Společenství safírového srdce: Past, 9. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 10. část

Ze zápisů Společenství safírového srdce

Rytířka Tiana – vyslankyně z dračího rodu Stříbrnošupinatých: zjistili jsme, že zatímco strážci jsou stvořeni tak, aby se jeden druhému podobali, jejich meče se různí. Například meč ohnivého a vodního elementu mají v sobě živoucí část. Dračí oko může k druhým promlouvat. Já jsem hrdá na to, že se s ním pojí dračí říše. Srdce s křídly umějí obnovit puls životní síly strážců. Meč posledního strážce je záhadný. Neváže se k němu element, ale musí to být něco, co je spojeno ze dvou částí a přesto vytváří celek. Zdálo by se, že posvátné meče nelze jen tak zničit. Bohužel jsme zjistili, že to jde.

 

Odpoledne se Silvie a Martin vydali ke Kamilovi. Artur pomáhal v posilovně, Julie měla školu. Lia slíbila, že se staví až v podvečer. Všichni tři se usadili v kuchyni, jedli zmrzlinu a povídali si o všem, co se prozatím dozvěděli, o Kamilově nápadu a o tom, jak dnes Silvie utřela Naďu. „Byla jsi fakt dobrá.“

Silvie si vychutnávala oříškovou zmrzlinu a Martinovu pochvalu. „Naďa je mrcha, dlouho jsem nemohla přijít, jak ji usadit.“ Zahihňala se, ještě než do úst přenesla další lžičku, zeptala se: „Už vás napadlo, kdo pomohl Martinovi zneškodnit Kláru?“

„Morena mě ujistila, že i jim to připadá divné.“ Martin se ještě teď oklepal hrůzou, když si vzpomněl na útok Kláry. „Ta psychopatka… ta prdlá nána ale prosila tak úpěnlivě, že to musel být někdo pěkně mocný.“

„Arella mi říkala, že to zjistí a dají nám vědět.“

„Kluci, vám není divný, že Miloš a Naďa nám dávají ve škole pokoj? Chovají se až děsivě normálně.“

„O tom jsme už s Martinem mluvili. Shodli jsme se, že nemůžou na sebe zbytečně upozorňovat. Kdyby nám Naďa a Miloš něco udělali, vyšetřovalo by se to.“

„To by jim mohlo přinést komplikace, a to nepotřebují.“

„Asi máte pravdu,“ zahuhňala Silvie a požádala Kamila o piškoty. „Tobě nestačí zmrzlina?“ divil se Kamil, ale stejně vstal, aby je přinesl. „Ty jsou pro ně,“ Silvie ukázala na tři psy s vyplazenými jazyky. Kamil a Martin se rozesmáli. Kamilovi psi uměli naprosto přesně vycítit, kdo je nemůže ignorovat. Kamil donesl sáček s piškoty, ještě než opět dosedl na své místo, prostor uprostřed kuchyně se zavlnil a objevila se rytířka se šupinkami na lících a hřbetech rukou. V bílém plášti, s jiskřičkami radosti ve vínově rudých očích a s lehkým úsměvem rtech. „Těší mě, že jste veselí. U nás v dračí říši se říká, že dobrá nálada může pomoci vyhrát nejednu bitvu.“

„Tiano, rádi tě vidíme,“ zvolal rozjařeně Kamil. Psi radostně zaštěkali.

Rytířka se lehce uklonila jim i psům. „Moje srdce naplňuje štěstí, když mě vítáte. Prázdní zapříčinili, že se draci stali v některých částech světa symboly zla. To nás v dračí říši velmi rmoutilo. Nyní se situace napravuje a mě hřeje, že lidští i zvířecí zástupci rádi vidí, že jsem přítomná v jejich společnosti. Přijměte i mé potěšení, které vyzařuje z mého dračího srdce.“

„Úplně jsem zapomněl, jak kudrlinkovaně mluvíš,“ zasmál se Martin, Silvie však mrkla na Tianu a ujistila ji. „Mně se to fakt líbí. Naše češtinářka by si pochvalovala, jak umíš nádherně používat češtinu.“

Tiana se usmála. „S tím naprosto a s nesmírným potěšením souhlasím. Kamil a Martin naopak používají svůj rodný jazyk tak, že musím přemýšlet, co je vedlo k tak lehkomyslnému používání některých slov.“ Kamil chtěl něco namítnout, ale Tiana ho zvednutím ruky umlčela. „Moc ráda bych se zde s vámi oddávala příjemné konverzaci o lehkých tématech, ale jsem tu z jiného důvodu. Vaši další přátelé tu nejsou s vámi. Mohu znát důvod?“

