Společenství safírového srdce: Past, 5. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 6. část

Z myšlenek Silvie

Zdálo se vám někdy něco neobvyklého? Mně se dnes zjevila ve snu elegantní dívka celá v bílém. I její hladké vlasy rozdělené pěšinkou uprostřed hlavy téměř splývaly s jejími šaty. Porcelánová pleť, lesk na rtech a zelenkavé oči, světlé obočí a perleťově bílé nehty. Tato nádherná bytost stála na břehu jezera. Blankytná obloha a vodní hladina harmonizovaly s jejím vzhledem. Náhle k ní přišla dívka v černém. Objaly se, usmály se na sebe a poté se otočily ke mně. Dívka v černém na mě mrkla. Škubla jsem sebou a probudila jsem se. S naprostou jistotou jsem věděla, že mi ten sen chtěl něco naznačit. Zatím však nevím co.

 

Silvie hlídala mámin obchod. Do zavírací doby zbývala hodina, v tuhle dobu si už moc lidí pro květiny nechodí. Podle mámy se květiny nejlépe prodávají do tří hodin. Poté už chodí jen zoufalci, kteří zapomněli koupit dárek. Dnes se prodalo poměrně dost kytek i malých dárkových předmětů, dnešní odpoledne by i ti zoufalci kouleli očima z tak malého výběru. Zazvonil telefon. Silvie se k němu udiveně otočila. Na pevnou linku jim volá málokdo, tu už mají jen kvůli babičce, která nemá ráda mobily. „Prosím, květinářství.“ Záhy poznala hlas dodavatele Ládi, který šílel, že mu její máma nebere mobil. „Máma byla u zubaře. Ještě ji to bolí, takže leží a má vypnutý mobil.“ Vyslechla si zdvořilostní přání, poté důvod telefonátu. Načež odpověděla. „Máma bude určitě kytky chtít, v tyhle dny se dobře prodává… dobře řeknu jí, že přijedete zítra ráno v osm.“ Rozloučila se, položila telefon a chtěla zajít za mámou. Jejich byt se nacházel v prvním patře. Zvoneček nad dveřmi však oznámil nového příchozího. Silvie se otočila a ve dveřích spatřila – ji. Kytičková kolová sukně a živůtek, balerínky s květinovým vzorem, záplava zrzavých vlasů spoutané čelenkou se safírem a hypnotizující smaragdové oči.

„Nerido, tak ráda tě vidím,“ vyjekla Silvie radostí. Zde se poprvé setkaly. Nikdy nezapomene, jak ji Nerida nejprve vystrašila. Přesto k ní od samého začátku cítila silné pouto, jako by byly sestry. Svým způsobem i byly. Rytířka Nerida z vílího národa má k Modrobuněčným hodně blízko.

„Taky jsem se na tebe těšila,“ Nerida se rozhlédla po obchůdku a popošla dovnitř. Zdálo se, že vzpomíná přesně na to, na co myslela Silvie, která vyhrkla. „Všechno je tu stejné, až na to, že tu dnes není kočka. Zrzi leží u mámy.“ Když vysvětlila, proč dnes její máma odpočívá, Nerida vykouzlila na tváři rošťácký úsměv. „Tvoje mamka je Světlokrevná s kočičím vzorcem v DNA. Kdo jiný by jí pomohl lépe než vaše kočka, Silvínku.“

„Bože, ty víš, jak mě máma říká?“

„Samozřejmě.“

„Pak taky musíš vědět, jak to nesnáším.“

„Modrobuněční se nedovedou zlobit na ty, kteří je škádlí.“

Silvie se nedovedla ani mračit na ty, které měla ráda, natož se zlobit. Vílí rytířka přešla ke dveřím obchůdku, zamkla a otočila tabulku „zavřeno.“ Silvie pootevřela rty, ale Nerida ji předběhla. „Já,“ položila si ladnou ruku na hruď, „zajdu za tvou mamkou a vysvětlím ji, že ty,“ Nerida k ní popošla a vzala ji okolo ramen, „musíš zajít na hřbitov.“

