ukázal. Miloš přikývl. Pět mladých lidí s meči-Trýzniteli se hnuli kupředu. Ostří jejich mečů se blyštilo, a přesto jílce už zdobila rez. Kamil kývl na kamarády, a poté k duchu starodávného kněze vyštěkl: „My zástupci prastarých ras to neschvalujeme. Strážci a Pramen musí být zachovány!“

Všech pět se rychle přesunulo k strážcům. Karzan předal meč Kamilovi, Terelan Martinovi. Artur si jej vzal od Kirsiana a Silvie od Okerana.

Julie se zastavila před Salazanem, ale ten ji odhodil opodál a výhružně na ní namířil meč. Kamil i Martin se po sobě panicky podívali. Pochopili. Salazan ji neznal, to Lia prošla zkouškou, aby se s ní spojil. Julii bylo do breku, když v tom…

Kolem Prázdných „prolétlo“ něco černého. Rozeběhnutá Lia se podívala po kamarádech a zavrčela. „Nemám čas na vysvětlování. Jdeme na to. Na vezmi si tenhle,“ hodila svůj ebenový meč Julii a předstoupila před Salazana. Ten jí bez sebemenšího zaváhání podal meč s dračím okem.

Oko mrklo.

Strážci se stáhli dozadu, Pramen se posunul směrem k nim.

Jako první zaútočil Miloš, který v ruce držel o něco delší meč než ostatní. „Konečně tě uvidím zhebnout!“ Kamil odvrátil jeho útok. „Tu radost ti neudělám.“ Miloš švihnul mečem, Kamil se sehnul a Miloš zavrávoral. Kamil ho kopnul a rozmáchl se mečem. Martin se právě bránil před útokem šílené mladé ženy. Ta okolo sebe máchala mečem, jako by šlo o bič. Dorážela na Martina, ale jeho meč odvrátil každý její útok. Artur a Julie bojovali s dvojicí Prázdných, kteří se jim trošku vzhledově podobali. Lia šermovala s mladíkem dvakrát vyšším než ona.

Klára se po očku podívala na Torenaga, který fascinovaně hleděl na to, jak Prázdní s vervou útočí na protivníky. Nenápadně se otočila, vztáhla ruku a….

… zasténala bolestí a padla na zem. Na okamžik se všichni ohlédli na její ležící tělo. Ze zad jí trčela dýka, která ale vzápětí zmizela. Po zádech jí stékala krev. Zvedla se na všechny čtyři a zasténala. Torenag k ní syknul: „Tušil jsem, že mě chceš zradit.“ Klára se smutně zadívala na Julii, ona na ni.

V ten okamžik se ale mladík naproti ní opět rozpřáhl a Julie se musela začít bránit. Lie se podařilo dostat protivníka na záda. Ležel na dlažbě a snažil se odvrátit její útok. Její meč narazil na jeho. Torenag se k nim rozešel. Artur se rozeběhl a vrazil mu meč do zad…

…. Meč prošel jeho tělem. Artur spadl na zem a Torenag kráčel dál. Ušklíbl se na Kamila a Martina. „Mně tak snadno nezničíte.“ Došel k Lie a mladíkovi, který s ní sváděl boj. Hbitě mu vyrval meč a vrazil mu ho do břicha. „Slabochu!“ Poté zaútočil na Liu.

Ta se lekla, ale ihned instinktivně couvla a zvedla meč do obranné pozice. Torenag jí ho vyrazil z ruky a svůj zvedl hrotem vzhůru. „Nastal váš čas, meče-Trýznitelé. Probuďte svou sílu zla a zničte posvátné meče. To vám přikazuji já, nepřítel prastarého řádu na Zemi, služebník krutosti a bezcitnosti.“

Obloha potemněla. Z mečů-Trýznitelů vyšlehly syčící „jazyky“. Na ostří se objevovaly pramínky krve. Ze všech stran se ozývaly žalostné nářky a výkřiky bolesti. Meče zla v sobě probudily moc.

Když se vše vrátilo do normálu, Torenag kráčel pryč od šestice: „Teď už nemáte šanci.“ Kopnul do uplakané Kláry a přikývl na Miloše. Ten vykřikl: „Odzbrojte je a zničte strážce!“

Lia naštvaně zaútočila na mladou ženu, která převzala od Torenaga meč. Stačilo jediné zkřížení mečů. Jakmile se meč-Trýznitel dotkl posvátného meče s dračím okem, rozlomil se. Lia držela polovinu meče a zírala na tu druhou ležící na dlažbě. Žena popošla k Salazanovi a zabodla mu svůj meč do těla. Strážce dopadl bezvládně na zem.

Všech pět posvátných mečů bylo zlomeno. Do těl všech strážců se zabodly meče-Trýznitelé a ti padli mrtví na zem.

Z myšlenek Kláry

Moje máma říká, že sousta věcí nevyjde tak, jak si představujeme. Jo, právě s tím souhlasím, Tuhle chvíli jsem si vykreslovala jinak. Mile mě překvapilo, že se Torenag zbavil Radka, který mě přinutil přísahat, že pro něho zabiju Artura. Na druhé straně v mých představách nebyla ta část, kdy do mě Torenag vrazí dýku. Cítím, že mi magický jed koluje žilami, ačkoliv jsem provedla rituál, který mě měl před ním ochránit. Torenag je opravdu silný. V jednom mě ale nepředčil. Hned při prvním setkání jsem dala Julii prsten, po jehož nasazení vycítila můj příkaz, aby učinila to, co Torenaga překvapí. A ona to udělala.

Klára se přesunula k zídce mostu, o níž se opřela. Bolelo jí celé tělo, ale odolávala a nehekala. Ani neprosila o milost. Tu radost Torenagovi neudělá.

Ten ji však právě zažíval. Odhrnul si kapuci z hlavy a jeho děsivé oční důlky pozorovaly scénu, která ho posunula k vítězství. „Tak co vy zvířata,“ obrátil se na Kamila a Martina, poté na ostatní, „a vy, kteří k nim patříte, kdopak z vás se obětuje?“

Všech šest postoupilo kupředu. Ze všech čišelo odhodlání. Kamil se smutně ohlédl na ležící strážce, pak se opět obrátil k Torenagovi. „Můj táta říká, že člověk nikdy nemůže vědět, jak se zachová, dokud se neocitne situaci. Bál jsem se, ale teď je jasné, že to nejhorší je nechat tě otrávit Pramen. Já se obětuju.“

„Ne, to já jsem ten dobrovolník,“ odstrčil Martin Kamila.

Artur zaváhal, ale nakonec s Liou postoupili o krůček dopředu a nabídli sebe. Zdálo se, že Torenag neví, co dělat. Díval se na ně, vysměvačně uvažoval nahlas. „Tak já mám na výběr,“ poté se pootočil k Milošovi, který mu podal svůj meč. „Radek mě zklamal, ty jsi ho zdatně nahradil. Poraď mi, koho z nich mám zabít.“

„Všichni jsou nechutní. Zabij jednoho z těch zvířat anebo tu Modrobuněčnou. V poslední době mě vůbec nerespektovala.“

„Ne, vezmi si mě,“ vykřikl Kamil.

„Ne, mě!“

Torenag je ignoroval, odstrčil Artura a Liu a zadíval se na Silvii. Přistoupil k ní a přiblížil svou ruku k jejím vlasům. Klára si oddechla, Artura si vůbec nevšímal. Torenag si prohlížel Silvii, jako by šlo o kus mábytku. Nadechoval se, když v tom sebou trošku škubnul. Prudce se obrátil k Arturovi. „Tvé spojení s těmi vašimi ochránci je tak silné.“

„Cože?“

„Cítím ho tak intenzivně. Více než z těch druhých. To se mi bude hodit.“ Torenag kývnul na Miloše. Ten spolu se dvěma Prázdnými chytili Artura a dovlekli ho k Pramenu.

„Ne! Artura ne!“ zachrčela Klára. Torenag se na ni arogantně ušklíbl.

„Tvrdila jsi, že ho před ním ochráníš!“ zaječela Julie na Kláru.

Artur stál poblíž Pramene. Na rozdíl od ostatních bylo zřejmé, že se bojí a že se nemá chuť obětovat. Kamil k nim popošel. „Hej, Torenagu, vez…“

Miloš ho chytil, jeden z Prázdným mu vrazil pěstí do břicha.

„Je to tak silné a mocné…“ Torenag s rukou u Arturovy hrudi se odmlčel. Klára však věděla, co se mu hodní hlavou. Čím silnější spojení s posvátnou silou, tím větší moc má krev oběti. Torenag o dva kroky postoupil a zvedl meč-Trýznitele. Hlasitě vyřkl text v čarodějnickém jazyce. Klára ho znala. Prastarý mnich žádal lidskou oběť, aby neotrávil Pramen.

Zahřmělo.

Na obloze se objevily blesky, které vytvořily obrazec lebky. Všichni stáli jako přikovaní na místě. Neviditelné řetězy je držely na místě. Okolo nich se rozeznělo dunění, hromy, nelidské výkřiky. Pramen ztrácel svůj jas.

Artur se třásl, selhal mu hlas. Torenag už ječel, aby přehlušil okolní hluk. Vyzdvihl meč do výše. Vyšlehl z něho blesk. Klára zmobilizovala všechny síly, aby zvedla ruku a namířila ji na Liu.

Torenag vyslal k nebesům další blesky, které proťaly lebku na obloze. Ta se rozpadla a dolů se snesla sprška jisker. Klára zamumlala zaříkadlo. Liu něco vyzvedlo do hůry a smýklo s ní směrem k Arturovi.

„Něco černého“ dopadlo na Artura, přesně jak to osud ukázal Arturovi. Julie skočila před Artura. Lia ho svým dopadem porazila. Oba spadli na zem. Torenag švihl mečem a…

… proťal tělo Julie.

Společenství safírového srdce: Past - Část 29. - již brzy

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 27.

Společenství safírového srdce: Past, 26. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 27. část

Z myšlenek Silvie

Máma často říká, že nemám litovat ničeho, pro co jsem se rozhodla. Pokud to někomu neublíží, je třeba se být vděčný za vše, co prožijeme. Kolikrát už mě napadlo, že teorie je to hezká, s praxí je už někdy horší. Fakticky jsem ráda, že jsem členkou Společenství safírového srdce. Když se nám daří, je to bezva pocit být součástí tak prima skupiny. Ve chvílích strachu ale na to určitě zapomenu a jako pravý strašpytel se budu pěkně litovat a děsit, co bude dál. Na to mi máma ale vždycky poví: „A co když ne?“ Tak jsem si to vyzkoušela.

Ocitla se před dvěma vysokými, do dálky se linoucími zdi. Stály od sebe asi tak pět metrů. Jedna byla zlatá, druhá stříbrná. Silvii ihned napadlo, že jimi musí projít. A pěkně ji děsilo, že nevidí konec. To má jako nekonečně dlouho pochodovat mezi dvěma kolosy? Proč? Je snad mrtvá a tohle je cesta… TAM.

„Ne, nejsi mrtvá, jsi znovuzrozená a posílená k osudovému boji,“ zaznělo za ní.

Věděla, komu ten hlas patří. Chtěla se otočit, ale na ramenou ucítila dvě silné ruce s drápy. „Zase si budeme hrát na tu stupidní pohádku Kráska a zvíře?“

Zasmál se. Neodpověděl jí, ale držel ji tak, aby se nemohla otočit.

„Hele, nejsem žádná hlupačka ze středověku. Mně nepoleká tvůj vzhled. Naopak fakticky bych tě chtěla vidět. Abys věděl, ráda se dívám na seriály, jako je Grimm a tam jsou bytosti…“

„Vím, že bych tě neděsil. Teď se ale nemůžeš rozptylovat tím, jak vypadám. Musíš jít vpřed. Neotáčej se.“

„No, jo, už jdu,“ huhlala Silvie a chtěla přece jenom hlavu otočit. V polovině se ale zastavila. „Co jsi myslel tím… víš o znovuzrození k osudovému boji.“

Jemně ji pošťouchl, aby kráčela vpřed. „Strážce jsme stvořili tak, aby každý celou svou bytostí byl zaměřený na jedno: na ochranu Pramene. Vložili jsme do nich i instinkt, aby zabili každého, z něhož neucítí stoprocentní oddanost k Pramenu. My, stvořitelé strážců, jsme se ale dohodli, že do Kamila a Martina vložíme energii, která ten proces může zvrátit. Protože jste našli strážce jako první, máte šanci s nimi vytvořit spojení, které vám velmi pomůže proti Torenagovi a Prázdným.“ S povzdechem dodal: „Předcházela tomu však samozřejmě zkouška.“

„O jakou zkoušku vlastně šlo?“

„O ní vám povídal Kamil a Martin. Dostat se k branám smrti, přijmout ji. Nelitovat, že jste na straně Dobra.“ Silvie se nadechovala, ale Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene, smutně dodal: „Jeden z vás ní neprošel.“

Zastavila se. Sklonila hlavu a snažila se uhodnout, kdo to byl. V mysli jí vyvstala dvě jména. Stále více se přikláněla k jednomu. A tak to zkusila: „Co bude s Arturem?“

„Rytíři ho probudí k životu. Vaše těla nezemřela, to vaše nitro umřelo, abyste se mohli zrodit posílení a připraveni k boji. Artur se ho také zúčastní, nebude však mít v sobě sílu strážce.“

Vrtalo jí hlavou, co to může Arturovi přinést. Nezeptala se však, protože se bála odpovědi. Proto mu položila jinou otázku. „A co já?“

Věděla, že se usmál, ačkoliv ho neviděla. Jeho hlas zněl zase příjemně, vrnivě, šeptavě jako pohlazení a veseleji. „Pátý strážce je jiný. Nepatří k žádnému elementu, jak víš. U tebe to probíhá jinak. Víme, že jsi v první bitvě prošla smrtí i zrozením, abys přinesla na Zem sílu Modrého Amarathu. Tato zkouška nám stačí.“

Silvie si vzpomněla, jak se přitom cítila. Strach o život a děs s bolesti ji svazoval do té chvíle, než pochopila, že v tom nekonečném prostoru umírá, aby se opět narodila. Pokud prožili to stejné Kamil, Martin a Lia, budou mít zase o jednu společnou zkušenost více. Přála si to.

Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene, opět promluvil: „Na tebe čeká jiný úkol.“

„Jaký?“

Ticho. Silvie se otočila. „No, jo, tak zase nashle,“ potichu vrčela. To jí přešlo v momentě, kdy se ozval hluk, jako když se o sebe třou dva kamenné kvádry. Zacpala si uši. S hrůzou se zadívala na obě zdi. Ještě před chvílí byly od sebe vzdáleny několik metrů, teď nanejvýš dva. Otočila se a zjistila, že začátek je v nedohlednu. Stejně jako konec. Ušla pár kroků vpřed a další zachvění a zvuk.

Posun.

Nyní už mohla na obě zdi dosáhnout, když rozpažila ruce. Rozeběhla se kupředu. Běžela a běžela. Při dalším zachvění však spadla na zem. Zdi se hlučně posunuly k sobě. Ocitla se v soutěsce dvou kolosů, které dělil metr volného prostoru. Začala ji opouštět víra, že jde jen o nějaký test, který dobře dopadne. Náhle chápala Artura, který neuspěl. Ačkoliv nevěděla, čím si musel projít, začala se mu omlouvat, že k němu byla nespravedlivá a v duchu o něm pochybovala.

„Hej, říkali jste, že já nemusím žádnou zkouškou procházet!“ Odpovědí jí bylo další posunutí zdi k sobě. Již se obou dotýkala rameny. Zhluboka dýchala, snažila se zklidnit třes rukou a nutkání na zvracení. Sedla si na zem a s hlavou složenou na kolenou se rozbrečela.

Bylo jí fuk, že jí opustila víra i odvaha. Na jednu stranu jí srdce přesvědčovalo, že rytíři by ji nenechali zemřít, na straně druhé dorážela logika: tak se podívej, v jaké jsi situaci. Snažila se myslet na něco, co by alespoň maličko zahnalo strach, jak ji ty dva kamenné kolosy rozdrtí. Myslela na mámu a Zrzi, jak moc je má ráda. Přemýšlela, jaké štěstí měla, že potkala Kamila, Martina Liu. A rytíře. Bůhví proč, najednou jí mysl zaplavila jediná lítostivá myšlenka…

…. I ji samotnou rozesmála. Setřela si slzy a musela myslet na jedno a totéž. Takhle se asi chová blázen. Strachy se jí chtělo čůrat i zvracet, přesto mrzutě vrčela. „Fakt mě mrzí, že umřu a nevím, jak vypadá Jeden z těch, kteří stvořili srážce Pramene. To je tak nespravedlivý.“

Ozvalo se zadunění a poté tření, zem se chvěla. Silvie si musela zakrýt uši a zavřít oči.

Čekala bolest.

Přišla.

Jiného druhu.

Sundala si dlaně z uší a otevřela oči. K jejímu údivu se zdi vrátily do původní pozice jako na začátku. Neviditelné řetězy se jí utahovaly okolo těla. Hlavou jí prolétlo: „Utíkej, jinak se té bolesti nezbavíš.“ Hnala kupředu. Bolelo to, ale pořád to bylo lepší, než být rozdrcená mezi dvěma kolosálními zdmi. Připadala si groteskně. Pádila s tělem dopředu, jako by jí někdo táhnul za sebou, nikdo tam však nebyl.

Byl.

V dáli se objevila černá tečka, která „rostla“, jak se k ní Silvie blížila. Konečně bylo možné rozeznat, že jde o strážce. Stál tam jako rytíř, který hlídá poklad. Anebo taky jako vězeňský dozorce čekající na svého vězně. Ať tak či onak, šel z něho strach. Silvie však svou zásobu děsu vyčerpala před chvílí. „Co to má znamenat?“

„Příliš dlouho jsi váhala.“

Silvie mávla rukou a ukázala na zeď. „A tohle?“

Neosobní šepot se odrážel od obou zdí. Nahánělo to až hrůzu. „Někdo se je snažil prolomit silným kouzlem. Ony však odolaly.“

Hlavou jí prolétlo, že za to může Klára nebo Torenag. Vzápětí ji však napadlo: „Jaký k tomu měl ten dotyčný důvod?“

„Zde se ukrývá informace, kde se nachází Pramen.“ Silvie povytáhla obočí a čekala. Strážce také. Působil jako hodný ďábel. Bože, existuje vůbec něco takového? Měla se ho bát, ale opak byl pravdou. Důvěřovala mu a začal se jí líbit i jeho chladný hlas a hrdý vzhled v tmavém plášti a stříbrnou maskou. „Povíš mi, kde je?“

Namísto odpovědi k ní přistoupil o pár korků blíže. Ruka v černé rukavici svírala stříbrno-zlatý meč se Sluncem a Měsícem. Zvedl jej čepelí nahoru. „Já strážce Okereon přijímám naše spojenectví. Hleď, kde je ukrytý Pramen.“

Strážce ukázal na zlatou zeď, kde svítila čísla:

1357

Poté ruku přesunul do prostoru před sebe, kde zářilo číslo:

9

A nakonec meč v pravé ruce nasměroval na stříbrnou zeď, kde se objevila číslice:

7531

Z myšlenek Silvie

Aby se zjevil Pramen ve fyzické podobě, je potřeba: najít pět strážců a jejich jména, pět posvátných mečů, v nichž je umocněna jejich síla. Musí u toho být zástupci pěti ras na Zemi. To splňujeme: já jsem Modrobuněčná, Kamil a Martin zastupují Světlokrevné, Artur Prapůvodní, Julie Jasnocitné a Lia je Prvovznešená. Poslední podmínkou je zjistit místo, kde se Pramen nachází. Na té právě pracujeme u Kamila doma. „My“ znamená: já, Kamil, Martin a Lia. Když se Artur probudil, bez jediného slova utekl.

„Myslíte, že to místo někdy najdeme?“ zeptala se ustaraně Lia. Nikdo z nich nevěděl, co na to říct.

A přesto dostala odpověď. „Toho se nebojte,“ ujistil je moudrý hlas, „až splníte poslední podmínku, každý z vás bude vtažený na místo, kde se spojíte se strážci Pramene.“

„Kým a jak?“

Mistr se záhadně podíval na Kamila, pak na všechny: „Kým? Vírem osudu. Otevřeli jste se magickým dimenzím a Torenag ví, jak zařídit, abyste byli všichni tam, kde je potřeba. A jak? To uvidíte.“ Sírius se zasmál. Ostatní mu oplatili úsměv, načež Silvie zamumlala: „Nevypadáš, že by ses bál?“ Sírius povytáhl obočí, a tak Silvie doplnila. „Jde o vážnou věc, co když prohrajeme? Torenag je pěkně silný hajzlík.“ Sírius se usadil do křesla. Přemýšlel, byl přitom vážný, nikoliv však zachmuřený. „Vedli jsme vaši skupinu tak, abyste se ocitli v tomto bodě. Torenag chtěl hnusně využít magii, aby vás zničil. Vy magii neznáte, a tak jsme vás mohli chránit dle magických zákonů. Z naší strany se nedá už nic jiného dělat. Teď je to na vás. My ve vás věříme.“

Lia se oklepala. „To je někdy horší, než…“

„Není,“ přerušil ji Sírius, poměrně ostře. „Víra v toho druhého je moc důležitá. Víš proč?“ Když zavrtěla hlavou, už mnohem jemněji dodal. „Jedině tak můžeme být společně silnější.“

„A co Artur, je mi ho líto?“

Sírius se obrátil k Silvii. „Teprve se ukáže, jaké následky bude mít, že neprošel zkouškou. Třeba z toho vyvázne. Nedejte se omezovat strachem, musíte se teď soustředit a věřit.“

Martin se záhadně usmál. I Sírius pozvedl oči, a tak všem vysvětli. „Jdi dál. Nelituj se. Bojuj za to dobré. A hlavně věř.“ Podíval se na Kamila, který pochopil. Ostatním vysvětlil. „K tomu nápisu mě přivedl jaguár, když mi bylo nejhůře.“

Sírius souhlasil. „Toho se držte.“

„Jak ale zjistíme, kde je Pramen?“ zeptala se zdrceně Silvie. Přešla ke Kamilovým psům, kteří si lebedili v blízkosti Síria a doplnila. „Mně ta čísla absolutně nic neříkají.“

Všichni zamumlali totéž a všichni, včetně psů, otočili hlavy k Síriovi. „Mládeži, zadívejte se na ně. Co je na nich neobvyklého?“

Lámali si hlavu, pěkně dlouho. Až se konečně Sírius slitoval. „Dejte je to jednoho řádku.“

1357 9 7531

Zamysleli, když v tom Martin vyjekl. „A, jo! Ať je čtu zprava nebo zleva, je to jedno a totéž.“

„To je fakt. Ta devítka uprostřed rozděluje dvě zrcadlově stejné skupiny čísel,“ Kamil se plácl do čela a obrátil se k Síriovi. „To má asi nějaký význam?“

„Velmi důležitý. Ta čísla indikují, že jde o magicky mocné číslo.“ Sírius přimhouřil oči a přešel k jinému tématu. „Torenagova síla bude omezenější, jelikož je prokletý, ale i tak bude moci zasahovat a používat kouzla.“

„Kde je to místo?“ vyhrkla Silvie.

„Rok, měsíc, den a čas,“ Sírius vstal. Ještě než zmizel, pobaveně vysvětlil. „Mágové, čarodějky a mistři ezoterických nauk umějí vycítit pravý okamžik. Nepotřebují hodinky s minutami. Takže i když v té době neexistovaly tak přesné přístroje na měření času, věděli, kdy přišel ten pravý čas a mohlo se tak začít.“

„A to mělo znamenat co?“ divila se Silvie, Kamil ale už popal notebook a otevřel jej. „To je jasný. Hledáme místo, které se pojí s rokem 1357.“

Lie to taky došlo. „To místo je v Praze a váže se k němu datum 9.7…“

„A čas 5.31,“ pokračovala Silvie.

„Bože, to je ono!“ Všichni se nahrnuli k monitoru. Kamil ukázal na obrázek a na text:

9.7. 1357 v 5.31 byl položený základní kámen jedné z nejmystičtějších a nejkrásnějších památek Prahy. Toto datum bylo mágy a ezoteriky vybráno jako šťastné.

„Doufejme, že nám fakt přinese štěstí,“ bručel Martin.

Skupina čísel tohoto okamžiku se navzájem zrcadlí, a tím se vytvořila magická kruhová ochrana daného místa.

Anebo taky past.

Společenství safírového srdce: Past - Část 28. - již brzy

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 26.

Společenství safírového srdce: Past, 25. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 26. část

Z myšlenek Radka

Pyšnil jsem se tím, že jsem nejmladší osobou, která kdy vedla komunitu Prázdných. Byl jsem rád (spousta kříženců by to asi popsala „byl jsem šťastný“), že mám vedle sebe Kláru a pradávného Atlantského kněze Prázdných Torenaga. Klára mě ale zradila. V poslední době mě napadají podivné věci: například, že Jirka se mnou jednal čestněji než mnozí Prázdní. Vzpomínám často na tetu. A co je ze všeho nejhorší a za co bych se styděl, kdybych to uměl, je sílící pocit, že Kamil a Martin jsou Světlokrevné bestie, a přesto se mnou jednají férověji než můj vzor – Torenag.

Už zase.

Radek ležel v nádherné posteli v barokním stylu. Všude okolo se plazily jazyky zlatavého písku. Modré nebe nad hlavou a krásné dívky sedící okolo lůžka dokreslovaly scénu jako z pohádky. Radek jedl šunku ze stříbrného podnosu a nastavoval rozpálenému slunci své dokonalé tělo. Dvě dívky ho hladily po hrudi, další dvě o něho bojovaly před jeho očima. Luxus a obdiv miloval nejvíce. Cítil se na vrcholu blaha. Netušil že…

…. zpod saténového polštáře vylezl malý štír. Radek si ho vzal na ruku. Prázdní nesnášejí zvířata. Jedině tak pavouci, štíři a někdy i plazi je umějí potěšit. Protože takový pavouk je nejen nádherný, ale na rozdíl od ostatních zvířat netouží po citech. Štíra člověk může hladit. Jemu to je ale ukradené, na rozdíl od patetických psů a koček, které chtějí být miláčky lidí. Radek si hrál se štírem. Ladně se pohyboval po ruce, skočil mu na břicho a dokráčel až k prsům. Radek k němu ucítil náklonnost, když v tom...

… štír narostl do obřích rozměrů. Jedním máchnutím zabořil jedovatý ocas do Radkova srdce a klepeta do hlavy. Radek umíral s pohledem na tvora, v jehož očích uzřel hlavu bez očí, s chomáčky vlasů na lebce a rty roztaženýma ve spokojených škleb.

Zase se mu zdál ten hrozivý sen. Sotva si v těchto dnech zdřímnul, objevil se. Přinášel mu poselství, že všechno krásné končí kvůli tvorečkovi, kterého si pustil k tělu.

„Tak jako sis pustil k tělu Torenaga.“

„Přestaň! Mlč!“ Radek ji sice neviděl, ale byl si naprosto jistý, že ten hlas v jeho hlavě patří tetě. Jasnocitní umějí být neodbytní a dusit svými city. Radek vstal z postele. Bylo něco málo po druhé hodině. To se mu v minulosti nestávalo, aby usnul během dne. Učesal si vlasy, protáhl si záda a zakroutil krkem. Ztuhlost polevila. Hněv začal ustupovat.

Něco ale bylo špatně. Cítil to.

„Jeho duch skrze Kláru posílil, umí si vytvořit magický tunel, do kterého vtáhne lidi, které chce. Takhle chtěl například zabít tvého kamaráda Jirku.“

„Mlč! To by nikdy neudělal! Není takový! To ty jsi stvůra, která mě ničí! Stále víc a víc. Jak je to možné.“

Klára mě prosila, abych ti pomohla. Abych ti vysvětlila, co se děje.

„Za mrcha! Ta zrádkyně. Zabiju ji hned, jak…“ Radkův hlas ustal. Kolem něho zahučelo, vše se zhouplo a prostor se protáhl. Vše zmizelo a on byl vtažen do prostoru, který mu připomínal zvláštní efekty z filmů a videoher. Okolí se stalo čmouhou, dokud se prostor nezastavil a on nestál tam, kde nebylo nic. Jen nekonečno.

„Vítám tě v mém světě.“

„Torenagu,“ vyjekl Radek, jen částečně nadšený. Cítil strach a pochyby, což se odrazilo na jeho tónu, ale i pohledu očí a držení těla. Byl ostražitý, což se Torenagovi moc nezamlouvalo, a tak se ostře ohradil. „Proč to vlažné přivítání? Nejsi snad rád, že se konečně setkávám, aníž nás rozděluje magický kruh. Netěší tě, že jsem zařídil tohle naše setkání? Stálo mě to dost sil.“

Radek se začal omlouvat. Ačkoliv věděl, že Torenag nechce slyšet stupidní výmluvy. Bažil po jeho důvěře a naprosté oddanosti. „No, čekám. Proč mi nevěříš?“

Radek sklopil oči. „Prý jsi chtěl zabít mého kamaráda Jirku?“

„Prázdní nemají kamarády!“ Torenagův zhnusený hlas ustoupil výčitkám. „Zklamal jsi mě. Tvoje chování je trapné. Ukazují se v něm lidské emoce.“

Díkybohu!

Oba se otočili po směru, odkud vycházel jemný, i když trochu unavený hlas. Konečně ji uviděl. Radek se neubránil určitému překvapení. Vyzařovala z ní síla, ale i laskavost, i když ji nechal zabít. Ksakru, co se s ním děje? Proč ji tak obdivuje? Radek se snažil, aby přebil ten nechutný tok emocí a pocitů.

Teta, naplněná mírem, k němu přistoupila. „Jsi jiný, jsi lepší než on.“

Torenag na ni ukázal, jako by šlo o největší kacířku na světě. „Takový jsi kvůli ní. Chce z tebe udělat podobnou stvůru, jako je ona.“ Rozzlobený tón ustoupil rozladění. „Jsem velice roztrpčený, že se jí to vede.“

Radkova teta stála s rukama složenými na úrovni klína a něžně pozorovala Radka. „Tou zrůdou je on.“ Teta se obrátila k Torenagovi a vyjela na něho. „Možná bys měl mému synovci vysvětlit, proč jsi žádal Kláru, aby předala Milošovi tvůj příkaz ohledně mečů -Trýznitelů.“

„Cože? Kdy?“

„Při jejich posledním rituálu.“

Torenag zuřil, ale rychle se ovládl a snažil se Radkovi vysvětlit. „Vypadá to podivně, ale ve skutečnosti o nic nejde.“ Radek však neposlouchal. Vybavil se mu sen. Obrátil se k dávnému knězi, a ten v ten okamžik věděl, že jejich důvěra je zlomena. Nenávratně. Zdálo se, že s tím počítal. Dokonce, že ho to svým způsobem těší. Torenagovi se v ruce objevil meč. Radek s leknutím popošel o kus dále a podezřívavě se zadíval na mistra. Ten pohrdavě vyštěkl: „Neodpouštím zrádcům, kteří chtějí v sobě probudit lidskost. V Atlantidě bych tě nechal veřejně popravit.“

„Takže je to pravda, hraješ se mnou nečistou hru.“

„Už pěkně dlouho.“ Torenag zavrtěl hlavou, jako by nechápal, že to Radek dávno neprokoukl. „Od toho snu, kdy jsem se ti zjevil. Už tehdy jsem měl naplánované, že tě jen a jen využiju. To já chci vládnout Praze. Já sám ovládnu srdce Evropy.“ Torenag ukázal mečem na Radka. „Ty jeden spratku odporný! Nepotřebuji k tomu bestie s lidskými emocemi.“

Torenag se zadíval zpříma do Radkových očí. V jeho důlcích Radek uviděl:

Honosný chrám s oltářem, před nímž stálo několik kněží, byl zaplněný do posledního místečka. Kněží měli položenou ruku na srdci. Každý z nich postupně vystoupil vpřed a slavnostně pronesl přísahu. Ta se lišila pouze poslední frází, kdy kněží vyřkl jména těch, které reprezentoval.

„Při bozích a bohyních mocné galaxie Zlatého slunce, stříbrného Měsíce a božských planet, vzdávám holt mírovému soužití všech, kteří obýváme tuto krásnou planetu a slavnou říši. Nechť v naší honosné Atlantidě je vytvořen řád, který umožňuje rozvoj a pokoj pro všechny. Bez ohledu, ke které prastaré posvátné rase náleží. To budu hlásat, tomu budu napomáhat. Já, kněží boha Neptuna, já kněží zástupců Modrobuněčných.“

V jednu chvíli tuto přísahu pronesl i kněží, zástupce Prázdných. Byl mladý a vyzařovala v něm kupodivu lidskost, kterou naopak postrádal kněží sedící v první lavici.

Na okamžik obrázek zmizel, aby Radek shlédl jinou scénu. Mladý kněží Prázdný, který složil přísahu, kráčel noční ulicí po bělostném chodníku. Dychtivýma očima pozoroval hvězdy, když v tom… rána přišla nečekaně. Skolila ho na zem, ale ještě žil. Obrátil se na záda, aby spatřil, jak se zbraň podobná sekyře blíží k jeho hlavě… zařval… bílý chodník se zabarvil krví. Nad ním stál kněží z první lavice. Torenag. Šklebil se, i přes svou eleganci a krásnou tvář působil odporně nelidsky. Se spokojeností se díval na mrtvé tělo a krev okolo. Přísahal, že tohle on nikdy nedopustí.“

Obraz zmizel. Torenag zvedl meč a zaútočil na Radka. Ten uskočil. Torenag zaječel: „Ty nejsi jako já, ty jsi nechutný jako ten přísahající kněz!“

Torenagova druhá rána mířila Radkovi přímo do srdce. Jeho teta však před něho skočila. Meč jí projel nehmotným tělem a zasáhl i Radka. Oba dopadli na zem. Magický prostor se začal vytrácet. Torenagův chechtot ještě dozníval, když jeho duch zmizel.

„Tohle jsem nechtěl,“ Radek se nakláněl nad tetiným tělem. Teta ho „vzala za ruku“. Ve skutečnosti to vypadalo, jako když mu ruku obtáčí zlaté světlo. „Já se za chvíli vrátím… tam. Moje úloha zde skončila. I ty jsi ale zraněn. V tvém světě to ucítíš.“

„Všechno je mi fuk. Všechny nenávidím. Světlokrevné, Modrobuněčné, Jasnocitné, čarodějky, spolužáky.. ale i Prázdné. A sebe.“

„Pokud to přežiješ, Radku, nauč se být lidštější. Mám tě ráda.“

Její „tělo“ zmizelo. Magický prostor se rozplynul a Radek se ocitl ve své ložnici. Krvácel, všechno ho bolelo. Ruku si přidržoval na hrudi. Rudě zabarvenou dlaň si přiložil na ránu. „Umírám. Přesně jako v tom snu,“ zašeptal sám sobě.

S touto myšlenkou se v bezvědomí sesul na zem. Ještě však stačil uzřít, že do pokoje vstoupil Miloš.

Ze zápisů Společenství safírového srdce

Rytíř Veles – vládce z Nebeských výšin: na Zemi se slova „smrt“ a „zemřít“ používají velice omezeným způsobem. Bát se o život je přirozené, život je to nejcennější, co každý má. Musí ho chránit. Smrt má ale spoustu úloh. Každou chvíli zemře sekunda, minuta… aby se narodila nová. Někdy musí „zemřít“ starý způsob, aby se narodil nový. Když například ukončíte základní školu (něco umře), znamená to, že brzy začnete chodit na jinou (něco nového se zrodí). Smrt nejčastěji znamená změnu. Něco zanikne, aby se narodilo něco nového. Leckdy i lepšího a silnějšího, neboť ubíhající čas a změny dávají každému zkušenosti a příležitost, aby se ve všem zdokonalil.

Všech pět těl leželo bezvládně na zemi, na nimi se tyčili strážci. Bez jediného pohnutí, s meči svěšenými podél těla, s hlavami lehce svěšenými tak, aby je mohli pozorně sledovat.

„Proč nás tu něco drží?“

„Co je to za sílu, která se dere na povrch?“

„Odkud se bere?“

„Je povědomá.“

„A mocná.“

„Byla jim dána…“

„Kým.“

„Našimi stvořiteli.“

„Proč?“

„Abychom se mohli ujistit.“

„O čem?“

„Že to jsou oni.“

„Kdo?“

„Kdo ví?“

„Patrně ti praví.“

„Jak to zjistíme?“

„Takhle…“

„Ano, už to nastává.“

Z Kamilovy a Martinovy jizvy na hrudi vytrysklo světlo, na jehož konci se utvářely paprsky. Světelná síla rostla a byla stále intenzivnější, až všechno pohltila…

Kamil se ocitl po vodou. Miloval plavání a okusil i potápění. Nyní ho ale zachvátila panika. Kopal, máchal rukama kolem sebe, bojoval s instinktem nadechnout se. Vzhlédl nahoru, rozhlédl se kolem sebe a pohlédl dolů. Kolem něho nebylo nic víc než nekonečná masa vody. Měl ji tak rád, nyní ho ale děsila.

Snažil se plavat vzhůru, ale vodní živel ho držel na místě.

Docházel mu dech. Cítil tlak uvnitř hrudníku a vnější nápor vody na celé jeho tělo.

Nadechni se! poroučelo tělo, okolnosti mu to však nedovolovaly.

Dýchej! mysl mu zaplavila jediná myšlenka, které ale nemohl vyhovět.

Bojoval s tím, aby se nemusel nadechnout. Sváděl bitvu s živlem, který ho uvěznil ve svém objetí. Bojoval a prohrál. Logicky by měl právě zešílet. Asi se tak stalo, protože si uvědomil, že svůj úděl přijímá. Ano, takhle musí vypadat bláznovství, neboť nemyslel na svou smrt. Mozkem mu prolétlo: Odpusťte mi. Bylo mi ctí, rytíři… Arello.

Nadechl se.

Voda kolem se proměnila v modré světlo.

Kamil a strážce s mečem s andělskými křídly a srdcem se ocitli tváří v tvář. Zadíval se do temných očí a náhle jako by se mu v nich mihly největší vodopády a oceánské vlny, déšť za letních bouřek, kapky rosy na listech a sněhové vločky. Strážce dal před sebe meč čepelí nahoru. „Já strážce Pramene, Karzan, přijímám naše spojenectví.“

Martin stál na místě velikostí připomínající letiště a materiálem skálu. Všude okolo nebylo nic víc než modravé nebe a šedá plocha. V tom se země otřásla. Pod jeho nohama se vytvořila puklina. Nejprve asi tak deset centimetrů široká. Další otřes. Prasklina se rozšklebila do dvojnásobné šíře i délky. Po dalším otřesu se prasklá část táhla několik desítek metrů do všech stran. Podíval se dolů. Z temné hloubky se mu zamotala hlava.

Další otřes.

A další prasklina. Ta nová překřížila tu starou. Ta stará se ještě víc rozšířila do šířky i do hloubky. Pavučina puklin se táhla do všech stran. Několik dalších otřesů způsobilo, že uskakoval pod praskající zemí. Prasklin přibývalo, ostrůvků ubývalo. Martin se rozhlédl. Okolo něho zbývala už jen čtyři místečka, kam mohl uskočit.

Další otřes. Ucítil pod nohama, jak se půda trhá. Uskočil na ostrůvek před ním. I ten se začal po jeho nohama propadat. Zpanikařil a přeskočil na další, a poté na další.

Náhle se porušená plocha začala třást tak, že spadl. Vše kolem dunělo, jako by na zem padaly balvany. Martin klečící na zemi prosil, ať to ustane.

Neustalo.

Země se zatřásla. Pod Martinem se probořil ostrůvek a začal padat.

Ječel. Hlavou mu prolétlo: bude to bolet? Umřu? Letěl dolů. Pod sebou neviděl nic než tmu. Bál se, ale už neječel. Hlavou mu prolétlo, že zešílel. Byl totiž absolutně smířený s osudem. Jen blázen musí cítit to, co právě on. Bylo mu líto jen jednoho: „Rytíři… Moreno, Ringerile… mrzí mě, že jsem zklamal.

V tom se tma proměnila v zelenkavé světlo. Byl si jistý, že stojí na pevné zemi, i kdy žádnou neviděl. Před ním stál strážce s mečem se smaragdy a pentagramem. V jeho očích uzřel horské štíty, rozkvetlé louky, podzimní aleje, lesy, obří jeskyně. Strážce dal před sebe meč čepelí nahoru. „Já strážce Pramene, Terelan, přijímám naše spojenectví.“

Okolo Lii všechno hořelo. Stála s očima vytřeštěnýma na plameny tančící kolem ní i v dáli. I země hořela. Podívala se na své černé boty, roztavená podrážka se začala lepit k zemi. Odtáhla nohu od povrchu a musela se smát, jak groteskně to vypadá. Smích ji ale rychle přešel. Z toho nesnesitelného horka se začala odporně potit. Jak dlouho potrvá, než se tady upeče? Otřásla se. Hrozná smrt. Náhle však ucítila, jak se v ní všechno bouří. Zaječela k naoranžovělému nebi: „Tak to teda nééé! Já tady neumřu!“ Učinila krok vpřed, ale plamen ji šlehl po noze. Vykřikla bolestí. Nad kolenem se táhla spálená linie jako po švihnutí biče. „To je pěkně ubohý!“

Nad hlavou jí něco proletělo. Vzhlédla, ale zprvu nic neviděla. Další závan horkého vzduchu ji přiměl podívat se pozorněji. A konečně spatřila, kdo se jí objevil nad hlavou. Ohnivý drak splýval se svým živlem, dokonce i jeho protáhlé zornice očí nesly barvu roztančených plamenů. Lia přimhouřila oči. Rozeznávala obrovská křídla, protáhlé tělo a hlavu. Velikostí se dal přirovnat k náklaďáku.

Opět mávl blanitými křídly. Ovanulo ji horko ohně, ale i strach ze živlu, který jinak milovala. Vždyť se narodila ve znamení, kterému vládne. Jako malá považovala oheň za přítele a rytíře, nyní ale stál proti ní. „Nebojím se tě!“

V dračích očích se zablýskla chuť bojovat. Natáhl krk a hlavu. V útočné pozici k ní z otevřené tlamy vyslal několik plamenů. Projely jí tělem. Lia zavrávorala. Ačkoliv se jí těle neobjevil ani kousíček spálené kůže, uvnitř prožívala muka.

Oheň ji pálil, pronikal do ní. Zavřela oči a viděla, jak se jí oheň plazí žilami, hoří jí očích, zapaluje tlukoucí srdce a ovládá mysl. Nemohla dýchat, pohnout se a normálně uvažovat. Stála tam mezi nádhernými plameny a majestátním drakem, které ji přinesly ošklivou bolest.

V očích ucítila slzu. Slzička, která vyhrála boj s vnitřním ohněm a drala se na povrch. Přes tu všechnu hrůzu a bídu, co prožívala, se jí najednou chtělo strašně smát. Musela se zcvoknout, protože se jí chtělo obejmout ohnivého draka. Bože, zblázníme se všichni, než zemřeme? Ona určitě. Nikdy nebude litovat, že tu zemřela. Prožila něco úchvatného, za to bude děkovat nejen ohni a drakům, ale hlavně rytířům. „Jo, díky,“ zašeptala a přijala myšlenku na smrt. Jen ať už ta bolest skončí.

V tom…

Lia otevřela oči. Plameny se rozestoupily a ohnivý drak vyletěl vzhůru k nebesům, kde se míchala oranžová s blankytně modrou. Před ní stál strážce s mečem, z něhož na ní mrklo dračí oko. Pár sekund se na sebe dívali. Lia cítila, jak vnitřní žár ustupuje teplu. Zaplavil jí příjemný pocit. V jeho očích uviděla západ slunce nad horami, úsvit nad jezerem, svíčky u oltářů, krby s tančícími plameny, sluneční paprsky na modravém nebi. Strážce dal před sebe meč čepelí nahoru. „Já strážce Pramene, Salazan, přijímám naše spojenectví.“

Artur visel ve vzduchu, kde si s ním vichr pohrával jako s bezduchou panenkou. V duchu si opakoval, co stalo poté, když omdlel… Neví. Prostě se ocitl zde.

Tak dlouhou ulici Artur ještě neviděl. Stál na jejím začátku a lámal si hlavu, kde se nachází. Široko daleko se táhla poušť, kterou přetíná tato ulice připomínající město duchů. Žádní lidé. Výlohy s rozbitými okny. Otlučená omítka na domech a rozbité střechy. Pouliční světla měla buď zničené sloupy či vymlácená skla, anebo obojí. Jedině šedé dlažební kostky se zdály být neporušené.

Artur vykročil. Míjel opuštěné budovy a srdce mu zaplavovala lítost a melancholie. Nejprve ho příjemně ovíjel vánek. Čechral mu vlasy a příjemně ho osvěžoval na těle. Vánek se proměnil ve vítr. Ten shodil několik věcí z balkónů. Artur jen tak tak uhnul před květináčem, který se rozbil u kousek dál. Na hlavu mu spadla knížka. Cestu mu překřížila židle a deštník, s kterými si začal sílící vítr hrát.

Věcem se uměl vyhnout. Vítr však brzy vytvořil neviditelnou hráz, přes kterou nešlo projít. Otočil se, aby se vrátil. Ani to nemohl. Ocitl se v sevření živlu, který sice neviděl, ale jehož tlak rostl. Náhle mu vítr podrazil nohy. Spadl na břicho. Vítr ho tahal různými směry. Každý náraz o dlažební kameny ho bolel jako čert. Artur se snažil něčeho zachytit, ale výsledkem byly jen zakrvácené prsty. Vítr si s ním hrál jako s pohozeným papírkem.

Na pár sekund nastalo bezvětří, po němž přišel vichr.

Ten Artura vyzvedl do výšky, kde visel bez jakékoliv představy, co bude dál. Pohlédl dolů. Odhadoval, že je asi tak osm až deset metrů od země. Zvedl se mu žaludek. Vichr ním smýkl o střechu nejbližší budovy. Artur se zachytil okapu. Vzdušný živel ho začal omotávat viditelným kouřovým „hadem“, který Arturovo tělo stahoval jako dámský korzet v období baroka. Artur se cítil jako ve svěráku. Pustil se okapu. Vichr ho vynesl ještě výše než předtím a několikrát ho tam otočil. Kouřový had se mu dostal až k nosu a jím do plic. Artur lapal po dechu, s hrůzou sledoval maličké budovy pod sebou a s úsilím se snažil nemyslet na bolest v žebrech. Vzdušný živel ho měl v moci. A on si přál, ať to skončí. Nenávist mu zaplavila mysl.

„Proklínám den, kdy jsem se nechal do tohohle zatáhnout. Kéž bych tuhle šarádu se safírem nikdy nepoznal!“ zařval z posledních sil.

V ten okamžik všechno ustalo.

V čase i prostoru se vrátili k opuštěné továrně, kde stálo pět strážců v půlkruhu, uprostřed nich Veles. Kamil, Martin a Lia vstávali a protahovali si tělo. Martin hudroval, zda by mu někdo mohl říct, co se to s nimi dělo.

K jeho údivu jim Veles bez otáček odpověděl. „Právě se zrodilo vaše spojenectví se strážci. Vy tři jste nyní svázání s mocnou silou těch, kteří chrání Pramen.“

Až nyní si Kamil uvědomil, že Artur stále leží a zemi. Všichni tři k němu poklekli, Lia se za všechny zeptala: „A co on? Proč tu leží?“

Veles zaváhal, co na to říct. Rozhodl se pro věcný tón a stručnou odpověď. „Artur neprošel zkouškou.“

„Co to znamená?“ zeptal se Martin. To už ale Kamil seděl v podřepu u Silvie, která ležela opodál, a šokovaně na ni ukázal. „A co ona? Co je se Silvií?“

Společenství safírového srdce: Past - Část 27. - již brzy

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 25.

Společenství safírového srdce: Past, 24. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 25. část

Ze zápisů Společenství safírového srdce

Rytířka Nerida – vyslankyně z vílího národa: pohádka je vlastně „vílí příběh“ a víly by nikdy neočernily žádné zvíře či bytost tím, že z nich udělají zlo. Takové „pohádky“ vymýšlejí Prázdní. Vlk, drak, havran, černá kočka, krkavec… to vše jsou bytosti z posvátných říší jako například jednorožci. Proto lidem někdy uniká důležitá vzkaz, které jim tyto bytosti přinášejí. Jakmile člověk nepodlehne této špinavé hře Prázdných a respektuje každé zvíře a bytost, tato poselství se mu začnou objevovat a pomáhat mu ve chvíli, kdy potřebuje. Havrani patří mezi důležité posly z mystické říše elfího a vílího národa.

„Přečetly jsme všechny pohádky a pořád nic,“ hudrovala Lia. Seděly na posteli v Silviině pokojíčku, četly si, hladily kočku a přitom si občas uďobli z jablečného koláče, který jim přinesla Silviina máma. Silvie chňapla po knize a listovala v ní. Lia toho měla plné zuby. „Máš hezký pokoj,“ rozhlédla se kolem. „Tedy hezký pro tebe.“

Silvie se rozesmála. „Jo. Taky si myslím, že tyhle kytkované polštáře, bílý nábytek a hráškově zelené závěsy by nebyly pro tebe.“

„Ty fotky na zdech“. Lia ukázala na bílou růži s kapkami vody, rozkvetlý sad a kytici pivoněk, „se mi náhodou líbí.“ Lia se posunula blíže k Silvii. „Hele, byla jsi od dětství blázen do kytek jako já do havranů?“

Silvie odložila knížku a horlivě přitakala. „A jak. Když jsem byla malá, vyprávěla jsem pampeliškám… pro mě to byly pampeliškové princezny… a já jim vyprávěla pohádky. Hladila jsem máminy kytky. Chtěla jsem každé kytičkované šaty. Hmm, mohla bych fakt vyprávět.“

Lia ji s nadšením povzbudila. Zbožňovala Havraní pohádky, ale dneska ji stresovaly. Posunuly se k sobě blíže a zapomněly na strážce, bavily se jako dvě naprosto normální holky. Jedly koláč a smály se všemu, jako to kámošky dělají. V tom Silvie zmlkla a vykulila oči. „Bože, celou dobu to máme před nosem.“

„Co?“

Silvie ukázala na obálku. „Tenhle havran, není Noční slunce, a přesto je tvůj, protože to jsou tvoje pohádky.“ Zaťukala na jeho přívěšek s půlměsícem a slunce.“ Dva protiklady, které k sobě patří. Jen nevím, co symbolizují.“

To vím já,“ vyjekla Lia, až se Zrzi naježila. „Promiň,“ rozverně ji pohladila Lia, a pak hned pokračovala. „Máma s tátou jsou blázni do ezoteriky, takže o tom věčně melou. Měsíc v sobě nese stříbrnou energii, to znamená ženskost. Slunce vyzařuje zlatavou a je symbolem mužské energie. Mužská a ženská síla.“

„To je dobrý. Jo, to se mi líbí.“ Silvie se zamyslela, nadšení opadlo. „Co s tím ale?“

„To vyřešíme spolu,“ ozvalo se ode dveří. Zrzi okamžitě seskočila dolů, aby přivítala návštěvníci. Silvie zářila, Lia to okomentovala. „Koukám, že mě tady dneska zrzky převálcují.“

Nerida vzala do náruče kočku. Zrzi se jí otřela o tvář a začala vrnět. Nerida přešla doprostřed Silviina pokoje a podívala se na knížku. „Je starší, než sis myslela, Lio.“

„Fakt?“

Rytířka s kočkou v náručí přisvědčila. Dotkla se knihy s Havraními pohádkami a ta se pod jejími prsty proměnila. Vypadala starší. Obrázek, až na havrana, byl odřenější, nadpis už by téměř nečitelný. Přesto kniha působila poutavěji než před chvílí. Jako by náhle ožila a byla připravená vyprávět příběhy, které v ní byly zapsané. Lia vyjeveně koukla na Neridu, která ji ubezpečila: „Taková už zůstane. Ten, kdo do ní vložil informaci o pátém strážci, ji očaroval, aby nepodléhala času. Já jsem to kouzlo ale zlomila.“

„To mi nevadí,“ vydechla Lia a pohladila knížku. Pár sekund mlčela, potom zvedla hlavu k Silvii. „Vypadá ošuntělejší, ale mně se fakt víc líbí.“

„To je vidět.“

Nerida pohladila kočku a položila ji na postel, vzala knihu a přenesla ji na Silviin psací stůl. Přiblížila k ní ruku s rozevřenými prsty, zadívala se na ni a potichoučku pronesla něco nesrozumitelného. Odtáhla ruku a ustoupila o krok dozadu.

