„Pokud nebudeme nasyceni láskou, technologie přinesou zhoubu,“ říká Tomáš Borl 

Z Tomáše Borla přímo tryská energie. V jeho přítomnosti lidé snadněji dosahují štěstí a vyšších stavu vědomí. Tomáš praktikuje CESTU SRDCE. Protože sám tvrdím, že není nic důležitějšího než láska, dnešní rozhovor pro Celostní medicínu pokládám za jeden z těch nejzásadnějších. S Tomem se bavíme o meditaci, nelpění, frekvenci srdce nebo také o božském načasování a budoucnosti. Tomáš říká: „Vše začíná u nás. Chtít být láskyplná bytost.“  

Tomáši, někde jste říkal, že moc nepřemýšlíte. Jak to děláte? 

To je moc krásná otázka. Já jsem se opravdu velice dlouhou dobu věnoval meditacím, a to intenzivně – dva roky, mezi patnácti až šestnácti hodinami. Každý člověk to má s meditací trochu jinak. Jde do své přirozenosti a vybalancovává hladiny. Naše tělo je úžasný nástroj, který má spoustu hormonů a pozitivních látek, takže nemusíme brát žádné drogy. Tělo dostáváme proto, abychom se s ním dobře sladili a dobře na něm hráli. Když jsou lidé jenom racionální a jedou jenom skrz šedou mozkovou kůru – šrotují, šrotují a šrotují – tak to má negativní vliv i na tělo. Být ve vyšším stavu vědomí, znamená vycentrovat sám sebe. Poznat sám sebe do nejzazších koutů a nejmenších detailů. 

Pokud jsem se nepřeslechl, tak jste právě uvedl, že jste meditoval 15-16 hodin denně. Řada lidí se vymlouvá, že nemá na meditaci ani deset minut denně. Můžete uvést pro představu a inspiraci, jak Vaše meditace probíhaly? 

Řeknu jednu obrovsky důležitou věc. Ať jde o business, o sport, hubnutí, o cokoliv, tak za mě je rozhodující, že něco chci v životě změnit. Když někdo řekne, že nemá čas na svůj život, tak víceméně v ten moment ignoruje sám sebe. Je to o tom, jaké máme v životě priority. Já jsem vnitřně cítil a odmala věděl, co je moje cesta. Našetřil jsem si nějaké korunky, abych se mohl na nějaký čas vymanit z matrixu a věnovat se jenom meditacím.  

Nikdy mi nešlo o to, něco hodně číst a říkat si „teď budu meditovat podle této knihy“. To jsem vypustil, protože to není pro mě. Místo toho jsem šel dovnitř sebe a vydal pokyn vnitřnímu duchu, duši, nechť najdeme můj individuální vnitřní spínač. A pak jsem se jenom posadil do klidové meditace, která nebyla ani podkreslená hudbou. Bylo jenom ticho. Tudy vedla má cesta: jít za tělo, jít i za pocity, jít i za emoce a za myšlenky. To znamená, nezůstávat v meditaci jenom sedět v těle a pocitu, že něco cítím, ale spíše se dostat do neutrality. A u každého je to jinak. Spousta lidí je zahlcená a musíme skrz hradby hluku najít přirozenou část daného člověka. To je moc důležité. Spínač je u každého, jenom je potřeba, abychom ho objevili.  

Zrovna tento týden mi jedna žena, která je od rána do večera v práci a má dvě děti, řekla to, o čem jste mluvil – že nemá čas na svůj život. 

Mám na sezeních hodně i maminky, které kolikrát nemají ani tatínka, který je opustil. A přesto – a to mě fascinuje – platí, že kam člověk směřuji energii, tak to vzkvétá. Jestliže si řeknu, že nemám čas na život, tak si podprahově vlastně dávám program, že můj mozek, ten skvělý počítač, je už na to tak nastavený. A pak už se člověk ani nesnaží. Neustále vysílá energii: „Není čas.“ 

Já tomu Tomáši rozumím, ale když jsou lidé reálně 8-12 hodin v práci a jsou to ještě k tomu třeba ty samoživitelky, které se musí o děti postarat a nemohou z finančních důvodů ze zaměstnání odejít, tak reálně čas na svoje věci nemají. 

