Společenství safírového srdce: Past, 6. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 7. část

Z myšlenek Martina

První bitva nás spojila a z nás se stali přátelé. Na začátku té druhé se ale něco mění. S Kamilem jsme si o tom hodně povídali. Máme na to podobný názor. Silvie je v pohodě, ale Julie je čím dál tím podivnější. I když se ji snažím chápat, někdy mi to nejde. S Arturem se uzavírají a izolují. Mám je rád, mrzí mě to. Ta nová se mi ale taky líbí. Má v sobě záhadnou sílu a je „v pohodě“. Vypadá trošku jako z filmu o vlkodlacích a upírech, jinak mě ale hned něčím zaujala. Svým způsobem je tak trochu praštěná (jako „kytičková“ Silvie), ale to patří k ní. Vždyť má za posla havrana.

 

Silvie popošla k Lie. „Julie je naše kámoška. Fakt dobrá kámoška, ale i kamarádi se mohou mýlit.“ Kamil a Martin s tím souhlasili, což potěšilo nejen Silvii a Liu, ale i Zacharela. Silvie nadšeně vyhrkla: „Samo sebou, že nevěřím, že jsi zlá. Má to i svou logiku.“

Lia nechápala, Kamil ano. Ukázal na Zacharela. „Anděl by k nám nepřivedl nikoho zlého.“

„Zbožňuju, když lidi myslí srdcem. Moje andělská duše září radostí,“ zarecitoval Zacharel. Lia si sedla na divan a všichni si začali povídat. O první bitvě, Radkovi a Kláře, pradávných rasách a Společenství safírového srdce. Lia byla dobře informovaná. „Ringeril, Amras a Veles mě několikrát navštívili, aby mě se vším seznámili,“ vysvětlila.

„Překvapilo tě to?“ Martin drknul do Kamila. „Nás tedy jo. Veles musel Kamila držet pod krkem, pak jsme mu konečně uvěřili.“ Kamil se rozchechtal: „Jo, považoval jsem ho za šprým nebo iluzi. A to ho v tu chvíli nepotěšilo.“ Smál se i Zacharel. Psi svým štěkotem přispěli k veselé atmosféře. V Martinově mysli se usadila nepříjemně dotírající myšlenka. Zaháněl ji, jak se dalo, ale nešlo mu to. Od chvíle, kdy odešla Julie, vrátila se sem příjemnější nálada. Nechtěl si to připustit, ale najednou mu bylo lépe. Naštěstí se Silvie zeptala: „Když ses nám představila, řekla jsi: jsem Lia, tedy od jisté chvíle. Co jsi tím myslela?“

„To by mě taky zajímalo. Tedy nás,“ ukázal Martin na Kamila.

„Biologická máma mě hned po narození odložila před budovu porodnice,“ Lia to pronesla věcně, bez sebemenší známky zloby a lítosti. To spíš Silvie vypadala, že se každou chvíli rozbrečí, a tak ji Lia uklidňovala: „Měla jsem štěstí, že mě nevyhodila do popelnice anebo někomu neprodala.“ Silvie zahučela něco jako „hmm“, ale nevyznělo to nijak pozitivně.

„Narodila jsem se druhého dubna. Proto jsem si mohla o tom v archívu novin vyhledat články, co se stalo, když jsem se narodila. Našla mě sestřička, která přišla do práce. Pojmenovaly mě Leona, po té zdravotní sestře. Docela hezký jméno, ale dostala jsem ho od personálu v nemocnici. Nechci ho.“

„A tak jsi Lia.“

Kývla směrem k Martinovi, a poté pokračovala. „S mámou, tedy tou adoptivní, jsme se shodly na jménu Amelia, zkráceně Lia. Táta, tedy zase ten adoptivní, souhlasil. Naši mě změnili jméno i v dokumentech. Od osmi let jsem Lia.“

Zacharel se bavil, Martin si všiml, že Silvie a Kamil jí naslouchají se zaujetím, jako by sledovali napínavou detektivku. Kamil nabídl Lie džus a švestkový koláč, který tu předtím jedli. Lia však namítla. „Potom. Mimochodem, Lia není jen zdrobnělina mého jména. Lia je také řecké jméno, které znamená nositelka zpráv. Hlavně těch dobrých. A já vám už jednu nesu.“