Vysvětlili, že dnes měli všichni tři nějaký program. Kamil však připustil, že se málokdy sejdou pohromadě. „Snažili jsme se s Martinem a Silvií dát ty tři dohromady, ale moc nám to nešlo.“

Silvie vypadala na brečení: „Lia ale není zlá, že ne?“

Tiana složila ruce v úrovni pasu. Vzdechla. Zaznělo to, až příliš lidsky. I její hlas se změnil, sebejistý a optimistický tón ustoupil lehce smutnému zamyšlenému vysvětlení. „Dračí pocity nejsou tak zranitelné jako ty lidské. My draci nejsme stvoření, abychom se citů a emocí báli. My je umíme pojmout všechny v takové míře, v jaké existují. Vy lidé se ale některých tak bojíte, že děláte vše proto, abyste je potlačili a odehnali. Tím si však ubližujete. Nepřijmout city a emoce zraňuje více než pocítit bolest z jejich přijetí. V Julii, neboť se jedná o Jasnocitnou, je znásobeno všechno lidské. Krásné, ale i to, co lidská rasa nemá ještě zvládnuté. Ona nyní bojuje se strachem o Artura, se žárlivostí na Liu a s obavami, jak dopadne tato bitva.“

Všichni tři poslouchali bez sebemenšího náznaku, že by chtěli rytířku přerušit. Dokonce zapomněli jíst zmrzlinu. Tiana se nadechla, její oči vyzařovaly laskavost. „Vy tři ji nemůžete chápat, protože přijímáte život jiným způsobem. I vy se bojíte citového zranění, ale již si plně uvědomujete, že i to jednou pomine. Anebo se alespoň zmírní tak, že jej přehluší pocit radosti a štěstí v budoucnosti.“

Silvie, Kamil a Martin se po sobě podívali.

„Julii se ocitla v tíživé situaci. Vytvořila si mylnou představu, že je to vina Lii. Tak ji zraňuje, jakmile k tomu dostane příležitost. Otázkou zůstává, co z toho vzejde.“

„Vy to ale tušíte, že jo?“

„Kamile, tušit neznamená vědět. Pouze jedno je jisté. Nyní vy tři musíte zůstat silnými. Jste zdravými pilíři vaší skupiny. Zůstaňte spojenci a navzájem si důvěřujte. Julii, Arturovi a Lie musíte dopřát právo svobodné vůle. Dopřejte jim to, co potřebují, i když to může znamenat, že se vaše skupina rozdělí.“

Konečně se všichni tři vzpamatovali a Kamil za ně zkonstatoval: „Máš pravdu, Tiano. Uděláme to. I když z toho nejsem na větvi.“

Tiana povytáhla obočí, pečlivě se rozhlédla kolem sebe. Patrně hledala, na jaké větvi by Kamil měl být. Když se její pohled zastavil u okna, z něhož viděla na strom v zahradě Studených, zeptala se. „Uniká mi důvod, proč bys na ni měl být.“

Vyprskli smíchy. Martin jí odpověděl. „To v přeneseném slova smyslu znamená, že z toho nejsme nadšení.“

„Rozumím,“ odvětila, ale očividně tomu tak nebylo. Po očku se ještě jednou zadívala na strom. Kamila napadlo, že přemýšlí, jak může souviset „být na větvi“ a „být nadšený“. Rychle se však vzpamatovala: „Dnes jsem tu ale z jiného důvodu.“

Provedla krátký rituál, pomocí kterého vytvořila holografický útvar, jaký použil již Zacharel. I tentokrát se v něm objevil meč s dračím okem.

Oko mrklo.

Tiana se hrdě usmála. Silvie, Kamil a Martin vykoktali pozdravy. Kamil si uvědomil, že ho nesvazuje strach či nepříjemný pocit, ale naopak úcta a obdiv. Dračí oko ho, a nejen jeho, očarovalo zvláštním druhem půvabu a vzhledu, jaký se vídá u fantasty ilustrací.

