Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 5.

Společenství safírového srdce: Past - 4. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - 5. část

Z myšlenek Julie

Skličují vás někdy škaredé věci? Máte občas pocit, že nic nemá cenu a že stejně všechno špatně skončí? Tohle jsem cítila, když mi Sírius odpověděl. Sevřely mě řetězy bezmoci a beznaděje. Hlavně kvůli Arturovi. Chodíme spolu. Je to první kluk, který mě má fakt rád, moji mámu bere jako „moji mámu“, nikoliv jako populární osobnost, které musí podlejzat. Můžu se mu svěřit s čímkoliv a on mi vždy rozumí. Nechci o něho přijít. Intuice mi však říká, že by mohl na konci této bitvy hrát klíčovou roli.

Po škole a setkání s Kamilem a Martinem zašel Artur k Julii domů. Líbali se, povídali si, surfovali na internetu. Když Julie ukázala Arturovi staré fotografické album, dychtivě po něm chňapnul, usadil se na divan a začal si v něm listovat. Přisedla si k němu a společně si prohlíželi „její minulost“. Artur se věčně chechtal: „To jsi taky ty? S tím účesem by si bodovala na internetu.“ Artur ukázal na rozčepýřené vlasy trčící do všech stran. „U toho byl text: vyzařuji bláznivou energii.“

Zavřela album a škádlivě ho plácla na hruď. „No co, trošku jsem experimentovala s účesy.“

„A s barvami vlasů. Kolik jsi jich vystřídala? Mahagonová, černá s vínovými pramínky, blond. Artur opět otevřel album a ukázal na jednu z fotek. „Tahle naoranžovělá je na tobě děsná. Vypadáš jako mrkev v džínsách.“ Smáli se, dali si pusu a Artur ji pohladil po vlasech. „Tahle oříškově hnědá ti sluší nejvíc.“

„Ta je taky moje.“ Julie se k němu přitulila. Věděl o jejím rebelství v oblasti módy. Znal důvod. Stejně tak věděl, že to byl on a Vesna, kdo ji přiměli změnit názor. „Máma sice tvrdí, že se oblékám nudně obyčejně. Už se ale tetelí radostí, že nenosím bagančata a svetry připomínající vytahaný župan.“ Artur se podíval na sexy červené tričko obepínající jí pěkně tvarovanou postavu a strečové kalhoty. „Jo, taky jsem rád.“

Odhodili album a spojili si ruce v něžném sepjetí. „Něco tě trápí. Vidím to na tobě. Od chvíle, kdy nás navštívil Sírius. To kvůli té oběti?“

Zamrazilo ji. Julie si uvědomila, že již to slovo v ní vzbuzuje děs. „Ty se nebojíš?“

„Nevím,“ přiznal váhavě.

„Klídek, v mých očích se tím nesnížíš na slabocha.“

„O to nejde,“ upřímně odpověděl. Julie mu pohladila hruď. Pokaždé, když byli spolu, napadlo ji, jak je dokonalý. Nejenom že ji chápe a stojí při ní, navíc je i děsně hezký. V posilovně, kterou vlastnila jeho máma a kde brigádničil, si vypracoval skvělé svalstvo. Rád o sebe dbal. To se odrazilo na jeho oblečení, účesu a příjemné vůni jeho těla. „O co tedy jde?“ zeptala se ho, když se zamyšleně koukal do prázdna.

„Nepřemýšlím o tom.“

„Jak nepřemýšlím o tom? Vždyť to je…“ Julie se od něho odtáhla. Ve vykulených očích se mísila zvědavost, ale hlavně nevěřícnost. „Arture, možná, že se někdo z nás bude muset obětovat. Haló, pane, to není maličkost!“

„Když mě po nehodě dávali dohromady, uvědomil jsem si, jaký jsem byl idiot. Den předtím jsem se bál, že se nedostanu do volejbalového týmu. Zlobil jsem se, že mi táta nekoupil nový mobil. Nadával jsem na holku, která mě odpálkovala.… pak bum. Byla tma. Probudil jsem se. Všechno mě bolelo. Tajně jsem brečel, protože jsem měl strach, že se zlomeniny nezahojí tak, jak mají a já nebudu moct normálně chodit a sportovat.“

„To je něco úplně jiného!“

„Možná, ale možná ne.“ Artur poposedl. Tvářil se spíše jako moudrý Sírius než obyčejný kluk ze střední školy. „Jestli mě ta nehoda něco naučila je, že si máš užívat toho, co právě prožíváš. Můžeš mít z něčeho strach, ale dokud to nenastane, nedej se tím ovládat.“

„Když já mám strach o tebe.“ Poslední slovo zdůraznila nejen hlasem, ale i gestem ruky. Viděla, že ho to potěšilo, ale okamžitě ho to přešlo. Pokrčil rameny a prostě konstatoval: „Vždyť v tom jedeme všichni…“

„Já vím! Mám strach o všechny, ale o tebe…“ ztišila hlas a sklopila oči, „trochu víc.“

„A já zase o tebe,“ odvětil, ale jeho hlas nezněl tak pevně a upřímně, jak očekávala. Mrzelo ji to, ale rychle odehnala jakoukoliv pochybnost. Jako Jasnocitná některé pocity a emoce začala zveličovat. Toužila cítit u druhých stejně intenzivní emoce, jaké prožívá ona. V mnoha případech to je nemožné. Pochopila to, i když jí to občas pěkně zranilo. Chtěla se ho na něco zeptat, když v tom sebou Artur škubnul. Vytřeštěně civěl před sebe. Ruce si dal na uši a zděšeně se zeptal: „Co to tady tak hučí?“

„Arture! Co se děje?“ Chtěla mu odtáhnout ruce od uší. Nedovolil jí to. Mračil se, přivíral oči a stěžoval si. „To je tak hnusný. Mně snad praskne hlava.“ Nestačila na to nic říct, náhle sebou jeho křečovitě trhl a zakřičel: „Prosím ne! Co se to děje. Prosím, nechejte mě být. Kdo jste? Kam mě vedete?!“

Z myšlenek Kláry

Magie mě vždycky přitahovala. V dětství jsem dostala kostým čarodějky. Mamka mi dovolila, abych se do něj oblékala i doma, nejen na karneval. Když jsem ho měla na sobě, zářila jsem radostí. Pamatuji si, jak jednou maminka dostala k narozeninám fialkové růže. Hrozně moc je kvůli jejich nezvyklé barvě obdivovala. Následující den se jí zdálo, že růžičky už nevypadají tak čerstvě a bylo jí to líto. Oblékla jsem si kostým čarodějky a vzala si hůlku. Začala jsem kouzlit. Povedlo se. Růžičky vypadaly opět svěží. Maminku to potěšilo. Následující den jsem kouzlo zopakovala. Nakonec jí ty růžičky vydržely čtyři týdny. Každý se divil… já ne. Ačkoliv jsem pochopila až o pár let později, že jsem opravdová čarodějka.

Rituál se odehrával v podvečerních hodinách v magické pracovně v Radkově vile, kterou získal po Tanukovi. Když vešla do místnosti, nejprve se rozhlédla a s pýchou se zadívala na dokonale zařízené místo k provozování magie. Hlavou jí prolétlo, co předcházelo tomu, než ji od Radka dostala. Znala ho ze školy, kam občas chodila za Milošem. Nepřehlížela ho, nevysmívala se mu, ale taky v něm nevzbuzovala plané naděje. To Miloš byl přece její pan Hezký, zatímco Radek spolu s jeho kámošem Jirkou byl školní podivín. Miloš ho občas trápil, to se jí nelíbilo. Nezastávala se ho však. Radek ji od samého začátku obdivoval. Což jí bylo absolutně fuk…

… než zjistila, kým Radek opravdu je. Rázem odkopla Miloše a dala Radkovi jasně najevo, že o něho stojí a že mu má co nabídnout. Odkryla mu své schopnosti. Svěřila se mu se svou nenávistí vůči Arturovi. Přijala jeho návrh na spolupráci. Za to ji rozmazloval drahými dárky. Snažil se jí splnit každé přání. Zařídil ji tady tu magickou pracovnu.

Místnost, kterou by někteří označili za zámecký sál, byla vybavená tmavě hnědým nábytkem. Do drahých skříní, skříněk, polic a vitrín naskládala všechny své magické potřeby a knihy. Ty se za čas, kdy chodila s Radkem, pěkně rozrostly. U oken naproti dveřím stála až nechutně velká kožená křesla. Střed místnosti musel zůstat zcela prázdný. Zde měla vyznačený magický desetiúhelník, v němž čarovala. Nyní před ním stála a spokojeně se culila.

Čarodějky a čarodějové rozšířili učení, že se rituály provádějí v magickém kruhu. Taky jej používala. Poté ale přišla na to, že jí desetiúhelník vyhovuje více. V desetiúhelníku jsou totiž vrcholy, kde se nachází slabší body. Kruh je nemá, drží čarodějku uvnitř a nutí ji, aby dokončila ceremonii. Jí se již dvakrát podařilo přerušit kouzlo tím, že prolomila spojení dvou přímek na jednom z vrcholů a vystoupila ven.

Začala sypat podél lajn desetiúhelníku magickou směs vyroubenou z jedu kobry černé, popela spáleného těla mrtvé žáby a nasušeného pavučince plyšového. Poté zapálila u každého vrcholu svíci. Vkročila dovnitř, sehnula se k jednomu z vrcholů a směsí spojila přímky, čímž uzavřela magický prostor. Postavila se doprostřed a začala pronášet slova v neznámém jazyce. Její hlas sílil až na úroveň šílence vykřikující nesrozumitelná slova.

Před Klárou se začaly objevovat průhledné, a přesto viditelné vrstvy různých velikostí a tlouštěk. Z prostoru se ozývaly nejrůznější zvuky – výkřiky, pláč miminka, tikot, hudba, vzdechy, psí štěkot, vrzání dveří, šepot, zpěv… Klára zavřela oči. Snažila se izolovat od všeho běžného zvučení.

Čím více se soustředila, jak se více vzdálit našemu světu, tím podivnější hluk slyšela. Postupně si zvykla i na tmu a mohla tak začít používat vnitřní zrak. Konečně. Překročila hranici pozemské magické dimenze. Ocitla se tam, kde byla naprosto volná od všeho svazujícího a omezujícího.

Bylo zde ticho… a přesto jen zdánlivé.

Prostor se zdál být nicotou… a přesto obsahoval vše, co existuje.

Pouze ten, kdo umí číst magii anebo ji praktikovat, by tady uzřel nekonečný počet indicií, myšlenek, stop, detailů, příběhů… prostě všeho, co tvoří svět.

Pozorovala vše ostrým vnitřním zrakem. Před rituálem provedla kouzlo, které jí zbystřilo intuici, aby uměla rozpoznat vše, co souvisí se strážci Pramene. Konečně uviděla to, co potřebovala. V tmavém prostoru asi tak na metr od ní „visel“ zlatý meč. V jeho ostří se objevilo dračí oko.

Dívalo se na Kláru a vysílalo k ní zlobu.

Mrklo.

Kláru zasáhlo něco neviditelného. Efekt byl však bolestivý, jako by se do ní někdo trefil kamenem. Vyjekla, zlomila se a spadla na všechny čtyři. Pomaličku obrátila hlavu, žlutavé oko s černou protáhlou panenkou se na ni opět zaměřilo. Okolní kůže zářila smaragdově zelenou barvu. Dračí oko k ní vyslalo paprsek téže barvy jako jeho třpytivé šupiny.

Zaječela.

