Veronika Wildová, Kapitola 23: Šaty Nejvyššího potenciálu (z Ellori, příběh Duše)

Předchozí kapitola zde: Kapitola 22 - Setkání (z Ellori, příběh Duše)

“No vida, kdo se vrátil pro další nádherný oděv!” zvolal Umeii. 

Ellori se tvářila jako na pohřbu. 

“Právě jsem si asi domluvila pouto s někým, kdo mě opustí, a naučí mě… naučí mě…” Ellori začala plakat. Umeii ji objal. 

“Asi jsi potkala svého budoucího tátu, viď?” 

“Já nevím, jestli tolik bolesti zvládnu,” přiznala Ellori. “Zapomněla jsem, že lidské srdce je nádherné a křehké. Bojím se, že svého člověka nebudu umět obejmout, že zapomenu, že se v tom ztratím…” 

“Ale no taaaak,” Umeii ji stále objímal. “Zaprvé, pozemský život je dlouhý jak jedno mrknutí oka. Než se naděješ, jsi zpátky. A za druhý, máš na sobě Kabátek pro domlouvání tragédií.” 

Ellori rychle poodstoupila a kabátek si rozepnula - bolest okamžitě povolila. 

“Ale to není fér! Jak mám dojít na Gaie k procítění sebelásky, když ucítím takovou nálož bolesti, a nebudu to ze sebe moct legálně sundat?” 

“Věř mi, že to zvládneš. Už jsi to dělala stotisíckrát. Nakonec si najdeš svůj styl. Dokud budeš milovat tragédie a dramata, obávám se, že tě takové zážitky neminou.” 

Ellori se rozhlédla po stanu s bílými paravany. “Tak jo, jsem připravena na další setkání.” 

“I tyto šaty ti budou odtajněny, až když poznáš povahu setkání.” 

“No jo.” Ellori už byla podezřívavá. Tahle příprava na další inkarnaci na Gaie se jí přestávala pozdávat. 

Vyšla z Umeiiho stanu a vydala se po areálu Setkání na výzvědy. 

Brzo ji zaujala velká skupina duší, které seděly na kopci, a zkoumaly kamení. Jiné seděly v meditační pozici a odříkávaly mantry. Další tančily, zpívaly, nebo máchaly rukama ve vzduchu. Ellori rozpoznala, že jim z dlaní prýští světelné kódy. Začala se smát. Tahle skupinka jí připadala daleko zábavnější, než ta pro domlouvání tragédií. 

“Copak to děláte?” vyzvídala. 

“Snažíme se přijít na to, jak rozsvítit kameny.” 

“A k čemu vám to bude dobré?” 

“No, vypadá to, že jsme zapomněli, jak se to dělá. Ale na Gaie se to prý bude zase hodit.” 

“Kameny se nedají rozsvítit tím, že na ně zíráte,” řekla Ellori, a divila se, odkud to ví. 

“A jak bys je asi tak jinak chtěla rozsvítit?” 

“Oslovíš je, a zeptáš se jich, zda by ti ukázaly, jak jsou mezi sebou navzájem propojené.” 

“Ale kameny přece nemůžeš oslovit!” Ohradila se nejbližší duše. Ellori začínala mít dojem, že ji zná. 

“Ale to víš že můžeš. Můžeš oslovit cokoli. Stromy, budovy, vodu… normálně vezmeš šutr, přiložíš si ho na srdce nebo na břicho, a nacítíš ho. A pak ho poprosíš, aby ti ukázal, jak je propojený s ostatními.” 

Duše se na ni chvíli podezřívavě dívala. Potom to zkusila. Ellori viděla, jak její nacítění a oslovení způsobilo, že se v jejím jádru rozsvítilo světlo - a totéž se rozsvítilo v kameni. 

“Ukaž mi, jak jsi propojený s ostatními,” požádala ho duše. 

“No sláva,” řekl kámen, a v tu chvíli se rozzářil jako hvězda. Z jeho centra vycházely miliony drobných paprsků, které vedly ke všem ostatním minerálům - včetně minerálů ve vodě, v půdě, napříč vesmírem. Všechny přítomné bytosti užasly. 

“To je Ellori!” zvolala jedna. “Ta, která zpívala pro velryby!” 

“Ellori, že nám ukážeš, jak se zpívá pro velryby!” 

Ellori se zasmála a vzpomněla si na své zpívání na břehu moře, tehdy, na planetě Lio. Duše kolem ní s ní sdílely příběh na planetě Lio, a Ellori si uvědomila, že všechny v pořádku přežily útok lodě kapitána Muaru. To vědomí ji naplnilo radostí. 

“Já vám přece nemůžu ukazovat, jak se zpívá o Světle. To je něco, co dokážete všichni.” 

“Ale už dlouhá tisíciletí jsme to nezkoušeli na Gaie. To bude něco úplně nového.” 

“Joo, Ellori, slib nám, že když se narodíme na Gaie ve stejném čase jako ty, pomůžeš nám vzpomenout si, jak se zpívá pro velryby!” 

“A jak se rozsvěcí kamení!” 

“A vzpomenout si na planetu Lio!”

“A na ty smrdutý válečný lodě!” 

“A na portály v Atlantis!” 

Ellori byla rázem zahlcená přáními stovek duší. Na chvilku se zastavila a nacítila se na své nitro. Zvládla by takový úkol? Co kdyby její pobyt na Gaie nebyla jen tragédie? Co kdyby mohla přispět i něčím, co by ostatním duším pobyt zpříjemnilo? Co kdyby si všechny tyto duše rozpomněly na Božství, na kousek nebe v jejich srdci, a mohly směle zářit svými dary pro ostatní? Nebyla by Gaia hned radostnější místo k životu? 

Všimla si, že jak přemýšlí o tom, čím by mohla na Gaie přispět, duše v jejím okolí začínají vnímat své dary. Začínají si rozpomínat na inkarnace, kdy byly mistry, kouzelníky, mořskými pannami… kdy uměly komunikovat nejen s minerály, ale s celým světelným tělem planety. Ellori cítila, že ví, jak v nich rozsvítit to rozpomenutí. Připadalo jí to snadné, až hrůza. 

“Víte, že rozpomenout se na svůj galaktický původ a potenciál obnáší občas i prožitek tragédií,” řekla nakonec. 

“Tragédie jsou nejvíc nejlepší!” 

“Chceme strašnou spoustu tragédií, jestli to znamená, že pak dokážeme rozsvítit kamení!” 

“Ne všechny tragédie bývají romantické a strhující. Některé obnáší opravdu zlé rodiče. Vztahy plné ubližování. Nutnost naučit se odpouštět pod tíhou vlastního utrpení.” 

“Chceme všechny tragédie!” volaly duše a vesele tančily. 

Ellori si povzdechla. Tak takhle vzniká utrpení na Gaie. Na základě voleb hromady duší, které si srdečně užívají tragédie, a jsou uchvácené jejich probouzejícím potenciálem. 

Podívala se na své šaty, a zjistila, že má na sobě Šaty Nejvyššího potenciálu. 

Pokračování: Kapitola 24 - Setkání s Božstvím

Autor: Veronika Wildová
Web: www.veronikawildova.com

Sdíleno s laskavým svolením autora