„Já musím zajít na hřbitov?“

„Do Olšanského.“

„Fakt se moc těším.“

„Mám pocit, že se něčeho bojíš. Kvůli tomu, co tam prožil Kamil s Martinem?“

„Možná. Hlavně ale nejsem fanynka hřbitovů.“

„Na Olšanech je hodně divoké zeleně, ta tě ochrání, kdyby bylo třeba. Radek by tam ale neměl být.“

Silvie vytáhla z kapsy u džínsů ozdobnou gumičku a stáhla si vlasy do culíku. Chňapla po světle modrém svetříku, který navlékla na bílé tílko. Mobil hodila do květované brašničky, tu si přehodila přes rameno a křížem přes hruď. Byla připravená vyrazit. „Proč tam ale musím jít?“

„Setkáš se tam s někým. Koho neznáš, vlastně tak trochu znáš.“

„Je mi úplně všechno jasné…“

„Neboj se, pochopíš to na místě.“ Zatímco jí Nerida vysvětlovala, do které části hřbitova má zamířit, došly ke dveřím. Nerida je odemkla, vystrčila ji ven a zase dveře zamkla. Zamávala ji, zatímco Silvie huhlala: „Paráda. Ta, kterou mám tak ráda, mě vystrčí na ulici.“ Samozřejmě jí to ale rychle přešlo. Zamířila k metru a uvažovala, kde by si mohla koupit čerstvou ovocnou šťávu nebo zmrzlinu, protože se jí právě chtělo myslet na cokoliv, jen ne na to, že jeden na hřbitov.

 

O dvacet minut později stála u bočního vchodu, kam ji Nerida navedla. Na hřbitovy nechodila, protože se zde cítila nesvá. Ne kvůli mrtvým. Máma ji vždycky učila, že nenásilná smrt je součástí koloběhu života. To zabíjení a vraždy jsou nepřirozené, špatné, v rozporu se zákony dvou nejvyšších aktérů světa – života a smrti. Silvie na hřbitovech vnímala zlobu a žalu těch, kteří zemřeli nepřirozeně. Jako by na hřbitovech pobývali rozzlobení duchové, kteří se chtěli pomstít za tu hroznou nespravedlnost. A to ji děsilo, někdy se jí o tom i zdálo.

Vykročila dovnitř. Sotva se ocitla za bránou hřbitova, uvědomila si, že Nerida měla pravdu. Dařilo se zde divoké zeleni, která se plazila po zemi a náhrobcích, obtáčela věžičky a přichytávala se na zídky. Tato část se lišila od modernější části Olšan a jiných klasických hřbitovů. Čas zde nechal utichnout zlobu a zármutek. Panoval tu naprostý klid. Kdyby neslyšela hluk aut z ulice vedoucí kolem hřbitova, připadala by si jako v jiné éře.

Kráčela po cestičce a myslí zdravila stromy a zeleň. Nad hlavou jí proletěl havran a usedl na větev opodál. Korálkovitá očka ji pozorovala se zaujetím. Silvie se v duchu podivila, proč si je najednou tak jistá, že je ten havran na ni zvědavý. Náhle věděla: očekával ji, nyní ji vítá a snaží se dostat k jejím emocím a myšlenkám.

Zastavila se, zavřela oči a bojovala s nutkáním vzít nohy na ramena. Buď začíná blbnout (což by o ní pověděla spousta lidí) anebo jde o další odhalení ve spojení se Společenstvím (to bylo pravděpodobnější). To se tu má setkat s havranem?

„On je můj posel. Moje součást. Rádce mé duše. Oči mé mysli.“

Silvie otevřela oči. Právě k ní došla dívka v černém. Mikádo, oční linky okolo modro-šedých očí, úzké kalhoty, tričko i tenisky kontrastovaly s její bledou kůží a světlými úzkými rty. Na krku se jí vyjímal přívěšek s hlavou havrana na černé sametové stužce. Pozorovala ji ostře pronikavým pohledem, tak jako havran nad nimi.