Přešla k oknu, otevřela jej a nechala na ruku sednout havrana. Zadívala se mu očí a on do jejích. V ten okamžik Zacharel přešel doprostřed pokoje a rukou vyznačil kruhový prostor, v kterém se začal zhušťovat oválný vzdušný vír. Martin si přitom vzpomněl, jak na internetové stránce NASA viděl model galaxie z prašných částeček. Přesně tak vypadal vír, když proces skončil. Lia dala volnost havranovi a vrátila se doprostřed pokoje. Zacharel se postavil proti ní a pohladil ji spánky. Potom si sedl zpátky na divan, zatímco Lia se otočila ke kruhu, své ruce položila tam, kde ji Zacharel pohladil, a zírala do zhuštěného prostoru.

V něm se začal vytvářet meč. V jeho ostří se objevilo žluté oko s protáhlou panenkou se zeleně šupinatou kůží okolo. Oko mrklo. Před mečem se objevila Klára plazící se rychle pryč. Hologram ukazoval vše, co se jí stalo v magickém prostoru.

Kruhový vír zmizel. Lia ztěžka vzdechla a trošku zavrávorala. Kamil vyskočil a posadil ji do nejblíže stojícího křesla. „Páni, tohle umíš?“

„Ne tak docela,“ zašeptala a kývla k Zacharelovi. Anděl spokojeně konstatoval. „Ta druhá část, kdy se v magickém víru zviditelňovaly její myšlenky, je moje práce.“

„Dokonalé,“ provokativně se usmál Kamil na rytíře, který s naprostým klidem odvětil: „My andělé děláme všechno dokonale.“ Lia se zasmála, patrně začala chápat, že Kamil má s anděly zvláštní vztah. „Ona je ale fakt dobrá,“ ukázal na ni Zacharel.

Do místnosti vletěl havran, což ani jednoho ze psů nerozházelo. Pozorovali černého opeřence, jako by bylo něco naprosto běžného, aby se na divanu usadil havran. Lia pohladila hebká něžná pírka. „To on má největší zásluhu na tom, co jsme se právě dozvěděli. Mimochodem,“ Lia se otočila ke Kamilovi. „Děkuje ti, že jsi pomohl jednomu havranovi.“

Konečně to všem třem došlo. Kamil se za všechny ujišťoval, že tomu rozumí dobře. „To, co ví on,“ kývnul k havranovi, „víš i ty.“

„Protože s ním umím splynout tak, že se sjednotí naše mysle a protknou se srdce a duše. Jsme jeden.“

„Tak jako v dávnověku, kdy všichni věřili, že je Země celek.“ Zacharel se napřímil a s hrdostí pokračoval. „Starodávné říše ukázaly, jak mocná a ušlechtilá jsou spojení lidí a všech tvorů na Zemi. Prvovznešení pocházejí právě z této doby. Lia přináší do vaší skupinu sílu jednoty, musíte ji ale důvěřovat.“

„Za každých okolností,“ doplnila Lia Zacharela, který již zmizel. „Silvie mě moc pomohla, protože kdybych mezi vás přišla dnes poprvé, hned bych utekla a už bych se tady nikdy neukázala.“

Havran odletěl. Lia se zvedla a chystala se odejít. Ještě předtím si vyměnili telefonní čísla, Lia si vzala na cestu švestkový koláč a zvesela se rozloučila.

Silvie se podívala na oba kluky. „Mám strach.“

„Já taky,“ souhlasil s ní Martin, „z toho, jestli ji Julie přijme.“

Kamil nafoukl pusu, vypustil vzduch a na oba se ustaraně podíval. „Jestli ji nepřijme Julie, Artur taky ne.“

„Třeba se dá Artur zviklat,“ snažila se Silvie o optimistický tón.

Kamil ale hořce namítl: „Ať tak nebo tak, stejně nebude naše skupina jednotná.“

„A to může mít pěkně vážné následky.“

„Něco mi říká, že právě tohle o mnohém rozhodne,“ zašeptal Martin s upřeným pohledem před sebe. S hrůzou si pomyslel, že tenhle zmatek vede přesně k tomu, co bylo napsáno na papírku od Moreny.

