Společenství safírového srdce: Past, 22. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 23. část

Z myšlenek Martina

S Kamilem jsme se bez váhání shodli, že Jirkovi pomůžeme. Torenaga asi štve, že Radek cítil něco lidského (tudíž normálního) k Jirkovi. Být Prázdným musí být děsná nuda. Nemůžou se kámošit, s kým chtějí. Stávají se loutkou svého nadřízeného Prázdného. Neumějí se z ničeho doopravdy radovat. To bych nechtěl. Ve škole byl Jirka zamlklý. Pořád mu chybí Radek. S Kamilem jsme se ho snažili zabavit. Těšilo ho to, přesto bylo zřejmé, že se bude ještě nějaký čas dostávat ze ztráty kamaráda. Kdyby tak o něm věděl pravdu… určitě by mu z toho explodovala makovice.

 

Když je spolužák outsider, má to spoustu nevýhod. Například, jak sehnat jeho adresu anebo číslo mobilu. Kamil to hořce okomentoval: „Chtějí ho odrovnat a my ani nevíme, kde bydlí. To je trapárna.“

Nakonec je zachránila Silvie, která si vzpomněla, že Lýdie má kontakt na Jirku. Když se Martin divil, jak to že holka jako Lýdie má v mobilu číslo kluka, jako je Jirka, Silvie jim vysvětlila: „Pomáhá jí s anglinou.“ A tak Kamil zavolal Jirkovi a vytáhl z něho, kde bydlí.

Nyní oba stáli před postarším pětipatrovým činžovním domem na Žižkově a stále jim vrtal hlavou jeden problém. „Už jsi na něco přišel?“

„Já?“ Kamil se snažil hrát udiveného, „ty jsi ten nejlepší analista a logik.“

„Proto nemůžu pomoct. Tenhle problém nemá logické řešení,“ odpálkoval Martin Kamila. Torenag chce Jirku zabít, takže to musí udělat za pomoci magie. Jak to potom Jirkovi vysvětlit? Mávli rukou a zamířili ke vchodu. Z domu právě vycházela stará paní s pejskem, takže proklouzli dovnitř. Jirka bydlel ve druhém patře.

Když jim otevřel, zářil. Právě si umyl vlasy, takže je měl rozcuchané a působil méně „vzorňácky“. Netěkal nervózně z jednoho na druhého, ale přirozeně se usmál, když jim otevřel. Neměl žádnou sportovní postavu, a přesto vypadal líp, když na sobě neměl to pruhované tričko a tmavé pláťáky, ale roztrhané džínsy a staré, ale mnohem hezčí bílé tričko.

Kamil se podíval na Martina a on na něho. Oba měli v očích stejnou otázku: je to ten Jirka, kterého známe? Vstoupili do bytu. Ještě se ani nestačili rozhlédnout po bytě, když se ozval podivný hluk. Chodbou se prohnal závan větru. Jirka ztuhnul a nechápavě zíral okolo sebe. Chodba se začala protahovat, vlnit, pohupovat. Nápor vzduchu je smetl na zem. „Co se to děje?“ ječel Jirka.

Vše okolo se proměnilo v rozmazané linie tvořící tunel. Ten je pohlcoval stále hlouběji do útrob, až se ocitli tam, kde se všechny linie protínaly a rozbíhaly všemi směry. Připomínalo to zvláštní efekty ve videohrách a filmech. Uprostřed stála postava v mnišském hávu s kapucí do poloviny obličeje, takže byly vidět jen rty.

„Torenag,“ zašeptal Kamil k Martinovi. Martin chápavě přikývl, zato Jirka se strachem v očích i v hlase zašeptal: „Vy o tomhle něco víte?“ Hlas se mu třásl a dýchal jako někdo, kdo potřebuje kyslíkovou masku.

