Společenství safírového srdce: Past, 19. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 20. část

Z myšlenek Lii

Taky se vám někdy zdá, že je něco skutečné, i když by to ostatní považovali za sen? Povídaly jsme si o tom se Silvií. Ta chtěla vědět, kdo je dívka v bílém. Je to moje přítelkyně, o které se mi zdá, když prožívám něco krásného či naopak smutného. Patří mezi Prvovznešené, jejím poslem a součástí její duše je labuť. Pojmenovala jsem ji Bianca. Poprvé za mnou „přišla“, když jsem jako malá brečela, že mě nikdo nemá rád. Ve snu mi ukázala, že mě milují nejen moji adoptivní rodiče, ale i ona – moje labutí přítelkyně. Myslím, že je něco jako můj anděl strážný. A mám ji moc ráda.

 

Lia se snažila nadechnout. Strach ji ale svazoval žaludek a plíce. Hrot ebenového meče se téměř dotýkal jejího krku. Meč visel ve vzduchu ve vodorovné poloze. Nedržela ho žádná ruka, ovládala ho magie. To jí děsilo nejvíce. Okolo ní vše zářilo bělostí. Nad jezerem stoupala mlha a pokrývala vodní povrch bílým závojem. Listí a jehličí stromů, květy lilií a kopretin dotvářely půvabný vzhled krajiny, kterou tak milovala. Nyní však nevnímala její krásu, právě bojovala s panikou.

Lia pomaličku couvla o krok dozadu. Meč ji následoval. Ostří se dotklo kůže na krku.

Zírala na zbraň a přemýšlela, zda udělala chybu, že se ho nezbavila.

„V tomhle chybuješ,“ ozval se za ní něžný hlas, tentokrát ale Bianca mluvila mnohem hlasitěji a naléhavěji. „Pochybuješ o něm. Předpokládáš, že se proti tobě obrátí.“ Bianca došla k Lie, která ani nedutala. Jen k ní stočila oči, z nich vytekl pramínek slz. Bianca pochopila. „Bojuješ sama se sebou, a ten meč to cítí.“ Bianca ji položila ruku na rameno a ukázala na meč. „Ebenové meče jsou zkouškou víry.“

„Vždyť je ale očarovaný,“ opatrně ze sebe vysoukala Lia.

„To je, ale nezapomínej, že i on je bojovník. Společně se musíte tomu očarování postavit. Teď se opravdu dobře soustřeď a zamysli se, co k němu cítíš.“

Lia se zadívala na meč před sebou. Jeho nádhera ji fascinovala. Od prvního doteku z něj cítila vznešenost. A ona je přece Prvovznešená. Patří k sobě. Nepovažovala ho za barbarskou zbraň, nýbrž za symbol důstojnosti a spanilosti Noci, černé barvy a neproniknutelné tajemnosti, která nejsou synonymem pro zlo, ale důkazem, že existují úrovně a záhady, do kterých není možné nahlédnout. Milovala bělostnou krajinu a světlem prozářenou Biancu, stejně jako svého havrana a ebenový meč. Toužila, aby se obě strany protkly tak jako ona s Biancou. Stejně jako symbol jin jangu. Když si připomněla, že ji meč ohrožuje, v duchu vyřkla: „Není to tvá vina. To zlo v lidských srdcích to zapříčinilo. Věřím v tvou šlechetnost.“

V duchu to ještě jednou zopakovala a čekala.

Ebenový meč spadl na zem k jejím nohám. Obklopovala ho slabá zář. „Nikdy tě nezradí, když ty nezradíš jeho.“ Lia se obrátila tak, aby stála Biance v tváří v tvář. „Jak si mám být jistá, že v té nejtěžší chvíli se mi povede udržet si víru a věřit mu?“

Bianca ji pohladila po tváři. Labuť na jezeře zamávala křídly, kolem ní proletěl havran, který usedl na nejbližší strom. „Věřím v tebe, věřím v tvou sílu.“

Tohle potřebovala slyšet. Julie ji nazvala ďábelskou. Artur na ni vrhal nedůvěřivé pohledy. Kamil, Martin a Silvie byli v pohodě, ale museli se věnovat poslání. Lia zvedla meč a promluvila k němu: „Žádám tě, abys šel se mnou do bitvy, moudrý bojovníku.“

V tu chvíli se bílá obloha zatáhla tmavě šedými mraky. Zahřmělo a blesky protnuly nebe. Lia zvedla meč do výše. Jeden z blesků se obtočil kolem meče až k rukojeti, kterou Lia pevně svírala. S oním dotekem, jako by do ní vstoupilo nové odhodlání. Byla připravená stát se jednou z aktérů bitvy Společenství safírové srdce.

 

 

Z myšlenek Julie

Jak má člověk poznat, kdo je k němu upřímný a kdo to jen hraje? Riskuji, že mě Klára jen využívá. Jako Jasnocitná však cítím, že chce hlavně pomoct Arturovi na rozdíl od té můry v černém. Od začátku nemám pochyb, že nemůžeme vyhrát na celé čáře jako v první bitvě. To, že se bude muset někdo z nás obětovat, mě přimělo přemýšlet o Společenství safírového srdce. Došla jsem k závěru, že je mi fuk, co si myslí rytíři a co musíme udělat pro vítězství nad Torenagem. Spojím se s kýmkoliv, jen když ochráním Artura. A sebe.

 

Klára a Julie seděly v křeslech naproti sobě. Za normálních okolností by mohly být skvělými kamarádkami a bavit se teď o tom, jaký kluk se jim líbí anebo třeba jak se obléknou na rande. Nyní ale mlčely a ani jedna nevěděla, jak začít.

Klára s výrazně nalíčenými rty a očima vypadala starší, než byla. To podtrhovalo i její upnuté šaty, které by se hodily spíše na nějakou dvacítku než na teenagerovskou dívku. Julie s přirozeně rozcuchanými vlasy, téměř bez make-upu a v džínsové minisukni s bílým tílkem působila naopak mlaději. Klára se tvářila sebevědomě, Julie zmateně. Klára měla ve všem jasno, Julie prožívala zmatek. „Pořád…“

Když se odmlčela a sklopila oči, Klára dopověděla: „… nevíš, jestli mi můžeš věřit.“

„Tak nějak.“

„A taky tě pěkně žere, že nevíš, co cítím k Arturovi.“ Julie přisvědčila. Klára si poposedla, překřížila nohy a navrhla: „Oběma nám jde o Artura. I kdybych porušila na konci to, co jsem ti slíbila, dívej se na to prakticky. Artur bude žít. Maximálně o něho budeme soupeřit.“ Zavrtěla hlavou a hořce dořekla: „Potom, co jsem mu provedla, nemám u něho moc šancí.“

„Jo, to zní velmi prakticky… a dobře.“ Julie si musela přiznat, že se jí líbí, jak s ní Klára jedná narovinu. Cítila, že každičké slovo myslí upřímně. „Říkala jsi, že se potřebuješ sejít, protože Arturovi hrozí nebezpečí.“

„Přesně tak,“ Klára znervózněla. Julie cítila její strach, ten byl znát i v roztřeseném hlase: „Radek má spadeno na Artura. I když ho ochráníme a on se nestane tou obětí, Radek ho chce zlikvidovat.“

„Kvůli tobě?“

„Možná trochu, ale situace je mnohem horší,“ Klára si dala hlavu do dlaní a vypadala ještě zoufaleji. „Radek se dočetl, že podle vampýrů krev Prapůvodních vyvolává v druhých neskutečnou slast, i když se Prázdní jinak krví neživí.“

„Radek to chce vyzkoušet.“ Když to Klára potvrdila, Julie zamyšleně shrnula. „Prapůvodní jsi ty a Artur. Tobě se chce pomstít, takže máš Artura zabít. A kdo ví… pak možná zabije i tebe.“

Podívaly se na sebe jako dvě spojenkyně.

Julie si uvědomila, že tohle Kláře nepřeje. Od samého začátku vycítila, že Prapůvodní sehrají v této bitvě důležitou roli. A je to tady! Zase měla pravdu. Stejně tak se určitě ukáže, že Lia zapříčiní jejich skupině neštěstí. S hořkostí pomyslela na Silvii, Kamila a Martina, hlavně však na Vesnu. Nikdo z nich nevěří jejím pocitům, proto se od nich začala distancovat. Tak ráda by na ně zaječela, že si přeje, aby se tou obětí stala Lia a tak se konečně dalo vše do pořádku, jak to bývalo. „A co Torenag?“ zeptala se Julie, aby zahnala hořké myšlenky.

„Tomu jde hlavně o jedno. Až na něho dopadne kapka oběti, která je svázaná s posvátnou silou… víš, co myslím, slíbila jsem ti, že se tě nebudu vyptávat na ty vaše ochránce, duch Torenaga se zhmotní. Pak tady začne řádit.“

Zazvonil zvonek. Julie se zamračila. Nikoho nečeká. Máma je na natáčení v televizi. Kdo to může být? Klára pokrčila rameny, zvedla se a spolu s Julií se vydala ke dveřím. Julie nakoukla do kukátka. „Kdo to je?“

„Dobrý den, jsem z plynárny. V domě je zvýšená spotřeba plynu a mně se to nechce líbit, proto kontroluji každý byt, hlavně sporáky.“

Julie zaváhala. V každém filmu je to trik, jak se dostat dovnitř. Přepadl ji podivný pocit, ale na druhé straně i máma ráno říkala, že zlobí sporák. Mužova odpověď zněla upřímně. Obrátila se na Kláru, ta pokrčila rameny. V tom opět zazněl hlas zpoza dveří: „Jestli se bojíte, tak mi alespoň povězte, kdy se dnes vrátí někdo z rodiny. Já se tu zastavím, až bude doma někdo dospělý.“ Julie si oddechla. Něco takového by nenavrhl nebezpečný maniak. „Ne, ne, počkejte, hned vám otevřu.“ Julie odemkla a otevřela dveře.