„Máš se tu setkat se mnou, tedy i s ním.“

„Ty jsi ta z mého snu.“

Maličko naklonila hlavu a vypadala pobaveně. „Ringeril a Amras mi říkali, že ti nebudu neznámá. Tak takhle to zařídili, abych tě nepolekala.“

„Ty znáš rytíře Společenství safírového srdce?“

Dívka zašátrala v kapse a vytáhla z ní safírový talisman. „Dali mi tohle.“

„Takže se k nám máš přidat?“

„Mám vám pomáhat.“

„Jak?“

Popošla k Silvii a zašeptala se jí do ucha. „O tom vám mám říct, až se všichni sejdeme. Ty mě máš uvést do vaší skupiny. Tam se dozvíte, jak se jmenuju, kdo jsem a s čím vám mohu pomoct.“

Dívka se odtáhla a vzájemně se zadívaly do očí. Něco zvláštního je spojovalo, tím si byla Silvie jistá. Intuice ji utvrzovala, že nejde o Modrobuněčnou. Odlišovala se, a přece se jim v něčem podobala. „Povíš mi o té dívce v bílém, kterou jsem s tebou viděla ve snu?“

„Povím. Později. Na oplátku ty mi budeš vyprávět ten svůj sen.“ Dívka pohladila Silvii po vlasech. „Musíš ostatní připravit na to, že se k vám někdo přidá.“

„Tomu nerozumím.“

„Silvie… ano, já znám tvé jméno. Rytíři mi pověděli, jak se jmenuješ…. Můžu vám podle nich hodně pomoci. Já ale potřebuju cítit, že mi důvěřujete, jinak vám budu k ničemu. Kdyby mě představili rytíři, mohlo by se stát, že mě mezi sebe vezmete jen a jen kvůli nim.“

„Něco jako z povinnosti anebo zdvořilosti.“

„Jo. Vy jste spolu prožili už jednu velkou bitvu. Stali jste se přáteli. Není snadný přijmout někoho nového.“

„Udělám, co bude v mých silách. Věř mi. Nevím, ale jestli to bude sta…“

„Bude.“ Dívka vzhlédla k havranovi. Zadívali se na sebe, poté havran zakrákal a odletěl. Dívka se usmívala. Opět se otočila k Silvii a radostně pronesla. „Rádce mé duše a oči mé mysli již cítí tvé přátelství. To je první krok k tomu, aby všechno dobře dopadlo. Tak brzy nashle.“

 

 

Z myšlenek Kamila

Včera děda při večeři vzpomínal, jak jsme jednou o dovolené zachránili havrana. Když jsem dnes ráno šel do školy, na plotě u našeho domu seděl havran. Černá peříčka se mu leskla s nádechem kovově modré, vypadal vznešeně. V tramvaji jsme viděli holku s černým mikádem (taky se jí maličko vlasy leskly do modra) a přívěškem, na kterém byl vyobrazený havran. Zatímco Martin do mě hučel o tom, jak ho zaskočil papírek od Moreny, dívka se na mě upřeně dívala. Nespustila ze mě oči, já málem z ní. Co se to děje? Je to náhoda? Podle Zacharela je náhoda nejvzácnějším jevem ve vesmíru. Takže to asi náhoda nebude.

 

Všichni se opět sešli u Kamila. I když Julie původně navrhovala, aby se tentokrát jejich schůzka konala u ní. Její máma natáčela pořád o módě a volala, že se to pěkně protáhne. Silvie však z nějakého neznámého důvodu trvala na to, aby šli ke Kamilovi. Pěkně je to překvapilo. Kamil však s nadšením podpořil její návrh, k němu se samozřejmě přidal i Martin. Julie a Artur nikterak nadšeně souhlasili.

Kamil je usadil v obýváku, kde se opět motali všichni jejich psi. Artur jim vyprávěl o svém prožitku. Julie se třásla vzteky během celého vyprávění. „Mrcha jedna! Jak já ji nesnáším!“ Zasyčela jak rozzlobená kobra. Všichni s ní vřele souhlasili. Artur však zcela klidně namítl: „Ne že bych to chtěl ještě jednou prožít, ale na druhou stranu nám to přineslo i něco užitečného.“

„Co, prosím tě? Neříkej mi, že tě těší, že je do tebe stále zabouchnutá?“

„Julie, o čem to mluvíš?“

„Jestli ti to nedošlo! Takhle se chová holka, která se chce pomstít, protože se jí ten kluk pořád líbí! Jsi naivní blbec, jestli si myslíš, že tě nenávidí. Ona je do tebe pořád zabouchnutá!“

Artur se zamračil na Julii, která si uvědomila, že to trochu přepískla. „Promiň. Prostě mě to nahnalo hrůzu.“ Objal ji a pokračoval. „Za prvé, Klára je fakt silná. Sám bych se jí neubránil.“