Obrázek havrana se začal měnit. Černý opeřenec se stával výraznější, téměř jako by vystupoval z obálky. Přívěšek s Měsícem a Sluncem se rozzářil, polovina stříbrně a půlka zlatě. Jas se šířil do všech stran, až téměř zakryl celý Silviin stůl.

„Co vidíte?“

Silvie a Lia se soustředily na rozzářený prostor. Lia v mžiku téměř vykřikla: „Je tam meč.“

„A jo. Jedna jeho polovina je stříbrná se symbolem Měsíce a druhá zlatá se znakem Slunce.“

„Okolo meče se linou dva paprsky, které se pojí na konci jílce.“

Silvie, jako zhypnotizovaná, civěla do místa nad meč. Objevuje se tam jméno.“

„No, jo, už se dá i přeč…“

„Okeren,“ tajemně zašeptala Silvie.

V ten okamžik se vše otřáslo. Zaznělo pětinásobné zadunění. Hluboké vzdechy a několik po sobě jdoucích skřípavých zvuků. Obě dívky se podívaly na Neridu. Ta vypadala spokojeně, i když určité napětí v jejím hlase objevilo.

„Strážci Pramene se probudili.“

Z myšlenek Kláry

Byla jsem pitomá. A to už nechci. Teď budu muset hodně riskovat. Když mi to vyjde, je šance, že se dá všechno do pořádku. A já se budu moci pokusit získat Artura. Na ničem jiném mi nezáleží. Právě na mě čeká těžký úkol, ten o hodně rozhodne. Znáte šachy? V tom případě víte, že musíte protivníku mysl zmást natolik, aby si nevšiml, co na něho chystáte. Pokud zvládnu tento tah, jsem připravená vykročit k momentu, kdy dám všem šach-mat.

Artur, Julie a Klára seděli na chladné zemi v kopce bez oken ve sklepních prostorách Radkovy vily. Když sem dovlekli Artura, Klára se obávala, že budou jako nevydařený trojúhelník“. To se ale nekonalo. Sotva Artur dopadl tváří dolů mezi Julii a Kláru, cítila, že ti dva na sebe nebudou vrkat. Artur se na ně chvíli zlobil. Docela rychle ho to přešlo, když si začali povídat. Julie mu zamlčela vlastně jen jednu věc. Na tom se ale přece s Klárou dohodly. Klára si opřela hlavu o skrčená kolena. Ještě před několika dny se pochybovala po vile v luxusních šatech a Radek ji líbal na rty. Nyní tady sedí v ušpiněném tričku a šortkách, se rty nateklými od několika facek, které schytala od Rakových „goril“. Julie a Artur se baví o tom, co asi dělají Kamil, Martin a Silvie. Vůbec nevypadají na ten zamilovaný pár, jakým bývali. O Lie nepadlo ani slovo. Oba dva se tomu jménu vyhýbají jako čert kříži. Zajímavé. Klára se pousmála. To se jí hodilo.

Zavřela oči a naslouchala vnitřní intuici. Magický prostor se proměnil. Cítila, že se stalo něco velmi neobvyklého. To musí znamenat jediné: strážci Pramene procitli. Klára otevřela oči téměř „mechanicky“, jako to dělají panenky. Na pár sekund vyhlížela jako šílenec, který se chystá do akce. Zklidnila dech i nervy. Srdce jí ale bušilo jako o závod. Do hlasu se snažila vložit klid a rozhodnost. „Nastal čas.“ Když oba ztichli, šeptla: „Jde se na to.“

Oba přikývli. Měli všechno probrané, ačkoliv jí to dalo pěkně zabrat, aby si porozuměli, aniž si vylíčila cokoliv jasně. Kdo ví, zda je někdo zde nešpehuje. Julie mrkla na Artura. Ten přikývl. Vstala a začala do něho „kopat“ a šíleně ječet: „Tu zmetku jeden, ty tupče! Bídáků, takže ty jsi do ni pořád zabouchnutej?“

Dovnitř vešel jeden z mužů, který je hlídal. „Jděte od sebe, vy dva nechutní kříženci!“ Klára mu skočila na záda. Začal nahněvaně řvát: „Ty mrcho čarodějnická, pusť mě.“ To přilákalo druhého Prázdného. Ve chvíli, kdy se vřítil do kobky, Julie přestala kopat Artura a zaútočila na něho. Artur vyskočil na nohy, protáhl se kolem obou mužů a hnal pryč.

„Ty potvoro!“ Muž uhodil Julii do tváře. Druhý chtěl učinit to samé Kláře. Kopla ho do břicha, poté udělala přemet, odrazila se od zdi a strčila do něho, až spadl. Druhý muž ji chytil za krk a smýknul ní o zem. Zaječela, ale opět vstala a zaútočila pěstí na muže před sebou. Ten druhý praštil Julii, ta se odrazila od zdi a spadla na zem. Muž ihned skočil po Kláře, přiklekl ji a držel jí nůž u krku: „Já tě zabiju!“

„Tak dost!“

Všichni ztuhli a ohlédli se směrem k vchodovým dveřím. Stál v nich Radek. V kožených kalhotách, drahé světlé košili se stojáčkem. Plný hněvu a arogance. Působil přitažlivě i nebezpečně. Vkročil do kobky a všechny zpražil pohledem. Kláru hrubě vyrval z rukou jednoho z mužů a přitáhl si ji k obličeji. „To je tvůj plán?“

Klára polkla a zavrtěla hlavou. Pustil ji, jako by byla nějakým odpadkem, kterého se chce rychle zbavit. Přistoupil k Julii a vysmíval se jí. „Kde jsou ty doby, kdy ses uměla bránit. Teď jsi jako vystrašená slípka.“ Julie se napřáhla, ale Radek zachytil její ruku. Vrazil jí pěstí do nosu, až spadla na zem. „Jsi trapná s tou svou patetickou láskou a city k Arturovi. Co na něm vidíte?“ odfrkl Radek a obrátil se k oběma mužům. „Zmlať ho,“ poručil jednomu z nich a ukázal na druhého.

Bez jediného zaváhání začal muž bít druhého muže. Udeřil ho do nosu, praštil ho do břicha, kopal ho do žeber. Muž hekal, prosil Radka o slitování… až utichl. Radek jedním gestem zastavil útočícího muže. Muž na zemi se plazil pryč. Radek ho pár sekund pozoroval se zřejmou spokojeností.

Poté se obrátil na muže, který držel nůž u Klářina krku. „Dej mi ho,“ ukázal na nůž. Muž mu jej podal. Radek si prohlížel rukojeť. „Hezká,“ ocenil hnědý kožený povrch a ihned poté bodl muže do stehna. „Můj rozkaz zněl, že se nikomu z nich nemá nic stát. A vy jste to málem zkazili. Utekl vám jeden z nich.“ Muž se snažil neřvat, Radek ho se na něho pohrdavě podíval a vrazil mu nuž do ramene. Vyhodil ho z dveří. Ještě než odešel směrem k Julii a Kláře utrousil: „Moji lidi Artura chytí a zase budete hezky pohromadě.“

Julie a Klára si spolu sedly ke zdi naproti dveřím. Opřely se a potichu pozorovaly dveře, jakoby čekaly, že se každou chvíli otevřou.

Nevěděly, kolik času uběhlo. Zdálo se, že dost na to, aby zašeptala: „Doufejme, že to vyšlo.“

Z myšlenek Kamila, Martina, Silvie, Lii a Artura

Kamil: Prostě jsem okamžitě věděl, kam mám jít. Na mou mysl dorážela myšlenka, která se nedala odehnat. Neustále se mi vracelo do mysli místo, které jsem znal. Martin: Bylo to, jak popisoval Kamil. Seděl jsem u počítače a najednou jsem musel jít „tam“. Silvie: Myslela jsem si, že jsem se zbláznila, ale máma mi řekla, že mám poslechnout ten neodbytný hlas v hlavě. Zvedla jsem se a šla. Lia: Bylo to fakt hustý. Nemohla myslet na nic jiného, než co se mi neustále omílalo v hlavě. A tak jsem vyrazila. Artur: Děsilo mě, že mi v hlavě zní neutuchající šepot s příkazem, kam mám jít. Už bych to nechtěl zažít.

Všech pět dorazilo tam, kde rytíři poprvé kontaktovali Kamila (viz první díl Společenství safírového srdce: Volba). U opuštěného areálu, kde kdysi prosperoval malá továrna. Ta před časem zanikla a místo se proměnilo v opuštěný, zaneřáděný prostor.

Namísto rytířů tam nyní naproti nim stálo pět postav v dlouhých černých pláštích s kapucí. Masky vypracované do obdivuhodných detailů s prodlouženou špičatou bradou ukazovaly přísné, avšak moudré tváře. Čišela z nich nekompromisnost. Temné oči je pozorovaly se zvláštním druhem zlomyslné odhodlanosti. Nešlo o žádné příjemné bytůstky, a přesto se zdálo, že všechno to ďábelské, co z nich číší, má jediný cíl: chránit to dobré, co v našem světě existuje.

Strážci svým rozestavěním vytvořili pentagram. Na pomyslném vrcholu stál strážce držící meč s dvěma ovinutými paprsky. Měsíčním stříbrným a Slunečním zlatým. Po jeho levici se postavil strážce s mečem s dračím okem. Napravo, ve stejné linii, uviděli strážce, který hrdě svíral meč se srdcem a andělskými křídly. O úroveň níž stáli strážci zemského a vzdušného elementu.

Všech pět už nějakou dobu zírali na strážce. Kamil toho měl dost. Popošel k nim o pár krůčků a potichu si odkašlal. Strážci ho pozorovali, všem pěti se zablýsklo v temných očích.

„Kdo jsi ty?“

„Kdo jste vy všichni?“

Nebylo zřejmé, kdo ze strážců promluvil. Masky nepohybovaly rty, všichni stáli nehnutě a jejich hlasy, znějící jako ďáblův šepot, zaplňovaly celý prostor. V jejich hlase se neodrážel hněv, spíše stopy nepříjemného překvapení. Kamil polkl nasucho. Obrátil se k ostatním. Ti k němu postoupili a Silvie mu zašeptala: „Pověz mu o rytířích a safírovém srdci.“

Udělal to. Trošku přitom koktal, občas se na chvíli odmlčel, ale konečně ze sebe dostal to nejdůležitější. Všech pět strážců se ani nepohnulo. Naslouchali, poté jeden po druhém nelidským šepotem nahlas odvětili.

„Společenství safírového srdce musí být mocné.“

„A potřebné.“

„Těší nás, že vedou vás ti, kam patří andělé, elfové...“

„… bohové a bohyně, jednorožčí vyslankyně, víla a dračí rytířka.“

„A také mistr mágů a astrologů.“

„To je pro nás dobré znamení.“

„Jak vám ale máme věřit?“

Kamil se nadechl. Strážci však „jako jeden muž“ učinili krok kupředu a Kamil ztratil odvahu pronést jediné slovíčko. Ostatní také.

„Čiší z vás strach.“

„Z některých pochyby.“

„Nejste jednotní.“

„Jeden z vás se dokonce zlobí.“

„Zlobí se na vás ostatní.“

„To se nám nelíbí.“

Všech pět se po sobě podívalo. Za normálních okolností by se schylovalo k hádce, ale strážci pokračovali.

„Pět zástupců prastarého řádu.“

„Co vás vede k nejednotě?“

„Vy máte být pevnými pilíři.“

„Těmi nejste.“

„Vidíme tři.“

„Možná čtyři.“

„Stačí nám to?“

„Nevíme.“

„Spíše ne.“

„Nelíbí se nám váš strach.“

„Odrazuje nás ten hněv.“

„A to, že nemáte pevné základy.“

„Nesmíme se splést.“

„Nikdy.“

„Na našem úsudku záleží osud lidstva.“

„Když cítíme strach…“

„… a pochyby.“

„Rozdělenost a zlobu.“

„Nemůžeme si dovolit věřit.“

„Těm, které nespojuje důvěra.“

„A to znamená, že nemáme na vybranou.“

Všichni strážci se přesunuli ke skupince poblíž. Každý z nich vrazil svůj meč do těla jednoho z členů Společenství safírového srdce.

Všech pět těl kleslo na zem.

Společenství safírového srdce: Past - Část 26.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 24.

Společenství safírového srdce: Past, 23. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 24. část

Ze zápisů Společenství safírového srdce

Rytíř Zacharel z andělských triád: i my rytíři Společenství safírového srdce (jako všechny bytosti ve vesmíru) máme svobodnou vůli. Miluji ji stejně jako vše dobré, co existuje. Nikdy ji nechci použít v rozporu se zákony vesmíru, které pomáhám chránit. Pozor ale, zde platí to, co na Zemi. U některých zákonů záleží na pochopení každičkého… jak vy říkáte… slovíčka, aby se dal interpretovat správně. Toto slovíčkaření se může ukázat velmi užitečné. Věřte, že my ve Společenství safírového srdce jsme experty na vesmírné zákony, a proto víme, kde se skrývají výhody ne zrovna jednoznačného výkladu určitých pravidel.

Martin se roztřásl. Torenagův meč mířil přímo k jeho hrudi. Když se přiblížil na pár centimetrů od něho. Martin krátce vyjekl a zavřel oči.

Ozval se zvuk podobný cinknutí.

A známý smích. Když utichl, něžný a přece mužný hlas pronesl: „Snad sis nemyslel, že ti do dovolíme.“

Martin otevřel oči. Hrůzou zkamenělý Kamil stál vedle něho, Jirka opodál. Torenagův meč se zastavil poblíž Kamilovy hrudi zkřížený s křišťálovým mečem zářícího Zacharela. Ten se jako vždy sebevědomě usmíval. Torenag si kousal zlostí ret. Zasyčel a opět zaútočil.

„Ještě tě to nepřestalo bavit: Víš, že je v magickém prostoru vždy ochráníme.“

„Až se zhmotním a budu zase žít na Zemu, zabiju tahle dvě zvířata! A nejen je!“ Další útok Torenaga. Mrče se opět zkřížily. Kamil a Martin sebou cukli.

Zacharel se jako vždy nadšeně rozbásnil: „Těší mě, že se o mě bojíte.“ Kamilovi a Martinovi vzápětí věnoval hraný přísný pohled. „Už jsem vám ale několikrát říkal: ani tucet Torenagů by mě nepřemohlo.“

Se Zacharel se jako vždy zdálo všechno tak jednoduché. Torenag skřípal zuby, držel v pohotovosti meč a analyzoval situaci. „Nevím, kdo jste… počkej, ty působíš jako anděl.“

„Působím?“ Poprvé se Zacharel doopravdy mračil. „Já jsem anděl! Hrdě se k tomu hlásím.“

„Od vás už jednou v magickém prostoru někdo zasahoval. Ten se mi ale neukázal. Vůbec nevím, o koho šlo.“ Kamil Martinovi zašeptal: „Tiana. O tom jsem ti vyprávěl.“ Martin přikývl, zatímco Torenag pokračoval. „Proč ses mi ty zviditelnil?“

Zacharel opřel meč o ebenově temnou podlahu a ukazováčkem si klepal na rty. „Počkej, něco vymyslím… abys mohl obdivovat, jak jsem krásný?“

Kamil a Martin se zasmály. Torenag nikoliv. „Ty jeden andělskej skrčku!“ Vší silou zaútočil. Kolem nich se prohnal nápor vzduchu, který odnesl Jirku o pár metrů dál. Kamil a Martin zavrávorali. Torenagovi spadla kapuce, která odhalila prázdné oční důlky a lebku potaženou kůží s pár chomáčky vlasů. Torenag švihl ještě jednou mečem. Zahřmělo. Z jeho meče vyšvihl blesk mířící na Zacharelovo srdce. Andělský rytíř jej zachytil svým mečem a blesk zhasl. Torenag to zopakoval a vyslal několik blesků k rytířově hrudi.

Zacharel je všechny odrazil a jak se zdálo, začal toho mít dost. Jedním švihem Torenagovi vyrazil meč. Ihned poté neviditelná síla skolila Torenaga na kolena. „Chceš mě provokovat, abych použil takovou sílu, která jim ublíží?“ Zacharel ukázal na kluky. Poté si dal ruku na srdce: „Haló, já jsem anděl, nenechám se vyprovokovat.“

„Chráníš ty, kteří považují anděly za pouhé služebníky a některé z nich dokonce za padlé bestie?“

„Vy Prázdní jste očernili kdekoho. Netěší nás, že vám na to lidi naletěli. I to se ale dá do pořádku.“ Náhle Zacharel zvážněl. Přešel k Torenagovi a položil mu meč na hruď. Torenag nenávistně vykřikl: „Zabij mě! No tak, do toho.“

Zacharel vypadal jako to nejnevinnější, a zároveň nejprohnanější stvoření. „Tu radost ti neudělám. Neporuším zákon vesmíru, abych tak pomohl tvé straně.“ Jeho tvář opět nabyla seriózní výraz. „Ptal ses mě, proč jsem se ti ukázal a odhalil, kdo jsem. Povím ti pravý důvod. Nabízím ti dohodu. Vzdej se svého plánu… vlastně svých plánů a my tě necháme být.“

Torenag odsunul andělův meč a odsekl. „Jste opravdu naivní dobráci, když si myslíte, že něco takového příjmu.“

„Pokud se ti nepodaří získat hmotné tělo, zničí tě to. Tvůj duch je prokletý napříč mnoha magickými dimenzemi. Jestli neuspěješ, zanikneš a tím i celé tvé bytí. To je zákon magických dimenzí.“

„Mně se to povede.“ Torenag se zvedl. Vyzařoval nelidskou nenávist, která překvapila i samotného anděla. Nikoliv však vylekala. „Máš poslední šanci…“

„Já získám hmotné tělo!“ Než zmizel, dal si ruku na hruď a pronesl. „A krůček po krůčku zbavím světa takové pakáže, jako jsou Jasnocitní, Modrobuněční, Prvovznešení a Světlokrevní. Zničím prastarý řád!“

Když zmizel, Zacharel jen nechápavě zavrtěl hlavou. „Co se dá dělat, jde se do boje.“

„S čím?“ zeptal se hořce Martin a ukázal na jejich zvířata ležící nehnutě na podlaze magického prostoru. Rytířský anděl jim věnoval zdrcený pohled a utrousil. „Jste přece Světlokrevní.“

Jako by se tím všechno vysvětlilo.

Náhle se prostor začal otáčet proti směru hodinových ručiček. Zrychlování bylo nepříjemné nejen pro oči, ale i pro celé tělo. Kamil a Martin si sedli do dřepu, zavřeli oči a rukama si zakryli hlavu. Jirka se vyděšeně díval okolo sebe, až ztratil vědomí. Jediný Zacharel stál vzpřímeně na místě a vše pozoroval pohledem „babičky, která se dívá na zobající vrabčáky.“

Náhle se ozval hukot, který připomínal směsici nárazu křídel a údery hurikánu o mořskou hladinu. Oba kluci si zakryli uši. Zacharel vztáhl ruku k Jirkovi ležícímu v bezvědomí na podlaze.

Vše utichlo.

Anděl přešel ke Kamilovi a Martinovi a poklepal jim na záda. Otevřeli oči, sundali si ruce z hlavy a postavili se. Obklopovala je naprostá nicota, ticho a klid. „Tady se rozdělíme.“ Zacharel na ně ukázal. „Vy dva se ocitnete u Kamila. Já se vrátím nahoru a Jirka domů.“

„A co naše síla?“ zeptal se Martin, a Kamil se vzápětí přidal. „A jak vysvětlíme Jirkovi, co se tady stalo a proč?“

„Pořád vám ještě nedošlo, že my andělé děláme vše dokonale,“ namítl Zacharel, Kamil se nadechoval, ale rytíř ho předběhl. „Vy dva to brzy pochopíte. A Jirka naopak na nějakou chvíli zapomene, co prožil.“

„Jak na nějakou chvíli zapomene?“ Kamil se přidal. „Přesně tak, co to znamená? A hlavně co potom?“

Poslední co viděli, byl Zacharelův spokojený úsměv.

Z myšlenek Kamila

Opravdu jsme se rázem ocitli u nás doma. V mém pokoji. S Martinem jsme si vzali chleba s máslem a ementálem a okurku. Sedli jsme si na postel, jedli a snažili se uhodnout, co tím Zacharel myslel. Nijak zvlášť nám to nešlo. Dojedli jsme svačinu. I když nám chutnala, nebylo nám nijak hej. Chyběla nám naše síla. Asi nejlíp to vyjádřil Martin, když smutně řekl: „Je to, jako by mi někdo vzal něco, co jsem měl rád. A teď bych nejradši zalezl do postele a několik dní z ní nevylezl.“ Jo, to sedělo. Taky jsem se tak cítil. Nejraději bych se někam zašil a zůstal tam. Zvedli jsme se z postele, když v tom….

Dveře Kamilova pokojíku se otevřely. Tentokrát z nich nebylo vidět na chodbu, ale prostor v nich zaplňovalo světlo.

Vešli do něj.

Všude okolo se rozprostíralo modro růžové nebe plné hvězd. Polštáře bílých mráčků zakrývaly i zem. Před nimi stála obří černo-zlatá brána. Na ní z nebes dopadaly zlaté paprsky. Připadali si jako mravenec v nákupním centru. „Určitě se mně tady ale líbí víc než tam, kam nás vtáhnul Torenag,“ zhodnotil Kamil situaci, zatímco se začala otevírat brána. Nejdříve se objevilo několik bílých pilířů různých velikostí a v krajině s horami, vodopády a stromy. Na temně šedomodré obloze se vyjímaly akvamarínové čmouhy. Vstoupili dovnitř. Brána se zavřela. Instinktivně se k sobě přitiskli rameny a s napětím očekávali, co se bude dít dál.

Mezi dvěma vysokými pilíři se vytvořila trhlina a z něho vystoupila žena se lvem, který ji výškou dosahoval až k ramenům. Z ženy oblečené do dlouhého hávu s kapucí vyzařoval zvláštní půvab. Vrásčitá kůže, úzké rty, velké temně šedé oči, bílé vlasy. Přesto si Kamil uvědomil, že by ji nikdy nemohl popsat jako „starou“ anebo „nehezkou“.

Stála vznešeně opodál, v ruce držela vysokou hůl, na jejímž konci zářil diamant obtočený akvamarínovými paprsky. Jako by jim četla myšlenka, vysvětlila jim: „Byla jsem u zrodu prastarého řádu na Zemi. Proto mě vnímáte jako stařenu. Ačkoliv jí nejsem.“ Její hlas zněl ze všech stran. Jakoby otevírala rty, a přitom za ní mluvil hlas, který někdo pouští z ampliónu do celého prostoru kolem.

Kamil chtěl namítnout, že o ní neuvažoval jako o stařeně, ale ona ho opět předběhla. „Vaše pocity jsou ovlivněny pozemským myšlením. Mně nevadí, jak mě vidíte. Důležité je, co ke mně cítíte a proč tu jste. Tušíte to?“

„Trošku… možná…“ vysoukal ze sebe Martin. „Asi proto, že Torenag zničil naši Světlokrevnou sílu.“

Krátce a potichu se zasmála. I tak její smích zněl ze všech stran. „Vaši Světlokrevnou podstatu nemůže nikdo zničit. Ani Torenag.“

„Kdybys viděla, jak zabil…“ Kamil to ani nemohl dokončit.

Lev mocně zařval. Oběma zalehlo v uších, což ženu pobavilo. Pohladila své zvíře a poté s rukama složenýma na břiše ostře namítla. „Ano, to bylo odporné gesto. Prázdní ale vždycky jednají surově a v rozporu se ctí.“ Poté se její rty usmály a oči zazářily laskavostí. „Světokrevná síla, a to platí o všech jiných prastarých vesmírných rasách, se ale nedá zničit. Prázdní to vědí. A tak závidí. Žárlí. Nenávidí. Mstí se.“

„A co jejich síla? Ta se dá zničit?“

Žena směrem k Martinovi zavrtěla hlavou a s mírným překvapením v hlase i ve tváři odpověděla. „Copak to není jasné? Vždyť oni žádnou nemají. Jsou Prázdní, protože se zřekli všeho přirozeného.“ Žena o krok postoupila. „Jsou Prázdní, protože žádná síla Prázdných neexistuje. Je pohání jen šílenost a krutost. Z nich čerpají energii k ovládání a šíření děsu.“

Nastalo ticho, v němž bylo slyšet jen spokojené lví vrnění. Kamil a Martin museli strávit, co slyšeli. Kamil se poté zeptal. „Tak proč teď tu naši sílu v sobě necítíme?“

„Musíte obnovit spojení?“

„Jak?“ vyhrkli oba najednou.

Neodpověděla. Dívala se na ně a oni na ni. Náhle však začaly jasně cítit, že tu nejsou sami. Ačkoliv nikoho neviděli, byli si jistí, že za ženou stojí zástup bytostí. Kamilův vnitřní i vnější zrak začaly splývat. Hranice mezi tím, co vidí očima a vnitřním vnímáním se prolínaly. Uzřel, že za ženou stojí bytosti v zářících hávech doprovázených tygry, vlky, psy, leopardy, koňmi, kočkami, orly, lvy, sovami… a dalšími zvířaty. Někteří z nich nebyli pouze zvířaty doprovázeni, ale měli pod kapucemi svých honosných plášťů zvířecí hlavy. Všichni mu byli blízcí, jako by je osobně znal a oni jeho.

Tak jako u té továrny na začátku toho všeho pochopil, že patří k rytířům. I zde ho napadlo: Já k nim patřím.

Martin musel cítit totéž, neboť téměř posvátně zašeptal: „Světlokrevní.“

Žena k nim popošla a konec své hole položila nejprve na Kamilovu hruď.

Jeho tělo ovládla na několik sekund křeč, která ho přiměla pokleknout a maličko zaklonit hlavu. Z tohoto úhlu viděl, jak jedním z kamenných monumentů prochází vlk dvakrát tak větší než je on. Oči mi zářily chladnou stříbrnou barvou, sálalo z něho však teplo a laskavost. Vlk k němu kráčel pomalu. Pár metrů od něho se zastavil, mocně zavyl a poté…

Skočil.

Proskočil Kamilem.

V mžiku oné sekundy Kamilovi v mysli proběhly obrázky zavražděných vlků, vlčích těl v pastích, dětských očí plných strachu z pohádek popisující vlka jako netvora. Tisíce nespravedlností šířených Prázdnými, které ale zcela přebily milióny pocitů a obrázků posvátnosti vlků. Cítil, že vlčí síla je dech božské odvahy. Majestátní vlčí bytosti a průvodci jedním z nejuctívanějších národů ve všech dimenzích. Kamila bolelo srdce z toho, co se děje na Zemi, ale zároveň cítil tu největší lásku k vlkům, jakou kdy zažil. Hruď ho bolela, ale to bylo nic v porovnání, jaké štěstí se probouzelo v jeho srdci.

Nakonec mu před očima bliknul jiný obrázek: mrtvý vlk ležící v prostoru, kde ho Torenag zabil, vstal a mocně zavyl. Kamil si položil ruku na hruď. „Jsi zpátky, vlčí sílo.“

Z myšlenek Martina

S Kamilem jsme si vyprávěli, co jsme na tomhle místě zažili. Úplně totéž. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak je důležité mít kámoše, s kterým si můžete povídat o tom, co jiným nemůžete říct. Kamil přesně cítil to, co já. Poznat zástupce Světlokrevných bylo to nejúžasnější, co se mi kdy přihodilo. Ještě teď mi srdce zrychleně bije, když si uvědomím, že jsem součástí tak nádherných bytostí. Přesněji řečeno: jsme. Mnoho lidí k někomu náleží, jen si na to musí rozpomenout a uvěřit tomu. Uvěřit, že mnozí z nás jsou taktéž krásné bytosti.

Žena přešla k Martinovi a udělala to, co v případě Kamila. Jakmile se koncem hole dotkla jeho hrudi. Martinovým tělem projela vlna silného tlaku. Padl na jedno koleno, ale hned se zvedl a zhluboka se nadechl a vydechl. Přicházel k němu jaguár, jemuž svítily zelenožlutě oči. Kráčel líně, avšak elegantně. Na Zemi se říká: „Vždyť je to jen zvíře.“ Martin dávno věděl, že to je pitomost, ale nyní v přítomnosti této bytosti si uvědomil, jak obrovská blbost to je.

Toto zvíře mělo duši plnou síly Světla. Toto zvíře neznalo nenávist a nešířilo krutost. Toto zvíře, dvakrát tak velké než je on, mu přinášelo naději. Jaguár se zastavil, honosně se zadívalo ke hvězdám a poté na Martina. V očích mu zvláštně zasvítilo, vycenil zuby a skočil.

Proskočil Martinem.

V tu chvíli ve své mysli uviděl ty nejhrůznější obrázky ubíjených jaguárů, leopardů a panterů. Viděl je i v pasti, aby se z nich poté staly kabáty pro stupidní módu. Uzřel odporné cvičitele trénující vznešení šelmy pro idiotská vystoupení. Nenáviděl za to svět. Ve stejný okamžik mu ale vnitřní zrak ukázal i přátelství lidí a leopardů, lvů, koček, tygru, jaguárů, rysů, která se stala věčnými. Před vnitřním zrakem se mu ukázala říše leopardích a jaguářích bytostí, které přinášely do srdce sílu cti a šlechetnosti. Jejích spirit naplňovalo světlo a oni jej předávaly dál do všech vesmírných částí a dimenzí. Pocítil k nim takovou lásku, až se zajíkl a přál si, aby tomu tak bylo na věky věků. Toužil, a vlastně potřeboval být jako oni. Věděl, že je jejich součástí. Bolelo ho celé tělo, to ale zcela ignoroval. V srdci cítil vděk a štěstí, že je Světlokrevný.

Ohlédl se za jaguárem, který se po skoku skrze něj ohlédl a poté ladně kráčel k pilířům. Martinovi se myslí mihl obrázek, jak Torenag zabil jeho jaguáří sílu. Ta se nyní zrodila, povstala a vrátila se k němu.

Žena se lvem se spokojeně usmívala. Pootočila hlavu ke svému zvířeti a prostě konstatovala. „Příteli, přirozený stav je obnoven.“ Opět se zadívala na Kamila a Martina. Ukázala za sebe. „Jsem hrdá, že jste součástí nás, bytostí Světla a síly.“

Žena udeřila holí do země. Brána se otevírala. Kamila a Martina, téměř proti jejich vůli, něco táhlo ven. Žena se rozesmála. Hlas znějící všude kolem nich je ujistil: „Však tu nejste naposledy.“

Kamil a Martin se ocitl opět před bránou. V mžiku poté…

….stáli opět v Kamilově pokoji. „Ty jo…“ začal Martin, ale poté to vzdal. Kamil si toho nevšímal a jen si s rukou na hrudi oddechl: „Jsem rád, že ji zase mám a cítím.“

Kamil donesl pomerančový džus. Pár minut byli potichu a v hlavě si srovnávali, co prožili. Martin znenadání utrousil. „Od první chvíle mě těšilo, že jsem Světlokrevný, ale po tomhle skáču radostí.“

„Já taky.“ Náhle si však Kamil začal škrábat tričko. „Začala mě svědit ta jizva.“

„Mě taky.“

„Ty víš, co to znamená?“

Martin si prohrábl vlasy. Vzpomínal, co mu říkala Morena, když se tolikrát bavili o Těch, kteří stvořili strážce Pramene. „Až vás začne svědit jizva, znamená to, že strážci Pramene ožívají.“

Společenství safírového srdce: Past - Část 25.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 23.

Společenství safírového srdce: Past, 22. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 23. část

Z myšlenek Martina

S Kamilem jsme se bez váhání shodli, že Jirkovi pomůžeme. Torenaga asi štve, že Radek cítil něco lidského (tudíž normálního) k Jirkovi. Být Prázdným musí být děsná nuda. Nemůžou se kámošit, s kým chtějí. Stávají se loutkou svého nadřízeného Prázdného. Neumějí se z ničeho doopravdy radovat. To bych nechtěl. Ve škole byl Jirka zamlklý. Pořád mu chybí Radek. S Kamilem jsme se ho snažili zabavit. Těšilo ho to, přesto bylo zřejmé, že se bude ještě nějaký čas dostávat ze ztráty kamaráda. Kdyby tak o něm věděl pravdu... určitě by mu z toho explodovala makovice.

Když je spolužák outsider, má to spoustu nevýhod. Například, jak sehnat jeho adresu anebo číslo mobilu. Kamil to hořce okomentoval: „Chtějí ho odrovnat a my ani nevíme, kde bydlí. To je trapárna.“

Nakonec je zachránila Silvie, která si vzpomněla, že Lýdie má kontakt na Jirku. Když se Martin divil, jak to že holka jako Lýdie má v mobilu číslo kluka, jako je Jirka, Silvie jim vysvětlila: „Pomáhá jí s anglinou.“ A tak Kamil zavolal Jirkovi a vytáhl z něho, kde bydlí.

Nyní oba stáli před postarším pětipatrovým činžovním domem na Žižkově a stále jim vrtal hlavou jeden problém. „Už jsi na něco přišel?“

„Já?“ Kamil se snažil hrát udiveného, „ty jsi ten nejlepší analista a logik.“

„Proto nemůžu pomoct. Tenhle problém nemá logické řešení,“ odpálkoval Martin Kamila. Torenag chce Jirku zabít, takže to musí udělat za pomoci magie. Jak to potom Jirkovi vysvětlit? Mávli rukou a zamířili ke vchodu. Z domu právě vycházela stará paní s pejskem, takže proklouzli dovnitř. Jirka bydlel ve druhém patře.

Když jim otevřel, zářil. Právě si umyl vlasy, takže je měl rozcuchané a působil méně „vzorňácky“. Netěkal nervózně z jednoho na druhého, ale přirozeně se usmál, když jim otevřel. Neměl žádnou sportovní postavu, a přesto vypadal líp, když na sobě neměl to pruhované tričko a tmavé pláťáky, ale roztrhané džínsy a staré, ale mnohem hezčí bílé tričko.

Kamil se podíval na Martina a on na něho. Oba měli v očích stejnou otázku: je to ten Jirka, kterého známe? Vstoupili do bytu. Ještě se ani nestačili rozhlédnout po bytě, když se ozval podivný hluk. Chodbou se prohnal závan větru. Jirka ztuhnul a nechápavě zíral okolo sebe. Chodba se začala protahovat, vlnit, pohupovat. Nápor vzduchu je smetl na zem. „Co se to děje?“ ječel Jirka.

Vše okolo se proměnilo v rozmazané linie tvořící tunel. Ten je pohlcoval stále hlouběji do útrob, až se ocitli tam, kde se všechny linie protínaly a rozbíhaly všemi směry. Připomínalo to zvláštní efekty ve videohrách a filmech. Uprostřed stála postava v mnišském hávu s kapucí do poloviny obličeje, takže byly vidět jen rty.

„Torenag,“ zašeptal Kamil k Martinovi. Martin chápavě přikývl, zato Jirka se strachem v očích i v hlase zašeptal: „Vy o tomhle něco víte?“ Hlas se mu třásl a dýchal jako někdo, kdo potřebuje kyslíkovou masku.

Odpověděl mu Torenag. „Nevím sice, kde se tu vzali, ale ano, ti dva Světlokrevní vědí, kdo jsem. A možná i tuší, proč jsme se zde ocitli. I když jsem měl v plánu, že tu budeme jen ty a já.“ Všichni tři se postavili, zatímco Torenag sykl na Jirku. „Chci tě zabít.“ Jirka zbledl, vykulil oči a instinktivně couval od Torenaga. Když zavadil pohledem o Kamila a Martina, rychle od nich poodstoupil opodál. „Vy jste něco jako on?“

„Ne, nejsme!“ zaječel na něho Martin. „My tě přišli zachránit!“

„Nepotřebuji od vás… kdo vůbec jste… žádnou pomoc!“

Kamila jeho pohrdavý tón pěkně dopálil. Popošel k Jirkovi a vrazil mu do zubů. Až spadnul. „Tak my tě tady s ním necháme, ty jeden pitomče! Nemáš ani páru, s kým máš tu čest, tak sklapni!“

Jirka si utřel krev ze rtů a nevěřícně zíral na Kamila. V tom dostal zásah neviditelnou silou, která ho odhodila o kus dál. Martin a Kamil se obrátili, Torenag měl ruku vztaženou k Jirkovi. Kamil skočil před Jirku. Ten se snažil zklidnit dech, držel si žebra a zadržoval slzy. Martin mu pomohl na nohy. Všichni tři se obrátili k Torenagovi. S pootevřenými rty k nim učinil pár kroků. „Co to…“ Nedokončil větu. Odstrčil Kamila a Martina. Ti spadli na zem. Torenag stál nad Jirkou a žasl: „Mělo tě to zabít.“

Jirka s panickou hrůzou ukazoval na Torenaga. Když byl schopný odtrhnout od něho oči a podíval se na Kamila a Martina, zašeptal: „On nemá oči, jen prázdné důlky.“

Torenag se zhluboka nadechl. Z celého jeho ducha sálala zlost. Náhle se mu v ruce objevil meč. Kamil ucítil probuzený vlčí instinkt, vlk v něm se dobýval ven. Martin stál vedle Kamila. Stočil k němu zrak, Kamil pochopil, že je na tom stejně.

Torenag se napřáhl. „Zabiju ho, a vy mi v tom nezabráníte.“

Napřáhl se, jako by chtěl vší silou zapíchnout meč do Jirkova hrudníku. Jirka zaječel a zavřel oči. V tom ale vedle Kamila stál obrys safírově modrého vlka, vedle Martina jaguár.

Kamil konečně pochopil, co Arella myslela, když mu říkala, že v magickém prostoru se může síla Světlokrevných částečně zhmotnit. Vlk skočil a zakousl se do ruky ducha Torenaga. Jaguár ho povalil na zem. Torenag řval, pustil meč a snažil se setřást dvě neonově zářící šelmy. Po chvíli se mu to podařilo. Sebral meč a rozeběhl se k Jirkovi. Kamil a Martin popadli Jirku, postavili ho a stoupli si před něho. Torenag se ohnal mečem a zasáhl obě neonová zvířata.

Ozvalo se zakňučení a Kamil padl na kolena.

Jaguáří bolestivý ryk připomínal plačící dítě. Martin vykřikl bolestí.

„Chtěl jsem jeho, teď zaplatíte za to své dobráctví.“ Torenag švihl dvakrát mečem a skolil obě zvířata. Ta padla na zem.

Kamil a Martin taky.

Torenag k nim mířil s mečem v útočné pozici. „Potřebuješ nás,“ snažil se pevným hlasem vykřiknout Martin. Kamil ležel na zemi s tváří zkroucenou bolestí Jirka stál zkamenělý na místě. Torenag došel ke Kamilovi. Rty se mu zkřivily do posměšku. „Právě v tomto okamžiku mi došlo, že jednoho z vás ne.“ Kamil se smutně zadíval na vlka ležícího opodál. I když šlo jen a jen o pouhý obrys neonových čar, cítil žal. V žádném případě nehodlal skrývat, co cítí. „Odpusť vlčí sílo, že jsem o tebe přišel.“

„A já o tebe, jaguáří spirite.“

Jirka se na ně konečně zadíval přátelsky. Snažil se něco říct, ale nešlo to. Zato Torenag dal do svého hlasu notnou dávku opovržení. „Vy zvířecí bestie jste tak patetický. Je mi z vás zle! Konečně se vás budu moci zbavit.“

Torenag zvedl meč a zaútočil na Martina.

Z myšlenek Silvie

Víte, co mě opravdu těší od té chvíle, kdy jsem se stala součástí Společenství safírového srdce? Když si můžu normálně s někým pokecat. Jakmile se dozvíte o nebezpečí, které světu hrozí, a bojujete proti němu, spousta myšlenek a konverzací se točí okolo něj. Fakt si teď umím vážit šancí, kdy si povídám o běžných věcech. V tu chvíli mě přepadne děsně velká chuť bavit se … třeba i o večerníčcích. A je mi úplně fuk, že by si někdo mohl myslet, že jsem trapná a dětinská. Uvnitř vím, že jsem se naopak musela stát odvážnou a svým způsobem i dospělou.

Silvie a Lia seděly na lavičce poblíž květinového obchůdku. Měly po škole, s chutí se pustily do slaných brambůrek. Pohled na ně vyvolával úsměv na tváři. Lia v černém tílku a džínsových šortkách s uličnickým účesem vypadala jako nefalšovaná rebelka. Silvie v kvítkové halence a legínách pod kolena, s dvěma culíky a minikabelkou působila, jako vílí „vzorňák“. Když se dnes s Liou setkaly a ona použila tento výraz, Silvie se rozzářila radostí. Lia ze sebe konečně setřásla špatnou náladu kvůli profesorovi tělocviku, který ji označil za černou můru. „Já mám taky s tělocvikářem potíže,“ ujišťovala ji Silvie a sáhla do sáčku po další brambůrce. Než si ji dala do pusy, znechuceně dořekla. „Když běhám, píchá mě v boku. Neumím házet koulí ani uběhnout stovku s dobrým časem. Co myslíš, že říká tělocvikář?“ Lia pokrčila rameny. Silvie obrátila oči v sloup. „Směje se, že jsem jako víla Amálka, co se umí jen točit dokola a máchat rukama. A pak napodobí, jak směšně behám.“

Lia se rozesmála. Polkla rozkousanou brambůrku a ocenila: „Tak to odhadnul, kluk jeden, docela dobře. Jako Modrobuněčná máš k vílám blízko.“

„Ten večerníček se mi vždycky líbil.“ Silvie začala vypočítávat: „Víla Amálka, Křemílek a Vochomůrka, Maková panenka, Maxipes Fík a Zvířátka pan Krbce. Moje nejoblíbenější večerníčky.“

Lia poposedla a nadšeně vyhrkla: „A taky Krkonošské pohádky, Kosí bratři, Mach a Šebestová…“

„A Rumcajs.“

„Jo, na toho jsem taky koukala.“ Lia si vzala ze sáčku další plátky brambůrek a vzpomínala: „Jako malá jsem snila, že jsem v každém večerníčku nějakou hrdinkou. Například jsem si představovala, že bydlím s Krakonošem a pomáhám mu vypátrat, co zase chystá Trautenberk.“

Povídaly si o svých snech. O tom, na co rády dívaly v dětství, a jak považovaly elfy a víly za pouhé pohádkové bytosti. A teď s nimi spolupracují. Tím se pomaličku dostaly k tomu hlavnímu. „Fakt ti říkal, že ti s odhalením pátého strážce pomůže můj havran?“

Silvie přikývla. „Jeden z Těch, které stvořili strážce z Pramene povídal, že ten havran je… tvůj, ale i trochu jiný.“ Nebo tak nějak. Fakt nevím, co tím myslel.“

„Já taky ne,“ zahuhlala Lia a zadívala se na větev stromu, pod nímž seděly, a odkud je pozoroval její havran. Opeřenec naklonil hlavu a zakrákal. „On ale o tom pátém strážci nic neví. Tím jsem si jistá.“

„Klíčem musí být ta druhá část. Podle ní to nevypadá na něho,“ kývla Silvie k Nočnímu slunci.

„Jenomže já jiného havrana nemám. Pochop to.“ Silvie se nadechla a pootevřela rty, poté rychle od svého záměru ustoupila. Lia to ovšem pochopila. „Chceš se zeptat, co kdyby umřel?“

„Já ne…“

„Klid,“ ubezpečila ji Lia, „nad tím se prostě musíš zamyslet, když tě životem doprovází zvíře. V přírodě i ve městech na zvířata číhá tolik nebezpečí. To není až tak nemožný.“ Zadívala se na svého havrana s velkým obdivem i úctou. „Havrani jsou nesmírně chytrá zvířata. Hodně drží při sobě. V jejich duši je posvátná síla sepjetí s celkem a moudrosti dávných věků.“ Lia se obrátila k Silvii. „Kdyby se mu něco stalo, ještě než odejde tam… však víš… vybere mi svého nástupce.“

„Tak to je dobrý.“ Silvie vzápětí ale zahudrovala: „Tak potom fakt nevím, co znamená ta rada, co jsem dostala.“

„Nepřipadá ti divný, že odhalení pátého strážce souvisí s havranem, a přesto to máš objevit ty?“

„Ten… no, víš, bože… proč nemají normální jména?“

Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene.“ Silvie se smála, Lia mávla rukou. „Přesně ten. Nám tím určitě chtěl něco říct. Navést nás na správnou stopu.“ Nadšení v hlase Lii vzrůstalo. „Ty vidíš havrany stejně. Bereš je neutrálně.“

„Hej, mně se havrani líbí!“ rozčilovala se Silvie, ale Lia se nedala odradit. „Tím pádem můžeš najít něco, co já bych přehlédla, protože bych na to ani nepomyslela. Musíš přemýšlet o tom, co tě v poslední době zaujalo a souviselo to s havrany.“

„Fakt jsi mi moc pomohla.“

Obě se rozesmály. Dál chroupaly brambůrky, dívaly se na lidi procházející opodál a přemýšlely. Mlčely dost dlouho. Až konečně Silvie prohodila: „Nic mě nenapadá.“

Lia chtěla odpovědět, ale zazvonil ji mobil. Přitáhla k sobě černou kabelu a začala v ní hrabat. „Bože, kam zase zapadl ten uhozený mobil. Vyndala z kabely lahev s pitím, knížku Havraních pohádek, diář a… „Konečně.“ Ťukla na display a zvesela zvolala. „Čau, tati. Co se děje… Jo, ráda s tebou pojedu. Babička mi říkala, že mi koupila nějakou knížku. Román s havrany… Jasně že vezmeme psy…“

Lia se obrátila na kamarádku a zmlkla. Silvie jako hypnotizovaná zírala na knihu Havraních pohádek. Rychle se rozloučila s tátou. Sotva típla hovor, Silvie zaťukala na obálku knihy a zašeptala. „Tady ten havran to musí být. Ten nás přivede k odhalení pátého strážce.“

Společenství safírového srdce: Past - Část 24.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 22.

Společenství safírového srdce: Past, 21. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 22. část

Z myšlenek Artura

Moje babička mně říkává: „Když se všechno zamotává, nečekej, že se to začne jen tak rozmotávat.“ Zní to uhozeně, ale asi je to pravda. Nemám dobrý pocit z toho, co se kolem mě děje. Není to jen o tom, že je před námi boj o Pramen. Samozřejmě, že i z toho mám strach. Ty největší obavy mě přepadnou, kdykoliv pomyslím na naši skupinu. Hlavně na Julii a Liu. Kluci a i Silvie jsou v pohodě, i když mám pocit, že přede mnou něco tají. Raději do toho nešťourám. Nemohu se však zbavit pocitu, že Lia a Julie jsou těmi, které se mi stanou osudovými. Možná, že kvůli Kláře.

Artur ležel na gauči a zíral na fotku, která mu přišla na mobil: Julie ležící na podlaze se svázanýma rukama a text: „Jestli nemáš strach, přijď na Olšanský hřbitov.“

Po pár minutách se rozhodl. Zašel do svého pokoje, svlékl si domácí tepláky a tričko. Oblékl si tmavé tričko bez rukávů a pláťáky. Přitom přemýšlel, zda má zavolat Kamilovi nebo Martinovi.

Nakonec to zavrhl. I když věděl, že je to chyba. Stejně jako se vydat sám na ten hřbitov. Vnitřní hlas na něho přímo ječel, aby se domluvil s Kamilem, Martinem a Silvií, co bude nejlepší udělat. Snažil se ho ignorovat. Ne, na tohle je sám. Když si zavazoval tkaničky u tenisek, přepadla ho lítost. Proč to mají Kamil a Martin snadnější? Mají jeden druhého, oba jsou Světlokrevní a často se vytahují, že nemusí ani promluvit, a už si rozumí. On takového přítele nemá. A když už si myslel, že má skvělou holku, všechno se od začátku školního roku zvrtlo. Stala se z ní žárlivka a „starostlivá mamča“, která se o něho věčně bojí. Přesto ji měl stále rád. Pomůže jí. Ačkoliv to znamená jít proti safírovému srdci a obejít zbytek skupiny. Vyšel z bytu, zamknul a utíkal na tramvaj.

Cestou zavolal Juliině mámě a opatrně jí naznačil, že se nemůže dovolat Julii. Nechtěl ji vystrašit, ale na druhé straně jí musel zavolat. Vůbec jí to nevyvedlo z míry, protože byla moc dobře „informovaná“. S povzdychem, že Julie umí být opravdu nemožná, mu vysvětlila, že odjela se školou na výlet do Polska a o víkendu jede s kamarádkami na chatu do Krkonoš. „Znáš naši milou Julii,“ zvesela zašveholila, „zapomněla ti v tom zmatku zavolat a teď má určitě vybitý telefon. Brzy se ozve, uvidíš.“

Hovor skončil, Artur se díval z okénka tramvaje a přemýšlel. Co ho čeká na hřbitově, kam jede, i když mu intuice posílená safírovou silou radí pravý opak? Bál se. Nechtěl si to přiznat, ale přál si minout Olšany a pokračovat dál a dál. Až na konečnou, kde by si našel místo k poklidnému posezení a zamyslel by se nad úplně obyčejnými věcmi.

Vystoupil však na Olšanském náměstí a zamířil ke hřbitovu. Za pět minut prošel bránou na území ticha, melancholického klidu a kamenných náhrobků.

„Tak jsi přišel,“ maličko se divil Radek, který vyšel z hrobky. I v horku měl na sobě kožené oblečení, což působilo trapně. Artur přemýšlel o důvodu. Chtěl ukázat, že si může dovolit oblečení z kůže? Chtěl se vysmívat Světlokrevným. Prázdní určitě zavedli módu kožichů a kožených věcí, aby se pomstili Světlokrevným. Artur si vzpomněl, co tvrdí jeho sestra: kožichy nosí jen ti, kdo nerozumí módě. Pravý znalec módy se umí obléknout tak, že kvůli tomu nemusel být nikdo zavražděn a přitom všichni závistivě čumí. Jo, jeho sestra by se shodla s Kamilem a Martinem. Třeba je taky Světlokrevná. Milovala zvířata. Každou ženskou v kožichu nazvala ošklivou mrécou. Jo, jo, musí být Světlokrevná. Pousmál se, což Radka překvapilo, ale rychle se to snažil zamaskovat: „Nečekal jsem, že přijdeš. A sám. O to bude má práce snažší.“

„Unesl jsi mi holku…“

„Kterou?“ Když překvapený Artur neodpovídal, Radek dodal. „Mám Julii a Kláru.“

Artur odfrkl: „Kláru nechci.“

„Ona ale chce tebe.“ Artur nedbale mávnul rukou, postoupil pár kroků k Radkovi, který pokračoval. „Jak vidím, nejsi tak úplně v obraze.“ Artur se zastavil, zamračil se. Radek s hořko-sladkým povzdechem pokračoval: „Holky jen tak nepřestávají milovat své vysněné idoly. To mě až tak nepřekvapilo.“ Teatrálně rozhodil rukama a mnohem hlasitěji vybafl: „Fakt mě ale dostalo, že se Klára spojila s Julií.“

„Cože?“

„Z těch dvou se staly snad i kámošky. Julie si pozvala Kláru do bytu. Moji lidi ji sledovali, a když mě informovali, kde je Klára…“ Radek nahodil dramatický výraz, který by mu záviděl leckterý dramatický herec, „… poklesla mě čelist.“

Arturovi náhle došlo, že ho to až tak nepřekvapilo. Vlastně po první reakci, která spíše pramenila z toho, že slyšel nahlas to, co tušil, myslel, že ho už nic nepřekvapí.

Mýlil se.

Radek pronesl něco, co ho zcela ozbrojilo. „Ty dvě zabily jednoho z mých mužů. Naštěstí je ale další moji dva muži chytili.“

Arturovi myslí prolétlo: doufám, že je Julie v pořádku. Tato myšlenka byla ale okamžitě převálcovaná jinou, mnohem děsivější. Julie a Klára spolu zabíjely? Určitě to muselo být v sebeobraně, ale i tak… byly dvě, mohly ho praštit a svázat. Julie mu mohla zavolat… nemohla.

Radek se nyní tvářil jako spokojený mistr světa. Co má za lubem? Ve chvíli, kdy začal přemýšlet, jak odsud vypadnout, zpoza hrobky a zpoza dvou vysokých hrobů za ním vystoupilo pět „almar“.