Odpověděl mu Torenag. „Nevím sice, kde se tu vzali, ale ano, ti dva Světlokrevní vědí, kdo jsem. A možná i tuší, proč jsme se zde ocitli. I když jsem měl v plánu, že tu budeme jen ty a já.“ Všichni tři se postavili, zatímco Torenag sykl na Jirku. „Chci tě zabít.“ Jirka zbledl, vykulil oči a instinktivně couval od Torenaga. Když zavadil pohledem o Kamila a Martina, rychle od nich poodstoupil opodál. „Vy jste něco jako on?“

„Ne, nejsme!“ zaječel na něho Martin. „My tě přišli zachránit!“

„Nepotřebuji od vás… kdo vůbec jste… žádnou pomoc!“

Kamila jeho pohrdavý tón pěkně dopálil. Popošel k Jirkovi a vrazil mu do zubů. Až spadnul. „Tak my tě tady s ním necháme, ty jeden pitomče! Nemáš ani páru, s kým máš tu čest, tak sklapni!“

Jirka si utřel krev ze rtů a nevěřícně zíral na Kamila. V tom dostal zásah neviditelnou silou, která ho odhodila o kus dál. Martin a Kamil se obrátili, Torenag měl ruku vztaženou k Jirkovi. Kamil skočil před Jirku. Ten se snažil zklidnit dech, držel si žebra a zadržoval slzy. Martin mu pomohl na nohy. Všichni tři se obrátili k Torenagovi. S pootevřenými rty k nim učinil pár kroků. „Co to…“ Nedokončil větu. Odstrčil Kamila a Martina. Ti spadli na zem. Torenag stál nad Jirkou a žasl: „Mělo tě to zabít.“

Jirka s panickou hrůzou ukazoval na Torenaga. Když byl schopný odtrhnout od něho oči a podíval se na Kamila a Martina, zašeptal: „On nemá oči, jen prázdné důlky.“

Torenag se zhluboka nadechl. Z celého jeho ducha sálala zlost. Náhle se mu v ruce objevil meč. Kamil ucítil probuzený vlčí instinkt, vlk v něm se dobýval ven. Martin stál vedle Kamila. Stočil k němu zrak, Kamil pochopil, že je na tom stejně.

Torenag se napřáhl. „Zabiju ho, a vy mi v tom nezabráníte.“

Napřáhl se, jako by chtěl vší silou zapíchnout meč do Jirkova hrudníku. Jirka zaječel a zavřel oči. V tom ale vedle Kamila stál obrys safírově modrého vlka, vedle Martina jaguár.

Kamil konečně pochopil, co Arella myslela, když mu říkala, že v magickém prostoru se může síla Světlokrevných částečně zhmotnit. Vlk skočil a zakousl se do ruky ducha Torenaga. Jaguár ho povalil na zem. Torenag řval, pustil meč a snažil se setřást dvě neonově zářící šelmy. Po chvíli se mu to podařilo. Sebral meč a rozeběhl se k Jirkovi. Kamil a Martin popadli Jirku, postavili ho a stoupli si před něho. Torenag se ohnal mečem a zasáhl obě neonová zvířata.

Ozvalo se zakňučení a Kamil padl na kolena.

Jaguáří bolestivý ryk připomínal plačící dítě. Martin vykřikl bolestí.

„Chtěl jsem jeho, teď zaplatíte za to své dobráctví.“ Torenag švihl dvakrát mečem a skolil obě zvířata. Ta padla na zem.

Kamil a Martin taky.

Torenag k nim mířil s mečem v útočné pozici. „Potřebuješ nás,“ snažil se pevným hlasem vykřiknout Martin. Kamil ležel na zemi s tváří zkroucenou bolestí Jirka stál zkamenělý na místě. Torenag došel ke Kamilovi. Rty se mu zkřivily do posměšku. „Právě v tomto okamžiku mi došlo, že jednoho z vás ne.“ Kamil se smutně zadíval na vlka ležícího opodál. I když šlo jen a jen o pouhý obrys neonových čar, cítil žal. V žádném případě nehodlal skrývat, co cítí. „Odpusť vlčí sílo, že jsem o tebe přišel.“

„A já o tebe, jaguáří spirite.“

Jirka se na ně konečně zadíval přátelsky. Snažil se něco říct, ale nešlo to. Zato Torenag dal do svého hlasu notnou dávku opovržení. „Vy zvířecí bestie jste tak patetický. Je mi z vás zle! Konečně se vás budu moci zbavit.“

Torenag zvedl meč a zaútočil na Martina.