Na okamžik jako by ztratila vědomí a nemohla dýchat. Ve střence meče se oko zavřelo a zmizelo, na jeho místě se objevil odraz její hlavy. Na vrchol dopadla dračí pracka s protáhlými drápy, které se jí zaryly do tváře a zátylku.

Už ani nemohla řvát.

Bolest ji však vyburcovala k tomu, aby se začala plazit pryč. Věděla, že se musí dostat z dosahu meče s okem. Utrpení sílilo, jako by se jí dračí drápy zaryly do lebky. Třeštila ji hlava, měla nutkání na zvracení, ale to se nedalo srovnat s hrůzou, která jí svírala srdce. Sebrala poslední síly a doplazila se na dosah magické hranice s naší dimenzí. Sevření zmizelo. Schoulila se do pozice embrya a chvíli jen tak oddechovala.

Po chvíli se ohlédla. V meči se opět objevilo opět oko. Věděla, že se s ním ještě jednou setká. „Nebude to příjemné setkání,“ ubezpečil ji šeptavý hlas ostrý jako meč. Zněl všude kolem, i v jejím nitru.

Oddechla si, že se dostala z dosahu meče. Díky němu ale ví, že je první strážce spojen s ohnivým elementem a dračí silou.

Klára se nadechla a vydechla. První úspěch ji nadchl, i když chvílemi prožívala muka. Dokázala, že je opravdu zdatná čarodějka. A to je jí teprve šestnáct a chodí do školy. Myšlenka na školu jí připomněla Artura. Toho bídáka, který se jí vzdal a pohrdá ní.

Dostala nápad. Proč opouštět magický prostor, když jí může ještě posloužit? Zalovila v paměti. Vyřkla kouzlo, které ji vyčarovala několik stínových postav. Byly pokroucené, bez tváří, ale dokonalé k jejímu záměru. Přikázala jim: „Přiveďte ho.“ Okamžitě se sunuly pryč, připravené splnit příkaz. Těšila se na jejich „setkání“.

Za okamžik se postavy objevily a vláčely sem zmítající se postavu. „Vítej, Arture,“ jedovatě ho přivítala, když se před ní její služebníci zastavili a ve svém sevření drželi Artura.

„Ty mrcho, co jsi to udělala?“

„Neměl bys být nezdvořilý. Mám tě zcela v hrsti, čekala bych jiné pojmenování. Anebo jsi už zapomněl, jak se jmenuju?“

Mlčel, pulsovala z něho však nenávist, kterou cítila až do morku kostí. Reagovala se záští, a přesto nedovedla úplně zakrýt lítost. „Měla jsem tě tak ráda.“

„My dva máme asi jinou představu o lásce. Očarovala jsi mě a vodila k Tanukovi. Vysával mě a já jsem se cítil zmatený… unavený. Bál jsem, co se to se mnou děje.“

„Tanuk mi slíbil, že ti nikdy neublíží tak, aby ses z toho nedostal. Za to mi dával ty nejlepší magické potřeby. Víš, jaký byl můj plán?“

„Nezájem.“

„Chtěla jsem pro nás dva vytvořit místo, kam spolu utečeme od tohohle nesnesitelného světa, nudných lidí a povinností. Kde by nám bylo spolu hezky. Až bych nastřádala vše potřebné, mohla jsem zařídit, abychom nikdy neměli starosti a problémy. Kouzly bych od nás odehnala nemoci…“ Klářin zoufalý tón utichl. Všimla si, jak se na ni dívá. Jako na odpuzující hmyz lezoucí po jídle. „Ty jeden ubožáku! Debile! Myslíš, že se budu před tebou plazit a prosit tě o odpuštění? Jsem jako ty – Prapůvodní. Mohli jsme tvořit dokonalý pár. Ty sis ale vybral namísto lásky moji pomstu. Máš ji mít.“

Klára k němu přešla a ruce mu položila na obě strany hlavy. Bránil se, ale sevření stínových postav bylo nad jeho síly. Přiblížila se k němu tak, aby se jejich čela navzájem dotýkala. Nadechla se, zavřela oči a vyslala k němu kouzlo utrpení. Ačkoliv tady bude stát jako nyní, ve své mysli bude přesvědčený, že prožívá muka….

Něco ji však přimělo učinit krok dozadu. Jejich čela se rozpojila. Artur využil jejího překvapení a celou svou mysl soustředil na jedno: představil si, jak safírové světlo od něho oddaluje stínové postavy. V tu chvíli se vedle něho zjevila Danika. Příšery se začaly od něho odtahovat. A mizet. Kláru opět něco přinutilo, aby couvla. Ta síla se nedala překonat. Ztuhla tělem i myslí, zatímco se Artur osvobodil od stínových služebníků a začal se vzdalovat.

„Něco tě chrání!“

„Připadala ses na špatnou stranu, Kláro.“

„Co to je? Kdo tě brání? Tu sílu jsem cítila už tenkrát u té vily.“

Artur ale neodpověděl. Mizel jí z dohledu. Mysl se jí zalila zlobou, takže si ani nevšimla, že tu byl ještě někdo s ní a bedlivě ji pozoroval. Začala se vracet do reálného světa.

Když otevřela oči, začala si v mysli přehrávat, co prožila v magickém prostoru. Našla první indicii k jednomu ze strážců. Zároveň však poznala, že Artura patřícího k pětici, která je ohrožuje, někdo nebo něco chrání. Pouze jeho anebo všech pět?

Klára opustila magický desetiúhelník a slíbila si, že zjistí víc o tom, kdo brání Artura… a hlavně, jak tu ochranu prolomit.

Z myšlenek Torenaga

Co to znamená být sobcem? Podle starých encyklopedií je člověk-sobec zaměřený jen a jen na své zájmy, bez ohledu, jaký vliv to bude mít na ostatní. V Atlantské říši jsem nebyl sobcem, protože jsem zabíjel a ničil ve jménu Prázdných. Právě díky tomu jsem se dostal do jejich historických záznamů. Kolik krve jsem prolil a lidí zničil, kolik triků a špíny jsem vymyslel, jen aby Prázdní byli na vrcholu moci. I teď jsem se sem vrátil z nesobeckých důvodů, ale to se nyní změnilo. Moje priority jsou zcela jiné, musím být opatrný, abych se neprozradil.

Torenag stál v magickém prostoru. Celý jeho duch se naplnil opojením toho, co právě nalezl za informaci…

V prostoru a čase se vrátil do Atlantidy, aby sledoval svou vlastní smrt. Procházel se po ulicích, kdysi bílých, nyní špinavých od krve a odpadků. Zašel do domu, kde vyrůstal. Vrátil se do okamžiku, kdy tělo jeho otce, matky a babičky ležely groteskně na podlaze a mrtvolnýma očima se dívaly do stropu. Byli to… říkal jim míšenci, kříženci, bestie. Matka patřila k Modrobuněčným, otec k Drakijcům a babička k Prvovznešeným. Mysleli si, že ho předělají a probudí v něm soucit a toleranci. Ubozí tupci. Patrně by je nechal žít, kdyby nebylo oné osudné hádky. Stále si ji pamatoval.

„Stydím se za tebe!“ ječel otec, když zjistil, že za masakr ve zdejších chrámu Laskavého Otce-slunce může on. Jako každý letní slunovrat se do něho přišli pomodlit, zazpívat si a oslavit začínající vládu léta zástupci všech kříženců. Mleli pořád, jak je prastarý řád moudrý a musí být ochráněn.

Armáda Prázdných je zlikvidovala, aniž by se měli čas bránit. Matka brečela a nazvala ho monstrem. Na to si zvykl. Otec se za něho styděl. Vpálil mu do očí: „Já za tebe taky, otče, matko, babičko. Jste odporní… míšenci anebo dáváte přednost slovu kříženci?“ Načež otec pronesl to, co neunesl. „Co jsi ty? Na Zemi jsou jedině Prapůvodní se zcela prvotní DNA, na které to tvoje označení neplatí. My ostatní si neseme posvátný vzorec jiné pradávné rasy. To platí i o Prázdných, tedy o tobě. Jsi taky kříženec... anebo míšenec.“

Torenag tehdy vyběhl ven a zvracel. Slova otce, ačkoliv byla pravdivá, v něm probudila vztek a nenávist. Utěšoval se, že rasa, z nichž vyšli Prázdní, je mnohem lepší než ostatní, protože jedině ona potlačuje ty odporné lidské emoce. Nedokázal však strávit, že ho otec strčil do pytle s ostatními stupidními kříženci a povýšil nad něho Prapůvodní.

Nejprve jich pár nechal zabít. Jen tak, jako odplatu, že Prapůvodní se odlišují. Poté své nejlepší vojáky požádal, aby zlikvidoval rodinu, kterou tak opovrhoval. V příbuzenské linii neměl ani jednoho příbuzného Prázdného.

Torenagův duch pozoroval mrtvá těla členů své rodiny a ušklíbl se. Odešel z domu, o kterém věděl, že zanikne s jeho rodinou. Vydal se osamělou ulicí směrem k chrámu Prázdných. Ten byl postaven pro něho a jeho věrné kněží Prázdné. Nikdo jiný do něho neměl přístup. V něm obětoval křížence a plánoval strategii, jak zničit tento odporný svět.

V tom na ulici uviděl špinavého mladíka. Ihned věděl, že má před sebou Prázdného. Ten krutý pohled a arogantní způsoby, nitro bez emocí nemohli patřit nikomu jinému. Proti němu kráčela stará žena oblečená do prapodivných hadrů. Torenag ji znechuceně pozoroval. Umazaná v obličeji i na rukou, rozčepýřené šedé vlasy, kolébavá chůze… a navíc Jasnocitná. Když se mladík a stařena střetli, mladík ji odstrčil tak surově, že spadla a hlavou se udeřila o zeď domu. „Ty jedna špíno, kliď se mi z očí.“

Stařena ho probodla zlým pohledem. To ho navztekalo tak, že ji sebral ze země a ještě prudčeji ji odhodil dál. Zahekala. Hlavou narazila o tvrdou zem. Pod její hlavou se objevila krev. „Díky,“ zasténala.

To mladíka vyvedlo z míry. Stařena se ještě z posledních sil usmála a zachrčela. „Umírám s potěšením. Jsem ráda, že kvůli tobě, jednomu z Prázdných.“ Mladík se šklebil, určitě si myslel, že jí haraší v umírající mysli. Stařena však šeptavě dodala. „Lidé právě popravují kněze Torenaga. A se mnou zemře tajemství, jak by se mohl vrátit na Zem.“

Stařena naposledy vydechla. Mladík nad ní lhostejně mávl rukou, zatímco duch Torenaga stál jako zkamenělý a stále si opakoval: „…se mnou zemře tajemství, jak by se mohl vrátit na Zem.“

Existuje opravdu naděje, že by se mohl vrátit do pozemského světa a mít tělo z masa a kostí?

Torenagův duch se přesunul k náměstí, kde jeho tělo připoutané k hlavnímu pilíři zasáhlo dvacet očarovaných šípů. Vykřikl, ale vzápětí jeho hlava klesla bezvládně dolů. Kněžka v temně hnědém hávu se zlatými magickými symboly vyšitými po celém oděvu pronesla zaříkání. Dvacet kněžek a kněží vytvořili okolo mrtvého těla kruh, který nedovolal Torenagovi, aby se vyprostil z magické dimenze. Jeho tělo hnilo na pilíři dlouhé týdny, každý Atlanťan se mohl dívat, jak se nechutně rozkládá tělo nejvyššího kněze Prázdných.

