Společenství safírového srdce: Past, 11. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 12. část

Z myšlenek Martina

Když jdete do takového boje jako my, chtě nechtě se musíte mnohem víc zamyslet nad lidmi. Já jsem to udělal a napadlo mě, že na mnoha lidech se dají najít mouchy. Někdo je lakomý, někdo se vytahuje moderními věcičkami, další ze sebe dělá génia. Někdo krade, některým nevadí lhát. To samé platí i na spolužáky. Blbec Filip do nás pořád rejpe a má debilní poznámky. Některý holky věčně někoho pomlouvají. Tohle všechno je však v určitých mezích. Prázdní mě přesvědčili, že oni neznají hranice (zejména pokud jde o „nePrázdné“). Dnes jsme ale na vlastní kůži s Kamilem zažili, že proti vší logice tu mez překročili i ve vlastních řadách.

 

Kamil s Martinem si na cestě do školy vyměňovali dojmy z nejnovější hry. Oba drželi mobil, civěli na display a vysmívali se, že tahle hra je i zadarmo drahá. Dnes měli školu výjimečně od sedmi. V okolí školy bylo téměř liduprázdno, a tak se naplno smáli a hlasitě komentovali, jak někdo může vytvořit tak pitomou hru. „Měl bych se soudit za miliónové odškodné kvůli újmě na psychickém stavu. Jsem z té hry v šoku.“

„Moc čumíš na americký seriály.“

„U nás něco takovýho neexistuje?“

Kamil pokrčil rameny a huhlal: „Kdo ví. Ten, kdo ji vytvořil, by se měl ale fakt stydět.“ Martin klepl na ikonku a ukázal Kamilovi jméno. „Nějaký Birney.

„Jedinou jeho omluvou by bylo, že je mu pět let a teprve s tím začíná.“

Martin kroutil hlavou nad displejem. Zastavil se a po několik sekundách oznámil: „Tak jsem ji vymazal. To bylo fakt ubohý.“

„A trapný,“ doplnil Kamil a ukázal Martinovi mobil, kde se právě vymazávala hra. „Já taky.“ Oba zastrčili mobil do kapsy a opět se rozešli ke škole.

Náhle na Martina i Kamila někdo skočil. Martin se ocitl na kolenou, hlasitě sykl bolestí. Do krku se mu zarývaly něčí prsty. Kamil dopadl taky na zemi. Když se obrátil, uviděl, že nad ním stojí Naďa. Kopla ho do žeber. Kamil s bolestným výkřikem spadl na záda. Martin se snažil ze sebe setřást mladíka, který se ho držel jako klíště.

Naďa přiskočila ke Kamilovi a sedla si mu na břicho. Rozpřáhla se, ale Kamil její ruku zachytil a snažil se jí, co nejvíce od sebe odvrátit. Naďa se mu však vyrvala a dala mu pořádnou facku. V Kamilovi se probudila vlčí síla. V jeho očích se zablýsklo, Naďu to překvapilo a na zlomek sekundy se přestala soustředit. Vymrštil se. Shodil Naďu na zem a zaječel: „Ty psychopatko, ruplo ti v tý tvý prázdný bedně?“

Protivník Martina dostal opět na kolena, Martin se však prudce sehnul až k zemi a mladík mu přelítl přes hlavu a skončil na betonu. Zahekal, ale rychle se postavil a zahuhlal pár nadávek. Martin už byl na nohou a kopl ho břicha. Mladík zavrávoral, ale rychle získal zpět rovnováhu a zaútočil pěstmi na Martina. Náhle se však na sekundu zastavil a nepatrně couvnul dozadu. „Vidíš ho tam… v mých očích… jaguára, viď? Ty hajzlíku!“

Kamil se přitočil k Nadě a praštil ji do nosu. Bleskurychle se otočila o tři sta šedesát stupňů a kopla ho. Kamil dostal ránu do stehna, vymrštil se dopředu a udeřil Naďu pěstí do břicha. Zlomila se v půli, vzhlédla k němu a spatřila v jeho očích vlka cenícího tesáky. Vyděsila se, ale ihned se vzpamatovala. Napřímila se a zaútočila na Kamila. Ten uskočil. Naďa zavrávorala a Kamil ji udeřil pěstí do hrudi a poté do zad, čímž ji srazil na zem. Otočil ji na záda a přišlápnul ji. „Normálně bych holku nemlátil. Ty už ale snad nejsi ani holka, Prázdná stvůro.“

