Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past - Část 9.

Společenství safírového srdce: Past - 8. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 9. část

Z myšlenek Julie

Nenávidím ji! Sotva jsem Liu uviděla, sevřelo se mi srdce bolestí a nepříjemným pocitem. Ona nám přinese smůlu, tím jsem si jistá. Silvie mi volala a něco mi o ní vyprávěla. Snažila se mě zviklat. Když mě to přestalo bavit, zahrála jsem Silvii divadýlko, že tedy té náně dám šanci. To se ale nikdy nestane. Nesnáším ji. Mohou mě stokrát přesvědčovat, že by rytíři Společenství safírového srdce nemohly důvěřovat někomu zlému. Prý je Prvovznešená. Akorát tak v tom svým mozečku, mě neoblafne. Je to ďáblice, která nám přinese smůlu.

Vesna seděla na Juliině posteli. Jemné ruce složené na květované sukýnce, vlnité vlasy barvy ametystu jí padaly do tvářičky připomínající dokonalou panenku. Ve fialkových očích se ale tentokrát usadil smutek. „Tvá zloba by mohla mít fatální dopad na celou skupinu. Vlastně i bitvu.“

„Copak to nechápeš? Jsem Jasnocitná! Od chvíle, kdy jsem získala safírové srdce, se mi zbystřily pocity, úsudek i intuice. Je v ní něco ďábelského.“ Když se Vesna nadále tvářila jako kámen, Julie zaječela. „Kvůli ní se stane něco Arturovi! To nemůžu dovolit! Miluju ho. Nemůžu ho ztratit. Ta havraní nána nám přinese smůlu. Vím to! Vím to! Prostě to vím!“

Vesna si nevšímala Juliiny hysterie a potichu odvětila: „V tom případě víš víc než já. V čem by vám například měla přinést smůlu?

Julie mlčela. Stiskla rty a horečně přemýšlela. „To nevím. Jsem si ale jistá, že ta blbka bude příčinou našeho nezdaru. Prohrajeme. Kvůli ní!“

Rytířka vzdechla. „I my rytíři často diskutujeme, odhadujeme, analyzujeme situace ze všech možných úhlů. Každý z vás může něco pokazit, proto se snažíme předvídat vývoj na základě nejrůznějších možností. Ty ses ale zaměřila jen na jednu jedinou. To není správné.“

Julie mávla rukou. Sedla si k Vesně a zpříma se jí podívala do očí. „Přinesla jsi mi do života tolik dobrého.“ Vyčítavý tón zesílil: „Jsi moje přítelkyně, proč nejsi na mé straně? Jsi úplně stejná jako ostatní.“ Julii se objevily slzy v očích, do hlasu dala co nejvíce káravosti a lítosti. „Mám tě ráda a ty mě takhle podrazíš.“

Laškovná, laskavá Vesna uměla měnit nálady jako jarní počasí. Právě se zadívala do Juliných očí zpříma a přísně, její tvář připomínala blížící se bouři. „Ano, jsem tvoje přítelkyně. A taky tě mám ráda. To ale neznamená, že budu papouškovat tvé názory. Právě proto, že jsem přítelkyně, tě žádám, abys pochopila, že selhat může každý z vás. Ty ses ale rozhodla, že Liu budeš od začátku pranýřovat.“

„Nemůžu si pomoct, cítím z ní něco temného.“

„Tajemného, to ano.“

„Ne, temného, zlého…“

„Julie, my jsme rytíři Světla. Poznali bychom….“

„Tak to umí mistrně skrývat.“

„Takhle by se dalo pokračovat donekonečna.“ Vesna se zvedla, uhladila si sukni a rázně pronesla: „My rytíři jsme zvyklí na svobodnou vůli lidí. Nebudu tě tady prosit a přemlouvat, abys změnila názor. Dělej, co uznáš za vhodné. Neměla by sis ale hrát na soudce, který někoho odsoudí jen na základě sympatií. Tím můžeš zadělat na velký problém. Tady nejde jen o tebe.“

