Společenství safírového srdce: Past, 17. část

datum 18. 12. 2019

Společenství safírového srdce: Past, 16. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 17. část

Z myšlenek Silvie

Někdy se v noci budívám a najednou mám podivný pocit. Teď nemluvím o strachu (i když i ten mívám), ani o zoufalství (ačkoliv mu někdy propadám) a ani o zlobě (ta se mi spíše vyhýbá). Je mi zvláštně hezky. I smutně. Sním o tom, jak bojujeme s rytíři a zvítězíme. Náhle si však uvědomím realitu. Jsme v pasti a nikdy úplně nezvítězíme. Rozbrečím se, v tom si vzpomenu na Neridu, Zacharela a Velese a opět je mi hej. Je to jako na houpačce. Během dnešní noci se mi ale stalo něco neuvěřitelného, až jsem zaspala do školy. Chemikářka mi vynadala, což mně ale bylo úplně ukradený. I během hodiny jsem stále musela myslet na něho…

 

Silvie se ocitla v sále přepychového divadla. Na sobě měla jednoduché dlouhé bílé šaty. Hlediště se sedačkami potaženými červeným sametem se zlatým zdobením u horního okraje zelo prázdnotou. Uprostřed jeviště stála obyčejná stará židle.

Vyšla po schodech na jeviště. Všechny reflektory mířily na židli. Sedla si na ni a představovala si, co by chtěla publiku říct. Patrně: „Vážení, strachy se třesu, když si pomyslím, co na nás čeká.“ Určitě by jim vyprávěla o pradávném řádu, který se začíná navracet. Ke všem by vyslala prosbu, aby otevřeli svá srdce a vzpomněli si, zda patří k Modrobuněčným, Světlokrevný, Prvovznešeným, Jasnocitným, Prapůvodním… společně by začali obnovovat klidné soužití na Zemi.

„Neotáčej se,“ zaslechla za sebou. Silvie si přála neuposlechnout, ale ten hlas zněl příliš ostře, a tak seděla vzpřímeně na židli s pohledem upřeným do jeviště a šeptla: „Proč?“

„Nechci tě polekat.“ Byl to mužský hlas, sametově hladící toho, kdo mu naslouchá. Zároveň však respekt vzbuzující v těch, kdo by se mu chtěli vzepřít. Silvie cítila, jak jí buší srdce. Slyšela, jak se k ní blíží. Kroky ustaly. Zastavil se těsně za jejími zády a důrazně zopakoval: „Neotáčej se.“

„To mi připomíná pohádku Kráska a zvíře.“

Zasmál se. I jeho smích zněl příjemně. „Autor pohádky využil toho, že vy lidé se děsíte toho, co se od vás nějakým způsobem liší.“ Silvie si vzpomněla na sci-fi a fantasy filmy, kde padouši a rozsévači hrůzy byli bytosti odlišné od lidí. Nemohla dlouho přemýšlet, protože neznámý dodal. „I když ve starém Egyptě bych nepůsobil až tak podivně, tam by mě možná dokonce uctívali.“

Silvii bavil dějepis, a tak pochopila. Přesto se váhavě zeptala: „Lidské tělo a zvířecí hlava?“ Neodpověděl, ale také neodporoval. „Já bych se tě nebála,“ ujistila ho, „klidně se mně můžeš ukázat.“

Položil ji ruce na ramena. Z dlouhého pláště petrolejové barvy koukaly ruce. Tvarem připomínaly ty lidské, byly však na nich silné drápy. Na kůži porostlé kratičkými světlými chloupky byly zřetelné tmavé skvrny jako u leopardů. Nebála se, ani náhodou. Spíše ji sžírala zvědavost. Bože, jak ráda by poznala různé bytosti.