Martin využil protivníkova zaváhání a vší silou ho udeřil do tváře. Mladík se nadechnul, chtěl reagovat, ale opět… Martinovy oči … ten jaguár v nich ho na sekundu zcela odzbrojil. To Martinovi stačilo, aby ho udeřil ještě jednou. Další facka ho skolila na zem. Martin učinil přesně to, co Kamil, přišlápnul ho k betonu. Mladík zhluboka dýchal, přesto nazlobeně syknul: „Neříkala jsi, že jde o dva Světlokrevný a že jsou tak silní.“

„Mlč, kreténe!“ Naďa chtěla vstát, ale Kamil jí to nedovolil. „Až mi řekneš, co měla znamenat tahle pakárna.“

„Trochu jsem přemýšlela,“ zachrčela Naďa, když ji Kamil silněji přitiskl k zemi. „Nedává to smysl. Náš mistr tvrdil, že viděl Jirku před školou, ale to mi nesedí. Ani to, že vyčetl smutek z jeho tváře,“ Naďa odfrkla a tón jejího hlasu se zabarvil odporem. „Ten pitomý suchar se tváří pořád stejně.“ Přimhouřila oči a zaprskala: „Někdo mu musel prásknout, že jsem nadávala Jirkovi. Kdo jiný by mohl mít zájem na tom, aby se náš vůdce na mě rozčílil než dvě bestie. Jedna vlčí a druhá jaguáří.“

Proti vší logice se Martin rozesmál. Všichni k němu stočili zrak. „Směju se, protože Naďa si myslí, že ji Radek…“

„Neříkej mu tak, když jsme tu sami! Ve škole to ještě překousnu, ale tady si nemusíme na nic hrát! Jmenuje se Torenag druhý.“

„Tady madam si myslí, že ji Radek,“ Naďa se pokusila vstát, ale Kamil ji nohou přitiskl zpátky k zemi, až zahekala bolestí, „nějak zbožňuje. Možná, že neznám veleváženého Torenaga druhého,“ sarkasticky zarecitoval Martin, „ale znám Radka, a toho jsi vždycky štvala. Určitě ti ještě nezapomněl, jak jsi na něho donášela Tanukovi.“ Martin a Kamil se rozesmáli.

Po hlavní cestě ke gymnáziu k nim přicházel Miloš. Tentokrát bez Filipa. Kamil a Radek se po sobě podívaly. Ve tvářích se jim usadil výraz „to bude malér“.

Miloš nespěchal, pro něho typicky frajerským způsobem chůze i výrazu v obličeji k nim došel a zhodnotil situaci. Kamil a Martin se připravovali na boj. Mladík si oddechl a začal mektat, že jim to konečně nandají. Naďa nabubřele pozorovala Kamila a chystala se vstát. Miloš však ukázal na Martina a Kamila. „Vy dva vypadněte.“

„Ale…“

„Mlč, náno pitomá.“ Naďa vykulila oči, tělo ochablo, jako by se náhle smrskla. Ačkoliv mohla vstát, protože Kamil byl už o dobré dva tři metry od ní, zůstala ležet na zemi. Martin následoval Kamila. Miloš nejprve kopnul do mladíka. „Ty jeden omezenče! Než vykonáš nějaký příkaz, přesvědč se, jestli o tom ví náš pán.“ Mladík zbledl. Zíral na Miloše, na pár sekund vypadal, že nechápe, co se děje. Když mu to došlo, zachvěl se a škemral, aby se Miloš u něho přimluvil u veleváženého Torenaga. Miloš ho postavil na nohy a prudce ho od sebe odstrčil: „Zmiz! Promluvíme si o tom později.“

Mladík vzal nohy na ramena. Naďa konečně vstala a nevypadala ani trochu spokojeně. „Nechápu, proč nemůžeme ty bestie…“