„Pomohla ti Danika?“ Artur se pootočil k Martinovi a opatrně s ním souhlasil. „Jo. Bohužel to Klára odhalila.“

„A poznala…“

„Ne,“ Artur okamžitě přerušil Silvii, v jejíž hlase zazněla panika, „nepoznala ani neviděla, kdo mě chrání. Logicky si ale vyvodila, že mě někdo pomáhá. Někdo pěkně mocný.“

„To není dobré.“

Martin souhlasil s Julií. „Jo, pěkné fiasko.“

„Proč?“ Hlas, který jim položil otázku, je pohladil na srdci. Rytíř v bílém, s akvamarínovýma očima, mužně ochranářskou a přece jemně andělskou krásou se očividně bavil. Patrně proto, že jim nedošlo, že: „Nám by nemohl ublížit ani regiment nejzdatnějších pozemských čarodějů a Prázdných.“

„Zachareli,“ všichni, včetně tří psů, zvesela přivítali anděla. Kamil poté utrousil. „Máš pravdu, náš strach o vás je asi zbytečný.“

„Asi? Ty mi nevěříš? Jsem anděl, nikdy bych ti nemohl lhát.“

„Já zapomněl, vy andělé jste dokonalí,“ Kamil chtěl, aby jeho poznámka vyzněla kousavě, jakmile šlo o anděly, nějak se mu to nedařilo. Všichni se zahihňali, Kamil mávnul rukou a opět se podíval na Zacharela, který mu pokynul, aby pokračoval. „Co když ale Klára najde způsob, jak zničit spojení mezi námi a vámi?“

Zacharel, který působil věčně tak bezstarostně a lišácky naladěný, zvážněl. Všichni s ním. Za doprovodu psů přešel ke křeslu, do kterého se usadil a s přimhouřenýma očima objasnil: „To nelze. Safírové srdce se stalo vaší součástí. Jakmile potřebujete, cítíte jeho sílu. Ta vás nikdy neopustí. Žádné kouzlo vám ji nemůže vzít, pokud…“

Zacharel se odmlčel a Kamil smutně větu dokončil. „…se jí sami nevzdáme.“

„Vědomě či nevědomě,“ andělský rytíř zvedl varovně prst. Poté mu tváří přelétl výraz smutku. Patrně vytušil, že Kamil vzpomíná na svou mámu, která se ho kvůli němu vzdala safírového srdce a Martin na svého strýce, který učinil totéž. Oba za to zaplatili životem. „Prázdní vědí, že jejich rivalům někdo pomáhá. Jak víte, podařilo se jim některé členy přinutit, aby se sami vzdali své ochrany anebo v sobě nechali převážit pocit zahořklosti. Potom je Prázdní mohli snadno přemoci.“ Učinil krátkou pauzu, po níž dodal: „Klára se dostala do těsné blízkosti naší síly.“ Zacharel ladně ukázal na všechny kolem. „To dokazuje, jak je velmi schopná. Musíte si na ni dávat velký pozor.“ Poté se mu do tváře opět vrátila rozvernost a veselost. „Což my rytíři nemusíme. O nás nemusíte mít strach. I když nás velice těší, že na nás myslíte.“

Všechno bylo zase tak, jak má být. Věděli o nebezpečí, ale Zacharel jim vrátil dobrou náladu. Zazněl zvonek. Kamil se zvedal, ale Silvie mu nezvykle razantně oznámila. „Seď. Já otevřu.“ Kamil vykulil oči a chtěl ji připomenout, že on je tu doma, ale zase ho předběhla. „Včera…“ Zacharel se zvedl a naopak přerušil ji. „Ty jim vyprávěj, co jsi prožila. Já půjdu otevřít.“

„Jak je vidět, Silvie a Zacharel před námi něco tají,“ mračila se Julie, „konečně se snad dozvíme co.“

