Společenství safírového srdce: Past, 24. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 25. část

Ze zápisů Společenství safírového srdce

Rytířka Nerida – vyslankyně z vílího národa: pohádka je vlastně „vílí příběh“ a víly by nikdy neočernily žádné zvíře či bytost tím, že z nich udělají zlo. Takové „pohádky“ vymýšlejí Prázdní. Vlk, drak, havran, černá kočka, krkavec… to vše jsou bytosti z posvátných říší jako například jednorožci. Proto lidem někdy uniká důležitá vzkaz, které jim tyto bytosti přinášejí. Jakmile člověk nepodlehne této špinavé hře Prázdných a respektuje každé zvíře a bytost, tato poselství se mu začnou objevovat a pomáhat mu ve chvíli, kdy potřebuje. Havrani patří mezi důležité posly z mystické říše elfího a vílího národa.

 

„Přečetly jsme všechny pohádky a pořád nic,“ hudrovala Lia. Seděly na posteli v Silviině pokojíčku, četly si, hladily kočku a přitom si občas uďobli z jablečného koláče, který jim přinesla Silviina máma. Silvie chňapla po knize a listovala v ní. Lia toho měla plné zuby. „Máš hezký pokoj,“ rozhlédla se kolem. „Tedy hezký pro tebe.“

Silvie se rozesmála. „Jo. Taky si myslím, že tyhle kytkované polštáře, bílý nábytek a hráškově zelené závěsy by nebyly pro tebe.“

„Ty fotky na zdech“. Lia ukázala na bílou růži s kapkami vody, rozkvetlý sad a kytici pivoněk, „se mi náhodou líbí.“ Lia se posunula blíže k Silvii. „Hele, byla jsi od dětství blázen do kytek jako já do havranů?“

Silvie odložila knížku a horlivě přitakala. „A jak. Když jsem byla malá, vyprávěla jsem pampeliškám… pro mě to byly pampeliškové princezny… a já jim vyprávěla pohádky. Hladila jsem máminy kytky. Chtěla jsem každé kytičkované šaty. Hmm, mohla bych fakt vyprávět.“

Lia ji s nadšením povzbudila. Zbožňovala Havraní pohádky, ale dneska ji stresovaly. Posunuly se k sobě blíže a zapomněly na strážce, bavily se jako dvě naprosto normální holky. Jedly koláč a smály se všemu, jako to kámošky dělají. V tom Silvie zmlkla a vykulila oči. „Bože, celou dobu to máme před nosem.“

„Co?“

Silvie ukázala na obálku. „Tenhle havran, není Noční slunce, a přesto je tvůj, protože to jsou tvoje pohádky.“ Zaťukala na jeho přívěšek s půlměsícem a slunce.“ Dva protiklady, které k sobě patří. Jen nevím, co symbolizují.“

To vím já,“ vyjekla Lia, až se Zrzi naježila. „Promiň,“ rozverně ji pohladila Lia, a pak hned pokračovala. „Máma s tátou jsou blázni do ezoteriky, takže o tom věčně melou. Měsíc v sobě nese stříbrnou energii, to znamená ženskost. Slunce vyzařuje zlatavou a je symbolem mužské energie. Mužská a ženská síla.“

„To je dobrý. Jo, to se mi líbí.“ Silvie se zamyslela, nadšení opadlo. „Co s tím ale?“

„To vyřešíme spolu,“ ozvalo se ode dveří. Zrzi okamžitě seskočila dolů, aby přivítala návštěvníci. Silvie zářila, Lia to okomentovala. „Koukám, že mě tady dneska zrzky převálcují.“

Nerida vzala do náruče kočku. Zrzi se jí otřela o tvář a začala vrnět. Nerida přešla doprostřed Silviina pokoje a podívala se na knížku. „Je starší, než sis myslela, Lio.“

„Fakt?“

Rytířka s kočkou v náručí přisvědčila. Dotkla se knihy s Havraními pohádkami a ta se pod jejími prsty proměnila. Vypadala starší. Obrázek, až na havrana, byl odřenější, nadpis už by téměř nečitelný. Přesto kniha působila poutavěji než před chvílí. Jako by náhle ožila a byla připravená vyprávět příběhy, které v ní byly zapsané. Lia vyjeveně koukla na Neridu, která ji ubezpečila: „Taková už zůstane. Ten, kdo do ní vložil informaci o pátém strážci, ji očaroval, aby nepodléhala času. Já jsem to kouzlo ale zlomila.“

„To mi nevadí,“ vydechla Lia a pohladila knížku. Pár sekund mlčela, potom zvedla hlavu k Silvii. „Vypadá ošuntělejší, ale mně se fakt víc líbí.“

„To je vidět.“

Nerida pohladila kočku a položila ji na postel, vzala knihu a přenesla ji na Silviin psací stůl. Přiblížila k ní ruku s rozevřenými prsty, zadívala se na ni a potichoučku pronesla něco nesrozumitelného. Odtáhla ruku a ustoupila o krok dozadu.

