Nenávist

Před dvěma dny jsem byla konfrontována s jednou z nejsilnějších emocí - s brutální nenávistí v sobě. Byl to takový mazec, že se vůbec nedivím, že mi tuto energii psychika dovolila pustit do vědomí až teď, v době, kdy mám "za sebou" roky práce na transformaci nevědomých energií emočních bolestí v sílu vědomého poznání smyslu jejich existence. Přesto jsem v průběhu tohoto celistvého vhledu zřetelně cítila, že v prostoru dané energie jsem ještě nedosáhla úplného otevření. Vnímala jsem velmi dobře známý pocit "balíku" čehosi nesmírně odporného, něčeho, co mi nahání smrtelnou hrůzu, a proto se k "tomu" nemohu ani přiblížit. Bohatě mi stačí, že vnímám, cítím, uvědomuji si existenci "toho onoho" v sobě a že v dané chvíli prostě nemám sílu k přímé konfrontaci s "tím dalším".

Absolutně se nedivím, že mě psychika a vyšší vědomí nedovolilo jít do celkové konfrontace! Měla jsem totiž opravdu co dělat, abych vůbec ustála to, co jsem v dané chvíli cítila…

Brutální nenávist.

Nenávist k bezmoci, kterou pociťuji na všech úrovních emocí, a proto i vnější reality, kterou tato vnitřní síla utváří jako její potvrzení, "jež je vidět". Nic nezůstane skryto!

Lukáš 12:2 B21

Není totiž nic skrytého, co nebude zjeveno, ani nic tajného, co nebude poznáno.

Zase se zde dostávám ke své vášni pro objevování spirituální síly v realitě hmoty. Paradoxně jedině díky ní jsem schopná stravovat všechna šílenství vlastní mysli. Jsou mi omlacována o hlavu (pokud tedy budu teď mluvit hlavně o "těch nepříjemných") takovým způsobem, že je prostě nemohu přehlížet, ani kdybych chtěla. Ostatně, "kdybych tohle chtěla dělat", už tu dávno nejsem… I o tomto fungování života jsem se už mnohokrát přesvědčila. Naposledy právě při současné příležitosti…. Byla ve mně přímo obří touha "to celé skončit". Zatnout tipec vší bezmoci tím, že "dokážu", že ani zdaleka nejsem vůči životu bezmocná. Ještě stále mám "poslední možnost", jak mu ukázat, "kdo tady rozhoduje o životě a smrti". Všechna tato tvrzení prosím berte jako "řeč" mého ega, které je stále v zajetí generačních energií mysli a přístupu k Bytí. Kdybych si v sobě neuvědomovala i "druhou" stranu lidské existence, kdybych v sobě tak intenzivně necítila, že "všechno je ve Skutečnosti úplně jinak", skončila bych.

Naprosto chápu hnutí mysli svého dědy a otce, a vlastně i maminčina strýce, kteří tuto "fázi" poznávání života nezvládli. Neunesli neuvědomovanou brutální nenávist k bezmoci, jíž jsou vystaveni ve zkouškách Bytí. Když říkám "neunesli", nevyjadřuji se úplně správně. Podlé své vlastní nyní prožité zkušenosti, bych mohla asi spíš napsat, že "odmítli unést svou bezmoc", odmítli odevzdat se "tomu, co se děje", otevřít se hrůzu nahánějícím energiím vědomě a tím pochopit, co jim chtějí vlastně sdělit. Možná by zjistili mnoho zajímavých a život zachraňujících souvislostí, jejichž vstřebání by umožnilo realizovat v dané oblasti vnitřní klid a díky němu by se pak "samy od sebe" začaly měnit i vnější podmínky jejich životů.

Možná by bylo vhodné trochu opět přiblížit "mechanismus realizace" vnitřního klidu, i když se opět dostávám k napsání protimluvu. Nejhlubší vnitřní klid realizován být nemusí, protože už tu JE. Jiná věc však je fakt, že myšlenkové konstrukty strachu jej překryly natolik, že jsme na to úplně zapomněli. Existuje tedy jediný způsob, jak si "vzpomenout": vědomě se postavit svému strachu, nechat jeho energie působit a přitom v nich nezaujatě setrvávat. Tohle může začátečník nebo i pokročilý praktikující zvládnou jenom v klidové meditaci, protože aby "vydržel" takový nápor, potřebuje koncentrovat veškerou vnitřní sílu, musí zmobilizovat veškerou energii, neboť je potřeba, aby síla této vědomé energie byla větší než síla pociťovaného strachu.

Teď si uvědomuji, že v titulku je pojem "nenávist", ovšem já zatím mluvím hlavně o "strachu". Hned vysvětlím, co mě k tomu dovedlo.