 

 

Z myšlenek Radka

Něco se se mnou děje. Je to hnus. V noci se mi zdálo, že mě něco hladí. Ne fyzicky, jako by mi do nitra proudilo světlo. Stále na mě útočí myšlenka, že je lepší mít přátelé, než poslušné poddané a nepřátelé. Nesnáším tyhle patetický stavy. Vždycky jsem se jim uměl ubránit. Proč se tedy nyní objevují častěji a jsou stále dotěrnější? I když se člověk narodí jako Prázdný, může se změnit tím, že svou lidskou část dobrovolně povýší nad podstatu rasy Prázdných. To bych já nikdy neudělal. I když od chvíle, kdy znám Kláru, na mě dotírá hnusné lidské svědomí. Mě ale nezlomí.

 

Ač bylo po půlnoci, v hrobce to díky plamínkům tlustých svící vypadalo jako by právě zapadalo slunce. Klára stála poblíž magického desetiúhelníku a hrdě se dívala na Radka. Ten se s úctou poklonil vyvolanému duchu Torenaga. Kdyby mohl, určitě by vkročil za ním do magického prostoru a objal ho. To však nebylo možné. Magie je mohla svést dohromady, nikoliv však fyzicky.

„Velevážený Torenagu, slovy neumím vyjádřit to, co cítím, kdykoliv se setkáme.“

„To, že jsi přijal mé jméno, je tím nejlepším důkazem. Jsi pro mě jako syn, který nese dál mé jméno a pokračuje v mém díle.“ Radek znal Torenagovu historii. Prázdní si ho cenili téměř jako stvořitele. Vždyť on byl prvním, v jehož osobnosti naprosto převládla podstata rasy, která stála za vznikem Prázdných na Zemi. Kolovala o něm spousta informací, některé byly dohady, jiné pravda. V jednom se ale shodovaly. Torenag působil jako tyran, s nímž si není nutno zahrávat. Ve starých dokumentech se psalo, že nemusel pronést jediné slovíčko. Již pouhá jeho přítomnost vyvolávala v druhých bázeň. Radek se sice nebál, přesto si byl vědom, že nikdy nesmí Torenaga zklamat. Jeho trest by byl hrozivý, neboť ho právě pasoval na svého „skoro-syna“. To byl obrovský závazek.

Přesto by za nic na světě nevyměnil tuto možnost, že se mohl setkávat s Torenagem. Ani jako duch neztratil nic ze své legendární osobnosti. Stál zde oděný do zdobené mnišské kutny s kapucí, která mu zakrývala oči a sahala až k nosu. Jeho dolní polovina tváře nasvědčovala, že nejde o starce. Žádné vrásky ani svraštělé rty. Taktéž jeho ruce nenesly jediný znak stáří. Krátké, poměrně baculaté prsty ozdobené dvěma prsteny se navzájem dotýkaly bříšky.

Radek se po očku podíval na Kláru. Oblékla si drahé obřadní šaty. Střihem i materiálem se podobaly šatům ze středověku. Líbilo se mu to, neboť právě ve středověku byla spoustu kříženců mučena a upálena. Tyto šaty dokazovaly, jak si cení spojení s Prázdnými.

„Od této chvíle bych se s tebou rád setkával pravidelně. Chci vědět o všem, co se děje. Znáš mou přísahu, kterou jsem pronesl při obřadu během úplném zatmění slunce nad zanikající Atlantidou?“

„V archivech Prázdných jsem o tobě našel hodně materiálu. Nevím, kterou máš na mysli. Nad zanikající Atlantidou se objevilo zatmění slunce několikrát. Při každé jsi učinil nějakou přísahu pro blaho Prázdných.“

„Těší mě, že jsi o mně a Atlantidě četl všechno, co mají Prázdní k dispozici,“ Torenag se odmlčel, Radek se vyhříval na výsluní a Klára spokojeně přihlížela jejich dialogu. Když Torenag opět promluvil, jeho hlas zněl hlasitěji a krutěji. „Přísahal jsem, že tenhle svět musí být zničen pokaždé, kdykoliv se objeví šance na obnovení prastarého řádu. Prázdní nesmí dovolit mírové soužití starých ras.“

„To nikdy nedovolíme.“

„V poslední době Světlokrevní, Jasnocitní, Prvovznešení, Drakijci a další pakáž posílila.“ Torenag nelibě mlaskl, poté ukázal na Radka. „Vybral jsem si tě, abys naplnil můj závazek. Od chvíle, kdy jsem se ti ukázal ve snu, jsme spolu spojení.“ Radkovi naskočila husí kůže při vzpomínce na podivný sen, který se mu asi před dvěma roky zdál.

