Společenství safírového srdce: Past, 20. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 21. část

Z myšlenek Martina

Když nám Lia ukázala ebenový meč, zaplavilo mě hned několik pocitů. Ten meč nejde neobdivovat. Ihned jsem k němu cítil úctu, ale také podle mého z něho sálá něco zvláštního, co nahání až určitý druh strachu. Moje jaguáří síla ho však přijala. A tak jsem se zklidnil. Chtěl jsem si na něho sáhnout, uchopit ho, ale věděl jsem, že mi prozatím nedal svolení. Respektoval mě i Kamila. Zároveň jsme však věděli, že tak činí, protože důvěřujeme Lie. Jsem si jistý, že k nám vysílal myšlenku, že ctí Světlokrevné. Kdyby mi někdo vyprávěl, že jde „komunikovat“ s mečem, vysmál bych se mu. Na vlastní kůži jsem se přesvědčil, že to jde.

 

Kamil s Martinem a Liou stáli ve Zlaté uličce Pražského hradu a upřímně se divili. Ringeril je sem poslal, aniž jediným slůvkem naznačil důvod. Několikrát pouze zdůraznil, že si má Lia vzít s sebou meč.

Kamil si neuměl představit, jak se dá mašírovat metrem a pražskými ulicemi s mečem. Lia ho zabalila do sametové látky. Část meče zakrýval batoh, takže se lidé okolo ani moc nedivili. S Kamilem jsme částečně zakryli Liu, když jsme procházeli okolo hradní stráže, a prošlo nám to. Mohli jsme zamířit ke Zlaté uličce.

„Kde jsou turisti?“

Martin a Lia odpověděli Kamilovi pokrčením ramen.

„Co tu máme dělat? A na co má Lia ten meč? Jak budeme vědět, kde hledat stopu?“

Užuž oba opět chtěli opět pokrčit rameny, když v tom Martin ukázal na nízký modrý baráček s dřevěnými dvířky a dvěma okny. „Podívejte, v těch okénkách se rozsvítily svíčky.“

„A jo,“ přisvědčila Lia, a tak po menším zaváhání vstoupili dovnitř.

V místnůstce seděl postarší muž s orlím nosem, prořídlými bílými vlasy rozčepýřenými jako Eianstein a vrásčitou kůží. Mezi nažloutlými zuby zářil jeden zlatý, což umocňovalo jeho strašidelný vzhled. Byl oblečený do bílé košile, které se nosily za dob mušketýrů, přes níž měl přehozený dlouhý hnědý plášť bez rukávů. Usmál se na ně a nasládle vysměvačným hlasem se zeptal: „Přišli jste si pro suvenýr?“

Všichni tři o maličko couvli. Nikdo neodpověděl. Muž také mlčel. Až se konečně Martin zeptal: „Kdo jste?“

„Kdo jste vy?“

Dobrá otázka, pomyslel si Martin. Měli bychom být tři teenageři, které zajímá, kdy odpadne vyučování. To my ale tak úplně nejsme. Než si stačil rozmyslet odpověď, Lia přestala chodit okolo horké koše. „Jsme tu kvůli strážcům.“

Muž se zahihňal: „Hradní stráž stojí u brány.“

Vysmíval se jim. Martina to naštvalo. Podíval se na Kamila a Liu a poté odsekl: „Tak jo, těšilo nás. Nashle.“ Všichni tři se otočili k východu. Kamil vzal za kliku. „Jsou zamčené… jak to?“

„Opravdu si nechcete koupit suvenýr?“

Obrátili se k muži, Lia se začala mračit. Martin se zklidnil a zkusil to ještě jednou. „Kdo jste? Víte, proč jsme sem přišli?“

Mužův iritující smích zaplnil celou místnost. To už Lia nevydržela, v mžiku rozbalila meč a namířila jej na muže. Vykulený Martin chtěl něco namítnout, ale Lia se proměnila ve fúrii. „Už toho mám dost. Máte pro nás něco anebo ne? Klidně ho použiju!“

Další salva smíchu. Po ní muž ztichl. Zvážněl. Podíval se na meč a….