Artur věděl, že nemá šanci, ale nehodlal jít za nimi jako zjihlý jelimánek. Nakopnul do rozkroku svalovce po své pravici. Muž zaječel, ale to už druhý držel Artura pod krkem. Další mu vrazil pěstí do žeber. Artur zahekal. Věděl, že to takhle dopadne, ale jeho hrdost mu nedovolila, aby alespoň jednomu z těch „nadutých almar“ jednu neubalil.

„Prapůvodní se snaží machrovat,“ kroutil hlavou Radek. „Uvidíme, jak ti to půjde tam, kam tě teď vezmu.“

Z myšlenek Torenaga

Jak já nesnáším, kdy ta lidská sebranka ukazuje emoce. Nenávidím, když se lidé smějí, pomáhají si, žvatlají, jak je život krásný… a nad čím bych přímo zvracel je přátelství. To je ta nejpitomější forma patetického chování, co znám. Bohužel tato nákaza se někdy přenese i na Prázdné. To se týká i mého „skoro-syna“. Přijal mé jméno, snaží se naplnit naše cíle, ale někdy se chová jako ten největší blb. Ta jeho odporná náklonnost k Jirkovi, který s nim chodil do školy, mě štve. Pátrání po něm mě zavedlo do školy. Museli jsme se ale minout, protože v magickém prostoru, který jsem tam vytvořil, se objevil ten Světlokrevný. Chci to ještě jednou zkusit. Na vlastní oči potřebuji vidět hňupa, kterého Radek chrání.

Torenag stál v magickém kruhu a káravě hleděl na Radka. Jejich dnešní setkání nezačalo dobře. Radek se zlobil, což by Torenag mohl i obdivovat. Radek ho však obvinil, že s ním nehraje čistou hru. I když měl samozřejmě pravdu, jeho povinností je za každé situace souhlasit se svým pánem.

Radek vycítil Torenagovu zlobu, uklonil se a pokusil se usmířit si ho. „Hluboce se omlouvám, ale od chvíle, kdy jsem Kláru s Julií nechal zavřít ve vile, Klára pořád mele, že máš nějaký další plán…“ Radek se snížil k žadonění jako malé děcko: „Ctím tě, snažím se dělat vše pro zdar naší mise. Teď se mi ta Prapůvodní mrcha vysmívá, že jí věříš víc než mně.“

Torenag cítil, jak v něm kypí zlost. Kdyby mohl, Kláru by na místě zabil. Pomalu a mučivě. Ještě se mu ale hodila. Rozhněvaně se rozječel na Radka. „Ty mi nedůvěřuješ? To jsem nečekal…“ Schválně se odmlčel, aby si Radek uvědomil, co provedl.

Zabralo to. Radkova tvář se zahalila do toho nejprovinilejšího výrazu. Shrbil ramena, ztlumil hlas. „Stal ses pro mě modlou. Teď se bojím, že přede mnou něco tajíš a…“

Torenag prudce vztáhl ruku směrem k Radkovi, čímž ho umlčel. „Samozřejmě, že před tebou něco tajím.“ Radek se zamračil, Torenag změnil taktiku a téměř jako hodný účitel pokračoval. „Připravujeme se na zničení Pramene. To je ten nejdůležitější cíl, proto tě nechávám, aby ses zaměřil na něj. Mezitím jsem připravoval překvapení. Pro tebe.“ Další odmlka. Radek si skousl ret a dychtivě čekal, až Torenag opět promluví.

„Až vyhrajeme, zhmotním se do tvého světa. Budu mít tělo z masa a kostí. Chtěl jsem,“ Torenag se snažil, aby jeho hlas zněl procítěně, „abychom se objali a společně oslavili vítězství. Jsi pro mě jako syn, s kterým chci vládnout. Ty v Praze, já zbytku Evropy.“

Radek padl na kolena. Jeho výraz připomínal poutníka v poušti, který po vyčerpávajícím pochodu objeví oázu. „Žádám tě o odpuštění. Nikdy by mě nenapadlo, oč tu jde.“ Torenag spokojeně zakýval hlavou.

Radek povstal a zadíval se na Torenaga očima dítěte, které dostalo dárek, po kterém toužilo. Torenaga ten pohled popudil. Tolik ohavného sentimentu od Radka nečekal. Ještě chvíli a mohl by začít slintat.

V ten okamžik se Torenagovi vloudila do mysli znepokojivá otázka: nezačíná být Radek příliš lidský?

Ze zápisků Společenství safírového srdce

Rytíř Veles – vládce z Nebeských výšin: vynález pastí je dalším důkazem, že se Prázdní neštítí žádné surovosti a krutosti. Jednou jistý lovec-pytlák kladl pasti na lišky a medvědy. Chytila se do ní liščí máma, která měla poblíž noru s liščaty. Když šel lovec na obchůzku, náhodou se do jedné z pastí chytil. Musel přivolat pomoc. Lesní hlídka ho osvobodila, ale ihned také informovala ochránce přírody o chycené liščí mámě. Ochránci lišku osvobodili a zachránili liščata. Z tohoto příběhu vyplývá, že to byla jiná past, která zajistila osvobození polapeného zvířete. A toho musíme využít i pro naši nynější situaci. Jedině jiná past nás může dostat z té původní, nejhorší.

Všichni čtyři se dívali na Velese a snažili se pochopit, co jim právě vyprávěl. Seděli v kuchyni u rodiny Studených, kde rytíř působil ještě mohutněji. Nyní k němu všichni upírali pohled a snažili se dát smysl tomu, co jim vyprávěl. Kamil šel k lednici a vyndal z ní skleněný džbán s domácí limonádou a za všechny se ujišťoval. „Radek unesl i Artura. A my to máme nechat být jen tak?“

„Přesně tak.“

Silvie se mnohem tišším hlasem než Kamilův zeptala proč. Veles k ní přistoupil, zadíval se jí přímo do očí, poté každého z nich obdařil chápavým pohledem. „Chápu vaše rozpaky. Na to ale není snadné odpovědět.“ Veles si sedl na židli a ve výši srdce spojil ruce. Působil jako moudrý mistr rádce, který ale ví, že si musí stár nekompromisně za svým a nepodlehnout lítosti svých chráněnců. „Od začátku počítáme s tím, že v této bitvě zamíchají kartami city. Jejich nestabilita vnáší chaos do dané situace, někdy předvídatelný, někdy překvapivější.“

“S tímhle jste tedy počítali anebo ne?“

Veles zaváhal. Martin si tedy odpověděl sám. „Asi moc ne.“

„Únos Artura nás překvapil. Netušili jsme, že Radka tak naštve, že Klára a Julie hodí za hlavu všechny sváry, jen aby chránily Artura.“

„Radek je vůbec divný.“ Martin si poposedl a vybafl: „Vždyť on je teď podivnější, než býval ve škole. Na Václaváku se s námi loučil jako sebejistý frajírek, který se stane tím nejprohnanějším Prázdným a… on se zatím chová, jako když mu chybí… já nevím… to, že nechodí do školy… Jirka? Je fakt divný.“

Veles souhlasně zakýval směrem k Martinovi. „Víme proč. Klára vyvolala ducha Radkovy tety. Jasnocitnou. Měla to být určitá pojistka, aby ho držela v mezích lidskosti.“

„Není to ta, kterou Artur cítil na hřbitově? Jak mektal, že chce Radkovi pomoct.“ Veles se usmál na Silvii, která v tento okamžik vypadala jako šílený filozof, který našel odpověď na důležitou otázku. A navázal na to: „Jeho teta v něm posiluje lidštější část. To činí celu situaci hůře předvídatelnou. V Radkovi bojují dvě podstaty. Za každou cenu chce uspokojit Torenaga a být bezcitný jako on. Nejde mu to.“

„Tak proto chrání Jirku a dokonce se s ním přišel rozloučit.“ Kamil všem připomenul, co jim Jirka vyprávěl.

Lia přešla ke psům a pohladila je. „A to ji Torenag nemůže zničit?“¨

„To by mu dalo hodně práce.“ Všichni tři se podívali nechápavě na Velese. „Torenagův duch je prokletý. To je v magickém světě velká nevýhoda. Disponuje sice velkou mocí, ale je i hodně omezený. Například i v tom, že jediný zásah proti duchu… jak to říct?“

„Duchovi, kterého někdo vyvolal, aniž by požádal o svolení. Podle mě je Klára arogantní natolik, že určitě nežádala o svolení….“

„Ne,“ souhlasil Veles. „Učinila to jen ze svého sobeckého zájmu.“

„Takovému duchovi pomáhají ostatní duchové, kteří se potulují v pro nás neviditelné dimenze. Takže by mu to dalo fušku.“

Kamil, Lia a Martin, svým způsobem i Veles, užasle koukali na Silvii. V kytičkové halence, se všemi tři psy okolo a s měkkým pohledem ve velkých očích připomínala vílu. Ne někoho, kdo se zabývá světem duchů. „Jak to víš?“ konečně se zeptal Kamil. Nechala je, ať ji ještě chvíli mlčky obdivují. Potom odpověděla. „Máma si o prázdninách půjčila od kamarádky pár knížek. Na jednu z nich Zrzi prskala. To bylo pro mámu znamení, že ji nemá číst. Já jsem ale byla zvědavá. To jsem si dala!“ Silvie obrátila oči v sloup a Lia se se smíchem zeptala. „Dočetla jsi ji?“

„Ne! Fuj, samý pomstychtivý duch, zombie… prostě hrůza. Ty části o magii mě ale bavily, tak jsem si jich pár přečetla. Tohle byla jedna z nich.“

„A je to pravda,“ ozval se opět Veles. „Torenag se musí Radkově tetě co nejvíce vyhýbat. Alespoň do té doby, než bude ještě silnější.“

„Je v tom pěkný zmatek,“ zakroutil hlavou Martin.

„Ten zmatek,“ Veles vstal a tvářil se nadmíru spokojeně, „jsme my rytíři uvítali, a někdy i podpořili. Jedině ten nám může na úplném konci pomoci.“ Nikdo nechápal, Veles zakroutil hlavou. „To uvidíte.“ Veles zvedl ukazováček. „Jsem tu ještě kvůli jiné věci. Objevilo se něco překvapivého a bude potřeba zasáhnout.“

Všichni čtyři mlčky čekali. Veles je potichu pozoroval s výrazem neviňátka, i když věděl, že jsou na to nesmírně zvědaví. „No tak, Velesi,“ nevydržel to Martin, „prozraď nám to.“

„Nesouvisí to s Pramenem, ale shodli jsme se, že musíme pomoci.“

„Velesi, o co jde?“ čertil se Kamil.

„Můžete odmítnout, ale já si myslím, že nás nezklamete a půjdete do toho.“

„Velesi,“ Kamil vykřikl tak, že i psi se rozštěkali. Veles se zasmál, a začal mluvit, když se už i Silvie netrpělivě nadechovala. Ukázal na ni a Liu: „Vy dvě musíte najít vše o pátém strážci.“ Poté se obrátil ke Kamilovi a Martinovi. „Zatímco vy budete muset ochránit Jirku.“

Kamil a Martin se na sebe nechápavě podívali, pak na rytíře. „Toho Jirku… z naší třídy… toho, co kámošil s Radkem.“

„Přesně toho, Kamile.“

„Proč?“ divil se Martin a Kamil s ním. „Vždyť ho Radek chrání.“

„Jemu nehrozí nebezpečí od Radka,“ ujišťoval je Veles, „to Torenag ho chce zabít.“

Společenství safírového srdce: Past - Část 23.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 21.

Společenství safírového srdce: Past, 20. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 21. část

Z myšlenek Martina

Když nám Lia ukázala ebenový meč, zaplavilo mě hned několik pocitů. Ten meč nejde neobdivovat. Ihned jsem k němu cítil úctu, ale také podle mého z něho sálá něco zvláštního, co nahání až určitý druh strachu. Moje jaguáří síla ho však přijala. A tak jsem se zklidnil. Chtěl jsem si na něho sáhnout, uchopit ho, ale věděl jsem, že mi prozatím nedal svolení. Respektoval mě i Kamila. Zároveň jsme však věděli, že tak činí, protože důvěřujeme Lie. Jsem si jistý, že k nám vysílal myšlenku, že ctí Světlokrevné. Kdyby mi někdo vyprávěl, že jde „komunikovat“ s mečem, vysmál bych se mu. Na vlastní kůži jsem se přesvědčil, že to jde.

Kamil s Martinem a Liou stáli ve Zlaté uličce Pražského hradu a upřímně se divili. Ringeril je sem poslal, aniž jediným slůvkem naznačil důvod. Několikrát pouze zdůraznil, že si má Lia vzít s sebou meč.

Kamil si neuměl představit, jak se dá mašírovat metrem a pražskými ulicemi s mečem. Lia ho zabalila do sametové látky. Část meče zakrýval batoh, takže se lidé okolo ani moc nedivili. S Kamilem jsme částečně zakryli Liu, když jsme procházeli okolo hradní stráže, a prošlo nám to. Mohli jsme zamířit ke Zlaté uličce.

„Kde jsou turisti?“

Martin a Lia odpověděli Kamilovi pokrčením ramen.

„Co tu máme dělat? A na co má Lia ten meč? Jak budeme vědět, kde hledat stopu?“

Užuž oba opět chtěli opět pokrčit rameny, když v tom Martin ukázal na nízký modrý baráček s dřevěnými dvířky a dvěma okny. „Podívejte, v těch okénkách se rozsvítily svíčky.“

„A jo,“ přisvědčila Lia, a tak po menším zaváhání vstoupili dovnitř.

V místnůstce seděl postarší muž s orlím nosem, prořídlými bílými vlasy rozčepýřenými jako Eianstein a vrásčitou kůží. Mezi nažloutlými zuby zářil jeden zlatý, což umocňovalo jeho strašidelný vzhled. Byl oblečený do bílé košile, které se nosily za dob mušketýrů, přes níž měl přehozený dlouhý hnědý plášť bez rukávů. Usmál se na ně a nasládle vysměvačným hlasem se zeptal: „Přišli jste si pro suvenýr?“

Všichni tři o maličko couvli. Nikdo neodpověděl. Muž také mlčel. Až se konečně Martin zeptal: „Kdo jste?“

„Kdo jste vy?“

Dobrá otázka, pomyslel si Martin. Měli bychom být tři teenageři, které zajímá, kdy odpadne vyučování. To my ale tak úplně nejsme. Než si stačil rozmyslet odpověď, Lia přestala chodit okolo horké koše. „Jsme tu kvůli strážcům.“

Muž se zahihňal: „Hradní stráž stojí u brány.“

Vysmíval se jim. Martina to naštvalo. Podíval se na Kamila a Liu a poté odsekl: „Tak jo, těšilo nás. Nashle.“ Všichni tři se otočili k východu. Kamil vzal za kliku. „Jsou zamčené… jak to?“

„Opravdu si nechcete koupit suvenýr?“

Obrátili se k muži, Lia se začala mračit. Martin se zklidnil a zkusil to ještě jednou. „Kdo jste? Víte, proč jsme sem přišli?“

Mužův iritující smích zaplnil celou místnost. To už Lia nevydržela, v mžiku rozbalila meč a namířila jej na muže. Vykulený Martin chtěl něco namítnout, ale Lia se proměnila ve fúrii. „Už toho mám dost. Máte pro nás něco anebo ne? Klidně ho použiju!“

Další salva smíchu. Po ní muž ztichl. Zvážněl. Podíval se na meč a….

Místností zavál vítr. Na krátký okamžik všechno pohltila tma. Když ustoupila, Lia zděšeně vykřikla. Ruce měla prázdné, meč svíral v rukou muž a mířil ním na její krk. Usmíval se tak, jak by se usmívala kobra na myšku před sebou. Kamil a Martin instinktivně popošli k muži a chtěli zaútočit. Ještě než zvedli ruku, skončili na zemi. „Hergot, kdo jste?“

Muž stočil zrak k Martinovi. „Prodavač suvenýrů. Nekoupíte si jeden?“

Kamil se mračil, Lia zjihla a zděšeně stála na místě. Zato Martin cítil, že se v něm zvedl vztek. „Ksakru, jo, koupíme si nějaký ten uhozený suvenýr. Mám ale u sebe jen dvě stovky.“

„Dvě stovky. To ti bude stačit, kocoure.“

„Takže víte, kdo jsme.“

„Majestátní a mocné šelmy poznám na dálku. Moudré havrany taky.“

„Proč jste mi tedy vzal meč a mám ho u krku?“

„Ty sis začala.“

„Vy jste se nás rozčílil.“ Lia to vyřkla přiškrceným hlasem, přesto nijak bojácně. Kamil a Martin se postavili. Nastalo kratičké ticho, během něhož se muž díval jen a jen na Liu. „Nepřipomíná ti to něco?“

„Jo, už jednou mě meč hladil kůži na krku.“

„Můj milovaný meč...“

Martin vyhrkl: „Vy jste ho stvořil?“ Muž spustil meč, podal ho Lie a pobaveně odpověděl. „Fyzicky byl ukován jinde, samozřejmě. Já jsem mu však vdechl moudrost, sílu a osobitost.“ Muž se opět uvelebil na židli za stolkem s upomínkovými předměty a přimhouřil oči. „Vím, kdo ti ho dal. Vím i to, že tě měl zabít.“

„Klára,“ vydechla Lia. „Očarovala ho, proto mi ho Torenag nechal.“

Proměna muže byla rychlá, a o to děsivější. Prudce postavil a opřel o stolek. Iritující, ale neškodný výsměch ustoupili zuřivému tónu. „Ti parchanti ho chtěli zneužít. Ty stvůry ho při mučivém rituálu naplňovali zlem! Můj meč, symbol cti, dobra a odvahy chtěli zlomit a předělat.“ V očích mu blýskal hněv a touha po pomstě. Jediný pohled na Liu ho však opět zklidnil: „Ty jsi mu vrátila velkou část jeho osobnosti.“ Lia se usmála. Muž také, o něco méně děsivě než na začátku. Podíval se na Kamila a Martina. „A proč jste tady?“ Ukázal na meč a hrdě, i když s náznakem zloby, jim vyjevil: „I když ho mučili tím nejodpornějším rituálem, aby ho zcela zlomili, nedal se. A ani neprozradil tajemství.“

„Jaké?“ zašeptal Martin.

„Které jsem do něho vložil.“ Muž Lie poručil, aby položila meč na stůl. Když tak učinila, pohladil ho od hrotu k rukojeti. Na černé ploše se začalo ohnivou oranžovou objevovat písmo, jaké se používalo, když se knihy psaly ručně.

K-i-r-s-i-a-n.

„Navštívil mě Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene, svěřil mi tajemství a já ho zapsal do jeho ostří.“

Kamil, Martin a Lia pozorovali meč, poté stočili zrak k muži. Už se jim nezdál strašidelný, ani je nerozčiloval. I přes hrůzostrašný zlatý zub, iritující smích a poznámky, působil nyní až úctyhodně. „Lio, opatruj ho. Užil si už dost zlého, ale nezklamal.“

Lia sáhla po meči. Hlas i výraz ve tváři nasvědčoval, že skládá přísahu. „Budu. Možná se moje víra někdy kvůli strachu zhoupla, ale nikdy úplně nezmizela. Cítím s ním sepjetí od samého začátku.“

„Meče naopak poznají, kdo je čestným bojovníkem Dobra.“ Muž si hrcnul na židli za stolkem a podíval se na Martina. „Tak co, který suvenýr si koupíš?“

Martin se s hrůzou zadíval na všechny zbytečnosti, které zde byly na prodej, a v duchu se divil, co bude s takovými blbostmi dělat. Nakonec ukázal na malý tácek pod skleničky za padesát korun. „Třeba tohle.“

„Velice, velice dobrý výběr. Máš vkus, kocoure.“ Martin vyndal z kapsičky u kalhot dvoustovku a podával ji muži. Ten po ní chňapnul, dal Martinovi tácek a pakoval je pryč. „No, moment,“ protestoval Martin. „A co takhle nazpátek?“

„Nemám,“ řehtal se muž, děsivě jako na začátku. Aniž hnul prstem, nějaká síla je vytlačila ven do uličky. Dveře se zavřely, už jen slyšely vytrácející se prodavačův smích.

Martin koukal na tu pitomou věc a nadával. „Dvě stě korun. Za tohle? Já blbec si dneska nekoupil celé big menu, protože se mi zdálo za stovku drahý. Teď mám tuhle pitominu za dvě stovky.“ Ztichl. Kupodivu mu nikdo nepřizvukoval. Kamil zíral na Liu, a ta upřeně pozoroval havrana na stříšce modrého domu. „Ty myslíš, že…“

„Pšt,“ napomenula ho Lia a poté se opět soustředila na Noční slunce. Dívali se vzájemně do očí. Lia vypadala jako hypnotizovaná. Ani nemrkla. Havran k ní upíral pohled, ale zároveň kroutil hlavou, mrkal a krákal. Náhle se Lia uvolnila, Kamilovi a Martinovi oznámila. „Musíme jít za ním.“

„Proč?“

„O tom nemám ani páru.“

Martin zavadil pohledem o tácek v ruce. Vrátila se mu rozmrzelá nálada, kterou si vylil na Lie. „Tak proč jste tak dlouho na sebe civěli?“ Dostal loktem do žeber. „Hele, nepruď. Na světě jsou horší věci než si koupit trapný tácek pro turisty za dvě stě korun,“ rozesmála se a Kamil s ní.

„Ha, ha.“

Následovali havrana, který přelétával z jednoho domku na druhý. Kolem nich prošla postarší žena. Martin se k ní přitočil a zeptal se jí. „Nechcete suvenýr?“

Žena si ho podezřele prohlédla. „Kolik to stojí?“

Dvě stovky, pomyslel si hořce. Mávnul však rukou a nahlas odpověděl: „Dám vám to zadara. Jste sympatická.“ Moc sice nebyla, ale Martin ji s hraným úsměvem podal tácek.

„Jé, suvenýr se Zlatou uličkou. Ten je tak krásný, chlapče.“ Vrásčitou rukou si pohladila tvář a vděčně zamrkala na Martina. Snažil se vypadat nadšeně. Načež se téměř dramaticky ujišťovala: „Opravdu mi ho chceš dát? Jen tak?“

„Vždyť víte, lidi si mají dělat radost.“ Martin se otočil a uháněl směrem k Liovi a Kamilovi. Po pár krocích na něho žena zavolala. „Děkuji ti, chlapče. Je mi ctí, že jsem dostala dárek od Světlokrevného… kocoura.“

Martin se prudce otočil a zíral na usmívající ženu se zářivě zlatým zubem. „Martine, pojď sem. Rychle!“

„Moment, za chvilku jsem u vás.“ Otočil se a… žena byla pryč. Zíral do prázdna a snažil se pochopit, co právě prožil. Aniž tušil proč, sáhnul do kapsy. Něco ucítil. Vytáhl ruku a s otevřenou pusou civěl na dvoustovku.

„Martine, pohni!“ ječel Kamil, a tak vrátil bankovku zpět do kapsy a rozeběhl se k nim. Ti stáli téměř na konci uličky a koukali do jednoho místa. Na kamenné dlažbě se část kostek vlnila a vytvářela kruh. K němu slétl havran, když se jej svými drápy dotknul, objevil se v něm obraz meče, po jehož čepeli se ovíjel fialkový paprsek ve formě opeřeného hada. Na skromně zdobeném jílci zářily ve stejné barvě ve sloupci tři písmena K, I a R.

Obraz zmizel.

„Takže meč s hadem patří Kirsiánovi,“ zhodnotil Kamil. Martin s ním souhlasil, ale Lia nepronesla jediné slovíčko. Upřeně pohlížela na havrana, který se opět usadil na stříšce domku. „Co je?“ zeptal se Kamil.

„To bych taky rád věděl.“ Martin popošel k Lie. „Je ti dobře?“

Namísto odpovědi, s očima nadále upřenýma na havrana, začala nesouvisle odříkávat. „Julie a Klára vycházejí z domu, kde Julie bydlí… jsou nervózní… Julie gestikuluje… Klára se jí snaží uklidnit… jsou na dvorku před domem… nikdo nikde… stojí naproti sobě a diskutují… nemohu slyšet co, protože Noční slunce sedí hodně daleko… dohadují se? Nevím… nyní mlčí… na dvorek přicházejí dva muži… Julie a Klára opět diskutují… muži se k nim blíží… Klára se k nim otáčí a vypadá zděšeně… Julie neví, co se děje… Klára couvá, ale muži jsou rychlí a hbití… každý z nich jednu chytí a do krku jim píchnou injekci… Klára a Julie mohou chodit, ale jdou za těmi muži jako poslušné panenky.“

Lia odvrátila zrak od havrana. Zhluboka se nadechla a vydechla. Zatímco Martin a Kamil se snažili pochopit, co jim popisovala. „Unesli Kláru a Julii?“ Martin váhavě zamumlal souhlas a vybafl: „Kdo a proč by to dělal?“

„Asi Prázdní. Chtějí mít Julii pod kontrolou,“ navrhla Lia, což Martin považoval za logické, ale: „Proč by v tom případě píchli tu injekci také Kláře?“

„To je fakt,“ uznala Lia a opět se zamyslela. Po chvilce ticha se ozval Kamil. „Co když chtějí, aby Julie začala ještě víc důvěřovat Kláře, a tak to takhle sehráli?“ Prozatím to byla ta nejlogičtější domněnka, kterou Martin doplnil: „Třeba to navrhla sama Klára.“

„Co budeme dělat?“

„Na to se musíme zeptat někoho z rytířů,“ odpověděl Martin a hlavou pokynul, aby se vydali k východu.

Pražský hrad vydal své tajemství. Sluníčko je hladilo podvečerními paprsky. Zlatá ulička opět ožila a turisté nakukovali do nízkých baráčků připomínajících pohádkové chaloupky skřítků a víl. Martin zalovil v kapse a nahmatal bankovku dvoustovky. Nechápal, co to všechno mělo znamenat. Kdo byla žena se zlatým zubem, jaký měl i prodavač suvenýrů, a kterou těšil dárek od Světlokrevného?

Ze zamyšlení ho vytrhla Lia. „Já pořád nechápu, proč ji unášeli. Všechno nasvědčuje tomu, že se k nim Julie přidala. Tak proč by ji strašili únosem? To by ji naopak mohlo vrátit k nám. Nemluvě o Kláře. Tu přece potřebují.“

V tu chvíli to Martinovi došlo. „Kamile, jak to říkal Artur, když ho zmlátili?“ Kamil zalovil v paměti. „Jeden z útočníků se šklebil, že je to varování pro jednu čarodějku.“ Všichni tři se zastavili. Kamil dopověděl. „Kláře je možná fuk, co bude s Pramenem i Torenagem. Julie měla pravdu, pořád miluje Artura a chce ho chránit…“

„… aby se nestal tou obětí,“ dokončil Martin.

„Přesně tak. Radek na to přišel“ Užuž se chtěli dát opět do kroku, Kamil je ale ještě zastavil. „Julii jde o totéž. Máma tady dvě holky schopné udělat cokoliv, aby zachránily Artura.“

Dali se do pochodu. Lia kráčela se skloněnou hlavou a přemýšlela. Martin se však po očku podíval na Kamila. Ten slabě přikývl.

Všechno je vedlo k tomu, co bylo napsáno na papírku od Moreny a Arelly.

Z myšlenek Peruna

Na Zemi existuje rčení: kostky jsou vrženy. Líbí se mi to přirovnání, protože přesně vystihuje proces osudových situací. Nastala chvíle, kdy došlo k rozhodnutí a akci. Kostky jsou vrženy. Vše je ale ještě nejisté, protože - symbolicky řečeno - mohou padnout jakákoliv čísla. Již ale není cesty zpátky. Co se týče nás rytířů, my máme jasnější představu, jak to dopadne. Ne se stoprocentní jistotou, ale s velkou mírou pravděpodobnosti. A také jsme schopni udělat cokoliv, abychom napomohli tomu nejlepšímu výsledku… nebo-li symbolicky vyjádřeno, aby padla ta správná čísla.

Okolo bílého mramorového stolu nastalo ticho. Král se dozvěděl o situaci, rytíři čekali na jeho reakci. Moudře přikývl a pronesl: „Chaos končí, jde se do finále.“

Perun přisvědčil a Veles dodal. „I my jsme připraveni.“ Král pohlédl na Vesnu. Půvabná bohyně radosti a veselosti vypadala sice vážněji, ale zároveň spokojeně. „Julie je pod naším dohledem.“

Arella ukázala na ni a na Morenu: „Dohodly jsme se i na konečném řešení této situace. Tedy pokud půjde vše, jak předvídáme.“

„To by mělo,“ zahřměl Perun. „Analyzovaly jsme to ze všech stran a možných úhlů.“

Král ocenil jejich snahu, načež se zeptal. „A co ta Lia? Její počínání se mi zdá příliš odvážné.“ Danika se ale optimisticky usmála. „Je tam určitý risk, ale teď už mnohem menší. Muž, který vdechl do ebenového meče životní sílu a osobitost, zasáhl. Oslabil risk, že si Lia nebude věřit. Tím pádem si udrží i víru v meč, s nímž ji pojí silné pouto.“

„To mě těší,“ usmál se král a se všemi si zavzpomínal, jak on ctil svůj meč, který dostal od své babičky. Když skončil, zeptal se na Kláru.

„Ta nám dělá hodně starostí,“ potvrdil Veles. „Je plná zášti. Podléhá Torenagovi. Radek chce, aby zabila Artura. Hraje hru s Julií. Snad proto je prakticky možná jakákoliv její reakce, až dojde na bitvu.“

„Co ví o Společenství?“ Byl to Sírius, kdo králi odpověděl. „Nic konkrétního, i když se snažila v Juliině mysli hledat informace, kdo ji chrání. Samozřejmě, že se k nim nedostala.“

„A ten mladík Prapůvodní?“

Danika vzdechla. „Je velice oslabený. To hlavní nyní spočívá na Kamilovi, Martinovi a Silvii. A Lie.“ Všech dvanáct rytířů přisvědčilo. Král povzdechl: „Předpokládám, že ještě nevědí, co je čeká, až se sejdou se strážci?“

„Ne,“ odpověděl Perun. „S tím jsme je nezatěžovali.“

„Doufejme, že nepodlehnou strachu.“

Společenství safírového srdce: Past - Část 22.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Veronika Wildová, Kapitola 21 - Špagety (z Ellori, příběh Duše)

Kapitola 20 - Plány (z Ellori, příběh Duše)

Ellori v pracovně profesoa Bu zuřivě zuřivě psala poznámky ke své příští inkarnaci na Gaie.

“Pamatuju si, když jsem na Portálu na Gaie trávila ve Splynutí s Božstvím hromady času. A nudila jsem se. Co když rozpoznám svoji úplnost, a ukoušu se potom nudou?” 

“Vidíš? To je jedna z myšlenek, které tě po probuzení opustí. Navíc tam nejdeš jen pro své vlastní probuzení. Staneš se opět součástí národa Peeple. Tvoje vědomí pomůže povznést místní realitu. Když uzdravíš své zlomené srdce a dojdeš probuzení, přineseš tento otisk, tuto verzi reality, i všem ostatním bytostem.”

“Takže abych mohla zažít uzdravení, odpuštění a probuzení, musím si pro první část svého života vybrat zraňující zkušenosti.” 

Bu se zamyslel. “Vlastně ano, bude to to nejrychlejší a nejvíc efektivní. Prostor pro rozvoj v nezatížené laskavosti nastane až po roce 2000, a tipuju, že chceš zažít ještě devadesátá léta.” 

“Proč bych chtěla zažít ještě devadesátá léta a naplánovat si kupu zranění? To jsem taková masochistka?” 

Ellori se dívala na kvantové klubko, které jako na povel ukázalo několik životů, ve kterých si v různých tělech užívala být v submisivní roli.

“Aha, to vypadá, že jsem.” 

“To byly jen některé tvé verze,” řekl Bu. “Nezapomínej, že máš za sebou minimálně třicet životů různých tyranů, vrahů a válečných zločinců.” 

“Řekni Bu, to jsem tady během minulých plánovacích sezení pila čaj a plánovala si, že v příští inakranci budu tyran?” 

“Chtěla sis vyzkoušet jaké to je. Tady nejsou žádné soudy. Žádná volba tu není hodnocena jako dobrá nebo špatná. Chtěla jsi pochopit, zda tě velitel Muaru zabil a cítil k tobě stále lásku, nebo byl veskrze bez srdce.” 

“To mě tedy musel pořádně namíchnout, tehdy na planetě Lio.” 

“Vypadá to tak.” 

Ellori se dlouze nadechla. 

“Takže v tomhle životě nemusím být tyran. Stačí si naplánovat citově nedostupného otce, nechat si trochu ublížit na střední škole, a jsme vyřízení?” 

“Ještě by se ti hodila nějaká deprese a hluboký pocit nedostatečnosti. Aby jsi v těle bytosti Peeple musela napnout síly a tyto energie rozpoznat a propustit. Už nepotřebuješ válečné vřavy, ty už máš překonané. Teď bude tvým největším vítězstvím rozpoznat vnitřní sabotérské energie a naučit se je milovat. A nebrat vážně.”

“Já si to opravdu nedělám jednoduchý, co?” 

“Ale neboj se. V patnácti bys mohla začít uzdravovat své tělo energeticky, a ve dvaceti i skrze přesvědčení. Kolem třiceti by sis mohla začít vzpomínat na realitu Duše.” 

“Když jsem si v patnáctém století na Gaie vzpomněla na realitu Duše, skončilo to doživotím v exilu, mimo moji vesnici.” 

“To už je minulost. Teď si můžeš na Gaie vzpomenout, a dokonce si z toho udělat povolání.” 

Ellori se zamyslela. 

“A tak dobře, citově nedostupný otec by mohl být. Ale chci umělecké geny. A chci velmi citlivou, empatickou a milující matku, aby se to nějak vyrovnalo.” 

“Máš to mít.” 

“A velitele Muaru už asi nemusím potkávat, co?” 

“Už by to pro tebe teď nemělo smysl. Na planetě Lio jsi byla v těle Arkturiánské kněžky. Tvé kapacity vnímat, milovat i ničit byly oproti tělu Peeple mnohonásobně vyšší. Ale mohla by sis naplánovat zážitky, které v tobě vyvolají stejné pocity a přesvědčení, jako vyvolával on. A zároveň příležitost rozpoznat, že všechna ta přesvědčení se ozývají zevnitř, a zevnitř je také uzdravit.” 

“To zní jako nechutná spousta práce.” 

“To bude. Pro tvé pozemské tělo rozhodně.” 

“Nevím, proč bych to celé měla dělat. Když jsem cestovala po okruzích páté dimenze a navštěvovala přátele po celém vesmíru, inkarnace se zdála jako příjemné zpestření. Teď mi připadá, že jsem se upsala k životu plnému dřiny.” 

“Na druhou stranu…” Bu otočil několik stránek poznámkového bloku. Ellori napjatě čekala. 

“Na druhou stranu co?” 

“Špagety s rajčatovou omáčkou a sýrem!” Bu zajásal a zatočil tužkou ve vzduchu. 

“Coo?” 

“Špagety se sýrem, výhled na hory a romantické komedie! Spousta smíchu s přáteli, objevování krásy vlastního těla a tlačítkové telefony! Různé druhy léčivých modalit a terapií!” 

“Ale za ty terapie utratim spoustu peněz, který nebudu mít.” 

“Časem budeš mít peníze, jen se s nimi musíš naučit zacházet,” kontroval Bu. Pak mu došlo, že možná zmínil příliš, a rychle právě napsanou poznámku smazal. 

“Ale deprese a nedostatečnost?” 

“Ale zpívání a tanec, obdivování krásných věcí, drbání psa za uchem…” 

Ellori začínala cítit dojetí. Pamatovala si, jaké to je, drbat psa za uchem. Ve fyzickém těle,  jaké bylo dostupné na Gaie, to byl mimořádně roztomilý zážitek. 

“Ale nekonečné léčení vlastního nitra, braní si věcí osobně, stálé pochybování…” zkusila oponovat profesorovi. 

“Ale první prožitek odpuštění! První uvědomění si, kolik lásky můžeš k někomu cítit! První opravdu extatický orgasmický zážitek!”

Ellori se pochybovačně dívala na hologram planety Gaia, který ovíjelo kvantové klubko jejích vzpomínek. 

“Ale… strach ze smrti. Bolest z odchodu tvých blízkých. Zapomnění na to, kým jsi, a že o ně ve skutečnosti nepřicházíš. Hluboký pocit oddělenosti.” 

“Ale ten zážitek, když se potom probudíš! Když si uvědomíš, kdo JSI, a tvoje kapacita milovat se v jednom okamžiku rozšíří na nekonečno!” 

Ellori už docházely argumenty. 

“Dobře, Bu. Ale pojedu na zmrzlinu a pizzu do Itálie” 

“Máš to mít.” 

“A nadýchat se čerstvého vzduchu do Norska.” 

“Píšu si.” 

Ellori už stála u hologramu planety, jakoby to byl globus. Navigační kabátek na jejím světelném těle zesiloval všechny energie, které bylo možné na Gaie zažít.

“A taky chci zažít létání. Chci letět do Spojených států. A chci si zkusit podnikat. A chci kamarádky. Půjde tam i Kiaa?” 

“Ano. Má to v plánu.” 

“Dobře. A chci orgasmické zážitky. A chci… no…” 

“No?” 

“Já nevím, jestli tam chci, Bu.” Ellori si byla vědoma i vší energie bolesti a strachu, kterou bylo možné na Gaie cítit s velkou intenzitou a pocitem skutečnosti. 

“Je to jen na okamžik, Ellori. Zhruba devadesát pozemských let. Ani si nevšimneš, a jsi zpátky.” 

“Proč mě tam Božství chce? K čemu mu tam budu?” 

“Jen málokdo si užívá špagety se sýrem tak, jako ty. Energie užívání je strašně důležitá!” 

“Profesore, vážně!” 

“Když budeš chtít, můžeš pomáhat ostatním vzpomenout si.” 

“Noo, dobře.” 

“Bude to bezva, uvidíš,” jásal Bu. Ellori měla podezření, že profesor dostává od Božství nějaké body navíc za každou zkušenou duši, kterou upíše k inkarnaci na Gaie. 

“No a co tam máme dál, Bu?” 

“Teď si chvilku odpočiň, čeká tě setkání s Tvými inkarnačními souputníky.” 

Pokračování - Kapitola 22 - Setkání

Autor: Veronika Wildová
Web: veronikaheavenwithin.com

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 20.

Společenství safírového srdce: Past, 19. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 20. část

Z myšlenek Lii

Taky se vám někdy zdá, že je něco skutečné, i když by to ostatní považovali za sen? Povídaly jsme si o tom se Silvií. Ta chtěla vědět, kdo je dívka v bílém. Je to moje přítelkyně, o které se mi zdá, když prožívám něco krásného či naopak smutného. Patří mezi Prvovznešené, jejím poslem a součástí její duše je labuť. Pojmenovala jsem ji Bianca. Poprvé za mnou „přišla“, když jsem jako malá brečela, že mě nikdo nemá rád. Ve snu mi ukázala, že mě milují nejen moji adoptivní rodiče, ale i ona – moje labutí přítelkyně. Myslím, že je něco jako můj anděl strážný. A mám ji moc ráda.

Lia se snažila nadechnout. Strach ji ale svazoval žaludek a plíce. Hrot ebenového meče se téměř dotýkal jejího krku. Meč visel ve vzduchu ve vodorovné poloze. Nedržela ho žádná ruka, ovládala ho magie. To jí děsilo nejvíce. Okolo ní vše zářilo bělostí. Nad jezerem stoupala mlha a pokrývala vodní povrch bílým závojem. Listí a jehličí stromů, květy lilií a kopretin dotvářely půvabný vzhled krajiny, kterou tak milovala. Nyní však nevnímala její krásu, právě bojovala s panikou.

Lia pomaličku couvla o krok dozadu. Meč ji následoval. Ostří se dotklo kůže na krku.

Zírala na zbraň a přemýšlela, zda udělala chybu, že se ho nezbavila.

„V tomhle chybuješ,“ ozval se za ní něžný hlas, tentokrát ale Bianca mluvila mnohem hlasitěji a naléhavěji. „Pochybuješ o něm. Předpokládáš, že se proti tobě obrátí.“ Bianca došla k Lie, která ani nedutala. Jen k ní stočila oči, z nich vytekl pramínek slz. Bianca pochopila. „Bojuješ sama se sebou, a ten meč to cítí.“ Bianca ji položila ruku na rameno a ukázala na meč. „Ebenové meče jsou zkouškou víry.“

„Vždyť je ale očarovaný,“ opatrně ze sebe vysoukala Lia.

„To je, ale nezapomínej, že i on je bojovník. Společně se musíte tomu očarování postavit. Teď se opravdu dobře soustřeď a zamysli se, co k němu cítíš.“

Lia se zadívala na meč před sebou. Jeho nádhera ji fascinovala. Od prvního doteku z něj cítila vznešenost. A ona je přece Prvovznešená. Patří k sobě. Nepovažovala ho za barbarskou zbraň, nýbrž za symbol důstojnosti a spanilosti Noci, černé barvy a neproniknutelné tajemnosti, která nejsou synonymem pro zlo, ale důkazem, že existují úrovně a záhady, do kterých není možné nahlédnout. Milovala bělostnou krajinu a světlem prozářenou Biancu, stejně jako svého havrana a ebenový meč. Toužila, aby se obě strany protkly tak jako ona s Biancou. Stejně jako symbol jin jangu. Když si připomněla, že ji meč ohrožuje, v duchu vyřkla: „Není to tvá vina. To zlo v lidských srdcích to zapříčinilo. Věřím v tvou šlechetnost.“

V duchu to ještě jednou zopakovala a čekala.

Ebenový meč spadl na zem k jejím nohám. Obklopovala ho slabá zář. „Nikdy tě nezradí, když ty nezradíš jeho.“ Lia se obrátila tak, aby stála Biance v tváří v tvář. „Jak si mám být jistá, že v té nejtěžší chvíli se mi povede udržet si víru a věřit mu?“

Bianca ji pohladila po tváři. Labuť na jezeře zamávala křídly, kolem ní proletěl havran, který usedl na nejbližší strom. „Věřím v tebe, věřím v tvou sílu.“

Tohle potřebovala slyšet. Julie ji nazvala ďábelskou. Artur na ni vrhal nedůvěřivé pohledy. Kamil, Martin a Silvie byli v pohodě, ale museli se věnovat poslání. Lia zvedla meč a promluvila k němu: „Žádám tě, abys šel se mnou do bitvy, moudrý bojovníku.“

V tu chvíli se bílá obloha zatáhla tmavě šedými mraky. Zahřmělo a blesky protnuly nebe. Lia zvedla meč do výše. Jeden z blesků se obtočil kolem meče až k rukojeti, kterou Lia pevně svírala. S oním dotekem, jako by do ní vstoupilo nové odhodlání. Byla připravená stát se jednou z aktérů bitvy Společenství safírové srdce.

Z myšlenek Julie

Jak má člověk poznat, kdo je k němu upřímný a kdo to jen hraje? Riskuji, že mě Klára jen využívá. Jako Jasnocitná však cítím, že chce hlavně pomoct Arturovi na rozdíl od té můry v černém. Od začátku nemám pochyb, že nemůžeme vyhrát na celé čáře jako v první bitvě. To, že se bude muset někdo z nás obětovat, mě přimělo přemýšlet o Společenství safírového srdce. Došla jsem k závěru, že je mi fuk, co si myslí rytíři a co musíme udělat pro vítězství nad Torenagem. Spojím se s kýmkoliv, jen když ochráním Artura. A sebe.

Klára a Julie seděly v křeslech naproti sobě. Za normálních okolností by mohly být skvělými kamarádkami a bavit se teď o tom, jaký kluk se jim líbí anebo třeba jak se obléknou na rande. Nyní ale mlčely a ani jedna nevěděla, jak začít.

Klára s výrazně nalíčenými rty a očima vypadala starší, než byla. To podtrhovalo i její upnuté šaty, které by se hodily spíše na nějakou dvacítku než na teenagerovskou dívku. Julie s přirozeně rozcuchanými vlasy, téměř bez make-upu a v džínsové minisukni s bílým tílkem působila naopak mlaději. Klára se tvářila sebevědomě, Julie zmateně. Klára měla ve všem jasno, Julie prožívala zmatek. „Pořád…“

Když se odmlčela a sklopila oči, Klára dopověděla: „… nevíš, jestli mi můžeš věřit.“

„Tak nějak.“

„A taky tě pěkně žere, že nevíš, co cítím k Arturovi.“ Julie přisvědčila. Klára si poposedla, překřížila nohy a navrhla: „Oběma nám jde o Artura. I kdybych porušila na konci to, co jsem ti slíbila, dívej se na to prakticky. Artur bude žít. Maximálně o něho budeme soupeřit.“ Zavrtěla hlavou a hořce dořekla: „Potom, co jsem mu provedla, nemám u něho moc šancí.“

„Jo, to zní velmi prakticky… a dobře.“ Julie si musela přiznat, že se jí líbí, jak s ní Klára jedná narovinu. Cítila, že každičké slovo myslí upřímně. „Říkala jsi, že se potřebuješ sejít, protože Arturovi hrozí nebezpečí.“

„Přesně tak,“ Klára znervózněla. Julie cítila její strach, ten byl znát i v roztřeseném hlase: „Radek má spadeno na Artura. I když ho ochráníme a on se nestane tou obětí, Radek ho chce zlikvidovat.“

„Kvůli tobě?“

„Možná trochu, ale situace je mnohem horší,“ Klára si dala hlavu do dlaní a vypadala ještě zoufaleji. „Radek se dočetl, že podle vampýrů krev Prapůvodních vyvolává v druhých neskutečnou slast, i když se Prázdní jinak krví neživí.“

„Radek to chce vyzkoušet.“ Když to Klára potvrdila, Julie zamyšleně shrnula. „Prapůvodní jsi ty a Artur. Tobě se chce pomstít, takže máš Artura zabít. A kdo ví… pak možná zabije i tebe.“

Podívaly se na sebe jako dvě spojenkyně.

Julie si uvědomila, že tohle Kláře nepřeje. Od samého začátku vycítila, že Prapůvodní sehrají v této bitvě důležitou roli. A je to tady! Zase měla pravdu. Stejně tak se určitě ukáže, že Lia zapříčiní jejich skupině neštěstí. S hořkostí pomyslela na Silvii, Kamila a Martina, hlavně však na Vesnu. Nikdo z nich nevěří jejím pocitům, proto se od nich začala distancovat. Tak ráda by na ně zaječela, že si přeje, aby se tou obětí stala Lia a tak se konečně dalo vše do pořádku, jak to bývalo. „A co Torenag?“ zeptala se Julie, aby zahnala hořké myšlenky.

„Tomu jde hlavně o jedno. Až na něho dopadne kapka oběti, která je svázaná s posvátnou silou… víš, co myslím, slíbila jsem ti, že se tě nebudu vyptávat na ty vaše ochránce, duch Torenaga se zhmotní. Pak tady začne řádit.“

Zazvonil zvonek. Julie se zamračila. Nikoho nečeká. Máma je na natáčení v televizi. Kdo to může být? Klára pokrčila rameny, zvedla se a spolu s Julií se vydala ke dveřím. Julie nakoukla do kukátka. „Kdo to je?“

„Dobrý den, jsem z plynárny. V domě je zvýšená spotřeba plynu a mně se to nechce líbit, proto kontroluji každý byt, hlavně sporáky.“

Julie zaváhala. V každém filmu je to trik, jak se dostat dovnitř. Přepadl ji podivný pocit, ale na druhé straně i máma ráno říkala, že zlobí sporák. Mužova odpověď zněla upřímně. Obrátila se na Kláru, ta pokrčila rameny. V tom opět zazněl hlas zpoza dveří: „Jestli se bojíte, tak mi alespoň povězte, kdy se dnes vrátí někdo z rodiny. Já se tu zastavím, až bude doma někdo dospělý.“ Julie si oddechla. Něco takového by nenavrhl nebezpečný maniak. „Ne, ne, počkejte, hned vám otevřu.“ Julie odemkla a otevřela dveře.

Do chodby vstoupil mohutný muž v montérkách, s knírem a rozčepýřenými vlasy pod čepicí s nápisem „náš zákazník, náš pán“. Julie ho pozdravila a zavřela dveře. Muž se podíval na Kláru, jeho výraz ve tváři ztvrdl. Klára ztuhla. Muž ji udeřil do tváře. Julie chňapla po deštníku. Muž Klárou hodil o zeď, ta se sesula na zem jako hadrová panenka. Poté surově sebral Julii deštník. Julie couvla, muž se ušklíbl a vykročil směrem k ní. Zaběhla do obýváku, kde se postavila za mohutné křeslo. Muž k němu došel. Julie si uvědomila, jak nenávistné pocity k ní vysílá. Začal obcházet křeslo, Julie také. Chňapnul po ní. Julie uskočila, uchopila vázu a hodila ji po něm. „Ty zmetku, co chceš?“

Muž uhnul. „Mám Kláru poučit, že by měla být neustále k dispozici ve své pracovně.“ Vrhl se na ní, a tak popadla další nejbližší sošku a ohnala se po něm. Opět uskočil a začal prskat. „Ty mrcho, nenávidím Jasnocitné!“

„Zrůdo Prázdná!“

„Která bude to poslední, co uvidíš!“ Muž po ní skočil. Snažila se uhnout, ale narazila do lampy a ztratila rovnováhu. Chtěla se rychle postavit, ale muž k ní popošel a svou velkou postavou ji to znemožnil. Byla lapená v rohu pokoje. Za ní zeď, z jedné strany okno, z druhé strany nábytek, před ní hromotluk. Julie vykopla a zasáhla ho do stehna. Rozesmálo ho to. Zopakovala to. Chytil ji za kotník, přitáhl k sobě a hodil na divan. Vytáhl nůž. Julie se panicky odsunula na druhou stranu divanu. I tak byla v útočníkově dosahu. Přiskočil k ní a sevřel ji ve svých prackách. Cítila jeho po cigaretách páchnoucí dech, viděla jeho nečištěné zuby a šílenost v malých očkách.

Uchopil ji pod krkem a stisknul…

Julie lapala po dechu, drápala útočníka na tváři a na rukách. Chechtal se jí do tváře. Boj o dech si vybíral daň. Síla ochabla. Srdce jí však bilo stále divočeji. Zdálo se jí, že téměř omdlívá a propadá se do černoty. Instinkt ji ale velel: bojuj! Julie to opět zkusila. Prsty stiskly ještě více, když v tom…

Muž zahekal a okamžitě uvolnil sevření. Šíleně se rozkašlala, zatímco muž klesal k zemi. S hrůzou v očích na ni zíral a pokoušel se pochopit, co se stalo. Zhluboka se nadechovala a vydechovala, a snažila se uhádnout, co s děje. Muž nesrozumitelně něco zachrčel a padl tváří na podlahu vedle divanu.

Ze zad mu trčela dýka s bronzovou rukojetí, kterou zdobily záhadné symboly a vyryté „K“.

Julie pohlédla směrem ke dveřím obýváku. O ně se opírala sedící Klára. Mnula si temeno hlavy. Julie k ní zamířila: „Ty jsi ho zabila!“

„Jinak by zamordoval on tebe.“

„A co s ním?“ ukázala Julie na mrtvého muže.

Klára však neodpověděla. Vstávala ze země a zvážněla. „Ksakru, kdo ho sem poslal a proč?“

Společenství safírového srdce: Past - Část 21.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 19.

Společenství safírového srdce: Past, 18. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 19. část

Z myšlenek Martina

Tak jsme si s Kamilem přečetli legendu o svatém Martinovi. Jednoho dne se Martin projížděl na svém bílém koni. Mrzlo a bylo zataženo. V tom narazil na žebráka, který se třásl zimou. Martin u sebe neměl žádné jídlo ani peníze. Chtěl však žebrákovi pomoci, a proto mečem rozpůlil svůj plášť a polovinu dal žebrákovi. Chudý muž se do ní zabalil. Martinova štědrost ho proslavila a učinila svatým. Kamil mi vyprávěl, že mu to připomnělo jeho první setkání s rytíři. Tam taky procházel zkouškou a… uspěl. Je zvláštní vzpomínat na to, co už jsme s rytíři zažili. Jsem obyčejný teenager a přitom jsem už prožil to, na co nezapomenu do konce života.

