Sv. Martin - 11. 11.

11. 11. 2026

zdroj obrázku: AI (ChatGPT)

Děti na Sv. Martina hledají někoho, kdo má dost odvahy pomoci, podobně jako hrdinové z Krakova.

- v duchovní geometrii reprezentují čtyři jedničky čtyři nosné sloupy našeho vnitřního chrámu.
Období kolem Sv. Martina je časem, kdy vesmír nic nepopohání dopředu, ani nic nevrací zpátky, jako by neproudil žádný vnější proud, jenom tiché a klidné duchovní bezvětří.

Mnoho lidí se v téhle době cítí paradoxně „prázdně“, zvláštně odpojeně nebo neobvykle unaveně, protože vnější svět umlká, sice jenom na chvíli, ale hlavně proto, aby se ukázalo, co zbylo uvnitř člověka, když zhasnou všechny ty vnější stimulace.

Legendu o Svatém Martinovi (11. 11.), který rozetnul mečem svůj plášť a zachránil žebráka v lese před zimou, určitě všichni znáte, a já tady dneska rozjímám nad dávnými časy, kdy jsme s dětmi vyráběli lucerničky a chodili večerními ulicemi, abychom našli Martina, který nechtěl být oslavován, nechtěl se stát biskupem, ani nechtěl ze sebe dělat velkého hrdinu, a tak se před lidmi schoval. Akorát nebylo moc kam, tak se ukryl mezi husy.
Jenomže - když husy spustily to svoje kejhání, musel vstát, vyjít ven a zářit (takový obraz přijetí vlastní odpovědnosti).

Malá lucernička v rukách dítěte je tradice, kdy si ji děti samy vyrábějí, aby nesly své vlastní, často zranitelné světélko v temné listopadové noci (životě), aby poznaly, že světlo duše se nedá ani koupit ani od někoho jiného získat, nedá se žádným zákonem ani přikázat ani zakázat. Musí si ho člověk v sobě sám vykřesat a udržet, a ono ho pak povede i ochrání.

Hledaly někoho, kdo má dost odvahy pomoci, podobně jako hrdinové z Krakova.

A v tom mi vyvstal obraz, kdy současný svět, politická scéna (uff, ten divadelní slovník) – všechny ty tribuny, tiskovky, billboardy a silná prohlášení, poslanecké platy za štěbetání u naleštěného pultíku, to není nic jiného než předimenzovaný husinec plný kejhání o hodnotách, o podivné pravdě a bezpečí, o národu…, jenom hluk, který má vyvolat strach a přimět dav, aby kejhal s nimi.

Tam se dá skrývat dlouho, ale tam děti hledat nebudou, protože z takových slov nejde žádné světlo.
(Jenomže nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně, jak říkával můj dědeček).

Sv. Martin nevstoupil do dějin tím, že by vedl plamenné řeči, ale tím, že vzal meč a učinil okamžitý, nekompromisní čin lidskosti.

Podobně jako muži v Krakově udělali před pár dny přesně to samé: - vteřinovým rozhodnutím vzali svou vlastní přítomnost
- a postavili ji jako štít mezi zbraň útočníka a nevinné lidi.

To je ten nejvyšší možný akt lidské vůle a světla v duši.

Šlo o jednu vteřinu, kdy řekli temnotě a agresi absolutní:
„AŽ SEM - A DOST. Dál tohle zlo nepůjde.“

Svatý Martin rozřízl svůj plášť napůl, aby přikryl promrzlého žebráka - muži v Krakově rozřízli svůj vlastní život a vrhli se do rány, aby „přikryli“ ty, kteří by jinak zemřeli.

Nepostavil se tam žádný politik s připraveným projevem a mikrofonem.
Stáli tam obyčejní mladí muži, bez tribun, bez pultů, bez kamer, bez předvolebních slibů.
Když přišla tma a skutečné nebezpečí, nebylo čas kejhat ani citovat paragrafy.
Vzali svoji vlastní kůži, svůj jediný život a postavili ho do cesty zlu.

Neprohlásili nic – prostě to udělali.

Konec?
Snad ne, snad je to jenom začátek, ale doufám, že nové cesty, cesty vzájemnosti.