Obrázek havrana se začal měnit. Černý opeřenec se stával výraznější, téměř jako by vystupoval z obálky. Přívěšek s Měsícem a Sluncem se rozzářil, polovina stříbrně a půlka zlatě. Jas se šířil do všech stran, až téměř zakryl celý Silviin stůl.

„Co vidíte?“

Silvie a Lia se soustředily na rozzářený prostor. Lia v mžiku téměř vykřikla: „Je tam meč.“

„A jo. Jedna jeho polovina je stříbrná se symbolem Měsíce a druhá zlatá se znakem Slunce.“

„Okolo meče se linou dva paprsky, které se pojí na konci jílce.“

Silvie, jako zhypnotizovaná, civěla do místa nad meč. Objevuje se tam jméno.“

„No, jo, už se dá i přeč…“

„Okeren,“ tajemně zašeptala Silvie.

V ten okamžik se vše otřáslo. Zaznělo pětinásobné zadunění. Hluboké vzdechy a několik po sobě jdoucích skřípavých zvuků. Obě dívky se podívaly na Neridu. Ta vypadala spokojeně, i když určité napětí v jejím hlase objevilo.

„Strážci Pramene se probudili.“

 

 

Z myšlenek Kláry

Byla jsem pitomá. A to už nechci. Teď budu muset hodně riskovat. Když mi to vyjde, je šance, že se dá všechno do pořádku. A já se budu moci pokusit získat Artura. Na ničem jiném mi nezáleží. Právě na mě čeká těžký úkol, ten o hodně rozhodne. Znáte šachy? V tom případě víte, že musíte protivníku mysl zmást natolik, aby si nevšiml, co na něho chystáte. Pokud zvládnu tento tah, jsem připravená vykročit k momentu, kdy dám všem šach-mat.

 

Artur, Julie a Klára seděli na chladné zemi v kopce bez oken ve sklepních prostorách Radkovy vily. Když sem dovlekli Artura, Klára se obávala, že budou jako nevydařený trojúhelník“. To se ale nekonalo. Sotva Artur dopadl tváří dolů mezi Julii a Kláru, cítila, že ti dva na sebe nebudou vrkat. Artur se na ně chvíli zlobil. Docela rychle ho to přešlo, když si začali povídat. Julie mu zamlčela vlastně jen jednu věc. Na tom se ale přece s Klárou dohodly. Klára si opřela hlavu o skrčená kolena. Ještě před několika dny se pochybovala po vile v luxusních šatech a Radek ji líbal na rty. Nyní tady sedí v ušpiněném tričku a šortkách, se rty nateklými od několika facek, které schytala od Rakových „goril“. Julie a Artur se baví o tom, co asi dělají Kamil, Martin a Silvie. Vůbec nevypadají na ten zamilovaný pár, jakým bývali. O Lie nepadlo ani slovo. Oba dva se tomu jménu vyhýbají jako čert kříži. Zajímavé. Klára se pousmála. To se jí hodilo.

Zavřela oči a naslouchala vnitřní intuici. Magický prostor se proměnil. Cítila, že se stalo něco velmi neobvyklého. To musí znamenat jediné: strážci Pramene procitli. Klára otevřela oči téměř „mechanicky“, jako to dělají panenky. Na pár sekund vyhlížela jako šílenec, který se chystá do akce. Zklidnila dech i nervy. Srdce jí ale bušilo jako o závod. Do hlasu se snažila vložit klid a rozhodnost. „Nastal čas.“ Když oba ztichli, šeptla: „Jde se na to.“

Oba přikývli. Měli všechno probrané, ačkoliv jí to dalo pěkně zabrat, aby si porozuměli, aniž si vylíčila cokoliv jasně. Kdo ví, zda je někdo zde nešpehuje. Julie mrkla na Artura. Ten přikývl. Vstala a začala do něho „kopat“ a šíleně ječet: „Tu zmetku jeden, ty tupče! Bídáků, takže ty jsi do ni pořád zabouchnutej?“

Dovnitř vešel jeden z mužů, který je hlídal. „Jděte od sebe, vy dva nechutní kříženci!“ Klára mu skočila na záda. Začal nahněvaně řvát: „Ty mrcho čarodějnická, pusť mě.“ To přilákalo druhého Prázdného. Ve chvíli, kdy se vřítil do kobky, Julie přestala kopat Artura a zaútočila na něho. Artur vyskočil na nohy, protáhl se kolem obou mužů a hnal pryč.

„Ty potvoro!“ Muž uhodil Julii do tváře. Druhý chtěl učinit to samé Kláře. Kopla ho do břicha, poté udělala přemet, odrazila se od zdi a strčila do něho, až spadl. Druhý muž ji chytil za krk a smýknul ní o zem. Zaječela, ale opět vstala a zaútočila pěstí na muže před sebou. Ten druhý praštil Julii, ta se odrazila od zdi a spadla na zem. Muž ihned skočil po Kláře, přiklekl ji a držel jí nůž u krku: „Já tě zabiju!“

„Tak dost!“

Všichni ztuhli a ohlédli se směrem k vchodovým dveřím. Stál v nich Radek. V kožených kalhotách, drahé světlé košili se stojáčkem. Plný hněvu a arogance. Působil přitažlivě i nebezpečně. Vkročil do kobky a všechny zpražil pohledem. Kláru hrubě vyrval z rukou jednoho z mužů a přitáhl si ji k obličeji. „To je tvůj plán?“

Klára polkla a zavrtěla hlavou. Pustil ji, jako by byla nějakým odpadkem, kterého se chce rychle zbavit. Přistoupil k Julii a vysmíval se jí. „Kde jsou ty doby, kdy ses uměla bránit. Teď jsi jako vystrašená slípka.“ Julie se napřáhla, ale Radek zachytil její ruku. Vrazil jí pěstí do nosu, až spadla na zem. „Jsi trapná s tou svou patetickou láskou a city k Arturovi. Co na něm vidíte?“ odfrkl Radek a obrátil se k oběma mužům. „Zmlať ho,“ poručil jednomu z nich a ukázal na druhého.

Bez jediného zaváhání začal muž bít druhého muže. Udeřil ho do nosu, praštil ho do břicha, kopal ho do žeber. Muž hekal, prosil Radka o slitování… až utichl. Radek jedním gestem zastavil útočícího muže. Muž na zemi se plazil pryč. Radek ho pár sekund pozoroval se zřejmou spokojeností.

Poté se obrátil na muže, který držel nůž u Klářina krku. „Dej mi ho,“ ukázal na nůž. Muž mu jej podal. Radek si prohlížel rukojeť. „Hezká,“ ocenil hnědý kožený povrch a ihned poté bodl muže do stehna. „Můj rozkaz zněl, že se nikomu z nich nemá nic stát. A vy jste to málem zkazili. Utekl vám jeden z nich.“ Muž se snažil neřvat, Radek ho se na něho pohrdavě podíval a vrazil mu nuž do ramene. Vyhodil ho z dveří. Ještě než odešel směrem k Julii a Kláře utrousil: „Moji lidi Artura chytí a zase budete hezky pohromadě.“

Julie a Klára si spolu sedly ke zdi naproti dveřím. Opřely se a potichu pozorovaly dveře, jakoby čekaly, že se každou chvíli otevřou.

Nevěděly, kolik času uběhlo. Zdálo se, že dost na to, aby zašeptala: „Doufejme, že to vyšlo.“

 

 

Z myšlenek Kamila, Martina, Silvie, Lii a Artura

Kamil: Prostě jsem okamžitě věděl, kam mám jít. Na mou mysl dorážela myšlenka, která se nedala odehnat. Neustále se mi vracelo do mysli místo, které jsem znal. Martin: Bylo to, jak popisoval Kamil. Seděl jsem u počítače a najednou jsem musel jít „tam“. Silvie: Myslela jsem si, že jsem se zbláznila, ale máma mi řekla, že mám poslechnout ten neodbytný hlas v hlavě. Zvedla jsem se a šla. Lia: Bylo to fakt hustý. Nemohla myslet na nic jiného, než co se mi neustále omílalo v hlavě. A tak jsem vyrazila. Artur: Děsilo mě, že mi v hlavě zní neutuchající šepot s příkazem, kam mám jít. Už bych to nechtěl zažít.

 

Všech pět dorazilo tam, kde rytíři poprvé kontaktovali Kamila (viz první díl Společenství safírového srdce: Volba). U opuštěného areálu, kde kdysi prosperoval malá továrna. Ta před časem zanikla a místo se proměnilo v opuštěný, zaneřáděný prostor.

Namísto rytířů tam nyní naproti nim stálo pět postav v dlouhých černých pláštích s kapucí. Masky vypracované do obdivuhodných detailů s prodlouženou špičatou bradou ukazovaly přísné, avšak moudré tváře. Čišela z nich nekompromisnost. Temné oči je pozorovaly se zvláštním druhem zlomyslné odhodlanosti. Nešlo o žádné příjemné bytůstky, a přesto se zdálo, že všechno to ďábelské, co z nich číší, má jediný cíl: chránit to dobré, co v našem světě existuje.

Strážci svým rozestavěním vytvořili pentagram. Na pomyslném vrcholu stál strážce držící meč s dvěma ovinutými paprsky. Měsíčním stříbrným a Slunečním zlatým. Po jeho levici se postavil strážce s mečem s dračím okem. Napravo, ve stejné linii, uviděli strážce, který hrdě svíral meč se srdcem a andělskými křídly. O úroveň níž stáli strážci zemského a vzdušného elementu.

 

Všech pět už nějakou dobu zírali na strážce. Kamil toho měl dost. Popošel k nim o pár krůčků a potichu si odkašlal. Strážci ho pozorovali, všem pěti se zablýsklo v temných očích.

„Kdo jsi ty?“

„Kdo jste vy všichni?“

Nebylo zřejmé, kdo ze strážců promluvil. Masky nepohybovaly rty, všichni stáli nehnutě a jejich hlasy, znějící jako ďáblův šepot, zaplňovaly celý prostor. V jejich hlase se neodrážel hněv, spíše stopy nepříjemného překvapení. Kamil polkl nasucho. Obrátil se k ostatním. Ti k němu postoupili a Silvie mu zašeptala: „Pověz mu o rytířích a safírovém srdci.“

Udělal to. Trošku přitom koktal, občas se na chvíli odmlčel, ale konečně ze sebe dostal to nejdůležitější. Všech pět strážců se ani nepohnulo. Naslouchali, poté jeden po druhém nelidským šepotem nahlas odvětili.

„Společenství safírového srdce musí být mocné.“

„A potřebné.“

„Těší nás, že vedou vás ti, kam patří andělé, elfové…“

„… bohové a bohyně, jednorožčí vyslankyně, víla a dračí rytířka.“

„A také mistr mágů a astrologů.“

„To je pro nás dobré znamení.“

„Jak vám ale máme věřit?“

Kamil se nadechl. Strážci však „jako jeden muž“ učinili krok kupředu a Kamil ztratil odvahu pronést jediné slovíčko. Ostatní také.

„Čiší z vás strach.“

„Z některých pochyby.“

„Nejste jednotní.“

„Jeden z vás se dokonce zlobí.“

„Zlobí se na vás ostatní.“

„To se nám nelíbí.“

Všech pět se po sobě podívalo. Za normálních okolností by se schylovalo k hádce, ale strážci pokračovali.

„Pět zástupců prastarého řádu.“

„Co vás vede k nejednotě?“

„Vy máte být pevnými pilíři.“

„Těmi nejste.“

„Vidíme tři.“

„Možná čtyři.“

„Stačí nám to?“

„Nevíme.“

„Spíše ne.“

„Nelíbí se nám váš strach.“

„Odrazuje nás ten hněv.“

„A to, že nemáte pevné základy.“

„Nesmíme se splést.“

„Nikdy.“

„Na našem úsudku záleží osud lidstva.“

„Když cítíme strach…“

„… a pochyby.“

„Rozdělenost a zlobu.“

„Nemůžeme si dovolit věřit.“

„Těm, které nespojuje důvěra.“

„A to znamená, že nemáme na vybranou.“

Všichni strážci se přesunuli ke skupince poblíž. Každý z nich vrazil svůj meč do těla jednoho z členů Společenství safírového srdce.

Všech pět těl kleslo na zem.

Pokračování – Společenství safírového srdce: Past, 26. část
Autor: Jitka Saniová


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat a velmi nás mrzí, že se mnoho vašich chtěných plateb neuskutečnilo vzhledem k potížím funkčnosti platební brány. GoPay muselo přijmout nové podmínky bank, kdy spolkům neumožní on-line platby kartou. Prosíme o znovu zaslání/zasílání vašich příspěvků, prozatím přes klasický bankovní převod:

Pro platby v ČR: 107-7380440287/0100 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí: IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287, BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX

Snažíme se pro vás najít jiné zjednodušující služby pro vaše platby. Děkujeme za pochopení i za podporu.

S láskou Cesty k sobě