Společenství safírového srdce: Past, 23. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 24. část

Ze zápisů Společenství safírového srdce

Rytíř Zacharel z andělských triád: i my rytíři Společenství safírového srdce (jako všechny bytosti ve vesmíru) máme svobodnou vůli. Miluji ji stejně jako vše dobré, co existuje. Nikdy ji nechci použít v rozporu se zákony vesmíru, které pomáhám chránit. Pozor ale, zde platí to, co na Zemi. U některých zákonů záleží na pochopení každičkého… jak vy říkáte… slovíčka, aby se dal interpretovat správně. Toto slovíčkaření se může ukázat velmi užitečné. Věřte, že my ve Společenství safírového srdce jsme experty na vesmírné zákony, a proto víme, kde se skrývají výhody ne zrovna jednoznačného výkladu určitých pravidel.

 

Martin se roztřásl. Torenagův meč mířil přímo k jeho hrudi. Když se přiblížil na pár centimetrů od něho. Martin krátce vyjekl a zavřel oči.

Ozval se zvuk podobný cinknutí.

A známý smích. Když utichl, něžný a přece mužný hlas pronesl: „Snad sis nemyslel, že ti do dovolíme.“

Martin otevřel oči. Hrůzou zkamenělý Kamil stál vedle něho, Jirka opodál. Torenagův meč se zastavil poblíž Kamilovy hrudi zkřížený s křišťálovým mečem zářícího Zacharela. Ten se jako vždy sebevědomě usmíval. Torenag si kousal zlostí ret. Zasyčel a opět zaútočil.

„Ještě tě to nepřestalo bavit: Víš, že je v magickém prostoru vždy ochráníme.“

„Až se zhmotním a budu zase žít na Zemu, zabiju tahle dvě zvířata! A nejen je!“ Další útok Torenaga. Mrče se opět zkřížily. Kamil a Martin sebou cukli.

Zacharel se jako vždy nadšeně rozbásnil: „Těší mě, že se o mě bojíte.“ Kamilovi a Martinovi vzápětí věnoval hraný přísný pohled. „Už jsem vám ale několikrát říkal: ani tucet Torenagů by mě nepřemohlo.“

Se Zacharel se jako vždy zdálo všechno tak jednoduché. Torenag skřípal zuby, držel v pohotovosti meč a analyzoval situaci. „Nevím, kdo jste… počkej, ty působíš jako anděl.“

„Působím?“ Poprvé se Zacharel doopravdy mračil. „Já jsem anděl! Hrdě se k tomu hlásím.“

„Od vás už jednou v magickém prostoru někdo zasahoval. Ten se mi ale neukázal. Vůbec nevím, o koho šlo.“ Kamil Martinovi zašeptal: „Tiana. O tom jsem ti vyprávěl.“ Martin přikývl, zatímco Torenag pokračoval. „Proč ses mi ty zviditelnil?“

Zacharel opřel meč o ebenově temnou podlahu a ukazováčkem si klepal na rty. „Počkej, něco vymyslím… abys mohl obdivovat, jak jsem krásný?“

Kamil a Martin se zasmály. Torenag nikoliv. „Ty jeden andělskej skrčku!“ Vší silou zaútočil. Kolem nich se prohnal nápor vzduchu, který odnesl Jirku o pár metrů dál. Kamil a Martin zavrávorali. Torenagovi spadla kapuce, která odhalila prázdné oční důlky a lebku potaženou kůží s pár chomáčky vlasů. Torenag švihl ještě jednou mečem. Zahřmělo. Z jeho meče vyšvihl blesk mířící na Zacharelovo srdce. Andělský rytíř jej zachytil svým mečem a blesk zhasl. Torenag to zopakoval a vyslal několik blesků k rytířově hrudi.