Jeho duch se na tu scénu díval se smíšenými pocity. Zloba ustupovala. Začal přemýšlet o tom, že se opět bude moci ocitnout pevnýma nohama na zemi světa, který pak zničí.

Torenag rázem pochopil, kam má jít. V Atlantidě je jediné místo, kde se může ukrývat tajemství, jako je toto.

Palác tajemných mnichů byl už zčásti rozbořen. Jeho zásluhou. Ještě předtím, než byl chycen a odsouzen Nejvyšším Atlantským tribunálem, se mu podařilo zničit budovu, která ukrývala spoustu nepohodlných tajemství. Skupinka mnichů, kteří tu žili, měla za úkol jediné. Hledat po všech dimenzích a nejdávnějších archivech tajemství, která by pomohla lidstvu vyvarovat se nebezpečí zániku. Nenáviděl je. Meče a šípy jeho armády pobyli všechny den předtím, než ho zatkli pro velezradu Atlantské říše za otrávení Pramene. Když ho vedli do vězení, budovu tajemných mnichů „zdobily“ polorozbořená věž, zničená brána, rozbitá okna, poškozené zdi a mrtvoly.

Torenag kráčel vstříc svému rozsudku s klidným srdcem. Jeho duch vešel do zaniklého paláce. Obrovské místnosti zely prázdnotou, vše pokrýval prach a špína, některé zdi napadla plíseň. Knihy různých velikostí nadále stály v policích jako hlídači, kteří nemají vlastně co hlídat, přesto tu stojí a čekají, až je někdo bude potřebovat.

On jim nyní vyhoví.

Torenag nepotřeboval fyzické tělo k tomu, aby pronikl do obsahu magických knih. Jen tak tam stál a vciťoval se do jejich obsahu.

Až to našel. Hltal každičké slovíčko. Ta naděje opravdu existuje.

Zjistil, že se jeho plán částečně kryje s touhou zničit Pramen. Potřebuje k tomu: strážce Pramene, pět zástupců z lidského světa, kteří jsou ochotní chránit strážce Pramene za každou cenu a jejichž síla je posílena posvátným svazkem nějakého společenství.

A krev jednoho z nich. Krev toho, který se obětuje.

Torenag cítil, že je s ním někdo v místnosti. Prudce se otočil. Uviděl mnicha - postaršího muže s orlím nosem, prořídlými bílými vlasy rozčepýřenými do všech stran a vrásčitou kůží. Mezi nažloutlými zuby zářil jeden zlatý. Působil jako žebrák. Torenag však cítil jeho nesmírnou moc, která muži umožňovala, aby ho viděl, i když je duchem a vrátil se sem v čase a prostoru. „Co civíš?“ houknul na něho Torenag.

„Ještě nikdy jsem se nesetkal s duchem zrádce, kterého proklela celá Atlantida.“

„Zasloužila si to.“

„A ty si zasloužíš to, co ses tu dozvěděl.“ Torenaga jeho slova vyvedla z míry. Vždyť odhalil tajemství, jak se může opět zrodit na Zem. Mnich se zvedl, chňapl po jedné knize a moudře se usmál. „Moc ti to přeji.“

Torenag k němu přistoupil a chtěl mu ke krku přiložit magický meč. Narazil však na ochranu, kterou ani jeho meč nemohl překonat. Tenhle otrhaný stařec musí být pěkně mocný. Jako by mu četl myšlenky, potvrdil: „To jsem.“ Zalistoval v knize a obrátil se k Torenagovi. „Podívej se na ten obrázek.“ Ukázal mnich na list s ilustrací. Na ní vlk a jaguár stojí před pěti strážci v maskách. Obě zvířata cení zuby na Torenaga. Stařec moudře zakýval hlavou. „Světlokrevní a jejich skupina zachrání Pramen a zničí tě.“

Vše zmizelo. Torenag stál opět v magickém prostoru. Ignoroval starcova slova. Nadešla chvíle, na kterou čekal řadu tisíciletí.

Společenství safírového srdce: Past - Část 6. - již brzy

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 4.

Společenství safírového srdce: Past - 3. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - 4. část

Ze zápisů Společenství safírového srdce

Rytířka Arella z andělských triád: některé věci dostaly na tomto světě punc zla, ačkoliv si to nezaslouží. Vezměte například peníze. S penězi můžete pomoci zvířecímu útulku, můžete si koupit počítač, kvalitní stravu či hezký dárek pro někoho milovaného. Anebo se můžete stát hamižným, získávat peníze podlým způsobem a kupovat za ně špatné věci, podplácet lidi a podporovat neřádstvo. Za to však nemohou peníze, za to mohou ti, kteří s nimi tak nakládají. Na penězích není vůbec nic špatného, jsou neutrální. Společnost však poškodila jejich pověst. Stejně na tom je magie. Není zlá, ani dobrá. Je nestranná, to člověk ji využívá či zneužívá.

Kamil ukázal na postel a snažil se tvářit nazlobeně: „A co já?“ Aran, šedostříbrný vlk Arelly, si jako obvykle zabral Kamilovu postel. Tentokrát se na ni roztáhl tak, že se tam vedle něho jen tak tak vešla Arella. Zjevila se Kamilovi bez bílého pláště a honosných šatů, přesto si však nechala čelenku se safírem. Kamila ihned napadlo, že jí ta bílá košile a sedřené džínsy sluší, ale ta čelenka je k modernímu oblečení trošku divná.

Kamil si sedl na starou otáčivou židli. Chvíli si povídali o tom, co se stalo v přítomnosti rytíře Síria, což Kamil zakončil udiveným: „Kdybys viděla Julii, vypadala jako pominutá, když z něho páčila odpověď.“

„Jako Jasnocitná určitě vycítila, že jde o alarmující věc. Sírius není zrovna nadšený tím, co nalezl v pradávných materiálech o záchraně strážců a Pramene. Julie to vycítila, a proto se dožadovala odpovědi.“ Kamil se s hrůzou podíval na Arellu, ta mu pohled vrátila, ale náhle mu připadala jako andělský generál, který by mohl velet nejvyšším legiím. I její hlas zněl panovačně. „Teď se ale nebudeme o tom bavit. Jste tím tak posedlí. Přitom je to, jako byste se v druháku na gymnáziu obávali toho, co budete dělat, jestli propadnete ve třeťáku na univerzitě.“

„To je něco ji…“

„Ne, není. Kamile! Uvědom si, že pokud se budete soustředit na to, co teprve může nastat, uniknou vám důležité věci, které se odehrávají tady a teď. To je velká chyba, protože právě přítomnost rozhoduje o tom, co se stane v budoucnosti.“

„Promiň.“ Kamil sklopil oči a studoval díru džínsů na koleni. Její hlas zjemněl. „Vím, že vás to děsí, ale třeba to odvrátíme. A teď…jak vy říkáte na Zemi… z jiného soudku.“

„Líbí se mi, když používáte tenhle výraz: na Zemi.“

Rozesmála se tak, až její vlk zastřihal ušima a divil se, co se děje. „Bože, proč se ti to líbí?“

„Budeš se smát.“

„Vždyť se už směju.“

Ano, smála se, což zbožňoval. Miloval její úsměv, vlastně ji miloval celou. Věděl, že to je jiná láska, než ty, které prožije tady na Zemi. Přesto cítil – podobně jako Martin – že jde o nejsilnější druh citu, který kdy může prožít. „Víš, připadám si tak nějak důležitý. Pomáhám někomu, kdo není ze Země. Jakmile řeknete tahle slova, připomenu si to. Já, obyčejný kluk, mám to štěstí, že znám anděla a další rytíře z jiného světa.“

„Mám tě ráda, Kamile, jako jeho,“ ukázala na svého vlka a Kamila zalila vlna toho největšího štěstí. Nechtěl se prozradit, a tak se raději zeptal, o čem chtěla původně mluvit.

„O Kláře.“

„O té psychopatce?“ Kamil cítil, že spadl z Nebeských výšin radosti do hluboké propasti zklamání. „Je hnusná. Přidala se k Radkovi. Sama jsi říkala, že je dokonce horší než on.“

„To ano, ale Klára nám v jedné věci dost pomůže.“

Kamil nevěděl, zda se má smát anebo se zeptat, jestli se nezbláznila. Zvolil zlatou střední cestu a sarkastickým tónem pronesl. „Jo, tak to určitě ráda udělá.“

„Nemá na vybranou.“

„A ona už o tom ví?“

Arella obrátila oči v sloup. Náhle vypadala tak lidsky. Jako by zde seděl s úžasnou blonďatou holkou (o trochu starší než on) a drbali o tom, co se děje na jejich školách. Arelliny modravé oči se na něho zakoukaly s trochou posměchu. „O magii toho moc nevíš, co?“

„Babička spíš studuje astrologii a karty.“

„Tak poslouchej. Hmotný svět, jako je ten váš, má nejen fyzickou dimenzi, ale i tu magickou. Ta je jen a jen vaše a podléhá určitý zákonům.“

„O tom mluvil Sírius.“ Kamil vyprávěl Arella o tom, co se dozvěděli. Nadšeně na to navázala. „To mám na mysli. Když ve staré Atlantidě zakázali Torenagovi přiblížit se k vaší magické dimenzi, musel poslechnout. Dokud někdo ze Země ten magický příkaz nezrušil. To je zákon. Platí to ale i obráceně. Chápeš?

„Snažím se, ale moc mi to nejde.“

„Když lidé chtějí hledat něco v jiných magických sférách anebo něco z nich k sobě přilákat, musí si sami otevřít bránu.“ Kamil se mračil. Arella sklopila oči ke svému vlkovi a hladila ho. Najednou se zvesela podívala na Kamila: „Jak vy říkáte na Zemi,“ zdůraznila poslední slovo, „tak tedy po lopatě.“ Kamil se zasmál, ale hned zase napjatě poslouchal. „Představ si dům se zahrádkou. Dům je Země, zahrádka symbolizuje magickou dimenzi. Pokud se chceš z ní zajít podívat do jiných zahrad a domů anebo někoho pozvat k sobě, musíš otevřít její branku. Jedině někdo z vašeho domu… tedy z vašeho světa… to může udělat.“ Očividně to začal chápat, a tak Arella už jen dodala: „Dokonce ani já nemůžu otevřít vaši magickou dimenzi. To musí udělat někdo ze Země.“

Kamil si skousl ret a poté to opatrně zkusil. „A v tom nám pomůže… Klára?“

„Ano, jako zdatná čarodějka ví, že se bude muset porozhlédnout po jiných magických sférách, a tak otevře „onu branku“. Nikdo z vás neovládá magii natolik, aby to dokázal, takže to za vás udělá Klára.“

Kamil si zamyšleně dal vlasy za ucho. Pár sekund pokoji panovalo v pokoji ticho, které přerušilo jen zívnutí Arana a hluk projíždějícího auta ulicí.