Vesna zmizela. Julie se ani nehnula. Litovala, jak proběhl rozhovor mezí ní a její milovanou rytířkou. Proč ji ale Vesna nerozumí? Proč nechápe, že má pravdu? Jako Jasnocitná toho umí vycítit víc než ostatní. Přece hned poznala, že Síriova odpověď má osudovou důležitost pro jejich bitvu a že jim přinese smutek. Nyní s naprostou určitostí tuší, že jim Lia přinese fatální ránu, kvůli níž prohrají. A budou muset přinést oběť.

„Nenávidím ji,“ zašeptala Julie se slzami v očích.

Sedla si na postel, rukama objala pokrčená kolena a přemýšlela, proč jsou ostatní někdy tak nespravedliví. Vždyť to s nimi myslí dobře. Pokud z týmu odstraní toho, kdo tam nemá co dělat, prospěje to všem. Cožpak to nechápou? Náhle v hlavě ucítila otřes. Dala si prsty na spánky, zavřela oči a snažila se utlumit vnitřní tlak. Ani potom neustal, naopak zesílil. Fyzicky seděla na posteli, ale v myšlenkách se ocitla v prostoru, kde bylo nekonečné prázdno, a přesto obsahovalo vrstvy a roviny všeho, co si jen lze představit. Před sebou spatřila elegantní dívku v saténových šatech. Krátké vlasy, dokonale nalíčené rty, odhalená ramena.

Klára.

Sotva ro Julii napadlo, dívka se otočila. Usmála se a ukázala před sebe, kde stála postarší žena s baculatější tváří. Vlasy ji začaly zdobit šediny. Ruce a tvář poznamenaly vrásky. Stále však šlo o pohlednou, hrdou a silnou ženu, které dobrácká povaha koukala z očí. Ženu však tížil žal.

Jasnocitná.

Julie se vrátila do reality. Tlak v hlavě ustal. Julie otevřela oči. Začala přemýšlet, kdo byla ta hodná žena a proč se usmívala na Kláru a ona na ni. Možná, že někteří nepřátelé nejsou nepřáteli.

A někteří přátelé nejsou přáteli.

Z myšlenek Artura

Na koňském hřbetu člověk splyne se zvířetem, tedy pokud k sobě mají blízko tak jako já s Baronem. Zachránil jsem ho před jatkami, a on mě za to ukázal, že se nesmíme nikdy vzdávat. Spolužáci mi závidí, že mám rodiče, co mi mohou koupit hodně věcí. Jo, je to skvělý, to nepopírám. Nikdo z nich ale nechápe, že opravdové štěstí, které nikdy nepomine, mi to přineslo jen jednou – když táta mohl vykoupit toho koně a nyní mi dává peníze na jeho ustájení. Pokaždé, když jedu na Baronovi, jsem volný a šťastný. Dnes jsem na jeho hřbetu zažil něco neuvěřitelného.

Baron zpomalil, elegantně našlapoval po lesní cestičce a občas si zvesela odfrkl. Artur ho pohladil po krku. V sedle se cítil „jako normální, optimistický Artur“. Měl radost ze života a byl rád, že je součástí Společenství safírového srdce. Artur vzdechl, donedávna by se i těšil z toho, že chodí s príma holku. Julie mu však v posledních dnech dělá ze života menší peklo. Žárlí. Podezírá ho, že ji nemiluje tak, jako ona jeho. Nadává, že musejí jít do bitvy, kde někdo umře. Podle ní – on. Začal se s ní cítit unavený, bez nálady. Proč je taková? Silvie se chová normálně. Na té holce, Lie, se mu nezdálo vůbec nic ďábelského. Přesto musel celou cestu poslouchat, že jsou Kamil a Martin naivní hlupáci.