Oko opět mrklo. Poté místnost zaplnil hlas. Nezněl lidsky, ačkoliv mluvil lidskou řečí. „Meč pro strážce ohnivého elementu chránícího Pramen srdce Evropy byl vytvořen před dávnými věky císařem Xalanisem – Pánem Jiskřivého Rozbřesku, Pojídače lávy a Tvořitele hvězdného souhvězdí Dračí hnízdo.“

„Tento císař byl můj pra-pra-předek. Pocházel z našeho váženého rodu Stříbrnošupinatých. Byl pověstný svou láskou k ohnivému elementu. Miloval svou říši, ale i tu lidskou.“

Nikdo z nich nechápal, zda to Tiana vypráví kvůli nim anebo dračímu oku, ale se zájmem ji naslouchali.

Oko mrklo. Hlas se zbarvil do téměř veselého tónu. „Proto vytvořil pro strážce ohnivého elementu z lidského světa ten nejkrásnější meč, který Země viděla.“

„V letopisech dračí říše jsem zjistila, že se radil s mnoha rádci, přemýšlel dva dračí roky a na jeho výrobu použil plamen ze sopky, kde hoří uctívaný Plamen předků. Vložil do něho nejen magický vzkaz, z onoho dračího oka sálá síla veleváženého Xalanise – Pána Jiskřivého Rozbřesku, Pojídače lávy a Tvořitele hvězdného souhvězdí Dračí hnízdo.“

Oko mrklo. Než hlas opět promluvil, místností se prohnal větřík, který je příjemně pohladil. I Kamilovi psi vypadali potěšeně. Německý ovčák dokonce zvesela zaštěkal a s nakloněnou hlavou k jedné straně čekal na další pohlazení. Luna i Teddy popošli o krok k prostoru. Jemný vánek však ustal a hlas jim oznámil: „Má síla se dotkla vašeho srdce. Pevně doufám, že v něm umocnila naději, protože pro vás nemám dobré zprávy.“

Tiana přešla k Martinovi, Kamilovi a Silvie. Pozorovala je starostlivým pohledem, téměř lidsky mateřským. Postavila se mezi ně a směrem k meči pronesla: „Díky ti za tvou podporu. Můžeš vyjevit vše, co víš. Jsou silní, unesou to.“

Oko mrklo. Hlas zněl méně osobně, trochu více odtažitě a unaveně. „Tento meč se stal vůdčím. Náleží strážci ohnivého elementu, jehož moc odpovídá moci jeho živlu. Pulsuje v něm nejen síla strážce, ale i ta dračí. Císař Xalanis – Pán Jiskřivého Rozbřesku, Pojídač lávy a Tvořitel hvězdného souhvězdí Dračí hnízdo, do něho vložil živoucí energii naší říše. Tento meč, stejně jako ostatní čtyři avšak lze zničit, čímž zaniknou i strážci Pramene.“

„Můžeš nám prozradit jak?“

Oko mrklo. Ozval se vzdech, bolestivý. „Meči-Trýzniteli.“

Oko mrklo. „Váš nepřítel je již začal hledat.“

 

Ze zápisů Společenství safírového srdce

Rytíř Amras ze Spojeného království Denních a nočních elfů: někdy se lidé ptají, zda my rytíři máme někoho raději. To je chybně formulovaný dotaz. Každý byl stvořen tak, aby byl součástí celku, ale zároveň s někým harmonizoval více a cítil se jeho součástí. Například Kamil měl odjakživa rád vlky, a proto k němu Arella, anděl s vlčím ochráncem, cítí silnější pouto. Morena a Ringeril mají blíže k Martinovi, který vždy miloval zimu a jaguáry. Každý z vás patří do celku, a přesto někoho miluje více a právě od těchto bytostí se vám dostává větší pozornosti, čímž se stává toto pouto silnější.

 

Lia a Amras postávali ve stínu mohutného stromu v zapadlé části Stromovky. Amrasovi seděl na předloktí havran. Černá hlavička se nejprve zadívala na mladého elfího rytíře, poté na tu, pro kterou byl součástí její duše a srdce, očima její mysli. „Dala jsi mu jméno?“

„Ano i ne,“ rošťácky se Lia podívala na elfa. „On ho nepotřebuje. Jakmile splyneme, ani já se necítím jako Lia. Stávám se tou, v které se misí moje lidská část a havraní bytí. Ze dvou je náhle jeden.“

„To jsi vyjádřila moudře.“

Lia si vychutnala pochvalu a pokračovala. „My lidé ale rádi všechno pojmenováváme.“