„Sklapni, Naďo!“

Okamžitě poslechla. Miloš si sundal batoh ze zad. Zalovil v něm a podal jí asi deseticentimetrový flakonek, podobný těm, které se dají vidět v pohádkách a historických filmech. „Vypij to.“

„Co to je?“

„Tohle ti mám dát vypít, až budeš vyvádět. Mělo by tě to zklidnit.“

„A když tě neposlechnu?“

Miloš se k ní naklonil a s očividnou satisfakcí jí vmetl do tváře. „Pokud to odmítneš vypít, prý se moc těší na to, až budeš před ním stát. Víš před kým.“

Naďa otevřela flakonek a na ex vypila jeho obsah. Vrátila mu jej a napjatě čekala, co se bude dít. Kamil a Martin to pozorovali se smíšenými pocity. Miloš, který je míjel, si zaťukal na čelo. „Na co čekáváte, hlupáci? Myslíte, že sebou sekne na zem a zaklepe bačkorama?“

Martin si s Kamilem vyměnili pohledy: přesně tohle si myslíme.

Nic se nedělo.

Miloš prošel vchodovými dveřmi, od zastávky přicházeli další spolužáci. Naďa stála jako tvrdé „Y“ na místě, kde ji Miloš opustil. Kamil a Martin pokrčili rameny a vydali se ke škole. Naďa za nimi.

Bylo to divné, ale opravdu se jí nic nestalo.

Celé dopoledne byla v pořádku.

 

Školní jídelnou zněly hlasy, smích, třískání příborů a nádobí. Prostě normálka. Kamil a Martin se postavili do fronty a nasáli do nosů vůni jídla. Kamil si pohladil břicho. „Vepřo, knedlo, zelo. To si dám líbit. Mám hlad jako vlk.“

„To sedí,“ rozesmál se Martin, čímž si vysloužil nechápavý výraz Filipa stojícího za ním: „To tě rozesměje taková pitomá banalita? Vy dva jste fakt uhozený.“

„Martine, tak co bych měl říct? Mám hlad jako jaguár?“

„To je ono. Jako jaguár,“ rozesmál se Martin a Kamil se přidal. Filip na ně civěl, pak jen zakroutil hlavou a zdrceně se otočil na Hanku a Evu z céčka. „Holky, taky máte ve třídě kluky s tak vylízanými mozky?“

Obě dívky potěšené zájmem populárního Filipa se rozpovídaly, že i mnohem horší. Ten je politoval, oni se zachichotali a Martin s Kamilem obrátili oči v sloup.

Když dostali jídlo, zamířili ke stolu k Silvii a Lýdii, které už jedly. „Ty jsi fakt vegetariánka,“ konstatoval Martin, když se posadili a uviděli Silviin podnos, na němž stál prázdný talíř od květákové polévky. Silvie dojídala knedlíky a zelí, zatímco Lýdie měla na talíři dvě masa.

„Nechce se mi dávat do pusy něčí mrtvola.“

Lýdie, Kamil i Martin sklonili hlavy ke svým talířům, potom se všichni tři zadívali na Silvii a téměř jednohlasně jí poručili: „Mlč!“

Silvie básnila o vegetariánských jídlech, což už bylo příjemnější téma. V tom ji přerušila rána o podlahu rozbitých talířů. Všichni v jídelně stočili zrak směrem, odkud hluk přicházel. Spatřili Naďu, která upustila podnos s jídlem. Očima vyboulenými jako tenisáky hleděla před sebe. Třásla se. Profesorka Vránová a jejich tělocvikář okamžitě vyskočili od stolu a hnali se k Nadě. Další profesorka uklidňovala studenty a rozkázala jim, aby se drželi dál. Naďa se sesula na zem jako pytel brambor. Dopadla na střepy talířů tak nešikovně, že se jí zabodly do rukou i hrudníku. Profesorka Vránová poručila kolegyni: „Volej záchranku.“ Tělo Nadi se v nepravidelných intervalech otřásalo, jako by dostávalo elektrické šoky. Vránová, bledá jako stěna, se jí snažila pomoc, ale ve skutečnosti panikařila. Naďa otevřela oči. Vránová ji pohladila a začala uklidňovat. Naďa se zkrvavenou pravou rukou chytila za srdce. Zachrčela: „To bolí.“

V tu chvíli dorazili záchranáři, mezi nimi i Kamilův otec, pan Studený. Když se tým začal věnovat Nadě, Kamil nepatrně drknul do Martina. Podívali se na sebe. Kamil zašeptal: „Ten flakonek.“ Martin přikývl.