Do chodby vstoupil mohutný muž v montérkách, s knírem a rozčepýřenými vlasy pod čepicí s nápisem „náš zákazník, náš pán“. Julie ho pozdravila a zavřela dveře. Muž se podíval na Kláru, jeho výraz ve tváři ztvrdl. Klára ztuhla. Muž ji udeřil do tváře. Julie chňapla po deštníku. Muž Klárou hodil o zeď, ta se sesula na zem jako hadrová panenka. Poté surově sebral Julii deštník. Julie couvla, muž se ušklíbl a vykročil směrem k ní. Zaběhla do obýváku, kde se postavila za mohutné křeslo. Muž k němu došel. Julie si uvědomila, jak nenávistné pocity k ní vysílá. Začal obcházet křeslo, Julie také. Chňapnul po ní. Julie uskočila, uchopila vázu a hodila ji po něm. „Ty zmetku, co chceš?“

Muž uhnul. „Mám Kláru poučit, že by měla být neustále k dispozici ve své pracovně.“ Vrhl se na ní, a tak popadla další nejbližší sošku a ohnala se po něm. Opět uskočil a začal prskat. „Ty mrcho, nenávidím Jasnocitné!“

„Zrůdo Prázdná!“

„Která bude to poslední, co uvidíš!“ Muž po ní skočil. Snažila se uhnout, ale narazila do lampy a ztratila rovnováhu. Chtěla se rychle postavit, ale muž k ní popošel a svou velkou postavou ji to znemožnil. Byla lapená v rohu pokoje. Za ní zeď, z jedné strany okno, z druhé strany nábytek, před ní hromotluk. Julie vykopla a zasáhla ho do stehna. Rozesmálo ho to. Zopakovala to. Chytil ji za kotník, přitáhl k sobě a hodil na divan. Vytáhl nůž. Julie se panicky odsunula na druhou stranu divanu. I tak byla v útočníkově dosahu. Přiskočil k ní a sevřel ji ve svých prackách. Cítila jeho po cigaretách páchnoucí dech, viděla jeho nečištěné zuby a šílenost v malých očkách.

Uchopil ji pod krkem a stisknul…

Julie lapala po dechu, drápala útočníka na tváři a na rukách. Chechtal se jí do tváře. Boj o dech si vybíral daň. Síla ochabla. Srdce jí však bilo stále divočeji. Zdálo se jí, že téměř omdlívá a propadá se do černoty. Instinkt ji ale velel: bojuj! Julie to opět zkusila. Prsty stiskly ještě více, když v tom…

Muž zahekal a okamžitě uvolnil sevření. Šíleně se rozkašlala, zatímco muž klesal k zemi. S hrůzou v očích na ni zíral a pokoušel se pochopit, co se stalo. Zhluboka se nadechovala a vydechovala, a snažila se uhádnout, co s děje. Muž nesrozumitelně něco zachrčel a padl tváří na podlahu vedle divanu.

Ze zad mu trčela dýka s bronzovou rukojetí, kterou zdobily záhadné symboly a vyryté „K“.

Julie pohlédla směrem ke dveřím obýváku. O ně se opírala sedící Klára. Mnula si temeno hlavy. Julie k ní zamířila: „Ty jsi ho zabila!“

„Jinak by zamordoval on tebe.“

„A co s ním?“ ukázala Julie na mrtvého muže.

Klára však neodpověděla. Vstávala ze země a zvážněla. „Ksakru, kdo ho sem poslal a proč?“

Pokračování – Společenství safírového srdce: Past, 21. část
Autor: Jitka Saniová


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat a velmi nás mrzí, že se mnoho vašich chtěných plateb neuskutečnilo vzhledem k potížím funkčnosti platební brány. GoPay muselo přijmout nové podmínky bank, kdy spolkům neumožní on-line platby kartou. Prosíme o znovu zaslání/zasílání vašich příspěvků, prozatím přes klasický bankovní převod:

Pro platby v ČR: 107-7380440287/0100 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí: IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287, BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX

Snažíme se pro vás najít jiné zjednodušující služby pro vaše platby. Děkujeme za pochopení i za podporu.

S láskou Cesty k sobě