Místností zavál vítr. Na krátký okamžik všechno pohltila tma. Když ustoupila, Lia zděšeně vykřikla. Ruce měla prázdné, meč svíral v rukou muž a mířil ním na její krk. Usmíval se tak, jak by se usmívala kobra na myšku před sebou. Kamil a Martin instinktivně popošli k muži a chtěli zaútočit. Ještě než zvedli ruku, skončili na zemi. „Hergot, kdo jste?“

Muž stočil zrak k Martinovi. „Prodavač suvenýrů. Nekoupíte si jeden?“

Kamil se mračil, Lia zjihla a zděšeně stála na místě. Zato Martin cítil, že se v něm zvedl vztek. „Ksakru, jo, koupíme si nějaký ten uhozený suvenýr. Mám ale u sebe jen dvě stovky.“

„Dvě stovky. To ti bude stačit, kocoure.“

„Takže víte, kdo jsme.“

„Majestátní a mocné šelmy poznám na dálku. Moudré havrany taky.“

„Proč jste mi tedy vzal meč a mám ho u krku?“

„Ty sis začala.“

„Vy jste se nás rozčílil.“ Lia to vyřkla přiškrceným hlasem, přesto nijak bojácně. Kamil a Martin se postavili. Nastalo kratičké ticho, během něhož se muž díval jen a jen na Liu. „Nepřipomíná ti to něco?“

„Jo, už jednou mě meč hladil kůži na krku.“

„Můj milovaný meč…“

Martin vyhrkl: „Vy jste ho stvořil?“ Muž spustil meč, podal ho Lie a pobaveně odpověděl. „Fyzicky byl ukován jinde, samozřejmě. Já jsem mu však vdechl moudrost, sílu a osobitost.“ Muž se opět uvelebil na židli za stolkem s upomínkovými předměty a přimhouřil oči. „Vím, kdo ti ho dal. Vím i to, že tě měl zabít.“

„Klára,“ vydechla Lia. „Očarovala ho, proto mi ho Torenag nechal.“

Proměna muže byla rychlá, a o to děsivější. Prudce postavil a opřel o stolek. Iritující, ale neškodný výsměch ustoupili zuřivému tónu. „Ti parchanti ho chtěli zneužít. Ty stvůry ho při mučivém rituálu naplňovali zlem! Můj meč, symbol cti, dobra a odvahy chtěli zlomit a předělat.“ V očích mu blýskal hněv a touha po pomstě. Jediný pohled na Liu ho však opět zklidnil: „Ty jsi mu vrátila velkou část jeho osobnosti.“ Lia se usmála. Muž také, o něco méně děsivě než na začátku. Podíval se na Kamila a Martina. „A proč jste tady?“ Ukázal na meč a hrdě, i když s náznakem zloby, jim vyjevil: „I když ho mučili tím nejodpornějším rituálem, aby ho zcela zlomili, nedal se. A ani neprozradil tajemství.“

„Jaké?“ zašeptal Martin.

„Které jsem do něho vložil.“ Muž Lie poručil, aby položila meč na stůl. Když tak učinila, pohladil ho od hrotu k rukojeti. Na černé ploše se začalo ohnivou oranžovou objevovat písmo, jaké se používalo, když se knihy psaly ručně.

K-i-r-s-i-a-n.

„Navštívil mě Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene, svěřil mi tajemství a já ho zapsal do jeho ostří.“

Kamil, Martin a Lia pozorovali meč, poté stočili zrak k muži. Už se jim nezdál strašidelný, ani je nerozčiloval. I přes hrůzostrašný zlatý zub, iritující smích a poznámky, působil nyní až úctyhodně. „Lio, opatruj ho. Užil si už dost zlého, ale nezklamal.“

Lia sáhla po meči. Hlas i výraz ve tváři nasvědčoval, že skládá přísahu. „Budu. Možná se moje víra někdy kvůli strachu zhoupla, ale nikdy úplně nezmizela. Cítím s ním sepjetí od samého začátku.“

„Meče naopak poznají, kdo je čestným bojovníkem Dobra.“ Muž si hrcnul na židli za stolkem a podíval se na Martina. „Tak co, který suvenýr si koupíš?“

Martin se s hrůzou zadíval na všechny zbytečnosti, které zde byly na prodej, a v duchu se divil, co bude s takovými blbostmi dělat. Nakonec ukázal na malý tácek pod skleničky za padesát korun. „Třeba tohle.“

„Velice, velice dobrý výběr. Máš vkus, kocoure.“ Martin vyndal z kapsičky u kalhot dvoustovku a podával ji muži. Ten po ní chňapnul, dal Martinovi tácek a pakoval je pryč. „No, moment,“ protestoval Martin. „A co takhle nazpátek?“

„Nemám,“ řehtal se muž, děsivě jako na začátku. Aniž hnul prstem, nějaká síla je vytlačila ven do uličky. Dveře se zavřely, už jen slyšely vytrácející se prodavačův smích.

Martin koukal na tu pitomou věc a nadával. „Dvě stě korun. Za tohle? Já blbec si dneska nekoupil celé big menu, protože se mi zdálo za stovku drahý. Teď mám tuhle pitominu za dvě stovky.“ Ztichl. Kupodivu mu nikdo nepřizvukoval. Kamil zíral na Liu, a ta upřeně pozoroval havrana na stříšce modrého domu. „Ty myslíš, že…“

„Pšt,“ napomenula ho Lia a poté se opět soustředila na Noční slunce. Dívali se vzájemně do očí. Lia vypadala jako hypnotizovaná. Ani nemrkla. Havran k ní upíral pohled, ale zároveň kroutil hlavou, mrkal a krákal. Náhle se Lia uvolnila, Kamilovi a Martinovi oznámila. „Musíme jít za ním.“

„Proč?“

„O tom nemám ani páru.“

Martin zavadil pohledem o tácek v ruce. Vrátila se mu rozmrzelá nálada, kterou si vylil na Lie. „Tak proč jste tak dlouho na sebe civěli?“ Dostal loktem do žeber. „Hele, nepruď. Na světě jsou horší věci než si koupit trapný tácek pro turisty za dvě stě korun,“ rozesmála se a Kamil s ní.

„Ha, ha.“

Následovali havrana, který přelétával z jednoho domku na druhý. Kolem nich prošla postarší žena. Martin se k ní přitočil a zeptal se jí. „Nechcete suvenýr?“

Žena si ho podezřele prohlédla. „Kolik to stojí?“

Dvě stovky, pomyslel si hořce. Mávnul však rukou a nahlas odpověděl: „Dám vám to zadara. Jste sympatická.“ Moc sice nebyla, ale Martin ji s hraným úsměvem podal tácek.

„Jé, suvenýr se Zlatou uličkou. Ten je tak krásný, chlapče.“ Vrásčitou rukou si pohladila tvář a vděčně zamrkala na Martina. Snažil se vypadat nadšeně. Načež se téměř dramaticky ujišťovala: „Opravdu mi ho chceš dát? Jen tak?“

„Vždyť víte, lidi si mají dělat radost.“ Martin se otočil a uháněl směrem k Liovi a Kamilovi. Po pár krocích na něho žena zavolala. „Děkuji ti, chlapče. Je mi ctí, že jsem dostala dárek od Světlokrevného… kocoura.“

Martin se prudce otočil a zíral na usmívající ženu se zářivě zlatým zubem. „Martine, pojď sem. Rychle!“

„Moment, za chvilku jsem u vás.“ Otočil se a… žena byla pryč. Zíral do prázdna a snažil se pochopit, co právě prožil. Aniž tušil proč, sáhnul do kapsy. Něco ucítil. Vytáhl ruku a s otevřenou pusou civěl na dvoustovku.

„Martine, pohni!“ ječel Kamil, a tak vrátil bankovku zpět do kapsy a rozeběhl se k nim. Ti stáli téměř na konci uličky a koukali do jednoho místa. Na kamenné dlažbě se část kostek vlnila a vytvářela kruh. K němu slétl havran, když se jej svými drápy dotknul, objevil se v něm obraz meče, po jehož čepeli se ovíjel fialkový paprsek ve formě opeřeného hada. Na skromně zdobeném jílci zářily ve stejné barvě ve sloupci tři písmena K, I a R.

Obraz zmizel.

„Takže meč s hadem patří Kirsiánovi,“ zhodnotil Kamil. Martin s ním souhlasil, ale Lia nepronesla jediné slovíčko. Upřeně pohlížela na havrana, který se opět usadil na stříšce domku. „Co je?“ zeptal se Kamil.

„To bych taky rád věděl.“ Martin popošel k Lie. „Je ti dobře?“

Namísto odpovědi, s očima nadále upřenýma na havrana, začala nesouvisle odříkávat. „Julie a Klára vycházejí z domu, kde Julie bydlí… jsou nervózní… Julie gestikuluje… Klára se jí snaží uklidnit… jsou na dvorku před domem… nikdo nikde… stojí naproti sobě a diskutují… nemohu slyšet co, protože Noční slunce sedí hodně daleko… dohadují se? Nevím… nyní mlčí… na dvorek přicházejí dva muži… Julie a Klára opět diskutují… muži se k nim blíží… Klára se k nim otáčí a vypadá zděšeně… Julie neví, co se děje… Klára couvá, ale muži jsou rychlí a hbití… každý z nich jednu chytí a do krku jim píchnou injekci… Klára a Julie mohou chodit, ale jdou za těmi muži jako poslušné panenky.“

Lia odvrátila zrak od havrana. Zhluboka se nadechla a vydechla. Zatímco Martin a Kamil se snažili pochopit, co jim popisovala. „Unesli Kláru a Julii?“ Martin váhavě zamumlal souhlas a vybafl: „Kdo a proč by to dělal?“

„Asi Prázdní. Chtějí mít Julii pod kontrolou,“ navrhla Lia, což Martin považoval za logické, ale: „Proč by v tom případě píchli tu injekci také Kláře?“

„To je fakt,“ uznala Lia a opět se zamyslela. Po chvilce ticha se ozval Kamil. „Co když chtějí, aby Julie začala ještě víc důvěřovat Kláře, a tak to takhle sehráli?“ Prozatím to byla ta nejlogičtější domněnka, kterou Martin doplnil: „Třeba to navrhla sama Klára.“

„Co budeme dělat?“

„Na to se musíme zeptat někoho z rytířů,“ odpověděl Martin a hlavou pokynul, aby se vydali k východu.

Pražský hrad vydal své tajemství. Sluníčko je hladilo podvečerními paprsky. Zlatá ulička opět ožila a turisté nakukovali do nízkých baráčků připomínajících pohádkové chaloupky skřítků a víl. Martin zalovil v kapse a nahmatal bankovku dvoustovky. Nechápal, co to všechno mělo znamenat. Kdo byla žena se zlatým zubem, jaký měl i prodavač suvenýrů, a kterou těšil dárek od Světlokrevného?

Ze zamyšlení ho vytrhla Lia. „Já pořád nechápu, proč ji unášeli. Všechno nasvědčuje tomu, že se k nim Julie přidala. Tak proč by ji strašili únosem? To by ji naopak mohlo vrátit k nám. Nemluvě o Kláře. Tu přece potřebují.“

V tu chvíli to Martinovi došlo. „Kamile, jak to říkal Artur, když ho zmlátili?“ Kamil zalovil v paměti. „Jeden z útočníků se šklebil, že je to varování pro jednu čarodějku.“ Všichni tři se zastavili. Kamil dopověděl. „Kláře je možná fuk, co bude s Pramenem i Torenagem. Julie měla pravdu, pořád miluje Artura a chce ho chránit…“

„… aby se nestal tou obětí,“ dokončil Martin.

„Přesně tak. Radek na to přišel“ Užuž se chtěli dát opět do kroku, Kamil je ale ještě zastavil. „Julii jde o totéž. Máma tady dvě holky schopné udělat cokoliv, aby zachránily Artura.“

Dali se do pochodu. Lia kráčela se skloněnou hlavou a přemýšlela. Martin se však po očku podíval na Kamila. Ten slabě přikývl.

Všechno je vedlo k tomu, co bylo napsáno na papírku od Moreny a Arelly.

 

 

Z myšlenek Peruna

Na Zemi existuje rčení: kostky jsou vrženy. Líbí se mi to přirovnání, protože přesně vystihuje proces osudových situací. Nastala chvíle, kdy došlo k rozhodnutí a akci. Kostky jsou vrženy. Vše je ale ještě nejisté, protože – symbolicky řečeno – mohou padnout jakákoliv čísla. Již ale není cesty zpátky. Co se týče nás rytířů, my máme jasnější představu, jak to dopadne. Ne se stoprocentní jistotou, ale s velkou mírou pravděpodobnosti. A také jsme schopni udělat cokoliv, abychom napomohli tomu nejlepšímu výsledku… nebo-li symbolicky vyjádřeno, aby padla ta správná čísla.

 

Okolo bílého mramorového stolu nastalo ticho. Král se dozvěděl o situaci, rytíři čekali na jeho reakci. Moudře přikývl a pronesl: „Chaos končí, jde se do finále.“

Perun přisvědčil a Veles dodal. „I my jsme připraveni.“ Král pohlédl na Vesnu. Půvabná bohyně radosti a veselosti vypadala sice vážněji, ale zároveň spokojeně. „Julie je pod naším dohledem.“

Arella ukázala na ni a na Morenu: „Dohodly jsme se i na konečném řešení této situace. Tedy pokud půjde vše, jak předvídáme.“

„To by mělo,“ zahřměl Perun. „Analyzovaly jsme to ze všech stran a možných úhlů.“

Král ocenil jejich snahu, načež se zeptal. „A co ta Lia? Její počínání se mi zdá příliš odvážné.“ Danika se ale optimisticky usmála. „Je tam určitý risk, ale teď už mnohem menší. Muž, který vdechl do ebenového meče životní sílu a osobitost, zasáhl. Oslabil risk, že si Lia nebude věřit. Tím pádem si udrží i víru v meč, s nímž ji pojí silné pouto.“

„To mě těší,“ usmál se král a se všemi si zavzpomínal, jak on ctil svůj meč, který dostal od své babičky. Když skončil, zeptal se na Kláru.

„Ta nám dělá hodně starostí,“ potvrdil Veles. „Je plná zášti. Podléhá Torenagovi. Radek chce, aby zabila Artura. Hraje hru s Julií. Snad proto je prakticky možná jakákoliv její reakce, až dojde na bitvu.“

„Co ví o Společenství?“ Byl to Sírius, kdo králi odpověděl. „Nic konkrétního, i když se snažila v Juliině mysli hledat informace, kdo ji chrání. Samozřejmě, že se k nim nedostala.“

„A ten mladík Prapůvodní?“

Danika vzdechla. „Je velice oslabený. To hlavní nyní spočívá na Kamilovi, Martinovi a Silvii. A Lie.“ Všech dvanáct rytířů přisvědčilo. Král povzdechl: „Předpokládám, že ještě nevědí, co je čeká, až se sejdou se strážci?“

„Ne,“ odpověděl Perun. „S tím jsme je nezatěžovali.“

„Doufejme, že nepodlehnou strachu.“

Pokračování – Společenství safírového srdce: Past, 22. část
Autor: Jitka Saniová


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat a velmi nás mrzí, že se mnoho vašich chtěných plateb neuskutečnilo vzhledem k potížím funkčnosti platební brány. GoPay muselo přijmout nové podmínky bank, kdy spolkům neumožní on-line platby kartou. Prosíme o znovu zaslání/zasílání vašich příspěvků, prozatím přes klasický bankovní převod:

Pro platby v ČR: 107-7380440287/0100 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí: IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287, BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX

Snažíme se pro vás najít jiné zjednodušující služby pro vaše platby. Děkujeme za pochopení i za podporu.

S láskou Cesty k sobě