Neznámého to těšilo, ale zůstal neoblomný. „Silvie, teď nepotřebuju, aby ses mnou rozptylovala. Neotáčej se, jen poslouchej.“

„Tak mi alespoň prozraď, kdo jsi.“

„Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene.“

„Martin a Kamil se setk…“

„Jedním z nás. Nikoliv ale se mnou.“

Kolik vás je… víš, koho myslím.“

„Je nás několik. Tak akorát.“

„Znáte nás? Rytíře? Odkud přicházíte?“

Líbil se jí jeho smích. „Jsme odevšad. Přicházíme, když je potřeba. Poznáváme ty, které chceme. Rytíře. I vás.“

„A co Torenaga? Radka? Kláru?“

„Ty nepotřebujeme znát. To vy s nimi budete bojovat. Ne my. Je to váš boj.“

A najednou jí sevřelo takové zděšení, že se neudržela: „Jenomže já mám strach. Jde o hodně a už teď víme, že….“ ani to nemohla dopovědět.

„Zapamatuj si, až uslyšíš ve chvíli zoufalosti a naprostého ticha puls srdce, vrátila se k vám naděje.“

Silvie se málem otočila, ale jeho ruce ji okamžitě vrátily do pozice, aby koukala do hlediště. „Meč strážce vodního elementu má v sobě sílu andělů. Ti jsou navěky věků symbolem lásky, světla, míru a naděje. Proto je tak důležité, abyste uslyšeli puls srdce z meče. V ten okamžik se k vám vrátila naděje.“

„Moc mě to neuklidnilo.“

„Nedivím se.“ Po pár sekundách ticha, změnil téma a tentokrát se zdálo, že ho opustila vážná nálada a baví se. „Jsou čtyři elementy. Nikdy vás nenapadlo ptát se, s čím je spjatý pátý strážce?“

Silvie něco zamumlala a odmlčela se, a tak odpověděl za ní. „Pátý strážce se váže ke dvěma nejdůležitějším podstatám. Jedna bez druhého nemůže být, a přece se na Zemi leckdy přetahují a bojují o moc. Jejich pozemské symboly jsou všem známé, a přesto málokdo je s nimi spojuje.“

„To má být hádanka?“

„Nápovědu najdeš u havrana.“

„Toho Lii?“

„Toho, a přece trochu jiného.“

Začala hudrovat, že nemá ráda hádanky. Přiblížil hlavu k jejímu uchu. Cítila i slyšela jeho dech. Zašeptal: „My, kteří jsme stvořili strážce Pramene vás vedeme. Neservírujeme vám všechno na podnose.“

Měla tisíc otázek, nehodlala ale plýtvat energií, aby je vyřkla. Pohladil jí po vlasech. „Silvie, pátý strážce dokončuje proces. Jako když kreslíš kruh. V jednom bodě začneš, potom pokračuješ a v jisté chvíli se kruh uzavře. S pátým strážce se něco uzavře.“

„Můžu se aspoň zept…“

„Neotáčej se.“

„Hmm, takže nemůžu.“

Odcházel a přitom rozverně pravil: „Divila ses, proč jsem tě pozval sem. Do divadla. Tady máš odpověď.“

Silvie vyskočila ze židle, obrátila se, ale viděla už jen postavu ve vlajícím plášti s kapucí, jak mizí v zákulisí. Chtěla se za ním rozběhnout, ale náhle z hlediště zazněl potlesk. Silvie se s vykulenýma očima otočila k hledišti. Potlesk nabýval na intenzitě. Bylo slyšet „bravo“, „skvělé“, „jsi hvězda“, „parádní výkon“.

Kolikrát snila právě o tohle. Po obdivu a úspěchu, po pochvale a uznání. Zejména, když se v prváku stávala terčem posměchu. Nyní ji Jeden z těch, kteří stvořili strážce Pramene ukázal, jaké to je. Silvii však kupodivu zamrazilo. Bylo to úchvatné, ale svým způsobem i velmi svazující. Bála se, že se „to“, jako všechno v životě, jednou obrátí. Zde zažívala úspěch a uznání. Co když ale v rozhodující chvíli pohoří a nastane naprosté fiasko?

