Společenství safírového srdce: Past, 4. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 5. část

Z myšlenek Julie

Skličují vás někdy škaredé věci? Máte občas pocit, že nic nemá cenu a že stejně všechno špatně skončí? Tohle jsem cítila, když mi Sírius odpověděl. Sevřely mě řetězy bezmoci a beznaděje. Hlavně kvůli Arturovi. Chodíme spolu. Je to první kluk, který mě má fakt rád, moji mámu bere jako „moji mámu“, nikoliv jako populární osobnost, které musí podlejzat. Můžu se mu svěřit s čímkoliv a on mi vždy rozumí. Nechci o něho přijít. Intuice mi však říká, že by mohl na konci této bitvy hrát klíčovou roli.

 

Po škole a setkání s Kamilem a Martinem zašel Artur k Julii domů. Líbali se, povídali si, surfovali na internetu. Když Julie ukázala Arturovi staré fotografické album, dychtivě po něm chňapnul, usadil se na divan a začal si v něm listovat. Přisedla si k němu a společně si prohlíželi „její minulost“. Artur se věčně chechtal: „To jsi taky ty? S tím účesem by si bodovala na internetu.“ Artur ukázal na rozčepýřené vlasy trčící do všech stran. „U toho byl text: vyzařuji bláznivou energii.“

Zavřela album a škádlivě ho plácla na hruď. „No co, trošku jsem experimentovala s účesy.“

„A s barvami vlasů. Kolik jsi jich vystřídala? Mahagonová, černá s vínovými pramínky, blond. Artur opět otevřel album a ukázal na jednu z fotek. „Tahle naoranžovělá je na tobě děsná. Vypadáš jako mrkev v džínsách.“ Smáli se, dali si pusu a Artur ji pohladil po vlasech. „Tahle oříškově hnědá ti sluší nejvíc.“

„Ta je taky moje.“ Julie se k němu přitulila. Věděl o jejím rebelství v oblasti módy. Znal důvod. Stejně tak věděl, že to byl on a Vesna, kdo ji přiměli změnit názor. „Máma sice tvrdí, že se oblékám nudně obyčejně. Už se ale tetelí radostí, že nenosím bagančata a svetry připomínající vytahaný župan.“ Artur se podíval na sexy červené tričko obepínající jí pěkně tvarovanou postavu a strečové kalhoty. „Jo, taky jsem rád.“

Odhodili album a spojili si ruce v něžném sepjetí. „Něco tě trápí. Vidím to na tobě. Od chvíle, kdy nás navštívil Sírius. To kvůli té oběti?“

Zamrazilo ji. Julie si uvědomila, že již to slovo v ní vzbuzuje děs. „Ty se nebojíš?“

„Nevím,“ přiznal váhavě.

„Klídek, v mých očích se tím nesnížíš na slabocha.“

„O to nejde,“ upřímně odpověděl. Julie mu pohladila hruď. Pokaždé, když byli spolu, napadlo ji, jak je dokonalý. Nejenom že ji chápe a stojí při ní, navíc je i děsně hezký. V posilovně, kterou vlastnila jeho máma a kde brigádničil, si vypracoval skvělé svalstvo. Rád o sebe dbal. To se odrazilo na jeho oblečení, účesu a příjemné vůni jeho těla. „O co tedy jde?“ zeptala se ho, když se zamyšleně koukal do prázdna.

„Nepřemýšlím o tom.“

„Jak nepřemýšlím o tom? Vždyť to je…“ Julie se od něho odtáhla. Ve vykulených očích se mísila zvědavost, ale hlavně nevěřícnost. „Arture, možná, že se někdo z nás bude muset obětovat. Haló, pane, to není maličkost!“

„Když mě po nehodě dávali dohromady, uvědomil jsem si, jaký jsem byl idiot. Den předtím jsem se bál, že se nedostanu do volejbalového týmu. Zlobil jsem se, že mi táta nekoupil nový mobil. Nadával jsem na holku, která mě odpálkovala.… pak bum. Byla tma. Probudil jsem se. Všechno mě bolelo. Tajně jsem brečel, protože jsem měl strach, že se zlomeniny nezahojí tak, jak mají a já nebudu moct normálně chodit a sportovat.“