„To ano,“ rozesmál se elfí rytíř a povytáhl obočí, „takže jak mu říkáš?“

„Noční slunce.“

Elf se zadíval na černého opeřence, který se na jeho předloktí hrdě napřímil. „Nádherné jméno. Zcela vystihuje jeho vznešenost, krásu pírek a…“

„….taky to, co cítím, když s ním splynu. Mysl mi zaplaví černá křídla, ale v duši cítím slunce.“

Elfí rytíř by si očividně rád povídal o Nočním slunci, ale lehkým mávnutím ruky přiměl havrana vzlétnout. Ten obletěl strom a usedl na mohutnou větev tak, aby viděl na Liu a Amrase. „Co ses tedy dozvěděla nového?“

Lia se stala jejich informátorem. Všichni už díky ní věděli o rozbroji mezi Klárou a Radkem. Havran se usadil na oknu hrobky, aby pozoroval a poté předal Lie všechno, co se tam odehrávalo během rituálu vyvolání ducha Torenaga. Všichni to ocenili, až na Julii, která odsekla, že jim je absolutně k ničemu šmírovat Kláru a Radka, když potřebují pátrat po strážcích. Lia se ještě jednou sešla se všemi, tentokrát se naopak Julii nelíbilo, že nepřinesla žádné novinky. Artur se přidal na její stranu. Lia utekla pryč. Sedla si na lavičku nedaleko Kamilova domu a rozbrečela se. Kamil k ní přišel a povídali si. Bylo mu nanic z toho, co se ve skupině děje. Lia se rozhodla, že jim bude pomáhat, ale nesmí u toho být Julie. Tu potkala následující den v centru Prahy. Julie ji provrtala nenávistným pohledem, přišla k ní a popadla ji za loket. Jedním dechem ji vmetla do tváře: „Ty můro, drž se dál od Artura! Nedovolím ti, abys mu ublížila.“

Od té doby se setkávala jen s Kamilem, Martinem a Silvií, kterou měla nejraději. Leckdy za ní přišli i rytíři. „Amrasi, Radek poslal několik Prázdných na nějakou cestu. Dal jim spoustu peněz a několikrát jim zdůraznil… počkej, jak jen to řekl?“ Lia zavřela oči a vzpomínala. „Nějak takhle: za každou cenu je přivezte. Ručíte mi za ně. Svým životem.“ Lia otevřela oči: „Můj havran celou scénu viděl, až od určitého okamžiku. Nevím, o co jde.“

„Já bohužel ano.“

Nezdálo se, že se chce o tom Amras dále bavit. A tak si povídali jako dva přátelé, které vůbec nic netíží. Havran odlétal a přilétal. Příroda kolem vyzařovala čarovnou krásu, která dala zapomenout na vše tíživé. Když však Amras zmizel, Lia si uvědomila, jak se cítí osamocená.

Sáhla do taštičky pro mobil a chtěla zavolat Kamilovi. Kolem ní přeletěl havran a hlasitě zakrákal: „Copak Noční slunce, máš pro mě něco nového?“

Havran usedl na větev stromu, sklonil hlavu a zadíval se na ní. Hodila mobil zpátky do tašky a nechala se vtáhnout do havraní mysli. Zavřela oči a dívala se skrze havraní oči na místo, které znala. Centrum v Praze se hemžilo spoustou lidí. Zprvu nechápala, proč jí to havran ukazuje. Poté uviděla postavu, kterou znala.

A druhou.

A taky sebe.

Když pochopila, co se tam děje, ztuhla. Náhle vše dávalo smysl.

 

 

Z myšlenek Radka

Když jsem začal nový život, musel jsem opustit ten starý. Nechybí mi. Moji rodiče jsou idioti. Občas zajdu domů, ale stejně tak nikdo není. Moje matka, Prapůvodní, je buď na klinice plastické chirurgie, kterou vlastní, anebo na večírcích. Otec, to je míšenec z Drakijců, často pobývá u své milenky. Sourozence nemám, měl jsem bráchu, Modrobuněčného. Ten se ale narodil s nemocným srdcem a v sedmi letech umřel. Škola a ti blbci, kteří si myslí, že nejnovější mobil jim zaručuje moc, mně taky nechybí. Jediný, na koho si občas vzpomenu, je Jirka. Zvláštní, původně jsem se s ním skamarádil jen naoko, abych byl ve škole nenápadný. Teď však vím, že to byl asi opravdový kamarád.