„Zní to jednoduše…“ Kamil se odmlčel. Náhle ho napadla myšlenku, kterou chtěl ihned zahnat a poslat ji pryč, ale nešlo to. „Arello, jakmile Klára začne pátrat po strážích, kteří nejsou lidé, nemůže přitom narazit na vás, rytíře Společenství?“

Arella se dotkla své čelenky. „Proč myslíš, že ji dnes mám?“

„Ona tě chrání?“

„Safír je jedním z nejmocnějších ochranných amuletů, Klára by mě nenašla, ani kdybych stála metr od ní. To ale neplatí pro vás, protože prioritou vašeho safíru je ve vás posilovat sílu a dodávat vám odvahu. Ochránit vás může jen do jisté míry, protože ani náš talisman nemůže na Zemi rozvinout celou svou moc.“

Kamil chápavě přikývl, pak ale ukázal na její čelenku. „V minulosti jsi ji ale někdy neměla. Jestli začne čmuchat v jiných časových vrstvách, může tě najít. Nejen tebe.“

„Ty nás pěkně podceňuješ,“ Arella vstala, Kamil taky. Laškovně do něho drkla a ukázala na vlka. „S Aranem jsme už dávno zametli stopy po nás všech, kdo se občas vydal do vašeho světa bez čelenky. My totiž máme jednu výhodu.“

„Jakou?“

„Strážci sice nejsou lidé, ale jsou spjatí se Zemí. Nemohou po sobě zamaskovat všechny stopy. My ze Společenství jsme tak moc omezení ve vašem světě, ale naopak můžeme nechat vytratit každičký otisk, který tu po nás zůstal. Nám rytířům vyhovuje, že o nás vědí ti, kterým pomáháme. Co se týče ostatních, rozhodujeme se my,“ Arella zdůraznila s rukou na hrudi, „komu se ukážeme. Klára určitě nepatří mezi ty, kteří by o nás měli vědět.“

Vlk zavyl. Arella ho přivolala. Vyskočil na všechny čtyři a seskočil z postele jako by snad neexistovala gravitace. Rázem oba zmizeli. Kamil vzdechl. Kdykoliv ho Arella opustila, cítil se najednou sám. Vzal mobil, juknul na display, kde stálo 23.58. Martin by ještě nemusel spát. Užuž chtěl klepnout na kontakty, když v tom ho zaujal papírek ležící na jeho polštáři. Tam přece seděla Arella. Odhodil mobil a vzal si papírek.

Byla na něm napsána jedna věta a pod ní příkaz: Spal ten papírek. Ihned.

Kamil si náhle připadal jako ve snu. Jako nějaký robot si došel pro sirky a starou keramickou misku na svíčky. Ještě jednou si přečetl větičku nad příkazem, chtělo se mu zvracet. Udržel se však. Vzal sirku, škrtl o krabičku a zapálil papírek. Hodil jej do misky a zíral, jak se mění v jemný popel.

Papír shořel. Nikoliv však to, co je napsáno osudem.

Sedl si na postel, setřel rukávem slzu, která se dostala ven, ačkoliv se ji snažil zadržet. Byla to slza smutku. Anebo snad i něčeho jiného?

Nechtěl si to přiznat, ale ten vlk uvnitř se dožadoval, ať je k sobě upřímný. Ano, byl tak smutný a bolelo ho srdce, a přesto měl v srdci ještě jiný pocit. Úlevu.

Styděl se. Styděl se tak moc, až praštil do polštáře a do setmělého pokoje zašeptal: „Ne, my to nenecháme zajít tak daleko.“

Jeho vlčí síla a instinkt tomu však nevěřily.

Z myšlenek Radka

Připouštím, že jsem k mé tetě asi něco cítil. Věčně mě otravovala s tím svým poučováním, že ubližovat není hezké a člověku to nic nepřináší. Nudila mě, ale byla jediným člověkem na tomhle prašivém světě, kterému na mně záleželo. (Pokud nepočítám Jirku z gymplu.) Nudila mě, nesnášel jsem její kecy o soucitu a lásce. Vytáhnul jsem z ní, že mě lituje. Vysmál jsem se jí. Já jsem naopak rád, že nic necítím, že si mohu brát emoce jiných a že ublížit někomu je pro mě tak normální jako dýchat. Byla hloupá a naivní. Klidně se však obětovala, aby se mě snažila naučit být lidštějším. Nechápu tu její pitomou dobrotivost. Ani nechci, přesto na ni občas myslívám. I na Jirku.

Radek zlehka položil ruce na dívčiny tmavé vlasy svázané do copu, který byl tak dlouhý, že dosahoval až téměř k podlaze, když před ním klečela. Podle občanky jí bylo devatenáct, Naďa ji našla na diskotéce. Byla přiopilá, z úst ji vycházel pach kouře. I když se ocitla tady, stále ještě se chovala jako utržená ze řetězu. Nejprve tancovala, svíjela se a snažila se ho svést. Absolutně nechápala, co se děje. Naďa mu vyprávěla, jak si užívala na diskotéce. Na každého se lepila a toužila ho dostat do dobré nálady. Ano, silnými emocemi přímo vibrovala. Po takových vždy bažil.

Teď.

Tlak Radkových rukou zesílil, začal si brát její pocity. Chutnaly sladce bláznivě, tak akorát ztřeštěně. Určitě svým mladistvým nadšením nakazila spoustu kamarádů. Hltal její sílu, zajíkal se jimi. Už dávno se uměl krmit tím nejlepším, co lidská povaha nabízela.

Konečně se začala divit, co se to s ní děje. Chtěla zvednout ruce, patrně, aby od sebe oddálila ty Radkovy.

Pozdě.

Radek sílil, ona slábla. Jeho tělo se třáslo rostoucí rozkoší, její sebou škubalo bezmocí.

Proud emocí a síly pocitů dosáhl vrcholu. Radek se koupal v záplavě energie, která ho nabíjela mocí a uspokojením. Trvalo to několik minut. Poté se tělo dívky svezlo na zem. Ještě dýchala, ale už byla bez života. Bylo mu fuk, co se s ní stane. Diskotéková královnička se ukázala být skvělým dárkem. Naďa stála opodál a spokojeně pozorovala, čím si Radek právě prošel. Její výraz na tváři nasvědčoval, že dychtí být pochválena.

Radek k ní přistoupil. Vzal ji za bradu a zhurta vyjekl: „Byla vynikající, ale nemysli si, že sis u mě napravila reputaci.“

„Budu dělat všechno proto, Ra…, mistře Torenagu, abych to napravila.“

„Ty jedna stupidní náno, moje staré jméno už přede mnou nikdy nevyslovuj.“

Sepjala ruce a ujišťovala ho, že se to nikdy nestane. Snažila se vysvětlit, že si jeho původní jméno připomněla, když vyprávěl o Kamilovi a Martinovi, kteří mu odmítli říkat jinak, než jeho původním klukovským jménem. Její úlisný tón a vytáčky ho však ještě víc rozčílily.

„Světlokrevní jsou bandou kreatur, které nemůžu ovládat! Jen je zničit!“ Hrdě se napřímil a zaječel: „A to udělám! Bez jediné známky slitování! Tak si z nich neber příklad nebo dopadneš jako oni!“

Uklonila se, omluvila se, slibovala hory doly, až konečně Radek mávnul rukou, aby šla pryč a postarala se o „použitý dárek“, který mu už je k ničemu. Když opustila sál, Radek se usadil na svůj trůn. Něco ho přimělo zamyslet se. Proč má pocit, že si někdy váží víc těch zvířecích bestií Světlokrevných a odporně sentimentální tety Jasnocitné než Nadi? Šlo o zdatnou Prázdnou, proč ho dovedla vždycky tak vytočit? Ta její úlisnost a podlézavost by ho měla těšit. Ze zamyšlení ho vytrhl příchod Kláry.

Dnes na sobě měla sexy top odhalující dokonale ploché bříško s hezkým pupíkem. Mini sukně odhalovala krásné nohy, přišla bosa. Pohled na její chodila s namalovanými nehty na prstech a stříbrný řetízek pod kotníkem ukazoval, jak dokonale dbá o svůj vzhled. Zlehka k němu došla a políbila ho. S nechutí pozorovala dívku, kterou dva Prázdní sice postavili na nohy, ale jež připomínala výrazem i nejistým krokem bezduchou loutku.

„Zítra,“ zašeptala Klára, když osaměli, „začnu s pátráním.“

„Za to ti splním jakékoliv přání. Co si přeješ?“

Zpříma bez jediného mrknutí se mu zadívala do očí a namísto odpovědi nabroušeně mu vyprávěla. „Dnes jsem v metru viděla Artura. Držel se za ruku s tou ohavnou… trapnou… nesnesitelně patetickou Jasnocitnou. Julií.“

„Ten popis na ni sedí.“

„Drželi se za ruce a hihňali se nad něčím v mobilu. Artur ji dokonce pohladil a usmál se na ni, jako by byla bůhvíco. Slib mi něco.“

„Cokoliv.“

„Jakmile nastane vhodná příležitost, věnuješ mi Artura. Ukážu mu, co znamená zradit čarodějku.“

„A to je vše? Já myslel, že po mě budeš chtít něco důležitého.“

„Pro mě to důležité je.“ Klára se odmlčela. Když opět promluvila, její hlas zněl klidněji, ale tvář stále hořela zlostí. „Dodneška například nevím, jak se mu podařilo odvrátit u té vily mé kouzlo.“

Radek měl dost řečí o Arturovi, a tak si k sobě přitáhl Kláru, dlouze ji políbil a poté důrazně přikázal: „Nedovol, aby tě osobní zájmy a pocity odvedly od toho podstatného.“

„To nedovolím,“ odsekla mu.

Přitlačil ji ke zdi a do ucha ji nepříjemně drsným tónem zašeptal: „Jsi Prapůvodní, přidala ses k nám a složila slib věrnosti Prázdným. Neposlušné přeběhlíky trestáme tvrdě. Líbíš se mi, ale to neznamená, že jsi nedotknutelná. Jestli něco zkazíš nebo mě zradíš, potrestám tě. Hůř, než si myslíš. Rozumíš?“

Klára přikývla. Radek se zvláštně uspokojivým zadostučiněním uviděl v její tváři to, co tam chtěl vidět. Co toužil vidět u všech lidí.

Strach.

V tu chvíli mu došlo, že Prapůvodní lze snadněji zastrašit a zlomit, než si myslel.

Ze zápisů Společenství Safírového srdce

Rytíř Veles – vládce Nebeských výšin: i my v radě musíme o mnohém dlouze diskutovat a poté činit rozhodování. Každý náš krok musí být uvážlivý, protože tím ovlivňujeme pozemské členy. Ačkoliv máme leckdy k dispozici více informaci než pozemští členové, naši situaci to nezlehčuje. Vývoj na Zemi podléhá tolika vlivům, že je i pro nás často složité uhodnout, jaký náš zásah je v tu chvíli nejlepší. Přesto jsme si již po první bitvě byli jistí, že musíme najít dalšího pomocníka. Nastala doba, kdy se v lidských srdcích probouzí zapomenuté pocity na staré rasy a větší smysl zodpovědnosti. Najít dalšího člena Společenství nebylo vůbec nic těžkého.

