Společenství safírového srdce: Past, 13. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 14. část

Z myšlenek Kláry

S Julií proběhlo vše podle plánu a tak, jak jsem předpokládala. Mám se stydět nebo být šťastná? Ani jedno, ani druhé. Beru život tak, jak přichází. Nemučím se výčitkami, když něco zvorám. Prostě se to pak snažím napravit. V téhle chvíli jsem se ale dostala do zvláštní situace. Ať už se zachovám jakkoliv, stejně se stane jen částečná náprava. Přemýšlela jsem, čemu dát přednost. Došlo mi, co opravdu chci. Vše jsem si naplánovala a rozehrála hru. Nyní je pro mě nejdůležitější, abych ji mohla dotáhnout do konce.

 

Klára vystoupila z tramvaje. Spěchala noční Prahou. Jindy by se radovala, že žije v  městě, kde všechno pulsuje životem. Dnes jí to vadilo. Lidé okolo ní se veselili, to jí právě rozčilovalo nejvíc. Hlupáci, baví se jako by nic a přitom se schyluje k tak hrozivé bitvě. Náhle ji někdo uchopil za rameno. Přiopilý mladík se tupě zeptal: „Hele, nehledáš společnost na dnešní večer?“

Prohlédla si ho. Docela hezký. Kdyby z něho netáhl alkohol, byl by to příjemný kluk. Nos maličko pršák, oválná tvář bez sebemenší chybičky, sebevědomý pohled, světle hnědé vlasy a zeleno-hnědé oči. Dech páchnoucí po alkoholu a cigaretách v ní však probudil vztek. Praštila ho o nosu, až zavrávoral. „Pitomče, myslíš, že se bych někam šla s ožralou?“

V jeho pohledu se zlostně zablýsklo, napřáhl se.

Jizva na jejím krku se začala probouzet. Pálila. Tělem se jí plazila zuřivost. Klára chytila mladíka za krk a jednou rukou ho zvedla. Kopal nohama ve vzduchu, chrčel a koulel očima plnýma děsu. Pohrdavě se ušklíbla. Klára se po očku podívala do okna výlohy. Z červeně rozpálené linky vycházel kouř. V mladíkovi se zvedla šílená touha osvobodit se. Chytil jí ruce obtočené okolo krku a škrábal ji, snažil se uvolnit sevření.

Zlehka zavrtěla hlavou. Odhodila mladíka opodál. Ozval se dunivý dopad a výkřik bolesti. Spokojeně vzdechla a jazykem si přejela po rtech. Než odešla, sladce mu poradila. „Než oslovíš holku na úrovni, snaž se, aby ti z huby nesmrdělo pivo a cigarety!“

Odcházela. Po několika metrech se otočila a zjistila, že mladík stále ještě leží na chodníku a nechápavě na ni civí. Užívala si pocit rozkoše.

Po dalších pár metrech si ale uvědomila, jak křehká je hranice mezi její vůlí a Torenagovou mocí. Normálně by toho mladíka odpálkovala, nikdy by ale takhle nereagovala. Otřásla se odporem. Torenag ji má ve své moci, kterou jen tak nezlomí.

Nechtělo se ji jít do Radkovy vily, přesto musela. Torenag jí to poručil. Jeho příkaz jí hřměl hlavou po celou cestu, až ji rozbolela hlava.

Vešla do vily a ihned zamířila do magické pracovny. Jinam ani nemohla. Radek se stále ještě zlobil. Vmetl jí do tváře, že jí to nikdy neodpustí. Nechápala důvod, proč jí to mrzí. I když ne tak moc jako zloba Artura.

„Vítám tě,“ zaznělo, sotva otevřela dveře.

Lekla se tak, až trochu vyjekla. „To není možné.“

„Jak vidíš, je.“ Torenagův hlas plný arogance se rozlehl celou pracovnou. „Zatímco jsi plnila plán s tou Jasnocitnou, prolomil jsem tvou magickou zónu.“

Klára zavřela dveře a popošla ke svému magickému desetiúhelníku. Provedla rituál, který ji měl zajistit, že tohle je jen a jen její magické místo. Nikdo do něj nesměl vstoupit bez jejího pozvání. Na Torenaga nepůsobí ani to.