V něm stál na balkónku jakési polozbořené rotundy. Všude okolo bylo pusto prázdno, ani trávě se zde nedařilo. V tom ho zezadu uchopil za ramena muž v kutně. Neviděl mu do tváře, ale jeho hlas zněl, jako když okolo ze všech stran hřmí. „Jsem Torenag a ty uskutečníš mé plány.“ Radek bázlivě přikývl. Torenag mu ještě zašeptal: „Přečti si, kdo jsem. Nikomu o mně ale neříkej. Brzy se opět setkáme.“ A shodil ho z balkónku.

Radek padal, ječel a… probudil se. Následující den se vydal za tehdejším samovládcem Prázdných v Praze Tanukem a požádal, zda může studovat historii jejich druhu. Tanuk ho s potěšením zavedl i do tajných prostor, kde Prázdní ukrývají nejcennější materiály. Radek studoval, hltal každý řádek a… potom věci dostaly rychlý spád.

„Jsem připravený,“ Radek kývnul směrem ke Kláře a začal vyprávět o tom, co vypátrala v magickém prostoru. Torenag je poslouchal se sehnutou hlavou, bez jediného hnutí či přerušení.

„Dobře, jste na první stopě,“ Torenag se ale nezdál být nadšený. Klára se tedy ozvala: „Také jsem zjistila, že mají mocnou ochranu. Ta nemůže být z našeho světa. Vypátrám, o koho jde a pokusím se najít způs…“

„S tímhle neztrácej čas!“

„Ale…“ Radek se na Kláru zamračil, přesto dokončila, co chtěla říct. „Tím je oslabíme a snadno pak porazíme.“

„Ty stupidní čarodějko!“ Torenag zaječel tak, až se otřásla hrobka. Plamínky svící zaplápolaly a některé uhasly. Hrobkou se ozvalo dunění. Radek mrštil Klárou o zem a zahřměl. „Když ti náš velevážený kněz povídá, abys toho nechala, uděláš to!“ Radek se sehnul ke Kláře, zvedl ji a prudce jí mrštil o kus dál. Zahekala.

Torenagovy rty se pousmály. Radek se k němu obrátil a omluvil se. Torenag ukázal na Kláru. „Je schopná, ale není tak chytrá, jak se dělá.“ Radek přikývl, Klára se s hekáním posadila a opřela o zeď hrobky. Torenag k ní promluvil, o trochu klidněji, ale stále drsně a povýšeně. „Samozřejmě že jim pomáhá někdo,“ Torenag ukázal prstem nahoru a odfrkl, „od nich. Všichni, kteří proti nám otevřeně bojují, jsou pod jejich ochranou. To Prázdní vědí. Jejich moc je ale omezená. Nemohou se do tohoto světa míchat, jak by si přáli. Kdyby začali, okamžitě by se musely otevřít dveře na druhou stranu. Zatímco skřeti a nízké entity by tady mohli řádit, jak by chtěli, ti z hůry by nemohli použít ani třetinu své síly.“ Torenag se uchechtl: „Je to naprosto dokonalý paradox. Jejich moc je obrovská. Víte, že andělé mohou pomáhat s tvořením vesmírů a planet? V tomhle světě je jim ale taková kolosální síla nanic. Ty tupá naivko, tak se přestaň starat o to, kdo je chrání! Máme důležitější věci na práci.“

Klára se nenávistně podívala na Torenaga. To Radka rozčílilo a rozpřáhl se, Torenag ho však zastavil: „Postarám se o ni, přenech mi ji.“

Tentokrát však Radek zaváhal. Torenag to viděl, nezlobil se. Zašklebil se a vzdechl: „Za to ti povím její tajemství. Špinavé tajemství, které před tebou skrývá a které by mohlo ublížit tvé podstatě Prázdných.“

Radek se pomaličku přesunul ke Kláře tak, aby se jí mohl zadívat do očí, uzřel v nich hrůzu. Pootočil hlavu k Torenagovi. Ten mu zopakoval. „Až se dozvíš, co před tebou skrývá, poděkuješ mi.“

„Torenagu, to já jsem ti pomohla dostat se sem. Nezapomínej na to, že mě Prázdní potřebují,“ žadonila Klára, ale tím si vysloužila jen výsměch.