Zacharel je všechny odrazil a jak se zdálo, začal toho mít dost. Jedním švihem Torenagovi vyrazil meč. Ihned poté neviditelná síla skolila Torenaga na kolena. „Chceš mě provokovat, abych použil takovou sílu, která jim ublíží?“ Zacharel ukázal na kluky. Poté si dal ruku na srdce: „Haló, já jsem anděl, nenechám se vyprovokovat.“

„Chráníš ty, kteří považují anděly za pouhé služebníky a některé z nich dokonce za padlé bestie?“

„Vy Prázdní jste očernili kdekoho. Netěší nás, že vám na to lidi naletěli. I to se ale dá do pořádku.“ Náhle Zacharel zvážněl. Přešel k Torenagovi a položil mu meč na hruď. Torenag nenávistně vykřikl: „Zabij mě! No tak, do toho.“

Zacharel vypadal jako to nejnevinnější, a zároveň nejprohnanější stvoření. „Tu radost ti neudělám. Neporuším zákon vesmíru, abych tak pomohl tvé straně.“ Jeho tvář opět nabyla seriózní výraz. „Ptal ses mě, proč jsem se ti ukázal a odhalil, kdo jsem. Povím ti pravý důvod. Nabízím ti dohodu. Vzdej se svého plánu… vlastně svých plánů a my tě necháme být.“

Torenag odsunul andělův meč a odsekl. „Jste opravdu naivní dobráci, když si myslíte, že něco takového příjmu.“

„Pokud se ti nepodaří získat hmotné tělo, zničí tě to. Tvůj duch je prokletý napříč mnoha magickými dimenzemi. Jestli neuspěješ, zanikneš a tím i celé tvé bytí. To je zákon magických dimenzí.“

„Mně se to povede.“ Torenag se zvedl. Vyzařoval nelidskou nenávist, která překvapila i samotného anděla. Nikoliv však vylekala. „Máš poslední šanci…“

„Já získám hmotné tělo!“ Než zmizel, dal si ruku na hruď a pronesl. „A krůček po krůčku zbavím světa takové pakáže, jako jsou Jasnocitní, Modrobuněční, Prvovznešení a Světlokrevní. Zničím prastarý řád!“

Když zmizel, Zacharel jen nechápavě zavrtěl hlavou. „Co se dá dělat, jde se do boje.“

„S čím?“ zeptal se hořce Martin a ukázal na jejich zvířata ležící nehnutě na podlaze magického prostoru. Rytířský anděl jim věnoval zdrcený pohled a utrousil. „Jste přece Světlokrevní.“

Jako by se tím všechno vysvětlilo.

Náhle se prostor začal otáčet proti směru hodinových ručiček. Zrychlování bylo nepříjemné nejen pro oči, ale i pro celé tělo. Kamil a Martin si sedli do dřepu, zavřeli oči a rukama si zakryli hlavu. Jirka se vyděšeně díval okolo sebe, až ztratil vědomí. Jediný Zacharel stál vzpřímeně na místě a vše pozoroval pohledem „babičky, která se dívá na zobající vrabčáky.“

Náhle se ozval hukot, který připomínal směsici nárazu křídel a údery hurikánu o mořskou hladinu. Oba kluci si zakryli uši. Zacharel vztáhl ruku k Jirkovi ležícímu v bezvědomí na podlaze.

Vše utichlo.

Anděl přešel ke Kamilovi a Martinovi a poklepal jim na záda. Otevřeli oči, sundali si ruce z hlavy a postavili se. Obklopovala je naprostá nicota, ticho a klid. „Tady se rozdělíme.“ Zacharel na ně ukázal. „Vy dva se ocitnete u Kamila. Já se vrátím nahoru a Jirka domů.“

„A co naše síla?“ zeptal se Martin, a Kamil se vzápětí přidal. „A jak vysvětlíme Jirkovi, co se tady stalo a proč?“

„Pořád vám ještě nedošlo, že my andělé děláme vše dokonale,“ namítl Zacharel, Kamil se nadechoval, ale rytíř ho předběhl. „Vy dva to brzy pochopíte. A Jirka naopak na nějakou chvíli zapomene, co prožil.“

„Jak na nějakou chvíli zapomene?“ Kamil se přidal. „Přesně tak, co to znamená? A hlavně co potom?“

Poslední co viděli, byl Zacharelův spokojený úsměv.