„Jak je možné, že jsem tě dnes ztratil z dohledu?“

Alespoň k něčemu to bylo dobré, pomyslela si Klára, ale ihned ten pocit potlačila, aby se neprozradila. „To kvůli mému kouzlu, aby sem nikdo nevstoupil,“ ukázala na své magické jméno, „bylo velmi silné. Abys ho zlomil, musel jsi použít spoustu energie a tím se narušila tvoje vnitřní rovnováha. Proto jsi mě na chvíli nemusel cítit jako za normálních okolností.“

Spolkl to a ihned se zeptal. „Vše proběhlo podle plánu?“

„Ano.“

Torenag stiskl rty, očividně chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. Zmizel a nechal Kláru o samotě. Sedla si na podlahu, opřela se o zeď a rozbrečela se. Tentokrát jí to prošlo, už ale co bude dál? Mobil jí oznámil přijatou smsku. Vyndala z kabelky mobil a přečetla si: Jo, souhlasím. Se vším. Doufám, že to není podraz.

Klára ihned odepsala: Ne, není. Přísahám.“

Vzápětí dostala další vzkaz: Proč jsi tam nechala svůj prsten.“

Co na to odpovědět? Pravdu anebo výmluvu? Klára civěla na displej, poté z okna a nakonec se rozhodla: Ber to tak, že nepotřebuju, abys byla jako kniha.

Odpověď: Dobrá. Co ale ty?“

Klára rychle odepsala: Ze mě už je slabikář… to však rychle smazala a odeslala jiný text: Já se o sebe umím postarat.

Klára se usmála. Kostky jsou vrženy.

 

 

Z myšlenek Společenství safírového srdce

Rytíř Perun – vládce z Nebeských výšin: ve vašem světě říkáte: jak na dole, tak nahoře. Ne že by to vždycky platilo, ale v některých případech se dá toto rčení uplatnit. I my pracujeme s pravděpodobností, logikou, odhady, emocemi a pocity, zkušenostmi z minulosti. Pomocí nich analyzujeme každý boj, situaci či osobnost. Na začátku této cesty jsme věděli, že první polovina bude klikatější a může nás dovést do několika bodů. Z každého z nich by se události odehrávaly zcela jiným způsobem. Z toho vyplývá, že tedy až po dosažení jednoho z těch bodů budeme vědět, jak dál vést skupinu a jaké šance mají na výhru. Na tuto chvíli, kdy se tak stalo, jsme čekali jako na smilování.

 

Král stál zamyšleně u stolu a naslouchal Vesně, Neridě a Amrasovi, kteří mu přednesli fakta, do jaké fáze mise dospěla. Když skončili, ujišťoval se: „Vše je tedy tak, jak jste předpokládali?“

Vesna přikývla, Sírius ji doplnil: „Arella a Morena věděly od začátku, že toto nebezpečí může vyvstat, proto jsme se pojistili. Perun měl také naprostou pravdu. Nejdůležitější úlohu zde sehrály city.“

Perun se pousmál. „Láska je hnací a nejmocnější silou ve Vesmíru. Na Zemi vládne nestabilita a nejistota, proto jsou city tak chaotické, ale i tak se dají předvídat.“

Arella a Morena se na sebe usmály. Ringeril na ně. Poté se rozhlédl po ostatních, potichu konstatoval. „Škoda, že tentokrát nám vlastně pomohou ty zápornější.“

Nerida přikývla. „Neříká se mi to snadno, ale…“ jako by nemohla pokračovat, a tak ji král lehce pobídl. „Ocitli se v pasti zla. Muselo nutně dojít k tomu, že jedině něco negativního jim pomůže, aby se narušila tak obrovská nevýhoda.“

Tiana si složila ruce na hrudi a téměř až obdivně vyprávěla: „V dračí říši se traduje, že sám ďábel nemá rád nerovnováhu. Temno si hlídá, aby se podobné pasti narušily. Boj Světla a Tmy nesmí ohrozit přílišné vyhrocení k jedné straně.“

Veles zamyšleně navázal na její slova. „Slyšel jsem už o této filozofii. Musím konstatovat, již několikrát jsem viděl, že funguje. Je to až neskutečné. Doufejme, že to bude platit i v našem případě.“

Tím se vrátili k jejich misi, a král se zeptal: „Vesno, hlídáš ji dobře?“

„Ano, je neustále pod mým dohledem.“

„Ona o tom však neví?“ Vesna zavrtěla hlavou, král spokojeně dodal. „Dobře, pokračuj dál a snaž se, aby se držela toho, co začala. A co ta Prvovznešená?“