V dnešní meditaci jsem cítila sílu postoupit do další úrovně hloubky své nenávisti. Předpokládám, že pokud ne přímo do již zmíněného "balíku hrůzy", tak alespoň do další jeho "vrstvy". V takových chvílích mi přichází různá poňouknutí. Napadlo mi, že bych si mohla vyhledat pojem "nenávist" na netu. Bylo to velmi přínosné. Našla jsem totiž psychologický článek pojednávající o různých "druzích" této emoce. (Pro zájemce dám odkaz pod tento text.)

Když jsem jej četla, hledala jsem "vysvětlení" původu úplně nejhlubšího spirituálního kořenu nenávisti. O tom se zde ale nepíše. Přesto mě k jakési "vlastní definici" dovedla jedna část textu zmíněného odborného článku:

"Jsme učeni nenávidět své nepřátele, ale tento postoj nám zabraňuje přiblížit se k druhým a zkoumat kořeny nebo příčiny nenávisti."*

Uvědomila jsem si, jak blízko je uvědomění si právě mnou hledaného spirituálního kořenu nenávisti. Sama pro sebe jsem si tedy napsala parafrázi na výše uvedenou větu.

Jsme učeni nenávidět bezmoc, ale tento přístup nám zabraňuje splynout s vůlí Celku.

Proto je třeba zkoumat strach spojený s nenávistí k bezmoci a neustále se mu vědomě stavět. Tím bude tento strach silou ohně vědomé pozornosti spalován a transformován v sílu Vědomí JÁ, které tím otevře přístup k pohlcení energií individualizovaného vědomí jedince (resp. jeho části – ega), neboli k tzv. mystické smrti ega, neboli, pokud zvolím ještě "vznešenější" terminologii, k trvalému osvícení.

No….. Opět tohle všechno je nutné brát jako "moje osobní pojetí"! Co já vím, kolik "pravdy" vedoucí k naplnění Skutečnosti v tom je. Je mi totiž jasné, že tohle jsou všechno stále jenom určité "myšlenkově pocitové vize". Jedině další vývoj ukáže, zda mne zavedou tam, kam se potřebuji dostat. Jestli se mi tedy podaří vyrovnat vnitřní systém ega natolik, abych byla připravená se jej úplně vzdát. Nic víc člověk udělat nemůže – protože zase naráží na onu nejhlubší a definitivně konečně silnou a nepřemožitelnou BEZMOC.

Naše osobní vůle nás táhne po "nějaké" cestě životem. Jedině díky ní máme možnost dojít až k poslední "bráně". Pokud jí ale člověk chce projít a "dostat se tak do království božího", jak to definuje Bible, musí se jí (opět naprosto paradoxně, a přesto logicky) vzdát. Musí se tedy vzdát i své touhy "dostat se tam". Pokud by totiž tento poslední krok bylo možné učinit silou osobní vůle, ztratil by se smysl existence Celku jako Prostoru, jehož "inteligence a síla" přesahuje úplně všechno, co si lidský rozum může představit, a jehož "materie" je základním tvořivým potenciálem pro vznik čehokoliv.

Je pak jasné, že ona nejhlubší nenávist v nás může mít kořen v zoufalství bezmoci "vrátit se domů", kdykoliv si to přejeme a bez ohledu na to, kolik energie dané snaze, upřímnosti, vzdání se všeho, co nám přijde na mysl, věnujeme. Dokud v nás zůstává poslední nerozpoznaná touha "dostat se tam za každou cenu", stává se právě ona poslední nepřekonatelnou překážkou. Tudíž – další paradox Bytí. Chce-li se "tam" člověk dostat, musí se této touhy v závěrečné fázi úplně vzdát a čekat, jestli mu Nejvyšší Vědomí umožní touto bránou projít.

Teprve když "v tom jedete", obzvlášť pokud jste ohnivé znamení jako já (jsem Beran a ti se sakra těžko smiřují s jakoukoli porážkou a prohrou, s čímkoliv, co nemohou realizovat "vlastní vůlí"), cítíte tu strašnou nenávist k vlastní "osobní síle ega" a zároveň nenávist k tomu, "jak je to zařízené". Protože skutečně tohle je výhradně o totální porážce všech osobních toužebných přání. A nejenom to! V dané chvíli cítíte to samé, co jsem popsala v článku o smrti: mysl si vůbec nedokáže představit, co bude pak?!? Jak lze žít ve společnosti lidí, kteří "jedou" v zajetých kolejích společenského vědomí a jeho hodnot, když vy už nic z toho – CO? Nebudete "mít"? Nebudete "uznávat"? Budete řízeni vůlí daleko vyšší inteligence, budete jí vydáni doslova na pospas – ale co když vás zavede někam, kde důsledky "toho, jací teď nově jste" budou velmi neblahé třeba i pro vaše nejbližší? Momentálně ze mne zřejmě mluví historická "zkušenost" žen, které díky své spiritualitě byly exkomunikovány ze společnosti, jejich rodiny se jich zřekly, a stejně jejich členové ještě dlouho nesly cejch pokrevní sounáležitosti "s tou upálenou čarodějnicí, co se přiznala, že obcuje s ďáblem". A zase těmito úvahami jenom potvrzuji svou neustálou tendenci "padat a hnít" v dualitě mysli… Naštěstí si ale tuto skutečnost už uvědomuji, a proto se na ni mohu vědomě zaměřit a pracovat s její ničivou energií.