 

 

Z myšlenek Kamila

Opravdu jsme se rázem ocitli u nás doma. V mém pokoji. S Martinem jsme si vzali chleba s máslem a ementálem a okurku. Sedli jsme si na postel, jedli a snažili se uhodnout, co tím Zacharel myslel. Nijak zvlášť nám to nešlo. Dojedli jsme svačinu. I když nám chutnala, nebylo nám nijak hej. Chyběla nám naše síla. Asi nejlíp to vyjádřil Martin, když smutně řekl: „Je to, jako by mi někdo vzal něco, co jsem měl rád. A teď bych nejradši zalezl do postele a několik dní z ní nevylezl.“ Jo, to sedělo. Taky jsem se tak cítil. Nejraději bych se někam zašil a zůstal tam. Zvedli jsme se z postele, když v tom….

 

Dveře Kamilova pokojíku se otevřely. Tentokrát z nich nebylo vidět na chodbu, ale prostor v nich zaplňovalo světlo.

Vešli do něj.

Všude okolo se rozprostíralo modro růžové nebe plné hvězd. Polštáře bílých mráčků zakrývaly i zem. Před nimi stála obří černo-zlatá brána. Na ní z nebes dopadaly zlaté paprsky. Připadali si jako mravenec v nákupním centru. „Určitě se mně tady ale líbí víc než tam, kam nás vtáhnul Torenag,“ zhodnotil Kamil situaci, zatímco se začala otevírat brána. Nejdříve se objevilo několik bílých pilířů různých velikostí a v krajině s horami, vodopády a stromy. Na temně šedomodré obloze se vyjímaly akvamarínové čmouhy. Vstoupili dovnitř. Brána se zavřela. Instinktivně se k sobě přitiskli rameny a s napětím očekávali, co se bude dít dál.

Mezi dvěma vysokými pilíři se vytvořila trhlina a z něho vystoupila žena se lvem, který ji výškou dosahoval až k ramenům. Z ženy oblečené do dlouhého hávu s kapucí vyzařoval zvláštní půvab. Vrásčitá kůže, úzké rty, velké temně šedé oči, bílé vlasy. Přesto si Kamil uvědomil, že by ji nikdy nemohl popsat jako „starou“ anebo „nehezkou“.

Stála vznešeně opodál, v ruce držela vysokou hůl, na jejímž konci zářil diamant obtočený akvamarínovými paprsky. Jako by jim četla myšlenka, vysvětlila jim: „Byla jsem u zrodu prastarého řádu na Zemi. Proto mě vnímáte jako stařenu. Ačkoliv jí nejsem.“ Její hlas zněl ze všech stran. Jakoby otevírala rty, a přitom za ní mluvil hlas, který někdo pouští z ampliónu do celého prostoru kolem.

Kamil chtěl namítnout, že o ní neuvažoval jako o stařeně, ale ona ho opět předběhla. „Vaše pocity jsou ovlivněny pozemským myšlením. Mně nevadí, jak mě vidíte. Důležité je, co ke mně cítíte a proč tu jste. Tušíte to?“

„Trošku… možná…“ vysoukal ze sebe Martin. „Asi proto, že Torenag zničil naši Světlokrevnou sílu.“

Krátce a potichu se zasmála. I tak její smích zněl ze všech stran. „Vaši Světlokrevnou podstatu nemůže nikdo zničit. Ani Torenag.“

„Kdybys viděla, jak zabil…“ Kamil to ani nemohl dokončit.

Lev mocně zařval. Oběma zalehlo v uších, což ženu pobavilo. Pohladila své zvíře a poté s rukama složenýma na břiše ostře namítla. „Ano, to bylo odporné gesto. Prázdní ale vždycky jednají surově a v rozporu se ctí.“ Poté se její rty usmály a oči zazářily laskavostí. „Světokrevná síla, a to platí o všech jiných prastarých vesmírných rasách, se ale nedá zničit. Prázdní to vědí. A tak závidí. Žárlí. Nenávidí. Mstí se.“

„A co jejich síla? Ta se dá zničit?“

Žena směrem k Martinovi zavrtěla hlavou a s mírným překvapením v hlase i ve tváři odpověděla. „Copak to není jasné? Vždyť oni žádnou nemají. Jsou Prázdní, protože se zřekli všeho přirozeného.“ Žena o krok postoupila. „Jsou Prázdní, protože žádná síla Prázdných neexistuje. Je pohání jen šílenost a krutost. Z nich čerpají energii k ovládání a šíření děsu.“

Nastalo ticho, v němž bylo slyšet jen spokojené lví vrnění. Kamil a Martin museli strávit, co slyšeli. Kamil se poté zeptal. „Tak proč teď tu naši sílu v sobě necítíme?“

„Musíte obnovit spojení?“

„Jak?“ vyhrkli oba najednou.

Neodpověděla. Dívala se na ně a oni na ni. Náhle však začaly jasně cítit, že tu nejsou sami. Ačkoliv nikoho neviděli, byli si jistí, že za ženou stojí zástup bytostí. Kamilův vnitřní i vnější zrak začaly splývat. Hranice mezi tím, co vidí očima a vnitřním vnímáním se prolínaly. Uzřel, že za ženou stojí bytosti v zářících hávech doprovázených tygry, vlky, psy, leopardy, koňmi, kočkami, orly, lvy, sovami… a dalšími zvířaty. Někteří z nich nebyli pouze zvířaty doprovázeni, ale měli pod kapucemi svých honosných plášťů zvířecí hlavy. Všichni mu byli blízcí, jako by je osobně znal a oni jeho.

Tak jako u té továrny na začátku toho všeho pochopil, že patří k rytířům. I zde ho napadlo: Já k nim patřím.

Martin musel cítit totéž, neboť téměř posvátně zašeptal: „Světlokrevní.“

Žena k nim popošla a konec své hole položila nejprve na Kamilovu hruď.

Jeho tělo ovládla na několik sekund křeč, která ho přiměla pokleknout a maličko zaklonit hlavu. Z tohoto úhlu viděl, jak jedním z kamenných monumentů prochází vlk dvakrát tak větší než je on. Oči mi zářily chladnou stříbrnou barvou, sálalo z něho však teplo a laskavost. Vlk k němu kráčel pomalu. Pár metrů od něho se zastavil, mocně zavyl a poté…

Skočil.

Proskočil Kamilem.

V mžiku oné sekundy Kamilovi v mysli proběhly obrázky zavražděných vlků, vlčích těl v pastích, dětských očí plných strachu z pohádek popisující vlka jako netvora. Tisíce nespravedlností šířených Prázdnými, které ale zcela přebily milióny pocitů a obrázků posvátnosti vlků. Cítil, že vlčí síla je dech božské odvahy. Majestátní vlčí bytosti a průvodci jedním z nejuctívanějších národů ve všech dimenzích. Kamila bolelo srdce z toho, co se děje na Zemi, ale zároveň cítil tu největší lásku k vlkům, jakou kdy zažil. Hruď ho bolela, ale to bylo nic v porovnání, jaké štěstí se probouzelo v jeho srdci.

Nakonec mu před očima bliknul jiný obrázek: mrtvý vlk ležící v prostoru, kde ho Torenag zabil, vstal a mocně zavyl. Kamil si položil ruku na hruď. „Jsi zpátky, vlčí sílo.“

 

 

Z myšlenek Martina

S Kamilem jsme si vyprávěli, co jsme na tomhle místě zažili. Úplně totéž. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak je důležité mít kámoše, s kterým si můžete povídat o tom, co jiným nemůžete říct. Kamil přesně cítil to, co já. Poznat zástupce Světlokrevných bylo to nejúžasnější, co se mi kdy přihodilo. Ještě teď mi srdce zrychleně bije, když si uvědomím, že jsem součástí tak nádherných bytostí. Přesněji řečeno: jsme. Mnoho lidí k někomu náleží, jen si na to musí rozpomenout a uvěřit tomu. Uvěřit, že mnozí z nás jsou taktéž krásné bytosti.

 

Žena přešla k Martinovi a udělala to, co v případě Kamila. Jakmile se koncem hole dotkla jeho hrudi. Martinovým tělem projela vlna silného tlaku. Padl na jedno koleno, ale hned se zvedl a zhluboka se nadechl a vydechl. Přicházel k němu jaguár, jemuž svítily zelenožlutě oči. Kráčel líně, avšak elegantně. Na Zemi se říká: „Vždyť je to jen zvíře.“ Martin dávno věděl, že to je pitomost, ale nyní v přítomnosti této bytosti si uvědomil, jak obrovská blbost to je.

Toto zvíře mělo duši plnou síly Světla. Toto zvíře neznalo nenávist a nešířilo krutost. Toto zvíře, dvakrát tak velké než je on, mu přinášelo naději. Jaguár se zastavil, honosně se zadívalo ke hvězdám a poté na Martina. V očích mu zvláštně zasvítilo, vycenil zuby a skočil.

Proskočil Martinem.

V tu chvíli ve své mysli uviděl ty nejhrůznější obrázky ubíjených jaguárů, leopardů a panterů. Viděl je i v pasti, aby se z nich poté staly kabáty pro stupidní módu. Uzřel odporné cvičitele trénující vznešení šelmy pro idiotská vystoupení. Nenáviděl za to svět. Ve stejný okamžik mu ale vnitřní zrak ukázal i přátelství lidí a leopardů, lvů, koček, tygru, jaguárů, rysů, která se stala věčnými. Před vnitřním zrakem se mu ukázala říše leopardích a jaguářích bytostí, které přinášely do srdce sílu cti a šlechetnosti. Jejích spirit naplňovalo světlo a oni jej předávaly dál do všech vesmírných částí a dimenzí. Pocítil k nim takovou lásku, až se zajíkl a přál si, aby tomu tak bylo na věky věků. Toužil, a vlastně potřeboval být jako oni. Věděl, že je jejich součástí. Bolelo ho celé tělo, to ale zcela ignoroval. V srdci cítil vděk a štěstí, že je Světlokrevný.

Ohlédl se za jaguárem, který se po skoku skrze něj ohlédl a poté ladně kráčel k pilířům. Martinovi se myslí mihl obrázek, jak Torenag zabil jeho jaguáří sílu. Ta se nyní zrodila, povstala a vrátila se k němu.

Žena se lvem se spokojeně usmívala. Pootočila hlavu ke svému zvířeti a prostě konstatovala. „Příteli, přirozený stav je obnoven.“ Opět se zadívala na Kamila a Martina. Ukázala za sebe. „Jsem hrdá, že jste součástí nás, bytostí Světla a síly.“

Žena udeřila holí do země. Brána se otevírala. Kamila a Martina, téměř proti jejich vůli, něco táhlo ven. Žena se rozesmála. Hlas znějící všude kolem nich je ujistil: „Však tu nejste naposledy.“

Kamil a Martin se ocitl opět před bránou. V mžiku poté…

 

….stáli opět v Kamilově pokoji. „Ty jo…“ začal Martin, ale poté to vzdal. Kamil si toho nevšímal a jen si s rukou na hrudi oddechl: „Jsem rád, že ji zase mám a cítím.“

Kamil donesl pomerančový džus. Pár minut byli potichu a v hlavě si srovnávali, co prožili. Martin znenadání utrousil. „Od první chvíle mě těšilo, že jsem Světlokrevný, ale po tomhle skáču radostí.“

„Já taky.“ Náhle si však Kamil začal škrábat tričko. „Začala mě svědit ta jizva.“

„Mě taky.“

„Ty víš, co to znamená?“

Martin si prohrábl vlasy. Vzpomínal, co mu říkala Morena, když se tolikrát bavili o Těch, kteří stvořili strážce Pramene. „Až vás začne svědit jizva, znamená to, že strážci Pramene ožívají.“

Pokračování – Společenství safírového srdce: Past, 25. část
Autor: Jitka Saniová


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat a velmi nás mrzí, že se mnoho vašich chtěných plateb neuskutečnilo vzhledem k potížím funkčnosti platební brány. GoPay muselo přijmout nové podmínky bank, kdy spolkům neumožní on-line platby kartou. Prosíme o znovu zaslání/zasílání vašich příspěvků, prozatím přes klasický bankovní převod:

Pro platby v ČR: 107-7380440287/0100 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí: IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287, BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX

Snažíme se pro vás najít jiné zjednodušující služby pro vaše platby. Děkujeme za pochopení i za podporu.

S láskou Cesty k sobě