Záchranáři položili Naďu na nosítka a chystali se odejít. Kamil se rozběhl ke svému otci. „Tati, jen na minutku.“

„Hochu, v tomhle případě i minutka může být rozhodující.“

„Tak deset sekund, je to důležité.“

Pan Studený poslal záchranáře, aby šli napřed. Kamil vzal tátu na chodbu a vysypal ze sebe, co se stalo ráno. Pan Studený si pohladil bradu. Starostlivě se zadíval za muži, kteří právě prošli venkovními dveřmi. „Má srdeční arytmii, ale taky extrémně kolísavý tlak. Ty záškuby připomínají epileptický šok. Kamile, ani jeden z nás jsme nemohli uvěřit tomu, co jsme viděli na přístrojích.“

„Miloš ji musel otrávit.“

„Jestli jde o magický jed, tak to přístroje neodhalí. Kamile, musím jít. Dík za vysvětlení, víc si povíme doma.“ Pan Studený se rozběhl k venkovním dveřím, Kamil slyšel bouchnutí dvířek auta ambulance. Za pár sekund se rozzvučela siréna.

Martin vyšel z jídelny a zamířil ke Kamilovi. Za ním Miloš, který se na oba veledůležitě podíval a „nevinně“ povzdechl: „Chudák Naďa, copak se jí tak mohlo stát?“ Zakroutil hlavou a nabubřele zamířil k východu.

„Oni ji zlikvidovali. Tu, pro které jsme byli hnusný bestie… Rozumíš tomu?“

Martin se díval za odcházejícím Miloše. „Ne, a právě toho se děsím.“

 

 

Ze zápisů Společenství safírového srdce

Rytíř Veles – vládce z Nebeských výšin: někdy nás lidé považují za Vševědy, kteří musí mít pohotovou odpověď na každou otázku a vědět o všem, co se děje ve světě. Tak tomu ale není. Za prvé se na svět díváme z jiné dimenze. Naše situace by se dala tím pádem přirovnat k práci s mikroskopem: nejprve je třeba zaostřit a prostudovat si detaily. Za druhé nemůžeme s naprostou jistotou vědět, jak zareagují lidé v daných situacích. Každá reakce může posunout vývoj zcela jiným směrem. Za třetí, tak jako my pomocníci Světla pracujeme s lidmi na vývoji světa, o totéž se snaží i služebníci zla. Ti nám rozhodně nenaservírují své plány na talíři. Ty musíme sami vypátrat, a to rozhodně není snadný úkol.

 

„Nedává to smysl,“ opakoval Martin usazený na divanu v obýváku Kamilovy rodiny. Martin s rozcuchanými vlasy a propoceným tričkem vypadal vedle nafintěná Silvie jako „chudák student.“ Silvie sem přišla v bílých balerínách a šatech s elegantním kytičkovým vzorem. Ihned oběma klukům oznámila, že musí v šest hodin odejít, protože jdou s mámou gratulovat tetě k svátku a potom do divadla.

Sotva to dořekla, objevil se Veles. Ačkoliv vypadal mladě a v jeho oříškově hnědých očích tancovaly jiskřičky divokosti a mazanosti, uměl zahřmět jako moudrý mocný stařec. Ostatně tak byl občas vyobrazován na obrázcích o staroslovanských bozích. Takový přesně byl Veles – mladistvý a přece mocný, se srdcem retrívra a přesto uměl vybuchnout jako semtex. Kluci ho měli rádi a Silvie o něm často básnila, jak ji pomohl při bitvě na Václavském náměstí.