„Tu mám na starosti hlavně já,“ odpověděl Amras a pochvalně dodal, „Kamilovi a Martinovi důvěřuje. Silvii má velice ráda. Její havran, Noční slunce, jí hodně pomáhá. Myslím, že pochopila, o co tu jde.“

I toto krále potěšilo, a tak přešel k dalšímu dotazu. „Jsme v bodě, který nám konečně odkryl, jak se věci vyvinou dál. Povíte o tom těm dvěma Světlokrevným?“

Veles ukázal na Morenu a Arellu: „Dohodli jsme se, že ne. Nyní vědí to, co potřebovali. Bude lepší, když je nebudeme více zatěžovat.“ Zdálo se, že král pochybuje, a tak Arella dovysvětlila: „Tohle by už na ně mohlo být příliš. Brali jsme v úvahu všechny možné úhly, jasně převážil fakt, že je jim k ničemu vědět o tom, co se právě rozehrálo.“

„Mohlo by jim to pomoci, aby se cítili jistější.“

Morena sice s králem souhlasila, ale ihned poté zavrtěla hlavou. „Tím by ale vyvstalo nebezpečí, že se prozradí. Jen oni dva vědí od začátku o trochu víc. Pokud by se nyní dozvěděli ještě další informace, dříve či později by se prořekli. To by rozbilo jejich důvěryhodnost. Ostatní členové by se mohli cítit méně důležití a odstrkovaní.“

„Nyní každý z nich ví to, co musí, aby mohl jít dál,“ vzala si slovo Tiana. „Není dobré zatěžovat jejich mysl a srdce více, než je nutné.“

„Máš pravdu, rytířko. Žil jsem na Zemi dost dlouho, abych to pochopil.“ Král se zasněně podíval do bílého prostoru. Jako by vzpomínal na svůj život před vraždou a rodinu, z nichž někteří podlehli Prázdným. Došlo mu to zlomek sekundy předtím, než ho vlastní bratr zabil. To bylo nejhorší poznání. Oproti tomu se zaradoval ze zjištění, že jeho národ pochopil, že ho nikdy neopustí a jmenovali ho patronem země v srdci Evropy. Usmál se a vrátil se do přítomného okamžiku: „A co teď?“

Arella a Zacharel se tvářili tajemně, a ke králově překvapení téměř pobaveně. „Jak jsme zjistili, čeká je setkání,“ začala Arella a Zacharel, který se snažil nesmát, dořekl.

„S jedním z nich.“

 

 

Z myšlenek Kamila

Včera jsme se s tátou, babičkou a dědou bavili o všem, co prožíváme. Julie se nám začíná příliš vzdalovat. Podle mě to není jen kvůli Lie. Ta v tom sice sehrála svou roli, ale je za tím i něco jiného. Babička se ke konci diskuse Julie zastala, že si neumíme představit, jaký strach prožívá. Váhavě jsem souhlasil a poté babička pronesla ta hrozná slova: „Představ si, kdybys tušil, že něco hrozí tvému nejlepšímu příteli.“ Udělalo se mi až zle, Martina bych bránil zuby nehty, celým svým srdcem. Je to fakt, neměl bych ji nijak soudit. Táta na závěr jen tak pronesl: „Všechno zlé může být i po něco dobré.“ Nechápu, proč jsem měl pocit, že se mi na zátylku naježila kůže.

 

Kamil a Martin diskutovali o vzkazu od Julie. Ta dnes ráno všem napsala, že si potřebuje na pár dní odpočinout, protože toho bylo na ni moc. Brzy se ozve. Pokud jí budou potřebovat dříve, ráda pomůže.

„Znělo to upřímně. Ne jako ty její nervózní narážky.“

Kamil optimisticky nahodil. „Třeba si konečně uvědomila, že to trochu přeháněla.“ Jeho optimismus ale povadl. „Stejně mě to… s Julií mrzí. Když jsme se seznámili, byla príma.“

„Jako Jasnocitná to má asi těžší.“

„Jo, to jo. Zvlášť, když je zamilovaná. “ Kamil obrátil oči v sloup a Martin vyprskl smíchy. „Co je? Já to myslel vážně.“

„Já se nesměju tomu, co jsi řekl. Jen tak mě najednou napadlo, až budeš mít holku, “ Martin se zastavil. Na ulici ke Kamilově domu právě nikdo nebyl, a tak Martin teatrálně zarecitoval: „Budete se líbat a ty najednou jen tak mimochodem proneseš. Hele víš, jsem Světlokrevný s vlčí DNA. Bojuju proti zmetkům Prázdným a znám pár fakt dobrých rytířů…“