Kůň se dal do cvalu, vyjeli z lesa a ocitli se na široké udusané cestě vedoucí okolo jezera. Náhle se za nimi ozval dusot. Artur stočil Barona tak, aby viděl, kdo za ním jede.

To, co uviděl, mu vyrazilo dech.

Na černém koni se stříbrnou uzdou jela Danika. Vlasy barvy ebenu jí vlály dozadu, čímž vynikla čelenka se safírem. Bílý plášť za ní elegantně vlál. Když dorazila k Arturovi, usmála se. Koně se pozdravili zakýváním hlavy, což Artura pobavilo, ale ihned vydechl úžasem: „Vypadáš na koni jako královna z pohádky.“

„Vždyť přicházím z říše jednorožců, pegasů a koní. Jsou mou součástí a já jejich.“ Koně se dali do cvalu, Danika otočila hlavu k Arturovi a usmála se na něho. Tělem mu projela vlna štěstí, vzrušení, ale i zvláštní síly. „Jsem ti vděčná za to, co děláš pro koně a jak moc máš rád Barona.“ Cítil její vděk až do morku kostí. Chtěl jí říct, že by rád udělal ještě víc, ale není v jeho moci jít proti vší té hnusotě, která se páchá na koních. Danika mu však jemně poručila. „Teď nech Barona, aby jel tam, kam chce on.“

Oba koně se rozběhli. Tryskem minuli jezero, běželi po cestě rozdělující na dvě části rozlehlý lán a hnali se do malého kopečku, na jehož vrcholu stála skupinka stromů. Sluníčko se schovalo za mraky, vítr jim čechral vlasy a koním jejich hřívy. Připadal si pohádkově. Danika jela o něco vepředu. Artur přidal, aby se dostal do stejné roviny Daniky. Zasmála se a zakřičela na něho: „Ahoj, nahoře.“

Její kůň vyrazil vpřed… za pár sekund se z ní stala malá figurka. Baron se zastavil. Artur ho poplácal po krku a zabručel. „To víš, ti dva jsou z jiné dimenze.“ Přesto cítil úžasnou náladu, konečně potkal někoho, kdo rozumí jeho největší životní lásce. Kopeček vyjel za pár minut. Tam na něho čekala Danika a ocenila: „Jste tady rychle.“ Zatímco Baron hluboce oddechoval a přešlapoval na místě, kůň Daniky stál klidně, hrdě a bez jakéhokoliv náznaku, že by před chvíli běžel jako o závod. Rytířka z něho sesedla a přešla ke skupince stromů. Upřeně je pozorovala. Poté se vrátila ke koni a nasedla na něho. „Je to tady.“

„Co?“

„Místo, které nám poví něco důležitého ohledně této bitvy.“ Artur sklopil oči. Nevěděl, co si má myslet. Před nimi stálo několik jabloní, za kterými se rozkládala louka. Daničin kůň přešlápl na místě. Daníka ho pohladila po hřívě, otočila se na Artura a zavelela: „Následuj mě.“

Černý kůň pomaličku vyrazil vpřed. Artur za nimi, pořád ještě se skeptickým výrazem, co tak důležitého by mělo být na obyčejné louce. Danika se zastavila poblíž dvou jabloní, jejichž větve se navzájem dotýkaly. Oba dva museli sklonit hlavy, aby pod větvemi stromů projeli. Když se napřímili, louka zmizela a před nimi se objevila krajina s alejí vznešených topolů. Koně se pomaličku vydali vpřed. Zatímco se Artur překvapeně rozhlížel, Baron si vykračoval klidně, jako by to tu znal.

Vše tu bylo v nádechu šedomodré, a přesto se tu necítil stísněně či melancholicky. Alej rozdělovala krajinu na dvě části. Po jejich levici se táhla louka. Tráva na ní měla zvláštní odstín, jako by se lahvově zelená přetahovala s barvou okolí. Na opačné straně uviděl jezírko, okolo něhož rostly keříky a jehož hladina odrážela jas hvězd zářících na šedomodré obloze.

