Společenství safírového srdce: Past, 14. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 15. část

Z myšlenek Lii

Někteří lidé si o mně myslí, že jsem dítko zla, ďábelská čarodějnice, temná kněžka… a tak bych mohla pokračovat. A to jen proto, že nechodím oblečená jako hodná holčička, ale jako gothik. Někteří dospělí mi vyčítají, že mám ráda pentagram, anděly s černými křídly a černá zvířata. „Hovadiny, hovadiny! Neposlouchej ty hlupáky,“ radí mi rodiče. To už jsem se jakžtakž naučila. Stejně mě to někdy bolí. Tedy bolelo. Od chvíle, kdy jsem poznala rytíře, Kamila, Martina a Silvii, jsem mnohem šťastnější. I když si stále ještě musím zvykat, že za každým rohem se může ukrývat nějaké překvapení….anebo dokonce rovnou nebezpečí.

 

Lia ráda sledovala západ slunce, kdy vládnoucí síly dne předávají žezlo silám noci, které tak milovala. Často vzala psy a šla se s nimi projít. Sídliště v Proseku, u něhož se rozkládá park, k tomu přímo vybízí. I dnes si vyšla ven, ale bohužel bez psů. Ti dnes jeli s tátou za babičkou na venkov.

Jako obvykle v tuto hodinu tady moc lidí nebylo. Většinou mladé páry, které se snažili zašít, aby na ně nikdo neviděl. Lia toužila po tom samém. Ztratit se lidem z očí a popřemýšlet, co se děje. Zašla za skupinku stromů a ocitla se v části, kde osaměla.

Cítila se tak svobodně.

První rána přišla zezadu. Lia bolestivě vykřikla a instinktivně se snažila co nejrychleji opět napřímit. Druhou dostala do břicha. Zlomila se. S děsem v očích se zadívala na útočníka. Nešlo o člověka z masa a kostí, neměl ani tvář. Tvar jeho těla se podobal protáhlému, lehce obéznímu člověku. Byl pouhým stínem, a přesto jeho rány bolely, jako by ji bil boxerskou rukavicí. Lia se obrátila. Další stínové postavy okolo ní vytvořily kruh, z něhož neměla šanci uniknout. S hrůzou si měřila postavy kolem ní. V tom se dvě stínové figury hnuly a o krok postoupily od sebe. Vytvořenou mezerou vstoupila do kruhu jejich „paní“. Sexy elastické šaty obkreslující jí tělo, zlatavé sandály, kratičké vlasy sčesané dozadu. Děsivá krása plná krutosti.

„Klára.“

„Jo, to jsem já, Lio.“ Pár sekund si jedna druhou měřily. „Ty nejsi překvapená, že znám tvoje jméno?“

„Ne. Myslím, že ses od Julie dozvěděla spoustu věcí.“

„Jo, Julie je sdílná.“

„Vím, co s ní provádíš.“

„Neříkej, že rozumíš magii?!“

„To byla otázka nebo údiv?“

Klára se zamyslela. Přitom postoupila o krok blíže k Lie. Vztáhla ruku a pohladila jí vlasy. „Hmm, jsou krásné. Hebké jako havraní pírka.“ Když Lia mlčela, pokračovala v lichotkách: „Prvovznešení mají v sobě něco neuvěřitelně elegantního… honosného… obdivuju je.“

„Mám se teď tady rozplývat blahem?“ Lia přimhouřila oči a ostře se zeptala: „Můžeš mi, ksakru, říct, proč jsi mě nechala obklíčit těmi tvými poskoky?“

„Neodpověděla jsi mi. Ty provádíš magii?“

„Ano i ne.“

Klára na ni ukázala. Jedna z postav Liu sevřela a druhá ji dala pěstí do břicha. „Zdvořile jsem se tě na něco zeptala, tak mi laskavě odpověz!“

„Viděla jsem tě, jak sleduješ Julii, když ode mě odcházela na Václaváku. Dívala ses na ni tak pronikavě a něco si mumlala. Pochopila jsem. Posilovala jsi v ní pocit, aby mě nesnášela…“

„Přesně tak.“

„Máma má ráda magii. Něco jsem pochytila.“

„To mě těší,“ pronesla Klára sladce. Příliš sladce. Lia se s hrůzou zadívala na její pohlednou tvář s nemilosrdným výrazem. Klára z ničeho nic držela v ruce dva černé meče se stříbrnou rukojetí. Jeden hodila Lie.

Jeho nádhera jí vyrazila dech. Najednou si připadala uboze v černých kraťasech, již sepraném tričku a sešmajdaných černých kotníčkových sandálech. A přece cítila, že s mečem splynula. Jeho síla se jí plazila tepnami, myslí a dotkla se srdce. Lia si uvědomila, že k němu cítí něco víc než obdiv. A on jí to oplácel.

