Prázdno

Pocit prázdna známe všichni. A kdo říká, že ne, tak si myslím, že pěkně kecá. Já ho v tomto životě zažila nesčetněkrát a vždy se opakoval stejný scénář – následovala po něm větší změna v mém životě. Nemuselo se z pohledu cizích očí jednat nutně o velkou změnu, ale byla obrovská minimálně uvnitř mě. A byla to vždy změna k lepšímu, ať už to tak vypadalo hned nebo se to vyjevilo později.

Po těch mnoha prázdnech už dnes vím, že, když cítím prázdno, neděje se žádné drama, vím, kde jsem, v jaké fázi jsem. Je mi zřejmé a ten známý prázdný pocit mi to dává jasně najevo, že se nacházím mezi starým a novým cyklem mého života. Tím, že se to dělo mnohokrát, můžu se opřít o tu minulou opakovanou zkušenost a to mi umožňuje mít jinou vnitřní reakci na daný děj a jiné její vnitřní prožívání a tedy i jednání.

Dříve jsem si pocit prázdna nikterak neužívala, vadilo mi to, naskakovala bezmoc. Nyní si dovolím tvrdit, že si to i tak trochu užívám. Ne proto, že by ten pocit prázdna byl úžasný pocit, ale proto, že si uvědomuji, že je můj, patří ke mně. A stejně jako cokoliv jiného v mém životě je to ničím nenahraditelná součást mé cesty, mého života.

Upřímně, vše, opravdu vše před tímto okamžikem, mě učinilo tím, kým jsem nyní. A to, co prožívám nyní, bude v pozadí toho, kým se stanu. Žasnu, v jakého člověka jsem se vyloupla.

Lidé, kteří mě v této fázi mé cesty teprve potkávají a já s nimi přicházím do interakce, si mohou myslet, že se nebojím říkat věci, jak je vnímám, cítím, myslím a to před kýmkoliv. Mohou si myslet, že se nebojím otevírat tabu, oponovat, diskutovat atd.

Ale já a možná lidé, co mě znají hodně dlouho, vědí, že to tak nebylo vždy, že jsem se bála mluvit svoji pravdu, že jsem se velmi nechávala pohltit jinými, že jsem velmi rychle sklouzla do péče a zapomínala na sebe atd.

Teď vím, že jsem stále velmi pečující, to nikam nezmizelo, ale rovněž více znám svoji hodnotu a vím, jak cenná jsem. A protože se to stalo více obsahem mého nastavení (mým automatismem), tak z pozice této vlastní hodnoty reaguji na jiné. A děje se to, aniž bych se o to jakkoliv snažila, aniž by mě to stálo nějaké úsilí.

Víte, že si myslím, že děj je hotový a vše se děje přesně tak, jak má. Ne pro naše modré či hnědé oči, ale pro náš vývoj, který jsme chtěli. Bez dotčení tohoto principu si současně uvědomuji, nyní je pro mě realitou, že neprojevit vděčnost tomu, ke komu vděčnost cítíme, nepojmenovat city k někomu, ke komu city máme, nevyslovit jiný názor, pokud ho máme jiný namísto přitakání, aby byl klid, nepojmenovat či neprojevit blízkost, pokud ji k někomu máme, je promarněním, ať už nám v tom brání blok z pýchy, odpovědnosti či čehokoliv jiného.

Nyní všechno z toho jmenovaného, pokud mi přijde do života, já vnímám jako ohromný dar a cítím neskutečný vděk, že jsem byla tak obohacená, jelikož vím, že to není samozřejmost. A proto já, když jsem vděčná, adresuji to do místa, ze kterého vychází můj pocit vděku. Pokud cítím úctu, cit, spojenectví, rovněž to sdělím. To vše jako poděkování a projev vděku, protože je to požehnání. A jen dodám, to, že k někomu cítíme blízkost, pocit domova, hluboký respekt a cit, ještě nemusí být partnerstvím v osobní rovině. Život není černobílý a všichni se nacházíme v mnoha podobách vztahů, ve kterých máme různé role.

A možná právě proto mnozí lidé nedokáží za toto poděkovat, projevit to, jelikož jim hned naskočí jediný pro ně možný scénář – nevyžádaný vztah.

Pojmenovat city, prožívání je přitom tak hluboce lidské a velmi zralé. Pojmenováním se nic neodkrývá, jelikož je to již od prvopočátku odkryté. Jenom se pojmenovává, dává struktura tomu, co stejně je. Je to stav přijetí stavu a konec odmítání toho stavu. Odmítáním se ještě nikdy nic nevyřešilo. Naopak pojmenováním toho se daný stav může konstruktivně vyřešit a celé to prožívání nabrat konstruktivní podobu.

Snad jsem tímto článkem i odpověděla na dotaz v emailu.

S láskou Peťa

Autor: www.jinypristup.cz
Zdroj: www.jinypristup.cz

Sdíleno s laskavým svolením autora
Autor a zdroj náhledového obrázku: Jitka Saniová, vytvořeno pomocí AI