Jde o to, že nemusíte vždy navštěvovat terapeuta nebo kurzy, ale můžete začít ve svém okruhu třeba nějakými desetiminutovkami. Když mi to pomůže a pomáhá, tak si na to ten čas udělám. Když mi to dělá dobře a jsem dvanáct hodin v nějaké funkci nebo roli, kde vyčerpávám svou energii, tak i tam si mohu najít nějaký prostor a čas, kdy svoji energii naopak zase dobiji. Například krátkodobým ztišením. A když to budu praktikovat častěji, tak zjistím, že se dostávám hlouběji a hlouběji. Ve výsledku mě to tam samo navede a já si řeknu: „Vždyť mi je takto dobře. Vždyť bych se tomu mohl věnovat častěji.“ Život je o tom, ho prožít. I když mám náročnou cestu, přesto to mohu vybalancovat a upravit tak, aby mi v něm bylo dobře. Pokud se jakákoliv žena nebo muž chtějí rozvíjet, čas si na to najdou.  

Teď se pojďme trochu „vznést“. Jak být šťastný? 

Nemůžeme dát jeden vzorec, protože opět je to o individualitě a každý přichází s určitým nastavením. Ale kdybych to zjednodušil – štěstí můžeme rozdělit ještě na hmotné, duchovní, duševní. A když člověk dosáhne za tělo, za tělesnost a více otevře vědomí a není spoutaný tělesností, tak už to přináší štěstí. Je tam láska, kterou my známe jenom na bázi partnera nebo dětí atd., ale zde jde o lásku a štěstí ve smyslu spojení s hlubokým Zdrojem. Pak jste světelný paprsek. Pokud člověk nedosáhne tohoto spojení, tak ani úplně takhle šťastný být nedokáže. Toto štěstí spočívá i v tom, že se mi v životě nemusí vyhýbat těžké věci (zkoušky), ale „to něco, co je nad tím“ vás tím provede. Neboli, vy už máte nad životem nadhled. A zajímavé je, že tím, jak se chováte, můžete také velmi dobře predikovat svou budoucnost, protože ji tvoříte. Pořád je to o tom, poznat sám sebe. Protože tam to začíná. A nebát se dělat revoluční kroky v životě. Protože spousta lidí se po výměně, například když změnili práci nebo odcestovali, zbavila původního bloku, který je vedl do neštěstí, strachu atd. Naopak na svou cestu můžeme „naskočit“, když budeme sami sebou. Když se budeme osvěžovat každý den něčím dobrým. To jsou ty malé krůčky, o nichž vždy říkám, že vedou k těm velkým. Na každém kroku záleží. Když budou lidé číst tento rozhovor, tak ať se nebojí. Protože jeden krok může způsobit revoluci v celém životě.  

Krásně řečeno. Z předchozích rozhovorů s Vámi vnímám, že Vaše hlavní téma, je LÁSKA. Jak to udělat, abychom více milovali? 

Je to mravenčí práce. Člověk musí být schopen něco v určité fázi i ukřižovat, osvobodit se od všech nánosů a stát se zářnou bytostí. Důležité je zajímat se o sebe, protože ode mě to začíná. Například jestli mám na své „zahradě“ hodně negativních myšlenek. Pokud ano, tak je podle mě důležité si to přiznat. Přiznat si, že jsem třeba krutý nebo zlý člověk. Ale to už je hodně silný šálek kávy, protože spousta lidí na to nemá „koule“ a nepřipustí si to. Začíná to od nás, vůbec chtít být láskyplná bytost. Jako lidstvo teď procházíme obrovskou revolucí. Je potřeba si říct, že jsme nastavení k tomu, abychom tohoto ideálu dosáhli. Jakoby to semínko, tu lásku, měl uvnitř zadaný každý. Lásku má v sobě každý člověk. I kdyby byl samotným peklem, tak ji pořád v sobě má. I ten největší kriminálník a mafián, který ubližuje lidem – a přestože je enormně zlý –, tak má třeba doma dvě děti a manželku, a k těm se chová naprosto láskyplně. Proto soudit někoho nemá nikdy význam, protože neznáme celý příběh – proč se člověk chová tak, jak se chová.  