„Koukám, že jsem udělala velkou chybu.“ Klára se snažila maskovat svou zlobu, snad i určitý obdiv. Bylo však zřejmé, že klid z jejího hlasu i pózy těla zmizel. „Lidé se obvykle ebenových mečů bojí, považují je za ďábelské.“

„On je jako já, nemám z něj strach,“ odsekla Lia a zaútočila na Kláru. Ta ji jedním máchnutím meče odrazila. Lia spadla na zem, ale meč z ruky neupustila. Stínové postavy se rozestoupily a chytily se za rozpražené „ruce“. Prostor v kruhu se začal měnit. Rozpínal se do všech stran, mizel reálný svět a kolem se rozprostřel tmavý prostor s hvězdami a vrstvami času. Klára se spokojeně rozhlédla kolem. Poté se zadívala přímo na Liu. Hlasem plným zášti jí konečně odpověděla na hlavní otázku: „Tak poslouchej, ty malá havraní bestie. Za normálních okolností bych tě mohla obdivovat a nechat na pokoji, jak mi Torenag poručil. Od Julie jsem se ale dozvěděla, že jsi nebezpečná pro Artura. A to nemohu dovolit. Zabiju tě.“

„Jak to vysvětlíš Radkovi a Torenagovi?“

„Proto ty meče, moje drahá. Vymluvím se, že jsem pátrala v magickém prostoru a ty… ty, která taky tak trochu provozuješ magii, jsi mě napadla a já se musela bránit. O jednoho míň…“ Lia vyskočila na nohy a rozmáchla se mečem proti Kláře. Ta útok odvrátila a silně švihla mečem proti ní. Lia uhnula, meč proťal prostor těsně vedle ní. Nyní obě zaútočili naráz. Lia cítila, že se jí meč stal partnerem, nikoliv pouhou věcí. Meče se zkřížily. Když se od sebe oddálily, Lia se prudce rozmáchla a sekla směrem ke Kláře. Ostří jí natrhlo šaty. S hrůzou se zadívala na oděv, Lia opět zaútočila, ale Klára zachytila útok a odvrátila jej.

„Podcenila jsem tě, jak vidím,“ sykla Klára a poté se ohlédla na stínové postavy. Nemusela vyřknout jediné slovíčko a hned jich několik postoupila směrem k Lie. Ta zpanikařila. Couvala, nervózně se rozmachovala kolem sebe mečem a snažila se ovládnout paniku. Klára se spokojeně šklebila.

Náhle se však kolem ostří Liina meče začal obtáčet modravý paprsek. Klára se mračila. „Jak jsi to vyčarovala?“ Paprsek spirálovitě omotal ostří a dotknul se rukojeti i Liiných prstů. Nitro jí zalila vlna modravé energie. Ebenový meč zazářil. Lie ním švihla k nejbližší postavě. Meč proťal stínovou figuru. Ozval se krátký nelidský řev a postava zmizela. Klára se rozběhla k Lie a máchla mečem. Lia zachytila ránu, odkopla Kláru a zaútočila na dvě postavy vedle ní. Klára spadla na zem, obě stínové figury s jekotem zmizely. Lia sledovala Kláru, která se začala vzpamatovávat ze šoku.

Postavila se. Odhodila meč a nenávistně vyjekla: „Tak si vypomůžu jinak.“ Vztáhla ruku směrem k Lie, která právě přeťala další postavu. „Spoutávám tvoje srdce i dech!“

Klára pokrčila roztažené prsty. Ruka připomínala pařátu. Lia upustila meč. Chytila se za krk a zalapala po dechu. Vzápětí si položila ruku na srdce. Nemohla dýchat. Levá strana hrudníku jí bolela, jako by jí někdo vrazil do srdce rozžhavený meč. Chtěla se nadechnout, ale nešlo to. Chrčela. Dopadla na kolena a bojovala o dech i s bolestí. Klára sebrala svůj meč. Došla k Lie, kopla jí. Lia spadla na záda. Klára se arogantně zadívala na ležící, po dechu lapající Liu a rozpřáhla se mečem…

 

 

Ze starobylých zápisů kroniky Země

Každá prastará rasa, která vložila do lidské DNA vzorec své podstaty, tím změnila (v drtivé většině k lepšímu) její originální složení. Zemi ovlivnilo několik desítek ras. Jen pár z nich vneslo do lidského jádra to horší. Prázdní patří mezi nejkrutější. Vampýři se sice nemohou s nimi srovnávat, ale i ti se počítají mezi rasy s negativním vlivem. Zejména v historii. Nyní se situace zlepšila, přesto vampýři mohou být stále nebezpeční. Například šíří zvěst, že lze se ubránit vysávání krvi všech „kříženců“, ale nelze se udržet, když jde o krev Prapůvodních. Ta, která jediná nezměnila své původní složení, je pro ně nejcennější a neodolatelná.