Rada se sešla na obvyklém místě, v prostoru a času nad pozemskými sférami. Všichni rytíři stáli v bílých pláštích okolo stolu a čekali na krále. Když se objevil, lehkou úklonou ho pozdravili. On je. Vzápětí se obrátil k andělské rytířce a vládkyni z Nebeských výšin: „Myslíte, že bylo správné poskytnout těm dvěma Světlokrevným tuto informaci?“

Namísto nich odpověděl Veles: „Dlouho jsme o tom diskutovali a nebylo snadné rozhodnout se. Nakonec jsme se všichni přiklonili k názoru Moreny a Arelly. Měli by o tom vědět.“ Arella vděčně pohlédla na Velese a navázala na jeho slova. „Kamil a Martin jsou hlavními pilíři této skupiny. Zaslouží si vědět o trošku víc.“

„Navíc,“ Morena ladně ukázala na Arellu, „obě jsme se shodly, že byli Síriovou odpovědí posedlí. Pořád se jim to honilo hlavou a oba se báli stejného. Nyní vědí pravdu. Ta je tvrdá a svým způsobem se jim může zdát krutá, ale zároveň je osvobozuje od jejich největšího strachu.“

Sírius se podíval na obě rytířky a snažil udržet si klid. „Ta Jasnocitná tak škemrala, že jsem podlehl. Nevím, zda to bylo moudré.“

„Jen ať vědí, do čeho jdou,“ zahřměl Perun. Rozhlédl se po všech, ti se na něho dívali s respektem i úctou. Dokonce i král, který navíc nepatrně přikývl. To Perunovi stačilo, aby hrdě pokračoval. „Tím, že je budeme chránit před ošklivou pravdou, jim nepomůžeme. V minulosti jsme se snažili členy seznámit jen s tím, co bylo nezbytně nutné. Jak to dopadlo? Nebyli připravení na to, jak špinavou hru dovedou Prázdní hrát.“

„Ze zkušeností přece víme,“ vzal si slovo Veles, „že v sobě Světlokrevní dovedou probudit ohromnou sílu, když jde do tuhého. Takhle je to, co přijde, nepřekvapí natolik, aby je to zcela ochromilo a odzbrojilo. Až to nastane, budou bojovat dál. Mám ty dva kluky rád. Věčně mě sice přerušují a chtějí něco vědět, za což bych je s radostí přetrhnul, ale do každé bitvy jdou se srdcem.“

Jako vždycky Veles uměl odlehčit situaci. Všichni se rozesmáli. Veles vypadal tak přísně, a přece to byl vždycky on, kdo odvrátil tíživou atmosféru. Vesna se již mnohem méně vážným hlasem zeptala: „Martin a Kamil spálili ty papírky?“

Arella a Morena přikývly, Morena dodala: „I když to ani snad nebylo třeba, napsali jsme to safírovým inkoustem. I kdyby nás neposlechli, Klára by to horko těžko objevila.“

„Je lepší, že poslechli,“ konstatoval Zacharel, „i magie se vyvíjí. Nesmíme nikdy podcenit tak zdatnou čarodějku, jaká proti nim stojí.“

Slovo si vzal Amras: „Zcela ji naplnila bezohlednost, a přece v ní už vyklíčilo semínko strachu. Myslím, že naše rytířky budou mít v případě Kláry nakonec pravdu.“

„Nesmíme ji ale nikdy podcenit.“

„A zcela věřit v její úmysly,“ doplnil Sírius Amrase.

Nikdo již neměl k tomuto tématu, co říct. Král zlehka pokynul k elfímu rytíři Ringerilovi. Ten se lišácky usmál. „Mohu vám s potěšením oznámit, že další člen je připravený.“

Druhý elf, rytíř Amras nadšeně dodal: „A ani to nedalo moc práce. Ihned se mezi námi rozvinula důvěra. Brzy vše pochopila a bez sebemenšího zaváhání souhlasila, že nám pomůže.“

„Kdy nastane první kontakt?“

Ringeril a Amras se na sebe podívali, nakonec odpověděl Ringeril: „Dnes.“

„S kým?“

I tentokrát odpověděl Ringeril. „S Amrasem a Neridou jsme navrhli tu Modrobuněčnou. Všichni souhlasili.“ Nerida pohlédla na krále a příjemně naladěným hlasem mu oznámila: „Mám již naplánované, jak to proběhne. Obě se setkají tam, kde Kamil s Martinem viděli jejího posla.“

Společenství safírového srdce: Past - Část 5. - již brzy

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 2.

Společenství safírového srdce: Past - Část 1.

Ze zápisů Společenství safírového srdce

Rytířka Arella z andělských triád: strach je jednou z emocí. Nic víc, nic míň. Přesto právě strach se umí proměnit v největšího manipulátora, který mistrně ovládá ty, jež mu podlehnou. Ve vašem světě existuje jedno přísloví, které bych já opravila. Oheň je dobrý sluha, ale špatný pán. To není pravda, oheň netouží ovládat. Jde o nesprávné pochopení mocného a užitečného elementu, který se řídí pouze fyzikálními zákony. Toto úsloví totiž jednoznačně popisuje strach. Ten vám v některých situacích může pomoci, ale nesmíte nikdy dopustit, aby se stal vaším pánem.

Kamil a Martin kráčeli Olšanským hřbitovem.

Z Martina úplně spadlo nadšení, s nímž studoval toto místo na internetu. V tramvaji nevěřícně Kamilovi ukazoval stránku Wikipedie, kde se píše, že je tu pohřbeno více než dva milióny lidí v urnových i normálních hrobech a na rozptylových loučkách. Kamil nad tím jen vzdechl a v duchu se ptal: „No a co?“ Potom ho ale zaujalo, že je zde pouze dvě stě kaplových hrobek. „Neříkala nám Vránová, že hrob Radkovy rodiny vypadá jako kaplička?“

„Jo, povídala to. Prý ji nemůžeme přehlídnout, až dojdeme do té části, kam nás nasměrovala.“

„Co jsi to četl?“ Kamil lovil v paměti a pomaličku odříkával: „Něco jako, že je na Olšanech přes šedesát pět tisíc hrobů normálních a dvacet tisíc urnových?“ Martin přikývl. Kamil se mračil, v kapse sevřel safírové srdíčko a ucítil uzel v žaludku. „Mám z toho divný pocit. Tolik tisíců hrobů a jen dvě stě je kaplových hrobek. To si nemohl dovolit každý…“

„Takže Radkova rodina musí být mocná a bohatá, mít velký vliv a dlouhou historii.“ Kamil přikývl, Martin zavřel mobil, zasunul ho do kapsy a po celý zbytek cesty tramvají nad něčím horečně uvažoval, až konečně řekl: „Vždyť mi vlastně nic o Radkově rodině nevíme.“

Kamil povytáhl obočí: „To je fakt.“

„Nijak po tom netoužím,“ znechuceně namítl Martin, poté ale s povzdechem konstatoval, „na druhé straně je lepší znát nepřítele, než o něm nic nevědět.“

Když vstoupili na hřbitov, oba se na chvíli zastavili a zadívali směrem k hrobům. Dva kluci v džínsách s moderními batůžky a světlých tričkách tu působily jako pěst na oko. Stáli tam s tváří příliš vážnou na dva teenagery. Kamila sevřel strach, loktem drknul do Martina, který vypadal stejně zaraženě. Společně vykročili vpřed.

Nemluvili. Pozorovali okolí. Kamenné hroby různých velikostí zčásti pokrývala zeleň. Tato část hřbitova vypadala divoce a starodávně, bylo v tom však něco uklidňujícího. Kamil si uvědomil, že jeho vlčí část tuhle neupravenost a osamělost vítá. Děsil ho naopak pocit, že kráčí vstříc něčemu, co je v naprostém kontrastu s jeho intuicí. „Martine,“ zašeptal, „chceš jít dál?“

„Ne, nechci, ale musím.“ Martin se zastavil a rozhlédl se kolem sebe. „Ty hroby mě nenahání hrůzu. Strachy se ale klepu, když si uvědomím, že mě něco nutí jít k Radkově hrobce. Určitě nás tam nečeká nic dobrého, a přesto se nemůžu jen tak obrátit a odejít.“

„Já taky ne.“

Opět se dali do pochodu. Mlčeli, ale občas se na sebe podívali. To udělali i ve chvíli, kdy došli k hrobce. Vypadala staře a poničeně. Zub času se podepsal na prasklinách ve zdi a opadávající omítce, špinavém otlučeném sklu v okénkách a vstupních dveřích. Hrobka působila impozantně, ačkoliv její vrchní část zakrýval břečťan.

Dveře hrobky se otevřely.

Z tmavého prostoru vystoupil „on“. Stál tam v černé kožené bundičce a kalhotách. Po ulízaném účesu a la „hodný chlapeček a šprt“ ani stopy. Vlasy měl nyní dokonale ostříhány a sčesány dozadu, aby vynikla jeho bledá oválná tvář s dokonalými rty, obočím a pletí. S každým krokem směrem ke Kamilovi a Martinovi bylo zřejmé, že jeho duhovky splývají s barvou panenek. V Hollywoodu by rázem získal hlavní roli ve filmech o upírech. Působil přesně tak, jak je líčí dnešní módní trendy – atraktivně, arogantně, sebejistě.

„Takže jsi neumřel,“ vydechl Kamil, náhle ke svému zděšení pochopil, že v hloubi duše doufal v pravý opak, i když to tak ve škole nevypadalo. V klukovském tričku a s rozcuchanými vlasy a batohem na rameni si připadal najednou uboze a příliš všedně.

„Ale ano, zemřel jsem,“ usmál se jejich bývalý spolužák jako učitel na vykuleného žáčka, „ten Radek nekňuba, Radek hodný studentík, kterému se holky vysmívaly a kluci ho ignorovali… tak ten Radek už nežije. Dnes proběhne poslední část obřadu, při které mě korunují na nejvyššího mistra Prázdných. Radek zemřel, dnes se narodí Torenag druhý.“

„Pro nás budeš stejně pořád Radek,“ pokrčil rameny Martin. Kamil k němu otočil hlavu a přikývl. Poté směrem k Radkovi odfrkl: „Jo. Nikdy v životě tě neoslovím tou tvou novou zkomoleninou.“

„To děláte chybu.“ Když mlčeli, Radek začal vzpomínat. „I když jste se mě jako jedni z mála zastávali a nikdy jste mi neublížili, vím, že jste mě taky považovali za outsidera.“

„Sekli jsme, to se stává.“

Radek povytáhl obočí, Martinův nebojácný ostrý tón ho patrně překvapil. Nemile. Přimhouřil oči a hlasem jako žiletka oba varoval: „Tak už to podruhé neudělejte. Šeredně by se vám to vymstilo. Mám s Prahou velké plány, nepotřebuji, abyste se mi pletli do cesty.“

„Tak to ti slíbit nemůžeme,“ zahihňal se Kamil. Radka to však nepobavilo. Přitočil se k němu, stiskl mu krk a zasyčel: „Dovedl jsem zinscenovat svou smrt, přitom padlo pár obětí. Jestli se nepletu, byl tam i jeden Modrobuněčný a jedna Světlokrevná se vzorem hyeny v DNA. Na základce jsem s tehdejším mistrem Tanukem zlikvidoval svou tetu, ta byla Jasnocitná. Jak víte, potom jsem vyhrál nad Tanukem a zabil ho. Myslíte, že je moudré plést se mi do cesty?“ Radek odhodil Kamila a poté kopnul do břicha ohromeného Martina tak, že spadl na zem. „Varuju vás, klidně vás sprovodím ze světa, když budu muset!“

Kamil a Martin se postavili. Odhodili batohy na zem. Martin si mnul břicho, v jeho tváři se však něco změnilo. Utřel si předloktím nos a nenávistně se podíval na Radka. Ten překvapeně couvnul o krok dozadu. Martin se k němu mrštně přitočil a dal mu pěstí do tváře. Radek vyjekl bolestí a přiložil si ruku k nosu. Když ji odtáhl, na hřbetu uviděl krev. „Ty zvířecí bestie!“ Radek se rozeběhl na Martina, ale Kamil na něho skočil zezadu. Radek ho ze svých zad snadno sklepal. Kamil skončil na zemi. Poté si k sobě přitáhl Martina a chystal se udeřit, Martin se mu však zadíval do očí. Kamil ze své pozice viděl, jak se mu v nich zablýskla jaguáří moc. Radek zaváhal. To Martinovi stačilo, aby do něho vší silou strčil a Radek spadl na zem. Kamil se mezitím dostal na nohy, takže nyní oba dva stáli nad Radkem a Martin za oba vyštěkl: „Už mám dost té vaší Prázdné nadřazenosti. Nech si ty kecy!“