„Kde to jsme?“

Danika ale neodpověděla, namísto toho mu položila otázku. „Líbí se ti tu?“

„Jo, docela jo. Je to tady zvláštní. Víš, mám rád léto a sluníčko. Táhne mě na písečné pláže a k bazénům. Nikdy bych neřekl, že mi bude fajn v takovéhle krajině.“

Aniž by se na něho podívala, se usmála. „Podobné krajiny oceníš ve chvílích, kdy se potřebuješ zeptat na něco svého srdce a duše. Když tě život postaví před otázku, jak dál. Když máš pocit, že se musíš na něco zeptat osudu. Pamatuj,“ konečně k němu obrátila hlavu, „osud ti neodpoví na tvou otázku u letního přeplněného bazénu. U něho najdeš vitalitu léta. Osud ti neukáže odpovědi v centru velkoměsta, tam najdeš zábavu lidské společnosti. Když potřebuješ moudrost osudu, musíš zajít do krajiny pokoje a ticha.“

V dáli zavyla smečka vlků. Kolem proletěl štěbetající vrabčák. Jinak tu byl naprostý klid. Jeli dál, ale nemluvili. Proč taky? Artur cítil, že konečně pochopil mámu, která básnila o józe a ráda meditovala. Tady by se jí určitě líbilo.

Nevěděl, jak dlouho jeli, čas jako by tu plynul jinak. V tom cesta končila. Před nimi se objevila travou porostlá mýtina s jezírkem ohraničeným kameny. Zastavili koně a Danika z něho seskočila. Popošla k jezírku a ukázala na vodní hladinu. Artur z koňského hřbetu viděl, že se na ní odráží jeho podoba. Danika mu poručila, ať se k ní připojí. Zatímco sesedával z koně, vysvětlovala mu. „Osud ti chce něco naznačit. Ty mu musíš otevřít srdce a mysl. Naslouchej potichu, beze strachu a hlavně,“ Danika zvedla ruku se vzpřímeným ukazováčkem, „nikdy osud neproklínej. Ať už se ti jeho moudrost líbí anebo ne.“

Společně se zadívali na hladinu, kde se vlnila jeho podobizna. K jezírku přiletěl havran. Drápy zaútočil na podobiznu Artura. Vodní hladina se proti všem fyzickým zákonům velice rychle zklidnila a opět se na ni objevila podoba Artura. Tentokrát havran mlátil do vodní hladiny svými křídly a zobákem. Artur si dal před hlavu ruce v obranném gestu. Černý opeřenec pokračoval ve svém zběsilém útoku…

Havran odlétl. Artur civěl na vodu nyní opět odrážející hvězdné nebe a zalapal po dechu. Se zrychleným dechem ze sebe zděšeně ze sebe dostal. „Julie má pravdu, Lia je pro mě nebezpečná.“

Z myšlenek Kamila

Rád si povídám s Arellou o životě. Naposledy jsme diskutovali o naší situaci. Pochopil jsem, že nejde někoho jen tak odsoudit a zlobit se na něho, protože nevíme, jakou bitvu svádí uvnitř mysli a srdce. Začínám chápat, jak je život senzační, ale taky pěkně komplikovaný. Než jsem odešel do školy, Arella mě pochválila. A já byl v sedmém nebi. Pak přijdu do školy a … bum, profesoři dovedou být pěkně trapní. Matykářka mě peskovala, že se bavím při tak důležitém předmětu. Hned potom pochválila potvoru Naďu, že je vzorná studentka, která má před sebou úspěšnou budoucnost. Naše matykářka dovede fakt člověku zkazit náladu.