 

… Klára mečem zamířila přímo na srdce Lii. Když se k němu hrot přiblížil na pár centimetrů, Klára zaječela. Něco jí vyneslo pár centimetrů nad zem a smýklo s ní opodál. Ačkoliv v dohledu nebyla žádná viditelná zeď, náraz připomínal žuchnutí do cihlové stěny. Kláře vytryskly slzy, držela se za hlavu a vzlykala.

Lia sice ještě zrychleně dýchala, ale už stála a s mečem v ruce si s bázní prohlížela postavu opodál. Mnišská kutna, kapuce do půl obličeje, úzké, pevně sevřené rty.

Proměna Kláry naháněla husí kůži. Z pyšné čarodějky se stala ukňourané děcko: „Torenagu, ona mě napadla…“ Na krku se jí rozžhavila jizva. Klára si na ni přiložila ruku a žadonila. „Prosím, prosím… přestaň.“

„Tak nelži!“

„Já nelžu!“

„Ne?“ Torenag přistoupil ke Kláře. Chňapl ji za zátylek a přiblížil si ji k obličeji. „Ty naivko, myslíš, že už jsi tak dobrá, že mě můžeš jen tak ošálit? To tvoje,“ odfrkl si a znechuceně zasyčel, „kouzlo, jak se přede mnou schovat, je na mě trapně jednoduchá.“

„Neschovávala jsem se… ona mě nap…“ jizva opět zrudla. Klára brečela. Torenag ji odhodil na zem a vztáhl nad ní ruku. Neviditelná síla ji spoutala. Ležela na zádech, s rukama roztaženýma nad hlavou a připoutanýma k magické tmavé podlaze. Z rozžhavěné linie jizvy se začalo kouřit. „Dobře… dobře…“ škemrala, až se zajíkala. „Chtěla jsem ji zabít.“

„Chceš mi snad překazit plán?“

„Ne, ne, Torenagu. To nechci. Přísahám.“

„Tak proč?“

Torenag k ní vyslal další vlnu energie, která jí způsobila ještě větší bolest. Klářino tělo sebou cukalo pod náporem vzlyků, tvář měla zkřivenou a uslzenou.

To už Lia nevydržela a zaječela. „Ty neřáde…“ Ztichla ale v okamžiku, kdy se k ní otočil. Polkla a v duchu se modlila, aby si Torenag nezačal hrát s ní. Nebylo mu vidět do očí, přesto v druhých probouzel dojem, že se ocitli pod rentgenem. Klára se konečně dostala ze sevření, sedla si a vzhlédla k Torenagovi, který kráčel k Lie. Ta před sebe dala meč a varovala ho. „Se mnou to nebudeš mít tak jednoduché.“

Rty se mu roztáhly do úsměvu. „Prvovznešená, kdybych chtěl, ležíš tady na zemi a z břicha by ti trčel meč. Umírala bys pomalu a bolestivě.“

Lia se nadechla, ale odvaha ji opustila. Znova však ucítila sílu safíru. Torenag patrně taky. „To, co tě chrání, vyzařuje lásku a čistotu.“ Když si ji prohlédl od hlavy až k patě, na jeho manýry spíše pobaveně konstatoval: „To se mi moc hodí k naplnění toho, po čem toužím.“ Torenag se od ní otočil. Lia toho využila a zaútočila na něho mečem. Ebenové ostří projelo jeho tělem.

Torenag se obrátil. Lia roztáhla oči strachem i podivem. Zrychleně dýchala.

„Havraní holčičko, obdivuji tvou odvahu, ale mě není tak snadné zničit.“ Odhodil ji stranou. „Teď tě pošlu domů. Ten meč ti nechám jako suvenýr, tak si ho užij!“ Šíleně se rozchechtal, zatímco Lia se mu ztrácela před očima.