„Vždyť vy jste sem přišli za mnou.“

„Jo, něco mě sem táhlo…“

„Tvůj… tedy pardon,“ Radek arogantně kývnul i ke Kamilovi, „váš zvířecí instinkt?“

Martin se však nedal vyprovokovat. Provrtal Radka dlouhým, odvahou naplněným pohledem a ujistil ho. „Jsem hrdý na to, že jsem Světlokrevný. Táhlo mě to sem, už chápu proč.“ Martin se posunul blíže ke Kamilovi. „Teď víme, že boj neskončil.“

„Dnes se stanu nejmocnějším Prázdným v Praze. Půjdu si za svým cílem. Jestli si myslíte, že se mi můžete postavit, tak se šeredně mýlíte. Ano, máte pravdu. Boj neskončil.“

„To je další varování?“

„Ne, Kamile,“ Radek se postavil, očistil si oděv a na oba ukázal, „tohle už není varování. To je výzva.“

Radek odcházel k hrobce. Kamil směrem k Martinovi zašeptal: „To jako teď bydlí tady? V hrobce?“

Ozval se nepříjemné zachechtání. Radek došel ke dveřím, otočil se a zavrtěl hlavou. „Ne, zde nebydlím. Kdybys věděl, kde bydlím, poklesla by ti brada závistí. Tady se jen občas mihnu, abych svou tetičku, která je tu pochovaná, informoval o tom, že všechno jde podle mých představ a plánů.“ Ušklíbl se a sarkasticky pronesl s pohledem upřenýma k nebi. „Pokud existuje nějaký ten onen svět, určitě se tam musí tetelit radostí.“

Ve dveřích se objevila ženská postava. Radek ji vzal okolo ramen. „Mimochodem, mám na své straně i tuhle krásku. Ukázalo se, jak je mocná… a tím pádem i užitečná. Těšte se.“ Oba zmizeli v kaplové hrobce. Dveře se zavřely. Kamil a Martin vydechli úlevou, ale zároveň se s obavami dívali na dveře hrobky. „Musíme o tom říci ostatním.“

„To musíme.“ Sebrali ze země batohy a Kamil kývnul směrem k východu. „Mizíme odsud.“

„Co nejrychleji.“

Vydali se směrem k východu. Zpod mraků se začaly klubat sluneční paprsky. Oba zvedli hlavu k nebi. Na jejich tvář dopadly sluneční paprsky. „Byl jsi fakt dobrý.“ Kamil se postavil před Martina a zoufale k němu pronesl. „Nevím, co se to se mnou dělo. Měl jsem pocit, že něco hrozného svazuje mou vlčí sílu.“

Martin se zamračil. „Taky jsem něco podobného cítil, ale najednou jako by ten jaguár ve mně chtěl ukázat, že se nenechá zastrašit. Chtěl jsem… šíleně jsem potřeboval Radkovi ukázat, že se ho nebojím.“

„Já jsem dneska vyhořel,“ vzdechl Kamil.

„Ale nevyhořel,“ zaznělo opodál. „I Světlokrevní se občas musí utkat se strachem, aby věděli, jak se toho napříště vyvarovat.“

Z Kamila spadla všechna mizérie, v které se utápěl. Tělo i srdce zaplavil ten nejhezčí pocit. Napřímil se a usmál tak, že i Martin vyprskl smíchy. Kamil do něho drknul. „Hele, víš, jak dlouho jsem ji neviděl.“

Arella v bílém plášti k nim popošla, zatímco její vlk seděl a civěl na havrana sedícího na větvi stromu. Martin se zadíval na černého ptáka, který pozoroval okolí. „Ten už tady seděl, když jsme sem přišli.“

„A jo,“ uvědomil si Kamil. Arella vzhlédla nahoru. „Havrani mají velkou moc předvídat mystické události.“

„Cože?“ Martin se zadíval na havrana a on na něho, zatímco Kamil ucítil, jak z něho padá děs, který cítil u hrobky. Začal chápat slova Arelly. S upřeným pohledem do tmavých oček si v duchu slíbil: „Vlčí sílo, už tě nikdy nebudu svazovat strachem. To ti slibuji.“

„Tam, kde jsou havrani, tam se děje nebo se stane něco mystického.“

„Což v našem případě znamená?“ Martin odvrátil hlavu od havrana a dychtivě se zadíval na Kamila a Arellu. „Souvisí to s Radkovou holkou?“

„To v žádném případě,“ Arella zavrtěla prudce hlavou, až se zatřásly pramínky zlatavých vlasů. „Havrani jsou pozitivní poslové, ačkoliv Prázdní dělali vše možné, aby je očernili. Havrani nosí ve své duši smysl pro spravedlnost. Ti se nepřidávají k těm, co druhé utlačují.“

„Měl jsem z ní strach, když jsem ji tam uviděl.“

„Kamile, proč ty výčitky? Tvá intuice je správná. V jistém slova smyslu ona je teď horší a nebezpečnější než Radek.“ Kamil a Martin se na sebe podívali. Kamil pookřál, Arella ho uměla vždy povzbudit, zato Martin se teď tvářil jako zoufalec. „Když jsem se na ni podíval, má jaguáří část chtěla začít řvát a zaútočit na ni.“

„Tak tohle si moc dobře uchovej v mysli a srdci, Martine.“ Arella je vzala okolo ramen. Bílý plášť je zčásti skryl, takže se cítili ještě více chránění. Přesto jim její slova naháněla hrůzu. „Spojenectví s Radkem, tedy mistrem Prázdných v ní posílilo to nejhorší. Zatímco vaše Světlokrevná část ve vás probouzí vše dobré, ona nastoupila cestu ruku v ruce se zlem.“ Arella se postavila proti nim a váhavě, jako když se někdo snaží uhodnout odpověď, dodala: „Podle nás rytířů jí ale brzy začne mrzet, že se spojila s Prázdnými.“

„Od nich se ale přece nejde jen tak osvobodit.“

„V tom máš Martine pravdu, ale některé věci se dají dělat tajně.“

Arella se usmála. Vlk zavyl, havran zakrákal a uletěl pryč. Arella se za ním dívala a záhadně se usmívala.

Z myšlenek Radka

Nenávidím je. Nejraději bych je byl na tom hřbitově zabil. Tak proč jsem to neudělal? Měl jsem u sebe malou vystřelovací dýku. Proč jsem to nedokázal? Asi proto, že obdivuji jejich odvahu. Kamil byl tentokrát zamlklejší, ale ten vlk v něm má nesmírnou sílu. Martina jsem podcenil. Nevšímal jsem si ho a takhle to dopadlo. Nikdy se mi nestalo, aby nade mnou někdo stál, já jsem ležel u jeho nohou, a ten druhý na mě bez špetky úcty vrčel. Ty jeho jaguáří oči mě vyděsily. Jedině Světlokrevní se mi umějí postavit. Obdivuhodné. Rád je zničím. Všechno má ale svůj správný čas. Dnes na mě čeká den „D“, který znamená osudový zlom v mém životě… a také pražské komunity Prázdných.

Radek seděl na vyvýšením stupni v honosném křesle připomínající trůn. Cítil, jak v něm sílí hrdost. Za chvíli se završí obřad, během kterého bude korunován na nejvyššího mistra Prázdných. I když zná v Praze několik zdatných mistrů, ani jeden nedisponuje takovou silou jako on. Prázdní nejnižšího prvního stupně se budou před ním plazit, aby si získali alespoň špetku jeho zájmu. Prázdní druhého stupně splní bez jediného slůvka každý jeho příkaz. Prázdní-mistři ho budou respektovat a pomáhat mu, jak si jen bude přát. V novodobých dějinách Prázdných dosud nevládl tak mladý mistr jako on.

Přehodil si nohu přes nohu a pohledem, v němž se mísila arogance a nekompromisnost, se rozhlédl po sále bez oken. Mísila se zde kýčovitost luxusu a elegance historického stylu. Cihlové zdi částečně zakrývaly drahé obrazy s tématy lovu zvířat či trpících lidí. Pruh drahého koberce se táhl ke křeslu vyrobeného ze zlata a temně rudého sametu, jehož opěradla zdobily rytiny a drahé kameny. Ostatní židle v místnosti byly kovové, stejně jako vysoké svícny s tlustými hořícími svícemi. Stoly podél zdí zaplňovaly stříbrné mísy s dokonale naservírovaným jídlem.

Početná skupinka hostů v tichosti čekala, až se jejich nový mistr zvedne a promluví.

První část rituálu korunovace proběhla v hrobce. Zde se během magického rituálu zřekl své nynější osobnosti. Zatratil svůj nynější způsob života. „Ten kluk Radek“ opravdu zemřel. Nad mrtvým tělem dřívějšího mistra Tanuka pronesl přísahu, že se stává jeho nástupcem. Jeho tělo poté zapálil a část popela smíchaného s magickým elixírem vypil. Tím do sebe vpravil sílu předešlého mistra. Druhá část rituálu se konala minulý týden. Tehdy za pomocí magie přivolali na svět mocného Torenaga I. Duch prastarého mistra Prázdných mu udělil souhlas používat jeho jméno. Posílil v něm sílu Prázdných a očaroval jeho mistrovskou dýku.

Nastal čas uzavřít rituál korunovace.

Radek se postavil. Všichni se poklonili a upírali zrak k chlapci, který se proměňoval váženého samovládce. Rozhlédl se po nich se směsicí nadřazenosti i přísnosti. Na Naďu, která se snažila, aby si u něho šplhla, dokonce se znechucením. Nasoukala se do průhledných šatů a na krk si nechala vytetovat jeho jméno. Koho by přitahovalo její vyhublé tělo a podlézavost? Naďa jeho pohled pochopila jinak. Přistoupila k němu, padla mu k nohám a objala ho v oblasti kolem. „Díky ti, Torenagu, že jsi mě nechal žít, i když jsem tě tak zklamala.“

„To tedy ano,“ odfrkl Radek, „donášela jsi na mě Tanukovi.“

Naďa se ještě intenzivněji přitiskla k jeho nohám. „Prosím o odpuštění. Poučila jsem z té nehorázné chyby, žádám tě na kolenou, abys mi to věřil a dal mi ruhou šanci.“

Odkopl ji a ona tvrdě dopadla na podlahu asi o dva metry dál. Radek k ní přistoupil, položil ji nohu na levé rameno. „Odteďka mě budeš poslouchat na slovo.“

„Slibuji.“ Radek přitlačil na její rameno. Špička lesklé boty se dostala k Nadině tváři, která zoufale vyjekla: „Přísahám. Přísahám, můj pane!“

„To jsem chtěl slyšet.“ Otočil se a kráčel zpět ke svému trůnu, přitom chňapnul po Milošovi a hodil jím proti zdi. „Ve škole ses mi posmíval,“ zasyčel směrem k němu. Miloš se pomaličku zvedal, přičemž ze sebe přerývavě dostával. „Mistře…Torenagu toho budu… nadosmrti… lit… litovat.“

„Brzy se najde způsob, jak to napravit.“

„Udělám pro tebe cokoliv.“

„To ano,“ sladce souhlasil Radek. Načež opět změnil tón a kyselým tónem dodal: „Po obřadu si promluvíme, mám pro tebe úkol. Od nynějška budeš mýma očima a ušima, hlavně ve škole.“ Miloš nadšeně kýval hlavou. Vypadal směšně, to mu ale nebránilo v tom, aby se spokojeně hihňal, když zjistil, že se na něho jeho mistr už tak nemračí.