 

Kráčel hřbitovní uličkou k hrobce, která mu čím dál tím více poskytovala útočiště, když měl špatnou náladu. Nastával soumrak. Už to slovo v něm probouzelo nelibost. Radek se zastavil, rozhlédl se po divoké zeleni, starých hrobech a šedém nebi. Lehce se otřásl. Nesnášel melancholii připomínající mu, že přichází soumrak města, v kterém od narození žil. Ne že by cítil k Praze něco sentimentálního, ale v těchto dnech mu občas proletělo hlavou, že je nespravedlivé ji chtít zničit. To ona mu dala šanci vést Prázdné. Praha se dá ovládnout jinak než zničením Pramene…

Radek se rozběhl k nejbližšímu náhrobku a kopl do něho. Bolest mu navrátila myšlenky Prázdného. „Proradná zrádkyně!“ zaječel nazlobeně, avšak i zoufale. V duchu si vybavil Kláru a představoval si, jak ji trestá. To kvůli ní prožívá tyhle pitomě patetické nálady. Za chvíli snad bude slintat lítostí, že musí zabít Kamila a Martina.

Ještě jednou kopl do náhrobku, poté do zeleně plazící se po zemi. Nadechl se, vydechl a vydal se k rodinné hrobce. Jako obvykle ho vítala. Věděl, že tohle místo nasáklo jeho energií. Umí s ním splynout a načerpat zpátky typickou lhostejnost Prázdných.

Radek otevřel dveře a strnul.

Rozhlédl se kolem. Zbytečně. Okamžitě mu došlo, že ten, kdo tu zanechal tuhle zářivě bílou obálku, musí být dávno pryč. Vklouzl do hrobky, zavřel dveře a sebral obálku. Sedl si na zem a zamyšleně si ji prohlížel. Žádné jméno, byla zalepená a podle tloušťky odhadl, že obsahuje jediný list papíru. Netrpělivě ji roztrhl a vyndal stránku s textem napsaným rukopisem, který znal.

Začetl se do textu.

Vzkypěl v něm vztek.

Praštil do zdi. Váhal. Bojoval sám se sebou. Když si však vyvolal představu těch dvou Prázdných, o kterých se tu psalo, rozhodl se. Zvedl se a změnil plány. Vyšel z hrobky, opět ji zavřel a rychlým krokem zamířil k východu.

Cestou do vily si uvědomil, že musí být opatrný. Naďa i Miloš nejsou tak pošetilí, aby jim nedošlo, jak o tom incidentu ví. Hlavně ta psychopatická Naďa by mohla hodně pokazit tím, kdyby se neudržela a zaútočila na ta dvě Světlokrevná zvířata.

Radek vstoupil do sálu a dostal nápad.

 

Naďa a Miloš před ním stáli jako služka a sluha z Viktoriánské doby. Mlčeli, drželi vzpřímeně těla a čekali, co pronese jejich pán. Miloš se jako obvykle oblékl ve stylu dokonalého modela. Nemohlo se mu upřít, že umí zapůsobit. Pokud bude poslušný, může si v budoucnu zajistit lepší pozici. Zato při pohledu na Naďu musel držet vztek na uzdě. Přišla k němu šortkách, které se jí zařezávaly do zadku-nezadku a odhalovaly nohy-tyčky, u kterých se nepoznalo, kde je stehno a kde lýtko. Těsné tričko, které by vypadalo na mnoha dívkách sexy, zvýrazňovaly její hruď kostlivce. Byla čím dál tím hubenější. Že by byla aneroxička?

„Dnes jsem se zašel podívat před naší školou. Tedy v mém případě bývalou.“ Miloš a Naďa zpozorněli. „Ze školy právě vycházel Jirka.“ Naďa sklopila oči, s Milošem to ani nehnulo. „Jak víte, byl to můj kamarád.“

„Já myslel, že byl jen zástěrkou, aby ostatní nevěděli o tom, kým jsi.“

„Posloužil mi ale dobře,“ zdůraznil Radek a Miloš okamžitě zjihl. Radek přijal jeho omluvu a pokračoval. „Když jsem ho viděl, jak odchází z gymplu, nepřipadal mi v pohodě. Působil smutně a zamyšleně.“

„To ty dvě zvířecí bestie se mu vysmívali a ponižovali ho,“ Naďa se zadívala Radkovi do očí a slastně dodala, „říkali mu, že je jim z něho na zvracení, že je ubožák, který tam nepatří. Posmívali se jeho vlasům a trapnému oblečení. Znáš je…“