Poté se obrátil ke Kláře. Několika kopanci ji odstrkal o pár metrů dál. Dvě stínové postavy ji popadly pod pažemi a nesly ji před Torenagem…

 

… ve vile v magické pracovně ji Torenag udeřil několikrát přes tvář, až ji vytryskla krev z nosu a rtů. „Ty mrcho jedna, ještě jednou mě podvedeš a budeš litovat, že ses narodila.“ Vyhodil ji z magického prostoru na podlahu. Právě když její tělo dopadlo na podlahu, vstoupil do místnosti Radek. Tvář se mu zkřivila nelibostí. „Co zase provedla?“

„Ty hledáš meče-Trýznitele, já se s Klárou starám o zbytek. Nenechej se vyrušovat našimi malými neshodami.“

Radek se přesunul ke Kláře, znechuceně ji pozoroval a stejně tak odfrkl: „O ní mě nejde. Rád bych ale, abys mi více důvěřoval.“

Torenag se pousmál a hlasem jakým otec chválí své dítko, Radka ujišťoval: „Neumíš si představit, jak moc věřím v naše spojení. Musím si ještě zvyknout, že už nemusím být na všechno sám jako v Atlantidě. Tam jsem měl sice pomocníky, ale nikoho tak blízkého mému srdci, jako jsi ty.“

Radka jeho slova nadchla. Vychutnával si je, přehrával si je v mysli a usmíval se. Když se nabažil pochvaly, s pýchou v hlase mu oznámil: „Dva meče jsou v našem držení. Třetí se dostane do našich rukou dnes večer.“

„Výborně. Pověz mi o nich něco.“

„Jeden z nich byl ukován, aby se sťal hlavu šlechtičně, která měla podle mágů porodit Svělokrevného. Ne ledajakého, samozřejmě. Takového, který povede prastaré rasy do boje proti nám. Na jeho ostří ulpěla její krev a také krev několika tisíců nevinných obětí všech možných kříženců.“

„A tak se z něho stal meč-Trýznitel.“

Radek mlčky souhlasil, po krátké odmlce opět vyprávěl. „Ten druhý meč má ještě hrůzostrašnější historii. Jistý starý kněz se pomátl. V hlavě se mu zrodila představa, že se v jejich vesnici usadil dračí démon, který mohl existovat jen v těle nějakého vesničana. A tak všechny pozabíjel. Nebral ohled na věk ani prosby. Během jedné noci vyplenil spící vesničku. Každý ho pustil dovnitř, protože mu důvěřovali. Sto obětí různého věku a všemožných kříženců.“

„Výborný začátek pro meč.“

„Potom meč získal šlechtic, který s ním zabíjel své milenky a dokonce ho chtěl použít i proti choti svého krále. Chytili ho a…“ Radek se škodolibě ušklíbl, „…sám král ho tím mečem pomalu usmrtil. A to není všechno. Tímto mečem zabili skupinu mnichů přinášející mír. Hlavně ale…“ Radek se odmlčel, Torenag ho gestem ruky vyzval, aby pokračoval. Radek překročil Kláru sedící na zemi a s ještě větší arogancí v hlase pokračoval. „Jistý král, který patřil mezi ta zvířata Světlokrevný, měl velké plány jak zastavit mučení v době středověkého temna. Den před jeho korunovací ho jeden z nás tímto mečem propíchl.“

„Už se těším, jak ten meč použijeme,“ slastně vzdechl Torenag.

Radek se chystal odejít. Náhle ho ale očividně něco napadlo. Sehnul se ke Kláře a s neskrývanou spokojeností jí hlasitě zašeptal. „A ty jedním z mečů-Trýznitelů zabiješ Artura. Potom možná nebudeš muset žadonit o smilování, až tě potrestám.“

Klára vytřeštila oči, Radek dodal: „Podle upírských legend krev Prapůvodních vyvolává pocit slasti a naprosté spokojenosti. Až vyhrajeme, těším se, až si to vychutnám. Dvojnásobně.“ Radek uchopil Klářinu bradu a přinutil jí, aby se mu podívala do očí. „Přísahej na svůj život, že ho pro mě zabiješ.“

Kláře vytryskly slzy. Radek ji stiskl bradu ještě hruběji. Potlačovala syknutí bolesti, zase ji však začala pálit jizva. Torenagova síla ji nutila, aby Radkovi odpověděla. Bránila se, ale tlak i bolest byly příliš silné: „Ano, přísahám na svůj život, že zabiju Artura.“

Pokračování – Společenství safírového srdce: Past, 16. část
Autor: Jitka Saniová


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat a velmi nás mrzí, že se mnoho vašich chtěných plateb neuskutečnilo vzhledem k potížím funkčnosti platební brány. GoPay muselo přijmout nové podmínky bank, kdy spolkům neumožní on-line platby kartou. Prosíme o znovu zaslání/zasílání vašich příspěvků, prozatím přes klasický bankovní převod:

Pro platby v ČR: 107-7380440287/0100 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí: IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287, BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX

Snažíme se pro vás najít jiné zjednodušující služby pro vaše platby. Děkujeme za pochopení i za podporu.

S láskou Cesty k sobě