 

 

Ze zápisů Společenství safírové srdce

Rytířka Tiana – vyslankyně z dračího rodu Stříbrnošupinatých: v celém vesmíru funguje zákon založený na „jin-jang“ symbolu. Vše v sobě obsahuje zárodek protipólu. Klidná situace má v sobě semínko chaosu, který nastane. Naopak chaotický čas již v sobě nese sémě pořádku a míru. Nikdy nepodceňujte tento zákon, zejména ve chvílích nejtěžších. Právě tehdy je nejdůležitější si uvědomit, že daný problém v sobě již nese náznak řešení. V naší dračí říši se říká: všechno se se vším snoubí a vytváří celek. Ať se nám to líbí nebo ne.

 

Kamil si hrál nervózně s tužkou. Martin sebou ošíval a koukal na čas na mobilu. Poslední hodina se vlekla. Chemikářka je nudila. Nejenom je dnešní učivo nudilo, ale ještě navíc se dvakrát pustila do průpovídek, jak je chemie důležitá a jak jim v životě pomůže. Básnila o budoucnosti, kde chemie vyřeší spoustu problémů. Martin obrátil oči v sloup a zašeptal Kamilovi: „Jestli nějaká budoucnost bude.“

Slyšela to a ihned se pustila do přednášky, jak je nebezpečné být takto pesimistický. Do toho si Miloš rýpnul: „Jo, jo, to je náš Martin. Pohasíná v něm nějak světlo,“ zdůraznil poslední slovo.

Martin namítl: „Doufejme, že se nestanu prázdnou makovicí, to bych fakt nechtěl.“ Miloš se na něho ušklíbl a chemikářka na ně koukala jako slípka, která se snaží přijít na to, co se děje. Momentálně zase mlela o chemickým sloučeninách, a tak se Martin napsal na papír: Miloš je dnes divný.“ Podstrčil ho Kamilovi. Ten si jej přečetl a přikývl. Pod to napsal. „Vypadá příliš spokojeně.“ Martin souhlasil a připsal. „Něco ví, co my asi ne.“ Kamil se obrátil na Miloše. Ten mu vrátil pohled. Dlouhý, provokativní a velmi nepříjemný.

„Au,“ sykl Kamil. Martin k němu otočil hlavu. Kamil ukázal na místo, kde měl jizvu. „Pálí mě. Tebe ne?“ Martin zavrtěl hlavu, Kamil dořekl. „Nebolí to… hodně… to ne… ale…“

„Ale?“

„Prostě ji cítím.“

Chemikářka se otočila a zamračila se na Kamila, který pokrčil rameny a zamumlal, že už je zticha. Nebyl. „Teď už nepálí, ale svědí.“

„Už toho mám dost!“ zvolala profesorka chemie a jako fúrie se rozběhla ke Kamilovi. „Kamile, vy mě dneska doháníte k šílenství. Nemůžete alespoň na chvíli alespoň předstírat, že vás to učivo zajímá.“ Kamil mlčel, ale ani náhodou se netvářil provinile. Profesorka ukázala na místo vedle Miloše. „Sedněte si tam. Snad alespoň trochu zmlknete.“

Kamil si vzal sešit a batoh, zamířil si to k Milošovi. Ten se spokojeně šklebil. „Hele, kohopak tu mám. Zvířecího mixíka.“

„A jaký ty jsi „mixík“? Hajzlíků, kteří nic necítí. Fuj.“ Miloš se uculil. To už Kamil nevydržel a zeptal se ho. „Co je to dneska s tebou?“

„Kamile!“ zaznělo nevrle, Miloš se spokojeně ušklíbl, zatímco Kamil nahodil provinilý výraz. Chemikářka mu to však nezbaštila. „Vypadněte na chodbu a buďte rád, že zůstanu jen u toho.“

Kamil vstal a uklízel si věci do batohu. Miloš se náramně bavil, profesorka pokračovala. „Nikdy s vámi, Kamile, nebyly problémy. Pevně doufám, že dneska je to ojedinělý incident.“

Kamil přikývl a vyrazil ke dveřím. Když míjel profesorku, zamumlal omluvu a pozdrav. Profesorka nevěřícně zavrtěla hlavou a čekala, až Kamil opustí třídu. Na chodbě narazil na Jirku, což ho překvapilo. „Ahoj, co tady děláš?“