Než Zacharel odešel z pokoje, namítnul. „Všichni rytíři se shodli, že to takhle bude nejlepší. Jednou se dozvíte proč. Teď poslouchejte Silvii nejen ušima, ale taky srdcem.“ Rytíř odešel, Silvie, která dnes v bílém a se zrzavým culíkem připomínala kopretinu, jejichž vzor jí zdobil halenku, začala vyprávět. Do podrobnosti popsala sen i to, co se jí přihodilo na hřbitově. Kamil se nezdál překvapený, Martin jako by na něco vzpomínal. Artur vypadal, jako když naslouchá něčemu, co ho ani tak moc nezajímá. Julie naštvaně špulila pusu. Silvie zakončila svou řeč téměř zvesela: „Když Nerida uslyšela, že moje setkání s… neřekla mi jméno.“

„Fakt zdvořilý,“ utrousila Julie. Silvie pokrčila rameny a dořekla: „To nám poví, až se všichni setkáme. Když naše schůzka na Olšanech dopadla dobře, Nerida mi poradila, aby ji pozvala sem ke Kamilovi.“

Otevřely se dveře pokoje a v nich stál bílý andělský rytíř vedle moderní dívky v černém. „To je ta z tramvaje,“ vyjekl Kamil, „já věděl, že mě někoho ten popis připomíná. Martin přikývl. „Taky jsem si ji všimnul, ale pak jsem ji pustil z hlavy.“

„Ahoj. Jsem Lia,“ dívka si skousla ret nalíčený tak světlou rtěnkou, až se zdálo v porovnání s černými linkami okolo očí, že nemá rty. „Tedy od jisté chvíle, ale už jí chci být napořád.“

„A hlavně je Prvovznešená,“ dodal Zacharel. Na parapetu okna přistál havran. Všichni se obrátili po směru rušivého zvuku. Když ho spatřili, Kamil drknul do Martina. „To je ten z hřbitova, který nás tam pozoroval. A…“ Kamilovi to došlo, „ráno seděl na našem plotu. Pořád jde o jednoho a toho samého havrana, že jo?“

„Protože on je můj posel. Moje součást. Rádce mé duše. Oči mé mysli.“

Všichni se opět otočili k Lie, která se záhadně usmívala. Až na Julii. Ta se zvedla a nenávistně odsekla: „Vždyť je praštěná. S takovým bláznem tady nebudu.“ Julie popadla Artura za ruku. „A ty, jestli mě máš rád, taky ne.“

Kamil a Martin chtěli reagovat, ale Zacharel zavrtěl hlavou. Julie se ve dveřích pokoje ještě zastavila a obrátila. Nevěřícně se na ně zadívala. Kamila napadlo, že ji nemile překvapilo, že ji nikdo nepřemlouvá, aby zůstala. Artur ji následoval, ale nezdál se být nadšený. Julie loktem drkla do Lii: „Cítím z tebe temno. Jako Jasnocitná jsem v tomhle fakt dobrá. Jsi ďábelská. Nechápu, jak ti mohou věřit.“

Když Julie s Arturem odešli. Zacharel povzdechl: „Očekávali jsme zlobu Julie, ale ne tak velkou.“

„Proč se v poslední době tak zlobí?“

Zacharel přistoupil k Silvii a jemně ji uchopil za ramena. „Zužují ji obavy a pochyby. Jasnocitným se s nimi bojuje hůře. Zejména, když se zamilují. V první bitvě byla Julie silnější, protože neměla nikoho, o koho by se bála jako nyní. Mějte s ní trpělivost.“

Lia se zachmuřila. „To sice mohu, ale nechce se mi pomáhat někomu, kdo ve mně vidí zloducha.“ Zvedla hrdě hlavu a zeptala se: „Kdo z vás věří Julii?“

A čekala.

Pokračování – Společenství safírového srdce: Past, 7. část
Autor: Jitka Saniová


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Líbí se vám, co děláme?
Rádi byste podpořili provoz internetové televize Cesty k sobě?

200,-

Platba

300,-

Platba

500,-

Platba

1000,-

Platba

Za veškeré příspěvky předem děkujeme!

Zasláním daru dochází k uzavření darovací smlouvy dledarovacích podmínek.
Prohlášení o ochraně osobních údajů darujícího. Platba probíhá prostřednictvím služby

géčko.png verified_by_visa-full-colour.png Mastercard_SecureCode [Převedený].png visa-full-colour-rgb.png visa_electron_2015.png mc_accpt_match_eps.png me_accpt_match_eps.png ms_accpt_match_eps.png