Následující den se Martin s Kamilem vydali po škole na Vyšehrad. Podle instrukcí hledali žebráka s polovinou pláště svatého Martina. Kamil oblečený do bílého trička a světlých džínsů se nahlas divil. „I když pominu fakt, že máme hledat bezdomovce… kdy že žil?“

„Svatý Martin se narodil 316.“

„Hledáme bezdomovce s pláštěm někoho, kdo žil před více než jeden a půl tisíci let. V září, kdy já se potím v tričku s krátkým rukávem.“ Kamil hudroval, ale náhle se zmlkl. „Hele, Martine, vidíš ho?“

„Toho starce, co se na nás dívá?“ Martin si prohlížel muže s šedivými vousy a vlasy, které snad několik týdnů neviděly vodu a hřeben. Na sobě měl potrhané pláťáky a vytahané ušmudlané tričko. Seděl u zídky, pil vodu ze špinavé plastové lahve. Zpoza zad mu vyčuhovala červená látka. „Myslíš, že je to on?“

„To nevím, ale ta červená látka a… hele, kouká na nás.“

„Kdo by se na nás nekoukal, když tady stojíme, kecáme a díváme se na něho.“ Kamil chtěl něco namítnout, ale potom popošel ke starci a přímo se ho zeptal. „Pane, mohl byste nám ukázat to… červené, co máte za zády?“

„Co za to?“ Martin i Kamil zašátrali po kapsách, ale muž odfrkl. „Nechci vaše peníze.“

„Proč ne?“ Martin kouknul na Kamila, který doplnil: „Můžete si za ně koupit něco k jídlu a pití.“

„Nemám hlad, a jak vidíte, pití mám.“

„Ne dnes, třeba zítra…“ Kamil se odmlčel a raději to nechal plavat: „Co tedy chcete?“

Muž se zašklebil. Odhalil zkažené, značně prořídlé zuby. „Abyste se posadili a povídali si se mnou.“ Znělo to podivně, ale po kratičkém zaváhání si hrcli na chodník do tureckého sedu. „Já jsem Martin, tohle je Kamil.“ Stařec se opět pousmál. „Já jsem Bezejména.“

„Nějak se jmenovat musíte,“ odporoval Martin. Stařec se zamračil. „Vždyť jsem vám to právě řekl. Jmenuju se Kazimír Bezejména.“

„Aha!“ ozvalo se dvojhlasně, načež se Kamil zeptal: „O čem si chcete povídat, pane Bezejména?“

Muž se uvelebil do pohodlnější pozice. Kostnatými prsty si přejel po bradě a přimhouřil oči. „Mám rád prastaré rasy. Jsem Jasnocitný, z vás dvou cítím Světlokrevné.“ Kamil a Martin ani nedutali, polkli a potichu čekali, co bude dál. „Prázdní mi zabili bratra Světlokrevného s rysím vzorcem v DNA a moji malou sestřičku Prvovznešenou spojenou s orlem, přede mnou podřezali mého koně a umlátili psa.“

„Bože, hnusáci prokletý! Jak já je nenávidím!“ zavrčel Kamil.

„Kreténi debilní! To je neskutečný, jaký to jsou hajzlové!“

„Proto jim nesmíte dovolit, aby otrávili Pramen, i za cenu oběti.“

Podívali se po sobě, Martinovi se zdálo, že se s ním zhoupnul svět.

Muž se smutně zadíval do dáli. „Svatý Martin miloval všechny pradávné rasy. Tak jako já.“ Muž se otočil a podal jim polovinu červeného pláště. „To není jen kus oděvu, který měl zahřát jednoho žebráka. Ta polovina pláště symbolizuje Martinovu touhu, abychom se navzájem podporovali v boji proti bezcitnosti a nelásce.“ Stařec jim vložil do rukou plášť se slovy: „Nastal jeho čas.“

A zmizel.

Oba se s úctou zadívali na červený kus látky. Jakmile se ho dotkli, ucítili, že měl pravdu. Nasál do sebe zašlou slávu odvahy, cti a moudrosti. V tom Kamil vykřikl. „Tady je to.“

Rozhrnuli plášť a narazili na ruličku starého papíru. Martin ji vzal. V ten okamžik plášť zmizel.

Rozvinuly roličku. Koukaly na zcela prázdný list, Martin se však usmál. „Teď konečně přijde na řadu ta svíčka a zápisník.“

Z myšlenek Kamila

Kdykoliv pomyslím na strážce, snažím se představit, jací budou. Baví mě o nich přemýšlet. Vystraší nás jejich vzhled? Budou záhadní nebo si s nimi budeme okamžitě rozumět jako s rytíři? Kdykoliv objevíme o strážcích něco nového, probudí se ve mně zvláštní nadšení. I když to brzy tak trochu pohasne, protože se následně dozvíme další znepokojivé věci. Jako například že: Julie se spolčila s Klárou. Lia si u sebe nechala očarovaný meč. Když jsem si stěžoval, že mě tohle všechno znervózňuje, Arella namítla: „Nikdy nemůžeš vědět, co ti daná okolnost přinese v budoucnu.“ To je pravda, ale na nás čeká těžký boj, raději bych měl větší jistotu, že se mohu na druhé spolehnout.

Našli si klidné místo u rotundy svatého Martina. U Studených probíhal velký úklid, takže se jim tam nechtělo. U Martina hrozilo, že je vyruší rodiče. Tady panoval poklid, kostelík jim poskytl příjemný stín. Pohoda. Chvíli jen tak seděli, mlčeli a dívali se na starý list papíru. Kamil promluvil jako první. „Nezničíme ho tím?“

„To fakt nevím.“ Martin ukázal na svíčku. „Morena mi to takhle nakázala.“

„Je to proti všem fyzikálním zákonům.“

„A co by tvé zákony řekly na to, že jsme se právě bavily s někým, kdo žil ve čtvrtém století, že nám pomáhá bohyně, anděl, elf a drak, že…“

„Jo, máš pravdu,“ Kamil se zahleděl před sebe, „někdy mi to leze na mozek. Před ostatními musíme být normální. Ve škole si nesmíme pustit pusu na špacír. Pak najednou musím zapomenout na všechno „normální“, protože… však víš.“

„Ty o tom aspoň můžeš mluvit doma. Já nemůžu ani to.“ Sotva to Martin vyřkl, Kamil si uvědomil, jakou výhodu má. Najednou mu bylo líto, že si stěžoval.

„Neblbni, mě to zase až tak nevadí. Mám tebe a…“ Martin poklepal na kapsu u džínsů, „neomezený tarif na tvůj mobil.“

Kamil se rozesmál a Martin ho v mžiku následoval, i když po chvíli ztichl a vážně pronesl. „Vím, co tě žere a nejvíc unavuje.“

„Tebe ne?“

„Ne, netěší mě to. Hlavně v případě Julie. Máme prý chápat její počínání, to já ale nechci. Jsem rád, že ji pár dní neuvidíme. Proč jí to nemůžeme vytmavit?“

„Asi doufají, že třeba Julie hraje s Klárou jen nějakou hru… anebo že zase bude brzy normální a... příjme Liu a bude na sto procent při nás… hele, já nevím.“

Martin vzdechl, s očima upřenýma na tenisky zašeptal: „Stejně už jí nikdy nebudu důvěřovat jako předtím.“

„To já taky ne.“ Kamil pokrčil rameny: „Přiznám se, že já za každých okolností důvěřuju tobě… a Silvii. Lia je prima, ale ještě ji moc neznáme. Artur… od to doby, co chodí s Julií, se změnil.“ Kamil cítil, že Martin s ním souhlasí. To ho uklidnilo. Tohle téma ho už ale přestalo bavit, a tak ukázal na starý papír. „Jdeme na to?“

„Jo.“ Martin zapálil svíčku, zatímco si Kamil připravil zápisník a tužku. Když se plamínek svíčky ustálil, Martin k němu přiblížil list jedním rohem, jako když chce někdo podpálit stránku papíru.

Sotva se prázdného listu dotkl oheň, začaly se po něm plazivě objevovat různé klikyháky a vzory v barvě ohořelého papíru. Martin a Kamil je pozorovaly, když v tom se mezi nimi mihlo písmeno. „S. Viděl jsi to taky? S?“

Kamil přikývl a napsal do zápisníku S. Klikyháky a vzory nabíraly na rychlosti. Svým způsobem připomínaly videohru, ke které je potřeba soustředění a rychlé vnímání. „A,“ téměř vykřikl Martin. Kamil to zapsal, ale ještě dodal. „Já jsem viděl „l“.

„Jo, to bylo po „a“. Zapsal jsi to?“

„Jo.“

Plamínek svíčky se prodloužil. Na papíru se míhaly klikyháky a vzory ještě rychleji. „Zase tam bylo „a“. Tedy aspoň mi to tak připadalo.“

„Mně taky.“ Kamil přesunul zrak ze zápisníku na list papíru, vzápětí vykřikl. „Zet.“ Zapsal to a Martin mu oznámil: „Zase „a“. Teď jsem si jistý.“ Poté se delší dobu nic nedělo. „Jseš si jistý, že máme pokračovat?“

„Morena mě ubezpečila, že budeme vědět, kdy to skončí.“ Už jim z těch klikyháků a vzorů šla hlava kolem. Ani nemrkli. „To je na bednu,“ hudroval Kamil, ale Martin ani neodpověděl. Zíral na měnící se vzory, zatímco Kamil si instinktivně protřel oči. „En!“ vykřikl Martin. Papír se rozpadl na zlatavých jiskřiček a zmizely.

„Ještě že jsme na to byli dva, “ zabručel Kamil a zapsal poslední písmenko.

Salazan

Měli další jméno. Radost z toho je ale brzy opustila. Kamilovi zazvonil telefon. „Silvie,“ informoval Martina a přijal hovor. „Čau, Kamile. Je s tebou ještě Martin?“ Kamil odpověděl, načež Silvie naléhavým tónem vyhrkla: „Tak přijeďte k nám do obchodu. S Arturem se děje něco divného.“

Z myšlenek Silvie

Až na Artura víme, jak je to s Julií. Amras mě ujišťoval, že je to tak lepší. Myslím, že jsou rytíři příliš klidní vzhledem k této situaci. Prý, i kdyby se Julie přidala k druhé straně, máme Liu. To je pravda. Co ale Artur? Pokud by se naštval, že ho Julie podrazila, zůstali bychom jenom čtyři. Nerida mi dnes poradila a lehce poručila, abych se setkala s Arturem. Podle nich se začíná cítit izolovaný. Mně se zdá, že Artur má nějaký problém s Liou, o kterém nechce mluvit. Kamila a Martina bere, ačkoliv jeho přátelství i k nim začíná ochabovat.

„Konečně jste tady,“ namísto pozdravu vyjekla Silvie. Z culíku jí trčely rozcuchané vlasy. Řetízky na krku měla zamotané do sebe, květovanou halenku nedbale povystrčenou ze šortek. Působila chaoticky, stejně tak mluvila. „Přišel jsem… kluci, on něco mektal, že se mu zdálo o Kláře a ta mu říkala něco jako… že ho zachrání… pak ji prý viděl i v metru… to tedy doopravdy a zdálo se mu, že je s ní Julie. To nejhorší ale…“ Silvie se musela zhluboka nadechnout, čehož využil Kamil. „Kde je teď?“

„Nejdřív vám musím říct, co se stalo.“

„Nějak srozumitelně,“ žadonil Martin a Silvie namítla, „pokusím se. Seděla jsem na židli za pultem, Artur si prohlížel krámek. Fakt byl na nervy. Kluci, nikdy jsem ho takového neviděla. Jo,“ Silvie se zlehka plácla na čelo, „povídal mi, že mu Danika pomáhá s tím, aby se nezlobil na Liu a nechal volný průběh vztahu s Julií. Nevypadal ale nadšeně. Prý do něho Danika hučí…“

„Silvie!“

„Sorry,“ kývla směrem k Martinovi a poté se vrátila k předešlému tématu. „Chodil po krámečku a hudroval. Vypadal divně. Ještě ho pořád bolí žebra, a tak jsem se zpočátku nedivila. Pak se začal třást a nemohl se nadechnout. Civěl před sebe a opakoval, že Julie má ve všem pravdu. Hlavně s Liou. Snažila jsem se ho uklidnit, ale… jen do mě strčil a zaječel, že jsme všichni stejní a ať ho nechám na pokoji. Potom utekl. Zavolala jsem vám i Arturovi. Ozval se až na potřetí a…“ Silvie vykulila oči a mlčela. Kamil ji netrpělivě pobídl: „A co?“

„Nejprve se začal tak trochu omlouvat. Potom ale zničehonic vybafnul, že je hřbitově na Olšanech.“

„Co by dělal na hřbitově?“ divil se Kamil, Silvie a Martin pokrčili rameny. Martin se však rychle vzpamatoval a generálským tónem je nasměroval ke dveřím: „Tak se jede na Olšany.“

Za půl hodiny stáli poblíž hrobky Radkovy rodiny a vyděšeně se dívali na Artura sedícího na jednom z opuštěných hrobů. Nezasvěcený by řekl, že působí jako skvělý herec do nějakého videoklipu anebo napínavého filmu. Dokonalá postava a ohoz, hezká tvář nyní poznamenaná smutkem, nepřítomný pohled před sebe.

Když ho pozdravili, jen zvedl hlavu a dál seděl mlčky na hrobu. „Arture, mluv s námi,“ naléhala Silvie.

„Jo, co se děje? Cítíš se nějak divně? A co safírové srdce, to tě nechrání?“ pokračoval Martin, zatímco Kamil si k němu přisedl a přátelsky do něho dloubnul loktem.

„Au.“

„Promiň, já zapomněl na ty tvoje zatracený žebra.“

Kamil zněl zvesela, což Arturovi očividně zvedlo náladu. Krátce se usmál. Martin a Silvie si k oběma přisedli a Artur se rozpovídal. „Nevím, co se to se mnou děje. Začalo to, když se Julie změnila. Pamatujete…“

„Jak žadonila, aby jí Sírius odpověděl a on to udělal,“ dopověděl za něho Kamil. Artur si dal ruku na hruď. „Fakt jsem ji měl… tedy mám rád. Vidíte, tohle se se mnou děje. Už ani nevím, co chci, co prožívám a cítím… Chápete to? Ani safír mě nechrání tak, jako v první bitvě. Danika mi vysvětlila, že ani nemůže, když o všem takhle pochybuju. Já ale nevím, kde mám vzít jistotu, co je správné.“

Silvie se zamračila, věděla, o čem Artur mluví. „Jo, je to zmatek. Já mám taky Julii ráda, ale v poslední době mě dovede rozčílit.“

„Protože ty jsi zaslepená kámoška Lii.“

„Nejsem zaslepená…“

„Jsi!“

„Tohle přesně nahrává Kláře a Radkovi,“ zlobil se Kamil. Hlavně Artur se na něho překvapeně podíval. Z Kamila čišela nezvykle ostrá podrážděnost. „Když se budeme hádat, ty prázdné makovice snadno vyhrají. Už teď jsme v těžké situaci. Nesmíme si to zhoršovat. Což vy dva právě děláte. Hlavně ty Arture! “

Silvie zašeptala k Arturovi: „Promiň.“ Jen zakroutil hlavou a zdrceně přiznal. „To byla moje chyba. Silvie.“ Nechtělo se mu pokračovat, ale nakonec potichu přiznal: „Je to tak, jak říkáš. Mám rád Julii, ale ta její žárlivost a špatné nálady mně začínají lézt krkem. Pak mám ale výčitky, že Julii nechápu.“

„Vím, o čem mluvíš,“ vzdechla Silvie.

Artur sklonil hlavu a po krátké odmlce dodal: „Tohle bych ale ještě jakžtakž zvládal. Mnohem víc mě děsí, že se mi do života plete Klára. Zdá se mi o ní. Mám dojem, že ji vidím s Julií. Hodně na ni myslím… u Silvie jsem se dneska choval jako idiot.“ Artur si prohrábl vlasy. „Já jsem ale měl pocit, že někdo nade mnou přebírá kontrolu.“

„Taky to tak bylo,“ ozval se příjemný mužský hlas. Silvie se rozzářila, Martin s úctou pozoroval jeho jaguářího průvodce a Kamil zvesela pozdravil. „Ringerile, konečně se zase vidíme.“

Elfí rytíř k nim popošel a lehce se uklonil. „Také mě to těší.“ Artur však vypadal nedočkavě, a tak elf vysvětlil: „Jde o zkoušku, jak jsi silný.“ Silvie se zamračila. Elf přikývl. „Ano, jako v tvém případě. Odhadujeme, že berou vás dva,“ ukázal na Kamila a Martina, „za nejsilnější. Světlokrevní jim vždy dělali největší potíže. U Silvie je určitě překvapilo, jak je silná.“

„Já? Jak to?“

„Ta zkouška ti byla nepříjemná…“

„A jak…“

„No, vidíš,“ zaradoval se Ringeril, „vyprávěla jsi o tom, jako o něčem, co ti vadilo. Mohla jsi ale omdlít… vidět halucinace… prosit, aby to přestalo… vypadat, jako když ses zbláznila. To se ale nestalo. Ta zkouška ukázala, jak jsi silná.“

„Což já nejsem,“ smutně odtušil Artur.

Chtěli ho začít utěšovat, ale Ringeril si vzal slovo. „Ty procházíš jiným testem, Arture.“ Všichni vzhlédli k elfovi, v jejich pohledech se zračil údiv. Ringeril se záhadně usmál, sklonil se ke svému černému jaguárovi a jako by pro sebe vysvětloval. „Tvoje zkouška má ukázat, do jaké míry máš rád Kláru.“

„Já ji nemám rád! Au.“

„Co se stalo?“ zeptal se posměšně elfí rytíř, přestože se zdálo, že to moc dobře ví. „No, Arture. Pověz mi to.“

Nechtělo se mu do odpovědi, ale vždy tak veselý Ringeril začal ztrácet svou lišáckost. Přísný pohled na jeho tváři působil podivně nepřirozeně. To jim nahánělo husí kůži, a tak Artur neochotně odpověděl. „Jako by mě to safírové srdce pálilo,“ ukázal Artur dlaň, na níž ležel modravý talisman.

„To znamená, že jsi mi lhal.“ Artur zrudnul, Ringeril ale klidně hladil černého jaguára. „Safírové srdce ti právě ukázalo, že sám sebe obelháváš.“ Artur si dal hlavu do dlaní. Všichni viděli, jak to s ním zamávalo. „Klára je zdatná čarodějka, když k tomu připočtu tvé pochyby, které tě oslabují, vychází mi jedno.“

„Může nad ním získávat… určitou moc,“ uvažoval Kamil nahlas.

Elfí rytíř s tím souhlasil. Poté přistoupil k Arturovi. „To ještě není tragédie. Nepodléhej výčitkám a zmatku. Nyní víš, na čem jsi, a tak bojuj o svou nezávislost.“ Ringeril se svým jaguářím průvodcem zmizel. Silvie se musel smát, jak je z toho Martin zasmušilý. Kamil potvrdil. „To znám, jakmile uvidí Ringerilovu černou kočičku, málem ani nepromluví.“

Všichni tři se zasmáli, ale rázem zmlkli. Artur zamyšleně vstal a kráčel k Radkově hrobce. Dlaněmi se opřel o zchátralé dveře. Kupodivu povolily. Artur nakoukl dovnitř. Silvie, Kamil a Martin na něho vyděšeně koukali. Arturova tvář začala nabírat výraz pomatence. Prsty škrábal na dveře, tloukl do nich a několikrát opakoval: „Je tady… je tady… je tady…“

„Kdo?“ odvážila se ho přerušit Silvie.

Artur pár sekund nic neříkal. Když promluvil, jeho hlas zněl vzdáleně: „Je tady… nevím, kdo… je tady a chce pomoci.“

„Komu?“ zeptal se Kamil.

„Radkovi.“

Společenství safírového srdce: Past - Část 20.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 18.

Společenství safírového srdce: Past, 17. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 18. část

Z myšlenek Martina

K večeři jsme měli švestkové knedlíky. Tak ty přímo zbožňuju. Když jsem je jedl, zapomněl jsem na celý svět. Táta byl na služebce, takže jsme byli s mámou sami. Ta po jídle proměnila náš rozhovor do výslechu třetího stupně. Prý jsem v poslední době nějak zamlklý a nesoustředěný. Chtělo se mi vykřiknout: „Jo, mami, zachraňujeme svět, a přitom jsme se ocitli v pasti.“ Bohužel jsem se musel jen na něco vymluvit a máma soucitně pronesla, jak jsou léta puberty těžký. Jo, a já navíc zachraňuju Prahu a bojuju s duchem kněze ze staré Atlantidy. Je to na palici. Někdy ale stačí, aby se během dne stalo něco pozitivního – například k večeři švestkové knedlíky a noční návštěva Moreny…. A hned jsem měl lepší náladu.

Tentokrát si sedli s Morenou k počítači, kde ji Martin ukazoval digitální ilustrace, které během léta vytvořil. Zářila, když si prohlížela jeho obrázky plné fantazie, zvířat, krás přírody, všech ročních období, včetně romantické zimy. „Možná že se staneš úspěšným ilustrátorem,“ nadhodila při pohledu na zasněženou bránu, v níž stáli dva majestátní leopardi, vedoucí do vesmíru plných hvězd.

„Ty to nevíš?“

Mrkla na něho. Srdce se mu rozbušilo. Hlasem jemným jako sněhové vločky odpověděla. „Svůj život si řídíš sám, jen něco je opravdu osudového.“ To ho zaujalo, takže vyhrkl: „Už jsem v životě zažil něco osudového, co se nedalo změnit?“ Přikývla a vzápětí se ho zeptala: „Co bylo pro tebe v životě velmi důležité?“

Martin se zamyslel. Vzpomněl si na pár věcí, které mu připadali zásadní, přesto se vracel stále k tomu jednomu. „Když jsem poznal Kamila.“

„Přesně tak. Tomu jste se nemohli vyhnout,“ Morena se kochala obrázkem zimní pláně, kde stál sněžný leopard a párek tygrů, kteří se dívali směrem k honosné říši zimních elfů. Přitom zasněně povídala: „I kdyby nenastaly tyto bitvy s Prázdnými, měli jste se s Kamilem setkat. Vaše přátelství vám v životě hodně dá a pomůže. Navzájem se budete podporovat a inspirovat.“

Martina to potěšilo. Zmínka o Kamilovi mu připomněla, co mu vyprávěl. „Moreno, ty taky nevíš, koho Torenag očekával v té magické dimenzi?“

„S ostatními rytíři jsme se o tom bavili.“

„A?“

Moreně se nechtělo do odpovědi. Nakonec tak trochu zamumlala: „Veles a Perun přišli se zajímavou teorií. Možná, že začínáme tušit.“

„Co?“

„Jé, tenhle obrázek bílých koní na sněhu se ti povedl.“

„Moreno!“

Odvrátila se od monitoru a obdařila ho pohledem, při němž se mu vybavily rampouchy a zamrzlá jezera. „Nemůžu ti to říct. Není to jisté. Pokud by se nepotvrdilo, zbytečně bych ti zamotala hlavu.“ Chtěl protestovat, načež sklidil další ledovou spršku. „Když se něco dozvíš v nepravou chvíli a jsou to navíc jen dohady, většinou to je k ničemu. Takže žádné další otázky na tohle téma.“

„Rozkaz, nejvyšší generále,“ bručel Martin a Morena se zasmála tak, že si vybavil sněhové čepice hor, na něž dopadá sluníčko a všechno se blyští. „Mám tu pro tebe něco jiného.“ Martin povytáhl obočí a byl rád, že je to zase „jeho“ veselá Morena. „Musíme spolu zajít do rotundy svatého Martina.“

„Ani mě nenapadlo, že mám rotundu,“ vtipkoval Martin, ale okamžitě ho to přešlo. Moreně to rozhodně vtipné nepřipadalo. „Já vím, ta rotunda je na Vyšehradě.“ Morena se zvedla ze židle, vytřeštil oči. „To jdeme… jako teď? Hned?“

„Samozřejmě.“

„Jak samozřejmě?“ Martin dál seděl v otáčivé židli, ačkoliv to nyní vypadlo, že má v zádech pravítko. „Je skoro deset. Jak se dost...“ Morena se nadechovala, Martin rychle dořekl: „No, jo, jsi bohyně. Už chápu.“ Vstal, začal se připravovat. „Co tam budeme dělat?“

„Vezmi s sebou svíčku, zápisník a tužku.“

„Cože?“ Martin se zvedl a začal se připravovat. „Kde mám vzít svíčku? Asi u mámy. Zápisník a tužku…. Já nemám žádný zápisník. Mám mobil.“

„Ten ti je v magii hodně platný,“ mrazivě odsekla Morena, a tak vzdechl a začal hledat vše, co mu nadiktovala.

Vyšehrad působil v tuto noční době ještě majestátněji a záhadněji než ve dne. Když došli k samotné rotundě, Martin dokonce šeptal: „To musíme dovnitř?“

Morena přikývla. Vztáhla ruku ke starým dřevěným dveřím s kovovým zdobením a chvíli se soustředila. Ozvalo se cvak. Dveře se otevřely.

Uvnitř byl cítit typický pach starobylých uzavřeným prostor. Skromně zařízená rotunda vyzařovala chlad, ale zároveň jako by je vítala. Dveře se zavřely. Obestřela je tma a jedině Morena v zářivém plášti a bílými vlasy se stala osvětleným bodem, který narušoval tmavý závoj. „Co teď?“ zašeptal Martin, a přesto to vyznělo tak hlasitě, až se lekl.

Naproti nim se na zdi zjevil živý obraz, jako když se promítá starý film. Ukazoval muže v úboru, který nosívali vojáci starého Říma. Z pod zlaté přilby koukala veselá tvář kulatějšího tvaru s očima vyzařující klid a mír. Muž seděl na bílém koni, přes tělo měl přehozený půl pláště. „Svatý Martin,“ usmála se Morena, aniž odvrátila zrak z postavy na zdi.

„Moreno, rád tě vidím.“ Jezdec působil jako typ člověka, s kterým byste si rádi povídali u něčeho dobrého. „Těší mě, že vedle tebe stojí Světlokrevný.“

„S jaguářím vzorcem v DNA,“ potvrdila hrdě Morena. „To je mocná síla.“ Zatímco Morena v kostce nastínila, že Martin má přítele s vlčí DNA a proti komu bojují, tvář jezdce posmutněla. „Sevřela mě nesmírná bolest, když se Prázdným podařilo postavit lidi a zvířata proti sobě. Světlokrevní, jejichž síla je tak mocná, byli tím krutým aktem tak oslabeni.“

„Prastarý řád se pomaličku začíná obnovovat.“ Morena si dala ruku na srdce: „Král a my rytíři děláme vše, aby ho už nic nemohlo narušit. V této fázi nesmíme dopustit, aby Prázdní otrávili Pramen Prahy.“

„Chápu,“ přisvědčil jezdec. Patrně mu opravdu bylo vše jasné, protože poplácal svého bělouše po hřívě a než na něm odjel, pronesl: „Můj úkol byl jednoduchý: hlídat starý list, na němž je jméno strážce ohnivého živlu. Přinesl mi ho dračí vyslanec. Po nějakou dobu jsem ho opatroval. Teď jej najdete tam, kde je druhá polovina mého pláště. Přeji vám zdar.“

Obraz zmizel. Morena se usmála, Martin se mračil. „Nemohl nám říct, kde je zbytek jeho pláště?“

„On to asi neví.“

„Jak to?“

„To souvisí s legendou o svatém Martinovi. Znáš ji?“

Martin si odkašlal. Zadíval se na podlahu rotundy a zamumlal. „Teď si nějak nevybavuju, která to je.“

Morena se rozesmála. V útrobách rotundy její smích zněl, jako když se rozezvučí spousta zvonečků. „Tak se podívej na internet, vydej se sem zítra odpoledne… třeba i s Kamilem… a rozhlížej se kolem. Určitě ho najdeš.“

„To už odcházíme?“

„Dozvěděli jsme se to, co bylo třeba. Jestli tady chceš přespat, prosím. Na podlaze je místa dost.“

Martin se snažil napodobit její ledový hlas. „Proč jsem sem tahal tu svíčku a sešit?“

„Ty si nech v batohu na zítra. Po cestě ti vysvětlím, co s nimi.“ Morena se zastavila. Náhle vypadala tak lidsky. Nebýt jejího honosného oblečení, Martin by řekl, že před ním stojí krásná mladá žena z našeho století. „Alespoň vidíš, že ani my ve Vyšších sférách nevíme všechno. Dnes jsem si myslela, že jméno ohnivého strážce se dozvíme přímo od svatého Martina. Sekla jsem se.“

Martin zamnul rukama a zvesela se přiznal: „Aspoň jednou jedinkrát si nepřidám až tak úplně nemožný.“

„Tomu věřím,“ začala vřele Morena, ale vzápětí ho pěkně zchladila, „tu legendu o svatém Martinovi jsi ale mohl znát.“

Z myšlenek Radka

Když jsem chodil do školy, ze všeho nejvíce mě štvalo, když se mi druzí vysmívali a já jim nemohl doopravdy ukázat, kdo jsem. Někdy jsem to tajně porušil. Bohužel, nikdo nemohl vědět, že tu nakládačku dostali na můj příkaz. Nejhorší to bylo v případě Nadi. Ona ani Miloš ze začátku netušili, že jsem Prázdný. Oba se mi vysmívali, ale Naďa mě uměla ponížit nejhůře. Šlo však o Tanukovu oblíbenkyni. Musel jsem se držet zpátky. To už ale nemusím. Jsem nejvyšší mistr, mohu si s ní dělat, co chci.

Radek se opřel o zeď nemocniční budovy. Dnes se ho Torenag zeptal, jak se daří Nadě. Nebyl rád, že ohrozila ty Světlokrevné. Nezněl nadšeně, když se Radka ptal, proč na Naďu ječel kvůli spolužákovi Jirkovi. Radek zaváhal, nevěděl, co říct. Torenag jen vzdechl.

Radek se zahleděl na noční oblohu a chtělo se mu řvát, že se v něm opět probudila mizerná lidská lítost. Nejenom že si pošramotil důvěru u Torenaga, ale ten mu nakonec vpálil do očí: „Na Naďu jsi musel použít kouzlo, aby již neohrozila náš plán. To není dobré. Jako vůdčího mistra tě měla poslechnout z vlastní vůle. Nevím, kam to chceš dotáhnout, když tě neposlouchá bývalá spolužačka.“

Kopnul do zdi. Tohle musí skončit. Nyní napraví situaci s Naďou. Mohl ten úkol někomu zadat, ale neudělal to. Toužil si ten pocit vychutnat sám. Zadíval se k oknům pavilonu, kde ležela Naďa. Spokojeně se ušklíbl a vydal se k bočnímu vchodu. Vešel jím do budovy, k jeho překvapení to bylo tak snadné. Vyběhl do druhého patra. Pootevřel dveře na chodbu a viděl dvě sestřičky. Jedna stála u okna a mluvila do mobilu. Ta druhá seděla u stolu a něco psala.

A tak čekal.

Náhle se ozvalo „zabzučení“. Sestra u stolu koukla nalevo od sebe. Zvedla se a své kolegyni oznámila: „Jdu na patnáctku. Ta ženská po autonehodě něco potřebuje.“ Sestra s mobilem přikývla. Rozloučila se a hnala za kolegyní. „Počkej, jdu s tebou. Musím dát injekci té, co leží vedle.“

Obě zmizely. Radek nevěřícně zakroutil hlavou. Čekal tu čtyři minuty a už má chodbu úplně volnou… to je zabezpečení.

Potichu se plížil k pokoji osmnáct, kde ležela Naďa. Sama. Její stav byl záhadou. Když testy neprokázaly žádnou nakažlivou nemoc, převezli ji sem na samostatný pokoj. Otevřel dveře a vklouzl dovnitř. Ležela na posteli u okna. V levé ruce měla zavedenou kapačku. Dýchala pravidelně.

Radek k ní přistoupil a pár sekund ji pozoroval. Chtělo se mu zvracet z jejího vychrtlého vzhledu. I ta jehla držela v ruce jen taktak. Přiložil jí prsty ke spánkům a soustředil se. Po pár sekundách otevřela oči.

„Ra.. Mistře…“ zašeptala potěšeně. „Co se to se mnou stalo?“

„Potrestal jsem tě za tvou neposlušnost.“

Ihned věděla, o co jde. „Odpusť…“

„To slyším z té tvé nevymáchané papuly pořád.“

Překvapil ji nejen ostrý tón, ale i jeho slova. Rozhodla se však nadále obhajovat se. „Já je tak nenávidím. Proč mám ignorovat ty zvířecí bestie? Chtěla jsem jim dát za vyučenou. Mohli tu ležet namísto mě.“ Mluvilo se jí ztěžka, olízla si suché rty a dodala. „Klidně bych je i zabila.“

„Přikázal jsem, že se jim nesmí nic stát!“

Naďa se snažila posadit. Moc jí to nešlo, ale nakonec se alespoň dostala do pozice, z které se jí líp mluvilo. Opět si olízla popraskané rty a pokračovala o trochu rázněji: „Je to nesmysl a proti všem pravidlům nás Prázdných!“

„Za prvé, je to jen do určité doby. Za druhé, o tom ty nerozhoduješ.“ Měl toho dost. Radek se k ní naklonil, vzal ji za zápěstí. Usmála se na něho, jako by si myslela, že ji přišel pohladit na dobrou noc.

Sklonil se k ní a vítězoslavně jí ubezpečil. „Tohle už ale není tvoje starost. Vlastní ani tahle, ani žádná jiná.“ Nejdříve ho nechápala, ale vzápětí jí to došlo. Chtěla se začít bránit, ale Radek ji stiskl ruku silněji.

Tělo jí ochablo. Probodávala ho šíleně vykulenýma očima. Škubala sebou. Radek ji pustil ruku a narovnal si prsteníčku prsten, který pootočil tak, aby ji mohla bodnout vystřelovací jehlička napuštěná jedem. Pochopila, co se stalo. Radek si zálibně prohlížel prsten, který používal i bývalý mistr Tanuk. Po něm ho zdědil on. Naďa moc dobře věděla, co znamená být zasažena jehlou z prstenu. Nechápavě těkala pohledem na špěrk a na Radka.

„Několikrát jsem tě varoval, ty malá kostnatá mréco.“

Snažila se mu něco říct, ale nešlo to. Vycházely z ní jen skřeky. Zato on k ní mohl mluvit, jak jen libo. „Konečně už nikdy neuvidím ten tvůj ksicht. Uleví se mi, že nebudu muset poslouchat ty tvé patolízalské falešné řečičky.“ Znechuceně se jí podíval do tváře: „Všude nechám rozhlásit, jak dopadají zrádci a neposlušní Prázdní.“

Dveře do pokoje se otevřely a do nich vešla zdravotní sestra. Ta s tím mobilem. Zalapala po dechu a začala ječet, co tu dělá. Radek k ní přiskočil a vrazil jí pěstí do obličeje. Svezla se na zem. Ještě vydávala hekavé výkřiky, ale další rána ji umlčela. Radek jí přiložil prsty ke spánku. Prapůvodní. „Vezmu si pár tvých emocí a kus tvé paměti.“ Radek se nejprve ohlédl na Naďu, která vypadala groteskně. Cukala sebou. Vyjeveně se koukala kolem. Pusu pootevřenou. Sliny stékající z pravého koutku, špičku jazyku u levého. Vytáhl mobil a vyfotil si ji. Pohled na ni byl slastný. „Pošlu to celé komunitě, aby tě všichni viděli poslední chvíle tvé ubohé existence. Pa, pa.“

Když ji zamával a dostatečně se vynadíval, s rukama položenýma na hlavě bezvládné zdravotní sestry si bral to, co mu chybělo. Její emoce chutnaly jako sachr dort.

Radek oddálil ruce. Stočil opět zrak k Nadě, jedovatě sladce ji poslal letmý polibek na rozloučenou a přešel ke dveřím. Sestřino tělo leželo nehnutě na podlaze. Brzy však procitne a bude se jen divit, proč cítí depku a nepamatuje si, jak se sem dostala. Nadino tělo se otřásalo, jako by držela v ruce sbíječku. Magický jed jí za minutku, maximálně dvě zaplaví tělo a… bude po ní. Lékaři si budou bezradně lámat hlavu, co se jí stalo. A jejich třída zažije další pohřeb.

Společenství safírového srdce: Past - Část 19.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 17.

Společenství safírového srdce: Past, 16. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 17. část

Z myšlenek Silvie

Někdy se v noci budívám a najednou mám podivný pocit. Teď nemluvím o strachu (i když i ten mívám), ani o zoufalství (ačkoliv mu někdy propadám) a ani o zlobě (ta se mi spíše vyhýbá). Je mi zvláštně hezky. I smutně. Sním o tom, jak bojujeme s rytíři a zvítězíme. Náhle si však uvědomím realitu. Jsme v pasti a nikdy úplně nezvítězíme. Rozbrečím se, v tom si vzpomenu na Neridu, Zacharela a Velese a opět je mi hej. Je to jako na houpačce. Během dnešní noci se mi ale stalo něco neuvěřitelného, až jsem zaspala do školy. Chemikářka mi vynadala, což mně ale bylo úplně ukradený. I během hodiny jsem stále musela myslet na něho…

Silvie se ocitla v sále přepychového divadla. Na sobě měla jednoduché dlouhé bílé šaty. Hlediště se sedačkami potaženými červeným sametem se zlatým zdobením u horního okraje zelo prázdnotou. Uprostřed jeviště stála obyčejná stará židle.

Vyšla po schodech na jeviště. Všechny reflektory mířily na židli. Sedla si na ni a představovala si, co by chtěla publiku říct. Patrně: „Vážení, strachy se třesu, když si pomyslím, co na nás čeká.“ Určitě by jim vyprávěla o pradávném řádu, který se začíná navracet. Ke všem by vyslala prosbu, aby otevřeli svá srdce a vzpomněli si, zda patří k Modrobuněčným, Světlokrevný, Prvovznešeným, Jasnocitným, Prapůvodním… společně by začali obnovovat klidné soužití na Zemi.

„Neotáčej se,“ zaslechla za sebou. Silvie si přála neuposlechnout, ale ten hlas zněl příliš ostře, a tak seděla vzpřímeně na židli s pohledem upřeným do jeviště a šeptla: „Proč?“

„Nechci tě polekat.“ Byl to mužský hlas, sametově hladící toho, kdo mu naslouchá. Zároveň však respekt vzbuzující v těch, kdo by se mu chtěli vzepřít. Silvie cítila, jak jí buší srdce. Slyšela, jak se k ní blíží. Kroky ustaly. Zastavil se těsně za jejími zády a důrazně zopakoval: „Neotáčej se.“

„To mi připomíná pohádku Kráska a zvíře.“

Zasmál se. I jeho smích zněl příjemně. „Autor pohádky využil toho, že vy lidé se děsíte toho, co se od vás nějakým způsobem liší.“ Silvie si vzpomněla na sci-fi a fantasy filmy, kde padouši a rozsévači hrůzy byli bytosti odlišné od lidí. Nemohla dlouho přemýšlet, protože neznámý dodal. „I když ve starém Egyptě bych nepůsobil až tak podivně, tam by mě možná dokonce uctívali.“

Silvii bavil dějepis, a tak pochopila. Přesto se váhavě zeptala: „Lidské tělo a zvířecí hlava?“ Neodpověděl, ale také neodporoval. „Já bych se tě nebála,“ ujistila ho, „klidně se mně můžeš ukázat.“

Položil ji ruce na ramena. Z dlouhého pláště petrolejové barvy koukaly ruce. Tvarem připomínaly ty lidské, byly však na nich silné drápy. Na kůži porostlé kratičkými světlými chloupky byly zřetelné tmavé skvrny jako u leopardů. Nebála se, ani náhodou. Spíše ji sžírala zvědavost. Bože, jak ráda by poznala různé bytosti.

Neznámého to těšilo, ale zůstal neoblomný. „Silvie, teď nepotřebuju, aby ses mnou rozptylovala. Neotáčej se, jen poslouchej.“

„Tak mi alespoň prozraď, kdo jsi.“

„Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene.“

„Martin a Kamil se setk…“

„Jedním z nás. Nikoliv ale se mnou.“

Kolik vás je… víš, koho myslím.“

„Je nás několik. Tak akorát.“

„Znáte nás? Rytíře? Odkud přicházíte?“

Líbil se jí jeho smích. „Jsme odevšad. Přicházíme, když je potřeba. Poznáváme ty, které chceme. Rytíře. I vás.“

„A co Torenaga? Radka? Kláru?“

„Ty nepotřebujeme znát. To vy s nimi budete bojovat. Ne my. Je to váš boj.“

A najednou jí sevřelo takové zděšení, že se neudržela: „Jenomže já mám strach. Jde o hodně a už teď víme, že….“ ani to nemohla dopovědět.

„Zapamatuj si, až uslyšíš ve chvíli zoufalosti a naprostého ticha puls srdce, vrátila se k vám naděje.“

Silvie se málem otočila, ale jeho ruce ji okamžitě vrátily do pozice, aby koukala do hlediště. „Meč strážce vodního elementu má v sobě sílu andělů. Ti jsou navěky věků symbolem lásky, světla, míru a naděje. Proto je tak důležité, abyste uslyšeli puls srdce z meče. V ten okamžik se k vám vrátila naděje.“

„Moc mě to neuklidnilo.“

„Nedivím se.“ Po pár sekundách ticha, změnil téma a tentokrát se zdálo, že ho opustila vážná nálada a baví se. „Jsou čtyři elementy. Nikdy vás nenapadlo ptát se, s čím je spjatý pátý strážce?“

Silvie něco zamumlala a odmlčela se, a tak odpověděl za ní. „Pátý strážce se váže ke dvěma nejdůležitějším podstatám. Jedna bez druhého nemůže být, a přece se na Zemi leckdy přetahují a bojují o moc. Jejich pozemské symboly jsou všem známé, a přesto málokdo je s nimi spojuje.“

„To má být hádanka?“

„Nápovědu najdeš u havrana.“

„Toho Lii?“

„Toho, a přece trochu jiného.“

Začala hudrovat, že nemá ráda hádanky. Přiblížil hlavu k jejímu uchu. Cítila i slyšela jeho dech. Zašeptal: „My, kteří jsme stvořili strážce Pramene vás vedeme. Neservírujeme vám všechno na podnose.“

Měla tisíc otázek, nehodlala ale plýtvat energií, aby je vyřkla. Pohladil jí po vlasech. „Silvie, pátý strážce dokončuje proces. Jako když kreslíš kruh. V jednom bodě začneš, potom pokračuješ a v jisté chvíli se kruh uzavře. S pátým strážce se něco uzavře.“

„Můžu se aspoň zept…“

„Neotáčej se.“

„Hmm, takže nemůžu.“

Odcházel a přitom rozverně pravil: „Divila ses, proč jsem tě pozval sem. Do divadla. Tady máš odpověď.“

Silvie vyskočila ze židle, obrátila se, ale viděla už jen postavu ve vlajícím plášti s kapucí, jak mizí v zákulisí. Chtěla se za ním rozběhnout, ale náhle z hlediště zazněl potlesk. Silvie se s vykulenýma očima otočila k hledišti. Potlesk nabýval na intenzitě. Bylo slyšet „bravo“, „skvělé“, „jsi hvězda“, „parádní výkon“.

Kolikrát snila právě o tohle. Po obdivu a úspěchu, po pochvale a uznání. Zejména, když se v prváku stávala terčem posměchu. Nyní ji Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene ukázal, jaké to je. Silvii však kupodivu zamrazilo. Bylo to úchvatné, ale svým způsobem i velmi svazující. Bála se, že se „to“, jako všechno v životě, jednou obrátí. Zde zažívala úspěch a uznání. Co když ale v rozhodující chvíli pohoří a nastane naprosté fiasko?

Ze zápisů Společenství safírové srdce

Rytířka Tiana – vyslankyně z dračího rodu Stříbrnošupinatých: v celém vesmíru funguje zákon založený na „jin-jang“ symbolu. Vše v sobě obsahuje zárodek protipólu. Klidná situace má v sobě semínko chaosu, který nastane. Naopak chaotický čas již v sobě nese sémě pořádku a míru. Nikdy nepodceňujte tento zákon, zejména ve chvílích nejtěžších. Právě tehdy je nejdůležitější si uvědomit, že daný problém v sobě již nese náznak řešení. V naší dračí říši se říká: všechno se se vším snoubí a vytváří celek. Ať se nám to líbí nebo ne.

Kamil si hrál nervózně s tužkou. Martin sebou ošíval a koukal na čas na mobilu. Poslední hodina se vlekla. Chemikářka je nudila. Nejenom je dnešní učivo nudilo, ale ještě navíc se dvakrát pustila do průpovídek, jak je chemie důležitá a jak jim v životě pomůže. Básnila o budoucnosti, kde chemie vyřeší spoustu problémů. Martin obrátil oči v sloup a zašeptal Kamilovi: „Jestli nějaká budoucnost bude.“

Slyšela to a ihned se pustila do přednášky, jak je nebezpečné být takto pesimistický. Do toho si Miloš rýpnul: „Jo, jo, to je náš Martin. Pohasíná v něm nějak světlo,“ zdůraznil poslední slovo.

Martin namítl: „Doufejme, že se nestanu prázdnou makovicí, to bych fakt nechtěl.“ Miloš se na něho ušklíbl a chemikářka na ně koukala jako slípka, která se snaží přijít na to, co se děje. Momentálně zase mlela o chemickým sloučeninách, a tak se Martin napsal na papír: Miloš je dnes divný.“ Podstrčil ho Kamilovi. Ten si jej přečetl a přikývl. Pod to napsal. „Vypadá příliš spokojeně.“ Martin souhlasil a připsal. „Něco ví, co my asi ne.“ Kamil se obrátil na Miloše. Ten mu vrátil pohled. Dlouhý, provokativní a velmi nepříjemný.

„Au,“ sykl Kamil. Martin k němu otočil hlavu. Kamil ukázal na místo, kde měl jizvu. „Pálí mě. Tebe ne?“ Martin zavrtěl hlavu, Kamil dořekl. „Nebolí to… hodně… to ne… ale…“

„Ale?“

„Prostě ji cítím.“

Chemikářka se otočila a zamračila se na Kamila, který pokrčil rameny a zamumlal, že už je zticha. Nebyl. „Teď už nepálí, ale svědí.“

„Už toho mám dost!“ zvolala profesorka chemie a jako fúrie se rozběhla ke Kamilovi. „Kamile, vy mě dneska doháníte k šílenství. Nemůžete alespoň na chvíli alespoň předstírat, že vás to učivo zajímá.“ Kamil mlčel, ale ani náhodou se netvářil provinile. Profesorka ukázala na místo vedle Miloše. „Sedněte si tam. Snad alespoň trochu zmlknete.“

Kamil si vzal sešit a batoh, zamířil si to k Milošovi. Ten se spokojeně šklebil. „Hele, kohopak tu mám. Zvířecího mixíka.“

„A jaký ty jsi „mixík“? Hajzlíků, kteří nic necítí. Fuj.“ Miloš se uculil. To už Kamil nevydržel a zeptal se ho. „Co je to dneska s tebou?“

„Kamile!“ zaznělo nevrle, Miloš se spokojeně ušklíbl, zatímco Kamil nahodil provinilý výraz. Chemikářka mu to však nezbaštila. „Vypadněte na chodbu a buďte rád, že zůstanu jen u toho.“

Kamil vstal a uklízel si věci do batohu. Miloš se náramně bavil, profesorka pokračovala. „Nikdy s vámi, Kamile, nebyly problémy. Pevně doufám, že dneska je to ojedinělý incident.“

Kamil přikývl a vyrazil ke dveřím. Když míjel profesorku, zamumlal omluvu a pozdrav. Profesorka nevěřícně zavrtěla hlavou a čekala, až Kamil opustí třídu. Na chodbě narazil na Jirku, což ho překvapilo. „Ahoj, co tady děláš?“

„Přišel jsem dát Vránový omluvenku z nemocnice a říct ji, že už zítra přijdu do školy. Mě už to doma nebaví.“

Kamila sice udivilo, co ho táhne do školy, když se mu tady tak vysmívají, ale nahlas se radoval. „Paráda.“ Poté mu to nedalo, aby se nezmínil. „Naďa je v nemocnici a Miloš je klidnější, takže se nemusíš bát, že tě hned otráví těmi svými jedovatými poznámkami.“

Jirka zvážněl. Vypadal téměř polekaně. Kamila ta změna překvapila, a tak vyhrkl: „Hele, nikdo jí nic takovýho nepřál, jen říkám…“

„Přesně to co Radek.“ Kamil vykulil oči. Na pár sekund nemohl vyřknout jediné slovo. Jako Jirka. Ten se však rychleji vzpamatoval. „Když jsem přišel domů z nemocnice, hodně jsem spal. Moje babička je ulítlá na bylinkách…“

„Jo, to znám.“

„Vařila mi čaj na bolest. Když se mi zdálo, že se Jirka nade mnou sklání a říká mi, že už mě ta nána pitomá dá pokoj, myslel jsem si, že to je halucinace po těch bylinkách. Dneska jsem se dozvěděl, že Naďu odvezli s nějakou podivnou nemocí do nemocnice…“

Kamil nevěděl, co říct. Jirka očividně taky ne, ale po chvíli ze sebe přece jenom vysoukal: „Nevím, co se to děje. Od té doby, co Jirka umřel, se dějí podivné věci. Ty myslíš…“

„Nevím, co si mám myslet,“ rychle zasáhl Kamil, aby se Jirka nezačal moc vyptávat. Částečně to byla pravda. Radek se choval podivně. Jirka ale ocenil, že ho Kamil vyslechnul a nevysmíval se mu. „Dík, hodně to pro mě znamená.“

Kamil jen mávnul rukou. Jirka ale trval na svém. „Fakt je to pro mě důležitý. Nejhorší je, když se ti stane něco divného a ty o tom nemůžeš nikomu říct. Teď je mi líp.“ Ještě chvíli si povídali, potom se Jirka rozloučil a odešel. Kamil osaměl. Nervózně pochodoval tam a zpátky po chodbě a přemýšlel o tom, co mu Jirka prozradil.

V tom se chodba protáhla a zčernala. Kamil vykřikl a začal couvat. Neměl šanci, temný prostor se protáhl až k němu a pohltil ho.

Ze všech stran se šířily nejrůznější zvuky. Některé mu byly povědomé, další zněly nelidsky. Ačkoliv stál na místě, jasně cítil, jak ho prostor kolem něho míjí a on se dostává do jeho nitra. Když kolem něho všechno utichlo, zastavil se i prostor. Kamil stál na černé lesklé ploše připomínající mramor. Obklopovala ho temnota, a přesto proti všem fyzikálním zákonům zde nebyla úplná tma. Jasně viděl všechno, ačkoliv se zde rozprostírala vlastně nicota.

Z přítmí k němu kráčela postava. Patrně žena, ačkoliv její útlá postava a tvář s tvrdými rysy působily mužně. Výhružný pohled v jejích přimhouřených očích přiměl Kamila couvnout. Přidala do kroku, až se ocitla přímo u něho. Kamil zkameněl. Na okamžik zpanikařil, ale „před jeho očima“ se něco mihlo. Vlčí tesáky. Strach ustoupil. Žena zvedla dýku a napřáhla se. Kamil jí chytil za ruku. Jejich obličeje se dostaly do těsné blízkosti. Bože, pomyslel si Kamil, je sice krásná ale bezcitná jako robot. V jeho očích se opět objevil vlk. To jí vyděsilo. Na zlomek sekundy se přestala soustředit. Kamil toho využil a vší silou ji odstrčil. Spadla. Když se postavila, hodila dýkou proti Kamilovi. Ten uhnul a dýka zmizela v temnotě. Z temného prostoru vyšla jiná postava. Muž v mnišské kutně s kapucí do půl obličeje. Jedním mávnutím ruky zlikvidoval útočnici. Explodovala a všechny části zmizely v černi okolo.

Kamil zděšeně stál a pozoroval muže, který se nyní obrátil k němu. Vlčí síla ho ale neopustila. V mysli se mu vybavil vrčící vlk, který se nehodlá vzdát. Muž se mu zadíval do očí. Vlčí drápy. Tesáky. Vrčení. Kamil zrychleně dýchal, síla Svělokrevného se bouřila. Zdálo se, že muže něco udivilo. Dokonce maličko couvnul. Tón jeho hlasu potvrdil, že je překvapený. „Máš v sobě velkou sílu a odhodlání.“ Kamil mlčel. Muž také, vzápětí v ruce svíral meč. Kamil panicky učinil krok dozadu.

