Všichni tvoříme

Někteří z nás tvoří vlastní světy,
ve kterých se necítí dobře
a přáli by si žít ještě něco jiného.

Další tvoří,
ale jsou přesvědčeni o tom,
že jejich život tvoří okolnosti.
Nikoliv oni sami.

Jsou i tací,
kteří tvoří, hodně se snaží,
ale výsledek je vždy tak trochu s nádechem neúplnosti.
Pořád tam něco chybí.
Dostanou, co si přejí, ale je to jiné barvy, odstínu, velikosti,
vůně i měkkosti.
Je to prostě nějaké příliš tvrdé:)

A u veliké většiny je celá ta "tvorba"
doprovázena úsilím, snahou, lopotivou dřinou
a vlastně dobarvena nekonečným potem a prací.

Jak je teda možné,
že se objevují lidé,
jež tvoří lehce.
Tvoří, a vypadá to, že je to jen taková hra,
která v konečné fázi
přináší mnohem hlubší a hlavně šťastnější výsledek,
než všem výše uvedeným lidem?!

To vypadá dost nespravedlivě.

Tak pojď se mnou na samý začátek.

Ke zrodu lidské bytosti,
když je otevřená, usmátá, nádherná,
laskavá, milující, kouzelná, hravá, zvídavá i sladká.

Jsi tam?

Ano, je to člověk, jako dítě.
Nádherný zářící člověk,
který je napojený nejen na vesmír a jsoucno,
ale hlavně na svoji vlastní sílu.
Na světlo nekonečnosti.
Na Bytí.
Na Boha.
Spojen s vlastní duší.
S tím, co nás všechny přesahuje.

A tento člověk, tvoří.
Tvoří beze strachu.
Tvoří bez požadavku schválení.
Tvoří bez ohledu na tvorbu ostatních.

Nepotřebuje kličkovat.
Ani hledat potvrzení někde na druhé straně.
Tam venku.
Cítí se,
cítí ostatní,
a cítí se SKVĚLE.

A přesně odtud,
se manifestace a tvorba,
děje jednoduše sama, v souladu,
a navíc vždy podpořena celým jsoucnem,
takže výsledek zcela přesahuje lineární představu lidské mysli
a stává se jednoduše
FASCINUJÍCÍM.

A popíšu ti to ještě z druhé strany.
Pokud vyrostu a uvěřím,
vědomě či podvědomě,
že nemám dostatek síly,
že nevím, jak se tvoří tento svět
že někdo jiný má rozhodnout o mojí přítomnosti,
stejně jako budoucnosti.

O tom co budu mít na sobě.
O tom, jak budu mluvit.
O tom, co ráda jím.
O tom, co miluju a co nenávidím.
O tom, co je správné.
O tom, kdo je správný.
O tom, jak chodím.
O tom, o čem mám snít.
O tom, co mi voní.
O tom, kdo mi voní.

Pak se vzdávám svojí vlastní síly.

A v takovou chvíli,
ať už vizualizuju, medituju,
afirmuju, cvičím,
koncentruju,
manifestuju,
praktikuju...
Pořád tvořím něco, co si NEPŘEJU.

Tvořím, po čem netoužím.
Tvořím bolest.
Tvořím polovičně
a někde uvnitř
jsem si toho vědoma,
hodně to tlačí
a já neustále prožívám nespokojenost a žal.

Snažím se najít tu správnou techniku.
Přijít na to tajemství,
proč mi to pořád nejde.
Přečetla jsem všechny knihy.
Následuju ty "správné" rady.
A NIC.

Frustrace a vnitřní konflikt.
Bolest a boj.
Sama se sebou.

Takže?
Takže odpověď leží v mém nitru
(jako vždy:)

Jak se cítíš?
Plna radosti.
Plna naděje.
Plna vášně pro život.
Plna štěstí a inspirace.
Plna lásky a touhy po spojení.
Plna soucitu a porozumění.
Plna nápadů a vizí.

Cítím se plná.
Plná života.
JÁ JSEM ŽIVOT.

A všechny tyto pocity,
mluví o jediném.
O skutečnosti,
že jsi plná vlastní síly,
tedy vlastní ENERGIE,
která neodtéká,
ale září skrze Tebe
do celého vesmíru
a odráží se v dálce světelných let,
aby se k Tobě vrátila ve formě,
jakou si sama vědomě,
či podvědomě přeješ.

Ve formě ČISTÉHO SVĚTLA,
které se na této planetě zhmotňuje
v podobě lidí,
přátel i lásek,
zvířat i peněz,
příležitostí i setkání.

Vše máme v sobě.
Jak nahoře,
tak i dole.

Srdečně Ti děkuji,
Silvia

Pokud se chceš znovu spojit se svou vlastní silou a energií, která je s tebou odpradávna.
Pokud chceš přestat svůj život jen přijímat tak, jak přichází, a začít ho vědomě tvořit podle toho, co si skutečně přeješ.
Tvůj život nemusí zůstat takový, jaký je.
Napiš mi.
Začni prvním krokem.

[email protected]

Autor: Silvia Skalová

Sdíleno s laskavým svolením autora
Autor a zdroj náhledového obrázku: Jitka Saniová, vytvořeno pomocí AI