„To je něco úplně jiného!“

„Možná, ale možná ne.“ Artur poposedl. Tvářil se spíše jako moudrý Sírius než obyčejný kluk ze střední školy. „Jestli mě ta nehoda něco naučila je, že si máš užívat toho, co právě prožíváš. Můžeš mít z něčeho strach, ale dokud to nenastane, nedej se tím ovládat.“

„Když já mám strach o tebe.“ Poslední slovo zdůraznila nejen hlasem, ale i gestem ruky. Viděla, že ho to potěšilo, ale okamžitě ho to přešlo. Pokrčil rameny a prostě konstatoval: „Vždyť v tom jedeme všichni…“

„Já vím! Mám strach o všechny, ale o tebe…“ ztišila hlas a sklopila oči, „trochu víc.“

„A já zase o tebe,“ odvětil, ale jeho hlas nezněl tak pevně a upřímně, jak očekávala. Mrzelo ji to, ale rychle odehnala jakoukoliv pochybnost. Jako Jasnocitná některé pocity a emoce začala zveličovat. Toužila cítit u druhých stejně intenzivní emoce, jaké prožívá ona. V mnoha případech to je nemožné. Pochopila to, i když jí to občas pěkně zranilo. Chtěla se ho na něco zeptat, když v tom sebou Artur škubnul. Vytřeštěně civěl před sebe. Ruce si dal na uši a zděšeně se zeptal: „Co to tady tak hučí?“

„Arture! Co se děje?“ Chtěla mu odtáhnout ruce od uší. Nedovolil jí to. Mračil se, přivíral oči a stěžoval si. „To je tak hnusný. Mně snad praskne hlava.“ Nestačila na to nic říct, náhle sebou jeho křečovitě trhl a zakřičel: „Prosím ne! Co se to děje. Prosím, nechejte mě být. Kdo jste? Kam mě vedete?!“

 

 

Z myšlenek Kláry

Magie mě vždycky přitahovala. V dětství jsem dostala kostým čarodějky. Mamka mi dovolila, abych se do něj oblékala i doma, nejen na karneval. Když jsem ho měla na sobě, zářila jsem radostí. Pamatuji si, jak jednou maminka dostala k narozeninám fialkové růže. Hrozně moc je kvůli jejich nezvyklé barvě obdivovala. Následující den se jí zdálo, že růžičky už nevypadají tak čerstvě a bylo jí to líto. Oblékla jsem si kostým čarodějky a vzala si hůlku. Začala jsem kouzlit. Povedlo se. Růžičky vypadaly opět svěží. Maminku to potěšilo. Následující den jsem kouzlo zopakovala. Nakonec jí ty růžičky vydržely čtyři týdny. Každý se divil… já ne. Ačkoliv jsem pochopila až o pár let později, že jsem opravdová čarodějka.

 

Rituál se odehrával v podvečerních hodinách v magické pracovně v Radkově vile, kterou získal po Tanukovi. Když vešla do místnosti, nejprve se rozhlédla a s pýchou se zadívala na dokonale zařízené místo k provozování magie. Hlavou jí prolétlo, co předcházelo tomu, než ji od Radka dostala. Znala ho ze školy, kam občas chodila za Milošem. Nepřehlížela ho, nevysmívala se mu, ale taky v něm nevzbuzovala plané naděje. To Miloš byl přece její pan Hezký, zatímco Radek spolu s jeho kámošem Jirkou byl školní podivín. Miloš ho občas trápil, to se jí nelíbilo. Nezastávala se ho však. Radek ji od samého začátku obdivoval. Což jí bylo absolutně fuk…

… než zjistila, kým Radek opravdu je. Rázem odkopla Miloše a dala Radkovi jasně najevo, že o něho stojí a že mu má co nabídnout. Odkryla mu své schopnosti. Svěřila se mu se svou nenávistí vůči Arturovi. Přijala jeho návrh na spolupráci. Za to ji rozmazloval drahými dárky. Snažil se jí splnit každé přání. Zařídil ji tady tu magickou pracovnu.