Třída se jako vždy, když šlo o Jirku, hihňala. Ten se zašel po operaci slepého střeva podívat do školy. Lékaři mu doporučili, aby ještě tak týden omezil pohyb. Chtěl o tom říci spolužákům. Někteří se jen uchechtli, zato Filip, Miloš a hlavně Naďa se mu začali posmívat. „Náš ulízánek si myslí, že nám chyběl,“ Naďa seděla v hloučku spolužáků, kteří vybuchli smíchy. Miloš se přidal: „Teď tu budeš sám jako kůl v plotě, viď?“ Bylo zřejmé, že Jirkovi mnohem více vadí vzpomínka na Radka, kterého považoval za mrtvého, než výsměch druhých. Sklopil oči a otočil se, aby odešel. Naďa a Filip začali vtipkovat: „Kdopak teď bude sedět se šprtem Jirkou?“

Naďa dramaticky zarecitovala: „Jiříčku, Jiříčku, já tě tak lituju, až se mi chce vyzvracet obsah žaludku.“ Filip na něho ukázal. „Na to tvoje děsný pruhovaný tričko.“

To Nadě nahrálo na další útok. Sesedla z lavice, přišla k Jirkovi a rozcuchala mu splihlé vlasy. „I ty vlasy jsou na blití.“

Silvie se zašla podívat za Kamilem a Martinem, aby se s nimi domluvila na odpoledne. Normálně se nepletla do záležitostí jejich třídy, tentokrát ale vybuchla. „Mně je zase na zvracení z těch vašich,“ Silvie rukama naznačila uvozovky, „geniálních poznámek.“ Miloš se od chvíle, kdy mu Silvie dokázala, že je silnější, držel od ní dál. Filip ji ignoroval, zato Naďa se chtěla vytáhnout a odsekla: „Ty se do toho nepleť! Jsi z béčka, tak se tam vrať, zrzavá krasotinko. Tohle je náš ulízánek a šprt, můžeme si mu říkat, co chceme.“

Silvie zůstala ledově klidná, záhadně se na Naďu usmála a „nevinně“ pronesla. „Kdyby tak Radek věděl, jak se chováte po jeho,“ Silvie zdůraznila následující slovo, „smrti… k jeho kamarádovi, určitě by neměl radost.“

Filip a pár spolužáků, kteří neměli nejmenší páru o tom, co se tu děje, mávlo rukou anebo obrátilo oči v sloup. Patrně považovali Silviinu poznámku za praštěnou. S Milošem a Naďou to však zamávalo. Zejména Naďa zbledla, nenávistným pohledem probodla Silvii, která jí ho vrátila. Miloš se raději klidil. Naďa se třásla. Okamžitě se odvrátila od Jirky a vyšla na chodbu. Kamil a Martin mrkli na Silvii. Ta sebevědomě všechny pozdravila a jako královna odkráčela pryč. Ještě se koketně otočila na Kamila a Martina otočila a zvesela se rozloučila: „Tak čau, kluci, po škole se uvidíme.“

Jirka stál poblíž Martina a Kamila. S údivem zíral na Silvii, která v prváku také patřila k těm, které někdo šikanuje. Nyní v druháku se úplně změnila. Je sebevědomá, nebojácná. Právě se ho zastala a Miloš ani nemrknul. Jirka se podíval na Kamila a Martina. Očividně tomu nerozuměl, ale zároveň ho to i těšilo. Nestávalo se mu, aby se ho někdo zastal. „Hele,“ pokynul k němu Kamil, „nic si z těch blbců nedělej. Nebudeš tady sám. Všichni nejsou jako Filip, Miloš a trapka Naďa.“ Jirka se posadil na židli o několik stolů dál. Ruku si držel na pravé straně dolní části břicha. Kamil s Martinem k němu došli. „Ještě to to bolí?“ zeptal se Martin. Jirka přikývl, sklopil oči a dodal: „Mnohem víc bolí, že tu není Radek. Myslíte, že trpěl?“