Jako… může si každý říkat zlatě svatě, co to tu blouzním a plácám za nesmysly?!? Vždyť tato doba už je někde v propadlišti dějin! Tohle se tu neděje! Jistě… TOHLE se tu už naštěstí neděje. Ale energie odporu vůči SVOBODĚ DUCHA, z níž vyrůstá i nekonečná svoboda lidské bytosti (pochopitelně již na zcela jiném základě) se projevuje o to skrytěji a zákeřněji. Tak, že si mnoho lidí vlastně ani neuvědomuje, jak jsou voděni jako loutky, jak jsou nuceni v zájmu fyzického přežití "prodávat" své vlastní skutečné Já a jeho potenciál, který by byl přínosem ne jenom mocenským skupinám z nich tyjících, ale úplně celému vesmíru. Ale nemusíme se obracet až k "mocenským skupinám". Stačí, když se podíváme na své osobní, mezilidské vztahy. Je mezi námi zatím stále dost lidí, kteří si myslí, že "jsou lepší, moudřejší, vyspělejší, a proto klidně mohou manipulovat druhými". Podívejme se jenom na výchovné postupy v rodinách… Rodiče, ať jsou jakkoliv nevědomí, jsou vždy přesvědčeni, že pro své děti "dělají všechno pro jejich dobro". Je pak už jenom na dospělých "dětech", aby si původní manipulace začaly uvědomovat v důsledcích vlastních životů a začali se jim vědomě stavět.

Svým psaním chci jenom přiblížit dilemata a těžkosti někoho, kdo je silou vyšší vůle a silou vlastní vnitřní touhy v jednom tlačen tam, kam se chce za každou cenu dostat, a zároveň jeho ego, jeho strach, jej téměř stejnou silou od toho odrazuje. Strach ega je ochoten použít nejtěžší kalibr, o němž bezpečně ví, že bude nejefektivnější v případě právě daného jednotlivce. Protože "zná" jeho nejslabší místa. A právě tam pak útočí vší silou – vaší osobní silou. Pro všechny lidi společně je tím úplně nejtěžším kalibrem z bezmoci vznikající strach, který je zdrojem vzniku nenávisti, jež se vnitřně i navenek projevuje zásadně destrukčním způsobem. Člověk pak buďto začne zabíjet "druhé" nebo zabíjí sám sebe. Ono je to ale stejně ve výsledku jedno. Opět jde pouze o vývojové pochopení faktu, že pokud člověk zabije nebo ničí ve své agresivitě jinou lidskou bytost, snaží se tak "zabít" nebo "zničit" jenom to, čeho se sám nevědomě bojí v sobě. Ale ani ten, kdo tedy má určité "morální zábrany" konat zlo druhým, a proto jej (mnohdy skrytě i sám před vlastním uvědoměním) uskutečňuje na sobě, není "lepším"… Destrukce je pořád stejnou ničivou silou, ať je "provozována" na čemkoliv. Cílem celého procesu je totiž v konečné fázi poznávání si uvědomit, k čemu všechno toto "zlo" mělo jedince dovést: k poznání, že všechny energie mají právo existovat, ale musíme se naučit rozpoznávat, které jsou pro nás konstruktivní – a ty pak v sobě podporovat, a které jsou destruktivní – a ty pak jen nezaujatě pozorovat. Pozor! Kdo by je chtěl "ničit" a bojovat proti nim, zase by šel jenom hlavou proti zdi a stále by se motal v začarovaném kruhu vlastní nevědomé agresivity, a proto skrývané nebo uvědomované nenávisti. Pro jedince "na cestě" je to ovšem opět otázka velké energie udržet se v onom nezaujatém pozorování. Mnohdy to tedy není jednoduché, ale značně náročné.

Proto je tak důležité začít si uvědomovat, že vědomá i nevědomá osobní síla a spirituální síla vědomého JÁ pocházejí z jednoho pramene, i když si zdánlivě, ale zároveň v naší momentální realitě skutečně jdou po krku. Lze je tedy pomyslně opět dostat do jediného mohutného koryta klidu a souznění se vším, co JE. Pak přichází KLID a porozumění, souznění se vším, co přichází. Proto také teprve pak mizí strach. Aspoň si tedy představuju, že by to právě tak mohlo fungovat, protože tak to někde v hloubce sebe cítím.

Proto potřebuji žít tak dlouho, dokud si tuto "hypotézu" neověřím sama na sobě.

Autor: Jarmila Faltýnková
Zdroj: vedome-zit-a-umirat

Sdíleno s laskavým svolením autora