 

 

Z myšlenek Silvie

Víte, co mě opravdu těší od té chvíle, kdy jsem se stala součástí Společenství safírového srdce? Když si můžu normálně s někým pokecat. Jakmile se dozvíte o nebezpečí, které světu hrozí, a bojujete proti němu, spousta myšlenek a konverzací se točí okolo něj. Fakt si teď umím vážit šancí, kdy si povídám o běžných věcech. V tu chvíli mě přepadne děsně velká chuť bavit se … třeba i o večerníčcích. A je mi úplně fuk, že by si někdo mohl myslet, že jsem trapná a dětinská. Uvnitř vím, že jsem se naopak musela stát odvážnou a svým způsobem i dospělou.

 

Silvie a Lia seděly na lavičce poblíž květinového obchůdku. Měly po škole, s chutí se pustily do slaných brambůrek. Pohled na ně vyvolával úsměv na tváři. Lia v černém tílku a džínsových šortkách s uličnickým účesem vypadala jako nefalšovaná rebelka. Silvie v kvítkové halence a legínách pod kolena, s dvěma culíky a minikabelkou působila, jako vílí „vzorňák“. Když se dnes s Liou setkaly a ona použila tento výraz, Silvie se rozzářila radostí. Lia ze sebe konečně setřásla špatnou náladu kvůli profesorovi tělocviku, který ji označil za černou můru. „Já mám taky s tělocvikářem potíže,“ ujišťovala ji Silvie a sáhla do sáčku po další brambůrce. Než si ji dala do pusy, znechuceně dořekla. „Když běhám, píchá mě v boku. Neumím házet koulí ani uběhnout stovku s dobrým časem. Co myslíš, že říká tělocvikář?“ Lia pokrčila rameny. Silvie obrátila oči v sloup. „Směje se, že jsem jako víla Amálka, co se umí jen točit dokola a máchat rukama. A pak napodobí, jak směšně behám.“

Lia se rozesmála. Polkla rozkousanou brambůrku a ocenila: „Tak to odhadnul, kluk jeden, docela dobře. Jako Modrobuněčná máš k vílám blízko.“

„Ten večerníček se mi vždycky líbil.“ Silvie začala vypočítávat: „Víla Amálka, Křemílek a Vochomůrka, Maková panenka, Maxipes Fík a Zvířátka pan Krbce. Moje nejoblíbenější večerníčky.“

Lia poposedla a nadšeně vyhrkla: „A taky Krkonošské pohádky, Kosí bratři, Mach a Šebestová…“

„A Rumcajs.“

„Jo, na toho jsem taky koukala.“ Lia si vzala ze sáčku další plátky brambůrek a vzpomínala: „Jako malá jsem snila, že jsem v každém večerníčku nějakou hrdinkou. Například jsem si představovala, že bydlím s Krakonošem a pomáhám mu vypátrat, co zase chystá Trautenberk.“

Povídaly si o svých snech. O tom, na co rády dívaly v dětství, a jak považovaly elfy a víly za pouhé pohádkové bytosti. A teď s nimi spolupracují. Tím se pomaličku dostaly k tomu hlavnímu. „Fakt ti říkal, že ti s odhalením pátého strážce pomůže můj havran?“

Silvie přikývla. „Jeden z Těch, které stvořili strážce z Pramene povídal, že ten havran je… tvůj, ale i trochu jiný.“ Nebo tak nějak. Fakt nevím, co tím myslel.“

„Já taky ne,“ zahuhlala Lia a zadívala se na větev stromu, pod nímž seděly, a odkud je pozoroval její havran. Opeřenec naklonil hlavu a zakrákal. „On ale o tom pátém strážci nic neví. Tím jsem si jistá.“

„Klíčem musí být ta druhá část. Podle ní to nevypadá na něho,“ kývla Silvie k Nočnímu slunci.