Radek chňapnul Kláru za ruku, násilím ji zvedl na nohy. Bránila se, ale udeřil ji do žeber, čímž ji ochromil. A poté ji hodil k Torenagovi. Už to ji přivodilo ohromnou bolest. Proražení hranic magického prostoru připomíná náraz do betonu. Ještě než ztratila vědomí, spatřila, jak se nad ní Torenag sklání.

Byla v jeho moci.

 

 

Z myšlenek Kláry

Po fiasku s Arturem to se mnou šlo z kopce. Všem jsem říkala, že o takového hňupa nestojím a že ho nenávidím. Opak byl pravdou. Pořád jsem ho měla ráda. A mám. To, že o mě ztratil veškerý zájem, bolelo jako čert. A tak jsem vlítla do náruče Radkovi, který se změnil k nepoznání. Stal se z něho sebejistý fešák. Holky mi ho záviděly. Od samého začátku jsem věděla, kým Radek je. Hej, já jsem ale čarodějka. Ne ledajaká. Pojistila jsem se plánem, který měl Radka držet na uzdě. Všechno se ale nějak pokazilo. Z bohatého hezouna, po kterém šílí nejedna holka, se stává moje noční můra.

 

Klára se probudila. Ležela na zemi ve své magické pracovně. Bože, jak se sem ze hřbitova dostala? Hodiny ukazovaly dvě hodiny ráno. Posadila se a přitom zasyčela bolestí. Připadalo jí, že jí tělem pochoduje armáda kovářů, kteří ji svými kladivy mlátí do žeber, spánků, boků a ramen. Opřela se o vysokou prosklenou vitrínu s čarodějnickými potřebami. Začala si rozpomínat….

 

… jakmile se ocitla v blízkosti Torenaga, sklonil se nad ní a všechno pohaslo. Objevil se kužel světla. Nikoho jiného tu neviděla. Torenag musel tušit, o čem přemýšlí, protože ji příkře ujistil: „Ano, jsme tu sami. Potřebuji si s tebou promluvit o samotě, čarodějko.“

Bála se, i když se to snažila maskovat sebevědomým pohledem. Nadechla se, ale Torenag ji nenechal promluvit. Poručil ji, aby se postavila. Když proti sobě stáli, stroze jí oznámil: „Vím, o tvém špinavém tajemství.

„Zabiješ mě?“

„Mohl bych,“ krutě se zachechtal.

 

Klára se ještě teď při vzpomínce na jeho nemilosrdné sebejisté chování otřásla. I nyní ucítila pot na čele i na zádech. Poté totiž přišlo to horší.

 

„Tvoje mrtvola by mi byla na nic. Maximálně bych se na pomíjivý okamžik cítil spokojený, že jsem zlikvidoval zrádce.“ Torenag na ni ukázal a s nádechem pohrdání pokračoval. „Můžeš mi být ale hodně prospěšná. Za to tě nechám žít a postarám se o to, aby ti Radek v pravou chvíli odpustil.“

Mlčela, stejně neměla na vybranou.

„Za prvé neztrácej čas s hledáním strážců…“

„Ale…“

Za druhé si pamatuj, že se nesmí nic stát těm křížencům…“

„Proč bys cht…“

„Za třetí mi budeš dodávat sílu. Můj duch potřebuje cítit větší sepjetí s lidským světem a sílit pro nastávající období.“

Klára věděla, o čem mluví. V magii toho nejhoršího druhu existovalo kouzlo, kdy zlý duch anebo třeba zbloudilé strašidlo toužili po lidské energii, emocích a pocitech. A tak se v magickém prostoru prováděl obřad, kdy si tato entita bere část lidského podstaty. Nebylo to smrtelně nebezpečné, ale nesmírně unavující. Daný člověk v sobě musel obnovit energii. Naštěstí jako čarodějka znala způsoby, jak proces urychlit. Přesto se jí zvedl žaludek, když si představila, že bude krmit Torenaga.

„Odteďka mě budeš bezvýhradně poslouchat.“

Na malou chvilku si myslela, že to nebude tak zlé. Jako čarodějka znala kouzla, kdy mohla zrušit spojení s jakoukoliv bytostí z magické dimenze.

Torenag se však pojistil.