„Nechci tě zabít. Tedy spíše nemůžu. Původně jsem myslel, že tu potkám někoho jiného. Tak se alespoň o něčem přesvědčím,“ muž se napřáhl. Kamil vykřikl. Neznámá síla ho svírala, aby se nemohl pohnout o centimetr. Meč mířil k jeho hrudi…

Kamil zaječel.

Meč u Kamilovy hrudi narazil na něco neviditelného. Muž v kutně zkameněl.

Vedle Kamila stála Tiana. Držela u jeho těla meč, který zabránil Torenagovi, aby ho zranil.

„Sice tvého ochránce nevidím, ale cítím, jak velkou silou disponuje.“ Kamil pohlédl na Tianu, ta se maličko usmívala. Muž v kutně odtáhl meč od Kamilova těla. „Nemýlil jsem se, vaši ochránci sou silní, ale to jim není nic platné. Mimo magický prostor budete muset bojovat sami.“ Torenag se uchechtl. Kamil to zkusil také, ale moc mu to nešlo.

Když muž zmizel, Kamil se postavil proti Tianě a napůl se zeptal, napůl konstatoval. „To byl Torenag.“

„Ano, byl.“

„Ty ses s ním už někdy setkala?“

Tiana zaváhala, poté zvedla ladně ruku a dala si ji na hruď. „To si žádá vysvětlení, Kamile. My z Vyšších sfér máme k dispozici nejen síť a magický prostor, ale i paměť Země. Nejde o jednoduchý proces, ale mohu se na ni napojit a vyhledat z ní dávné věci. Torenaga jsme spatřili skrze paměť Země v Atlantské říši. Znám ho v jistém slova smyslu. Jeho ducha jsem ale dnes spatřila poprvé.“

Kamil sklonil hlavu. V mysli si opakoval, co zde prožil. „Co to mlel…“

„Mlel? On přece nic nemlel.“

„Promiň,“ pousmál se na mračící Tianu, „co to kecal… tedy říkal, že si myslel, že tady potká někoho jiného?“

„I pro mě je záhadou, koho očekával. Je zřejmé, že tento magický tunel vytvořil on. Proč a pro koho mi není jasné. Za normálních okolností ráda hledám odpověď, pokud ji neznám. V tomto případě, který souvisí s Torenagem, jsem ovšem neklidná.“

Kamil si pomyslel, že by asi nikdy nepoznal rozdíl mezi klidnou a neklidnou Tianou. Málem se pousmál, Tiana ale doplnila: „Torenag musí vědět o něčem, co prozatím uniká naší pozornosti.“

„Tak to mě děsí.“

„Mě také, Kamile.“

Společenství safírového srdce: Past - Část 18.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 16.

Společenství safírového srdce: Past, 15. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 16. část

Z myšlenek Kamila

Zatímco v prvním boji jsme byli neustále v pozemské realitě, teď poznáváme více magický svět. Nějak stále nemůžu pochopit, jak to funguje. Někdy to vypadá, že sním. Jindy, že jsem vstoupil do jiné dimenze. Arella se směje. Prý nechápe důvod, proč by se mělo všechno vysvětlovat podle pozemské logiky. Tvrdí, že naše myšlení a vnímání je ještě omezené natolik, že se to nedá plně osvětlit. Existují různé styly, jak pracovat s magickým prostorem. Ten, který jsem prožil dnes, se mi fakt líbí.

Arella si prohlížela jizvu od Jednoho z těch, které stvořili strážce Pramene. Když si sedla na Kamilovu postel, překvapeně zamumlala: „Zajímavé.“

„Takže ji vidíš?“

„Hmm, jasně že ano.“

„Ten chlapík nám říkal, že ji nikdo nemůže vidět.“

„Tím samozřejmě myslel lidi tady na Zemi.“

„Aha,“ Kamil si sedl na podlahu, protože si Aran zabral celou postel pro sebe. Protahoval se, zíval, zíral na plakát s vlky. Arella seděla vedle něho a hladila ho. Dnes přišla v bílém plášti a Kamil si tak připomněl jejich první setkání. Rád vzpomínal na to, jak se z bezdomovkyně proměnila v rytířku. Po chvíli vzpomínání se vrátil do přítomnosti a hudroval. „Bolelo to a ani nevíme proč. Ty jo?“

Arella zavrtěla hlavou. S očima upřenýma na jizvu se rozpovídala: „Ti, kteří stvořili strážce Pramene, jsou tajemní. I pro nás rytíře. To, že si našli cestičku k vám, je velmi dobré znamení. Důvěřují vám, a to nás rytíře těší. Ti, kteří stvořili strážce Pramene určitě již vědí, že se schyluje k tomu nejhoršímu. A tak se i oni snaží pomoci, aby je ochránili.“

„Tak to tedy jo,“ vyjekl Kamil tak, až se vlk napřímil a bedlivě ho pozoroval. Kamil zklidnil hlas, ale i tak v něm zaznívalo vzrušení, i špetka hněvu. „Představ si, že nám bez okolků řekl, že mu na nás nezáleží. Prý ho ale fascinujeme.“ Arella zadržovala smích. Kamil obrátil oči v sloup. „Ne že by mě byl vyloženě nesympatický, ale na druhé straně…“

Arella se rozesmála. „Těm, kteří stvořili strážce Pramene je naprosto fuk, jestli jsou vám sympatičtí anebo ne.“

„Jo, to bylo vidět.“

„Když vám ale vyjevil, že ho fascinujete… hmm, to je velká poklona.“

„Jsem z toho celý bez sebe.“

Uličnicky na něho mrkla, ale poté zvážněla. „Kamile. Ti, kteří stvořili strážce Pramene, neříkají prázdná slova. A už vůbec nedělají nic, co by nemělo důležitý význam. Věděli jsme o tomto setkání, ale momentálně ani já netuším, co znamená tohle,“ ukázala na jeho jizvu. „I tak jsem ale šťastná.“ Opravdu zářila radostí. Kamil si pohladil bolavé místo na hrudníku a snažil se taky. Přitom pohledem zavadil o vlka.

Aran seskočil z postele, sedl si před Kamila a zadíval se mu do očí. Kamil cítil, že…

….se jejich oči, mysl i srdce propojují. Mocná vlna vlčího spiritu ho přiměla, aby zavřel oči. Náhle utíkal po tmavě šedých kamenných schodech vedoucí mezi vzrostlými stromy do neznáma. Běžel nahoru a všude okolo cítil přítomnost vlků. Někdy se mezi porostem zableskly vlčí oči, v dáli se ozvalo vytí. Sluch se mu zbystřil tak, že slyšel i vlčí dech.

Musela tu být početná smečka vlků. Chtěl se zastavit, ale nemohl. Něco ho nutilo, aby se hnal dál. Pohybovalo se mu lehce, jako mladému vlkovi, kterého žene vpřed vitalita, svoboda a radost ze života.

Schodiště ho zavedlo k bráně s vysokými kamennými pilíři a kovově zdobeným vrcholem. Skrze škvíru zavřených dveří sem dopadalo bělostné světlo. Z každé strany brány seděl vlk. Napravo černý s jantarově žlutýma očima a vlevo bílý s ledově modrýma. Kamil se dotkl brány.

Oba vlci zavyli. Brána se začala otevírat. Před Kamilem se objevila černobílá podlaha připomínající šachovnici táhnoucí se do dále. Nestály tu žádné stěny, nebyl tu žádný nábytek. Jen podlaha a modré nebe nad hlavou s bílými mraky. Zpod nich na podlahu dopadaly sluneční paprsky. Kamil vstoupil. Spolu s ním i oba vlci, kteří ho vedli napříč prostorem. Jejich kroky zněly příliš hlasitě, jako by rušily posvátný klid a mír, který tu panoval.

Mohli si vykračovat minutu, ale i hodinu. Čas tu měl zcela odlišnou podobu. Nedal se měřit. To na člověku záleželo, jak jej vnímá. Kamil si uvědomil, že se mu tu líbí, ale hlavně díky dvěma vlčím strážcům. Ti se najednou rozběhli. Kamil za nimi.

Podle Kamilova vnímání to trvalo okamžik, než doběhli k šedivému pilíř, který výškou dosahoval do Kamilova pasu. Vlci si sedli a zavyli. Na vrcholu pilíře ležel zažloutlý pergamen. Kamil jej vzal do ruky a uviděl na něm trojúhelník obrácený hrotem dolů. Pod ním zářilo smaragdovým písmem:

Terelan

Z myšlenek Lii

Nejsilnější dojem ve mně zanechal obrázek Kláry žadonící o slitování. Vím, že je to potvora. Přesto jsem k ní pocítila zvláštní druh lítosti. Svým způsobem i k Torenagovi. Musíme ho zlikvidovat, to je mi jasné. Nejraději bych ale nakopala zadek těm, kteří mají na svědomí vznik Prázdných. Ti hajzlíci sem přijdou a chtějí z lidí vymazat lidskost. Ti, kteří stvořili Světlokrevné, Modrobuněčné, Jasnocitné, Prvovnešené, k naší lidské podstatě přidali něco honosného, aby ji posílili. Těm bych s radostí poděkovala. Zato strůjce Prázdných nenávidím, protože nás postavili proti sobě. Sajrajti, to je jejich vina, že je tady tolik krutosti.

Lia seděla na podlaze ve svém minipokojíčku. Ve skutečnosti šlo o pokojík, který vznikl rozpůlením jedné velké místnosti, aby měla trochu soukromí. Lie se však moc zamlouval. Nepotřebovala se zde schovávat před rodinou. Ráda s nimi pobývala v obýváku, kde se večer scházeli. Ve svém pokojíčku spala, snila, koukala se z okna na park a používala notebook. Dominovala mu postel, nad níž visel plakát s fantasy obrázkem rytířky se stříbrným mečem a havranem, který ji majestátně seděl na předloktí. Vždycky si představovala, že je to ona. Ilustrátor ji sice vyobrazil jako blondýnu s copy, přesto se trošku podobaly. Skříň, stolek se zrcátkem a notebookem zaplňovaly zbylý prostor. Bílým stěnám vévodily velké fotografie s černými peříčky, temně sametovou růží, anděla s ebenovými křídly a hejnem vran na obloze se zapadajícím sluncem.

Lia si sedla na postel, kam položila i meč z boje s Klárou. Hladila jeho rukojeť i ostří. Vrtalo jí hlavou, proč jí ho Torenag nechal. Určitě to nebylo z dobroty srdce. Muselo za tím něco vězet. Přesto k Torenagovi necítila tak intenzivní nenávist, jakou očekávala.

Zabořila hlavu do polštáře a rozbrečela se. Třeba má Julie pravdu. Je v ní něco ďábelského, a tak jí přitahují zlé bytosti. Možná je černá opravdu barvou temných sil, a protože ji neustále nosí, stává se z ní špatný člověk.

„Tak na to opravdu zapomeň,“ napomenul ji jemný hlas.

Lia sebou trhla a rychle zvedla hlavu. Před sebou uviděla tak trochu „sama sebe“. Černé rovné vlasy, výrazné oči a krásně vykrojené rty. Žena v černých šatech, bílém plášti a čelenkou se safírem si k ní přisedla a pohladila ji po rameni. Lia tušila, o koho jde, ale přece jenom se ujišťovala: „Danika?“

Rytířka přikývla. „I mojí nejmilovanější barvou je černá. Můj nejvěrnější jednorožec splývá s nocí i můj meč má její barvu. Připadám ti jako zlá bytost?“

Lia zavrtěla hlavou. Utřela si slzy a potichu se přiznala. „Mně jen zaskočilo, že… ani to nemůžu vyslovit.“

„Proč ne.“

„Měla bych Torenaga nenávidět a přát mu to nejhorší. Vím, že je zlý, a přesto je mi ho svým způsobem líto. A to mě děsí. Stejně jako to, že mi nechal tenhle…“ Odmlčela se na zlomek sekundy a o něco tišeji dopověděla: „Nádherný meč.“

Danika si prohlédla meč, ladně po něm přejela rukou. „Jsem na tebe hrdá.“

„Na mě? Proč?“

„Víš, je snadné odsoudit zlo. Mnohem těžší je zamyslet se nad ním. Ty jsi to udělala. Ti, kteří zapříčinili vznik rasy Prázdných, způsobili tolik bolesti a trápení. Lidé zkřížení s touto rasou mučili lidi, týrali zvířata, vytvářeli svět bez soucitu. Přesto ve svém nitru cítíš, že ta pravá krutost a bezcitnost sem byly opravdu zaneseny.“

Po Liině tváři stekl pramínek slz. Danika jej jemně střela. „Torenag mohl být dobrým knězem a Atlantidu vést k rozkvětu. Teď ho musíme zastavit. Ty však podvědomě cítíš, že v něm je kousek člověka. Je ti ho líto. To z tebe nedělá špatného člověka. To z tebe činí moudrou bojovnici.“

Lie opět vytryskly slzy a Danika něžně dořekla. „Moudrý bojovník ví, že každý boj bolí. I když jde o bitvu za osvobození.“

Na chvíli si k sobě přisedly, opřely se jedna o druhou a pozorovaly západ slunce. Lia dnes byla doma sama a náramně se jí to hodilo. Tiskla se k rytířce a přemýšlela. Myšlenkami se zatoulala do světa, kde nejsou Prázdní. Kde se mezi sebou hašteří protivné sousedky anebo třeba holky o nejpopulárnějšího kluka, kde možná někde něco ukradne anebo třeba dá někomu do nosu. Kde ale žádný rodič nebije děti, nikdo netrápí zvířata a kde vlastně nevědí, co znamená sloveso „mučit“.

Ze snění ji vyrušila až Danika, která se jí zeptala: „Tvoji rodiče mají rádi ezoteriku a magii. Mají tady encyklopedii magie?“ Lia přikývla. „Můžeš ji přinést?“

Lia vyskočila z postele a zmizela v pokoji naproti. Když se vrátila, nesla v náruči tlustou knihu s odřenými černými deskami se zlatým písmeny a pentagramem. S úlevou ji hodila na postel, sedla si k ní a čekala na další pokyn. „Podívej se, jestli tam je něco o černých mečích.“

Lia nalistovala stránky s písmenem „č“. Přejížděla prstem po stránce, poté po další a zakroutila hlavou. „Tak se podívej na ebenové meče.“ Lia našla stránky s písmenem „e“ a již za okamžik nadšeně vyjekla. „Jo, o těch tady něco je.“

„Tak to přečti.“

Ebenové meče, nebo-li meče sil Noci, patří k nejmocnějším zbraním. V dávných dobách je směli používat pouze rytíři, kteří složili přísahu vládkyni Noci během třetího úplňku v roce. Jako důkaz své loajality a silné vůle museli složit zkoušku, kterou určila čarodějka sloužící silám Měsíce a Nočních vládců.

Traduje se, že bylo ukováno tisíc ebenových mečů. Později se ale začaly vyrábět napodobeniny. Zejména ve středověku se kováři snažili obohatit a čerstvě ukovaný meč natřeli načerno. Poté jej prodávali jako magický ebenový meč.

Ty pravé jsou roztroušeny v magických dimenzích. Lze je vyvolat mocným rituálem. Používají se k soubojům v magickém prostoru. Čarodějky a mágové umějí s mečem téměř splynout a stát se tak velmi silnými bojovníky.

Pokud se ebenový meč stane součástí někoho, kdo není čarodějkou/mágem, je to signál, že takovou duši považuje za vznešenou. Ti dva se promění ve spojence, jejichž svazek nelze zlomit. Přesto se může stát, že tento meč bude muset uposlechnout příkazu toho, kdo jej původně vyvolal.

Ebenové meče mají duši čistého bojovníka. Touží být využívány čestně. Pokud jsou magickými rituály donuceny k zločinu, pozbývají svou čistotu a moc. Vy, čestní bojovníci, chraňte je před zneužíváním, važte si jich a přijměte jejich náklonnost.

Lia zavřela knihu a zvedla oči k Danice. „Páni.“ Vzala do ruky meč a dala ho před sebe hrotem ostří nahoru. Nebylo pochyb o tom, že je pojí čest a důstojnost. „Cítím jeho energii, cítím jeho srdce a duši.“

„A on tvou.“

„Když mi ho Klára dala a Torenag mi ho nechal, znamená to, že….“ Lia se odmlčela, Danika dokončila: „Ano, cítím, že provedli rituál, kterým ho mohou ovládat. Kdybych to kouzlo ale nyní zrušila, Klára a Torenag by o tom věděli. Jakmile by vycítili, že se jim zhatil plán s mečem, mohlo by to být pro tebe nebezpečné.“

„Může mě při boji ochránit safírové srce?“

Danika se zadívala na meč, poté na Liu. Její pohled byl měkký a láskyplný. Hlas zněl sametově, přesto naléhavě. „Safírové srdce a tvá víra v ebenový meč mohou to očarování zlomit.“ Danika zvedla ukazováček a důrazně zopakovala: „Mohou, ale nemusí se to podařit. Záleží na tom, zda je silnější tvá víra či jejich kouzlo. Je to risk.“

Lia pohladila rukojeť meče. Poté jej otočila špičkou dolů, postavila na zem a opřela se o něj. „Já to risknu.“

Z myšlenek Artura

S Julií jsme se dohodli, že si dáme malou pauzu. Myslel jsem, že je to rozchod, ale Julie mě ujistila, že ne. Jen si potřebuje odpočinout. Tomu věřím. Ta věc s obětí jí moc trápí. Když k tomu připočtu zlobu na Liu, bylo toho na ni moc. Konečně mi ale dala pokoj s tím, že mě miluje Klára a já ji. To se mi ulevilo. Stejně je to „jiná“ holka, než s jakou jsem chodil. Její vášnivá povaha a nadšení, legrace a chuť něco podnikat ustupují strachu, podezíravosti a žárlivosti. Tak moc bych si přál, aby se zase „vrátila“ ta „stará“ Julie, do které jsem se zabouchnul. A to mě mrzí.

„Tak si zopakujme, co víme,“ navrhl Martin. Kamil s Arturem přikývli. Opět se sešli u Kamila. Lia a Silvie nemohly přijít. Julie se opět vymluvila, že potřebuje pauzu od těchto setkání. Děda jel na houby, a tak vzal s sebou psy. Babička jim přinesla lehký tvarohový koláč s hromadou lesního ovoce, což Artur okomentoval. „Tak ten si dám.“ Donesla jim domácí jablečný mošt a odešla na návštěvu ke kamarádce. Tak se nejprve nacpali sladkým, popovídali si o Julii, Lie a samozřejmě o pasti, do které se dostali. Raději přešli k jinému tématu. „Arella mi říkala, že ten symbol nad jménem Terelan, značí zemský živel.“

„Trojúhelník špičkou dolů?“

Kamil přikývl na Arturův dotaz, hned nato Martin shrnul. „Terelan je strážcem zemského živlu a patří k němu meč se smaragdy a pentagramem. Karzan zastupuje vodní element a je spojený s mečem se srdcem a andělskými křídly. A ještě víme, že k ohnivému strážci patří meč s dračím okem, ale neznáme jeho jméno.“

„Jo,“ souhlasil Kamil. Artur dopil džus a zeptal se. „A co těch pět podmínek?“

„Morena mi říkala, že ty se vytříbí během hledání. Tři už jsou jasné. Všech pět strážců musí být shromážděno u Pramene. Musí mít u sebe posvátné meče a…“

„Počkej, jak to říkala Arella… počkejte, hned si vzpomenu.“ Kamil se téměř zavřel oči a odříkával: „Strážci musejí být osloveny svými jmény.“

Nastalo ticho. Všichni tři se zamysleli, až konečně Artur opět promluvil. „Jedno mi ale není jasné. Co kdybychom se zasekli a přestali strážce hledat? Třeba by pak k bitvě vůbec nedošlo.“

„O tom jsem si povídal s Arellou,“ Kamil zadumaně sklopil oči a žmoulal kousek ubrousku. „Prázdní je chtějí vypátrat za každou cenu. Takže nesmíme polevit. Když je najdeme jako první, získáme tím jednu výhodu, o které Torenag neví. Sírius tuhle informaci ochránil safírovým světlem. Alespoň v něčem máme maličko navíc.“

„To hledání by mě i bavilo.“ Martin sáhnul po dalším kousku koláče, radost v hlase se mu však vytratila, když dořekl: „To ta bitva o Pramen mně nahání hrůzu.“

Ještě asi půl hodinky si povídali, poté se Artur zvedl a začal se loučit. „Hele, musím ještě poklidit v posilovně. Ségra tam makala celé odpoledne.“ Na cestu se osvěžil sklenkou džusu, Kamil a Martin mu přitom ještě něco vyprávěli, to už téměř nevnímal. Ani sám nevěděl proč, ale myšlenky ho táhly k Julii a Kláře. Nechápal, proč si na ně tak najednou vzpomněl. Hlavně na Kláru.

Vyšel z domu rodiny Studených a vydal se k zastávce tramvaje. Právě přemýšlel o Julii, a jak z ničeho nic přestala mluvit o Kláře, když u něho zastavilo auto. Logicky si pomyslel, že se chce někdo zeptat na cestu.

Z auta vyskočili dva muži. Artur instinktivně couvnul a chtěl se dát na útěk. Jeden po něm chňapl, druhý mu vrazil pěstí do břicha a vzápětí do brady. Spadl na zem. Kopanec do žeber mu znemožnil vstát. Stočil se do klubíčka. Silné ruce ho popadly a smýkly s ním o kus dál. Artur zahekal bolestí. Druhý chlapík mu stoupnul na ruku: „Máme tě pozdravovat. Náš nový šéf ti vzkazuje, že máš velké štěstí, že tě potřebuje. Jinak by čarodějce, kterou znáš, s radostí ukázal, jak Prázdní likvidují nepřátelé. To ale nejde,“

Druhý chlapík ho kopnul do boku. „Tak alespoň malá chuťovka.“ Vytáhl mobil a vyfotil si Artura se zkrvaveným nosem a tváří pokřivenou bolestí. Ještě než odešli, každý mu uštědřil několik ran. „Malá ukázka pro zamilovanou čarodějku,“ chrochtavě se zasmál jeden z nich. Oba nasedli a odjeli.

Artur se zvedal ze země. Tělo jako by mu někdo dal do svěráku a utahoval jej. Bolel ho celý trup, hlavně tedy žebra. Přesto ho momentálně mnohem více zaujalo, že ho Klára ještě stále miluje a Radka to očividně netěší. Co mu provedla, že ji chce tak moc potrestat?

„Arture, jsi v pořádku?“ zeptal se ho Kamil, který k němu právě s Martinem dobíhal. „Škoda, že jsme neviděli dřív, že tě napadli.“

Chtělo se mu něco odseknout, ale nakonec odpověděl mnohem klidněji. „Všechno mě bolí. Ti hajzlíci mi dali na frak.“

Kamil a Martin ho vzali pod pažemi. „Táta za hodinku přijede domů, on tě ošetří.“

„O.K. Musím ale zavolat ségře a na něco se vymluvit.“ V duchu uvažoval, na co, když v tom ho napadlo: „Kluci, jak mohli ti dva vědět, že jsem tady?“

Kamil a Martin váhavě pokrčili rameny. Martin zkusil navrhnout: „Třeba Klára s pomocí mag…“

„Ne, Klára to nebyla.“ I když nevěděl proč, byl si jistý, že by ho Klára neprozradila. „Kdo věděl o naší schůzce?“

„Silvie, ale ta dneska jela s mámou do velkoskladu, aby si tam vybrali nové zboží do krámku,“ Martin se na oba podíval, „ale ta by to nikomu neřekla.“

„Souhlasím,“ vyhrkl Kamil. „A samo sebou Julie a Lia.“

Právě došli k brance domku Studených. Artur se na oba kluky podíval podivně smutně. Náhle si nebyl ničím jistý. Dokonce ani tím, zda ho Julie má opravdu ráda? Podrazila ho Lia? Proč by to dělala a hlavně jak? Proč se od nich Julie distancovala? Ta by ale nechtěla, aby trpěl. Něco tu nehrálo. Bohužel rozbouřené nitro ho stále více utvrzovalo, že ho Klára miluje a že je něco v nepořádku s Julií.

Společenství safírového srdce: Past - Část 17.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 15.

Společenství safírového srdce: Past, 14. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 15. část

Z myšlenek Lii

Někteří lidé si o mně myslí, že jsem dítko zla, ďábelská čarodějnice, temná kněžka… a tak bych mohla pokračovat. A to jen proto, že nechodím oblečená jako hodná holčička, ale jako gothik. Někteří dospělí mi vyčítají, že mám ráda pentagram, anděly s černými křídly a černá zvířata. „Hovadiny, hovadiny! Neposlouchej ty hlupáky,“ radí mi rodiče. To už jsem se jakžtakž naučila. Stejně mě to někdy bolí. Tedy bolelo. Od chvíle, kdy jsem poznala rytíře, Kamila, Martina a Silvii, jsem mnohem šťastnější. I když si stále ještě musím zvykat, že za každým rohem se může ukrývat nějaké překvapení….anebo dokonce rovnou nebezpečí.

Lia ráda sledovala západ slunce, kdy vládnoucí síly dne předávají žezlo silám noci, které tak milovala. Často vzala psy a šla se s nimi projít. Sídliště v Proseku, u něhož se rozkládá park, k tomu přímo vybízí. I dnes si vyšla ven, ale bohužel bez psů. Ti dnes jeli s tátou za babičkou na venkov.

Jako obvykle v tuto hodinu tady moc lidí nebylo. Většinou mladé páry, které se snažili zašít, aby na ně nikdo neviděl. Lia toužila po tom samém. Ztratit se lidem z očí a popřemýšlet, co se děje. Zašla za skupinku stromů a ocitla se v části, kde osaměla.

Cítila se tak svobodně.

První rána přišla zezadu. Lia bolestivě vykřikla a instinktivně se snažila co nejrychleji opět napřímit. Druhou dostala do břicha. Zlomila se. S děsem v očích se zadívala na útočníka. Nešlo o člověka z masa a kostí, neměl ani tvář. Tvar jeho těla se podobal protáhlému, lehce obéznímu člověku. Byl pouhým stínem, a přesto jeho rány bolely, jako by ji bil boxerskou rukavicí. Lia se obrátila. Další stínové postavy okolo ní vytvořily kruh, z něhož neměla šanci uniknout. S hrůzou si měřila postavy kolem ní. V tom se dvě stínové figury hnuly a o krok postoupily od sebe. Vytvořenou mezerou vstoupila do kruhu jejich „paní“. Sexy elastické šaty obkreslující jí tělo, zlatavé sandály, kratičké vlasy sčesané dozadu. Děsivá krása plná krutosti.

„Klára.“

„Jo, to jsem já, Lio.“ Pár sekund si jedna druhou měřily. „Ty nejsi překvapená, že znám tvoje jméno?“

„Ne. Myslím, že ses od Julie dozvěděla spoustu věcí.“

„Jo, Julie je sdílná.“

„Vím, co s ní provádíš.“

„Neříkej, že rozumíš magii?!“

„To byla otázka nebo údiv?“

Klára se zamyslela. Přitom postoupila o krok blíže k Lie. Vztáhla ruku a pohladila jí vlasy. „Hmm, jsou krásné. Hebké jako havraní pírka.“ Když Lia mlčela, pokračovala v lichotkách: „Prvovznešení mají v sobě něco neuvěřitelně elegantního… honosného… obdivuju je.“

„Mám se teď tady rozplývat blahem?“ Lia přimhouřila oči a ostře se zeptala: „Můžeš mi, ksakru, říct, proč jsi mě nechala obklíčit těmi tvými poskoky?“

„Neodpověděla jsi mi. Ty provádíš magii?“

„Ano i ne.“

Klára na ni ukázala. Jedna z postav Liu sevřela a druhá ji dala pěstí do břicha. „Zdvořile jsem se tě na něco zeptala, tak mi laskavě odpověz!“

„Viděla jsem tě, jak sleduješ Julii, když ode mě odcházela na Václaváku. Dívala ses na ni tak pronikavě a něco si mumlala. Pochopila jsem. Posilovala jsi v ní pocit, aby mě nesnášela…“

„Přesně tak.“

„Máma má ráda magii. Něco jsem pochytila.“

„To mě těší,“ pronesla Klára sladce. Příliš sladce. Lia se s hrůzou zadívala na její pohlednou tvář s nemilosrdným výrazem. Klára z ničeho nic držela v ruce dva černé meče se stříbrnou rukojetí. Jeden hodila Lie.

Jeho nádhera jí vyrazila dech. Najednou si připadala uboze v černých kraťasech, již sepraném tričku a sešmajdaných černých kotníčkových sandálech. A přece cítila, že s mečem splynula. Jeho síla se jí plazila tepnami, myslí a dotkla se srdce. Lia si uvědomila, že k němu cítí něco víc než obdiv. A on jí to oplácel.

„Koukám, že jsem udělala velkou chybu.“ Klára se snažila maskovat svou zlobu, snad i určitý obdiv. Bylo však zřejmé, že klid z jejího hlasu i pózy těla zmizel. „Lidé se obvykle ebenových mečů bojí, považují je za ďábelské.“

„On je jako já, nemám z něj strach,“ odsekla Lia a zaútočila na Kláru. Ta ji jedním máchnutím meče odrazila. Lia spadla na zem, ale meč z ruky neupustila. Stínové postavy se rozestoupily a chytily se za rozpražené „ruce“. Prostor v kruhu se začal měnit. Rozpínal se do všech stran, mizel reálný svět a kolem se rozprostřel tmavý prostor s hvězdami a vrstvami času. Klára se spokojeně rozhlédla kolem. Poté se zadívala přímo na Liu. Hlasem plným zášti jí konečně odpověděla na hlavní otázku: „Tak poslouchej, ty malá havraní bestie. Za normálních okolností bych tě mohla obdivovat a nechat na pokoji, jak mi Torenag poručil. Od Julie jsem se ale dozvěděla, že jsi nebezpečná pro Artura. A to nemohu dovolit. Zabiju tě.“

„Jak to vysvětlíš Radkovi a Torenagovi?“

„Proto ty meče, moje drahá. Vymluvím se, že jsem pátrala v magickém prostoru a ty… ty, která taky tak trochu provozuješ magii, jsi mě napadla a já se musela bránit. O jednoho míň…“ Lia vyskočila na nohy a rozmáchla se mečem proti Kláře. Ta útok odvrátila a silně švihla mečem proti ní. Lia uhnula, meč proťal prostor těsně vedle ní. Nyní obě zaútočili naráz. Lia cítila, že se jí meč stal partnerem, nikoliv pouhou věcí. Meče se zkřížily. Když se od sebe oddálily, Lia se prudce rozmáchla a sekla směrem ke Kláře. Ostří jí natrhlo šaty. S hrůzou se zadívala na oděv, Lia opět zaútočila, ale Klára zachytila útok a odvrátila jej.

„Podcenila jsem tě, jak vidím,“ sykla Klára a poté se ohlédla na stínové postavy. Nemusela vyřknout jediné slovíčko a hned jich několik postoupila směrem k Lie. Ta zpanikařila. Couvala, nervózně se rozmachovala kolem sebe mečem a snažila se ovládnout paniku. Klára se spokojeně šklebila.

Náhle se však kolem ostří Liina meče začal obtáčet modravý paprsek. Klára se mračila. „Jak jsi to vyčarovala?“ Paprsek spirálovitě omotal ostří a dotknul se rukojeti i Liiných prstů. Nitro jí zalila vlna modravé energie. Ebenový meč zazářil. Lie ním švihla k nejbližší postavě. Meč proťal stínovou figuru. Ozval se krátký nelidský řev a postava zmizela. Klára se rozběhla k Lie a máchla mečem. Lia zachytila ránu, odkopla Kláru a zaútočila na dvě postavy vedle ní. Klára spadla na zem, obě stínové figury s jekotem zmizely. Lia sledovala Kláru, která se začala vzpamatovávat ze šoku.

Postavila se. Odhodila meč a nenávistně vyjekla: „Tak si vypomůžu jinak.“ Vztáhla ruku směrem k Lie, která právě přeťala další postavu. „Spoutávám tvoje srdce i dech!“

Klára pokrčila roztažené prsty. Ruka připomínala pařátu. Lia upustila meč. Chytila se za krk a zalapala po dechu. Vzápětí si položila ruku na srdce. Nemohla dýchat. Levá strana hrudníku jí bolela, jako by jí někdo vrazil do srdce rozžhavený meč. Chtěla se nadechnout, ale nešlo to. Chrčela. Dopadla na kolena a bojovala o dech i s bolestí. Klára sebrala svůj meč. Došla k Lie, kopla jí. Lia spadla na záda. Klára se arogantně zadívala na ležící, po dechu lapající Liu a rozpřáhla se mečem…

Ze starobylých zápisů kroniky Země

Každá prastará rasa, která vložila do lidské DNA vzorec své podstaty, tím změnila (v drtivé většině k lepšímu) její originální složení. Zemi ovlivnilo několik desítek ras. Jen pár z nich vneslo do lidského jádra to horší. Prázdní patří mezi nejkrutější. Vampýři se sice nemohou s nimi srovnávat, ale i ti se počítají mezi rasy s negativním vlivem. Zejména v historii. Nyní se situace zlepšila, přesto vampýři mohou být stále nebezpeční. Například šíří zvěst, že lze se ubránit vysávání krvi všech „kříženců“, ale nelze se udržet, když jde o krev Prapůvodních. Ta, která jediná nezměnila své původní složení, je pro ně nejcennější a neodolatelná.

… Klára mečem zamířila přímo na srdce Lii. Když se k němu hrot přiblížil na pár centimetrů, Klára zaječela. Něco jí vyneslo pár centimetrů nad zem a smýklo s ní opodál. Ačkoliv v dohledu nebyla žádná viditelná zeď, náraz připomínal žuchnutí do cihlové stěny. Kláře vytryskly slzy, držela se za hlavu a vzlykala.

Lia sice ještě zrychleně dýchala, ale už stála a s mečem v ruce si s bázní prohlížela postavu opodál. Mnišská kutna, kapuce do půl obličeje, úzké, pevně sevřené rty.

Proměna Kláry naháněla husí kůži. Z pyšné čarodějky se stala ukňourané děcko: „Torenagu, ona mě napadla…“ Na krku se jí rozžhavila jizva. Klára si na ni přiložila ruku a žadonila. „Prosím, prosím… přestaň.“

„Tak nelži!“

„Já nelžu!“

„Ne?“ Torenag přistoupil ke Kláře. Chňapl ji za zátylek a přiblížil si ji k obličeji. „Ty naivko, myslíš, že už jsi tak dobrá, že mě můžeš jen tak ošálit? To tvoje,“ odfrkl si a znechuceně zasyčel, „kouzlo, jak se přede mnou schovat, je na mě trapně jednoduchá.“

„Neschovávala jsem se… ona mě nap…“ jizva opět zrudla. Klára brečela. Torenag ji odhodil na zem a vztáhl nad ní ruku. Neviditelná síla ji spoutala. Ležela na zádech, s rukama roztaženýma nad hlavou a připoutanýma k magické tmavé podlaze. Z rozžhavěné linie jizvy se začalo kouřit. „Dobře… dobře…“ škemrala, až se zajíkala. „Chtěla jsem ji zabít.“

„Chceš mi snad překazit plán?“

„Ne, ne, Torenagu. To nechci. Přísahám.“

„Tak proč?“

Torenag k ní vyslal další vlnu energie, která jí způsobila ještě větší bolest. Klářino tělo sebou cukalo pod náporem vzlyků, tvář měla zkřivenou a uslzenou.

To už Lia nevydržela a zaječela. „Ty neřáde…“ Ztichla ale v okamžiku, kdy se k ní otočil. Polkla a v duchu se modlila, aby si Torenag nezačal hrát s ní. Nebylo mu vidět do očí, přesto v druhých probouzel dojem, že se ocitli pod rentgenem. Klára se konečně dostala ze sevření, sedla si a vzhlédla k Torenagovi, který kráčel k Lie. Ta před sebe dala meč a varovala ho. „Se mnou to nebudeš mít tak jednoduché.“

Rty se mu roztáhly do úsměvu. „Prvovznešená, kdybych chtěl, ležíš tady na zemi a z břicha by ti trčel meč. Umírala bys pomalu a bolestivě.“

Lia se nadechla, ale odvaha ji opustila. Znova však ucítila sílu safíru. Torenag patrně taky. „To, co tě chrání, vyzařuje lásku a čistotu.“ Když si ji prohlédl od hlavy až k patě, na jeho manýry spíše pobaveně konstatoval: „To se mi moc hodí k naplnění toho, po čem toužím.“ Torenag se od ní otočil. Lia toho využila a zaútočila na něho mečem. Ebenové ostří projelo jeho tělem.

Torenag se obrátil. Lia roztáhla oči strachem i podivem. Zrychleně dýchala.

„Havraní holčičko, obdivuji tvou odvahu, ale mě není tak snadné zničit.“ Odhodil ji stranou. „Teď tě pošlu domů. Ten meč ti nechám jako suvenýr, tak si ho užij!“ Šíleně se rozchechtal, zatímco Lia se mu ztrácela před očima.

Poté se obrátil ke Kláře. Několika kopanci ji odstrkal o pár metrů dál. Dvě stínové postavy ji popadly pod pažemi a nesly ji před Torenagem…

… ve vile v magické pracovně ji Torenag udeřil několikrát přes tvář, až ji vytryskla krev z nosu a rtů. „Ty mrcho jedna, ještě jednou mě podvedeš a budeš litovat, že ses narodila.“ Vyhodil ji z magického prostoru na podlahu. Právě když její tělo dopadlo na podlahu, vstoupil do místnosti Radek. Tvář se mu zkřivila nelibostí. „Co zase provedla?“

„Ty hledáš meče-Trýznitele, já se s Klárou starám o zbytek. Nenechej se vyrušovat našimi malými neshodami.“

Radek se přesunul ke Kláře, znechuceně ji pozoroval a stejně tak odfrkl: „O ní mě nejde. Rád bych ale, abys mi více důvěřoval.“

Torenag se pousmál a hlasem jakým otec chválí své dítko, Radka ujišťoval: „Neumíš si představit, jak moc věřím v naše spojení. Musím si ještě zvyknout, že už nemusím být na všechno sám jako v Atlantidě. Tam jsem měl sice pomocníky, ale nikoho tak blízkého mému srdci, jako jsi ty.“

Radka jeho slova nadchla. Vychutnával si je, přehrával si je v mysli a usmíval se. Když se nabažil pochvaly, s pýchou v hlase mu oznámil: „Dva meče jsou v našem držení. Třetí se dostane do našich rukou dnes večer.“

„Výborně. Pověz mi o nich něco.“

„Jeden z nich byl ukován, aby se sťal hlavu šlechtičně, která měla podle mágů porodit Svělokrevného. Ne ledajakého, samozřejmě. Takového, který povede prastaré rasy do boje proti nám. Na jeho ostří ulpěla její krev a také krev několika tisíců nevinných obětí všech možných kříženců.“

„A tak se z něho stal meč-Trýznitel.“

Radek mlčky souhlasil, po krátké odmlce opět vyprávěl. „Ten druhý meč má ještě hrůzostrašnější historii. Jistý starý kněz se pomátl. V hlavě se mu zrodila představa, že se v jejich vesnici usadil dračí démon, který mohl existovat jen v těle nějakého vesničana. A tak všechny pozabíjel. Nebral ohled na věk ani prosby. Během jedné noci vyplenil spící vesničku. Každý ho pustil dovnitř, protože mu důvěřovali. Sto obětí různého věku a všemožných kříženců.“

„Výborný začátek pro meč.“

„Potom meč získal šlechtic, který s ním zabíjel své milenky a dokonce ho chtěl použít i proti choti svého krále. Chytili ho a…“ Radek se škodolibě ušklíbl, „…sám král ho tím mečem pomalu usmrtil. A to není všechno. Tímto mečem zabili skupinu mnichů přinášející mír. Hlavně ale…“ Radek se odmlčel, Torenag ho gestem ruky vyzval, aby pokračoval. Radek překročil Kláru sedící na zemi a s ještě větší arogancí v hlase pokračoval. „Jistý král, který patřil mezi ta zvířata Světlokrevný, měl velké plány jak zastavit mučení v době středověkého temna. Den před jeho korunovací ho jeden z nás tímto mečem propíchl.“

„Už se těším, jak ten meč použijeme,“ slastně vzdechl Torenag.

Radek se chystal odejít. Náhle ho ale očividně něco napadlo. Sehnul se ke Kláře a s neskrývanou spokojeností jí hlasitě zašeptal. „A ty jedním z mečů-Trýznitelů zabiješ Artura. Potom možná nebudeš muset žadonit o smilování, až tě potrestám.“

Klára vytřeštila oči, Radek dodal: „Podle upírských legend krev Prapůvodních vyvolává pocit slasti a naprosté spokojenosti. Až vyhrajeme, těším se, až si to vychutnám. Dvojnásobně.“ Radek uchopil Klářinu bradu a přinutil jí, aby se mu podívala do očí. „Přísahej na svůj život, že ho pro mě zabiješ.“

Kláře vytryskly slzy. Radek ji stiskl bradu ještě hruběji. Potlačovala syknutí bolesti, zase ji však začala pálit jizva. Torenagova síla ji nutila, aby Radkovi odpověděla. Bránila se, ale tlak i bolest byly příliš silné: „Ano, přísahám na svůj život, že zabiju Artura.“

Společenství safírového srdce: Past - Část 16.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 14.

Společenství safírového srdce: Past, 13. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 14. část

Z myšlenek Kláry

S Julií proběhlo vše podle plánu a tak, jak jsem předpokládala. Mám se stydět nebo být šťastná? Ani jedno, ani druhé. Beru život tak, jak přichází. Nemučím se výčitkami, když něco zvorám. Prostě se to pak snažím napravit. V téhle chvíli jsem se ale dostala do zvláštní situace. Ať už se zachovám jakkoliv, stejně se stane jen částečná náprava. Přemýšlela jsem, čemu dát přednost. Došlo mi, co opravdu chci. Vše jsem si naplánovala a rozehrála hru. Nyní je pro mě nejdůležitější, abych ji mohla dotáhnout do konce.

Klára vystoupila z tramvaje. Spěchala noční Prahou. Jindy by se radovala, že žije v  městě, kde všechno pulsuje životem. Dnes jí to vadilo. Lidé okolo ní se veselili, to jí právě rozčilovalo nejvíc. Hlupáci, baví se jako by nic a přitom se schyluje k tak hrozivé bitvě. Náhle ji někdo uchopil za rameno. Přiopilý mladík se tupě zeptal: „Hele, nehledáš společnost na dnešní večer?“

Prohlédla si ho. Docela hezký. Kdyby z něho netáhl alkohol, byl by to příjemný kluk. Nos maličko pršák, oválná tvář bez sebemenší chybičky, sebevědomý pohled, světle hnědé vlasy a zeleno-hnědé oči. Dech páchnoucí po alkoholu a cigaretách v ní však probudil vztek. Praštila ho o nosu, až zavrávoral. „Pitomče, myslíš, že se bych někam šla s ožralou?“

V jeho pohledu se zlostně zablýsklo, napřáhl se.

Jizva na jejím krku se začala probouzet. Pálila. Tělem se jí plazila zuřivost. Klára chytila mladíka za krk a jednou rukou ho zvedla. Kopal nohama ve vzduchu, chrčel a koulel očima plnýma děsu. Pohrdavě se ušklíbla. Klára se po očku podívala do okna výlohy. Z červeně rozpálené linky vycházel kouř. V mladíkovi se zvedla šílená touha osvobodit se. Chytil jí ruce obtočené okolo krku a škrábal ji, snažil se uvolnit sevření.

Zlehka zavrtěla hlavou. Odhodila mladíka opodál. Ozval se dunivý dopad a výkřik bolesti. Spokojeně vzdechla a jazykem si přejela po rtech. Než odešla, sladce mu poradila. „Než oslovíš holku na úrovni, snaž se, aby ti z huby nesmrdělo pivo a cigarety!“

Odcházela. Po několika metrech se otočila a zjistila, že mladík stále ještě leží na chodníku a nechápavě na ni civí. Užívala si pocit rozkoše.

Po dalších pár metrech si ale uvědomila, jak křehká je hranice mezi její vůlí a Torenagovou mocí. Normálně by toho mladíka odpálkovala, nikdy by ale takhle nereagovala. Otřásla se odporem. Torenag ji má ve své moci, kterou jen tak nezlomí.

Nechtělo se ji jít do Radkovy vily, přesto musela. Torenag jí to poručil. Jeho příkaz jí hřměl hlavou po celou cestu, až ji rozbolela hlava.

Vešla do vily a ihned zamířila do magické pracovny. Jinam ani nemohla. Radek se stále ještě zlobil. Vmetl jí do tváře, že jí to nikdy neodpustí. Nechápala důvod, proč jí to mrzí. I když ne tak moc jako zloba Artura.

„Vítám tě,“ zaznělo, sotva otevřela dveře.

Lekla se tak, až trochu vyjekla. „To není možné.“

„Jak vidíš, je.“ Torenagův hlas plný arogance se rozlehl celou pracovnou. „Zatímco jsi plnila plán s tou Jasnocitnou, prolomil jsem tvou magickou zónu.“

Klára zavřela dveře a popošla ke svému magickému desetiúhelníku. Provedla rituál, který ji měl zajistit, že tohle je jen a jen její magické místo. Nikdo do něj nesměl vstoupit bez jejího pozvání. Na Torenaga nepůsobí ani to.

„Jak je možné, že jsem tě dnes ztratil z dohledu?“

Alespoň k něčemu to bylo dobré, pomyslela si Klára, ale ihned ten pocit potlačila, aby se neprozradila. „To kvůli mému kouzlu, aby sem nikdo nevstoupil,“ ukázala na své magické jméno, „bylo velmi silné. Abys ho zlomil, musel jsi použít spoustu energie a tím se narušila tvoje vnitřní rovnováha. Proto jsi mě na chvíli nemusel cítit jako za normálních okolností.“

Spolkl to a ihned se zeptal. „Vše proběhlo podle plánu?“

„Ano.“

Torenag stiskl rty, očividně chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. Zmizel a nechal Kláru o samotě. Sedla si na podlahu, opřela se o zeď a rozbrečela se. Tentokrát jí to prošlo, už ale co bude dál? Mobil jí oznámil přijatou smsku. Vyndala z kabelky mobil a přečetla si: Jo, souhlasím. Se vším. Doufám, že to není podraz.

Klára ihned odepsala: Ne, není. Přísahám.“

Vzápětí dostala další vzkaz: Proč jsi tam nechala svůj prsten.“

Co na to odpovědět? Pravdu anebo výmluvu? Klára civěla na displej, poté z okna a nakonec se rozhodla: Ber to tak, že nepotřebuju, abys byla jako kniha.

Odpověď: Dobrá. Co ale ty?“

Klára rychle odepsala: Ze mě už je slabikář… to však rychle smazala a odeslala jiný text: Já se o sebe umím postarat.

Klára se usmála. Kostky jsou vrženy.

Z myšlenek Společenství safírového srdce

Rytíř Perun – vládce z Nebeských výšin: ve vašem světě říkáte: jak na dole, tak nahoře. Ne že by to vždycky platilo, ale v některých případech se dá toto rčení uplatnit. I my pracujeme s pravděpodobností, logikou, odhady, emocemi a pocity, zkušenostmi z minulosti. Pomocí nich analyzujeme každý boj, situaci či osobnost. Na začátku této cesty jsme věděli, že první polovina bude klikatější a může nás dovést do několika bodů. Z každého z nich by se události odehrávaly zcela jiným způsobem. Z toho vyplývá, že tedy až po dosažení jednoho z těch bodů budeme vědět, jak dál vést skupinu a jaké šance mají na výhru. Na tuto chvíli, kdy se tak stalo, jsme čekali jako na smilování.

Král stál zamyšleně u stolu a naslouchal Vesně, Neridě a Amrasovi, kteří mu přednesli fakta, do jaké fáze mise dospěla. Když skončili, ujišťoval se: „Vše je tedy tak, jak jste předpokládali?“

Vesna přikývla, Sírius ji doplnil: „Arella a Morena věděly od začátku, že toto nebezpečí může vyvstat, proto jsme se pojistili. Perun měl také naprostou pravdu. Nejdůležitější úlohu zde sehrály city.“

Perun se pousmál. „Láska je hnací a nejmocnější silou ve Vesmíru. Na Zemi vládne nestabilita a nejistota, proto jsou city tak chaotické, ale i tak se dají předvídat.“

Arella a Morena se na sebe usmály. Ringeril na ně. Poté se rozhlédl po ostatních, potichu konstatoval. „Škoda, že tentokrát nám vlastně pomohou ty zápornější.“

Nerida přikývla. „Neříká se mi to snadno, ale…“ jako by nemohla pokračovat, a tak ji král lehce pobídl. „Ocitli se v pasti zla. Muselo nutně dojít k tomu, že jedině něco negativního jim pomůže, aby se narušila tak obrovská nevýhoda.“

Tiana si složila ruce na hrudi a téměř až obdivně vyprávěla: „V dračí říši se traduje, že sám ďábel nemá rád nerovnováhu. Temno si hlídá, aby se podobné pasti narušily. Boj Světla a Tmy nesmí ohrozit přílišné vyhrocení k jedné straně.“

Veles zamyšleně navázal na její slova. „Slyšel jsem už o této filozofii. Musím konstatovat, již několikrát jsem viděl, že funguje. Je to až neskutečné. Doufejme, že to bude platit i v našem případě.“

Tím se vrátili k jejich misi, a král se zeptal: „Vesno, hlídáš ji dobře?“

„Ano, je neustále pod mým dohledem.“

„Ona o tom však neví?“ Vesna zavrtěla hlavou, král spokojeně dodal. „Dobře, pokračuj dál a snaž se, aby se držela toho, co začala. A co ta Prvovznešená?“

„Tu mám na starosti hlavně já,“ odpověděl Amras a pochvalně dodal, „Kamilovi a Martinovi důvěřuje. Silvii má velice ráda. Její havran, Noční slunce, jí hodně pomáhá. Myslím, že pochopila, o co tu jde.“

I toto krále potěšilo, a tak přešel k dalšímu dotazu. „Jsme v bodě, který nám konečně odkryl, jak se věci vyvinou dál. Povíte o tom těm dvěma Světlokrevným?“

Veles ukázal na Morenu a Arellu: „Dohodli jsme se, že ne. Nyní vědí to, co potřebovali. Bude lepší, když je nebudeme více zatěžovat.“ Zdálo se, že král pochybuje, a tak Arella dovysvětlila: „Tohle by už na ně mohlo být příliš. Brali jsme v úvahu všechny možné úhly, jasně převážil fakt, že je jim k ničemu vědět o tom, co se právě rozehrálo.“

„Mohlo by jim to pomoci, aby se cítili jistější.“

Morena sice s králem souhlasila, ale ihned poté zavrtěla hlavou. „Tím by ale vyvstalo nebezpečí, že se prozradí. Jen oni dva vědí od začátku o trochu víc. Pokud by se nyní dozvěděli ještě další informace, dříve či později by se prořekli. To by rozbilo jejich důvěryhodnost. Ostatní členové by se mohli cítit méně důležití a odstrkovaní.“

„Nyní každý z nich ví to, co musí, aby mohl jít dál,“ vzala si slovo Tiana. „Není dobré zatěžovat jejich mysl a srdce více, než je nutné.“

„Máš pravdu, rytířko. Žil jsem na Zemi dost dlouho, abych to pochopil.“ Král se zasněně podíval do bílého prostoru. Jako by vzpomínal na svůj život před vraždou a rodinu, z nichž někteří podlehli Prázdným. Došlo mu to zlomek sekundy předtím, než ho vlastní bratr zabil. To bylo nejhorší poznání. Oproti tomu se zaradoval ze zjištění, že jeho národ pochopil, že ho nikdy neopustí a jmenovali ho patronem země v srdci Evropy. Usmál se a vrátil se do přítomného okamžiku: „A co teď?“

Arella a Zacharel se tvářili tajemně, a ke králově překvapení téměř pobaveně. „Jak jsme zjistili, čeká je setkání,“ začala Arella a Zacharel, který se snažil nesmát, dořekl.

„S jedním z nich.“

Z myšlenek Kamila

Včera jsme se s tátou, babičkou a dědou bavili o všem, co prožíváme. Julie se nám začíná příliš vzdalovat. Podle mě to není jen kvůli Lie. Ta v tom sice sehrála svou roli, ale je za tím i něco jiného. Babička se ke konci diskuse Julie zastala, že si neumíme představit, jaký strach prožívá. Váhavě jsem souhlasil a poté babička pronesla ta hrozná slova: „Představ si, kdybys tušil, že něco hrozí tvému nejlepšímu příteli.“ Udělalo se mi až zle, Martina bych bránil zuby nehty, celým svým srdcem. Je to fakt, neměl bych ji nijak soudit. Táta na závěr jen tak pronesl: „Všechno zlé může být i po něco dobré.“ Nechápu, proč jsem měl pocit, že se mi na zátylku naježila kůže.