Veles se sklonil ke psům, hladil je a stěžoval si jim: „S nimi to je hrozné. Nejenom že mě skáčou do řeči, ale ještě navíc všechno komplikují.“ Psi radostně zaštěkali, i oni cítili, že se Veles nezlobí, ale naopak je obdivuje. Jeho tvář však náhle velmi zvážněla. Kamil to nevydržel a nervózně se zeptal: „Velesi, vy víte, co se tady děje?“

„Ano, moji přátlé,“ Veles poslední dvě slova pronesl až s otcovskou starostlivostí.

„To je to tak zlé?“

Rytíř pohlédl na Silvii a pokrčil rameny. „Zlé to je od začátku, tohle je další plus.“

„Souvisí to s tím, že…“ Martin nevěřícně zavrtěl hlavou. „Nemůžu to ani vyslovit, protože to nedává smysl.“ Kamil se lehce zamračil. „Vypadá to, že nás Radek chrání. A to přece není možný!“

„Třeba nás s bandou Prázdných přepadne, až vypátráme strážce a snadno z nás dostane, co všechno víme. Takže se teď nemusí namáhat.“

„Jelikož nevědí o jedné velmi důležité skutečnosti, která je spojená s tím, kdo první najde strážce, může tomu tak být.“

„Povíš nám o tom?“

„Ne.“

Martin zdrceně vzdechl, zatímco Veles, povstal a přistoupil k oknu. „Pátral jsem ve starých vesmírných spisech i pradávné kronice Atlantidy.“ Na chvíli se odmlčel. Vypadalo, že so srovnává myšlenky, a tak všichni tři potichu seděli a čekali, až opět promluví. Po chvíli odvrátil hlavu od okna, sedl si do křesla a loket opřel o koleno: „S rytíři jsme hledali důvody, které by Radka mohli přimět, aby vás chránil. Jedním z nich byl i ten, o kterém tady právě mluvila Silvie. K tomu jsme přičetli, že vás může šetřit, aby si vychutnal vaši smrt poté, až prohrajete. Přesto…“

„…na tom něco nesedělo.“ Veles se obrátil na Marina. „Sorry, síla zvyku,“ zašeptal Martin a zmlkl.

„Máš ovšem pravdu.“

„Jako vždy,“ šťouchnul do něho Kamil, ale Velesův přísný výraz ho umlčel.

„Tak jsem pátral. Prázdní by vás nechránili jen tak.“ Veles se zadíval na Kamila, poté na Martina a Silvii. „Jde tu totiž o něco jiného.“

„Bože,“ Silvie poposedla a směrem k oběma klukům utrousila. „To musí být něco děsivého.“

„Ano, je,“ souhlasil Veles. „S tím jsme ani my rytíři nepočítali.“

Všichni tři ztuhli.

„Takže Radek je nakonec prohnanější víc, než jsme si mysleli.“

„Tady nejde o Radka,“ přerušil Veles Silvii, „ale o Torenaga.“

Pár sekund jim dal na to, aby to strávili. Poté pokračoval: „Pokud meče-Trýznitelé zničí moc strážců, jedině oběť jednoho z vás může ten proces zvrátit.“ Veles se postavil. „Torenagovi stačí jediná kapka krve oběti s posvátnou silou, aby se jeho tělo zhmotnilo a on se tak mohl vrátit do vašeho světa.“

Nastalo ticho, v kterém bylo slyšet jen oddechování spících psů. Kamil je pozoroval a přemýšlel nahlas. „Když odvrátíme jedno zlo, stane se jiné.“

„Ano, ocitli jste se v pasti.“

Pokračování – Společenství safírového srdce: Past, 13. část
Autor: Jitka Saniová


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat a velmi nás mrzí, že se mnoho vašich chtěných plateb neuskutečnilo vzhledem k potížím funkčnosti platební brány. GoPay muselo přijmout nové podmínky bank, kdy spolkům neumožní on-line platby kartou. Prosíme o znovu zaslání/zasílání vašich příspěvků, prozatím přes klasický bankovní převod:

Pro platby v ČR: 107-7380440287/0100 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí: IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287, BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX

Snažíme se pro vás najít jiné zjednodušující služby pro vaše platby. Děkujeme za pochopení i za podporu.

S láskou Cesty k sobě