Radek chytil Naďu pod krkem. Ta zachrčela a koulela očima na Radka. „Právě proto, že je znám, tak vím, že mi lžeš.“ Naďa se snažila něco říct, ale Radek zvýšil tisk. Začala rozhazovat rukama. Pozoroval ji se zřejmou nadřazeností a spokojeností. „Pustila sis příliš pusu na špacír. Tohle přesně jsi Jirkovi říkala ty.“ Povolil stisk. Naďa se nadechla a rozkašlala. „Já ti nelžu… Ra…mistře… pane.“

Udeřil ji přes tvář a dal ji pěstí do břicha. Zavrávorala a zahekala bolestí. „A lžeš mi dál. Ty couro vyhublá, celý první ročník jsem musel poslouchat, jak se nám vysmíváš a ponižuješ nás. Znám tě.“

Radek přimhouřil oči: „Kamil a Martin si ho buď nevšímali, anebo se ho zastali. Ti dva jsou příliš hodní hošánkové na to, aby se do Jirky strefovali, když ztratil nejlepšího přítele a je po operaci. Mám pravdu?“ Radek se přitočil k Milošovi, vzal ho za košili a zadíval se mu do očí. Jeho, již tak přísný pohled, zabarvil vztek. Miloš zbledl a bojácně přikývl. Radek ho pustil. „Ve všem,“ zašeptal Miloš.

Naďa couvla o krok dozadu. Vystrašeně dala před sebe ruce a zažadonila. „Odpusť mi, já myslela, že…“

„Co?“ Radek přimhouřil oči a ztišil hlas: „Že když Jirka není Prázdným, že se do něho můžeš dál strefovat urážkami?“ Vypadal ještě nebezpečněji, než normálně. „Jirka mě po celou ani jednou nepodrazil. Zato kvůli tobě jsem málem zdejchnul. Ty jsi mě prozradila. Tanuk mě chtěl nechat zabít!“

Naďa padla na kolena. Škemrala. Slibovaly hory doly. Radek si uvědomil důvod své nenávisti vůči ní. Naďa se před ním pokorně plazí, a přitom ještě před pár měsíci se ho snažila zcela potopit. Tanuk měl rád tyhle tupé typy, kteří jsou „vlezdoprdelkové“. Nechal ji prosit, přísahat, že Jirku nebude ponižovat a několikrát zopakovat, jak lituje svých akcí, když byl Tanuk mistrem.

Pak ji popadl za vlasy, dotáhl ke dveřím a vyhodil ji. Než propustil Miloše, příkře mu poručil: „Budeš ji hlídat, aby na nás neupozornila nějakou hloupostí.“

„Dávám na ni pozor.“ Miloš vzdechl: „I když to není snadné.“

„Co tím myslíš?“

„Stačí málo… například, aby se Kamil něčemu zasmál anebo Martin s hrdostí ostatním ukázal, jaký obrázek vytvořil a…“

„Naďa chce zaútočit.“

„Přesně tak. Díky za sílu, kterou mi dáváš. Jedině tak ji můžu zvládat.“

Radek se chápavě zadíval na Miloše. Začínal mu důvěřovat. Miloš to cítil, choval se vzorově. Jako nyní. Trpělivě, s hlavou vzhůru čekal, co na to jeho nadřízený řekne. „Tanuk ji posiloval, bude se ti jí horko těžko ovládat.“

„Udělám, co bude v mých silách.“

„Mám jiný nápad. Všechno ale musí proběhnout na místě, kde to uvidí spousta lidí, aby na nás nepadlo sebemenší podezření.“

Pokračování – Společenství safírového srdce: Past, 11. část
Autor: Jitka Saniová

 


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Líbí se vám, co děláme?
Rádi byste podpořili provoz internetové televize Cesty k sobě?

200,-

Platba

300,-

Platba

500,-

Platba

1000,-

Platba

Za veškeré příspěvky předem děkujeme!

Zasláním daru dochází k uzavření darovací smlouvy dledarovacích podmínek.
Prohlášení o ochraně osobních údajů darujícího. Platba probíhá prostřednictvím služby

géčko.png verified_by_visa-full-colour.png Mastercard_SecureCode [Převedený].png visa-full-colour-rgb.png visa_electron_2015.png mc_accpt_match_eps.png me_accpt_match_eps.png ms_accpt_match_eps.png