„Přišel jsem dát Vránový omluvenku z nemocnice a říct ji, že už zítra přijdu do školy. Mě už to doma nebaví.“

Kamila sice udivilo, co ho táhne do školy, když se mu tady tak vysmívají, ale nahlas se radoval. „Paráda.“ Poté mu to nedalo, aby se nezmínil. „Naďa je v nemocnici a Miloš je klidnější, takže se nemusíš bát, že tě hned otráví těmi svými jedovatými poznámkami.“

Jirka zvážněl. Vypadal téměř polekaně. Kamila ta změna překvapila, a tak vyhrkl: „Hele, nikdo jí nic takovýho nepřál, jen říkám…“

„Přesně to co Radek.“ Kamil vykulil oči. Na pár sekund nemohl vyřknout jediné slovo. Jako Jirka. Ten se však rychleji vzpamatoval. „Když jsem přišel domů z nemocnice, hodně jsem spal. Moje babička je ulítlá na bylinkách…“

„Jo, to znám.“

„Vařila mi čaj na bolest. Když se mi zdálo, že se Jirka nade mnou sklání a říká mi, že už mě ta nána pitomá dá pokoj, myslel jsem si, že to je halucinace po těch bylinkách. Dneska jsem se dozvěděl, že Naďu odvezli s nějakou podivnou nemocí do nemocnice…“

Kamil nevěděl, co říct. Jirka očividně taky ne, ale po chvíli ze sebe přece jenom vysoukal: „Nevím, co se to děje. Od té doby, co Jirka umřel, se dějí podivné věci. Ty myslíš…“

„Nevím, co si mám myslet,“ rychle zasáhl Kamil, aby se Jirka nezačal moc vyptávat. Částečně to byla pravda. Radek se choval podivně. Jirka ale ocenil, že ho Kamil vyslechnul a nevysmíval se mu. „Dík, hodně to pro mě znamená.“

Kamil jen mávnul rukou. Jirka ale trval na svém. „Fakt je to pro mě důležitý. Nejhorší je, když se ti stane něco divného a ty o tom nemůžeš nikomu říct. Teď je mi líp.“ Ještě chvíli si povídali, potom se Jirka rozloučil a odešel. Kamil osaměl. Nervózně pochodoval tam a zpátky po chodbě a přemýšlel o tom, co mu Jirka prozradil.

V tom se chodba protáhla a zčernala. Kamil vykřikl a začal couvat. Neměl šanci, temný prostor se protáhl až k němu a pohltil ho.

Ze všech stran se šířily nejrůznější zvuky. Některé mu byly povědomé, další zněly nelidsky. Ačkoliv stál na místě, jasně cítil, jak ho prostor kolem něho míjí a on se dostává do jeho nitra. Když kolem něho všechno utichlo, zastavil se i prostor. Kamil stál na černé lesklé ploše připomínající mramor. Obklopovala ho temnota, a přesto proti všem fyzikálním zákonům zde nebyla úplná tma. Jasně viděl všechno, ačkoliv se zde rozprostírala vlastně nicota.

Z přítmí k němu kráčela postava. Patrně žena, ačkoliv její útlá postava a tvář s tvrdými rysy působily mužně. Výhružný pohled v jejích přimhouřených očích přiměl Kamila couvnout. Přidala do kroku, až se ocitla přímo u něho. Kamil zkameněl. Na okamžik zpanikařil, ale „před jeho očima“ se něco mihlo. Vlčí tesáky. Strach ustoupil. Žena zvedla dýku a napřáhla se. Kamil jí chytil za ruku. Jejich obličeje se dostaly do těsné blízkosti. Bože, pomyslel si Kamil, je sice krásná ale bezcitná jako robot. V jeho očích se opět objevil vlk. To jí vyděsilo. Na zlomek sekundy se přestala soustředit. Kamil toho využil a vší silou ji odstrčil. Spadla. Když se postavila, hodila dýkou proti Kamilovi. Ten uhnul a dýka zmizela v temnotě. Z temného prostoru vyšla jiná postava. Muž v mnišské kutně s kapucí do půl obličeje. Jedním mávnutím ruky zlikvidoval útočnici. Explodovala a všechny části zmizely v černi okolo.