V této době jsou zajímavé technologie; to, jak jedeme pořád někam zběsile dopředu. Ale pokud nebudeme nasyceni a naplněni láskou, tak celá technokracie a ten obrovský vzestup virtuálnosti a umělé inteligence bude pro nás velmi zhoubný. Nikdy člověka – a to říkám na 100 % – nenaplní to, že je nejbohatší člověk nebo že ovládá všechny věci. Jedině láska dokáže vyplnit člověka a tvoří z něj vyspělou bytost. 

Děkuji. Vezmu to ještě jednou z podobného úhlu: Jednou jste řekl, že jste téměř pořád ve frekvenci srdce. Můžete to popsat a ukázat našim čtenářům cestu do této frekvence srdce? 

Mě to od začátku k cestě srdce vedlo. Od dětství mi říkali „Sluníčko“. Cesta srdce, to je nejvyšší zdroj energie. Já vždy říkám, že už ani nemyslím. Je to jako byste byli v proudu. Vyzařujete do prostoru ty nejkrásnější frekvence. Mnohdy si připadám, že levituji pár centimetrů, decimetrů nad zemí. Protože je to lehkostJsem opravdu šťastný a naplněný člověk. A jde toho dosáhnout. Návod je zabývat se vyššími pocity a frekvencemi. To znamená vyladit se. Stejně tak můžete hrát na kytaru falešně, nebo jste dobrý kytarista a tleská vám celý svět. Je to o tom; vědět, jak myslím; vědět, jak se chovám – tzn. být přítomný na své cestě. Dostat se zcela do frekvence srdce, znamená postupně se vybrušovat v diamant. 

Tome, navážu teď na to, jak říkáte, že je třeba nehledat tolik v knížkách, ale sám v sobě. Jak v sobě slyšet boží hlas, hlas srdce? 

Možná nebudu mluvit úplně o hlase, ale víte, jaké to je, když je hladina tichá, krásná – bezvětří, není tam žádný hluk. Je jen ticho. Základ za mě je, že se zklidním. Pak zákonitě přicházejí vyšší vhledy a spojení s Božím. Ale vždy záleží, kde se člověk nachází, kolik si toho s sebou nese, protože někdy jsou tam obrovské tlaky rodových programů. Ale pokud se budeme bavit o základním návodu, je to opravdu o tom, pokusit se stát se klidem. Být tichem. Protože jakmile je hladina tichá a nekonečná, a hodíme tam kamínek, tak najednou se krásně dělají vlny. To „Boží“ promluví. Najednou se nadechneme esence lásky. Vždy říkám, že jeden takový pravý zážitek, mikro-prožitek něčeho vyššího, obsahuje tuny síly a světla. Srdce je telefonát k vyššímu.  

Mozek je počítač, který je stvořený, abychom skrze něj vnímali hmotnou realitu. Srdce je duchovní nástroj. Potřebujeme oba dva. A zaplavovat se láskou a štěstím. Ještě se vrátím k těm megatunám světla. V těchto mikročástečkách duchovního světla jsou soubory a informace… Proto jsem říkal, že jediný takový moment může změnit člověka na celý život. Jeden mikrodotek světla je vlastně megadotek.

Už jste na to možná, Tomáši, odpověděl, ale co je pro Vás nejdůležitější? Dáváte si například do každého dne nějaký záměr? 