Radek pokynul ženě v saténových šatech s úzkými ramínky, aby mu přinesla sametovou podušku s pomůckami. Usmála se na něho, působila elegantně a sebevědomě. Radek ji pohladil po nahých ramenech. Zálibně se zadíval na její plné rty nalíčené příjemně vonícím leskem. Natáhla se k němu a políbila ho. Spokojeně přikývl a vzal si z podušky flakonek se symbolem Prázdných. Otevřel jej, poté vzal dýku a špičku strčil dovnitř skleněné lavičky s kovovým zdobením. Když ji vytáhl, začala ze špičky kapat temně rezavá kapalina. Odložil flakonek a přiložil si dýku k levé dlani. Zatlačil. Několik kapek krve se smíchalo s kapalinou.

Zahřmělo. Radkovo tělo se otřáslo, až téměř spadl.

Ona ho však zachytila a pomohla mu udržet se na nohou. Radek se napřímil a s rozkročenýma nohama se postavil před svůj „trůn“. Tělo sebou škubalo. Z očí mu vytryskly špinavé slzy. Žíly na zápěstí i na krku vystoupily a potemněly.

Další zahřmění.

Radek se ztěžka nadechl a zvolal: „Jsem připraven.“

Opět zahřmělo. Okolo Radka se začaly zhmotňovat řetězy, které se mu obtáčely okolo těla jako nenasytný had. Zarývaly se mu do oděvu a do kůže. Přesto nevydal ani hlásku, i když mu po tváři padaly slzy barvy rzi. S pevně stisknutými rty se snažil udržet rovnováhu a důstojnost. Řetězy mu pronikaly do těla, kde se ztrácely. Radek se třásl, ale nadále potichu snášel muka rituálu. Když zmizel poslední kousek řetězu, místnost zaplnil hluboký, šeptavý hlas. „Vyřkni to.“

Radek se opět nadechl a skrze zuby nahlas pronesl: „Já, Torenag druhý, přijímám svůj úděl i vládu. Stávám se nejvyšším samovládcem Prázdných v Praze a okolí. Všichni mi budou poslušni, a já naopak budu plnit tvé zásady a přání, vážený Torenagu první. Toť má přísaha tobě.“

Hlas utichl. Radkovo tělo sebou přestalo škubat. Oddechl si, spokojeně se rozhlédl po všech v sále. Cítil, že mu jsou všichni podřízení a že on je jejich pravý pán. Ani jejich rodiny na ně nebudou mít takový vliv jako on. Poslechnou ho, i kdyby to znamenalo zničit všechny své vztahy. Nyní podléhají a patří jen jemu.

Radek s dýkou v ruce přistoupil k prvnímu Prázdnému. Přiložil mu dýku na dlaň a zatlačil. Ve chvíli, kdy se objevily první kapky krve, Radek pronesl: „Patříš mi.“ Postarší muž, již zkušený mistr, hlasitě pronesl: „Ano, patřím. Udělám vše, o co mě požádáš.“ Radek se zadíval do mnohem starší tváře a tělem mu projela vlna naprosté uspokojení.

To opakoval se všemi přítomnými členy. Ti ostatní provedou podobný rituál s těmi, kdo ním prošli, neboť tento obřad zapříčinil, že už jsou ve spojení se svým nejvyšším mistrem.

U Miloše vše proběhlo tak jako u ostatních. Když přišla na řadu Naďa, v Radkově nitru se zvedla vlnu odporu. Přesto vše provedl jako u dalších členů. Naďa však poté chňapla po jeho ruce a políbila mu prsty. Radek se jí vytrhl a odtáhl se. Dýka spadla na zem.

Radek se na ni zadíval. Magická tekutina zašpinila podlahu. To ho rozčílilo tak, až mu zrudla tvář a zaťaté pěsti. „Ty jedna trapná couro!“ zaječel a vrazil Nadě facku. Ta se rozplácla na zemi. Nechápavě, ublíženecky se zadívala na Radka. Ten k ní přistoupil, pokleknul, chytil jí za vlasy a vyštěkl: „Za tuhle ubohou scénu mi seženeš dárek. Víš, jaký mám na mysli.“

„Ano, vážený Torenagu, vím!“

„Tak zvedni ten svůj hubenej zadek a vypadni. Vrať se s ní, co nejdříve!“ Naďa dychtivě přikyvovala. Znechucený Radek neměl daleko ke zvracení. Vyjeveně se na ni díval. Záhy si však uvědomil, že cítí pocit neznámého tepla a myslí proletěla myšlenka: To chceš patřit k takovým bezduchým ubožákům?

Zalapal po dechu. Vzteky. Kopnul do Nadi, která právě vstávala, a sám sebe se zoufale ptal: Co se to se mnou děje?

Společenství safírového srdce: Past - Část 3. - již brzy

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 1.

V nakladatelství Grada mi vyšla fantasy Společenství safírového srdce: Volba. Kniha byla poměrně úspěšná, a tak jsem napsala druhý díl. Bohužel mezitím nakladatelství změnilo zaměření a ediční plán, a tak druhý díl nemohl vyjít. Jsem moc ráda, že jsme se dohodli s portálem Cesty k sobě, který tak ráda navštěvuji, že druhý díl Společenství safírového srdce: Past, uveřejníme zde.

Miluji anděly, elfy a mistry, staroslovanské bohy, zvířata a přírodu. To vše jsem se snažila využít v mé knize, kde se všichni spojují, aby si vzpomněli na starodávnou posvátnou pravdu.

Děkuji Vám všem za zájem o můj příběh a moc si přeji, abyste s ním prožili příjemné chvíle ♥

Pět strážců Pramene. Pět posvátných mečů s jejich kouzelnou sílou.
Pět podmínek.
Pět členů Společenství safírového srdce, plus jeden navíc.
Jedna oběť a jedna ztráta.
Jeden nebezpečný navrátilec. A nepřítel.
Jedna osudová bitva.
Vedoucí k jedinému: k magické pasti, v níž se o všem rozhodne.

Rytíři stojící po boku zakladatele Společenství safírové srdce:
Rytíř Perun - vládce z Nebeských výšin
Rytíř Veles - vládce z Nebeských výšin
Rytířka Morena - vládce z Nebeských výšin
Rytířka Vesna - vládkyně z Nebeských výšin
Rytířka Arella z andělských triád
Rytíř Zacharel z andělských triád
Rytíř Ringeril ze spojeného království Denních a nočních elfů
Rytíř Amras ze spojeného království Denních a nočních elfů
Rytířka Nerida - vyslankyně z vílího národa
Rytířka Danika - vyslankyně z říše jednorožců a pegasů
Rytířka Tiana - vyslankyně z dračího rodu Stříbrnošupinatých
Rytíř mistr Sírius - vznešený mistr astrolog, mág a numerolog

PROLOG

Na místě připomínající mléčnou mlhovinu, kde prostor i čas mají zcela jinou podobu, stálo okolo mramorového stolu dvanáct postav v bílých pláštích. Kápě měly složené na ramenech, takže bylo vidět, že jejich hlavy krášlí šlechtické čelenky odlišné tvarem i materiálem, všechny však s modrým safírem uprostřed.

Třinácté osobě, králi Společenství safírového srdce v bílém plášti se zlatými zdobila hlavu koruna s třinácti modrými drahokamy.

Všech dvanáct postav pozorovalo znepokojeného krále. Rytířka Nerida cítila potřebu doplnit svou řeč alespoň trošku uklidňujícími slovy. „Můj národ teprve zachytil tyto signály, je možné, že jde o…“

Větu však nedořekla. Rytíř Sírius ji přerušil, z hlasu i očí mu vymizel jeho pověstný klid. „Nemyslím, že jde o planý poplach. I síť vyslala podobná varovná znamení. Do magické dimenze Země se dostal duch Torenaga. Navíc, přátelé,“ Sírius se s povzdechem rozhlédl po všech okolo, „už jsem se o tom zmínil minule, daný vývoj odpovídá situaci, která již jednou na Zemi vyvstala. Ve staré Atlantidě. Jak známo, tam to nedopadlo dobře.“

Král zakýval hlavou a poprvé za tuto schůzku promluvil. „Moji ctění rytíři, musíte je vést tak, abychom se vyvarovali toho nejhoršího. Nepřítel je silný. Až moc.“

„Zasáhnout proti němu přímo však nemůžeme, že ano?“

Král se zadíval do andělských očí Arelly a smutně zavrtěl hlavou. V jeho hlase zněl žal, ale zároveň i rozhodnost, když dodal: „Nemůžeme porušit Nejvyšší zákony, které nám velí, že přímý zásah do fyzického světa je pro nás nemožný. Poté by měla právo do boje vstoupit i druhá strana. To by napáchalo na Zemi strašlivou poušť. Pouze v magickém prostoru mimo Zemi můžeme za určitých podmínek přispět přímou pomocí. Za určitých podmínek,“ zdůraznil král.

„Jen jsem se ubezpečovala.“

„Já vím,“ ujistil ji král a usmál se na ni. Přičemž stočil zrak k rytíři Ringerilovi, jako by u něho hledal oporu. Elfí vyslanec se maličko uklonil, jeho oči i tón obsahovaly tak potřebné jiskřičky optimismu. „Přátelé, naše obavy nejsou plané, ale řešme je, až nastanou. Tak jako minule je povedeme tak, aby v sobě našli dostatečnou sílu postavit se nepříteli. Radujme se nyní, že k nim přibude ta, která jim může hodně pomoci.“

Všichni souhlasně zakývali hlavami. Až na krále, který očividně bojoval s tíživými myšlenkami. „Za mé vlády na Zemi disponovali Prázdní mocí, která dovedla i mého bratra proměnit v monstrum. Vlastní bratr mě zabil bez jediné výčitky. Toho se obávám.“

„To se jim tentokrát nepovede,“ pronesla Morena ledově klidným hlasem. „Martina a Kamila nerozdělí.“

Zacharel vyjádřil souhlas, přesto přimhouřil oči a napůl se zeptal, napůl prostě konstatoval: „Je jich ale pět, jeden z nich by mohl být nejslabším článkem. Pokud Prázdní vycítí, že někdo z nich není tak silný jako ti dva Světlokrevní, budou toho chtít využít.“

Rytířka Tiana zcela bez okolků prohlásila: „To určitě zjistí a použijí to. Proto navrhuji, že se musíme soustředit na to, aby se ona nová členka semkla nejvíce s těmi nejsilnějšími dané pětice.“ Všichni souhlasili a Tiana dodala: „Moje dračí intuice mi říká, že rozbouřené nestálé pozemské emoce a city by mohly přivodit zmatek mezi stávajícími členy.“

Ani král, ani jeden z dvanácti rytířů neodpověděli. Krátkou chvíli panovalo napjaté ticho, dokud si nevzal slovo elfí rytíř Amras. „Budeme vše pozorovat a zařídíme se podle situace v daném okamžiku. Nejvíce se zaměříme na to, aby ti dva Světlokrevní posilovali své přátelské pouto. Já osobně do nich vkládám naše naděje.“

Král se usmíval, když ostatní členové v sobě při poznámce o obou Světlokrevných probudili naději. Poté však opět zvážněl a s rukou na hrudi ke všem pronesl hlasem odrážející tíživost situace: „Praha se dostává do osudového bodu v novodobé historii Prázdných. Nesmíme dovolit, aby svůj záměr naplnili tak jako ve starodávné Atlantidě. Musíme ochránit Pramen. Veďte naše členy, posilujte je svou láskou a přízní. Buďte s nimi ve chvílích nejtěžších. Přesto vám dávám příkaz, že vy osobně nesmíte v bitvě o Pramen v žádném případě zakročit.“

„A co když se ocitnou ve smrtelném nebezpečí a půjde jim o život?“ zeptala se Vesna, všichni jí byli vděční za tu otázku. Všichni se ovšem báli jedné odpovědi.