Kamil a Martin se na sebe podívali. Vyměnili si pohledy „babo raď, co mu na to odpovědět“. Nakonec Kamil začal oklikou. „Říká se, že při takhle vážných nehodách o tom člověk neví. Nesmíš se trápit.“

Jirka k oběma vzhlédl. Tvářil se ustaraně a provinile. „Někdy jsem Radka podezíral, že se se mnou kamarádil jen proto, že jsme na tom byli stejně.“ Vzdechl a potichoučku zašeptal: „Outsideři třídy.“ Jirka jim pokynul, aby se k němu sehnuli. Když to učinili, zaváhal, ale poté se rozmluvil: „Mrzí mě, že jsem o něm pochyboval. Dokázal mi, jaký je kámoš. Představte si, že se mnou přišel ve snu rozloučit.“

„Cože?“ vyjekli oba najednou

Jirka opatrně poposedl, oba kluci si vzali židle a přisedli si k němu. „Když jsem ležel v nemocnici, zdálo se mi, jak se Radek nade mnou naklání a říká mi: Teď už to tam musíš zvládnout sám. Kluci, ani si neumíte představit, jak vypadal.“

Kamil drknul do Martina a procenil mezi zuby: „Určitou představu bysme měli.“ Jirka zabraný do myšlenek, stále ještě očividně udivený z Radkovy přeměny pokračoval: „Holky by po něm šílely. Připomínal upíra z těch populárních seriálů. To jeho sebevědomí… Filip by mu nesahal ani po kotníčky.“ Jirka se obdivně zasnil, jako by si chtěl vybavit Radka v oné podobě, kterou mu možná i trochu záviděl. Když se vzpamatoval, tvářil se, jako by právě učinil důležité rozhodnutí. „Kluci, o tomhle povím jen vám.“ Martin a Kamil nedočkavě přikývli, Jirka byl v sedmém nebi. „Nakonec mě Radek pošeptal, že se nemám nikoho ve třídě bát, protože si na mě nikdo nedovolí.“ Jirka zakroutil hlavou: „Fakt nevím, co tím myslel.“

Oba Jirku ujišťovali, že oni také ne.

„Nakonec se podivně rozloučil. Řekl mi…“ Jirka se mračil a mlčel. Martin ho tedy pobídl: „Co ti řekl?“

„Zapamatoval jsem si to přesně, protože si to pořád opakuju: nikdy jsem se s tebou nepřetvařoval. Věř mi, že to v mém případě znamená hodně.“ Jirka pomaličku vstal. „Další věc, kterou nechápu.“

Kamil s Martine si naopak vyměnili velmi chápavé pohledy, i když byli i maličko překvapení. Rozloučili se s Jirkou a ujistili ho, že s nimi může počítat. Šoural se pryč, v obličeji se mu však usadil výraz „vyhrál jsem v loterii.“ Když se dostal z jejich dohledu, Martin vyhrkl: „Tedy, to jsem nečekal.“

Kamil se naklonil k Martinovi. „S Radkem člověk nikdy neví. Nejdříve se spojil s námi. Pak nás vyzval k boji. O Jirkovi nám tvrdil, že byl jen zástěrkou a přitom se s ním přišel rozloučit. Chce být jako ten mamlas Torenag. Podle mě je,“ Kamil hledal slova, „lepší než ostatní Prázdní. Vezmi si tu mrchu Naďu. Ona je podle mě mnohem horší než Radek.“

Zazvonilo. Začínala hodina angličtiny. Kamil a Martin usedli do lavic. Martin začal v batohu hledat sešit, přitom zamyšleně poznamenal: „Torenag v něm ale určitě zničí všechno, co by jen trošku připomínalo lidskost.“

„A co takhle vyzkoušet, jestli se mu to už povedlo?“

Martin znehybněl. Pootočil hlavu a povytáhl obočí. Kamil mu s nadšením oznámil: „Mám nápad.“

Společenství safírového srdce: Past - Část 10.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora