Společenství safírového srdce: Past, 21. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 22. část

Z myšlenek Artura

Moje babička mně říkává: „Když se všechno zamotává, nečekej, že se to začne jen tak rozmotávat.“ Zní to uhozeně, ale asi je to pravda. Nemám dobrý pocit z toho, co se kolem mě děje. Není to jen o tom, že je před námi boj o Pramen. Samozřejmě, že i z toho mám strach. Ty největší obavy mě přepadnou, kdykoliv pomyslím na naši skupinu. Hlavně na Julii a Liu. Kluci a i Silvie jsou v pohodě, i když mám pocit, že přede mnou něco tají. Raději do toho nešťourám. Nemohu se však zbavit pocitu, že Lia a Julie jsou těmi, které se mi stanou osudovými. Možná, že kvůli Kláře.

 

Artur ležel na gauči a zíral na fotku, která mu přišla na mobil: Julie ležící na podlaze se svázanýma rukama a text: „Jestli nemáš strach, přijď na Olšanský hřbitov.“

Po pár minutách se rozhodl. Zašel do svého pokoje, svlékl si domácí tepláky a tričko. Oblékl si tmavé tričko bez rukávů a pláťáky. Přitom přemýšlel, zda má zavolat Kamilovi nebo Martinovi.

Nakonec to zavrhl. I když věděl, že je to chyba. Stejně jako se vydat sám na ten hřbitov. Vnitřní hlas na něho přímo ječel, aby se domluvil s Kamilem, Martinem a Silvií, co bude nejlepší udělat. Snažil se ho ignorovat. Ne, na tohle je sám. Když si zavazoval tkaničky u tenisek, přepadla ho lítost. Proč to mají Kamil a Martin snadnější? Mají jeden druhého, oba jsou Světlokrevní a často se vytahují, že nemusí ani promluvit, a už si rozumí. On takového přítele nemá. A když už si myslel, že má skvělou holku, všechno se od začátku školního roku zvrtlo. Stala se z ní žárlivka a „starostlivá mamča“, která se o něho věčně bojí. Přesto ji měl stále rád. Pomůže jí. Ačkoliv to znamená jít proti safírovému srdci a obejít zbytek skupiny. Vyšel z bytu, zamknul a utíkal na tramvaj.

Cestou zavolal Juliině mámě a opatrně jí naznačil, že se nemůže dovolat Julii. Nechtěl ji vystrašit, ale na druhé straně jí musel zavolat. Vůbec jí to nevyvedlo z míry, protože byla moc dobře „informovaná“. S povzdychem, že Julie umí být opravdu nemožná, mu vysvětlila, že odjela se školou na výlet do Polska a o víkendu jede s kamarádkami na chatu do Krkonoš. „Znáš naši milou Julii,“ zvesela zašveholila, „zapomněla ti v tom zmatku zavolat a teď má určitě vybitý telefon. Brzy se ozve, uvidíš.“

Hovor skončil, Artur se díval z okénka tramvaje a přemýšlel. Co ho čeká na hřbitově, kam jede, i když mu intuice posílená safírovou silou radí pravý opak? Bál se. Nechtěl si to přiznat, ale přál si minout Olšany a pokračovat dál a dál. Až na konečnou, kde by si našel místo k poklidnému posezení a zamyslel by se nad úplně obyčejnými věcmi.

Vystoupil však na Olšanském náměstí a zamířil ke hřbitovu. Za pět minut prošel bránou na území ticha, melancholického klidu a kamenných náhrobků.

„Tak jsi přišel,“ maličko se divil Radek, který vyšel z hrobky. I v horku měl na sobě kožené oblečení, což působilo trapně. Artur přemýšlel o důvodu. Chtěl ukázat, že si může dovolit oblečení z kůže? Chtěl se vysmívat Světlokrevným. Prázdní určitě zavedli módu kožichů a kožených věcí, aby se pomstili Světlokrevným. Artur si vzpomněl, co tvrdí jeho sestra: kožichy nosí jen ti, kdo nerozumí módě. Pravý znalec módy se umí obléknout tak, že kvůli tomu nemusel být nikdo zavražděn a přitom všichni závistivě čumí. Jo, jeho sestra by se shodla s Kamilem a Martinem. Třeba je taky Světlokrevná. Milovala zvířata. Každou ženskou v kožichu nazvala ošklivou mrécou. Jo, jo, musí být Světlokrevná. Pousmál se, což Radka překvapilo, ale rychle se to snažil zamaskovat: „Nečekal jsem, že přijdeš. A sám. O to bude má práce snažší.“

„Unesl jsi mi holku…“

„Kterou?“ Když překvapený Artur neodpovídal, Radek dodal. „Mám Julii a Kláru.“

Artur odfrkl: „Kláru nechci.“

„Ona ale chce tebe.“ Artur nedbale mávnul rukou, postoupil pár kroků k Radkovi, který pokračoval. „Jak vidím, nejsi tak úplně v obraze.“ Artur se zastavil, zamračil se. Radek s hořko-sladkým povzdechem pokračoval: „Holky jen tak nepřestávají milovat své vysněné idoly. To mě až tak nepřekvapilo.“ Teatrálně rozhodil rukama a mnohem hlasitěji vybafl: „Fakt mě ale dostalo, že se Klára spojila s Julií.“

„Cože?“

„Z těch dvou se staly snad i kámošky. Julie si pozvala Kláru do bytu. Moji lidi ji sledovali, a když mě informovali, kde je Klára…“ Radek nahodil dramatický výraz, který by mu záviděl leckterý dramatický herec, „… poklesla mě čelist.“

Arturovi náhle došlo, že ho to až tak nepřekvapilo. Vlastně po první reakci, která spíše pramenila z toho, že slyšel nahlas to, co tušil, myslel, že ho už nic nepřekvapí.

Mýlil se.

Radek pronesl něco, co ho zcela ozbrojilo. „Ty dvě zabily jednoho z mých mužů. Naštěstí je ale další moji dva muži chytili.“

Arturovi myslí prolétlo: doufám, že je Julie v pořádku. Tato myšlenka byla ale okamžitě převálcovaná jinou, mnohem děsivější. Julie a Klára spolu zabíjely? Určitě to muselo být v sebeobraně, ale i tak… byly dvě, mohly ho praštit a svázat. Julie mu mohla zavolat… nemohla.

Radek se nyní tvářil jako spokojený mistr světa. Co má za lubem? Ve chvíli, kdy začal přemýšlet, jak odsud vypadnout, zpoza hrobky a zpoza dvou vysokých hrobů za ním vystoupilo pět „almar“.

Artur věděl, že nemá šanci, ale nehodlal jít za nimi jako zjihlý jelimánek. Nakopnul do rozkroku svalovce po své pravici. Muž zaječel, ale to už druhý držel Artura pod krkem. Další mu vrazil pěstí do žeber. Artur zahekal. Věděl, že to takhle dopadne, ale jeho hrdost mu nedovolila, aby alespoň jednomu z těch „nadutých almar“ jednu neubalil.

„Prapůvodní se snaží machrovat,“ kroutil hlavou Radek. „Uvidíme, jak ti to půjde tam, kam tě teď vezmu.“

 

 

Z myšlenek Torenaga

Jak já nesnáším, kdy ta lidská sebranka ukazuje emoce. Nenávidím, když se lidé smějí, pomáhají si, žvatlají, jak je život krásný… a nad čím bych přímo zvracel je přátelství. To je ta nejpitomější forma patetického chování, co znám. Bohužel tato nákaza se někdy přenese i na Prázdné. To se týká i mého „skoro-syna“. Přijal mé jméno, snaží se naplnit naše cíle, ale někdy se chová jako ten největší blb. Ta jeho odporná náklonnost k Jirkovi, který s nim chodil do školy, mě štve. Pátrání po něm mě zavedlo do školy. Museli jsme se ale minout, protože v magickém prostoru, který jsem tam vytvořil, se objevil ten Světlokrevný. Chci to ještě jednou zkusit. Na vlastní oči potřebuji vidět hňupa, kterého Radek chrání.

 

Torenag stál v magickém kruhu a káravě hleděl na Radka. Jejich dnešní setkání nezačalo dobře. Radek se zlobil, což by Torenag mohl i obdivovat. Radek ho však obvinil, že s ním nehraje čistou hru. I když měl samozřejmě pravdu, jeho povinností je za každé situace souhlasit se svým pánem.

Radek vycítil Torenagovu zlobu, uklonil se a pokusil se usmířit si ho. „Hluboce se omlouvám, ale od chvíle, kdy jsem Kláru s Julií nechal zavřít ve vile, Klára pořád mele, že máš nějaký další plán…“ Radek se snížil k žadonění jako malé děcko: „Ctím tě, snažím se dělat vše pro zdar naší mise. Teď se mi ta Prapůvodní mrcha vysmívá, že jí věříš víc než mně.“

Torenag cítil, jak v něm kypí zlost. Kdyby mohl, Kláru by na místě zabil. Pomalu a mučivě. Ještě se mu ale hodila. Rozhněvaně se rozječel na Radka. „Ty mi nedůvěřuješ? To jsem nečekal…“ Schválně se odmlčel, aby si Radek uvědomil, co provedl.

Zabralo to. Radkova tvář se zahalila do toho nejprovinilejšího výrazu. Shrbil ramena, ztlumil hlas. „Stal ses pro mě modlou. Teď se bojím, že přede mnou něco tajíš a…“

Torenag prudce vztáhl ruku směrem k Radkovi, čímž ho umlčel. „Samozřejmě, že před tebou něco tajím.“ Radek se zamračil, Torenag změnil taktiku a téměř jako hodný účitel pokračoval. „Připravujeme se na zničení Pramene. To je ten nejdůležitější cíl, proto tě nechávám, aby ses zaměřil na něj. Mezitím jsem připravoval překvapení. Pro tebe.“ Další odmlka. Radek si skousl ret a dychtivě čekal, až Torenag opět promluví.

„Až vyhrajeme, zhmotním se do tvého světa. Budu mít tělo z masa a kostí. Chtěl jsem,“ Torenag se snažil, aby jeho hlas zněl procítěně, „abychom se objali a společně oslavili vítězství. Jsi pro mě jako syn, s kterým chci vládnout. Ty v Praze, já zbytku Evropy.“

Radek padl na kolena. Jeho výraz připomínal poutníka v poušti, který po vyčerpávajícím pochodu objeví oázu. „Žádám tě o odpuštění. Nikdy by mě nenapadlo, oč tu jde.“ Torenag spokojeně zakýval hlavou.

Radek povstal a zadíval se na Torenaga očima dítěte, které dostalo dárek, po kterém toužilo. Torenaga ten pohled popudil. Tolik ohavného sentimentu od Radka nečekal. Ještě chvíli a mohl by začít slintat.

V ten okamžik se Torenagovi vloudila do mysli znepokojivá otázka: nezačíná být Radek příliš lidský?

 

 

Ze zápisků Společenství safírového srdce

Rytíř Veles – vládce z Nebeských výšin: vynález pastí je dalším důkazem, že se Prázdní neštítí žádné surovosti a krutosti. Jednou jistý lovec-pytlák kladl pasti na lišky a medvědy. Chytila se do ní liščí máma, která měla poblíž noru s liščaty. Když šel lovec na obchůzku, náhodou se do jedné z pastí chytil. Musel přivolat pomoc. Lesní hlídka ho osvobodila, ale ihned také informovala ochránce přírody o chycené liščí mámě. Ochránci lišku osvobodili a zachránili liščata. Z tohoto příběhu vyplývá, že to byla jiná past, která zajistila osvobození polapeného zvířete. A toho musíme využít i pro naši nynější situaci. Jedině jiná past nás může dostat z té původní, nejhorší.

 

Všichni čtyři se dívali na Velese a snažili se pochopit, co jim právě vyprávěl. Seděli v kuchyni u rodiny Studených, kde rytíř působil ještě mohutněji. Nyní k němu všichni upírali pohled a snažili se dát smysl tomu, co jim vyprávěl. Kamil šel k lednici a vyndal z ní skleněný džbán s domácí limonádou a za všechny se ujišťoval. „Radek unesl i Artura. A my to máme nechat být jen tak?“

„Přesně tak.“

Silvie se mnohem tišším hlasem než Kamilův zeptala proč. Veles k ní přistoupil, zadíval se jí přímo do očí, poté každého z nich obdařil chápavým pohledem. „Chápu vaše rozpaky. Na to ale není snadné odpovědět.“ Veles si sedl na židli a ve výši srdce spojil ruce. Působil jako moudrý mistr rádce, který ale ví, že si musí stár nekompromisně za svým a nepodlehnout lítosti svých chráněnců. „Od začátku počítáme s tím, že v této bitvě zamíchají kartami city. Jejich nestabilita vnáší chaos do dané situace, někdy předvídatelný, někdy překvapivější.“

“S tímhle jste tedy počítali anebo ne?“

Veles zaváhal. Martin si tedy odpověděl sám. „Asi moc ne.“

„Únos Artura nás překvapil. Netušili jsme, že Radka tak naštve, že Klára a Julie hodí za hlavu všechny sváry, jen aby chránily Artura.“

„Radek je vůbec divný.“ Martin si poposedl a vybafl: „Vždyť on je teď podivnější, než býval ve škole. Na Václaváku se s námi loučil jako sebejistý frajírek, který se stane tím nejprohnanějším Prázdným a… on se zatím chová, jako když mu chybí… já nevím… to, že nechodí do školy… Jirka? Je fakt divný.“

Veles souhlasně zakýval směrem k Martinovi. „Víme proč. Klára vyvolala ducha Radkovy tety. Jasnocitnou. Měla to být určitá pojistka, aby ho držela v mezích lidskosti.“

„Není to ta, kterou Artur cítil na hřbitově? Jak mektal, že chce Radkovi pomoct.“ Veles se usmál na Silvii, která v tento okamžik vypadala jako šílený filozof, který našel odpověď na důležitou otázku. A navázal na to: „Jeho teta v něm posiluje lidštější část. To činí celu situaci hůře předvídatelnou. V Radkovi bojují dvě podstaty. Za každou cenu chce uspokojit Torenaga a být bezcitný jako on. Nejde mu to.“

„Tak proto chrání Jirku a dokonce se s ním přišel rozloučit.“ Kamil všem připomenul, co jim Jirka vyprávěl.