Já už moc neplánuji. V rámci tohoto světa samozřejmě musíte určité věci a schůzky plánovat, ale nechávám vše plynout. Kolikrát lidi volají na sezení a já jim říkám: „Ještě není ten čas.“ A oni mi pak potvrdí, že to bylo dobře, že skutečně díky tomu pak ke mně přijeli v pravý čas. Čas skutečně zraje. Nemusíme vše řídit hlavou. Existuje určitý druh božského načasování. My někdy zbytečně do věcí kecáme. Když necháme promlouvat boží načasování, tak se zesynchronizují všechny cesty, a posléze způsobí megatok.  

Někdy máme pocit, že musíme všechno řídit a za všechno tahat atd. Ale jde o to nechat prostor vyšší vůli a vyššímu konání. Tělo má sloužit duchu, duši – vyšším parametrům. A ve většině případů je to naopak. Duše a duch slouží tělu. Tělo je skvělý nástroj, ale má i spoustu nešvarů. Takže čím ho vyplníme, tak se pak nějak tvaruje a nějak se chová. Proto nemusíme čekat na boží království, ono už je tady. Tělo je nastavené na vyšší kmitočet. A záleží na každém, jak svým pochopením, případně svými nezdary k tomu dokráčí. Duše se svobodně vyvíjí a někomu stačí udělat chybu nebo zkušenost jednou a jde dál. A to je i ta láska. Už nemáte potřebu dělat něco na nějakou sílu, tlak. Řídíte se tím vyšším. 

Dále mám otázku, když máte někoho rád a on odejde, například umře nebo se rozpadne vztah, tak jak na tom člověku, co odešel, nelpět?  

Když jste naplněný a šťastný, tak milujete bytosti, lidi, příbuzné, partnery svobodnějším způsobem. Nemáte vytvořenou jakoukoliv emoční nebo fyzickou závislost. Naopak často jsou partneři na sobě závislí a něco jim chybí. Protože nové partnerství nebo manželství je o tom, že každá bytost do své mozaiky obsáhne naprosto všechno. On nebo ona nemá jakoukoliv potřebu na tom druhém. Je jim enormně dobře. Protože proč vlastně obvykle hledám partnera? Nechť se každý zeptá sám sebe, jestli mu ten druhý schází. Dodává vám například něco, co nemáte. Za mě svoboda spočívá v tom, že obsáhnu všechno. A pak jsou v partnerství dvě bytosti, které nepotřebují být na sobě závislé. Mohou se navzájem posouvat a proplétají se jejich cesty, ale není tam právě to lpění.  

A co se týká smrti, tak máme dva kardinální body: zrození, kdy nabíráme hmotu. A ve smrti hmotu zase pouštíme. Určitá smrt se ale děje i při zrození. Když duše nabírá tělo, tak i tam je také nějaký přechod. Smrt vnímáme jako „smrt“, protože jsme hodně přivykli ke hmotě a myslíme si, že se něco fatálního děje. Neděje. Jenom hmota padla a duše jde dál. Sám jsem měl řadu setkání s mými zesnulými rodinnými příslušníky. Vždy rodinu vedu k tomu, že se domluvíme a většinou se po smrti spojíme. Takže já už to mám jinak nastavené. Je to o tom, nakolik přilnu ke hmotě během krátkodobé cesty, anebo jestli věnuji čas vývoji. Když máme pocit, že umíráme, je to jen plné ztotožnění s programy této reality a s pozemskou cestou.  

Na závěr se zeptám, jak vidíte naši budoucnost (planety Země, lidstva, České republiky)? 

Vnímám budoucnost hodně pozitivně. Protože když si vezmu dvacet, třicet let nazpátek, tak tady se udělal obrovský kus práce – ve smyslu, že my už to tolik nevidíme, protože je to přehlušeno dalšími věcmi – a třeba zprávami v médiích – ale je třeba jít do nuancí. Vzestup je jasně vidět. Zase se vrátím k tomu, že každý člověk touží po lásce. Stejně nás to přirozeně povede do lásky, protože láska je nejvyšší cesta.  

Autor: Jiří Hamerský 
Zdroj: https://www.celostnimedicina.cz/pokud-nebudeme-nasyceni-laskou-technologie-prinesou-zhoubu-rika-tomas-borl/
Sdíleno s laskavým svolením autora