Vyčaroval dýku. Hnědá rukověť zdobená symbolem Prázdných a písmenem „T“ měla klikaté ostří. Tento typ dýky často využívali mágové tajných čarodějnických nauk, které měly málokdy co do činění s bílou magií. Torenag ji přiložil pod její pravé ucho, kde se nepatrně zapíchla a sjížděla dolů. Bolelo to, jako by šlo o opravdovou dýku…

 

Klára přerušila vzpomínání, vstala a přešla ke komodě. Otevřela horní šuplík a vyndala zrcadlo. Na krku objevila podlouhlou jizvu tenkou jako niť, avšak bolestivou jako by ji tam zatloukli hřeby. Odvrátila zrak od zrcadla a vrátila se ke vzpomínkám.

 

Torenag nechal zmizet dýku, přiblížil ukazováček k ráně na jejím krku. Z prstu mu vycházel černý kouř. Ten se skrze jizvu dostával do jejího těla. Něco jí začalo uvnitř svazovat, zadírat se do srdce a mysli. „Jsi v mé moci, čarodějko.“ Ačkoliv to Torenag zašeptal, jeho hlas jí zaplavil celou mysl. „Pamatuj na to. Odteďka mě budeš poslouchat a sloužit mi.“

Poté se sesula opět na zem. Ztratila vědomí…

 

Klára schovala zrcadlo, sotva dovřela šuplík, rozletěly se dveře. S tváří zkřivenou vztekem k ní došel Radek. Praštil ji do nosu. Třísknul s ní o zeď a ječel na ni: „Torenag mi pověděl, že mi dáváš nějaký lektvar, který ve mně vyvolává patetické lidské myšlenky a pocity! Ty potvoro!“ Vzal ji za ramena a mrštil ní o podlahu. Začala se mu omlouvat, kopl do ní. Sednul si do dřepu a hrubě k ní pronesl: „My dva jsme spolu skončili. Odteďka žádné dárky a polibky. Jsi teď moje obyčejná služka jako všichni ostatní. Máš kliku, že tě potřebuju.“ Klára na něho vyjeveně civěla. Pochopil to tak, že se ho bojí a přijala svou roli. „Torenag mi říkal, že ten efekt bude ještě nějaký čas trvat. Modli se, aby brzo přestal.“

Radek ji uštědřil další facku. „Ty mrcho. Já ti věřil a líbila ses mi. Prapůvodní jsou očividně horší pakáž než Světlokrevní. Ti proti mně alespoň otevřeně bojují.“ Radek odcházel, ve dveřích se zastavil a pohrdavě si ji změřil od hlavy až k patě: „Vrať mi všechny dárky, co jsem ti dal. Jo a ještě: můžeš tady dál čarovat a používat tuhle místnost. V jiných prostorách mého domu tě už ale nechci vidět!“

Radek odešel. Klára se pomaličku zvedala na nohy. Analyzovala celou situaci. Něco tu nehrálo. Popošla ke dveřím, otevřela je a přesvědčila se, že je Radek pryč. Poté s bolestí po celém těle docupitala k jednomu z křesel. Stálo na malém koberečku s perským vzorem u okna. S námahou jej odtáhla a odhrnula koberec. Pod ním byl vyznačený obyčejný magický kruh. Nebyl narušený.

Provedla rituál.

Zalapala po dechu. Vše bylo tak, jak mělo být. Tak proč Torenag Radkovi lhal? Tělem jí projela bolest, nejen fyzická, ale i vnitřní zapříčiněná okovy Torenaga. V mysli jí zahučelo: „O tomhle vědět nemusí.“

Klára se sesula na podlahu a s hrůzou si pomyslela: otázkou zůstává proč.

Pokračování – Společenství safírového srdce: Past, 8. část
Autor: Jitka Saniová


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Líbí se vám, co děláme?
Rádi byste podpořili provoz internetové televize Cesty k sobě?

200,-

Platba

300,-

Platba

500,-

Platba

1000,-

Platba

Za veškeré příspěvky předem děkujeme!

Zasláním daru dochází k uzavření darovací smlouvy dledarovacích podmínek.
Prohlášení o ochraně osobních údajů darujícího. Platba probíhá prostřednictvím služby

géčko.png verified_by_visa-full-colour.png Mastercard_SecureCode [Převedený].png visa-full-colour-rgb.png visa_electron_2015.png mc_accpt_match_eps.png me_accpt_match_eps.png ms_accpt_match_eps.png