„Jenomže já jiného havrana nemám. Pochop to.“ Silvie se nadechla a pootevřela rty, poté rychle od svého záměru ustoupila. Lia to ovšem pochopila. „Chceš se zeptat, co kdyby umřel?“

„Já ne…“

„Klid,“ ubezpečila ji Lia, „nad tím se prostě musíš zamyslet, když tě životem doprovází zvíře. V přírodě i ve městech na zvířata číhá tolik nebezpečí. To není až tak nemožný.“ Zadívala se na svého havrana s velkým obdivem i úctou. „Havrani jsou nesmírně chytrá zvířata. Hodně drží při sobě. V jejich duši je posvátná síla sepjetí s celkem a moudrosti dávných věků.“ Lia se obrátila k Silvii. „Kdyby se mu něco stalo, ještě než odejde tam… však víš… vybere mi svého nástupce.“

„Tak to je dobrý.“ Silvie vzápětí ale zahudrovala: „Tak potom fakt nevím, co znamená ta rada, co jsem dostala.“

„Nepřipadá ti divný, že odhalení pátého strážce souvisí s havranem, a přesto to máš objevit ty?“

„Ten… no, víš, bože… proč nemají normální jména?“

Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene.“ Silvie se smála, Lia mávla rukou. „Přesně ten. Nám tím určitě chtěl něco říct. Navést nás na správnou stopu.“ Nadšení v hlase Lii vzrůstalo. „Ty vidíš havrany stejně. Bereš je neutrálně.“

„Hej, mně se havrani líbí!“ rozčilovala se Silvie, ale Lia se nedala odradit. „Tím pádem můžeš najít něco, co já bych přehlédla, protože bych na to ani nepomyslela. Musíš přemýšlet o tom, co tě v poslední době zaujalo a souviselo to s havrany.“

„Fakt jsi mi moc pomohla.“

Obě se rozesmály. Dál chroupaly brambůrky, dívaly se na lidi procházející opodál a přemýšlely. Mlčely dost dlouho. Až konečně Silvie prohodila: „Nic mě nenapadá.“

Lia chtěla odpovědět, ale zazvonil ji mobil. Přitáhla k sobě černou kabelu a začala v ní hrabat. „Bože, kam zase zapadl ten uhozený mobil. Vyndala z kabely lahev s pitím, knížku Havraních pohádek, diář a… „Konečně.“ Ťukla na display a zvesela zvolala. „Čau, tati. Co se děje… Jo, ráda s tebou pojedu. Babička mi říkala, že mi koupila nějakou knížku. Román s havrany… Jasně že vezmeme psy…“

Lia se obrátila na kamarádku a zmlkla. Silvie jako hypnotizovaná zírala na knihu Havraních pohádek. Rychle se rozloučila s tátou. Sotva típla hovor, Silvie zaťukala na obálku knihy a zašeptala. „Tady ten havran to musí být. Ten nás přivede k odhalení pátého strážce.“

Pokračování – Společenství safírového srdce: Past, 24. část
Autor: Jitka Saniová


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat a velmi nás mrzí, že se mnoho vašich chtěných plateb neuskutečnilo vzhledem k potížím funkčnosti platební brány. GoPay muselo přijmout nové podmínky bank, kdy spolkům neumožní on-line platby kartou. Prosíme o znovu zaslání/zasílání vašich příspěvků, prozatím přes klasický bankovní převod:

Pro platby v ČR: 107-7380440287/0100 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí: IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287, BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX

Snažíme se pro vás najít jiné zjednodušující služby pro vaše platby. Děkujeme za pochopení i za podporu.

S láskou Cesty k sobě