Kamil zděšeně stál a pozoroval muže, který se nyní obrátil k němu. Vlčí síla ho ale neopustila. V mysli se mu vybavil vrčící vlk, který se nehodlá vzdát. Muž se mu zadíval do očí. Vlčí drápy. Tesáky. Vrčení. Kamil zrychleně dýchal, síla Svělokrevného se bouřila. Zdálo se, že muže něco udivilo. Dokonce maličko couvnul. Tón jeho hlasu potvrdil, že je překvapený. „Máš v sobě velkou sílu a odhodlání.“ Kamil mlčel. Muž také, vzápětí v ruce svíral meč. Kamil panicky učinil krok dozadu.

„Nechci tě zabít. Tedy spíše nemůžu. Původně jsem myslel, že tu potkám někoho jiného. Tak se alespoň o něčem přesvědčím,“ muž se napřáhl. Kamil vykřikl. Neznámá síla ho svírala, aby se nemohl pohnout o centimetr. Meč mířil k jeho hrudi…

Kamil zaječel.

Meč u Kamilovy hrudi narazil na něco neviditelného. Muž v kutně zkameněl.

Vedle Kamila stála Tiana. Držela u jeho těla meč, který zabránil Torenagovi, aby ho zranil.

„Sice tvého ochránce nevidím, ale cítím, jak velkou silou disponuje.“ Kamil pohlédl na Tianu, ta se maličko usmívala. Muž v kutně odtáhl meč od Kamilova těla. „Nemýlil jsem se, vaši ochránci sou silní, ale to jim není nic platné. Mimo magický prostor budete muset bojovat sami.“ Torenag se uchechtl. Kamil to zkusil také, ale moc mu to nešlo.

Když muž zmizel, Kamil se postavil proti Tianě a napůl se zeptal, napůl konstatoval. „To byl Torenag.“

„Ano, byl.“

„Ty ses s ním už někdy setkala?“

Tiana zaváhala, poté zvedla ladně ruku a dala si ji na hruď. „To si žádá vysvětlení, Kamile. My z Vyšších sfér máme k dispozici nejen síť a magický prostor, ale i paměť Země. Nejde o jednoduchý proces, ale mohu se na ni napojit a vyhledat z ní dávné věci. Torenaga jsme spatřili skrze paměť Země v Atlantské říši. Znám ho v jistém slova smyslu. Jeho ducha jsem ale dnes spatřila poprvé.“

Kamil sklonil hlavu. V mysli si opakoval, co zde prožil. „Co to mlel…“

„Mlel? On přece nic nemlel.“

„Promiň,“ pousmál se na mračící Tianu, „co to kecal… tedy říkal, že si myslel, že tady potká někoho jiného?“

„I pro mě je záhadou, koho očekával. Je zřejmé, že tento magický tunel vytvořil on. Proč a pro koho mi není jasné. Za normálních okolností ráda hledám odpověď, pokud ji neznám. V tomto případě, který souvisí s Torenagem, jsem ovšem neklidná.“

Kamil si pomyslel, že by asi nikdy nepoznal rozdíl mezi klidnou a neklidnou Tianou. Málem se pousmál, Tiana ale doplnila: „Torenag musí vědět o něčem, co prozatím uniká naší pozornosti.“

„Tak to mě děsí.“

„Mě také, Kamile.“

Pokračování – Společenství safírového srdce: Past, 18. část
Autor: Jitka Saniová

sdílet: 
holubice
Podpořte nás

Děkujeme

Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat.

Pro platby zdarma v ČR a Eurozóně:
2502009848/2010 s uvedením slova
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro platby v ČR:
107-7380440287/0100 s uvedením
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí:
IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287 
BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX
Název účtu: CESTY K SOBĚ
Praha 4, 149 00
Česká republika

111
111 Kč
222
333 Kč
333
555 Kč
444
777 Kč
999
999 Kč
libovolna
libovolná částka
Cesty k sobě
FB ico