To, jak přistupujeme k jiným, je zrcadlem toho, jak přistupujeme k sobě

Když jsme tvrdí a nároční na lidi kolem sebe, znamená to, že jsme tvrdí a nároční na sebe.

Když nemáme pochopení k selhání jiných, stejně tak přistupujeme ke svým vlastním selháním.

Když jiným nechceme dopřát radost, když nám vadí, že jsou jiní radostní, smějí se, my sami sobě odpíráme se smát, mít radost.

Když závidíme jiným, že se jim daří, my sami sebe trestáme, vyčítáme, že se nám nedaří.

Když máme vztek na neomalenost, vychytralost jiných. Ve skutečnosti se zlobíme na sebe, že to neumíme, že se tak neumíme chovat nebo upozorňujeme sami sebe na své vlastní chování, i když se může projevovat v jiné oblasti života a vypadat jinak.

Když nás rozčiluje chamtivost a lakota jiných, ve skutečnosti nás rozčiluje naše vlastní chamtivost (ať už hmotná či jen v myšlenkách) a na ještě hlubší rovině upozorňujeme sami sebe na náš omezující přístup k sobě, kdy sebe omezujeme, svazujeme.

Když závidíme jiným cokoliv v životě nebo máme tendenci se s nimi nahlas či v duchu srovnávat, neustále sledovat jak a co mají jiní nebo dokonce máme tendenci je kritizovat nebo pomlouvat, ti dotyční mají něco, co bychom chtěli taky. Ve skutečnosti tím upozorňujeme na svoji nespokojenost ve svém životě. My sami ve svém životě bychom chtěli něco změnit, avšak nevíme co, nebo ze strachu jsme změnu zatím neučinili. Dokonce v mnoha případech bychom chtěli mít to, co mají ti, které za to kritizujeme, avšak bojíme se té změny. A tak raději toho dotyčného a ten způsob jeho života zkritizujeme, a tím si pro sebe zdůvodníme, proč to nechtít a uvnitř sebe pocítíme úlevu. Ovšem jen krátkodobě, jelikož ta úleva nepochází z našeho středu, ale ze strachu. A to je důvod, proč potřebujeme po nějaké době dotyčného či jeho způsob života znovu zkritizovat či pomluvit.

A v podobném duchu bychom mohli pokračovat.

Jakékoliv nepříjemné emoce, které máme s dotyčným nebo se situací spojené, jsou výsledkem toho, že se zlobíme na sebe, že jsme to dopustili, dovolili, že jsme se opustili. Předně se po nás chce přijmout se i v této verzi – že jsme chamtiví, závistiví, majetničtí, atd. že jsme nedokázali ubránit naše hranice, převzít odpovědnost za své minulé volby = odpustit si.

Proto vždy, když je třeba odpustit někomu něco, je třeba předně na té hlubší rovině odpustit sám sobě, přijmout, že jsem neuchránil svůj vnitřní prostor, že jsem se nechal ovládnout emocemi, svým strachem.

A když nám přijdou do cesty lidé, kteří jsou vůči nám vychytralí, nepřející, závistiví, pomlouvační, je to pro nás test – nakolik se nás to nebude dotýkat = nakolik se neopustíme a zareagujeme z pozice vnitřního klidu a tedy se soucitem. Což neznamená, že to ten druhý v egu jako soucitnou reakci bude vnímat. Nejspíš to jako projevený soucit vnímat nebude, jelikož naše reakce neuspokojí jeho ego, nedá mu energii. Tím současně přijmeme chování dotyčného (což neznamená souhlasit s tím chováním) a tím přijmeme sebe, jednu svoji část, která se takto umí chovat, a která se nám doteď nehodila do našeho vnímání sebe, kterou jsme od sebe odháněli, jelikož nám doteď kazila obraz nás samých. Tím se začneme brát méně vážně, přestaneme mít sebe na piedestalu toho nejdokonalejšího chování (a spolu s tím i naše blízké, se kterými jsme se ztotožňovali), přestaneme mít o sobě představu jako toho, kdo dělá vše nejlíp a správně, a velice se nám tím uleví. A paradoxně tím začneme k sobě konečně přistupovat s pochopením a láskou a tím současně stejně tak začneme přistupovat k jiným. A ti lidé okolo nás se s námi budou cítit dobře, budou se cítit námi přijati, milováni. A to povede k vytváření harmonických vztahů vně a my se nebudeme cítit sami, budeme prožívat, že kolem sebe máme mnoho lidí, kteří jsou nám nápomocní, jsou k nám vlídní a chápaví.

Avšak toto vše začíná u nás, u našeho přístupu k sobě samým. A mostem ke změně přístupu vnímání sebe je právě ono sejmutí sebe ze středobodu všeho, opuštění vzorce, dle kterého jsme považovali své vnímání situací a lidí jako to, které je určující a jedině správné a hlavně uvědomování si, že to je jen náš pohled a že jiní lidé mají svůj vlastní pohled. Už ten prožitek toho, že naše vnímání situací a lidí nebudeme považovat za středobod a budeme si spolu s tím uvědomovat, že to je jen náš subjektivní úhel pohledu (tedy jeden z neomezeného množství pohledů), nás velmi osvobodí a zboří hranice mezi námi a ostatními. Přesněji, zboří to hranice mezi našimi částmi, které jsme přijali za své, a našimi částmi, které jsme odmítali, protože se nám nehodili a nechtěli jsme se jimi ušpinit, zdegradovat či jinak si sami před sebou či před jinými zhoršit reputaci.

Vlastně se stane to, že sebe přestaneme brát vážně, začneme se vnímat jako jeden z mnoha. V důsledku toho náš pohled na věc nebude o nic důležitější než pohled jiného, což způsobí, že se na prožívané situace budeme dívat z pozice pozorovatele. Jakoby ego ustoupí a naše tělo (my v pozemské verzi) budeme věci a situace kolem nás vnímat z pozice našeho vyššího já, což zcela změní naši budoucnost. A my začneme konečně plně žít v přítomném okamžiku, v tom čase, ve kterém jedině máme sílu. Tedy začneme skutečně žít.

S láskou Peťa

Autor: Petra Jelínková
Zdroj: www.jinypristup.cz/clanek/20190424-jak-pristupujeme-k-jinym-je-zrcadlem-toho-jak-pristupujeme-k-sobe

Sdíleno s laskavým svolením autora
Autor a zdroj náhledového obrázku: Jitka Saniová, vytvořeno pomocí AI