Kamil a Martin diskutovali o vzkazu od Julie. Ta dnes ráno všem napsala, že si potřebuje na pár dní odpočinout, protože toho bylo na ni moc. Brzy se ozve. Pokud jí budou potřebovat dříve, ráda pomůže.

„Znělo to upřímně. Ne jako ty její nervózní narážky.“

Kamil optimisticky nahodil. „Třeba si konečně uvědomila, že to trochu přeháněla.“ Jeho optimismus ale povadl. „Stejně mě to… s Julií mrzí. Když jsme se seznámili, byla príma.“

„Jako Jasnocitná to má asi těžší.“

„Jo, to jo. Zvlášť, když je zamilovaná. “ Kamil obrátil oči v sloup a Martin vyprskl smíchy. „Co je? Já to myslel vážně.“

„Já se nesměju tomu, co jsi řekl. Jen tak mě najednou napadlo, až budeš mít holku, “ Martin se zastavil. Na ulici ke Kamilově domu právě nikdo nebyl, a tak Martin teatrálně zarecitoval: „Budete se líbat a ty najednou jen tak mimochodem proneseš. Hele víš, jsem Světlokrevný s vlčí DNA. Bojuju proti zmetkům Prázdným a znám pár fakt dobrých rytířů…“

„Tak ta by vzala do zaječích dřív, než bych to dořekl,“ smál se Kamil, ale vzápětí mnohem vážněji přiznal: „Trochu jsem o tom přemýšlel. Chtěl bych holku Světlokrevnou.“

„To já asi taky. Nebo Prvovznešenou jako Lia.“

„Jo, Prvovznešenou bych taky bral.“ Opět se dali do kroku, když Kamil dodal: „Asi to je ale pěkná blbost vybírat si někoho podle… no víš, co.“

„Třeba ne,“ opatrně nahodil Martin. „Možná, že ta pravá pro nás je opravdu Světlokrevná anebo Prvovznešená. Vezmi si naše přátelství.“ Martin ukázal na Kamila. „Hned, jak jsem tě ve škole uviděl, uvnitř mi něco říkalo, že bych tě chtěl za kámoše. A vidíš, stali se z nás fakt bezva kamarádi. A podle mě v tom hraje velkou roli to, že jsme dva Světlokrevní.“

„To jo, jsi nejlepší kámoš, jakého jsem kdy měl.“

Podívali se na sebe. Nemuseli pronést jediné slovíčko a oba moc dobře věděli, že jejich přátelství je to to nejskvělejší, co je potkalo. „Zacharel by řekl, že je to osudový bod v našich životech.“ Martin se smíchem souhlasil.

Vzápětí jejich smích utichl.

Před nimi se objevila trhlina. Prostor ulice narušovala nepravidelná linie vedoucí do temného prostoru s modrým nádechem. „Ta tmavě modrá mě trochu uklidňuje. Trochu!“

„Jo, přesně tak,“ připustil Kamil, ale náhle ucítil příval vlčí síly. V mysli mu vyvstal obrázek svobodně utíkajícího vlka. Ten se náhle zastavil, sedl si a mocně zavyl. Uchopil Martina a přiměl ho vejít dovnitř.

„Můžeš mi laskavě ří…“

„Ten vlk ve mně sem chtěl,“ přerušil Kamil Martina. „Něco nebo někdo na nás tady čeká.“ Martin s povzdechem povytáhl obočí. Rozhlédli se kolem. Martin udiveně pootevřel rty, ale nevydal ani hlásku. Kamil téměř s posvátnou hrůzou i obdivem řekl: „Nic tu není, a přece jako by tady bylo všechno, co existuje.“

„To sedí.“

V modrém nekonečnu se mohlo každičkou chvíli objevit cokoliv: hory, oceán, les, brána, ulice, alej, jezero, posvátný pentagram, zasněžený zámek… jako by sám prostor rozhodoval o tom, co v sobě stvoří. „Jde mi z toho hlava kolem.“

„Nejsi sám,“ ubezpečil ho Martin a ukázal před sebe. Přicházela k nim postava v černém plášti. Prostor okolo ní zářil o několik odstínů světlejší modré, takže dobře vynikala na tmavším pozadí. Dlouhé havraní vlasy protkané šedivými prameny splývaly s pláštěm. Naopak jantarové oči a vrásčitá bledá kůže s ním silně kontrastovala. Muž se zastavil asi na metr od Kamila a Martina.

Oba zamumlali jakýsi pozdrav, načež Kamil trošku nervózně nadhodil. „Vy určitě víte, kdo jsme. Představování je asi zbytečné, že jo?“

Namísto odpovědi se ostře zeptal: „Máte strach?“

Kamil by rád žertovně odpověděl, že ne, protože je přece úplně normální jít po ulici a nejednou z ničeho nic vstoupit do nějaké trhliny, která je zavede k… Bůh ví, kdo to je. Martin byl ale rychlejší. „Trochu.“

Muž maličko sklonil hlavu a pousmál se. Když ji opět narovnal, pravou ruku si položil na srdce a hrdě odříkával: „Jsem tem, který miluje lásku i boj. Jsem ten, který vyznává chaos i řád. Jsem ten, který umí tvořit i ničit. Jsem ten, který je součástí dne i noci. Jsem Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene.“ Muž se na zlomek sekundy odmlčel a položil jim stejnou otázku: „Máte strach?“

Martin a Kamil si vyměnili tázavé pohledy, Martin se nakonec podíval na muže a pokrčil rameny.

Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene, postoupil o dva kroky blíže. Nejprve se zpříma podíval Kamilovi do očí. Ten v odraze mužových očí uviděl sebe a vlka. Působilo to, jako když se dva obrázky spojí tak, aby bylo vidět oba dva, a přesto vznikla nová ilustrace. Když se muž zahleděl do Martinových očí, Martin uviděl podobné vyobrazení – on a černý jaguár prolínající jeden druhého. „Vaše síla je křišťálově čistá. Je mi ctí, že chcete chránit strážce.“

Martin se nadechoval, podle jeho výrazu tváře to nevydalo, že chce říct něco optimistického. Muž ho však zvednutím ruky umlčel. „Vím, že jste se ocitli v pasti.“

„A nevíte, jak z ní?“

„To není moje starost,“ odpověděl Martinovi s ledovým klidem Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene. „Jste tu ze zcela jiného důvodu.“ Kamil a Martin se na sebe podívali, vzápětí oběma rozkázal: „Svlékněte si trička.“

Nechtělo se jim, ale jeho přimhouřené oči naháněly zvláštní druh strachu. Raději poslechli. Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene, vytáhl z pod pláště křišťálový meč se zlatou rukojetí.

A pak šlo všechno bleskurychle.

Dvě máchnutí mečem. Dva výkřiky. Bolest, která je oba dostala na kolena. Kapky krve na zemi.

Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene, se usmíval: „Krása.“

Kamil a Martin se hrabali na nohy. Oba nevěřícně zírali na muže před sebou, potom na krvavou jizvu táhnoucí se oběma od středu hrudníku až téměř k pupíku. Martinovi vybuchl. „K čertu, co má tohle znamenat?“

„Doufejme, že to, co jsem zamýšlel.“

Kamil si sáhl na zasychající jizvu a naštvaně se zeptal: „A co to, ksakru mělo být“

„Mohl bych vám to prozradit,“ zadumaně uvažoval Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene. „Proč bych to ale dělal?“

„Třeba proto, že to bolí jako čert a ani nevíme, k čemu to je dobré?“ zaútočil Martin, což muže spíše pobavilo. Schoval meč a s rukama složenýma na břichu, je ujistil. „V pravý čas uvidíte a pochopíte.“

Martin a Kamil se na sebe podívali a… raději se začali oblékat, přičemž naslouchali Jednomu z těch, kteří stvořili strážce Pramene: „Mám rád pravdu, proto vám ji povím. Záleží mi jen a jen na bezpečnosti strážců Pramene. To ostatní je pro mě druhořadé. Tohle vše dělám pro strážce Pramene. Ne pro vás.“

„Dík za upřímnost,“ zamumlal Kamil a Martin s povzdechem souhlasil.

„Přesto mě fascinuje, co jsem z vás cítil. Ve vašem nitru jsem cítil chaos i řád, lásku Světloktrevných i boj za lidský svět. Toužíte tvořit, ale jste odhodlaní i zničit nebezpečí, které vyvstalo.“

Když nastala odmlka, Martin tiše prohlásil: „To měla být asi lichotka.“

„Ano, byla,“ souhlasil Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene, „a proto vám dám cennou radu. Pro všechny.“ Položil si pravou ruku na srdce a vznešeně pronesl: „Až budete umírat, neodhánějte od sebe smrt, přijměte ji s otevřeným srdcem.“ Ještě než jim zmizel z očí, vykřikl: „Nebojte se, nikdo nemůže to mé označení na vaší hrudi vidět.“

Rázem se ocitli na ulici tam, kde stáli předtím, než vkročili do tajemného prostoru. „Tím myslel tu jizvu, že jo?“

Kamil přikývl. Martinova otázka ale nerozehnala tu největší obavu. Podívali se na sebe a věděli, že jim v mysli dotírá jediná otázka: Je možné s otevřeným srdcem přijmout smrt?

Společenství safírového srdce: Past - Část 15.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 13.

Společenství safírového srdce: Past, 12. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 13. část

Z myšlenek Martina

Doma to na mě dopadlo víc, než jsem počítal. Cítil jsem bezmoc, ale také vztek a naprostou lhostejnost, co se stane Pramenu, Praze, světu. Proč je to na nás? Vždyť chodíme na gympl, měli bychom se bavit a mít takové „starosti“ jako: líbím se té holce?… co dnes odpoledne budeme dělat?... Bože, jak napíšu tu písemku? Namísto to se zabýváme děsivým problémem, který vlastně nemá dobré řešení. Ať tak či tak ti sajrajti Prázdní vyhrají. Bezmoc je k vzteku. Fakt bych nejradši do všeho kopal, mlátil a ječel, že svět, který nechá po tak dlouhou dobu vyhrávat Prázdné, si nezaslouží být zachráněný. Jediným problémem je, že v tom světě žijí ty, které má opravdu moc rád.

Martin ležel a cítil se vyčerpaný.

Máma udělala k večeři zapečené brambory se slaninou, rajčaty a smetanou, k tomu okurkový salát. Všichni tři si pochutnávali a smáli se, jak táta dnes měl jednu smůlu za druhou. Vyvrcholilo to tím, že dostal pokutu za pět minut parkování na místě, kde je vjezd pro zásobování. Pět minut! Během večera volal brácha, který brigádničí v Německu, že se má dobře a všechno klaplo tak, jak agentura slibovala. Máma si oddechla, že konečně nemusí mít strach, že šlo o nějaký trik. V televizi viděl reportáž, jak jedna organizace chránící kočkovité šelmy zachránila leopardí mláďata.

Martin si v tu chvíli uvědomil, jak moc má svou rodinu rád. Kdyby mohl, tak by je objal a pověděl jim, že bude bojovat právě proto, že jsou príma. Stejně jako Kamil a jeho rodina, Silvie s mámou a ti neznámí, co pomáhají jeho milovaným leopardům a všem zvířatům. Udělá vše proto, aby tenhle svět zůstal takový, jaký je a mohli v něm žít lidi jako ty, co má rád.

Když se dodívali na televizi, šel si lehnout a sotva klesl na polštář, chtělo se mu nadávat. A všechno hodit na za hlavu. Svírala ho vyčerpanost a bezmoc.

Ležel a věděl, že to stejně to špatně dopadne.

Usnul.

Byl to sen, anebo možná nebyl. Uvědomoval si všechno, co prožívá, nicméně vše okolo něho mělo nádech pohádkového kouzla. Ocitl se v lese, který mu připomněl jednu z jeho digitálních ilustrací. Až nepřirozeně sytá zeleň listů, jehličin a mechu se snoubila se zlatavými paprsky slunce. Na listech a jehličí se třpytily kapky rosy, s nimiž si hrály víly. Jedna z nich k němu přiletěla. Taky takovou vytvořil. Uličnický výraz v milé tváři, zelené šaty a křídla, světle hnědé vlásky ozdobené jeřabinami. Mrkla na něho a ukázala: „Utíkej tam.“

Hnal se po kamenné cestičce mezi stromy s mohutnými kmeny. Vyběhl lesní kopeček a ocitl se na skalnatém srázu, pod nímž se třpytila hladina modravého jezera. Okolo něho proletěl orel s korunkou. Na břehu jezera spatřil spícího bílého jednorožce se zlatým rohem. Na protější hoře právě přistál stříbrný drak s mohutnými křídly a dlouhým krkem. Na skalnaté plošince napravo majestátně stál skvrnitý leopard, na něm seděla rytířka s andělskými křídly a křišťálovým mečem.

Martin stál na vrcholu skály a díval se na nádhernou přírodní scenérii. Poznával každičký strom, bytost i místečko. Vždyť tohle všechno vytvořil, ve Photoshopu ve svém počítači. Náhle se vedle něho objevila černá hlava a za ní rytíř v bílém plášti.

„Ringerile, tak rád tě vidím.“

„I my tebe. Můj jaguáří strážce se na toto setkání těšil.“

„Kde to jsme? Ve snu?“

„Jakmile něco vytvoříš, začne to existovat. Když něco existuje, můžeš to poznat.“

Martin si sedl na skálu, aby byl blíže jaguárovi. Zadíval se do mu očí, on do jeho. Jejich pohledy splynuly. Skrze jaguárovo vidění viděl, jak zvíře utíká lesem. Stále zrychloval, až se okolí proměnilo v zelenou čmouhu.

Náhle zastavil. U rozlehlé zahrady.

Nešlo o načančanou zahrádku, ale místo s bujnou vegetací. Mezi prastarými rozvětvenými stromy rostly keříky, keře a tráva. Záplavu zeleně narušovala červeň jablek, malin a třešní. V trávě kvetly sedmikrásky, pampelišky a zvonečky. Pod obrovskou jabloní stála dřevěná oprýskaná lavice, na které ležela otevřená kniha. Okolo ní poskakovala zvědavá straka. Jaguár se pomaličku ploužil zahradou.

Prošel kolem lavice, minul pár stromů a zamířil k  hráškově zelenému, značně již oprýskanému stolu se šuplíky. Na něm stálo kulaté zrcadlo s jednoduchým rámem, květináče s fialkami, narciskami a petrklíči.

Jaguár se zastavil před stolem, zahleděl se na zrcadlo a zavrněl. Vnitřek zrcadla zahalil bílý dým. Když se rozestoupil, na černém pozadí se objevil meč, jehož rukojeť byla vykládaná smaragdy. V křížové záštitě zářil symbol pozemské magie: pentagram. Konec jílce zdobila průhledná koule vyzařující nazelenalý jas.

Obraz zmizel. Jaguár se postavil na zadní packy a předníma se opřel o stůl. Hlavu sklonil tak, aby mohl Martin jeho očima spatřit nápis vyrytý do desky stolu.

Jdi dál. Nelituj se. Bojuj za to dobré. A hlavně věř.

Z myšlenek Julie

Mám ráda Vesnu, i další rytíře, ale cítím, že moje víra ve Společenství safírového srdce upadá. Martin, Kamil a Silvie mě přesvědčují, že dělám chybu. Já si ale říkám (a myslím, že je to nanejvýš logické), proč nám nezajistí bezpečnost. Když jsem žádala Vesnu, aby za každou cenu ochránila Artura, začala omílat ty stupidnosti, že ji omezují zákony našeho světa. Tak je porušte! Mám chuť na ně ječet: „Chcete po nás, abychom bojovali, přitom nám nemůžete zaručit, že z toho vyvázneme živí!“ Už ani sílu safírové srdce necítím tak, jako v první bitvě. Tohle všechno začalo tím, když k nám rytíři poslali Liu.

Julie se rozloučila s Arturem. Seklo jim to spolu. Oba si dnes vzali téměř bílé džínsy a bílo-žlutá trika. Nedomluvili se, přišli na schůzku a zjistili, že se oblékli do stejných barev. Pobavilo je to, Julie na okamžik zapomněla, jak bídně jí v těchto dnech bývá. Rande se vydařilo.

Artur jí dal pusu na rozloučenou a zvesela jí ujistil, že zítra zavolá. Dívala se za ním, když odcházel. Mířil k stanici metra, z něho právě vycházel hlouček lidí, mezi nimi byly i tři holky jejich věku. Otočily se za ním a snažily se na sebe upozornit. Artur se ohlédl a s úsměvem zakroutil hlavou. Ty stupidní nány se rozesmály a něco na něho povykovaly. Julii píchl osten žárlivosti. Tak moc ho milovala. Nikdo ji v tomhle ohledu nechápal. S mámou se o tom bavila u večeře. Samozřejmě že jí utěšovala tak jako ostatní dospělí. „Nesmíš se ničeho bát. I kdybyste se rozešli, život tím nekončí.“ Chtěla vyskočit a křičet: „Pro mě ale jo! Jsem Jasnocitná! Nikdo z vás nemůže chápat, co prožívám! Nikdo! Ani ty! Ani Kamil, Martin a Silvie! Dokonce ani rytíři! Kdyby se se mnou rozešel anebo se mu něco stalo, já to nepřežiju!“ To ale nemohla. A tak všechny své pocity, hlavně strachy a hořkost, držela uvnitř.

Artur jí zmizel z dohledu, vzdechla, potlačila slzy a rozešla se k domovu. Blížila se desátá hodina, centrum se začínalo připravovat na svůj noční život. Neměla strach, přesto přidala do kroku. Neměla ráda týpky, kteří na ni zírají a myslí na „jedno“. Od incidentu, kdy ji napadl zloděj a ona skončila v nemocnici, se raději držela večer doma. Náhle jí myslí prolétla ta nejlogičtější myšlenka: Artur mě měl doprovodit domů.

To ji naprosto vyvedlo z míry. Ucítila slabost, rychle došla k lavičce a sedla si. No, jo. Kdyby ji měl rád, bál by se o ní a nenechal by ji jít domů samotnou. Tvrdila mu sice, že je moderní holka, která nechce, aby ji někdo vodil za ručičku. Měl však naléhat, že je pozdě a že ji nedovolí, aby šla sama domů. Vždyť cestou míjí noční kluby a pochybné bary, ulice jsou plné podivných chlápků. Julii se zatočila hlava. Má ji Artur ještě pořád rád?

V duchu třikrát zopakovala: jsem Jasnocitná, určitě šílím pro nic za nic. Napomohlo to. Dala hlavu do dlaní a tupě pozorovala ty, kteří okolo ní procházeli s bezstarostnou náladou. Záviděla jim.

„Neječ!“ syknul vedle ní ženský hlas.

Napřímila se a podívala se na Kláru. Seklo jí to. Vlasy sčesané dozadu zvýrazňovaly dokonalou tvář. Džínsová minisukně a oranžové tílko odhalovaly postavu, s kterou by měla šanci v soutěži Miss. Výrazné náušnice a pomerančově nalíčené rty ladily s její kabelkou a horním dílem oblečení. Julie si pomyslela, že by máma zaplesala nad Klářiným vkusem. A co Artur? Julie odsekla: „Nevyšiluj, nebudu tady hrát divadlo.“

Klára vděčně přikývla a zeptala se. „Viděla jsem tě ve snu.“

„To já taky.“

„Netvářily jsme se v něm jako dvě sokyně.“

„To ale jsme.“

Julie si hned uvědomila, že její hlas nezazněl tak nepřátelsky, jak měl. Klára toho využila. „Tak vidíš.“

„Kdo byla ta žena v tom kruhu?“ Julie se raději přesunula k jinému tématu. Nechtělo se jí rozebírat, co právě cítí. Dobrotivý Bože, vždyť se jí právě lépe mluví s Klárou než s Liou. „Vypadala jako dobrá víla.“

„Taky je to Jasnocitná.“

„Proč stála v tom kruhu?“

„Protože jsem ji vyvolala, tedy jejího ducha.“

„Ona je mrtvá?“

„Technicky řečeno je, ale znáš to. Pro tento svět je mrtvá. Pro magický ne.“

„Proč jsi ji vyvolávala?“

„Potřebuji od ní pomoc.“

„S čím?“

„S mým plánem.“

„S jakým?“

„Uvěříš mi?“

„Tak to ti nemůžu zaručit.“

Klára se odmlčela. Sklopila oči a zadívala se na prstýnek ve tvaru magického skarabea. „Prozradím ti něco. Nepřerušuj mě, i když tě hned na začátku naštvu. Potřebuji, abys mě ale poslouchala jako Jasnocitná, a ne jako Arturova holka.“ Klára k ní pootočila hlavu. „Prosím.“

Julie vzdechla. „Tak jo.“

„Jo, byla jsem zabouchnutá do Artura. Štvalo mě, že chodí s tebou. Když jsem vás viděla, jak jste šťastní, fakticky jsem vás nenáviděla. Kvůli tomu jsem se dala do kupy s Radkem. Není to Artur, ale svým způsobem se mi líbí. Vyvolala jsem jeho tetu, Jasnocitnou, aby mi ho pomohla udržet na uzdě.“ Klára sepjala ruce na klíně. Vypadala jako někdo, kdo se modlí o pomoc. „Myslela jsem, že ho spolu třeba změníme k lepšímu. Radek není tak špatný, ale… Torenag…“

„Vždyť jsi mu ho pomohla vyvolat.“

„Hele, přísahám, že jsem si neuměla představit, o jakého hajzla jde.“ Klára ukázala na jizvu na krku. „Odhalil mě a ovládá mě.“ V Julii tváři se objevila panika, Klára ji ale okamžitě ubezpečila: „Neboj se, mám tohle.“ Ukázala na prstem se skarabeem. „Staří Egypťani měli pěkně namakanou magii. Když jsme byli s našima v Egyptě, zašla jsem do míst, kam normální turisti nechodí.“

„To ses nebála?“

„Já ne, to máma by zešílela, kdyby o tom věděla.“ Klára se při vzpomínání mile usmála. Působila úplně jinak, než když mluvila o Torenagovi. „Rodiče se kochali návštěvami muzeí a hrobek. Naivně si mysleli, že já si plavu v bazénu u hotelu a balím kluky. Já jsem se zatím procházela místy, o kterých vědí jen čarodějky. Jedna z nich mi prodala tohle. Má nesmírnou moc, kterou jsem posílila pěti rituály.“

Julie nepronesla ani slovíčko, a přesto bylo zřejmé, jak obdivuje Klářiny magické schopnosti.

Klára však nevypadala nadšeně. „Problém je, že Torenag je opravdu silný hajzlík a ta ochrana mi vydrží tak na hodinku, aby Torenag nevěděl o tom, co dělám. Potom musím zase prsten posílit.“

„Lepší něco nežli nic.“

„To je pravda.“

Julie se však náhle zamračila. „A není mu to podezřelé, když se chráníš?“

„Hele, hraju s Torenagem hru, v které musím být mazaná. Musí si myslet, že jsem poslušná. Každý den si ode mě bere energii, aby jeho duch posiloval. Jakmile je spokojený v tomhle ohledu, cítím, že jeho pozornost povolí, můžu si občas dovolit něco riskantního. Jako dneska.“

Chvíli mlčely. Julie naslouchala srdci a rozhodla se: „Tak vyklop, proč jsi tady.“

„Julie, pomůžu vám s Radkem. Můžu být užitečná i v boji s Torenagem, potřebuji ale tvou pomoc. Sama už na to nestačím.“

Julie sklopila oči. Nemohla se s Klárou podělit o to, kolik se jí toho honí hlavou. Na jedné straně nechtěla zradit skupinu a tajně se dát dohromady s nepřítelkyní. Na straně druhé – vytušila, že z nepřítelkyně se může stát přítelkyně. Radkova teta byla Jasnocitná, usmívala se na ni i Kláru. Ta mrcha ale jela po Arturovi.

Jako by Klára uhodla, o čem Julie uvažuje, opatrně začala vysvětlovat. „Artur mi není lhostejný, právě proto vám chci pomoct.“ Julie si skousla ret. Klára zašeptala. „Slibuju ti, že ho ale nechám na pokoji.“

Julie váhala. Stiskla v kapse safírové srdce, aby jí ukázalo správnou cestu. Nic. Mlčelo. Již několik dní cítila, že se její podlomená víra ve Společenství začíná odrážet na spojení s modrou sílou. Sláblo. Julie se často ocitla ve víru pochybností, zloby, žárlivosti a strachu. Kdykoliv pomyslela na Společenství, vztek i nejistota sílily. To už nešlo popírat a doufat, že jde jen o chvilkový rozmar. Podívala se na Kláru a klidně jí oznámila. „Musím si to nechat projít hlavou.“

„Jasně. S tím jsem počítala. Povíš o tom někomu?“

„Asi ne,“ zavrtěla Julie hlavou. „Znám je, určitě by mě přesvědčili, abych s tebou už nepromluvila ani slovíčko.“

„Co jiného bys čekala?“

„Víš, Kláro, poprvé jsem s klukem fakt šťastná. Jestli ti pomůžu, bude to kvůli tomu, abych ochránila Artura.“

„Jasně, to chápu.“

Klára jí dala číslo svého mobilu a odešla. Julie ji pozorovala, dokud nenastoupila do tramvaje. Rostla v ní touha spojit se s ní. Sklopila oči ke kabelce, aby do ní vrátila mobil. V tom si všimla, že vedle ní leží…

Byl to prstýnek skarabea.

Proč jí ho Klára tady nechala? Intuice jí varovala, aby si ho nevšímala. Julie ji v sobě potlačila. Prohlížela si prsten. Nikdy neviděla žádný, který by se mu podobal. Nešlo o vyloženě krásný šperk, byl ale zvláštní. Něčím ji okouzlil. Přitahoval. Jako by k ní šeptal: jsem teď tvůj.

Julie si ho nasunula na prst.

Vzápětí pochopila, co má udělat. A taky věděla, že to musí za každou cenu utajit před ostatními.

Společenství safírového srdce: Past - Část 14.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 12.

Společenství safírového srdce: Past, 11. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 12. část

Z myšlenek Martina

Když jdete do takového boje jako my, chtě nechtě se musíte mnohem víc zamyslet nad lidmi. Já jsem to udělal a napadlo mě, že na mnoha lidech se dají najít mouchy. Někdo je lakomý, někdo se vytahuje moderními věcičkami, další ze sebe dělá génia. Někdo krade, některým nevadí lhát. To samé platí i na spolužáky. Blbec Filip do nás pořád rejpe a má debilní poznámky. Některý holky věčně někoho pomlouvají. Tohle všechno je však v určitých mezích. Prázdní mě přesvědčili, že oni neznají hranice (zejména pokud jde o „nePrázdné“). Dnes jsme ale na vlastní kůži s Kamilem zažili, že proti vší logice tu mez překročili i ve vlastních řadách.

Kamil s Martinem si na cestě do školy vyměňovali dojmy z nejnovější hry. Oba drželi mobil, civěli na display a vysmívali se, že tahle hra je i zadarmo drahá. Dnes měli školu výjimečně od sedmi. V okolí školy bylo téměř liduprázdno, a tak se naplno smáli a hlasitě komentovali, jak někdo může vytvořit tak pitomou hru. „Měl bych se soudit za miliónové odškodné kvůli újmě na psychickém stavu. Jsem z té hry v šoku.“

„Moc čumíš na americký seriály.“

„U nás něco takovýho neexistuje?“

Kamil pokrčil rameny a huhlal: „Kdo ví. Ten, kdo ji vytvořil, by se měl ale fakt stydět.“ Martin klepl na ikonku a ukázal Kamilovi jméno. „Nějaký Birney.

„Jedinou jeho omluvou by bylo, že je mu pět let a teprve s tím začíná.“

Martin kroutil hlavou nad displejem. Zastavil se a po několik sekundách oznámil: „Tak jsem ji vymazal. To bylo fakt ubohý.“

„A trapný,“ doplnil Kamil a ukázal Martinovi mobil, kde se právě vymazávala hra. „Já taky.“ Oba zastrčili mobil do kapsy a opět se rozešli ke škole.

Náhle na Martina i Kamila někdo skočil. Martin se ocitl na kolenou, hlasitě sykl bolestí. Do krku se mu zarývaly něčí prsty. Kamil dopadl taky na zemi. Když se obrátil, uviděl, že nad ním stojí Naďa. Kopla ho do žeber. Kamil s bolestným výkřikem spadl na záda. Martin se snažil ze sebe setřást mladíka, který se ho držel jako klíště.

Naďa přiskočila ke Kamilovi a sedla si mu na břicho. Rozpřáhla se, ale Kamil její ruku zachytil a snažil se jí, co nejvíce od sebe odvrátit. Naďa se mu však vyrvala a dala mu pořádnou facku. V Kamilovi se probudila vlčí síla. V jeho očích se zablýsklo, Naďu to překvapilo a na zlomek sekundy se přestala soustředit. Vymrštil se. Shodil Naďu na zem a zaječel: „Ty psychopatko, ruplo ti v tý tvý prázdný bedně?“

Protivník Martina dostal opět na kolena, Martin se však prudce sehnul až k zemi a mladík mu přelítl přes hlavu a skončil na betonu. Zahekal, ale rychle se postavil a zahuhlal pár nadávek. Martin už byl na nohou a kopl ho břicha. Mladík zavrávoral, ale rychle získal zpět rovnováhu a zaútočil pěstmi na Martina. Náhle se však na sekundu zastavil a nepatrně couvnul dozadu. „Vidíš ho tam… v mých očích… jaguára, viď? Ty hajzlíku!“

Kamil se přitočil k Nadě a praštil ji do nosu. Bleskurychle se otočila o tři sta šedesát stupňů a kopla ho. Kamil dostal ránu do stehna, vymrštil se dopředu a udeřil Naďu pěstí do břicha. Zlomila se v půli, vzhlédla k němu a spatřila v jeho očích vlka cenícího tesáky. Vyděsila se, ale ihned se vzpamatovala. Napřímila se a zaútočila na Kamila. Ten uskočil. Naďa zavrávorala a Kamil ji udeřil pěstí do hrudi a poté do zad, čímž ji srazil na zem. Otočil ji na záda a přišlápnul ji. „Normálně bych holku nemlátil. Ty už ale snad nejsi ani holka, Prázdná stvůro.“

Martin využil protivníkova zaváhání a vší silou ho udeřil do tváře. Mladík se nadechnul, chtěl reagovat, ale opět… Martinovy oči … ten jaguár v nich ho na sekundu zcela odzbrojil. To Martinovi stačilo, aby ho udeřil ještě jednou. Další facka ho skolila na zem. Martin učinil přesně to, co Kamil, přišlápnul ho k betonu. Mladík zhluboka dýchal, přesto nazlobeně syknul: „Neříkala jsi, že jde o dva Světlokrevný a že jsou tak silní.“

„Mlč, kreténe!“ Naďa chtěla vstát, ale Kamil jí to nedovolil. „Až mi řekneš, co měla znamenat tahle pakárna.“

„Trochu jsem přemýšlela,“ zachrčela Naďa, když ji Kamil silněji přitiskl k zemi. „Nedává to smysl. Náš mistr tvrdil, že viděl Jirku před školou, ale to mi nesedí. Ani to, že vyčetl smutek z jeho tváře,“ Naďa odfrkla a tón jejího hlasu se zabarvil odporem. „Ten pitomý suchar se tváří pořád stejně.“ Přimhouřila oči a zaprskala: „Někdo mu musel prásknout, že jsem nadávala Jirkovi. Kdo jiný by mohl mít zájem na tom, aby se náš vůdce na mě rozčílil než dvě bestie. Jedna vlčí a druhá jaguáří.“

Proti vší logice se Martin rozesmál. Všichni k němu stočili zrak. „Směju se, protože Naďa si myslí, že ji Radek…“

„Neříkej mu tak, když jsme tu sami! Ve škole to ještě překousnu, ale tady si nemusíme na nic hrát! Jmenuje se Torenag druhý.“

„Tady madam si myslí, že ji Radek,“ Naďa se pokusila vstát, ale Kamil ji nohou přitiskl zpátky k zemi, až zahekala bolestí, „nějak zbožňuje. Možná, že neznám veleváženého Torenaga druhého,“ sarkasticky zarecitoval Martin, „ale znám Radka, a toho jsi vždycky štvala. Určitě ti ještě nezapomněl, jak jsi na něho donášela Tanukovi.“ Martin a Kamil se rozesmáli.

Po hlavní cestě ke gymnáziu k nim přicházel Miloš. Tentokrát bez Filipa. Kamil a Radek se po sobě podívaly. Ve tvářích se jim usadil výraz „to bude malér“.

Miloš nespěchal, pro něho typicky frajerským způsobem chůze i výrazu v obličeji k nim došel a zhodnotil situaci. Kamil a Martin se připravovali na boj. Mladík si oddechl a začal mektat, že jim to konečně nandají. Naďa nabubřele pozorovala Kamila a chystala se vstát. Miloš však ukázal na Martina a Kamila. „Vy dva vypadněte.“

„Ale…“

„Mlč, náno pitomá.“ Naďa vykulila oči, tělo ochablo, jako by se náhle smrskla. Ačkoliv mohla vstát, protože Kamil byl už o dobré dva tři metry od ní, zůstala ležet na zemi. Martin následoval Kamila. Miloš nejprve kopnul do mladíka. „Ty jeden omezenče! Než vykonáš nějaký příkaz, přesvědč se, jestli o tom ví náš pán.“ Mladík zbledl. Zíral na Miloše, na pár sekund vypadal, že nechápe, co se děje. Když mu to došlo, zachvěl se a škemral, aby se Miloš u něho přimluvil u veleváženého Torenaga. Miloš ho postavil na nohy a prudce ho od sebe odstrčil: „Zmiz! Promluvíme si o tom později.“

Mladík vzal nohy na ramena. Naďa konečně vstala a nevypadala ani trochu spokojeně. „Nechápu, proč nemůžeme ty bestie…“

„Sklapni, Naďo!“

Okamžitě poslechla. Miloš si sundal batoh ze zad. Zalovil v něm a podal jí asi deseticentimetrový flakonek, podobný těm, které se dají vidět v pohádkách a historických filmech. „Vypij to.“

„Co to je?“

„Tohle ti mám dát vypít, až budeš vyvádět. Mělo by tě to zklidnit.“

„A když tě neposlechnu?“

Miloš se k ní naklonil a s očividnou satisfakcí jí vmetl do tváře. „Pokud to odmítneš vypít, prý se moc těší na to, až budeš před ním stát. Víš před kým.“

Naďa otevřela flakonek a na ex vypila jeho obsah. Vrátila mu jej a napjatě čekala, co se bude dít. Kamil a Martin to pozorovali se smíšenými pocity. Miloš, který je míjel, si zaťukal na čelo. „Na co čekáváte, hlupáci? Myslíte, že sebou sekne na zem a zaklepe bačkorama?“

Martin si s Kamilem vyměnili pohledy: přesně tohle si myslíme.

Nic se nedělo.

Miloš prošel vchodovými dveřmi, od zastávky přicházeli další spolužáci. Naďa stála jako tvrdé „Y“ na místě, kde ji Miloš opustil. Kamil a Martin pokrčili rameny a vydali se ke škole. Naďa za nimi.

Bylo to divné, ale opravdu se jí nic nestalo.

Celé dopoledne byla v pořádku.

Školní jídelnou zněly hlasy, smích, třískání příborů a nádobí. Prostě normálka. Kamil a Martin se postavili do fronty a nasáli do nosů vůni jídla. Kamil si pohladil břicho. „Vepřo, knedlo, zelo. To si dám líbit. Mám hlad jako vlk.“

„To sedí,“ rozesmál se Martin, čímž si vysloužil nechápavý výraz Filipa stojícího za ním: „To tě rozesměje taková pitomá banalita? Vy dva jste fakt uhozený.“

„Martine, tak co bych měl říct? Mám hlad jako jaguár?“

„To je ono. Jako jaguár,“ rozesmál se Martin a Kamil se přidal. Filip na ně civěl, pak jen zakroutil hlavou a zdrceně se otočil na Hanku a Evu z céčka. „Holky, taky máte ve třídě kluky s tak vylízanými mozky?“

Obě dívky potěšené zájmem populárního Filipa se rozpovídaly, že i mnohem horší. Ten je politoval, oni se zachichotali a Martin s Kamilem obrátili oči v sloup.

Když dostali jídlo, zamířili ke stolu k Silvii a Lýdii, které už jedly. „Ty jsi fakt vegetariánka,“ konstatoval Martin, když se posadili a uviděli Silviin podnos, na němž stál prázdný talíř od květákové polévky. Silvie dojídala knedlíky a zelí, zatímco Lýdie měla na talíři dvě masa.

„Nechce se mi dávat do pusy něčí mrtvola.“

Lýdie, Kamil i Martin sklonili hlavy ke svým talířům, potom se všichni tři zadívali na Silvii a téměř jednohlasně jí poručili: „Mlč!“

Silvie básnila o vegetariánských jídlech, což už bylo příjemnější téma. V tom ji přerušila rána o podlahu rozbitých talířů. Všichni v jídelně stočili zrak směrem, odkud hluk přicházel. Spatřili Naďu, která upustila podnos s jídlem. Očima vyboulenými jako tenisáky hleděla před sebe. Třásla se. Profesorka Vránová a jejich tělocvikář okamžitě vyskočili od stolu a hnali se k Nadě. Další profesorka uklidňovala studenty a rozkázala jim, aby se drželi dál. Naďa se sesula na zem jako pytel brambor. Dopadla na střepy talířů tak nešikovně, že se jí zabodly do rukou i hrudníku. Profesorka Vránová poručila kolegyni: „Volej záchranku.“ Tělo Nadi se v nepravidelných intervalech otřásalo, jako by dostávalo elektrické šoky. Vránová, bledá jako stěna, se jí snažila pomoc, ale ve skutečnosti panikařila. Naďa otevřela oči. Vránová ji pohladila a začala uklidňovat. Naďa se zkrvavenou pravou rukou chytila za srdce. Zachrčela: „To bolí.“

V tu chvíli dorazili záchranáři, mezi nimi i Kamilův otec, pan Studený. Když se tým začal věnovat Nadě, Kamil nepatrně drknul do Martina. Podívali se na sebe. Kamil zašeptal: „Ten flakonek.“ Martin přikývl.

Záchranáři položili Naďu na nosítka a chystali se odejít. Kamil se rozběhl ke svému otci. „Tati, jen na minutku.“

„Hochu, v tomhle případě i minutka může být rozhodující.“

„Tak deset sekund, je to důležité.“

Pan Studený poslal záchranáře, aby šli napřed. Kamil vzal tátu na chodbu a vysypal ze sebe, co se stalo ráno. Pan Studený si pohladil bradu. Starostlivě se zadíval za muži, kteří právě prošli venkovními dveřmi. „Má srdeční arytmii, ale taky extrémně kolísavý tlak. Ty záškuby připomínají epileptický šok. Kamile, ani jeden z nás jsme nemohli uvěřit tomu, co jsme viděli na přístrojích.“

„Miloš ji musel otrávit.“

„Jestli jde o magický jed, tak to přístroje neodhalí. Kamile, musím jít. Dík za vysvětlení, víc si povíme doma.“ Pan Studený se rozběhl k venkovním dveřím, Kamil slyšel bouchnutí dvířek auta ambulance. Za pár sekund se rozzvučela siréna.

Martin vyšel z jídelny a zamířil ke Kamilovi. Za ním Miloš, který se na oba veledůležitě podíval a „nevinně“ povzdechl: „Chudák Naďa, copak se jí tak mohlo stát?“ Zakroutil hlavou a nabubřele zamířil k východu.

„Oni ji zlikvidovali. Tu, pro které jsme byli hnusný bestie… Rozumíš tomu?“

Martin se díval za odcházejícím Miloše. „Ne, a právě toho se děsím.“

Ze zápisů Společenství safírového srdce

Rytíř Veles – vládce z Nebeských výšin: někdy nás lidé považují za Vševědy, kteří musí mít pohotovou odpověď na každou otázku a vědět o všem, co se děje ve světě. Tak tomu ale není. Za prvé se na svět díváme z jiné dimenze. Naše situace by se dala tím pádem přirovnat k práci s mikroskopem: nejprve je třeba zaostřit a prostudovat si detaily. Za druhé nemůžeme s naprostou jistotou vědět, jak zareagují lidé v daných situacích. Každá reakce může posunout vývoj zcela jiným směrem. Za třetí, tak jako my pomocníci Světla pracujeme s lidmi na vývoji světa, o totéž se snaží i služebníci zla. Ti nám rozhodně nenaservírují své plány na talíři. Ty musíme sami vypátrat, a to rozhodně není snadný úkol.

„Nedává to smysl,“ opakoval Martin usazený na divanu v obýváku Kamilovy rodiny. Martin s rozcuchanými vlasy a propoceným tričkem vypadal vedle nafintěná Silvie jako „chudák student.“ Silvie sem přišla v bílých balerínách a šatech s elegantním kytičkovým vzorem. Ihned oběma klukům oznámila, že musí v šest hodin odejít, protože jdou s mámou gratulovat tetě k svátku a potom do divadla.

Sotva to dořekla, objevil se Veles. Ačkoliv vypadal mladě a v jeho oříškově hnědých očích tancovaly jiskřičky divokosti a mazanosti, uměl zahřmět jako moudrý mocný stařec. Ostatně tak byl občas vyobrazován na obrázcích o staroslovanských bozích. Takový přesně byl Veles – mladistvý a přece mocný, se srdcem retrívra a přesto uměl vybuchnout jako semtex. Kluci ho měli rádi a Silvie o něm často básnila, jak ji pomohl při bitvě na Václavském náměstí.

Veles se sklonil ke psům, hladil je a stěžoval si jim: „S nimi to je hrozné. Nejenom že mě skáčou do řeči, ale ještě navíc všechno komplikují.“ Psi radostně zaštěkali, i oni cítili, že se Veles nezlobí, ale naopak je obdivuje. Jeho tvář však náhle velmi zvážněla. Kamil to nevydržel a nervózně se zeptal: „Velesi, vy víte, co se tady děje?“

„Ano, moji přátlé,“ Veles poslední dvě slova pronesl až s otcovskou starostlivostí.

„To je to tak zlé?“

Rytíř pohlédl na Silvii a pokrčil rameny. „Zlé to je od začátku, tohle je další plus.“

„Souvisí to s tím, že…“ Martin nevěřícně zavrtěl hlavou. „Nemůžu to ani vyslovit, protože to nedává smysl.“ Kamil se lehce zamračil. „Vypadá to, že nás Radek chrání. A to přece není možný!“

„Třeba nás s bandou Prázdných přepadne, až vypátráme strážce a snadno z nás dostane, co všechno víme. Takže se teď nemusí namáhat.“

„Jelikož nevědí o jedné velmi důležité skutečnosti, která je spojená s tím, kdo první najde strážce, může tomu tak být.“

„Povíš nám o tom?“

„Ne.“

Martin zdrceně vzdechl, zatímco Veles, povstal a přistoupil k oknu. „Pátral jsem ve starých vesmírných spisech i pradávné kronice Atlantidy.“ Na chvíli se odmlčel. Vypadalo, že so srovnává myšlenky, a tak všichni tři potichu seděli a čekali, až opět promluví. Po chvíli odvrátil hlavu od okna, sedl si do křesla a loket opřel o koleno: „S rytíři jsme hledali důvody, které by Radka mohli přimět, aby vás chránil. Jedním z nich byl i ten, o kterém tady právě mluvila Silvie. K tomu jsme přičetli, že vás může šetřit, aby si vychutnal vaši smrt poté, až prohrajete. Přesto…“

„…na tom něco nesedělo.“ Veles se obrátil na Marina. „Sorry, síla zvyku,“ zašeptal Martin a zmlkl.

„Máš ovšem pravdu.“

„Jako vždy,“ šťouchnul do něho Kamil, ale Velesův přísný výraz ho umlčel.

„Tak jsem pátral. Prázdní by vás nechránili jen tak.“ Veles se zadíval na Kamila, poté na Martina a Silvii. „Jde tu totiž o něco jiného.“

„Bože,“ Silvie poposedla a směrem k oběma klukům utrousila. „To musí být něco děsivého.“

„Ano, je,“ souhlasil Veles. „S tím jsme ani my rytíři nepočítali.“

Všichni tři ztuhli.

„Takže Radek je nakonec prohnanější víc, než jsme si mysleli.“

„Tady nejde o Radka,“ přerušil Veles Silvii, „ale o Torenaga.“

Pár sekund jim dal na to, aby to strávili. Poté pokračoval: „Pokud meče-Trýznitelé zničí moc strážců, jedině oběť jednoho z vás může ten proces zvrátit.“ Veles se postavil. „Torenagovi stačí jediná kapka krve oběti s posvátnou silou, aby se jeho tělo zhmotnilo a on se tak mohl vrátit do vašeho světa.“

Nastalo ticho, v kterém bylo slyšet jen oddechování spících psů. Kamil je pozoroval a přemýšlel nahlas. „Když odvrátíme jedno zlo, stane se jiné.“

„Ano, ocitli jste se v pasti.“

Společenství safírového srdce: Past - Část 13.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 11.

Společenství safírového srdce: Past - 10. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 11. část

Z myšlenek Silvie

Takhle je to pro mě těžké, stejně jako pro Kamila a Martina. Mám ráda Julii a Artura, ale zároveň i Liu. Někdy je vyčerpávající, že se musíme scházet odděleně. Julie se na mě dívá jako na zrádkyni. To já ale nejsem. Mám se od Lii distancovat jen proto, že ji ona nesnáší. I rytíře to tíží, i když nám patrně neříkají všechno. Nerida mi naposledy radila: „Pokud se ti něco nelíbí, podívej se na to ze všech stran.“ Pohladila ji a dodala: „Lia, ale zejména Julie se dostaly do víru událostí, z kterého se není snadné dostat. Teď se musíme soustředit na to, aby si ty dvě neublížily.“ Paráda. A co já? Mně to taky ubližuje, co se s Julií děje…

Silvie hladila Zrzi, Lia stála před pultem a upřeně se dívala do očí Silviiny mámy, v nichž se zračilo porozumění, ale i smutek. „Ano, dává to smysl. Z vlastní zkušenosti vím, že se safírovým srdcem… jak to říci… splyneme. Dává nám ale takovou sílu a poskytuje nám takovou ochranu, do jaké míry mu to dovolíme.“

Lia sáhla do černé kabely a vyndala z ní svůj talisman. Položila jej na otevřenou dlaň a tu zvedla před oči. „Jak mám zařídit, aby mě co nejvíc chránil?“

„Musíš mu důvěřovat. Čím víc mu budeš věřit, čím silnější víra tě bude spojovat s rytíři, tím jeho síla bude mocnější.“

Silvie se s kočkou v náručí přesunula k pultu. „Zažila jsem to na vlastní kůži,“ zasněně pronesla Silvie a v duchu si vybavila pro ni nejtěžší situaci v první bitvě. Její víra ji ale posílila tak, že tím prošla posílená a hrdá na sebe. „Tu zkušenost bych za nic na světě nevyměnila.“

Lia se zadívala na pár před sebou. Silvie v culíku, v bílé halence a květovaných džínsách, její máma s drdolem, z něho trčely do všech stran vlasy, v béžových letních kalhotách a meruňkové košili se tříčtvrtečními rukávy. U nich trůnila spokojená kočka. „Sekne vám to spolu.“

Silvie se šťastně podívala na mámu, ale náhle se až trochu vyděšeně stáhla a s lítostí se zadívala na Liu. Ta pochopila: „Co blbneš? Ty si myslíš, že jsem nějaká chudinka?“

Silvie očividně hledala slova, jak vysvětlit, že si to myslí a přitom nezranit Liu. Ta se ale rozesmála. Pohladila kočku a rozpovídala se. „Jo, co se týče biologické mámy, nejsem na tom růžově. Mě ale adoptovali fakt bezva rodiče. Máma je ulítlá na ezoterice, táta vlastně taky. Ten o tom dokonce píše knížky. I když oba mají i normální zaměstnání. Táta je překladatel a tlumočník, máma restauruje staré šperky a obrazy.“

„To mají zajímavé povolání,“ Silviina máma se rozplývala, zato Silvie pořád vypadala sklesle.

„Být odhozená a nechtěná není nic hezkého, ale naši mě to stokrát vynahradili. Chvíli jsem vyváděla, ale když jsem si uvědomila, jak mě mají rádi…“ Lia se odmlčela. „Hele, fakt jsem si sedla pod velký dub ve Stromovce, dívala se na nebe a poděkovala, že je mám.“

Ze Silvie spadl žal. „Bohudík.“

„Jo, a taky za to, že už nevypadáš, jako když jdeš na pohřeb.“

Silvie na ni vyplázla jazyk, ale pak se zeptala. „A ty víš… víš, co mám na mysli.“

„Vím,“ zahihňala se Lia. „Amras mi proradil, že je máma Jasnocitná a táta je Světlokrevný.“ Silvii zasvítily oči zvědavostí, stejně jako její máme. Lia obrátila oči v sloup. „Táta má psa v DNA. To fakt sedí.“ Udělala dramatické gesto a téměř zarecitovala: „V malém pražském bytě s námi bydlí a gauč si věčně zabírají černý německý ovčák a kříženec berňáka.“

„Tak ty se hodí nejen k tátovi, ale i k tobě,“ rozesmála se Silviina máma a odešla s kočkou v náručí z obchůdku s omluvou, že si musí odskočit, zadělat těsto na koláče a dát Zrzi svačinu.

Lia ještě chvíli vyprávěla o psech, s kterými svádí bitvu o postel, gauč i křesla. Smála se, když popisovala, že dala na Facebook videa, jak s nimi sedí na gauči, přes ty dvě „telata“ jsou jí vidět jen nohy a ruce. Silvie se naopak rozpovídala, jak úspěšné jsou na Instrangramu její fotky se Zrzi a jak zbožňuje, když jí kočka vrní na klíně a ona se zasní. Prostě povídaly si o všem možném, jako dvě naprosto normální holky, které nemají ani páru o „nějaké“ bitvě, k níž se v Praze schyluje.

„Taky děsně ráda čtu,“ přisvědčila Lia, sáhla do kabely a vytáhla knížku.

„Jé.“

„Tuhle knížku sebou nosím… asi i pro štěstí. Četla jsem ji snad stokrát, a stejně se mi pořád líbí.“ Silvie si prohlížela starou knížku velikosti běžného paperbacku. Přední stranu obálku lemoval zlatý, již ošoupaný rámeček vytvořený ze vzorku spirálovitých ornamentů. Pozadí patrně bývalo bílé, časem však zežloutlo. V horní části knihy se vyjímal okrasným písmen napsaný název: Havraní pohádky. Z dolní části se na čtenáře díval moudrý havran, na krku mu visel zlatavý řetízek z přívěskem s půlměsícem a sluncem. Silvie téměř bázlivě pohladila obrázek a s neskrývajícím obdivem se pootočila hlavu k Lie.

„Ta knížka je z roku 1899.“

„Páni.“ Silvie ukazováčkem přejela po hlavě havrana. „Ten je krásný.“

„Naši mi tu knížku dali k narozkám. Odmalička se mi líbili havrani. S mámou jsme chodili každou zimu krmit ptáky. Vlastně to děláme dodnes,“ usmála se Lia. Ukázala na havrana na obálce. „Vždycky jsem nejraději pozorovala vrány a havrany.“ Lia otevřela knížku. Text byl napsaný o něco větším písmen než v moderních knihách a připomínal kurzívu. „Můžu?“ Když Lia přikývla, vzala si knížku do rukou a nahlas přečetla:

Za dávných časů se rodili na Zemi nejen černí havrani, ale i šedí a bílí. Každý z nich měl jinou úlohu. Černí havrani přinášeli lidem poselství, zprávy a rady, když nevěděli kudy kam. V takové chvíli se objevil černý havran, který nejprve pohlédl do srdce onoho člověka. Pokud v něm našel dobro a lásku, předal mu moudrost, která ho vyvedla ze zoufalství na cestu naděje. Šedí havrani se stali nositeli vzkazů pro ty, kteří se dostali na rozcestí a nebyli si jistí, kterou cestou se vydat. Šedipírci, jak se těmto havranům říkalo, měli dar vidění do budoucna, a proto uměli určit, které rozhodnutí je pro člověka nejlepší. Bílí havrani, kteří přicházeli na Zem vzácně, se těšili velké přízně, neboť kam přiletěl bílý havran, tam se záhy objevilo i velké štěstí.