„Tak ta by vzala do zaječích dřív, než bych to dořekl,“ smál se Kamil, ale vzápětí mnohem vážněji přiznal: „Trochu jsem o tom přemýšlel. Chtěl bych holku Světlokrevnou.“

„To já asi taky. Nebo Prvovznešenou jako Lia.“

„Jo, Prvovznešenou bych taky bral.“ Opět se dali do kroku, když Kamil dodal: „Asi to je ale pěkná blbost vybírat si někoho podle… no víš, co.“

„Třeba ne,“ opatrně nahodil Martin. „Možná, že ta pravá pro nás je opravdu Světlokrevná anebo Prvovznešená. Vezmi si naše přátelství.“ Martin ukázal na Kamila. „Hned, jak jsem tě ve škole uviděl, uvnitř mi něco říkalo, že bych tě chtěl za kámoše. A vidíš, stali se z nás fakt bezva kamarádi. A podle mě v tom hraje velkou roli to, že jsme dva Světlokrevní.“

„To jo, jsi nejlepší kámoš, jakého jsem kdy měl.“

Podívali se na sebe. Nemuseli pronést jediné slovíčko a oba moc dobře věděli, že jejich přátelství je to to nejskvělejší, co je potkalo. „Zacharel by řekl, že je to osudový bod v našich životech.“ Martin se smíchem souhlasil.

Vzápětí jejich smích utichl.

Před nimi se objevila trhlina. Prostor ulice narušovala nepravidelná linie vedoucí do temného prostoru s modrým nádechem. „Ta tmavě modrá mě trochu uklidňuje. Trochu!“

„Jo, přesně tak,“ připustil Kamil, ale náhle ucítil příval vlčí síly. V mysli mu vyvstal obrázek svobodně utíkajícího vlka. Ten se náhle zastavil, sedl si a mocně zavyl. Uchopil Martina a přiměl ho vejít dovnitř.

„Můžeš mi laskavě ří…“

„Ten vlk ve mně sem chtěl,“ přerušil Kamil Martina. „Něco nebo někdo na nás tady čeká.“ Martin s povzdechem povytáhl obočí. Rozhlédli se kolem. Martin udiveně pootevřel rty, ale nevydal ani hlásku. Kamil téměř s posvátnou hrůzou i obdivem řekl: „Nic tu není, a přece jako by tady bylo všechno, co existuje.“

„To sedí.“

V modrém nekonečnu se mohlo každičkou chvíli objevit cokoliv: hory, oceán, les, brána, ulice, alej, jezero, posvátný pentagram, zasněžený zámek… jako by sám prostor rozhodoval o tom, co v sobě stvoří. „Jde mi z toho hlava kolem.“

„Nejsi sám,“ ubezpečil ho Martin a ukázal před sebe. Přicházela k nim postava v černém plášti. Prostor okolo ní zářil o několik odstínů světlejší modré, takže dobře vynikala na tmavším pozadí. Dlouhé havraní vlasy protkané šedivými prameny splývaly s pláštěm. Naopak jantarové oči a vrásčitá bledá kůže s ním silně kontrastovala. Muž se zastavil asi na metr od Kamila a Martina.

Oba zamumlali jakýsi pozdrav, načež Kamil trošku nervózně nadhodil. „Vy určitě víte, kdo jsme. Představování je asi zbytečné, že jo?“

Namísto odpovědi se ostře zeptal: „Máte strach?“

Kamil by rád žertovně odpověděl, že ne, protože je přece úplně normální jít po ulici a nejednou z ničeho nic vstoupit do nějaké trhliny, která je zavede k… Bůh ví, kdo to je. Martin byl ale rychlejší. „Trochu.“

Muž maličko sklonil hlavu a pousmál se. Když ji opět narovnal, pravou ruku si položil na srdce a hrdě odříkával: „Jsem tem, který miluje lásku i boj. Jsem ten, který vyznává chaos i řád. Jsem ten, který umí tvořit i ničit. Jsem ten, který je součástí dne i noci. Jsem Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene.“ Muž se na zlomek sekundy odmlčel a položil jim stejnou otázku: „Máte strach?“

Martin a Kamil si vyměnili tázavé pohledy, Martin se nakonec podíval na muže a pokrčil rameny.

Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene, postoupil o dva kroky blíže. Nejprve se zpříma podíval Kamilovi do očí. Ten v odraze mužových očí uviděl sebe a vlka. Působilo to, jako když se dva obrázky spojí tak, aby bylo vidět oba dva, a přesto vznikla nová ilustrace. Když se muž zahleděl do Martinových očí, Martin uviděl podobné vyobrazení – on a černý jaguár prolínající jeden druhého. „Vaše síla je křišťálově čistá. Je mi ctí, že chcete chránit strážce.“

Martin se nadechoval, podle jeho výrazu tváře to nevydalo, že chce říct něco optimistického. Muž ho však zvednutím ruky umlčel. „Vím, že jste se ocitli v pasti.“

„A nevíte, jak z ní?“

„To není moje starost,“ odpověděl Martinovi s ledovým klidem Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene. „Jste tu ze zcela jiného důvodu.“ Kamil a Martin se na sebe podívali, vzápětí oběma rozkázal: „Svlékněte si trička.“

Nechtělo se jim, ale jeho přimhouřené oči naháněly zvláštní druh strachu. Raději poslechli. Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene, vytáhl z pod pláště křišťálový meč se zlatou rukojetí.

A pak šlo všechno bleskurychle.

Dvě máchnutí mečem. Dva výkřiky. Bolest, která je oba dostala na kolena. Kapky krve na zemi.

Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene, se usmíval: „Krása.“

Kamil a Martin se hrabali na nohy. Oba nevěřícně zírali na muže před sebou, potom na krvavou jizvu táhnoucí se oběma od středu hrudníku až téměř k pupíku. Martinovi vybuchl. „K čertu, co má tohle znamenat?“

„Doufejme, že to, co jsem zamýšlel.“

Kamil si sáhl na zasychající jizvu a naštvaně se zeptal: „A co to, ksakru mělo být“

„Mohl bych vám to prozradit,“ zadumaně uvažoval Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene. „Proč bych to ale dělal?“

„Třeba proto, že to bolí jako čert a ani nevíme, k čemu to je dobré?“ zaútočil Martin, což muže spíše pobavilo. Schoval meč a s rukama složenýma na břichu, je ujistil. „V pravý čas uvidíte a pochopíte.“

Martin a Kamil se na sebe podívali a… raději se začali oblékat, přičemž naslouchali Jednomu z těch, kteří stvořili strážce Pramene: „Mám rád pravdu, proto vám ji povím. Záleží mi jen a jen na bezpečnosti strážců Pramene. To ostatní je pro mě druhořadé. Tohle vše dělám pro strážce Pramene. Ne pro vás.“

„Dík za upřímnost,“ zamumlal Kamil a Martin s povzdechem souhlasil.

„Přesto mě fascinuje, co jsem z vás cítil. Ve vašem nitru jsem cítil chaos i řád, lásku Světloktrevných i boj za lidský svět. Toužíte tvořit, ale jste odhodlaní i zničit nebezpečí, které vyvstalo.“

Když nastala odmlka, Martin tiše prohlásil: „To měla být asi lichotka.“

„Ano, byla,“ souhlasil Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene, „a proto vám dám cennou radu. Pro všechny.“ Položil si pravou ruku na srdce a vznešeně pronesl: „Až budete umírat, neodhánějte od sebe smrt, přijměte ji s otevřeným srdcem.“ Ještě než jim zmizel z očí, vykřikl: „Nebojte se, nikdo nemůže to mé označení na vaší hrudi vidět.“

Rázem se ocitli na ulici tam, kde stáli předtím, než vkročili do tajemného prostoru. „Tím myslel tu jizvu, že jo?“

Kamil přikývl. Martinova otázka ale nerozehnala tu největší obavu. Podívali se na sebe a věděli, že jim v mysli dotírá jediná otázka: je možné s otevřeným srdcem přijmout smrt?

Pokračování – Společenství safírového srdce: Past, 15. část
Autor: Jitka Saniová


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Líbí se vám, co děláme?
Rádi byste podpořili provoz internetové televize Cesty k sobě?

200,-

Platba

300,-

Platba

500,-

Platba

1000,-

Platba

Za veškeré příspěvky předem děkujeme!

Zasláním daru dochází k uzavření darovací smlouvy dledarovacích podmínek.
Prohlášení o ochraně osobních údajů darujícího. Platba probíhá prostřednictvím služby

géčko.png verified_by_visa-full-colour.png Mastercard_SecureCode [Převedený].png visa-full-colour-rgb.png visa_electron_2015.png mc_accpt_match_eps.png me_accpt_match_eps.png ms_accpt_match_eps.png