Lia přešla ke psům a pohladila je. „A to ji Torenag nemůže zničit?“¨

„To by mu dalo hodně práce.“ Všichni tři se podívali nechápavě na Velese. „Torenagův duch je prokletý. To je v magickém světě velká nevýhoda. Disponuje sice velkou mocí, ale je i hodně omezený. Například i v tom, že jediný zásah proti duchu… jak to říct?“

„Duchovi, kterého někdo vyvolal, aniž by požádal o svolení. Podle mě je Klára arogantní natolik, že určitě nežádala o svolení….“

„Ne,“ souhlasil Veles. „Učinila to jen ze svého sobeckého zájmu.“

„Takovému duchovi pomáhají ostatní duchové, kteří se potulují v pro nás neviditelné dimenze. Takže by mu to dalo fušku.“

Kamil, Lia a Martin, svým způsobem i Veles, užasle koukali na Silvii. V kytičkové halence, se všemi tři psy okolo a s měkkým pohledem ve velkých očích připomínala vílu. Ne někoho, kdo se zabývá světem duchů. „Jak to víš?“ konečně se zeptal Kamil. Nechala je, ať ji ještě chvíli mlčky obdivují. Potom odpověděla. „Máma si o prázdninách půjčila od kamarádky pár knížek. Na jednu z nich Zrzi prskala. To bylo pro mámu znamení, že ji nemá číst. Já jsem ale byla zvědavá. To jsem si dala!“ Silvie obrátila oči v sloup a Lia se se smíchem zeptala. „Dočetla jsi ji?“

„Ne! Fuj, samý pomstychtivý duch, zombie… prostě hrůza. Ty části o magii mě ale bavily, tak jsem si jich pár přečetla. Tohle byla jedna z nich.“

„A je to pravda,“ ozval se opět Veles. „Torenag se musí Radkově tetě co nejvíce vyhýbat. Alespoň do té doby, než bude ještě silnější.“

„Je v tom pěkný zmatek,“ zakroutil hlavou Martin.

„Ten zmatek,“ Veles vstal a tvářil se nadmíru spokojeně, „jsme my rytíři uvítali, a někdy i podpořili. Jedině ten nám může na úplném konci pomoci.“ Nikdo nechápal, Veles zakroutil hlavou. „To uvidíte.“ Veles zvedl ukazováček. „Jsem tu ještě kvůli jiné věci. Objevilo se něco překvapivého a bude potřeba zasáhnout.“

Všichni čtyři mlčky čekali. Veles je potichu pozoroval s výrazem neviňátka, i když věděl, že jsou na to nesmírně zvědaví. „No tak, Velesi,“ nevydržel to Martin, „prozraď nám to.“

„Nesouvisí to s Pramenem, ale shodli jsme se, že musíme pomoci.“

„Velesi, o co jde?“ čertil se Kamil.

„Můžete odmítnout, ale já si myslím, že nás nezklamete a půjdete do toho.“

„Velesi,“ Kamil vykřikl tak, že i psi se rozštěkali. Veles se zasmál, a začal mluvit, když se už i Silvie netrpělivě nadechovala. Ukázal na ni a Liu: „Vy dvě musíte najít vše o pátém strážci.“ Poté se obrátil ke Kamilovi a Martinovi. „Zatímco vy budete muset ochránit Jirku.“

Kamil a Martin se na sebe nechápavě podívali, pak na rytíře. „Toho Jirku… z naší třídy… toho, co kámošil s Radkem.“

„Přesně toho, Kamile.“

„Proč?“ divil se Martin a Kamil s ním. „Vždyť ho Radek chrání.“

„Jemu nehrozí nebezpečí od Radka,“ ujišťoval je Veles, „to Torenag ho chce zabít.“

Pokračování – Společenství safírového srdce: Past, 23. část
Autor: Jitka Saniová


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat a velmi nás mrzí, že se mnoho vašich chtěných plateb neuskutečnilo vzhledem k potížím funkčnosti platební brány. GoPay muselo přijmout nové podmínky bank, kdy spolkům neumožní on-line platby kartou. Prosíme o znovu zaslání/zasílání vašich příspěvků, prozatím přes klasický bankovní převod:

Pro platby v ČR: 107-7380440287/0100 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí: IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287, BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX

Snažíme se pro vás najít jiné zjednodušující služby pro vaše platby. Děkujeme za pochopení i za podporu.

S láskou Cesty k sobě