Místnost, kterou by někteří označili za zámecký sál, byla vybavená tmavě hnědým nábytkem. Do drahých skříní, skříněk, polic a vitrín naskládala všechny své magické potřeby a knihy. Ty se za čas, kdy chodila s Radkem, pěkně rozrostly. U oken naproti dveřím stála až nechutně velká kožená křesla. Střed místnosti musel zůstat zcela prázdný. Zde měla vyznačený magický desetiúhelník, v němž čarovala. Nyní před ním stála a spokojeně se culila.

Čarodějky a čarodějové rozšířili učení, že se rituály provádějí v magickém kruhu. Taky jej používala. Poté ale přišla na to, že jí desetiúhelník vyhovuje více. V desetiúhelníku jsou totiž vrcholy, kde se nachází slabší body. Kruh je nemá, drží čarodějku uvnitř a nutí ji, aby dokončila ceremonii. Jí se již dvakrát podařilo přerušit kouzlo tím, že prolomila spojení dvou přímek na jednom z vrcholů a vystoupila ven.

Začala sypat podél lajn desetiúhelníku magickou směs vyroubenou z jedu kobry černé, popela spáleného těla mrtvé žáby a nasušeného pavučince plyšového. Poté zapálila u každého vrcholu svíci. Vkročila dovnitř, sehnula se k jednomu z vrcholů a směsí spojila přímky, čímž uzavřela magický prostor. Postavila se doprostřed a začala pronášet slova v neznámém jazyce. Její hlas sílil až na úroveň šílence vykřikující nesrozumitelná slova.

Před Klárou se začaly objevovat průhledné, a přesto viditelné vrstvy různých velikostí a tlouštěk. Z prostoru se ozývaly nejrůznější zvuky – výkřiky, pláč miminka, tikot, hudba, vzdechy, psí štěkot, vrzání dveří, šepot, zpěv… Klára zavřela oči. Snažila se izolovat od všeho běžného zvučení.

Čím více se soustředila, jak se více vzdálit našemu světu, tím podivnější hluk slyšela. Postupně si zvykla i na tmu a mohla tak začít používat vnitřní zrak. Konečně. Překročila hranici pozemské magické dimenze. Ocitla se tam, kde byla naprosto volná od všeho svazujícího a omezujícího.

Bylo zde ticho… a přesto jen zdánlivé.

Prostor se zdál být nicotou… a přesto obsahoval vše, co existuje.

Pouze ten, kdo umí číst magii anebo ji praktikovat, by tady uzřel nekonečný počet indicií, myšlenek, stop, detailů, příběhů… prostě všeho, co tvoří svět.

Pozorovala vše ostrým vnitřním zrakem. Před rituálem provedla kouzlo, které jí zbystřilo intuici, aby uměla rozpoznat vše, co souvisí se strážci Pramene. Konečně uviděla to, co potřebovala. V tmavém prostoru asi tak na metr od ní „visel“ zlatý meč. V jeho ostří se objevilo dračí oko.

Dívalo se na Kláru a vysílalo k ní zlobu.

Mrklo.

Kláru zasáhlo něco neviditelného. Efekt byl však bolestivý, jako by se do ní někdo trefil kamenem. Vyjekla, zlomila se a spadla na všechny čtyři. Pomaličku obrátila hlavu, žlutavé oko s černou protáhlou panenkou se na ni opět zaměřilo. Okolní kůže zářila smaragdově zelenou barvu. Dračí oko k ní vyslalo paprsek téže barvy jako jeho třpytivé šupiny.

Zaječela.

Na okamžik jako by ztratila vědomí a nemohla dýchat. Ve střence meče se oko zavřelo a zmizelo, na jeho místě se objevil odraz její hlavy. Na vrchol dopadla dračí pracka s protáhlými drápy, které se jí zaryly do tváře a zátylku.

Už ani nemohla řvát.

Bolest ji však vyburcovala k tomu, aby se začala plazit pryč. Věděla, že se musí dostat z dosahu meče s okem. Utrpení sílilo, jako by se jí dračí drápy zaryly do lebky. Třeštila ji hlava, měla nutkání na zvracení, ale to se nedalo srovnat s hrůzou, která jí svírala srdce. Sebrala poslední síly a doplazila se na dosah magické hranice s naší dimenzí. Sevření zmizelo. Schoulila se do pozice embrya a chvíli jen tak oddechovala.

Po chvíli se ohlédla. V meči se opět objevilo opět oko. Věděla, že se s ním ještě jednou setká. „Nebude to příjemné setkání,“ ubezpečil ji šeptavý hlas ostrý jako meč. Zněl všude kolem, i v jejím nitru.

Oddechla si, že se dostala z dosahu meče. Díky němu ale ví, že je první strážce spojen s ohnivým elementem a dračí silou.

Klára se nadechla a vydechla. První úspěch ji nadchl, i když chvílemi prožívala muka. Dokázala, že je opravdu zdatná čarodějka. A to je jí teprve šestnáct a chodí do školy. Myšlenka na školu jí připomněla Artura. Toho bídáka, který se jí vzdal a pohrdá ní.

Dostala nápad. Proč opouštět magický prostor, když jí může ještě posloužit? Zalovila v paměti. Vyřkla kouzlo, které ji vyčarovala několik stínových postav. Byly pokroucené, bez tváří, ale dokonalé k jejímu záměru. Přikázala jim: „Přiveďte ho.“ Okamžitě se sunuly pryč, připravené splnit příkaz. Těšila se na jejich „setkání“.

Za okamžik se postavy objevily a vláčely sem zmítající se postavu. „Vítej, Arture,“ jedovatě ho přivítala, když se před ní její služebníci zastavili a ve svém sevření drželi Artura.

„Ty mrcho, co jsi to udělala?“

„Neměl bys být nezdvořilý. Mám tě zcela v hrsti, čekala bych jiné pojmenování. Anebo jsi už zapomněl, jak se jmenuju?“

Mlčel, pulsovala z něho však nenávist, kterou cítila až do morku kostí. Reagovala se záští, a přesto nedovedla úplně zakrýt lítost. „Měla jsem tě tak ráda.“

„My dva máme asi jinou představu o lásce. Očarovala jsi mě a vodila k Tanukovi. Vysával mě a já jsem se cítil zmatený… unavený. Bál jsem, co se to se mnou děje.“

„Tanuk mi slíbil, že ti nikdy neublíží tak, aby ses z toho nedostal. Za to mi dával ty nejlepší magické potřeby. Víš, jaký byl můj plán?“

„Nezájem.“

„Chtěla jsem pro nás dva vytvořit místo, kam spolu utečeme od tohohle nesnesitelného světa, nudných lidí a povinností. Kde by nám bylo spolu hezky. Až bych nastřádala vše potřebné, mohla jsem zařídit, abychom nikdy neměli starosti a problémy. Kouzly bych od nás odehnala nemoci…“ Klářin zoufalý tón utichl. Všimla si, jak se na ni dívá. Jako na odpuzující hmyz lezoucí po jídle. „Ty jeden ubožáku! Debile! Myslíš, že se budu před tebou plazit a prosit tě o odpuštění? Jsem jako ty – Prapůvodní. Mohli jsme tvořit dokonalý pár. Ty sis ale vybral namísto lásky moji pomstu. Máš ji mít.“

Klára k němu přešla a ruce mu položila na obě strany hlavy. Bránil se, ale sevření stínových postav bylo nad jeho síly. Přiblížila se k němu tak, aby se jejich čela navzájem dotýkala. Nadechla se, zavřela oči a vyslala k němu kouzlo utrpení. Ačkoliv tady bude stát jako nyní, ve své mysli bude přesvědčený, že prožívá muka….

Něco ji však přimělo učinit krok dozadu. Jejich čela se rozpojila. Artur využil jejího překvapení a celou svou mysl soustředil na jedno: představil si, jak safírové světlo od něho oddaluje stínové postavy. V tu chvíli se vedle něho zjevila Danika. Příšery se začaly od něho odtahovat. A mizet. Kláru opět něco přinutilo, aby couvla. Ta síla se nedala překonat. Ztuhla tělem i myslí, zatímco se Artur osvobodil od stínových služebníků a začal se vzdalovat.

„Něco tě chrání!“

„Připadala ses na špatnou stranu, Kláro.“

„Co to je? Kdo tě brání? Tu sílu jsem cítila už tenkrát u té vily.“

Artur ale neodpověděl. Mizel jí z dohledu. Mysl se jí zalila zlobou, takže si ani nevšimla, že tu byl ještě někdo s ní a bedlivě ji pozoroval. Začala se vracet do reálného světa.

Když otevřela oči, začala si v mysli přehrávat, co prožila v magickém prostoru. Našla první indicii k jednomu ze strážců. Zároveň však poznala, že Artura patřícího k pětici, která je ohrožuje, někdo nebo něco chrání. Pouze jeho anebo všech pět?

Klára opustila magický desetiúhelník a slíbila si, že zjistí víc o tom, kdo brání Artura… a hlavně, jak tu ochranu prolomit.

 

 

Z myšlenek Torenaga

Co to znamená být sobcem? Podle starých encyklopedií je člověk-sobec zaměřený jen a jen na své zájmy, bez ohledu, jaký vliv to bude mít na ostatní. V Atlantské říši jsem nebyl sobcem, protože jsem zabíjel a ničil ve jménu Prázdných. Právě díky tomu jsem se dostal do jejich historických záznamů. Kolik krve jsem prolil a lidí zničil, kolik triků a špíny jsem vymyslel, jen aby Prázdní byli na vrcholu moci. I teď jsem se sem vrátil z nesobeckých důvodů, ale to se nyní změnilo. Moje priority jsou zcela jiné, musím být opatrný, abych se neprozradil.

 

Torenag stál v magickém prostoru. Celý jeho duch se naplnil opojením toho, co právě nalezl za informaci…

 

V prostoru a čase se vrátil do Atlantidy, aby sledoval svou vlastní smrt. Procházel se po ulicích, kdysi bílých, nyní špinavých od krve a odpadků. Zašel do domu, kde vyrůstal. Vrátil se do okamžiku, kdy tělo jeho otce, matky a babičky ležely groteskně na podlaze a mrtvolnýma očima se dívaly do stropu. Byli to… říkal jim míšenci, kříženci, bestie. Matka patřila k Modrobuněčným, otec k Drakijcům a babička k Prvovznešeným. Mysleli si, že ho předělají a probudí v něm soucit a toleranci. Ubozí tupci. Patrně by je nechal žít, kdyby nebylo oné osudné hádky. Stále si ji pamatoval.

„Stydím se za tebe!“ ječel otec, když zjistil, že za masakr ve zdejších chrámu Laskavého Otce-slunce může on. Jako každý letní slunovrat se do něho přišli pomodlit, zazpívat si a oslavit začínající vládu léta zástupci všech kříženců. Mleli pořád, jak je prastarý řád moudrý a musí být ochráněn.

Armáda Prázdných je zlikvidovala, aniž by se měli čas bránit. Matka brečela a nazvala ho monstrem. Na to si zvykl. Otec se za něho styděl. Vpálil mu do očí: „Já za tebe taky, otče, matko, babičko. Jste odporní… míšenci anebo dáváte přednost slovu kříženci?“ Načež otec pronesl to, co neunesl. „Co jsi ty? Na Zemi jsou jedině Prapůvodní se zcela prvotní DNA, na které to tvoje označení neplatí. My ostatní si neseme posvátný vzorec jiné pradávné rasy. To platí i o Prázdných, tedy o tobě. Jsi taky kříženec… anebo míšenec.“

Torenag tehdy vyběhl ven a zvracel. Slova otce, ačkoliv byla pravdivá, v něm probudila vztek a nenávist. Utěšoval se, že rasa, z nichž vyšli Prázdní, je mnohem lepší než ostatní, protože jedině ona potlačuje ty odporné lidské emoce. Nedokázal však strávit, že ho otec strčil do pytle s ostatními stupidními kříženci a povýšil nad něho Prapůvodní.

Nejprve jich pár nechal zabít. Jen tak, jako odplatu, že Prapůvodní se odlišují. Poté své nejlepší vojáky požádal, aby zlikvidoval rodinu, kterou tak opovrhoval. V příbuzenské linii neměl ani jednoho příbuzného Prázdného.

Torenagův duch pozoroval mrtvá těla členů své rodiny a ušklíbl se. Odešel z domu, o kterém věděl, že zanikne s jeho rodinou. Vydal se osamělou ulicí směrem k chrámu Prázdných. Ten byl postaven pro něho a jeho věrné kněží Prázdné. Nikdo jiný do něho neměl přístup. V něm obětoval křížence a plánoval strategii, jak zničit tento odporný svět.

V tom na ulici uviděl špinavého mladíka. Ihned věděl, že má před sebou Prázdného. Ten krutý pohled a arogantní způsoby, nitro bez emocí nemohli patřit nikomu jinému. Proti němu kráčela stará žena oblečená do prapodivných hadrů. Torenag ji znechuceně pozoroval. Umazaná v obličeji i na rukou, rozčepýřené šedé vlasy, kolébavá chůze… a navíc Jasnocitná. Když se mladík a stařena střetli, mladík ji odstrčil tak surově, že spadla a hlavou se udeřila o zeď domu. „Ty jedna špíno, kliď se mi z očí.“

Stařena ho probodla zlým pohledem. To ho navztekalo tak, že ji sebral ze země a ještě prudčeji ji odhodil dál. Zahekala. Hlavou narazila o tvrdou zem. Pod její hlavou se objevila krev. „Díky,“ zasténala.

To mladíka vyvedlo z míry. Stařena se ještě z posledních sil usmála a zachrčela. „Umírám s potěšením. Jsem ráda, že kvůli tobě, jednomu z Prázdných.“ Mladík se šklebil, určitě si myslel, že jí haraší v umírající mysli. Stařena však šeptavě dodala. „Lidé právě popravují kněze Torenaga. A se mnou zemře tajemství, jak by se mohl vrátit na Zem.“

Stařena naposledy vydechla. Mladík nad ní lhostejně mávl rukou, zatímco duch Torenaga stál jako zkamenělý a stále si opakoval: „se mnou zemře tajemství, jak by se mohl vrátit na Zem.

Existuje opravdu naděje, že by se mohl vrátit do pozemského světa a mít tělo z masa a kostí?

Torenagův duch se přesunul k náměstí, kde jeho tělo připoutané k hlavnímu pilíři zasáhlo dvacet očarovaných šípů. Vykřikl, ale vzápětí jeho hlava klesla bezvládně dolů. Kněžka v temně hnědém hávu se zlatými magickými symboly vyšitými po celém oděvu pronesla zaříkání. Dvacet kněžek a kněží vytvořili okolo mrtvého těla kruh, který nedovolal Torenagovi, aby se vyprostil z magické dimenze. Jeho tělo hnilo na pilíři dlouhé týdny, každý Atlanťan se mohl dívat, jak se nechutně rozkládá tělo nejvyššího kněze Prázdných.

Jeho duch se na tu scénu díval se smíšenými pocity. Zloba ustupovala. Začal přemýšlet o tom, že se opět bude moci ocitnout pevnýma nohama na zemi světa, který pak zničí.

Torenag rázem pochopil, kam má jít. V Atlantidě je jediné místo, kde se může ukrývat tajemství, jako je toto.

Palác tajemných mnichů byl už zčásti rozbořen. Jeho zásluhou. Ještě předtím, než byl chycen a odsouzen Nejvyšším Atlantským tribunálem, se mu podařilo zničit budovu, která ukrývala spoustu nepohodlných tajemství. Skupinka mnichů, kteří tu žili, měla za úkol jediné. Hledat po všech dimenzích a nejdávnějších archivech tajemství, která by pomohla lidstvu vyvarovat se nebezpečí zániku. Nenáviděl je. Meče a šípy jeho armády pobyli všechny den předtím, než ho zatkli pro velezradu Atlantské říše za otrávení Pramene. Když ho vedli do vězení, budovu tajemných mnichů „zdobily“ polorozbořená věž, zničená brána, rozbitá okna, poškozené zdi a mrtvoly.

Torenag kráčel vstříc svému rozsudku s klidným srdcem. Jeho duch vešel do zaniklého paláce. Obrovské místnosti zely prázdnotou, vše pokrýval prach a špína, některé zdi napadla plíseň. Knihy různých velikostí nadále stály v policích jako hlídači, kteří nemají vlastně co hlídat, přesto tu stojí a čekají, až je někdo bude potřebovat.

On jim nyní vyhoví.

Torenag nepotřeboval fyzické tělo k tomu, aby pronikl do obsahu magických knih. Jen tak tam stál a vciťoval se do jejich obsahu.

Až to našel. Hltal každičké slovíčko. Ta naděje opravdu existuje.

Zjistil, že se jeho plán částečně kryje s touhou zničit Pramen. Potřebuje k tomu: strážce Pramene, pět zástupců z lidského světa, kteří jsou ochotní chránit strážce Pramene za každou cenu a jejichž síla je posílena posvátným svazkem nějakého společenství.

A krev jednoho z nich. Krev toho, který se obětuje.

Torenag cítil, že je s ním někdo v místnosti. Prudce se otočil. Uviděl mnicha – postaršího muže s orlím nosem, prořídlými bílými vlasy rozčepýřenými do všech stran a vrásčitou kůží. Mezi nažloutlými zuby zářil jeden zlatý. Působil jako žebrák. Torenag však cítil jeho nesmírnou moc, která muži umožňovala, aby ho viděl, i když je duchem a vrátil se sem v čase a prostoru. „Co civíš?“ houknul na něho Torenag.

„Ještě nikdy jsem se nesetkal s duchem zrádce, kterého proklela celá Atlantida.“

„Zasloužila si to.“

„A ty si zasloužíš to, co ses tu dozvěděl.“ Torenaga jeho slova vyvedla z míry. Vždyť odhalil tajemství, jak se může opět zrodit na Zem. Mnich se zvedl, chňapl po jedné knize a moudře se usmál. „Moc ti to přeji.“

Torenag k němu přistoupil a chtěl mu ke krku přiložit magický meč. Narazil však na ochranu, kterou ani jeho meč nemohl překonat. Tenhle otrhaný stařec musí být pěkně mocný. Jako by mu četl myšlenky, potvrdil: „To jsem.“ Zalistoval v knize a obrátil se k Torenagovi. „Podívej se na ten obrázek.“ Ukázal mnich na list s ilustrací. Na ní vlk a jaguár stojí před pěti strážci v maskách. Obě zvířata cení zuby na Torenaga. Stařec moudře zakýval hlavou. „Světlokrevní a jejich skupina zachrání Pramen a zničí tě.“

 

Vše zmizelo. Torenag stál opět v magickém prostoru. Ignoroval starcova slova. Nadešla chvíle, na kterou čekal řadu tisíciletí.

 

Pokračování – Společenství safírového srdce: Past, 6. část
Autor: Jitka Saniová

 


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat a velmi nás mrzí, že se mnoho vašich chtěných plateb neuskutečnilo vzhledem k potížím funkčnosti platební brány. GoPay muselo přijmout nové podmínky bank, kdy spolkům neumožní on-line platby kartou. Prosíme o znovu zaslání/zasílání vašich příspěvků, prozatím přes klasický bankovní převod:

Pro platby v ČR: 107-7380440287/0100 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí: IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287, BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX

Snažíme se pro vás najít jiné zjednodušující služby pro vaše platby. Děkujeme za pochopení i za podporu.

S láskou Cesty k sobě