Jedna rozmazlená princezna si umanula, že pochytá všechny bílé havrany, aby měla štěstí jen pro sebe….

„Nána jedna,“ mračila se Silvie a prolistovala knížku. „Pěkně dlouhá pohádka. Jak dopadne?“

Lia obrátila oči v sloup. „Té náně se to bohužel podařilo. Pochytala všechny bílé havrany.“

„Proč musejí mít hajzlíci vždycky tak pitomý nápady?“

„Protože jsou to hajzlíci?“ Podívaly se na sebe, bylo nanejvýš zřejmé, že obě myslí na Prázdné. Lia se za okamžik dala opět do vyprávění. „Všichni havrani se ale vzepřou a zařídí, aby k ní žádné štěstí nepřišlo.“

„Dobře jí tak.“

„Jako varování jednoho z nich zabije.“

„Mrcha hnusácká.“

„To ale děsně naštve havraní královnu, která sejde na Zem.“

„Tomu se fakt nedivím.“

„Královna potrestá princeznu…“

„Hurá, spravedlnost existuje.“

„…odvede ze Země všechny bílé havrany a navrhne ostatním, aby s ní také odešli. Šedipírci ji následují, jenom černí havrani se rozhodnou pokračovat ve svém poslání na Zemi. Jeden z havraních princů se tady totiž zamiloval a nechce se mu odejít. Jeho skupina ho následuje, a tak na Zemi máme jen černé havrany.“

„Zápletka. Potrestaný padouch. Romantika. Dobrý konec. Pohádka, jak má být.“ Silvie se smála, Lia nikoliv. „Co se děje? Jestli jsem tě nějak uraz…“

„Ne, to ne,“ Lia prudce zavrtěla hlavou, poté zamyšleně ukázala na knihu. „Najednou mě prostě napadlo, že v té knížce je pro nás něco důležitého.“

„Fakt? A co jako?“

„To nevím,“ Lia k sobě stiskla rty. Zadumaně listovala knihou, až konečně pokrčila rameny. „Možná to je blbost a napadlo mě to jen proto, že mám tu knížku strašně ráda.“ Lia vstala, vrátila knížku do brašny a rozloučila se. „Dík, Silvie, jsi bezva. Moc jsi mi pomohla.“ Vykročila ke dveřím. „Pozdravuj mámu, bylo mi s vámi hezky. Jo, i toho vašeho zrzatého dravce. Tak čau.“

Silvie osaměla. Rozhlédla se po obchůdku. Prázdniny byly na výdělky tak chudé, že se její máma rozbrečela. V září se vše otočilo. I dnes se hodně prodávalo. Růže, slunečnice, hortenzie, gladioly i lilie jsou fuč. Tři zákazníci si koupili i dárkové předměty. Máma dostala zakázku od malého nakladatelství, které potřebuje kytky na vyhlášení výsledků v literární soutěži. Je to paráda, když se daří. Z příjemného zamyšlení ji vyrušila Julie. „Vlítla do obchodu a namísto pozdravu začala hubovat. „Konečně už odešla. Myslela jsem, že tu bude do zavíračky.“

„Čau, Julie…“

„Hele, mě nevadí, že mi nevěříš. Stejně všem dokážu, že ta černá můra nás zradí. Štve mě ale, že se na ni culíš, jako by šlo o bůhvíjakou sympatickou holku. To já jsem tvoje kamarádka. Byly jsme spolu uvězněný. Bojovali jsme na Václaváku. Chodily jsme spolu na vegoš obědy. O prázdninách jsem tě navštěvovala…“

„Když Artur neměl čas.“

„Tak tohle je ten důvod, proč ji žereš! Ty mi závidíš, že mám kluka.“

„Ne, tak to není,“ jako by domácí prostředí zvýšilo Silvii sebevědomí a ona se konečně Julii postavila. „Mám tě moc ráda. Stejně jako Artura. Fakticky vám přeju, že spolu chodíte.“

Julie odfrkla. „Tak proč to z tebe necítím.“

„Ty jsi ale v poslední době tak hrozně nudná s těmi svými výstupy proti Lie. Byla tady v krámku hodinu a povídaly si o tolika prima věcech. Vždyť by mohla udělat přesně to, co ty. Přijít za mnou a začít tě pomlouvat a peskovat mě, že já bych se nepřidala. My jsme si ale povídaly o rodině, o psech a kočkách, o knížkách…“ Silviiny oči se naplnily slzami. „Ty naopak přijdeš a hned mě setřeš. Mě už to nebaví.“

Julie vypadala, jako by na ni někdo vylil kýbl ledové vody. Zírala na Silvii, které stékaly slzy po tváři. Zamračila se, zadívala se na zem a tiše pronesla. „Až se kvůli ní něco stane Arturovi, konečně mi snad uvěříš. To už ale bude pozdě. Pamatuj si, že ti to nikdy neodpustím.“

Julie odešla, Silvie si sedla na židli za pultem, položila si ruce a hlavu na stůl a rozbrečela se. V tom ji někdo nepohladil po zádech. Prudce se narovnala. Spatřila rošťáckou tvář rytíře Amrase. Utřela si slzy, měla radost, že se tu zjevil. Amras jí vždy svým vzhledem i chováním připomněl honosnost stromové říše, zejména jehličnanů. Smutek ji ale tížil dál. „Asi jsem něco moc pokazila.“

Amras ji vzal za ruce. „Ani bych neřekl.“

„Měla jsem být trpělivější.“

„To se občas nedá. Nesmíš se trápit. Musíš zůstat silná. Vesna se ji pokusí uklidnit.“ Amras ji pustil ruce a prošel se po krámečku. Silvie si utřela slzy i nos a zeptala se ho. „Děje se něco? Vypadáš tak zamyšleně.“

„Byl tu dneska nějaký podivný zákazník?“

„Haló, elfí rytíři, jsi ve světě lidí a navíc v Praze. Každý den sem přijde někdo divný.“

Zasmáli se, elf poté zvážněl a vysvětlil. „Já to myslel jinak,“ rozevřel plášť a položil si ruku na srdce. „Byl tu dnes někdo, s kým ses necítila dobře? Někdo, u koho se ti srdce sevřelo úzkostí?“

Silvie ztuhla. „Ano, byl. Tedy byla.“ Silvie vykulila oči. Když přišla ze školy, máma ji požádala, aby zde chvíli obsluhovala, že se jde najíst a vypít si kafe. Během oné půlhodinky přišli tři lidé. Jedna postarší žena si kupovala slunečnici do vázy. Muž středního věku chtěl kytici růži pro manželku.

A pak přišla: „Taková zmalovaná ženská, která si najednou přestala prohlížet zboží. Zadívala se na mě. Ten její pohled byl jako žiletka…“ Silvie vzpomínala, jak to proběhlo:

Rozbušilo se jí srdce tak intenzivně, že si na něj položila ruku. Hučelo jí v hlavě. Hluk, který zněl jako roj sršňů, nabýval na síle. Začala se cítit slabá. Jako by jí z hlavy a trupu odcházela energie. Musela se chytit pultu, aby neomdlela. Její pohled zavadil o ženu, která se chichotala a působila jako krutý klaun ze slavného hororu. Silvie ten film viděla, a toho klauna přímo nesnášela. To v ní probudilo první vzdor. Nadechla se a zlostně bouchla pěstí do stolu. Žena sebou cukla a přestala se hihňat. Silvie se na ní podívala tak nenávistným pohledem, až couvla. Pomyslela na modrou sílu safíru a… žena pootevřela odporně namalované rty a vykulila oči napatlané děsným nánosem stínů a řasenky. Rty se údivem zformovaly do „o“. Silvie se napřímila, již zase cítila svou sílu. „Vypadni! Ty zmalovaná Prázdná idiotko.“ Žena zavřela pusu a rychle se klidila pryč.

„Ta byla odporná!“ Silvie se oklepala, poté se zamračila: „Amrasi, co to mělo znamenat?“

„Bohužel,“ Amras udělal znepokojivou pomlku. Silvie k němu přistoupila. Uchopil ji za ramena a nikterak nadšeně dodal: „S jídlem roste chuť. Prázdní vědí, co se s vaší skupinou děje. Tohle byl test, aby zjistili, jak jsi silná.“

Společenství safírového srdce: Past - Část 12.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 10.

Společenství safírového srdce: Past - 9. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - 10. část

Ze zápisů Společenství safírového srdce

Rytířka Tiana – vyslankyně z dračího rodu Stříbrnošupinatých: zjistili jsme, že zatímco strážci jsou stvořeni tak, aby se jeden druhému podobali, jejich meče se různí. Například meč ohnivého a vodního elementu mají v sobě živoucí část. Dračí oko může k druhým promlouvat. Já jsem hrdá na to, že se s ním pojí dračí říše. Srdce s křídly umějí obnovit puls životní síly strážců. Meč posledního strážce je záhadný. Neváže se k němu element, ale musí to být něco, co je spojeno ze dvou částí a přesto vytváří celek. Zdálo by se, že posvátné meče nelze jen tak zničit. Bohužel jsme zjistili, že to jde.

Odpoledne se Silvie a Martin vydali ke Kamilovi. Artur pomáhal v posilovně, Julie měla školu. Lia slíbila, že se staví až v podvečer. Všichni tři se usadili v kuchyni, jedli zmrzlinu a povídali si o všem, co se prozatím dozvěděli, o Kamilově nápadu a o tom, jak dnes Silvie utřela Naďu. „Byla jsi fakt dobrá.“

Silvie si vychutnávala oříškovou zmrzlinu a Martinovu pochvalu. „Naďa je mrcha, dlouho jsem nemohla přijít, jak ji usadit.“ Zahihňala se, ještě než do úst přenesla další lžičku, zeptala se: „Už vás napadlo, kdo pomohl Martinovi zneškodnit Kláru?“

„Morena mě ujistila, že i jim to připadá divné.“ Martin se ještě teď oklepal hrůzou, když si vzpomněl na útok Kláry. „Ta psychopatka… ta prdlá nána ale prosila tak úpěnlivě, že to musel být někdo pěkně mocný.“

„Arella mi říkala, že to zjistí a dají nám vědět.“

„Kluci, vám není divný, že Miloš a Naďa nám dávají ve škole pokoj? Chovají se až děsivě normálně.“

„O tom jsme už s Martinem mluvili. Shodli jsme se, že nemůžou na sebe zbytečně upozorňovat. Kdyby nám Naďa a Miloš něco udělali, vyšetřovalo by se to.“

„To by jim mohlo přinést komplikace, a to nepotřebují.“

„Asi máte pravdu,“ zahuhňala Silvie a požádala Kamila o piškoty. „Tobě nestačí zmrzlina?“ divil se Kamil, ale stejně vstal, aby je přinesl. „Ty jsou pro ně,“ Silvie ukázala na tři psy s vyplazenými jazyky. Kamil a Martin se rozesmáli. Kamilovi psi uměli naprosto přesně vycítit, kdo je nemůže ignorovat. Kamil donesl sáček s piškoty, ještě než opět dosedl na své místo, prostor uprostřed kuchyně se zavlnil a objevila se rytířka se šupinkami na lících a hřbetech rukou. V bílém plášti, s jiskřičkami radosti ve vínově rudých očích a s lehkým úsměvem rtech. „Těší mě, že jste veselí. U nás v dračí říši se říká, že dobrá nálada může pomoci vyhrát nejednu bitvu.“

„Tiano, rádi tě vidíme,“ zvolal rozjařeně Kamil. Psi radostně zaštěkali.

Rytířka se lehce uklonila jim i psům. „Moje srdce naplňuje štěstí, když mě vítáte. Prázdní zapříčinili, že se draci stali v některých částech světa symboly zla. To nás v dračí říši velmi rmoutilo. Nyní se situace napravuje a mě hřeje, že lidští i zvířecí zástupci rádi vidí, že jsem přítomná v jejich společnosti. Přijměte i mé potěšení, které vyzařuje z mého dračího srdce.“

„Úplně jsem zapomněl, jak kudrlinkovaně mluvíš,“ zasmál se Martin, Silvie však mrkla na Tianu a ujistila ji. „Mně se to fakt líbí. Naše češtinářka by si pochvalovala, jak umíš nádherně používat češtinu.“

Tiana se usmála. „S tím naprosto a s nesmírným potěšením souhlasím. Kamil a Martin naopak používají svůj rodný jazyk tak, že musím přemýšlet, co je vedlo k tak lehkomyslnému používání některých slov.“ Kamil chtěl něco namítnout, ale Tiana ho zvednutím ruky umlčela. „Moc ráda bych se zde s vámi oddávala příjemné konverzaci o lehkých tématech, ale jsem tu z jiného důvodu. Vaši další přátelé tu nejsou s vámi. Mohu znát důvod?“

Vysvětlili, že dnes měli všichni tři nějaký program. Kamil však připustil, že se málokdy sejdou pohromadě. „Snažili jsme se s Martinem a Silvií dát ty tři dohromady, ale moc nám to nešlo.“

Silvie vypadala na brečení: „Lia ale není zlá, že ne?“

Tiana složila ruce v úrovni pasu. Vzdechla. Zaznělo to, až příliš lidsky. I její hlas se změnil, sebejistý a optimistický tón ustoupil lehce smutnému zamyšlenému vysvětlení. „Dračí pocity nejsou tak zranitelné jako ty lidské. My draci nejsme stvoření, abychom se citů a emocí báli. My je umíme pojmout všechny v takové míře, v jaké existují. Vy lidé se ale některých tak bojíte, že děláte vše proto, abyste je potlačili a odehnali. Tím si však ubližujete. Nepřijmout city a emoce zraňuje více než pocítit bolest z jejich přijetí. V Julii, neboť se jedná o Jasnocitnou, je znásobeno všechno lidské. Krásné, ale i to, co lidská rasa nemá ještě zvládnuté. Ona nyní bojuje se strachem o Artura, se žárlivostí na Liu a s obavami, jak dopadne tato bitva.“

Všichni tři poslouchali bez sebemenšího náznaku, že by chtěli rytířku přerušit. Dokonce zapomněli jíst zmrzlinu. Tiana se nadechla, její oči vyzařovaly laskavost. „Vy tři ji nemůžete chápat, protože přijímáte život jiným způsobem. I vy se bojíte citového zranění, ale již si plně uvědomujete, že i to jednou pomine. Anebo se alespoň zmírní tak, že jej přehluší pocit radosti a štěstí v budoucnosti.“

Silvie, Kamil a Martin se po sobě podívali.

„Julii se ocitla v tíživé situaci. Vytvořila si mylnou představu, že je to vina Lii. Tak ji zraňuje, jakmile k tomu dostane příležitost. Otázkou zůstává, co z toho vzejde.“

„Vy to ale tušíte, že jo?“

„Kamile, tušit neznamená vědět. Pouze jedno je jisté. Nyní vy tři musíte zůstat silnými. Jste zdravými pilíři vaší skupiny. Zůstaňte spojenci a navzájem si důvěřujte. Julii, Arturovi a Lie musíte dopřát právo svobodné vůle. Dopřejte jim to, co potřebují, i když to může znamenat, že se vaše skupina rozdělí.“

Konečně se všichni tři vzpamatovali a Kamil za ně zkonstatoval: „Máš pravdu, Tiano. Uděláme to. I když z toho nejsem na větvi.“

Tiana povytáhla obočí, pečlivě se rozhlédla kolem sebe. Patrně hledala, na jaké větvi by Kamil měl být. Když se její pohled zastavil u okna, z něhož viděla na strom v zahradě Studených, zeptala se. „Uniká mi důvod, proč bys na ni měl být.“

Vyprskli smíchy. Martin jí odpověděl. „To v přeneseném slova smyslu znamená, že z toho nejsme nadšení.“

„Rozumím,“ odvětila, ale očividně tomu tak nebylo. Po očku se ještě jednou zadívala na strom. Kamila napadlo, že přemýšlí, jak může souviset „být na větvi“ a „být nadšený“. Rychle se však vzpamatovala: „Dnes jsem tu ale z jiného důvodu.“

Provedla krátký rituál, pomocí kterého vytvořila holografický útvar, jaký použil již Zacharel. I tentokrát se v něm objevil meč s dračím okem.

Oko mrklo.

Tiana se hrdě usmála. Silvie, Kamil a Martin vykoktali pozdravy. Kamil si uvědomil, že ho nesvazuje strach či nepříjemný pocit, ale naopak úcta a obdiv. Dračí oko ho, a nejen jeho, očarovalo zvláštním druhem půvabu a vzhledu, jaký se vídá u fantasty ilustrací.

Oko opět mrklo. Poté místnost zaplnil hlas. Nezněl lidsky, ačkoliv mluvil lidskou řečí. „Meč pro strážce ohnivého elementu chránícího Pramen srdce Evropy byl vytvořen před dávnými věky císařem Xalanisem - Pánem Jiskřivého Rozbřesku, Pojídače lávy a Tvořitele hvězdného souhvězdí Dračí hnízdo.“

„Tento císař byl můj pra-pra-předek. Pocházel z našeho váženého rodu Stříbrnošupinatých. Byl pověstný svou láskou k ohnivému elementu. Miloval svou říši, ale i tu lidskou.“

Nikdo z nich nechápal, zda to Tiana vypráví kvůli nim anebo dračímu oku, ale se zájmem ji naslouchali.

Oko mrklo. Hlas se zbarvil do téměř veselého tónu. „Proto vytvořil pro strážce ohnivého elementu z lidského světa ten nejkrásnější meč, který Země viděla.“

„V letopisech dračí říše jsem zjistila, že se radil s mnoha rádci, přemýšlel dva dračí roky a na jeho výrobu použil plamen ze sopky, kde hoří uctívaný Plamen předků. Vložil do něho nejen magický vzkaz, z onoho dračího oka sálá síla veleváženého Xalanise - Pána Jiskřivého Rozbřesku, Pojídače lávy a Tvořitele hvězdného souhvězdí Dračí hnízdo.“

Oko mrklo. Než hlas opět promluvil, místností se prohnal větřík, který je příjemně pohladil. I Kamilovi psi vypadali potěšeně. Německý ovčák dokonce zvesela zaštěkal a s nakloněnou hlavou k jedné straně čekal na další pohlazení. Luna i Teddy popošli o krok k prostoru. Jemný vánek však ustal a hlas jim oznámil: „Má síla se dotkla vašeho srdce. Pevně doufám, že v něm umocnila naději, protože pro vás nemám dobré zprávy.“

Tiana přešla k Martinovi, Kamilovi a Silvie. Pozorovala je starostlivým pohledem, téměř lidsky mateřským. Postavila se mezi ně a směrem k meči pronesla: „Díky ti za tvou podporu. Můžeš vyjevit vše, co víš. Jsou silní, unesou to.“

Oko mrklo. Hlas zněl méně osobně, trochu více odtažitě a unaveně. „Tento meč se stal vůdčím. Náleží strážci ohnivého elementu, jehož moc odpovídá moci jeho živlu. Pulsuje v něm nejen síla strážce, ale i ta dračí. Císař Xalanis - Pán Jiskřivého Rozbřesku, Pojídač lávy a Tvořitel hvězdného souhvězdí Dračí hnízdo, do něho vložil živoucí energii naší říše. Tento meč, stejně jako ostatní čtyři avšak lze zničit, čímž zaniknou i strážci Pramene.“

„Můžeš nám prozradit jak?“

Oko mrklo. Ozval se vzdech, bolestivý. „Meči-Trýzniteli.“

Oko mrklo. „Váš nepřítel je již začal hledat.“

Ze zápisů Společenství safírového srdce

Rytíř Amras ze Spojeného království Denních a nočních elfů: někdy se lidé ptají, zda my rytíři máme někoho raději. To je chybně formulovaný dotaz. Každý byl stvořen tak, aby byl součástí celku, ale zároveň s někým harmonizoval více a cítil se jeho součástí. Například Kamil měl odjakživa rád vlky, a proto k němu Arella, anděl s vlčím ochráncem, cítí silnější pouto. Morena a Ringeril mají blíže k Martinovi, který vždy miloval zimu a jaguáry. Každý z vás patří do celku, a přesto někoho miluje více a právě od těchto bytostí se vám dostává větší pozornosti, čímž se stává toto pouto silnější.

Lia a Amras postávali ve stínu mohutného stromu v zapadlé části Stromovky. Amrasovi seděl na předloktí havran. Černá hlavička se nejprve zadívala na mladého elfího rytíře, poté na tu, pro kterou byl součástí její duše a srdce, očima její mysli. „Dala jsi mu jméno?“

„Ano i ne,“ rošťácky se Lia podívala na elfa. „On ho nepotřebuje. Jakmile splyneme, ani já se necítím jako Lia. Stávám se tou, v které se misí moje lidská část a havraní bytí. Ze dvou je náhle jeden.“

„To jsi vyjádřila moudře.“

Lia si vychutnala pochvalu a pokračovala. „My lidé ale rádi všechno pojmenováváme.“

„To ano,“ rozesmál se elfí rytíř a povytáhl obočí, „takže jak mu říkáš?“

„Noční slunce.“

Elf se zadíval na černého opeřence, který se na jeho předloktí hrdě napřímil. „Nádherné jméno. Zcela vystihuje jeho vznešenost, krásu pírek a…“

„….taky to, co cítím, když s ním splynu. Mysl mi zaplaví černá křídla, ale v duši cítím slunce.“

Elfí rytíř by si očividně rád povídal o Nočním slunci, ale lehkým mávnutím ruky přiměl havrana vzlétnout. Ten obletěl strom a usedl na mohutnou větev tak, aby viděl na Liu a Amrase. „Co ses tedy dozvěděla nového?“

Lia se stala jejich informátorem. Všichni už díky ní věděli o rozbroji mezi Klárou a Radkem. Havran se usadil na oknu hrobky, aby pozoroval a poté předal Lie všechno, co se tam odehrávalo během rituálu vyvolání ducha Torenaga. Všichni to ocenili, až na Julii, která odsekla, že jim je absolutně k ničemu šmírovat Kláru a Radka, když potřebují pátrat po strážcích. Lia se ještě jednou sešla se všemi, tentokrát se naopak Julii nelíbilo, že nepřinesla žádné novinky. Artur se přidal na její stranu. Lia utekla pryč. Sedla si na lavičku nedaleko Kamilova domu a rozbrečela se. Kamil k ní přišel a povídali si. Bylo mu nanic z toho, co se ve skupině děje. Lia se rozhodla, že jim bude pomáhat, ale nesmí u toho být Julie. Tu potkala následující den v centru Prahy. Julie ji provrtala nenávistným pohledem, přišla k ní a popadla ji za loket. Jedním dechem ji vmetla do tváře: „Ty můro, drž se dál od Artura! Nedovolím ti, abys mu ublížila.“

Od té doby se setkávala jen s Kamilem, Martinem a Silvií, kterou měla nejraději. Leckdy za ní přišli i rytíři. „Amrasi, Radek poslal několik Prázdných na nějakou cestu. Dal jim spoustu peněz a několikrát jim zdůraznil… počkej, jak jen to řekl?“ Lia zavřela oči a vzpomínala. „Nějak takhle: za každou cenu je přivezte. Ručíte mi za ně. Svým životem.“ Lia otevřela oči: „Můj havran celou scénu viděl, až od určitého okamžiku. Nevím, o co jde.“

„Já bohužel ano.“

Nezdálo se, že se chce o tom Amras dále bavit. A tak si povídali jako dva přátelé, které vůbec nic netíží. Havran odlétal a přilétal. Příroda kolem vyzařovala čarovnou krásu, která dala zapomenout na vše tíživé. Když však Amras zmizel, Lia si uvědomila, jak se cítí osamocená.

Sáhla do taštičky pro mobil a chtěla zavolat Kamilovi. Kolem ní přeletěl havran a hlasitě zakrákal: „Copak Noční slunce, máš pro mě něco nového?“

Havran usedl na větev stromu, sklonil hlavu a zadíval se na ní. Hodila mobil zpátky do tašky a nechala se vtáhnout do havraní mysli. Zavřela oči a dívala se skrze havraní oči na místo, které znala. Centrum v Praze se hemžilo spoustou lidí. Zprvu nechápala, proč jí to havran ukazuje. Poté uviděla postavu, kterou znala.

A druhou.

A taky sebe.

Když pochopila, co se tam děje, ztuhla. Náhle vše dávalo smysl.

Z myšlenek Radka

Když jsem začal nový život, musel jsem opustit ten starý. Nechybí mi. Moji rodiče jsou idioti. Občas zajdu domů, ale stejně tak nikdo není. Moje matka, Prapůvodní, je buď na klinice plastické chirurgie, kterou vlastní, anebo na večírcích. Otec, to je míšenec z Drakijců, často pobývá u své milenky. Sourozence nemám, měl jsem bráchu, Modrobuněčného. Ten se ale narodil s nemocným srdcem a v sedmi letech umřel. Škola a ti blbci, kteří si myslí, že nejnovější mobil jim zaručuje moc, mně taky nechybí. Jediný, na koho si občas vzpomenu, je Jirka. Zvláštní, původně jsem se s ním skamarádil jen naoko, abych byl ve škole nenápadný. Teď však vím, že to byl asi opravdový kamarád.

Kráčel hřbitovní uličkou k hrobce, která mu čím dál tím více poskytovala útočiště, když měl špatnou náladu. Nastával soumrak. Už to slovo v něm probouzelo nelibost. Radek se zastavil, rozhlédl se po divoké zeleni, starých hrobech a šedém nebi. Lehce se otřásl. Nesnášel melancholii připomínající mu, že přichází soumrak města, v kterém od narození žil. Ne že by cítil k Praze něco sentimentálního, ale v těchto dnech mu občas proletělo hlavou, že je nespravedlivé ji chtít zničit. To ona mu dala šanci vést Prázdné. Praha se dá ovládnout jinak než zničením Pramene…

Radek se rozběhl k nejbližšímu náhrobku a kopl do něho. Bolest mu navrátila myšlenky Prázdného. „Proradná zrádkyně!“ zaječel nazlobeně, avšak i zoufale. V duchu si vybavil Kláru a představoval si, jak ji trestá. To kvůli ní prožívá tyhle pitomě patetické nálady. Za chvíli snad bude slintat lítostí, že musí zabít Kamila a Martina.

Ještě jednou kopl do náhrobku, poté do zeleně plazící se po zemi. Nadechl se, vydechl a vydal se k rodinné hrobce. Jako obvykle ho vítala. Věděl, že tohle místo nasáklo jeho energií. Umí s ním splynout a načerpat zpátky typickou lhostejnost Prázdných.

Radek otevřel dveře a strnul.

Rozhlédl se kolem. Zbytečně. Okamžitě mu došlo, že ten, kdo tu zanechal tuhle zářivě bílou obálku, musí být dávno pryč. Vklouzl do hrobky, zavřel dveře a sebral obálku. Sedl si na zem a zamyšleně si ji prohlížel. Žádné jméno, byla zalepená a podle tloušťky odhadl, že obsahuje jediný list papíru. Netrpělivě ji roztrhl a vyndal stránku s textem napsaným rukopisem, který znal.

Začetl se do textu.

Vzkypěl v něm vztek.

Praštil do zdi. Váhal. Bojoval sám se sebou. Když si však vyvolal představu těch dvou Prázdných, o kterých se tu psalo, rozhodl se. Zvedl se a změnil plány. Vyšel z hrobky, opět ji zavřel a rychlým krokem zamířil k východu.

Cestou do vily si uvědomil, že musí být opatrný. Naďa i Miloš nejsou tak pošetilí, aby jim nedošlo, jak o tom incidentu ví. Hlavně ta psychopatická Naďa by mohla hodně pokazit tím, kdyby se neudržela a zaútočila na ta dvě Světlokrevná zvířata.

Radek vstoupil do sálu a dostal nápad.

Naďa a Miloš před ním stáli jako služka a sluha z Viktoriánské doby. Mlčeli, drželi vzpřímeně těla a čekali, co pronese jejich pán. Miloš se jako obvykle oblékl ve stylu dokonalého modela. Nemohlo se mu upřít, že umí zapůsobit. Pokud bude poslušný, může si v budoucnu zajistit lepší pozici. Zato při pohledu na Naďu musel držet vztek na uzdě. Přišla k němu šortkách, které se jí zařezávaly do zadku-nezadku a odhalovaly nohy-tyčky, u kterých se nepoznalo, kde je stehno a kde lýtko. Těsné tričko, které by vypadalo na mnoha dívkách sexy, zvýrazňovaly její hruď kostlivce. Byla čím dál tím hubenější. Že by byla aneroxička?

„Dnes jsem se zašel podívat před naší školou. Tedy v mém případě bývalou.“ Miloš a Naďa zpozorněli. „Ze školy právě vycházel Jirka.“ Naďa sklopila oči, s Milošem to ani nehnulo. „Jak víte, byl to můj kamarád.“

„Já myslel, že byl jen zástěrkou, aby ostatní nevěděli o tom, kým jsi.“

„Posloužil mi ale dobře,“ zdůraznil Radek a Miloš okamžitě zjihl. Radek přijal jeho omluvu a pokračoval. „Když jsem ho viděl, jak odchází z gymplu, nepřipadal mi v pohodě. Působil smutně a zamyšleně.“

„To ty dvě zvířecí bestie se mu vysmívali a ponižovali ho,“ Naďa se zadívala Radkovi do očí a slastně dodala, „říkali mu, že je jim z něho na zvracení, že je ubožák, který tam nepatří. Posmívali se jeho vlasům a trapnému oblečení. Znáš je…“

Radek chytil Naďu pod krkem. Ta zachrčela a koulela očima na Radka. „Právě proto, že je znám, tak vím, že mi lžeš.“ Naďa se snažila něco říct, ale Radek zvýšil tisk. Začala rozhazovat rukama. Pozoroval ji se zřejmou nadřazeností a spokojeností. „Pustila sis příliš pusu na špacír. Tohle přesně jsi Jirkovi říkala ty.“ Povolil stisk. Naďa se nadechla a rozkašlala. „Já ti nelžu… Ra…mistře… pane.“

Udeřil ji přes tvář a dal ji pěstí do břicha. Zavrávorala a zahekala bolestí. „A lžeš mi dál. Ty couro vyhublá, celý první ročník jsem musel poslouchat, jak se nám vysmíváš a ponižuješ nás. Znám tě.“

Radek přimhouřil oči: „Kamil a Martin si ho buď nevšímali, anebo se ho zastali. Ti dva jsou příliš hodní hošánkové na to, aby se do Jirky strefovali, když ztratil nejlepšího přítele a je po operaci. Mám pravdu?“ Radek se přitočil k Milošovi, vzal ho za košili a zadíval se mu do očí. Jeho, již tak přísný pohled, zabarvil vztek. Miloš zbledl a bojácně přikývl. Radek ho pustil. „Ve všem,“ zašeptal Miloš.

Naďa couvla o krok dozadu. Vystrašeně dala před sebe ruce a zažadonila. „Odpusť mi, já myslela, že…“

„Co?“ Radek přimhouřil oči a ztišil hlas: „Že když Jirka není Prázdným, že se do něho můžeš dál strefovat urážkami?“ Vypadal ještě nebezpečněji, než normálně. „Jirka mě po celou ani jednou nepodrazil. Zato kvůli tobě jsem málem zdejchnul. Ty jsi mě prozradila. Tanuk mě chtěl nechat zabít!“

Naďa padla na kolena. Škemrala. Slibovaly hory doly. Radek si uvědomil důvod své nenávisti vůči ní. Naďa se před ním pokorně plazí, a přitom ještě před pár měsíci se ho snažila zcela potopit. Tanuk měl rád tyhle tupé typy, kteří jsou „vlezdoprdelkové“. Nechal ji prosit, přísahat, že Jirku nebude ponižovat a několikrát zopakovat, jak lituje svých akcí, když byl Tanuk mistrem.

Pak ji popadl za vlasy, dotáhl ke dveřím a vyhodil ji. Než propustil Miloše, příkře mu poručil: „Budeš ji hlídat, aby na nás neupozornila nějakou hloupostí.“

„Dávám na ni pozor.“ Miloš vzdechl: „I když to není snadné.“

„Co tím myslíš?“

„Stačí málo… například, aby se Kamil něčemu zasmál anebo Martin s hrdostí ostatním ukázal, jaký obrázek vytvořil a…“

„Naďa chce zaútočit.“

„Přesně tak. Díky za sílu, kterou mi dáváš. Jedině tak ji můžu zvládat.“

Radek se chápavě zadíval na Miloše. Začínal mu důvěřovat. Miloš to cítil, choval se vzorově. Jako nyní. Trpělivě, s hlavou vzhůru čekal, co na to jeho nadřízený řekne. „Tanuk ji posiloval, bude se ti jí horko těžko ovládat.“

„Udělám, co bude v mých silách.“

„Mám jiný nápad. Všechno ale musí proběhnout na místě, kde to uvidí spousta lidí, aby na nás nepadlo sebemenší podezření.“

Společenství safírového srdce: Past - Část 11.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 9.

Společenství safírového srdce: Past - 8. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 9. část

Z myšlenek Julie

Nenávidím ji! Sotva jsem Liu uviděla, sevřelo se mi srdce bolestí a nepříjemným pocitem. Ona nám přinese smůlu, tím jsem si jistá. Silvie mi volala a něco mi o ní vyprávěla. Snažila se mě zviklat. Když mě to přestalo bavit, zahrála jsem Silvii divadýlko, že tedy té náně dám šanci. To se ale nikdy nestane. Nesnáším ji. Mohou mě stokrát přesvědčovat, že by rytíři Společenství safírového srdce nemohly důvěřovat někomu zlému. Prý je Prvovznešená. Akorát tak v tom svým mozečku, mě neoblafne. Je to ďáblice, která nám přinese smůlu.

Vesna seděla na Juliině posteli. Jemné ruce složené na květované sukýnce, vlnité vlasy barvy ametystu jí padaly do tvářičky připomínající dokonalou panenku. Ve fialkových očích se ale tentokrát usadil smutek. „Tvá zloba by mohla mít fatální dopad na celou skupinu. Vlastně i bitvu.“

„Copak to nechápeš? Jsem Jasnocitná! Od chvíle, kdy jsem získala safírové srdce, se mi zbystřily pocity, úsudek i intuice. Je v ní něco ďábelského.“ Když se Vesna nadále tvářila jako kámen, Julie zaječela. „Kvůli ní se stane něco Arturovi! To nemůžu dovolit! Miluju ho. Nemůžu ho ztratit. Ta havraní nána nám přinese smůlu. Vím to! Vím to! Prostě to vím!“

Vesna si nevšímala Juliiny hysterie a potichu odvětila: „V tom případě víš víc než já. V čem by vám například měla přinést smůlu?

Julie mlčela. Stiskla rty a horečně přemýšlela. „To nevím. Jsem si ale jistá, že ta blbka bude příčinou našeho nezdaru. Prohrajeme. Kvůli ní!“

Rytířka vzdechla. „I my rytíři často diskutujeme, odhadujeme, analyzujeme situace ze všech možných úhlů. Každý z vás může něco pokazit, proto se snažíme předvídat vývoj na základě nejrůznějších možností. Ty ses ale zaměřila jen na jednu jedinou. To není správné.“

Julie mávla rukou. Sedla si k Vesně a zpříma se jí podívala do očí. „Přinesla jsi mi do života tolik dobrého.“ Vyčítavý tón zesílil: „Jsi moje přítelkyně, proč nejsi na mé straně? Jsi úplně stejná jako ostatní.“ Julii se objevily slzy v očích, do hlasu dala co nejvíce káravosti a lítosti. „Mám tě ráda a ty mě takhle podrazíš.“

Laškovná, laskavá Vesna uměla měnit nálady jako jarní počasí. Právě se zadívala do Juliných očí zpříma a přísně, její tvář připomínala blížící se bouři. „Ano, jsem tvoje přítelkyně. A taky tě mám ráda. To ale neznamená, že budu papouškovat tvé názory. Právě proto, že jsem přítelkyně, tě žádám, abys pochopila, že selhat může každý z vás. Ty ses ale rozhodla, že Liu budeš od začátku pranýřovat.“

„Nemůžu si pomoct, cítím z ní něco temného.“

„Tajemného, to ano.“

„Ne, temného, zlého…“

„Julie, my jsme rytíři Světla. Poznali bychom….“

„Tak to umí mistrně skrývat.“

„Takhle by se dalo pokračovat donekonečna.“ Vesna se zvedla, uhladila si sukni a rázně pronesla: „My rytíři jsme zvyklí na svobodnou vůli lidí. Nebudu tě tady prosit a přemlouvat, abys změnila názor. Dělej, co uznáš za vhodné. Neměla by sis ale hrát na soudce, který někoho odsoudí jen na základě sympatií. Tím můžeš zadělat na velký problém. Tady nejde jen o tebe.“

Vesna zmizela. Julie se ani nehnula. Litovala, jak proběhl rozhovor mezí ní a její milovanou rytířkou. Proč ji ale Vesna nerozumí? Proč nechápe, že má pravdu? Jako Jasnocitná toho umí vycítit víc než ostatní. Přece hned poznala, že Síriova odpověď má osudovou důležitost pro jejich bitvu a že jim přinese smutek. Nyní s naprostou určitostí tuší, že jim Lia přinese fatální ránu, kvůli níž prohrají. A budou muset přinést oběť.

„Nenávidím ji,“ zašeptala Julie se slzami v očích.

Sedla si na postel, rukama objala pokrčená kolena a přemýšlela, proč jsou ostatní někdy tak nespravedliví. Vždyť to s nimi myslí dobře. Pokud z týmu odstraní toho, kdo tam nemá co dělat, prospěje to všem. Cožpak to nechápou? Náhle v hlavě ucítila otřes. Dala si prsty na spánky, zavřela oči a snažila se utlumit vnitřní tlak. Ani potom neustal, naopak zesílil. Fyzicky seděla na posteli, ale v myšlenkách se ocitla v prostoru, kde bylo nekonečné prázdno, a přesto obsahovalo vrstvy a roviny všeho, co si jen lze představit. Před sebou spatřila elegantní dívku v saténových šatech. Krátké vlasy, dokonale nalíčené rty, odhalená ramena.

Klára.

Sotva ro Julii napadlo, dívka se otočila. Usmála se a ukázala před sebe, kde stála postarší žena s baculatější tváří. Vlasy ji začaly zdobit šediny. Ruce a tvář poznamenaly vrásky. Stále však šlo o pohlednou, hrdou a silnou ženu, které dobrácká povaha koukala z očí. Ženu však tížil žal.

Jasnocitná.

Julie se vrátila do reality. Tlak v hlavě ustal. Julie otevřela oči. Začala přemýšlet, kdo byla ta hodná žena a proč se usmívala na Kláru a ona na ni. Možná, že někteří nepřátelé nejsou nepřáteli.

A někteří přátelé nejsou přáteli.

Z myšlenek Artura

Na koňském hřbetu člověk splyne se zvířetem, tedy pokud k sobě mají blízko tak jako já s Baronem. Zachránil jsem ho před jatkami, a on mě za to ukázal, že se nesmíme nikdy vzdávat. Spolužáci mi závidí, že mám rodiče, co mi mohou koupit hodně věcí. Jo, je to skvělý, to nepopírám. Nikdo z nich ale nechápe, že opravdové štěstí, které nikdy nepomine, mi to přineslo jen jednou – když táta mohl vykoupit toho koně a nyní mi dává peníze na jeho ustájení. Pokaždé, když jedu na Baronovi, jsem volný a šťastný. Dnes jsem na jeho hřbetu zažil něco neuvěřitelného.

Baron zpomalil, elegantně našlapoval po lesní cestičce a občas si zvesela odfrkl. Artur ho pohladil po krku. V sedle se cítil „jako normální, optimistický Artur“. Měl radost ze života a byl rád, že je součástí Společenství safírového srdce. Artur vzdechl, donedávna by se i těšil z toho, že chodí s príma holku. Julie mu však v posledních dnech dělá ze života menší peklo. Žárlí. Podezírá ho, že ji nemiluje tak, jako ona jeho. Nadává, že musejí jít do bitvy, kde někdo umře. Podle ní – on. Začal se s ní cítit unavený, bez nálady. Proč je taková? Silvie se chová normálně. Na té holce, Lie, se mu nezdálo vůbec nic ďábelského. Přesto musel celou cestu poslouchat, že jsou Kamil a Martin naivní hlupáci.

Kůň se dal do cvalu, vyjeli z lesa a ocitli se na široké udusané cestě vedoucí okolo jezera. Náhle se za nimi ozval dusot. Artur stočil Barona tak, aby viděl, kdo za ním jede.

To, co uviděl, mu vyrazilo dech.

Na černém koni se stříbrnou uzdou jela Danika. Vlasy barvy ebenu jí vlály dozadu, čímž vynikla čelenka se safírem. Bílý plášť za ní elegantně vlál. Když dorazila k Arturovi, usmála se. Koně se pozdravili zakýváním hlavy, což Artura pobavilo, ale ihned vydechl úžasem: „Vypadáš na koni jako královna z pohádky.“

„Vždyť přicházím z říše jednorožců, pegasů a koní. Jsou mou součástí a já jejich.“ Koně se dali do cvalu, Danika otočila hlavu k Arturovi a usmála se na něho. Tělem mu projela vlna štěstí, vzrušení, ale i zvláštní síly. „Jsem ti vděčná za to, co děláš pro koně a jak moc máš rád Barona.“ Cítil její vděk až do morku kostí. Chtěl jí říct, že by rád udělal ještě víc, ale není v jeho moci jít proti vší té hnusotě, která se páchá na koních. Danika mu však jemně poručila. „Teď nech Barona, aby jel tam, kam chce on.“

Oba koně se rozběhli. Tryskem minuli jezero, běželi po cestě rozdělující na dvě části rozlehlý lán a hnali se do malého kopečku, na jehož vrcholu stála skupinka stromů. Sluníčko se schovalo za mraky, vítr jim čechral vlasy a koním jejich hřívy. Připadal si pohádkově. Danika jela o něco vepředu. Artur přidal, aby se dostal do stejné roviny Daniky. Zasmála se a zakřičela na něho: „Ahoj, nahoře.“

Její kůň vyrazil vpřed… za pár sekund se z ní stala malá figurka. Baron se zastavil. Artur ho poplácal po krku a zabručel. „To víš, ti dva jsou z jiné dimenze.“ Přesto cítil úžasnou náladu, konečně potkal někoho, kdo rozumí jeho největší životní lásce. Kopeček vyjel za pár minut. Tam na něho čekala Danika a ocenila: „Jste tady rychle.“ Zatímco Baron hluboce oddechoval a přešlapoval na místě, kůň Daniky stál klidně, hrdě a bez jakéhokoliv náznaku, že by před chvíli běžel jako o závod. Rytířka z něho sesedla a přešla ke skupince stromů. Upřeně je pozorovala. Poté se vrátila ke koni a nasedla na něho. „Je to tady.“

„Co?“

„Místo, které nám poví něco důležitého ohledně této bitvy.“ Artur sklopil oči. Nevěděl, co si má myslet. Před nimi stálo několik jabloní, za kterými se rozkládala louka. Daničin kůň přešlápl na místě. Daníka ho pohladila po hřívě, otočila se na Artura a zavelela: „Následuj mě.“

Černý kůň pomaličku vyrazil vpřed. Artur za nimi, pořád ještě se skeptickým výrazem, co tak důležitého by mělo být na obyčejné louce. Danika se zastavila poblíž dvou jabloní, jejichž větve se navzájem dotýkaly. Oba dva museli sklonit hlavy, aby pod větvemi stromů projeli. Když se napřímili, louka zmizela a před nimi se objevila krajina s alejí vznešených topolů. Koně se pomaličku vydali vpřed. Zatímco se Artur překvapeně rozhlížel, Baron si vykračoval klidně, jako by to tu znal.

Vše tu bylo v nádechu šedomodré, a přesto se tu necítil stísněně či melancholicky. Alej rozdělovala krajinu na dvě části. Po jejich levici se táhla louka. Tráva na ní měla zvláštní odstín, jako by se lahvově zelená přetahovala s barvou okolí. Na opačné straně uviděl jezírko, okolo něhož rostly keříky a jehož hladina odrážela jas hvězd zářících na šedomodré obloze.

„Kde to jsme?“

Danika ale neodpověděla, namísto toho mu položila otázku. „Líbí se ti tu?“

„Jo, docela jo. Je to tady zvláštní. Víš, mám rád léto a sluníčko. Táhne mě na písečné pláže a k bazénům. Nikdy bych neřekl, že mi bude fajn v takovéhle krajině.“

Aniž by se na něho podívala, se usmála. „Podobné krajiny oceníš ve chvílích, kdy se potřebuješ zeptat na něco svého srdce a duše. Když tě život postaví před otázku, jak dál. Když máš pocit, že se musíš na něco zeptat osudu. Pamatuj,“ konečně k němu obrátila hlavu, „osud ti neodpoví na tvou otázku u letního přeplněného bazénu. U něho najdeš vitalitu léta. Osud ti neukáže odpovědi v centru velkoměsta, tam najdeš zábavu lidské společnosti. Když potřebuješ moudrost osudu, musíš zajít do krajiny pokoje a ticha.“

V dáli zavyla smečka vlků. Kolem proletěl štěbetající vrabčák. Jinak tu byl naprostý klid. Jeli dál, ale nemluvili. Proč taky? Artur cítil, že konečně pochopil mámu, která básnila o józe a ráda meditovala. Tady by se jí určitě líbilo.

Nevěděl, jak dlouho jeli, čas jako by tu plynul jinak. V tom cesta končila. Před nimi se objevila travou porostlá mýtina s jezírkem ohraničeným kameny. Zastavili koně a Danika z něho seskočila. Popošla k jezírku a ukázala na vodní hladinu. Artur z koňského hřbetu viděl, že se na ní odráží jeho podoba. Danika mu poručila, ať se k ní připojí. Zatímco sesedával z koně, vysvětlovala mu. „Osud ti chce něco naznačit. Ty mu musíš otevřít srdce a mysl. Naslouchej potichu, beze strachu a hlavně,“ Danika zvedla ruku se vzpřímeným ukazováčkem, „nikdy osud neproklínej. Ať už se ti jeho moudrost líbí anebo ne.“

Společně se zadívali na hladinu, kde se vlnila jeho podobizna. K jezírku přiletěl havran. Drápy zaútočil na podobiznu Artura. Vodní hladina se proti všem fyzickým zákonům velice rychle zklidnila a opět se na ni objevila podoba Artura. Tentokrát havran mlátil do vodní hladiny svými křídly a zobákem. Artur si dal před hlavu ruce v obranném gestu. Černý opeřenec pokračoval ve svém zběsilém útoku…

Havran odlétl. Artur civěl na vodu nyní opět odrážející hvězdné nebe a zalapal po dechu. Se zrychleným dechem ze sebe zděšeně ze sebe dostal. „Julie má pravdu, Lia je pro mě nebezpečná.“

Z myšlenek Kamila

Rád si povídám s Arellou o životě. Naposledy jsme diskutovali o naší situaci. Pochopil jsem, že nejde někoho jen tak odsoudit a zlobit se na něho, protože nevíme, jakou bitvu svádí uvnitř mysli a srdce. Začínám chápat, jak je život senzační, ale taky pěkně komplikovaný. Než jsem odešel do školy, Arella mě pochválila. A já byl v sedmém nebi. Pak přijdu do školy a … bum, profesoři dovedou být pěkně trapní. Matykářka mě peskovala, že se bavím při tak důležitém předmětu. Hned potom pochválila potvoru Naďu, že je vzorná studentka, která má před sebou úspěšnou budoucnost. Naše matykářka dovede fakt člověku zkazit náladu.

Třída se jako vždy, když šlo o Jirku, hihňala. Ten se zašel po operaci slepého střeva podívat do školy. Lékaři mu doporučili, aby ještě tak týden omezil pohyb. Chtěl o tom říci spolužákům. Někteří se jen uchechtli, zato Filip, Miloš a hlavně Naďa se mu začali posmívat. „Náš ulízánek si myslí, že nám chyběl,“ Naďa seděla v hloučku spolužáků, kteří vybuchli smíchy. Miloš se přidal: „Teď tu budeš sám jako kůl v plotě, viď?“ Bylo zřejmé, že Jirkovi mnohem více vadí vzpomínka na Radka, kterého považoval za mrtvého, než výsměch druhých. Sklopil oči a otočil se, aby odešel. Naďa a Filip začali vtipkovat: „Kdopak teď bude sedět se šprtem Jirkou?“

Naďa dramaticky zarecitovala: „Jiříčku, Jiříčku, já tě tak lituju, až se mi chce vyzvracet obsah žaludku.“ Filip na něho ukázal. „Na to tvoje děsný pruhovaný tričko.“

To Nadě nahrálo na další útok. Sesedla z lavice, přišla k Jirkovi a rozcuchala mu splihlé vlasy. „I ty vlasy jsou na blití.“

Silvie se zašla podívat za Kamilem a Martinem, aby se s nimi domluvila na odpoledne. Normálně se nepletla do záležitostí jejich třídy, tentokrát ale vybuchla. „Mně je zase na zvracení z těch vašich,“ Silvie rukama naznačila uvozovky, „geniálních poznámek.“ Miloš se od chvíle, kdy mu Silvie dokázala, že je silnější, držel od ní dál. Filip ji ignoroval, zato Naďa se chtěla vytáhnout a odsekla: „Ty se do toho nepleť! Jsi z béčka, tak se tam vrať, zrzavá krasotinko. Tohle je náš ulízánek a šprt, můžeme si mu říkat, co chceme.“

Silvie zůstala ledově klidná, záhadně se na Naďu usmála a „nevinně“ pronesla. „Kdyby tak Radek věděl, jak se chováte po jeho,“ Silvie zdůraznila následující slovo, „smrti… k jeho kamarádovi, určitě by neměl radost.“

Filip a pár spolužáků, kteří neměli nejmenší páru o tom, co se tu děje, mávlo rukou anebo obrátilo oči v sloup. Patrně považovali Silviinu poznámku za praštěnou. S Milošem a Naďou to však zamávalo. Zejména Naďa zbledla, nenávistným pohledem probodla Silvii, která jí ho vrátila. Miloš se raději klidil. Naďa se třásla. Okamžitě se odvrátila od Jirky a vyšla na chodbu. Kamil a Martin mrkli na Silvii. Ta sebevědomě všechny pozdravila a jako královna odkráčela pryč. Ještě se koketně otočila na Kamila a Martina otočila a zvesela se rozloučila: „Tak čau, kluci, po škole se uvidíme.“

Jirka stál poblíž Martina a Kamila. S údivem zíral na Silvii, která v prváku také patřila k těm, které někdo šikanuje. Nyní v druháku se úplně změnila. Je sebevědomá, nebojácná. Právě se ho zastala a Miloš ani nemrknul. Jirka se podíval na Kamila a Martina. Očividně tomu nerozuměl, ale zároveň ho to i těšilo. Nestávalo se mu, aby se ho někdo zastal. „Hele,“ pokynul k němu Kamil, „nic si z těch blbců nedělej. Nebudeš tady sám. Všichni nejsou jako Filip, Miloš a trapka Naďa.“ Jirka se posadil na židli o několik stolů dál. Ruku si držel na pravé straně dolní části břicha. Kamil s Martinem k němu došli. „Ještě to to bolí?“ zeptal se Martin. Jirka přikývl, sklopil oči a dodal: „Mnohem víc bolí, že tu není Radek. Myslíte, že trpěl?“

Kamil a Martin se na sebe podívali. Vyměnili si pohledy „babo raď, co mu na to odpovědět. Nakonec Kamil začal oklikou. „Říká se, že při takhle vážných nehodách o tom člověk neví. Nesmíš se trápit.“

Jirka k oběma vzhlédl. Tvářil se ustaraně a provinile. „Někdy jsem Radka podezíral, že se se mnou kamarádil jen proto, že jsme na tom byli stejně.“ Vzdechl a potichoučku zašeptal: „Outsideři třídy.“ Jirka jim pokynul, aby se k němu sehnuli. Když to učinili, zaváhal, ale poté se rozmluvil: „Mrzí mě, že jsem o něm pochyboval. Dokázal mi, jaký je kámoš. Představte si, že se mnou přišel ve snu rozloučit.“

„Cože?“ vyjekli oba najednou

Jirka opatrně poposedl, oba kluci si vzali židle a přisedli si k němu. „Když jsem ležel v nemocnici, zdálo se mi, jak se Radek nade mnou naklání a říká mi: Teď už to tam musíš zvládnout sám. Kluci, ani si neumíte představit, jak vypadal.“

Kamil drknul do Martina a procenil mezi zuby: „Určitou představu bysme měli.“ Jirka zabraný do myšlenek, stále ještě očividně udivený z Radkovy přeměny pokračoval: „Holky by po něm šílely. Připomínal upíra z těch populárních seriálů. To jeho sebevědomí… Filip by mu nesahal ani po kotníčky.“ Jirka se obdivně zasnil, jako by si chtěl vybavit Radka v oné podobě, kterou mu možná i trochu záviděl. Když se vzpamatoval, tvářil se, jako by právě učinil důležité rozhodnutí. „Kluci, o tomhle povím jen vám.“ Martin a Kamil nedočkavě přikývli, Jirka byl v sedmém nebi. „Nakonec mě Radek pošeptal, že se nemám nikoho ve třídě bát, protože si na mě nikdo nedovolí.“ Jirka zakroutil hlavou: „Fakt nevím, co tím myslel.“

Oba Jirku ujišťovali, že oni také ne.