A právě ta přišla.

„Ani tehdy nemůžete přímo zasáhnout.“

***

Ze zápisů Společenství safírového srdce

Rytíř Zacharell z andělských triád: Víte, co je časový třesk? Patrně si to umíte představit, i když čas na Zemi plyne pouze lineárně. Země je škola, kde se lidé učí, že každé jejich rozhodnutí je konečné a posune je v životě dopředu. Ve vašem světě například nemůžete zastavit čas a prozkoumat, co by vám přineslo rozhodnutí A, B a C. Musíte si vybrat jednu z možností a ta vám ukáže, jaké následky jste tím vytvořili. Zde jedině magie pracuje s různými podobami času. Pro nás rytíře, kteří známe čas v úplně jiné podobě, je pěkně zapeklité přizpůsobit se lineárnímu času Země.

Kamil a Martin stáli spolu se Zacharelem v místě, kde nebylo nic než mramorový stůl. Kamil si ihned vzpomněl, že právě tohle místo navštívil, když se setkal s rytíři poprvé.

Zacharel, jehož bílý plášť a světlé vlasy téměř splývaly s okolím, se kolem sebe rozhlédl a vysvětlil: „Nyní jste tu oba, abyste uviděli, co vás… a svým způsobem i nás… čeká.“

„To je sen?“

„Je i není.“ Zacharel pootočil hlavu ke Kamilovi a dopověděl. „Na Zemi právě vládne čas noci. Vy jste se ukládali ke spánku a….“ Nedopověděl to. Lehce provokativně se na ně zadíval a nechal je, ať si snaží vzpomenout.

„Pamatuju si, že jsem odkládal mobil a…“ Martin se zarazil. Podíval se na Kamila. Ten na tom byl stejně. „Psali jsme si esemesky. Martin mi poslal vzkaz, že se zítra staví a…“

Zacharel je ještě na pár sekund nechal usilovně přemýšlet a očividně se bavil. Snažili se na něho mračit, ale nějak jim to nešlo. Zacharel pokynul ke stolu. Všichni tři udělali pár kroků kupředu, čímž se ocitli u hrany stolu. Vycházel z něj příjemný chlad a zároveň konejšivé teplo. Ve svém životě viděli mnohem větší stoly, a přesto tenhle budil dojem, že by svou mocí pojmul celou Zeměkouli.

Nad jeho povrchem se začala ze zlatavých nitek vytvářet síť. Kamil na ni ukázala a nadechl se. Zacharel ho však umlčel, ještě předtím než promluvil: „Ano, to je ta síť, o které jste mluvili s Velesem.“

Martin mlčky pozoroval, jak síť vytváří různé úrovně. Někde se vrstva zdála hustší, někde průhlednější. V určitých částech se objevovaly uzle. Zacharel na jeden z nich ukázal: „To jsou osudové body v dějinách lidstva.“

„Bože, těch je,“ potichu se divil Kamil a Zacharel namítl, „a to přitom vidíš jen určitou část dějin vašeho světa.“

Jejich údiv vzrostl, kdy se jeden z uzlů začal zvětšovat. Nitky sítě se ztrácely, uzel se zvětšoval a kulatil. Když proces skončil, na stole stála skleněná koule, v níž bylo vidět pět figurek, za nimiž se rozprostíraly polorozbořené paláce. Trochu to připomínalo skleněné těžítko, které si turisté kupují domů jako upomínku z Prahy. Na rozdíl od oblíbeného suvenýru obrazec v této kouli vypadal ponuře a vyvolával skličující náladu. Martin se mračil: „Co to je za zruinované místo?“

„Poslední Atlantská říše.“

„Poslední? Co to zname….“ Martin však svou otázku nedokončil.

Koule explodovala.

Střípky se rozletěly do všech stran a mizely jim z dohledu. Ruiny i postavičky byly rozmetány a jejich části potkal stejný osud jako kousíčky koule.

Nad stolem se opět objevila síť.

Zacharel je vzal kolem ramen. „Tento osudový okamžik, který je důležitý pro nastávající boj, byl rozbit na kousky. Ve vašem světě Atlantida zanikla. A přesto svým způsobem nezanikla. My teď musíme najít určité střípky a dát je dohromady. Zapomeňte na ty ruiny, nehledáme Atlantidu, hledáme ty, kteří stáli u jejího rozpadu.“

Z myšlenek Kamila

O prázdninách jsme se já, Martin, Silvie, Julie a Artur často scházeli. Koneckonců nás pojí něco, o čem můžeme mluvit jen mezi sebou. Samozřejmě i nadále pro mě zůstává tím nejlepším kámošem Martin. Světlokrevná síla nás spojila poutem, že ani dva bráchové si nejsou tak blízcí jako my dva. Silvii, Julii i Artura mám ale taky rád. Jen nás někdy mrzí, že nechodíme všichni do stejné školy. Když se totiž dozvíte zprávu, která souvisí s Prázdnými, máte chuť o tom okamžitě začít diskutovat. Tak jako dnes. Ve škole na nás totiž čekala „zpráva-bomba“.

Během prvního dne nového školního roku bývá ve třídách neklidný šrumec. V třídě, kam chodí Kamil a Martin, by momentálně bylo slyšet i kručení v žaludku, jak nezvyklé ticho nastalo. Profesorka Vránová se na všechny dívala pohřebním pohledem. Nikdo nechápal, co se děje, v očích mnohých se začaly objevovat obavy. To ji vedlo k tomu, aby je moc dlouho nenapínala. „Vím, že jste mnozí z vás o prázdninách mimo Prahu, a proto jste patrně neslyšeli tu velmi tragickou zprávu.“

Kamil a Martin k sobě obrátili hlavy. Od chvíle, kdy přijali safírové srdce a probudili v sobě sílu Světlokrevných, uměli více využívat svou intuici. Kamil se zadíval do Martinových očí. I beze slov si vyměnili obavy, že se tato informace nějakým způsobem týká i jich.

„Před dvěma týdny jsem obdržela zprávu,“ profesorka se nadechla a spojila lehce roztřesené ruce, „že váš spolužák a kamarád Radek zemřel při tragické automobilové nehodě.“

Kamil pootevřel ústa, Martin taky. Ani jeden ale nevěděl, co na to momentálně říct. Kamil se nenápadně rozhlédl. Většina spolužáků byla opravdu zdrcená. Hlavně holky nevěřícně zíraly na profesorku, která je seznamovala s podrobnostmi nehody. Když vyslovila „zuhelnatělá těla“, některé holky vypískly hrůzou a pár kluků zbledlo.

Zvláštní, pomyslel si Kamil, ještě před chvílí si nikdo nevšiml, že Radek nepřišel do školy. Koneckonců vždycky patřil mezi školní outsidery. Kamil si vzpomněl na své ohromení, když se ukázalo, že Radek patří mezi nejmocnější Prázdné.

„Chybí i Jirka,“ zašeptal Martin. Kamil nestačil odpovědět. Totéž, ale ve formě otázky právě zavolal na profesorku Filip. Profesorka Vránová si pohladila tmavou sukni a očividně s potěšením odpověděla. „Nebojte se, Jirka sice leží v nemocnici, ale jen kvůli operaci slepého střeva. Brzy se vrátí do školy.“

Třída se proměnila v úl. Každý si něco šeptal se sousedem, někdo psal esemesky. Někteří se otáčeli a vyměňovali si názory. Ačkoliv to byl pro třídu pěkný otřes, zdálo se, že jim pomáhá o tom mluvit a vyměňovat si názory.

„Myslíš, že to je pravda?“ Kamil se mračil a snažil se urovnat své pocity. Z Radka se vyklubal pěkný zmetek. Ten, který na všechny působil jako ulízaný hošánek, by klidně zabil jeho tátu. Zlikvidoval mistra Prázdných, aby zaujal jeho místo. Ovládal Prázdné a nejraději by se stal diktátorem celé Prahy. Na druhou stranu se prostě Kamil neuměl a nechtěl radovat z něčího neštěstí. Martin opatrně zavrtěl hlavou. Přisunul se blíže ke Kamilovi a odpověděl mu na otázku. „Ani ne. Podívej, támhleti dva jsou až moc klidní.“

Kamil se otočil a uviděl Miloše a Naďu, jak se snaží vypadat sklesle, ale moc jim to nejde. Oba patřili k Prázdným, logicky by měli být nejzdrcenější. „Jenomže Naďa Radka nesnášela. Vždyť do ní nechal kvůli nám napálit auto. Té by zrovna chybět nemusel.“

„Zapomínáš,“ ještě tišeji zašeptal Martin, „že Prázdní mají vymyté mozky. Jakmile se někdo stane jejich mistrem, uctívají ho a poslouchají na slovo. Radek nám na Václaváku sliboval, že se co nejdříve stane jejich vůdcem.“ Martin vzdech. „Snad nám o tom něco řeknou… víš, kdo.“

Kamil věděl, že tím myslí rytíře Společenství safírového srdce. Vsadil by svůj nejnovější tablet na to, že Martin doufá, že za ním přijde Morena. Tak jako on dychtil opět vidět Arellu. Ze zamyšlení je však vytrhl podivný pocit, jako by je někdo provrtával pohledem. Zlostným a pohrdavým. Kamil se instinktivně obrátil a střetl se s Naďou. Její oči ztratily lidskost, náhle jako by ho pohlcovala nicota. Srdce mu bušilo jako o závod. Vnitřní hlas na něho vrčel: odvrať se, nenechávej se pohlcovat její nenávistí.

Martin položil Kamilovi na předloktí ruku. Kamil sebou trhnul a konečně se odvrátil od Nadi. Ještě pořád ho ale děsilo, jak moc umějí Prázdní nesnášet ty, kteří k nim nepatří. Profesorka Vránová právě všechny nudila svou dlouhou přednáškou o tom, jak je nutná zvýšená opatrnost na silnicích. Kamil se naklonil k Martinovi: „Fuj, to byl děsný pohled.“

„Přece jsme poznali, jak je silná.“

„To nás před ní chránil Radek. I kdyby šlo o frašku a on byl stále naživu, už není naším spojencem. Naďa nás teď může pronásledovat.“

Martin mlčky přikývl. „Jo, taky z toho nemám radost.“

Profesorka Vránová končila svou nudnou řeč krátkou poznámkou o Radkovi. Se smutným pohledem a maličko roztřeseným hlasem právě říkala: „Chtěla jsem zajít na Radkův pohřeb, rodina si však přála skromný, rodinný obřad. Tak jsem alespoň zašla k jeho hrobce položit kytičku. Kdo má zájem udělat totéž, přijďte za mnou. Popíšu vám, kde najdete hrobku Radkovy rodiny.“

Po pár sekundách ticha se třída věnovala organizačním věcem, které sebou přináší každý začátek školního roku. Během zapisování rozvrhu Martin drknul do Kamila. „Zajdeme za Vránovou, já ji chci vidět.“

„Tu hrobku?“

„Přesně tak. Něco mě tam táhne.“

Společenství safírového srdce: Past - Část 2.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora