Společenství safírového srdce: Past, 10. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 11. část

Z myšlenek Silvie

Takhle je to pro mě těžké, stejně jako pro Kamila a Martina. Mám ráda Julii a Artura, ale zároveň i Liu. Někdy je vyčerpávající, že se musíme scházet odděleně. Julie se na mě dívá jako na zrádkyni. To já ale nejsem. Mám se od Lii distancovat jen proto, že ji ona nesnáší. I rytíře to tíží, i když nám patrně neříkají všechno. Nerida mi naposledy radila: „Pokud se ti něco nelíbí, podívej se na to ze všech stran.“ Pohladila ji a dodala: „Lia, ale zejména Julie se dostaly do víru událostí, z kterého se není snadné dostat. Teď se musíme soustředit na to, aby si ty dvě neublížily.“ Paráda. A co já? Mně to taky ubližuje, co se s Julií děje…

 

Silvie hladila Zrzi, Lia stála před pultem a upřeně se dívala do očí Silviiny mámy, v nichž se zračilo porozumění, ale i smutek. „Ano, dává to smysl. Z vlastní zkušenosti vím, že se safírovým srdcem… jak to říci… splyneme. Dává nám ale takovou sílu a poskytuje nám takovou ochranu, do jaké míry mu to dovolíme.“

Lia sáhla do černé kabely a vyndala z ní svůj talisman. Položila jej na otevřenou dlaň a tu zvedla před oči. „Jak mám zařídit, aby mě co nejvíc chránil?“

„Musíš mu důvěřovat. Čím víc mu budeš věřit, čím silnější víra tě bude spojovat s rytíři, tím jeho síla bude mocnější.“

Silvie se s kočkou v náručí přesunula k pultu. „Zažila jsem to na vlastní kůži,“ zasněně pronesla Silvie a v duchu si vybavila pro ni nejtěžší situaci v první bitvě. Její víra ji ale posílila tak, že tím prošla posílená a hrdá na sebe. „Tu zkušenost bych za nic na světě nevyměnila.“

Lia se zadívala na pár před sebou. Silvie v culíku, v bílé halence a květovaných džínsách, její máma s drdolem, z něho trčely do všech stran vlasy, v béžových letních kalhotách a meruňkové košili se tříčtvrtečními rukávy. U nich trůnila spokojená kočka. „Sekne vám to spolu.“

Silvie se šťastně podívala na mámu, ale náhle se až trochu vyděšeně stáhla a s lítostí se zadívala na Liu. Ta pochopila: „Co blbneš? Ty si myslíš, že jsem nějaká chudinka?“

Silvie očividně hledala slova, jak vysvětlit, že si to myslí a přitom nezranit Liu. Ta se ale rozesmála. Pohladila kočku a rozpovídala se. „Jo, co se týče biologické mámy, nejsem na tom růžově. Mě ale adoptovali fakt bezva rodiče. Máma je ulítlá na ezoterice, táta vlastně taky. Ten o tom dokonce píše knížky. I když oba mají i normální zaměstnání. Táta je překladatel a tlumočník, máma restauruje staré šperky a obrazy.“

„To mají zajímavé povolání,“ Silviina máma se rozplývala, zato Silvie pořád vypadala sklesle.

„Být odhozená a nechtěná není nic hezkého, ale naši mě to stokrát vynahradili. Chvíli jsem vyváděla, ale když jsem si uvědomila, jak mě mají rádi…“ Lia se odmlčela. „Hele, fakt jsem si sedla pod velký dub ve Stromovce, dívala se na nebe a poděkovala, že je mám.“

Ze Silvie spadl žal. „Bohudík.“

„Jo, a taky za to, že už nevypadáš, jako když jdeš na pohřeb.“

Silvie na ni vyplázla jazyk, ale pak se zeptala. „A ty víš… víš, co mám na mysli.“

„Vím,“ zahihňala se Lia. „Amras mi proradil, že je máma Jasnocitná a táta je Světlokrevný.“ Silvii zasvítily oči zvědavostí, stejně jako její máme. Lia obrátila oči v sloup. „Táta má psa v DNA. To fakt sedí.“ Udělala dramatické gesto a téměř zarecitovala: „V malém pražském bytě s námi bydlí a gauč si věčně zabírají černý německý ovčák a kříženec berňáka.“

„Tak ty se hodí nejen k tátovi, ale i k tobě,“ rozesmála se Silviina máma a odešla s kočkou v náručí z obchůdku s omluvou, že si musí odskočit, zadělat těsto na koláče a dát Zrzi svačinu.

Lia ještě chvíli vyprávěla o psech, s kterými svádí bitvu o postel, gauč i křesla. Smála se, když popisovala, že dala na Facebook videa, jak s nimi sedí na gauči, přes ty dvě „telata“ jsou jí vidět jen nohy a ruce. Silvie se naopak rozpovídala, jak úspěšné jsou na Instrangramu její fotky se Zrzi a jak zbožňuje, když jí kočka vrní na klíně a ona se zasní. Prostě povídaly si o všem možném, jako dvě naprosto normální holky, které nemají ani páru o „nějaké“ bitvě, k níž se v Praze schyluje.

„Taky děsně ráda čtu,“ přisvědčila Lia, sáhla do kabely a vytáhla knížku.

„Jé.“

„Tuhle knížku sebou nosím… asi i pro štěstí. Četla jsem ji snad stokrát, a stejně se mi pořád líbí.“ Silvie si prohlížela starou knížku velikosti běžného paperbacku. Přední stranu obálku lemoval zlatý, již ošoupaný rámeček vytvořený ze vzorku spirálovitých ornamentů. Pozadí patrně bývalo bílé, časem však zežloutlo. V horní části knihy se vyjímal okrasným písmen napsaný název: Havraní pohádky. Z dolní části se na čtenáře díval moudrý havran, na krku mu visel zlatavý řetízek z přívěskem s půlměsícem a sluncem. Silvie téměř bázlivě pohladila obrázek a s neskrývajícím obdivem se pootočila hlavu k Lie.

„Ta knížka je z roku 1899.“

„Páni.“ Silvie ukazováčkem přejela po hlavě havrana. „Ten je krásný.“

„Naši mi tu knížku dali k narozkám. Odmalička se mi líbili havrani. S mámou jsme chodili každou zimu krmit ptáky. Vlastně to děláme dodnes,“ usmála se Lia. Ukázala na havrana na obálce. „Vždycky jsem nejraději pozorovala vrány a havrany.“ Lia otevřela knížku. Text byl napsaný o něco větším písmen než v moderních knihách a připomínal kurzívu. „Můžu?“ Když Lia přikývla, vzala si knížku do rukou a nahlas přečetla:

 

Za dávných časů se rodili na Zemi nejen černí havrani, ale i šedí a bílí. Každý z nich měl jinou úlohu. Černí havrani přinášeli lidem poselství, zprávy a rady, když nevěděli kudy kam. V takové chvíli se objevil černý havran, který nejprve pohlédl do srdce onoho člověka. Pokud v něm našel dobro a lásku, předal mu moudrost, která ho vyvedla ze zoufalství na cestu naděje. Šedí havrani se stali nositeli vzkazů pro ty, kteří se dostali na rozcestí a nebyli si jistí, kterou cestou se vydat. Šedipírci, jak se těmto havranům říkalo, měli dar vidění do budoucna, a proto uměli určit, které rozhodnutí je pro člověka nejlepší. Bílí havrani, kteří přicházeli na Zem vzácně, se těšili velké přízně, neboť kam přiletěl bílý havran, tam se záhy objevilo i velké štěstí.

Jedna rozmazlená princezna si umanula, že pochytá všechny bílé havrany, aby měla štěstí jen pro sebe….

 

„Nána jedna,“ mračila se Silvie a prolistovala knížku. „Pěkně dlouhá pohádka. Jak dopadne?“

Lia obrátila oči v sloup. „Té náně se to bohužel podařilo. Pochytala všechny bílé havrany.“

„Proč musejí mít hajzlíci vždycky tak pitomý nápady?“

„Protože jsou to hajzlíci?“ Podívaly se na sebe, bylo nanejvýš zřejmé, že obě myslí na Prázdné. Lia se za okamžik dala opět do vyprávění. „Všichni havrani se ale vzepřou a zařídí, aby k ní žádné štěstí nepřišlo.“

„Dobře jí tak.“

„Jako varování jednoho z nich zabije.“

„Mrcha hnusácká.“

„To ale děsně naštve havraní královnu, která sejde na Zem.“

„Tomu se fakt nedivím.“

„Královna potrestá princeznu…“

„Hurá, spravedlnost existuje.“

„…odvede ze Země všechny bílé havrany a navrhne ostatním, aby s ní také odešli. Šedipírci ji následují, jenom černí havrani se rozhodnou pokračovat ve svém poslání na Zemi. Jeden z havraních princů se tady totiž zamiloval a nechce se mu odejít. Jeho skupina ho následuje, a tak na Zemi máme jen černé havrany.“

„Zápletka. Potrestaný padouch. Romantika. Dobrý konec. Pohádka, jak má být.“ Silvie se smála, Lia nikoliv. „Co se děje? Jestli jsem tě nějak uraz…“

„Ne, to ne,“ Lia prudce zavrtěla hlavou, poté zamyšleně ukázala na knihu. „Najednou mě prostě napadlo, že v té knížce je pro nás něco důležitého.“

„Fakt? A co jako?“

„To nevím,“ Lia k sobě stiskla rty. Zadumaně listovala knihou, až konečně pokrčila rameny. „Možná to je blbost a napadlo mě to jen proto, že mám tu knížku strašně ráda.“ Lia vstala, vrátila knížku do brašny a rozloučila se. „Dík, Silvie, jsi bezva. Moc jsi mi pomohla.“ Vykročila ke dveřím. „Pozdravuj mámu, bylo mi s vámi hezky. Jo, i toho vašeho zrzatého dravce. Tak čau.“

Silvie osaměla. Rozhlédla se po obchůdku. Prázdniny byly na výdělky tak chudé, že se její máma rozbrečela. V září se vše otočilo. I dnes se hodně prodávalo. Růže, slunečnice, hortenzie, gladioly i lilie jsou fuč. Tři zákazníci si koupili i dárkové předměty. Máma dostala zakázku od malého nakladatelství, které potřebuje kytky na vyhlášení výsledků v literární soutěži. Je to paráda, když se daří. Z příjemného zamyšlení ji vyrušila Julie. „Vlítla do obchodu a namísto pozdravu začala hubovat. „Konečně už odešla. Myslela jsem, že tu bude do zavíračky.“

„Čau, Julie…“

„Hele, mě nevadí, že mi nevěříš. Stejně všem dokážu, že ta černá můra nás zradí. Štve mě ale, že se na ni culíš, jako by šlo o bůhvíjakou sympatickou holku. To já jsem tvoje kamarádka. Byly jsme spolu uvězněný. Bojovali jsme na Václaváku. Chodily jsme spolu na vegoš obědy. O prázdninách jsem tě navštěvovala…“

„Když Artur neměl čas.“

„Tak tohle je ten důvod, proč ji žereš! Ty mi závidíš, že mám kluka.“

„Ne, tak to není,“ jako by domácí prostředí zvýšilo Silvii sebevědomí a ona se konečně Julii postavila. „Mám tě moc ráda. Stejně jako Artura. Fakticky vám přeju, že spolu chodíte.“

Julie odfrkla. „Tak proč to z tebe necítím.“

„Ty jsi ale v poslední době tak hrozně nudná s těmi svými výstupy proti Lie. Byla tady v krámku hodinu a povídaly si o tolika prima věcech. Vždyť by mohla udělat přesně to, co ty. Přijít za mnou a začít tě pomlouvat a peskovat mě, že já bych se nepřidala. My jsme si ale povídaly o rodině, o psech a kočkách, o knížkách…“ Silviiny oči se naplnily slzami. „Ty naopak přijdeš a hned mě setřeš. Mě už to nebaví.“

Julie vypadala, jako by na ni někdo vylil kýbl ledové vody. Zírala na Silvii, které stékaly slzy po tváři. Zamračila se, zadívala se na zem a tiše pronesla. „Až se kvůli ní něco stane Arturovi, konečně mi snad uvěříš. To už ale bude pozdě. Pamatuj si, že ti to nikdy neodpustím.“

Julie odešla, Silvie si sedla na židli za pultem, položila si ruce a hlavu na stůl a rozbrečela se. V tom ji někdo nepohladil po zádech. Prudce se narovnala. Spatřila rošťáckou tvář rytíře Amrase. Utřela si slzy, měla radost, že se tu zjevil. Amras jí vždy svým vzhledem i chováním připomněl honosnost stromové říše, zejména jehličnanů. Smutek ji ale tížil dál. „Asi jsem něco moc pokazila.“

Amras ji vzal za ruce. „Ani bych neřekl.“

„Měla jsem být trpělivější.“

„To se občas nedá. Nesmíš se trápit. Musíš zůstat silná. Vesna se ji pokusí uklidnit.“ Amras ji pustil ruce a prošel se po krámečku. Silvie si utřela slzy i nos a zeptala se ho. „Děje se něco? Vypadáš tak zamyšleně.“

„Byl tu dneska nějaký podivný zákazník?“

„Haló, elfí rytíři, jsi ve světě lidí a navíc v Praze. Každý den sem přijde někdo divný.“

Zasmáli se, elf poté zvážněl a vysvětlil. „Já to myslel jinak,“ rozevřel plášť a položil si ruku na srdce. „Byl tu dnes někdo, s kým ses necítila dobře? Někdo, u koho se ti srdce sevřelo úzkostí?“

Silvie ztuhla. „Ano, byl. Tedy byla.“ Silvie vykulila oči. Když přišla ze školy, máma ji požádala, aby zde chvíli obsluhovala, že se jde najíst a vypít si kafe. Během oné půlhodinky přišli tři lidé. Jedna postarší žena si kupovala slunečnici do vázy. Muž středního věku chtěl kytici růži pro manželku.

A pak přišla: „Taková zmalovaná ženská, která si najednou přestala prohlížet zboží. Zadívala se na mě. Ten její pohled byl jako žiletka…“ Silvie vzpomínala, jak to proběhlo:

 

Rozbušilo se jí srdce tak intenzivně, že si na něj položila ruku. Hučelo jí v hlavě. Hluk, který zněl jako roj sršňů, nabýval na síle. Začala se cítit slabá. Jako by jí z hlavy a trupu odcházela energie. Musela se chytit pultu, aby neomdlela. Její pohled zavadil o ženu, která se chichotala a působila jako krutý klaun ze slavného hororu. Silvie ten film viděla, a toho klauna přímo nesnášela. To v ní probudilo první vzdor. Nadechla se a zlostně bouchla pěstí do stolu. Žena sebou cukla a přestala se hihňat. Silvie se na ní podívala tak nenávistným pohledem, až couvla. Pomyslela na modrou sílu safíru a… žena pootevřela odporně namalované rty a vykulila oči napatlané děsným nánosem stínů a řasenky. Rty se údivem zformovaly do „o“. Silvie se napřímila, již zase cítila svou sílu. „Vypadni! Ty zmalovaná Prázdná idiotko.“ Žena zavřela pusu a rychle se klidila pryč.

 

„Ta byla odporná!“ Silvie se oklepala, poté se zamračila: „Amrasi, co to mělo znamenat?“

„Bohužel,“ Amras udělal znepokojivou pomlku. Silvie k němu přistoupila. Uchopil ji za ramena a nikterak nadšeně dodal: „S jídlem roste chuť. Prázdní vědí, co se s vaší skupinou děje. Tohle byl test, aby zjistili, jak jsi silná.“

Pokračování – Společenství safírového srdce: Past, 12. část
Autor: Jitka Saniová


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat a velmi nás mrzí, že se mnoho vašich chtěných plateb neuskutečnilo vzhledem k potížím funkčnosti platební brány. GoPay muselo přijmout nové podmínky bank, kdy spolkům neumožní on-line platby kartou. Prosíme o znovu zaslání/zasílání vašich příspěvků, prozatím přes klasický bankovní převod:

Pro platby v ČR: 107-7380440287/0100 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí: IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287, BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX

Snažíme se pro vás najít jiné zjednodušující služby pro vaše platby. Děkujeme za pochopení i za podporu.

S láskou Cesty k sobě