„Nakonec se podivně rozloučil. Řekl mi…“ Jirka se mračil a mlčel. Martin ho tedy pobídl: „Co ti řekl?“

„Zapamatoval jsem si to přesně, protože si to pořád opakuju: nikdy jsem se s tebou nepřetvařoval. Věř mi, že to v mém případě znamená hodně.“ Jirka pomaličku vstal. „Další věc, kterou nechápu.“

Kamil s Martine si naopak vyměnili velmi chápavé pohledy, i když byli i maličko překvapení. Rozloučili se s Jirkou a ujistili ho, že s nimi může počítat. Šoural se pryč, v obličeji se mu však usadil výraz vyhrál jsem v loterii.“ Když se dostal z jejich dohledu, Martin vyhrkl: „Tedy, to jsem nečekal.“

Kamil se naklonil k Martinovi. „S Radkem člověk nikdy neví. Nejdříve se spojil s námi. Pak nás vyzval k boji. O Jirkovi nám tvrdil, že byl jen zástěrkou a přitom se s ním přišel rozloučit. Chce být jako ten mamlas Torenag. Podle mě je,“ Kamil hledal slova, „lepší než ostatní Prázdní. Vezmi si tu mrchu Naďu. Ona je podle mě mnohem horší než Radek.“

Zazvonilo. Začínala hodina angličtiny. Kamil a Martin usedli do lavic. Martin začal v batohu hledat sešit, přitom zamyšleně poznamenal: „Torenag v něm ale určitě zničí všechno, co by jen trošku připomínalo lidskost.“

„A co takhle vyzkoušet, jestli se mu to už povedlo?“

Martin znehybněl. Pootočil hlavu a povytáhl obočí. Kamil mu s nadšením oznámil: „Mám nápad.“

Společenství safírového srdce: Past - Část 10.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 8.

Společenství safírového srdce: Past - 7. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 8. část

Ze zápisů Společenství safírového srdce

Rytířka Arella z andělských triád: na Zemi existují místa, která jsou opředena legendami a přitahují pozornost. Leckdy jde o místa, jež přitahují turisty, kteří je sice obdivují, ale nemají ani tušení o tom, že se právě nacházejí na magickém území. To vědí mágové, ezoterici, mystici a samozřejmě i my z jiných sfér. Praha má několik důležitých magických zón, a my jsme zjistili, která jsou důležitá v souvislosti se strážci.

Kamil kráčel ke Karlovu mostu a stále ještě měl chuť bručet. Dnes vstával dřív než jeho děda, který každé ráno vstane v šest hodin, udělá si čerstvý citrusový džus a vezme si něco dobrého. Poté si zajde se psy na hodinovou procházku ranním parkem. Kamil rád venčil psy, s Martinem si je brávali i jako společníky na běhání. Nechápal však, jak někdo může dobrovolně vstávat před šestou hodinou. Což on dnes udělal.

Vlastně v tom nebylo nic dobrovolného. Klidně si spal, když v tom „něco“ skočilo na postel a zalehlo ho. Polekaně vykřikl, ale vzápětí se uklidnil. Aran s vyplazeným jazykem na něm ležel tak, že se nemohl hnout. V jantarových očích mu tančily jiskřičky uličnické radosti. Arella a její vlk se náramně bavili, zatímco on se snažil najít jediný důvod, proč by neměl nadávat, že ho probudili o půl šesté. Arella se ale usmála a okamžitě ten důvod našel. Poté mu oznámila, že na něho bude čekat u Karlova mostu.

Snad poprvé zažil tak klidné pražské ulice. Hrstka lidí spěchala do práce, sem tam nějaké to popelářské či zásobovací auto. Málo aut i lidí, to ho nadchlo. Přestával i hudrovat. Z postranní ulice se vynořil mladý muž, který už svým vzhledem hlasál: vyhýbejte se mi, jak jen můžete Kamil už nemohl. Další ulice byla asi tak padesát metrů vzdálená. Nikde nikdo. Snažil se zachovat klid, ale vlčí síla se začala probouzet a znamenalo jediné…

„Hej, ty malej skrčku, jak to že nejsi doma. Do školky se vstává v sedm, ne?“

Sotva se na něho Kamil podíval, věděl, koho má před sebou. Lehce přiopilý, očka bez emocí, arogantní způsoby. Vlčí intuice ho varovala správně. Šlo o Prázdného. Ignoroval ho.

„Tebe neučili, že se má odpovědět na otázku?“ chňapnul po něm muž. Přitáhl si ho k tváři a v ten okamžik i on poznal, koho má před sebou. Odhodil Kamila opodál a vykulil oči.

Kamil nespadnul, zavrávoral, ale zeď mu poskytla oporu. Muž před ním znejistěl. Kamil se na něho díval přimhouřenýma očima. Někomu by se mohlo zdát až groteskní, že dospělý muž s robustní postavou zírá s pusou lehce pootevřenou na úplně obyčejného kluka.

„Ty jsi…“ Muž to nedořekl. Rychle se přiblížil ke Kamilovi a rozmáchl se. Kamil uhnul, takže ho pěst těsně minula. Naopak se prudce přitočil k muži a praštil ho do zad. Ten po něm hrábl a chytil ho za rameno. Kamil se ale vyprostil a loktem udeřil muže do žeber.

„Ty jeden spratku!“

„Debile Prázdnej, myslíš si, že si můžeš na každého vyskakovat?“

„Na bestie jako ty s náramnou chutí!“ Muž vykopl. Kamil sice uskočil, ale bolestivě narazil do zdi. Na chvíli zůstal zkoprnělý, čehož muž využil. Chytil Kamila a smýknul ním o zem. Zahekal. Muž k němu přiskočil a nakopl ho do žeber. Kamil se odkutálel o kus dál. Chtěl vstát, ale další kop mu to znemožnil. „Jak já si užívám, když mlátím takový zvířecí spratky, jako jsi ty.“ Další kop. Pak ho muž sebral a postavil na nohy. Vrazil mu facku a chechtal se mu do tváře.

Kamil mu plivl do tváře. „Hajzle Prázdnej!“

Trvalo to zlomek sekundy. Muž překvapeně zaváhal. V tom nejniternějším časovém úseku si Kamil vzpomněl, co slíbil své vlčí síle na hřbitově, kde se setkali s Radkem. Už tě nikdy nebudu svazovat strachem. Kamil ve svém nitru slyšel zavýt vlčí sílu. V jeho očích se odrážely tesáky a síla smečky vlků, které tak miloval a kteří kvůli Prázdným tolik vytrpěli. Jako ostatní zvířata. Zvedla se v něm síla. A vztek.

Muž ho ještě stihl udeřit, ale poté se mu Kamil zadíval do očí a vyslal k němu to, čeho se Prázdní tak báli. „Nemá strach,“ vyštěkl Kamil a vší silou se vyprostil z mužových pracek. Muž zavrávoral, Kamil ho udeřil pěstí do nosu. Muž se ohnal, ale Kamil ho kopnul do kolena a vzápětí do břicha. Spadl na zem, ale bleskurychle chytil Kamila za kotník a stáhl ho dolů. Dopadl tvrdě na zem. Muž se v lehu otočil a chtěl si Kamila k sobě přitáhnout. Ten však vymrštil nohu a nakopnul muže do krku. Druhý kop zasáhl rameno, třetí rty a nos. Muž se zakrvácenou tváří zůstal ležet a hekal. „Be…be… best…“

„Drž hubu!“ Kamil se postavil, stál nad mužem a dostával ze sebe. „Já jsem šel normálně po ulici. Nevšímal jsem si tě. Vy hajzlíci Prázdní musíte pořád vyvolávat… zlo. Vy jste zrůdy, co chtěj pořád jen druhý mlátit a ovládat… parchanti.“

Muž se rozchehtal, až mu od rtů vystříkla krev. „Tak… mě… to… víš, co… dodělej.“

„Nejsem ty!“ Kamil sáhl do kapsy pro mobil. Naťukal číslo a po chvíli udal, kde je a řekl: „Leží tu muž, je zraněný. Dejte si pozor, je agresivní.“ Muž chytil Kamil za nohu, ale ten se bez problémů vymanil. Ještě než se vydal pryč, k muži utrousil. „Záchranka tady bude za chvíli. Prázdní se rozhodně nestávají záchranáři, tak se chovej slušně aspoň k těm, kteří ti chtějí pomoc.“

Kamil odcházel. V nitru mu hořel plamínek nadšení, že nesvázal svou vlčí sílu strachem. Cítil ale i vztek. Prázdní dovedou z lidí vydolovat to nejhorší. Bože, tak moc si přál kopat toho chlápka jako šílenec. Dokud nezdechne.

„Zavolal jsi mu ale pomoc.“

Kamil se po očku podíval na Arellu, která se vedle něho zjevila. Vzdechl. „Jo, moc se mi ale do toho nechtělo.“

„To je jedno.“

Kamil se odvrátil. Kráčel s hlavou skloněnou k zemi a uvažoval. „Kdybych tě… a vlastně všechny rytíře neznal, asi bych se neudržel. To nebyla moje… dobrota,“ Kamil se smutně usmál, „co mě zastavila. Nechtěl jsem tě… vás namíchnout anebo zklamat. Ještě teď se na něho vztekám a nejraději…“

Arella ho zastavila. Postavila se proti němu a přiměla ho, aby se na ni podíval. „Prázdní dovedli v lidech probudit to nejhorší a uměli je tak postavit i proti sobě. Využívali toho po celá staletí. Důležité je, že se jim to přestává dařit.“

„Opravdu?“

Přikývla a poté se usmála. Kamil poznal, že je na něho hrdá, což potvrdila. „Jak vy na Zemi říkáte…teď mám nos nahoru, že jsi to udělal kvůli mně.“

Smáli se. Kamil si uvědomil, že je mu nejen hezky „tam uvnitř“, ale necítí žádnou bolest na těle, i když ze začátku dostal nakládačku. Tázavě se zadíval na Arellu a ta jen nevinně pokrčila rameny.

Když se dostali ke Karlovu mostu, Kamil překvapeně vzdechl. „Páni.“ Žádní turisté, stánky ani hluk. Závoj noci blednul, Karlův most se zahalil do šedavé atmosféry, která mu slušela, více než záplava návštěvníků. Arellin vlk stál na začátku mostu a čekal na ně.

„Jako by nás vítal,“ obdivně písknul Kamil. „Jo, a proč vlastně jdeme na Karlův most?“

„Uvidíš.“ Nadechoval se, ale Arella se zasněně zadívala na most. Může anděl snít? To Kamil nevěděl, ale Arella v tomto okamžiku vypadala jako pozemský snílek, který si přeje něco moc krásného a zároveň ho něco bolí. Kamil ji nerušil, jen ji pozoroval a moc si přál, aby nebyla nikdy smutná, zklamaná, nešťastná. Může být anděl smutný, zklamaný či nešťastný? Ani tím si nebyl jistý, přesto si přál, aby to Arella nikdy nepoznala.

Most zahalila jemná mlha. Vykročili vpřed. Obklopilo je něco magického, co člověk necítí v normálním světě. Kráčeli po Karlově mostě, a přece jako by se nacházeli v nějaké vzdálené říši klidu a mystérií. Kamil se pootočil k Arelle: „Takhle se mi tady líbí mnohem víc.“

„Vidíš a ty jsi bručel, že jsi musel brzy vstávat.“ Arella se zastavila, opřela se o kamennou zídku mostu a zadívala se na Vltavu. Kamil učinil totéž. „A co teď děláme?“

Aniž odvrátila oči od plynoucí vody, lehce kousavě odpověděla. „No přece čekáme.“

„Na co?“

„Na správný okamžik.“ Trochu se zamračila: „Vlastně na správné okamžiky,“ zdůraznily množné číslo posledního slova. „Ty magické.“

I když už nebyla úplná tma, voda vypadala jako tmavě šedo-modrá zvlněná deska. Vlnky vytvářely na hladině vzorec, do kterého občas zafoukal vítr, čímž narušil jeho uniformitu. Kamil se trošku nudil, když v tom…

… na hladině se zvedla vlna. Zpočátku na tom nebylo nic divného. Vlna se však začala obtáčet okolo pomyslné osy, až se z ní stal kruh. Jeho okraje vytvářela zpěněná voda, ale střed vyplňovala čerň. V tmavém prostoru se začal zjevovat zlatavý obrazec. „Vidíš to?“ zašeptal Kamil, hned si ale uvědomil, jak hloupou otázku vyřkl. Raději se opět odmlčel a snažil se rozpoznat obrazec.

„Meč.“

„Ano. Dívej se ale dál.“

V křišťálovém ostří meče zářilo srdce. S rukojetí meče byla spojena dvě andělská křídla. „To je krás…“ Kamila přerušilo vlčí zavytí. Arella se však neobrátila na vlka, vzhlédla k obloze a lehce zakývala hlavou. S lehkou úklonou poděkovala vodě, jejíž hladina se vrátila do normálu. Otočila se na vlka a pohladila ho. „Díky, příteli. Málem jsem zapomněla.“ Gestem ruky naznačila, aby ji Kamil následoval.

Když se zastavili, ukázala na kamennou zídku mostu, kde se vyjímal kříž s dvěma rameny a pěti hvězdami. „Až ti řeknu, dej sem ruku a požádej o pomoc.“ Když mu vysvětlila, co má pronést, nakrátko se zadívala na nebe. „Den a noc si předávají vládu, nastal nejmagičtější čas.“

Vycházející slunce protrhlo závoj odcházející noci. Hřejivá zlatá a stíny noci spolu začaly hrát čarovnou hru. Na mostě se objevily magické vzorce. Arella je však přehlížela a neustále pozorovala kříž s hvězdami. Na kamennou zídku začaly dopadat paprsky. Arella kývla. Kamil položil ruku na kříž s hvězdami. Sotva se první paprsek dotknul ramene kříže, Arella přikázala: „Teď.“

„Já, zástupce Světlokrevných, žádám s dobrými úmysly a ctí v srdci, nechť se mi vyjeví, co se zde skrývá o strážcích Pramene.“ Kamil odtáhl ruku a o krůček postoupil dozadu. Všichni tři čekali na odpověď.

Když sluneční záře pokryl celý kříž, hvězdy se odrhly od kamene a explodovaly. Hvězdný prach vytvořil zlatavý prostor, v němž se objevila hlava mnicha s plnovousem. „Žádáš o hodně.“

„Také o hodně jde,“ vyhrkl Kamil.

„Vidím v tvé společnosti anděla.“ Mnich se odmlčel, pousmál se a jako spíše pro sebe konstatoval: „Světlokrevný, a už to o sobě ví. To mě těší. Za mé éry si Prázdní podmanili ty, kteří se těšili mocnému postavení. Všechny rasy byly potlačovány. Všemi nejhoršími způsoby. Otřesná doba.“

Arella si položila ruku na srdce. „Ta nejbolestivější. Svatý mistře, věř, že jsme si všichni oddechli, když pominula a tento majestátní kontinent začíná napravovat staré křivdy.“

„Nebude to snadné.“

„Proto tě tento Světlokrevný žádá o pomoc.“

Mnich si pohladil vousy. Začal jim důvěřovat. „Bylo zařízeno, aby nikdo nevěděl vše. Ujednání vytvořená za starodávných věků se rozdrolilo a každý kousek se rozletěl jinam. Zničit Pramen, znamená otrávit lidskost, a to znamená zánik.“

„Praha je srdcem tohoto kontinentu, svatý mistře, proto nesmíme dovolit, aby zde Prázdní vyhráli. Námi vybraní členové spolu prošli již jednou bitvou. Jsme na ně hrdí.“

Mnich přikývl, svou další otázku pronesl s očima upřenýma na Kamila. „Vkládáte do nich naději i tentokrát?“

Arella popostoupila na Kamila a vzala ho ramena. „Ano, vkládáme. Ačkoliv tato bitva se liší od té první. Ne všichni členové se k tomuto boji hodí tak jako v tom minulém. Museli jsme vybrat dalšího člena, Prvovznešenou, abychom posílili jejich šanci na úspěch.“

„Děkuji ti andělský rytíři za vysvětlení,“ Arella se usmála a o krok postoupila dozadu. Kamila naopak postrčila dopředu, tím se ocitl blíže přísné, moudré tváři svatého mistra. „Dobře poslouchej, mladý Světlokrevný.“ Kamil vsunul ruku do kapsy a stiskl safír. V přítomnosti tohoto mistra cítil vážnost situace, ale i strach, protože si uvědomil, jak velké břemeno nesou. Mistr přimhouřil oči. Setmělo se, jako by slunce zapadalo a nastávala noc. Sluneční světlo osvětlovalo pouze mnicha, který mocně pronesl:

„Pět podmínek, které musí být splněny.

Pět strážců hlídající Pramen.

Pět posvátných mečů, spolu s jejich jmény. Obojí je spojeno s jejich mocí.

Nikdy nesmí být zničeny, jinak strážci zemřou.

Strážci musí být poté znovuzrozeni.“

Kamil se nadechoval, ale Arella mu položila ruku na rameno a poděkovala za něho. Mnich spojil ruce jako při modlitbě, lehce se uklonil a upřímně pravil: „Přeji vaší skupině zdar a vítězství. Nechť vás Světlo dobra doprovází na každičkém kroku.“

Mnich zmizel. Aran zavyl. Přítmí ustoupilo. Sluneční svit zesílil. Den převzal vládu. Kamil stále ještě zíral na místo, kde se opět objevil kříž se dvěma rameny. Všech pět hvězd se vrátilo na jeho vrchol a zářilo. Honilo se mu hlavou jediné:

Pět hvězd, pět strážců, pět podmínek, pět mečů, pět jmen… pět členů Společenství safírového srdce, plus jeden nový.

Vše je opravdu vede k tomu nejhoršímu.

Z myšlenek Martina

Kdykoliv teď uvidím třeba jen pouhý obrázek černého jaguára, vzplane ve mně zvláštní druh radosti, která zaplaví celé tělo. Díval jsem se na dokument o kočkovitých šelmách, v tom jsem na zátylku cítil zvláštní šimrání, zvýšený tlak a příjemnou citlivost. Jako by mi páteří proletěl paprsek vzrušující síly. Morena mi říkala, že jsme se já i Kamil již naplno ztotožnili s posvátnou silou v našem DNA, a to znamenán jediné – naše schopnosti spojené s rasou Světlokrevných se rozvinuly a můžeme je cítit i ve chvílích radosti, nejen když je třeba v případě nebezpečí.

„Zaměř svůj zrak na to, abys chtěl,“ Morena zdůraznila poslední slovo, „číst magický vzkaz.“

„Já to chci!“ vyjekl Martin, načež ho mrzelo, jak nervózně to odsekl. Morena se však nedala vyvést z míry a trvala na své. „Když to budeš chtít, podaří se ti to.“

Martin vzdechl. Kamil mu napsal vzkaz, že ho Arella vytáhla časně ráno z postele, protože musí zajít na Karlův most. On to prožil „v bleděmodrém“. Morena ho probudila, a ačkoliv na ní rozespale mžoural, už ho ledovým hlasem peskovala, aby rychle vstal. Snažil se protestovat, ale Morena nezapřela, že je bohyní Zimy. Chladně ho sledovala, jak se připravuje a ani jednou neprojevila špetku lítosti, že ho vzbudila tak hrůzně brzo.

Když dorazil na začátek strmé Nerudovy ulice, už na něho netrpělivě čekala. Nerudovka působila na první pohled jako vždy, až na to že tu nebyl obvyklý denní šrumec. Náhle se všechno protáhlo a rozostřilo. Tak jako to umí filtr „rozostření pohybu“ ve Photoshopu. Na pár okamžiku vše viděl jako přes vodní stěnu, což ale za okamžik zmizelo. Nerudova ulice se změnila. Žádná auta, žádné vlajky na budovách velvyslanectví, žádní lidé. Martinovi se dokonce zdálo, že z ní sálá nezvyklý, téměř až na podzemský klid. Chtěl o tom říci Moreně, ale ta ho předběhla: „Zde se skrývá nějaká informace ohledně strážců.“

„Jak si můžeš být tak jistá?“

„Indicie nás s Arellou zavedly ke Královské korunovační cestě,“ Morena k němu otočila hlavu a klidně konstatovala. „Jako Pražák určitě víš, o co jde.“ Nechtělo se mu přiznávat, že o tom nemá ani páru, a jen odhaduje, co to znamená. Nicméně veledůležitě přikývl a Morena se usmála. Nechápal proč, ale raději to ani nechtěl vědět. Oddechl si, když se opět zadívala na Nerudovku a pokračovala. „Na trase Královské cesty se nachází několik magickým míst. V této ulici stojí palác U bílé labutě. Labuť je jedním z mnoha symbolů sněhu a zimní krásy. Jsem vládkyně Zimy, to není náhoda.“

„Je to Nerudovka, a přece jakoby nebyla.“

„Už přece víš, o co tu jde.“

„Je to jako s tím, co jsme prožili minule na Václaváku?

„Přesně tak. Moc dobře nejde hledat indicie, kterém sem byly zaneseny skrze magický rituál a mít přitom za zadkem kolonu aut a lidi žvatlající do mobilu. Zařídila jsem ti klid.“ Tím nejmrazivějším hlasem dodala: „Tak se přestaň vyptávat a snaž se. Světlokrevní uměli využívat svou sílu i k hledání magických stop.“

Znova se pokusil o to, co mu radila, když se doma na cestu. Zadíval se na ulici upřeným pohledem. Usiloval, aby nevnímal konkrétní domy, ale aby pojmul ulici jako celek. V něm měl hledat stopy.

Žádné neviděl.

„Dívej se na tu ulici skrze svou jaguáří sílu.“

Martin několikrát mrknul, by ulevil unaveným očím zírajících do dálky. Poté proces zopakoval. Přestal vnímat jednotlivé budovy a pokusil se uzřít celek. To mu šlo. Opět nic nenašel. Už to chtěl vzdát. Morena mu však stiskla ruku. Tělem mu projel chlad. Ač se to zdálo divné, ten chlad mu hladil srdce. V kontrastu s tím se za mrazivou vlnou plížilo něco hřejivého, silného a vrnícího.

Jaguáří spirit.

Přivítal ho. Uvnitř cítil radost jak dítě před vánočními dárky. Miloval svou jaguáří sílu. Zaplavila mu mysl a najednou: „Bože, Moreno…“ Nevěděl, jak by jí vysvětlil, že se obraz ulice změnil. Díval se na něj skrze jaguáří panenky, které zabarvily celek do jemného smaragdově zlatého odstínu. Některé domy obklopovala záře.

Zrychleně dýchal. Snažil se zapamatovat, které domy ukrývají tajemný odkaz.

Když se uvolnil a opět se na ulici podíval normálně. Rychle začal lovit v paměti. Nejprve se zastavil U červeného orla. „Teď se na něj zadívej tak, jsi to udělal s celou ulicí. Nejprve přestaň vnímat jeho části. V celistvém obraze hledej indicie.“

Martin se postavil tak, aby viděl na celý dům. Před jeho zrakem zmizely všechny detaily. Viděl budovu jako ozářený kvádr. V jednotném obraze hledal magický vzkaz. V kvádru začal rozeznávat domovní znak. Ukázal před sebe. „U toho emblému s orlem svítí písmeno K.“

A tak pokračovali. U zlaté podkovy našel ve znaku s královským jezdcem „a“. Na domě U zlatého lva zářilo u jeho hřívy „r“. Dům U zeleného raka jim odhalil „z“. V domě U dvou sluncí se objevilo mezi dvěma slunečními symboly „a“.

„Vedeš si dobře. Jsem na tebe hrdá.“

Martin měl setsakramentsky dobrý pocit. S dobrou náladou se vydal k poslední budově, kterou viděl ve své vizi zářit. Byl to Morenou zmiňovaný dům U bílé labutě. U něj Martin překvapivě vykřikl: „Nad tou labutí se objevilo zářící „n“, ale ještě něco. Bílý paprsek, který vede k jednomu z domů.“

„Tak ho následuj.“

Zamířili ke světlému domu opodál. Když k němu dorazili, prohlédli si malebnou budovu se znakem zlaté číše. Morena na ni ukázala: „Karzan. Symbol číše nám prozrazuje, že jde o strážce vodního živlu.“

Martin chtěl něco říct, ale jakmile odvrátil pohled od číše…

… stál v Nerudově ulici, kam právě zamířilo auto s diplomatickou značkou. Hrstka lidí spěchala do práce. Skupinka turistů si fotila malebnou ulici osvětlenou ranním slunečním světlem. A naproti němu kráčela Klára. Martin se snažil potlačit znechucení. Moc se mu to nepovedlo: „Taky tě „ráda“ vidím,“ zahučela.

Martin to přešel a chtěl bez povšimnutí okolo Kláry projít, ta ho ale chytila za loket a sykla: „Nejsem zvyklá na takové grimasy.“

„Když holt potkáš zrádkyni…“ Klára ubalila Martinovi facku.

„Ty mrcho! Už jsi jako ty stvůry.“ Martin ji uchopil ruku a stroze vyštěknul: „Na tom hřbitově ses po Radkovi málem plazila.“ Výraz tváře ji ale prozradil. Martin pochopil a a rozzářil se. „Ah, copak se děje? Už jsi omrzela Torenaga druhého?“

Klára se opět rozmáchla, ale Martin byl rychlejší. Pěstí narazila do zdi domu, u kterého stáli. Jeho smích ji ještě víc popudil. Z kapsy u šortek vytáhla věcičku, která připomínala miniaturní zapalovač, z níž vzápětí koukalo tenké ostří, které jistě umělo nepříjemné věci. Ušklíbla se: „My čarodějky a mágové nejsme bezbranní.“ Klára držela v ruce zbraň s pohledem plné arogance. Martin ale pořád ještě cítil jaguáří sílu. V očích se mu zableskly protáhlé šelmí panenky a zelenavé světlo. Klára ucouvla, ale vzápětí se ušklíbla: „Holýma rukama mě těžko zdoláš.“ Napřáhla se a zaútočila. Martin uskočil. Ostří ho minulo těsně kolem krku.

„Zbláznila ses?“

„Ber to, jako že dnes nemám dobrý den.“ Klára kopla Martina do břicha. To ho přimělo naklonit se. Klára se rozpřáhla. Svižně se narovnal a přitom jí udeřil do břicha. Zaječela bolestí, ale ihned se na něho zadívala jako šílenec. A stejně tak kolem švihala svou zbraní. Martin uskakoval, uhýbal se, ale poté zakopl.

Spadl na záda. Okamžitě si mu sedla obkročmo na břicho, zvedla ruku se zbraní, namířila ostří na Martinovu hruď a….

…. Upustila zbraň a vyjeveně se chytila za krk. Sípala bolestí. Postavila se a rozkašlala se. Martin popolezl o kousek dál a zíral, co se to s ní děje. Z očí ji tekly slzy, z pravé strany krku vycházel nepatrný kouř a stékala špinaví tekutina. Klára bojovala o dech, ale přesto byla schopná říct: „Pros… dost… už ho… ne… nech…ám.“

Vše pominulo. Klára si utřela slzy. Nenávistně se zadívala na Martina a utekla.

Martin se postavil. Snažil se pochopit, co se právě stalo. Rytíři by tak drasticky nezasáhli. S přiblble nechápavým výrazem vytáhl mobil a napsal Kamilovi: „Klára mě chtěla zabít. Někdo jí v tom zabránil. Kdo? To fakt nevím.“

Společenství safírového srdce: Past - Část 9.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 7.

Společenství safírového srdce: Past - 6. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - 7. část

Z myšlenek Martina

První bitva nás spojila a z nás se stali přátelé. Na začátku té druhé se ale něco mění. S Kamilem jsme si o tom hodně povídali. Máme na to podobný názor. Silvie je v pohodě, ale Julie je čím dál tím podivnější. I když se ji snažím chápat, někdy mi to nejde. S Arturem se uzavírají a izolují. Mám je rád, mrzí mě to. Ta nová se mi ale taky líbí. Má v sobě záhadnou sílu a je „v pohodě“. Vypadá trošku jako z filmu o vlkodlacích a upírech, jinak mě ale hned něčím zaujala. Svým způsobem je tak trochu praštěná (jako „kytičková“ Silvie), ale to patří k ní. Vždyť má za posla havrana.

Silvie popošla k Lie. „Julie je naše kámoška. Fakt dobrá kámoška, ale i kamarádi se mohou mýlit.“ Kamil a Martin s tím souhlasili, což potěšilo nejen Silvii a Liu, ale i Zacharela. Silvie nadšeně vyhrkla: „Samo sebou, že nevěřím, že jsi zlá. Má to i svou logiku.“

Lia nechápala, Kamil ano. Ukázal na Zacharela. „Anděl by k nám nepřivedl nikoho zlého.“

„Zbožňuju, když lidi myslí srdcem. Moje andělská duše září radostí,“ zarecitoval Zacharel. Lia si sedla na divan a všichni si začali povídat. O první bitvě, Radkovi a Kláře, pradávných rasách a Společenství safírového srdce. Lia byla dobře informovaná. „Ringeril, Amras a Veles mě několikrát navštívili, aby mě se vším seznámili,“ vysvětlila.

„Překvapilo tě to?“ Martin drknul do Kamila. „Nás tedy jo. Veles musel Kamila držet pod krkem, pak jsme mu konečně uvěřili.“ Kamil se rozchechtal: „Jo, považoval jsem ho za šprým nebo iluzi. A to ho v tu chvíli nepotěšilo.“ Smál se i Zacharel. Psi svým štěkotem přispěli k veselé atmosféře. V Martinově mysli se usadila nepříjemně dotírající myšlenka. Zaháněl ji, jak se dalo, ale nešlo mu to. Od chvíle, kdy odešla Julie, vrátila se sem příjemnější nálada. Nechtěl si to připustit, ale najednou mu bylo lépe. Naštěstí se Silvie zeptala: „Když ses nám představila, řekla jsi: jsem Lia, tedy od jisté chvíle. Co jsi tím myslela?“

„To by mě taky zajímalo. Tedy nás,“ ukázal Martin na Kamila.

„Biologická máma mě hned po narození odložila před budovu porodnice,“ Lia to pronesla věcně, bez sebemenší známky zloby a lítosti. To spíš Silvie vypadala, že se každou chvíli rozbrečí, a tak ji Lia uklidňovala: „Měla jsem štěstí, že mě nevyhodila do popelnice anebo někomu neprodala.“ Silvie zahučela něco jako „hmm“, ale nevyznělo to nijak pozitivně.

„Narodila jsem se druhého dubna. Proto jsem si mohla o tom v archívu novin vyhledat články, co se stalo, když jsem se narodila. Našla mě sestřička, která přišla do práce. Pojmenovaly mě Leona, po té zdravotní sestře. Docela hezký jméno, ale dostala jsem ho od personálu v nemocnici. Nechci ho.“

„A tak jsi Lia.“

Kývla směrem k Martinovi, a poté pokračovala. „S mámou, tedy tou adoptivní, jsme se shodly na jménu Amelia, zkráceně Lia. Táta, tedy zase ten adoptivní, souhlasil. Naši mě změnili jméno i v dokumentech. Od osmi let jsem Lia.“

Zacharel se bavil, Martin si všiml, že Silvie a Kamil jí naslouchají se zaujetím, jako by sledovali napínavou detektivku. Kamil nabídl Lie džus a švestkový koláč, který tu předtím jedli. Lia však namítla. „Potom. Mimochodem, Lia není jen zdrobnělina mého jména. Lia je také řecké jméno, které znamená nositelka zpráv. Hlavně těch dobrých. A já vám už jednu nesu.“

Přešla k oknu, otevřela jej a nechala na ruku sednout havrana. Zadívala se mu očí a on do jejích. V ten okamžik Zacharel přešel doprostřed pokoje a rukou vyznačil kruhový prostor, v kterém se začal zhušťovat oválný vzdušný vír. Martin si přitom vzpomněl, jak na internetové stránce NASA viděl model galaxie z prašných částeček. Přesně tak vypadal vír, když proces skončil. Lia dala volnost havranovi a vrátila se doprostřed pokoje. Zacharel se postavil proti ní a pohladil ji spánky. Potom si sedl zpátky na divan, zatímco Lia se otočila ke kruhu, své ruce položila tam, kde ji Zacharel pohladil, a zírala do zhuštěného prostoru.

V něm se začal vytvářet meč. V jeho ostří se objevilo žluté oko s protáhlou panenkou se zeleně šupinatou kůží okolo. Oko mrklo. Před mečem se objevila Klára plazící se rychle pryč. Hologram ukazoval vše, co se jí stalo v magickém prostoru.

Kruhový vír zmizel. Lia ztěžka vzdechla a trošku zavrávorala. Kamil vyskočil a posadil ji do nejblíže stojícího křesla. „Páni, tohle umíš?“

„Ne tak docela,“ zašeptala a kývla k Zacharelovi. Anděl spokojeně konstatoval. „Ta druhá část, kdy se v magickém víru zviditelňovaly její myšlenky, je moje práce.“

„Dokonalé,“ provokativně se usmál Kamil na rytíře, který s naprostým klidem odvětil: „My andělé děláme všechno dokonale.“ Lia se zasmála, patrně začala chápat, že Kamil má s anděly zvláštní vztah. „Ona je ale fakt dobrá,“ ukázal na ni Zacharel.

Do místnosti vletěl havran, což ani jednoho ze psů nerozházelo. Pozorovali černého opeřence, jako by bylo něco naprosto běžného, aby se na divanu usadil havran. Lia pohladila hebká něžná pírka. „To on má největší zásluhu na tom, co jsme se právě dozvěděli. Mimochodem,“ Lia se otočila ke Kamilovi. „Děkuje ti, že jsi pomohl jednomu havranovi.“

Konečně to všem třem došlo. Kamil se za všechny ujišťoval, že tomu rozumí dobře. „To, co ví on,“ kývnul k havranovi, „víš i ty.“

„Protože s ním umím splynout tak, že se sjednotí naše mysle a protknou se srdce a duše. Jsme jeden.“

„Tak jako v dávnověku, kdy všichni věřili, že je Země celek.“ Zacharel se napřímil a s hrdostí pokračoval. „Starodávné říše ukázaly, jak mocná a ušlechtilá jsou spojení lidí a všech tvorů na Zemi. Prvovznešení pocházejí právě z této doby. Lia přináší do vaší skupinu sílu jednoty, musíte ji ale důvěřovat.“

„Za každých okolností,“ doplnila Lia Zacharela, který již zmizel. „Silvie mě moc pomohla, protože kdybych mezi vás přišla dnes poprvé, hned bych utekla a už bych se tady nikdy neukázala.“

Havran odletěl. Lia se zvedla a chystala se odejít. Ještě předtím si vyměnili telefonní čísla, Lia si vzala na cestu švestkový koláč a zvesela se rozloučila.

Silvie se podívala na oba kluky. „Mám strach.“

„Já taky,“ souhlasil s ní Martin, „z toho, jestli ji Julie přijme.“

Kamil nafoukl pusu, vypustil vzduch a na oba se ustaraně podíval. „Jestli ji nepřijme Julie, Artur taky ne.“

„Třeba se dá Artur zviklat,“ snažila se Silvie o optimistický tón.

Kamil ale hořce namítl: „Ať tak nebo tak, stejně nebude naše skupina jednotná.“

„A to může mít pěkně vážné následky.“

„Něco mi říká, že právě tohle o mnohém rozhodne,“ zašeptal Martin s upřeným pohledem před sebe. S hrůzou si pomyslel, že tenhle zmatek vede přesně k tomu, co bylo napsáno na papírku od Moreny.

Z myšlenek Radka

Něco se se mnou děje. Je to hnus. V noci se mi zdálo, že mě něco hladí. Ne fyzicky, jako by mi do nitra proudilo světlo. Stále na mě útočí myšlenka, že je lepší mít přátelé, než poslušné poddané a nepřátelé. Nesnáším tyhle patetický stavy. Vždycky jsem se jim uměl ubránit. Proč se tedy nyní objevují častěji a jsou stále dotěrnější? I když se člověk narodí jako Prázdný, může se změnit tím, že svou lidskou část dobrovolně povýší nad podstatu rasy Prázdných. To bych já nikdy neudělal. I když od chvíle, kdy znám Kláru, na mě dotírá hnusné lidské svědomí. Mě ale nezlomí.

Ač bylo po půlnoci, v hrobce to díky plamínkům tlustých svící vypadalo jako by právě zapadalo slunce. Klára stála poblíž magického desetiúhelníku a hrdě se dívala na Radka. Ten se s úctou poklonil vyvolanému duchu Torenaga. Kdyby mohl, určitě by vkročil za ním do magického prostoru a objal ho. To však nebylo možné. Magie je mohla svést dohromady, nikoliv však fyzicky.

„Velevážený Torenagu, slovy neumím vyjádřit to, co cítím, kdykoliv se setkáme.“

„To, že jsi přijal mé jméno, je tím nejlepším důkazem. Jsi pro mě jako syn, který nese dál mé jméno a pokračuje v mém díle.“ Radek znal Torenagovu historii. Prázdní si ho cenili téměř jako stvořitele. Vždyť on byl prvním, v jehož osobnosti naprosto převládla podstata rasy, která stála za vznikem Prázdných na Zemi. Kolovala o něm spousta informací, některé byly dohady, jiné pravda. V jednom se ale shodovaly. Torenag působil jako tyran, s nímž si není nutno zahrávat. Ve starých dokumentech se psalo, že nemusel pronést jediné slovíčko. Již pouhá jeho přítomnost vyvolávala v druhých bázeň. Radek se sice nebál, přesto si byl vědom, že nikdy nesmí Torenaga zklamat. Jeho trest by byl hrozivý, neboť ho právě pasoval na svého „skoro-syna“. To byl obrovský závazek.

Přesto by za nic na světě nevyměnil tuto možnost, že se mohl setkávat s Torenagem. Ani jako duch neztratil nic ze své legendární osobnosti. Stál zde oděný do zdobené mnišské kutny s kapucí, která mu zakrývala oči a sahala až k nosu. Jeho dolní polovina tváře nasvědčovala, že nejde o starce. Žádné vrásky ani svraštělé rty. Taktéž jeho ruce nenesly jediný znak stáří. Krátké, poměrně baculaté prsty ozdobené dvěma prsteny se navzájem dotýkaly bříšky.

Radek se po očku podíval na Kláru. Oblékla si drahé obřadní šaty. Střihem i materiálem se podobaly šatům ze středověku. Líbilo se mu to, neboť právě ve středověku byla spoustu kříženců mučena a upálena. Tyto šaty dokazovaly, jak si cení spojení s Prázdnými.

„Od této chvíle bych se s tebou rád setkával pravidelně. Chci vědět o všem, co se děje. Znáš mou přísahu, kterou jsem pronesl při obřadu během úplném zatmění slunce nad zanikající Atlantidou?“

„V archivech Prázdných jsem o tobě našel hodně materiálu. Nevím, kterou máš na mysli. Nad zanikající Atlantidou se objevilo zatmění slunce několikrát. Při každé jsi učinil nějakou přísahu pro blaho Prázdných.“

„Těší mě, že jsi o mně a Atlantidě četl všechno, co mají Prázdní k dispozici,“ Torenag se odmlčel, Radek se vyhříval na výsluní a Klára spokojeně přihlížela jejich dialogu. Když Torenag opět promluvil, jeho hlas zněl hlasitěji a krutěji. „Přísahal jsem, že tenhle svět musí být zničen pokaždé, kdykoliv se objeví šance na obnovení prastarého řádu. Prázdní nesmí dovolit mírové soužití starých ras.“

„To nikdy nedovolíme.“

„V poslední době Světlokrevní, Jasnocitní, Prvovznešení, Drakijci a další pakáž posílila.“ Torenag nelibě mlaskl, poté ukázal na Radka. „Vybral jsem si tě, abys naplnil můj závazek. Od chvíle, kdy jsem se ti ukázal ve snu, jsme spolu spojení.“ Radkovi naskočila husí kůže při vzpomínce na podivný sen, který se mu asi před dvěma roky zdál.

V něm stál na balkónku jakési polozbořené rotundy. Všude okolo bylo pusto prázdno, ani trávě se zde nedařilo. V tom ho zezadu uchopil za ramena muž v kutně. Neviděl mu do tváře, ale jeho hlas zněl, jako když okolo ze všech stran hřmí. „Jsem Torenag a ty uskutečníš mé plány.“ Radek bázlivě přikývl. Torenag mu ještě zašeptal: „Přečti si, kdo jsem. Nikomu o mně ale neříkej. Brzy se opět setkáme.“ A shodil ho z balkónku.

Radek padal, ječel a… probudil se. Následující den se vydal za tehdejším samovládcem Prázdných v Praze Tanukem a požádal, zda může studovat historii jejich druhu. Tanuk ho s potěšením zavedl i do tajných prostor, kde Prázdní ukrývají nejcennější materiály. Radek studoval, hltal každý řádek a… potom věci dostaly rychlý spád.

„Jsem připravený,“ Radek kývnul směrem ke Kláře a začal vyprávět o tom, co vypátrala v magickém prostoru. Torenag je poslouchal se sehnutou hlavou, bez jediného hnutí či přerušení.

„Dobře, jste na první stopě,“ Torenag se ale nezdál být nadšený. Klára se tedy ozvala: „Také jsem zjistila, že mají mocnou ochranu. Ta nemůže být z našeho světa. Vypátrám, o koho jde a pokusím se najít způs…“

„S tímhle neztrácej čas!“

„Ale…“ Radek se na Kláru zamračil, přesto dokončila, co chtěla říct. „Tím je oslabíme a snadno pak porazíme.“

„Ty stupidní čarodějko!“ Torenag zaječel tak, až se otřásla hrobka. Plamínky svící zaplápolaly a některé uhasly. Hrobkou se ozvalo dunění. Radek mrštil Klárou o zem a zahřměl. „Když ti náš velevážený kněz povídá, abys toho nechala, uděláš to!“ Radek se sehnul ke Kláře, zvedl ji a prudce jí mrštil o kus dál. Zahekala.

Torenagovy rty se pousmály. Radek se k němu obrátil a omluvil se. Torenag ukázal na Kláru. „Je schopná, ale není tak chytrá, jak se dělá.“ Radek přikývl, Klára se s hekáním posadila a opřela o zeď hrobky. Torenag k ní promluvil, o trochu klidněji, ale stále drsně a povýšeně. „Samozřejmě že jim pomáhá někdo,“ Torenag ukázal prstem nahoru a odfrkl, „od nich. Všichni, kteří proti nám otevřeně bojují, jsou pod jejich ochranou. To Prázdní vědí. Jejich moc je ale omezená. Nemohou se do tohoto světa míchat, jak by si přáli. Kdyby začali, okamžitě by se musely otevřít dveře na druhou stranu. Zatímco skřeti a nízké entity by tady mohli řádit, jak by chtěli, ti z hůry by nemohli použít ani třetinu své síly.“ Torenag se uchechtl: „Je to naprosto dokonalý paradox. Jejich moc je obrovská. Víte, že andělé mohou pomáhat s tvořením vesmírů a planet? V tomhle světě je jim ale taková kolosální síla nanic. Ty tupá naivko, tak se přestaň starat o to, kdo je chrání! Máme důležitější věci na práci.“

Klára se nenávistně podívala na Torenaga. To Radka rozčílilo a rozpřáhl se, Torenag ho však zastavil: „Postarám se o ni, přenech mi ji.“

Tentokrát však Radek zaváhal. Torenag to viděl, nezlobil se. Zašklebil se a vzdechl: „Za to ti povím její tajemství. Špinavé tajemství, které před tebou skrývá a které by mohlo ublížit tvé podstatě Prázdných.“

Radek se pomaličku přesunul ke Kláře tak, aby se jí mohl zadívat do očí, uzřel v nich hrůzu. Pootočil hlavu k Torenagovi. Ten mu zopakoval. „Až se dozvíš, co před tebou skrývá, poděkuješ mi.“

„Torenagu, to já jsem ti pomohla dostat se sem. Nezapomínej na to, že mě Prázdní potřebují,“ žadonila Klára, ale tím si vysloužila jen výsměch.

Radek chňapnul Kláru za ruku, násilím ji zvedl na nohy. Bránila se, ale udeřil ji do žeber, čímž ji ochromil. A poté ji hodil k Torenagovi. Už to ji přivodilo ohromnou bolest. Proražení hranic magického prostoru připomíná náraz do betonu. Ještě než ztratila vědomí, spatřila, jak se nad ní Torenag sklání.

Byla v jeho moci.

Z myšlenek Kláry

Po fiasku s Arturem to se mnou šlo z kopce. Všem jsem říkala, že o takového hňupa nestojím a že ho nenávidím. Opak byl pravdou. Pořád jsem ho měla ráda. A mám. To, že o mě ztratil veškerý zájem, bolelo jako čert. A tak jsem vlítla do náruče Radkovi, který se změnil k nepoznání. Stal se z něho sebejistý fešák. Holky mi ho záviděly. Od samého začátku jsem věděla, kým Radek je. Hej, já jsem ale čarodějka. Ne ledajaká. Pojistila jsem se plánem, který měl Radka držet na uzdě. Všechno se ale nějak pokazilo. Z bohatého hezouna, po kterém šílí nejedna holka, se stává moje noční můra.

Klára se probudila. Ležela na zemi ve své magické pracovně. Bože, jak se sem ze hřbitova dostala? Hodiny ukazovaly dvě hodiny ráno. Posadila se a přitom zasyčela bolestí. Připadalo jí, že jí tělem pochoduje armáda kovářů, kteří ji svými kladivy mlátí do žeber, spánků, boků a ramen. Opřela se o vysokou prosklenou vitrínu s čarodějnickými potřebami. Začala si rozpomínat….

… jakmile se ocitla v blízkosti Torenaga, sklonil se nad ní a všechno pohaslo. Objevil se kužel světla. Nikoho jiného tu neviděla. Torenag musel tušit, o čem přemýšlí, protože ji příkře ujistil: „Ano, jsme tu sami. Potřebuji si s tebou promluvit o samotě, čarodějko.“

Bála se, i když se to snažila maskovat sebevědomým pohledem. Nadechla se, ale Torenag ji nenechal promluvit. Poručil ji, aby se postavila. Když proti sobě stáli, stroze jí oznámil: „Vím, o tvém špinavém tajemství.

„Zabiješ mě?“

„Mohl bych,“ krutě se zachechtal.

Klára se ještě teď při vzpomínce na jeho nemilosrdné sebejisté chování otřásla. I nyní ucítila pot na čele i na zádech. Poté totiž přišlo to horší.

„Tvoje mrtvola by mi byla na nic. Maximálně bych se na pomíjivý okamžik cítil spokojený, že jsem zlikvidoval zrádce.“ Torenag na ni ukázal a s nádechem pohrdání pokračoval. „Můžeš mi být ale hodně prospěšná. Za to tě nechám žít a postarám se o to, aby ti Radek v pravou chvíli odpustil.“

Mlčela, stejně neměla na vybranou.

„Za prvé neztrácej čas s hledáním strážců…“

„Ale…“

Za druhé si pamatuj, že se nesmí nic stát těm křížencům…“

„Proč bys cht…“

„Za třetí mi budeš dodávat sílu. Můj duch potřebuje cítit větší sepjetí s lidským světem a sílit pro nastávající období.“

Klára věděla, o čem mluví. V magii toho nejhoršího druhu existovalo kouzlo, kdy zlý duch anebo třeba zbloudilé strašidlo toužili po lidské energii, emocích a pocitech. A tak se v magickém prostoru prováděl obřad, kdy si tato entita bere část lidského podstaty. Nebylo to smrtelně nebezpečné, ale nesmírně unavující. Daný člověk v sobě musel obnovit energii. Naštěstí jako čarodějka znala způsoby, jak proces urychlit. Přesto se jí zvedl žaludek, když si představila, že bude krmit Torenaga.

„Odteďka mě budeš bezvýhradně poslouchat.“

Na malou chvilku si myslela, že to nebude tak zlé. Jako čarodějka znala kouzla, kdy mohla zrušit spojení s jakoukoliv bytostí z magické dimenze.

Torenag se však pojistil.

Vyčaroval dýku. Hnědá rukověť zdobená symbolem Prázdných a písmenem „T“ měla klikaté ostří. Tento typ dýky často využívali mágové tajných čarodějnických nauk, které měly málokdy co do činění s bílou magií. Torenag ji přiložil pod její pravé ucho, kde se nepatrně zapíchla a sjížděla dolů. Bolelo to, jako by šlo o opravdovou dýku…

Klára přerušila vzpomínání, vstala a přešla ke komodě. Otevřela horní šuplík a vyndala zrcadlo. Na krku objevila podlouhlou jizvu tenkou jako niť, avšak bolestivou jako by ji tam zatloukli hřeby. Odvrátila zrak od zrcadla a vrátila se ke vzpomínkám.

Torenag nechal zmizet dýku, přiblížil ukazováček k ráně na jejím krku. Z prstu mu vycházel černý kouř. Ten se skrze jizvu dostával do jejího těla. Něco jí začalo uvnitř svazovat, zadírat se do srdce a mysli. „Jsi v mé moci, čarodějko.“ Ačkoliv to Torenag zašeptal, jeho hlas jí zaplavil celou mysl. „Pamatuj na to. Odteďka mě budeš poslouchat a sloužit mi.“

Poté se sesula opět na zem. Ztratila vědomí…

Klára schovala zrcadlo, sotva dovřela šuplík, rozletěly se dveře. S tváří zkřivenou vztekem k ní došel Radek. Praštil ji do nosu. Třísknul s ní o zeď a ječel na ni: „Torenag mi pověděl, že mi dáváš nějaký lektvar, který ve mně vyvolává patetické lidské myšlenky a pocity! Ty potvoro!“ Vzal ji za ramena a mrštil ní o podlahu. Začala se mu omlouvat, kopl do ní. Sednul si do dřepu a hrubě k ní pronesl: „My dva jsme spolu skončili. Odteďka žádné dárky a polibky. Jsi teď moje obyčejná služka jako všichni ostatní. Máš kliku, že tě potřebuju.“ Klára na něho vyjeveně civěla. Pochopil to tak, že se ho bojí a přijala svou roli. „Torenag mi říkal, že ten efekt bude ještě nějaký čas trvat. Modli se, aby brzo přestal.“

Radek ji uštědřil další facku. „Ty mrcho. Já ti věřil a líbila ses mi. Prapůvodní jsou očividně horší pakáž než Světlokrevní. Ti proti mně alespoň otevřeně bojují.“ Radek odcházel, ve dveřích se zastavil a pohrdavě si ji změřil od hlavy až k patě: „Vrať mi všechny dárky, co jsem ti dal. Jo a ještě: můžeš tady dál čarovat a používat tuhle místnost. V jiných prostorách mého domu tě už ale nechci vidět!“

Radek odešel. Klára se pomaličku zvedala na nohy. Analyzovala celou situaci. Něco tu nehrálo. Popošla ke dveřím, otevřela je a přesvědčila se, že je Radek pryč. Poté s bolestí po celém těle docupitala k jednomu z křesel. Stálo na malém koberečku s perským vzorem u okna. S námahou jej odtáhla a odhrnula koberec. Pod ním byl vyznačený obyčejný magický kruh. Nebyl narušený.

Provedla rituál.

Zalapala po dechu. Vše bylo tak, jak mělo být. Tak proč Torenag Radkovi lhal? Tělem jí projela bolest, nejen fyzická, ale i vnitřní zapříčiněná okovy Torenaga. V mysli jí zahučelo: „O tomhle vědět nemusí.“

Klára se sesula na podlahu a s hrůzou si pomyslela: otázkou zůstává proč.

Společenství safírového srdce: Past - Část 8.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora