Společenství safírového srdce: Past, 3. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 4. část

Ze zápisů Společenství safírového srdce

Rytířka Arella z andělských triád: některé věci dostaly na tomto světě punc zla, ačkoliv si to nezaslouží. Vezměte například peníze. S penězi můžete pomoci zvířecímu útulku, můžete si koupit počítač, kvalitní stravu či hezký dárek pro někoho milovaného. Anebo se můžete stát hamižným, získávat peníze podlým způsobem a kupovat za ně špatné věci, podplácet lidi a podporovat neřádstvo. Za to však nemohou peníze, za to mohou ti, kteří s nimi tak nakládají. Na penězích není vůbec nic špatného, jsou neutrální. Společnost však poškodila jejich pověst. Stejně na tom je magie. Není zlá, ani dobrá. Je nestranná, to člověk ji využívá či zneužívá.

 

Kamil ukázal na postel a snažil se tvářit nazlobeně: „A co já?“ Aran, šedostříbrný vlk Arelly, si jako obvykle zabral Kamilovu postel. Tentokrát se na ni roztáhl tak, že se tam vedle něho jen tak tak vešla Arella. Zjevila se Kamilovi bez bílého pláště a honosných šatů, přesto si však nechala čelenku se safírem. Kamila ihned napadlo, že jí ta bílá košile a sedřené džínsy sluší, ale ta čelenka je k modernímu oblečení trošku divná.

Kamil si sedl na starou otáčivou židli. Chvíli si povídali o tom, co se stalo v přítomnosti rytíře Síria, což Kamil zakončil udiveným: „Kdybys viděla Julii, vypadala jako pominutá, když z něho páčila odpověď.“

„Jako Jasnocitná určitě vycítila, že jde o alarmující věc. Sírius není zrovna nadšený tím, co nalezl v pradávných materiálech o záchraně strážců a Pramene. Julie to vycítila, a proto se dožadovala odpovědi.“ Kamil se s hrůzou podíval na Arellu, ta mu pohled vrátila, ale náhle mu připadala jako andělský generál, který by mohl velet nejvyšším legiím. I její hlas zněl panovačně. „Teď se ale nebudeme o tom bavit. Jste tím tak posedlí. Přitom je to, jako byste se v druháku na gymnáziu obávali toho, co budete dělat, jestli propadnete ve třeťáku na univerzitě.“

„To je něco ji…“

„Ne, není. Kamile! Uvědom si, že pokud se budete soustředit na to, co teprve může nastat, uniknou vám důležité věci, které se odehrávají tady a teď. To je velká chyba, protože právě přítomnost rozhoduje o tom, co se stane v budoucnosti.“

„Promiň.“ Kamil sklopil oči a studoval díru džínsů na koleni. Její hlas zjemněl. „Vím, že vás to děsí, ale třeba to odvrátíme. A teď…jak vy říkáte na Zemi… z jiného soudku.“

„Líbí se mi, když používáte tenhle výraz: na Zemi.“

Rozesmála se tak, až její vlk zastřihal ušima a divil se, co se děje. „Bože, proč se ti to líbí?“

„Budeš se smát.“

„Vždyť se už směju.“

Ano, smála se, což zbožňoval. Miloval její úsměv, vlastně ji miloval celou. Věděl, že to je jiná láska, než ty, které prožije tady na Zemi. Přesto cítil – podobně jako Martin – že jde o nejsilnější druh citu, který kdy může prožít. „Víš, připadám si tak nějak důležitý. Pomáhám někomu, kdo není ze Země. Jakmile řeknete tahle slova, připomenu si to. Já, obyčejný kluk, mám to štěstí, že znám anděla a další rytíře z jiného světa.“

„Mám tě ráda, Kamile, jako jeho,“ ukázala na svého vlka a Kamila zalila vlna toho největšího štěstí. Nechtěl se prozradit, a tak se raději zeptal, o čem chtěla původně mluvit.

„O Kláře.“

„O té psychopatce?“ Kamil cítil, že spadl z Nebeských výšin radosti do hluboké propasti zklamání. „Je hnusná. Přidala se k Radkovi. Sama jsi říkala, že je dokonce horší než on.“

„To ano, ale Klára nám v jedné věci dost pomůže.“

Kamil nevěděl, zda se má smát anebo se zeptat, jestli se nezbláznila. Zvolil zlatou střední cestu a sarkastickým tónem pronesl. „Jo, tak to určitě ráda udělá.“

„Nemá na vybranou.“

„A ona už o tom ví?“

Arella obrátila oči v sloup. Náhle vypadala tak lidsky. Jako by zde seděl s úžasnou blonďatou holkou (o trochu starší než on) a drbali o tom, co se děje na jejich školách. Arelliny modravé oči se na něho zakoukaly s trochou posměchu. „O magii toho moc nevíš, co?“

„Babička spíš studuje astrologii a karty.“

„Tak poslouchej. Hmotný svět, jako je ten váš, má nejen fyzickou dimenzi, ale i tu magickou. Ta je jen a jen vaše a podléhá určitý zákonům.“

„O tom mluvil Sírius.“ Kamil vyprávěl Arella o tom, co se dozvěděli. Nadšeně na to navázala. „To mám na mysli. Když ve staré Atlantidě zakázali Torenagovi přiblížit se k vaší magické dimenzi, musel poslechnout. Dokud někdo ze Země ten magický příkaz nezrušil. To je zákon. Platí to ale i obráceně. Chápeš?

„Snažím se, ale moc mi to nejde.“

„Když lidé chtějí hledat něco v jiných magických sférách anebo něco z nich k sobě přilákat, musí si sami otevřít bránu.“ Kamil se mračil. Arella sklopila oči ke svému vlkovi a hladila ho. Najednou se zvesela podívala na Kamila: „Jak vy říkáte na Zemi,“ zdůraznila poslední slovo, „tak tedy po lopatě.“ Kamil se zasmál, ale hned zase napjatě poslouchal. „Představ si dům se zahrádkou. Dům je Země, zahrádka symbolizuje magickou dimenzi. Pokud se chceš z ní zajít podívat do jiných zahrad a domů anebo někoho pozvat k sobě, musíš otevřít její branku. Jedině někdo z vašeho domu… tedy z vašeho světa… to může udělat.“ Očividně to začal chápat, a tak Arella už jen dodala: „Dokonce ani já nemůžu otevřít vaši magickou dimenzi. To musí udělat někdo ze Země.“

Kamil si skousl ret a poté to opatrně zkusil. „A v tom nám pomůže… Klára?“

„Ano, jako zdatná čarodějka ví, že se bude muset porozhlédnout po jiných magických sférách, a tak otevře „onu branku“. Nikdo z vás neovládá magii natolik, aby to dokázal, takže to za vás udělá Klára.“

Kamil si zamyšleně dal vlasy za ucho. Pár sekund pokoji panovalo v pokoji ticho, které přerušilo jen zívnutí Arana a hluk projíždějícího auta ulicí.

„Zní to jednoduše…“ Kamil se odmlčel. Náhle ho napadla myšlenku, kterou chtěl ihned zahnat a poslat ji pryč, ale nešlo to. „Arello, jakmile Klára začne pátrat po strážích, kteří nejsou lidé, nemůže přitom narazit na vás, rytíře Společenství?“

Arella se dotkla své čelenky. „Proč myslíš, že ji dnes mám?“

„Ona tě chrání?“

„Safír je jedním z nejmocnějších ochranných amuletů, Klára by mě nenašla, ani kdybych stála metr od ní. To ale neplatí pro vás, protože prioritou vašeho safíru je ve vás posilovat sílu a dodávat vám odvahu. Ochránit vás může jen do jisté míry, protože ani náš talisman nemůže na Zemi rozvinout celou svou moc.“

Kamil chápavě přikývl, pak ale ukázal na její čelenku. „V minulosti jsi ji ale někdy neměla. Jestli začne čmuchat v jiných časových vrstvách, může tě najít. Nejen tebe.“

„Ty nás pěkně podceňuješ,“ Arella vstala, Kamil taky. Laškovně do něho drkla a ukázala na vlka. „S Aranem jsme už dávno zametli stopy po nás všech, kdo se občas vydal do vašeho světa bez čelenky. My totiž máme jednu výhodu.“

„Jakou?“

„Strážci sice nejsou lidé, ale jsou spjatí se Zemí. Nemohou po sobě zamaskovat všechny stopy. My ze Společenství jsme tak moc omezení ve vašem světě, ale naopak můžeme nechat vytratit každičký otisk, který tu po nás zůstal. Nám rytířům vyhovuje, že o nás vědí ti, kterým pomáháme. Co se týče ostatních, rozhodujeme se my,“ Arella zdůraznila s rukou na hrudi, „komu se ukážeme. Klára určitě nepatří mezi ty, kteří by o nás měli vědět.“

Vlk zavyl. Arella ho přivolala. Vyskočil na všechny čtyři a seskočil z postele jako by snad neexistovala gravitace. Rázem oba zmizeli. Kamil vzdechl. Kdykoliv ho Arella opustila, cítil se najednou sám. Vzal mobil, juknul na display, kde stálo 23.58. Martin by ještě nemusel spát. Užuž chtěl klepnout na kontakty, když v tom ho zaujal papírek ležící na jeho polštáři. Tam přece seděla Arella. Odhodil mobil a vzal si papírek.

Byla na něm napsána jedna věta a pod ní příkaz: Spal ten papírek. Ihned.

Kamil si náhle připadal jako ve snu. Jako nějaký robot si došel pro sirky a starou keramickou misku na svíčky. Ještě jednou si přečetl větičku nad příkazem, chtělo se mu zvracet. Udržel se však. Vzal sirku, škrtl o krabičku a zapálil papírek. Hodil jej do misky a zíral, jak se mění v jemný popel.

Papír shořel. Nikoliv však to, co je napsáno osudem.

Sedl si na postel, setřel rukávem slzu, která se dostala ven, ačkoliv se ji snažil zadržet. Byla to slza smutku. Anebo snad i něčeho jiného?

Nechtěl si to přiznat, ale ten vlk uvnitř se dožadoval, ať je k sobě upřímný. Ano, byl tak smutný a bolelo ho srdce, a přesto měl v srdci ještě jiný pocit. Úlevu.

Styděl se. Styděl se tak moc, až praštil do polštáře a do setmělého pokoje zašeptal: „Ne, my to nenecháme zajít tak daleko.“

Jeho vlčí síla a instinkt tomu však nevěřily.

 

 

Z myšlenek Radka

Připouštím, že jsem k mé tetě asi něco cítil. Věčně mě otravovala s tím svým poučováním, že ubližovat není hezké a člověku to nic nepřináší. Nudila mě, ale byla jediným člověkem na tomhle prašivém světě, kterému na mně záleželo. (Pokud nepočítám Jirku z gymplu.) Nudila mě, nesnášel jsem její kecy o soucitu a lásce. Vytáhnul jsem z ní, že mě lituje. Vysmál jsem se jí. Já jsem naopak rád, že nic necítím, že si mohu brát emoce jiných a že ublížit někomu je pro mě tak normální jako dýchat. Byla hloupá a naivní. Klidně se však obětovala, aby se mě snažila naučit být lidštějším. Nechápu tu její pitomou dobrotivost. Ani nechci, přesto na ni občas myslívám. I na Jirku.

 

Radek zlehka položil ruce na dívčiny tmavé vlasy svázané do copu, který byl tak dlouhý, že dosahoval až téměř k podlaze, když před ním klečela. Podle občanky jí bylo devatenáct, Naďa ji našla na diskotéce. Byla přiopilá, z úst ji vycházel pach kouře. I když se ocitla tady, stále ještě se chovala jako utržená ze řetězu. Nejprve tancovala, svíjela se a snažila se ho svést. Absolutně nechápala, co se děje. Naďa mu vyprávěla, jak si užívala na diskotéce. Na každého se lepila a toužila ho dostat do dobré nálady. Ano, silnými emocemi přímo vibrovala. Po takových vždy bažil.

Teď.

Tlak Radkových rukou zesílil, začal si brát její pocity. Chutnaly sladce bláznivě, tak akorát ztřeštěně. Určitě svým mladistvým nadšením nakazila spoustu kamarádů. Hltal její sílu, zajíkal se jimi. Už dávno se uměl krmit tím nejlepším, co lidská povaha nabízela.

Konečně se začala divit, co se to s ní děje. Chtěla zvednout ruce, patrně, aby od sebe oddálila ty Radkovy.

Pozdě.

Radek sílil, ona slábla. Jeho tělo se třáslo rostoucí rozkoší, její sebou škubalo bezmocí.

Proud emocí a síly pocitů dosáhl vrcholu. Radek se koupal v záplavě energie, která ho nabíjela mocí a uspokojením. Trvalo to několik minut. Poté se tělo dívky svezlo na zem. Ještě dýchala, ale už byla bez života. Bylo mu fuk, co se s ní stane. Diskotéková královnička se ukázala být skvělým dárkem. Naďa stála opodál a spokojeně pozorovala, čím si Radek právě prošel. Její výraz na tváři nasvědčoval, že dychtí být pochválena.

Radek k ní přistoupil. Vzal ji za bradu a zhurta vyjekl: „Byla vynikající, ale nemysli si, že sis u mě napravila reputaci.“

„Budu dělat všechno proto, Ra…, mistře Torenagu, abych to napravila.“

„Ty jedna stupidní náno, moje staré jméno už přede mnou nikdy nevyslovuj.“

Sepjala ruce a ujišťovala ho, že se to nikdy nestane. Snažila se vysvětlit, že si jeho původní jméno připomněla, když vyprávěl o Kamilovi a Martinovi, kteří mu odmítli říkat jinak, než jeho původním klukovským jménem. Její úlisný tón a vytáčky ho však ještě víc rozčílily.

„Světlokrevní jsou bandou kreatur, které nemůžu ovládat! Jen je zničit!“ Hrdě se napřímil a zaječel: „A to udělám! Bez jediné známky slitování! Tak si z nich neber příklad nebo dopadneš jako oni!“

Uklonila se, omluvila se, slibovala hory doly, až konečně Radek mávnul rukou, aby šla pryč a postarala se o „použitý dárek“, který mu už je k ničemu. Když opustila sál, Radek se usadil na svůj trůn. Něco ho přimělo zamyslet se. Proč má pocit, že si někdy váží víc těch zvířecích bestií Světlokrevných a odporně sentimentální tety Jasnocitné než Nadi? Šlo o zdatnou Prázdnou, proč ho dovedla vždycky tak vytočit? Ta její úlisnost a podlézavost by ho měla těšit. Ze zamyšlení ho vytrhl příchod Kláry.

Dnes na sobě měla sexy top odhalující dokonale ploché bříško s hezkým pupíkem. Mini sukně odhalovala krásné nohy, přišla bosa. Pohled na její chodila s namalovanými nehty na prstech a stříbrný řetízek pod kotníkem ukazoval, jak dokonale dbá o svůj vzhled. Zlehka k němu došla a políbila ho. S nechutí pozorovala dívku, kterou dva Prázdní sice postavili na nohy, ale jež připomínala výrazem i nejistým krokem bezduchou loutku.

„Zítra,“ zašeptala Klára, když osaměli, „začnu s pátráním.“

„Za to ti splním jakékoliv přání. Co si přeješ?“

Zpříma bez jediného mrknutí se mu zadívala do očí a namísto odpovědi nabroušeně mu vyprávěla. „Dnes jsem v metru viděla Artura. Držel se za ruku s tou ohavnou… trapnou… nesnesitelně patetickou Jasnocitnou. Julií.“

„Ten popis na ni sedí.“

„Drželi se za ruce a hihňali se nad něčím v mobilu. Artur ji dokonce pohladil a usmál se na ni, jako by byla bůhvíco. Slib mi něco.“

„Cokoliv.“

„Jakmile nastane vhodná příležitost, věnuješ mi Artura. Ukážu mu, co znamená zradit čarodějku.“

„A to je vše? Já myslel, že po mě budeš chtít něco důležitého.“

„Pro mě to důležité je.“ Klára se odmlčela. Když opět promluvila, její hlas zněl klidněji, ale tvář stále hořela zlostí. „Dodneška například nevím, jak se mu podařilo odvrátit u té vily mé kouzlo.“

Radek měl dost řečí o Arturovi, a tak si k sobě přitáhl Kláru, dlouze ji políbil a poté důrazně přikázal: „Nedovol, aby tě osobní zájmy a pocity odvedly od toho podstatného.“

„To nedovolím,“ odsekla mu.

Přitlačil ji ke zdi a do ucha ji nepříjemně drsným tónem zašeptal: „Jsi Prapůvodní, přidala ses k nám a složila slib věrnosti Prázdným. Neposlušné přeběhlíky trestáme tvrdě. Líbíš se mi, ale to neznamená, že jsi nedotknutelná. Jestli něco zkazíš nebo mě zradíš, potrestám tě. Hůř, než si myslíš. Rozumíš?“

Klára přikývla. Radek se zvláštně uspokojivým zadostučiněním uviděl v její tváři to, co tam chtěl vidět. Co toužil vidět u všech lidí.

Strach.

V tu chvíli mu došlo, že Prapůvodní lze snadněji zastrašit a zlomit, než si myslel.

 

 

Ze zápisů Společenství Safírového srdce

Rytíř Veles – vládce Nebeských výšin: i my v radě musíme o mnohém dlouze diskutovat a poté činit rozhodování. Každý náš krok musí být uvážlivý, protože tím ovlivňujeme pozemské členy. Ačkoliv máme leckdy k dispozici více informaci než pozemští členové, naši situaci to nezlehčuje. Vývoj na Zemi podléhá tolika vlivům, že je i pro nás často složité uhodnout, jaký náš zásah je v tu chvíli nejlepší. Přesto jsme si již po první bitvě byli jistí, že musíme najít dalšího pomocníka. Nastala doba, kdy se v lidských srdcích probouzí zapomenuté pocity na staré rasy a větší smysl zodpovědnosti. Najít dalšího člena Společenství nebylo vůbec nic těžkého.

 

Rada se sešla na obvyklém místě, v prostoru a času nad pozemskými sférami. Všichni rytíři stáli v bílých pláštích okolo stolu a čekali na krále. Když se objevil, lehkou úklonou ho pozdravili. On je. Vzápětí se obrátil k andělské rytířce a vládkyni z Nebeských výšin: „Myslíte, že bylo správné poskytnout těm dvěma Světlokrevným tuto informaci?“

Namísto nich odpověděl Veles: „Dlouho jsme o tom diskutovali a nebylo snadné rozhodnout se. Nakonec jsme se všichni přiklonili k názoru Moreny a Arelly. Měli by o tom vědět.“ Arella vděčně pohlédla na Velese a navázala na jeho slova. „Kamil a Martin jsou hlavními pilíři této skupiny. Zaslouží si vědět o trošku víc.“

„Navíc,“ Morena ladně ukázala na Arellu, „obě jsme se shodly, že byli Síriovou odpovědí posedlí. Pořád se jim to honilo hlavou a oba se báli stejného. Nyní vědí pravdu. Ta je tvrdá a svým způsobem se jim může zdát krutá, ale zároveň je osvobozuje od jejich největšího strachu.“

Sírius se podíval na obě rytířky a snažil udržet si klid. „Ta Jasnocitná tak škemrala, že jsem podlehl. Nevím, zda to bylo moudré.“

„Jen ať vědí, do čeho jdou,“ zahřměl Perun. Rozhlédl se po všech, ti se na něho dívali s respektem i úctou. Dokonce i král, který navíc nepatrně přikývl. To Perunovi stačilo, aby hrdě pokračoval. „Tím, že je budeme chránit před ošklivou pravdou, jim nepomůžeme. V minulosti jsme se snažili členy seznámit jen s tím, co bylo nezbytně nutné. Jak to dopadlo? Nebyli připravení na to, jak špinavou hru dovedou Prázdní hrát.“

„Ze zkušeností přece víme,“ vzal si slovo Veles, „že v sobě Světlokrevní dovedou probudit ohromnou sílu, když jde do tuhého. Takhle je to, co přijde, nepřekvapí natolik, aby je to zcela ochromilo a odzbrojilo. Až to nastane, budou bojovat dál. Mám ty dva kluky rád. Věčně mě sice přerušují a chtějí něco vědět, za což bych je s radostí přetrhnul, ale do každé bitvy jdou se srdcem.“

Jako vždycky Veles uměl odlehčit situaci. Všichni se rozesmáli. Veles vypadal tak přísně, a přece to byl vždycky on, kdo odvrátil tíživou atmosféru. Vesna se již mnohem méně vážným hlasem zeptala: „Martin a Kamil spálili ty papírky?“

Arella a Morena přikývly, Morena dodala: „I když to ani snad nebylo třeba, napsali jsme to safírovým inkoustem. I kdyby nás neposlechli, Klára by to horko těžko objevila.“

„Je lepší, že poslechli,“ konstatoval Zacharel, „i magie se vyvíjí. Nesmíme nikdy podcenit tak zdatnou čarodějku, jaká proti nim stojí.“

Slovo si vzal Amras: „Zcela ji naplnila bezohlednost, a přece v ní už vyklíčilo semínko strachu. Myslím, že naše rytířky budou mít v případě Kláry nakonec pravdu.“

„Nesmíme ji ale nikdy podcenit.“

„A zcela věřit v její úmysly,“ doplnil Sírius Amrase.

Nikdo již neměl k tomuto tématu, co říct. Král zlehka pokynul k elfímu rytíři Ringerilovi. Ten se lišácky usmál. „Mohu vám s potěšením oznámit, že další člen je připravený.“

Druhý elf, rytíř Amras nadšeně dodal: „A ani to nedalo moc práce. Ihned se mezi námi rozvinula důvěra. Brzy vše pochopila a bez sebemenšího zaváhání souhlasila, že nám pomůže.“

„Kdy nastane první kontakt?“

Ringeril a Amras se na sebe podívali, nakonec odpověděl Ringeril: „Dnes.“

„S kým?“

I tentokrát odpověděl Ringeril. „S Amrasem a Neridou jsme navrhli tu Modrobuněčnou. Všichni souhlasili.“ Nerida pohlédla na krále a příjemně naladěným hlasem mu oznámila: „Mám již naplánované, jak to proběhne. Obě se setkají tam, kde Kamil s Martinem viděli jejího posla.“

Pokračování – Společenství safírového srdce: Past, 5. část
Autor: Jitka Saniová


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat a velmi nás mrzí, že se mnoho vašich chtěných plateb neuskutečnilo vzhledem k potížím funkčnosti platební brány. GoPay muselo přijmout nové podmínky bank, kdy spolkům neumožní on-line platby kartou. Prosíme o znovu zaslání/zasílání vašich příspěvků, prozatím přes klasický bankovní převod:

Pro platby v ČR: 107-7380440287/0100 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí: IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287, BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX

Snažíme se pro vás najít jiné zjednodušující služby pro vaše platby. Děkujeme za pochopení i za podporu.

S láskou Cesty k sobě