Společenství safírového srdce: Past, 29. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 30. část

Ze zápisů Společenství safírové srdce

Rytíř Perun – vládce z Nebeských výšin: strážce Okeren působil na Silvii jako „hodný ďábel“. Hodně jsme o tom s rytíři diskutovali. Ano, strážci nejsou stvořeni jako lidi – neprojevují silné emoce, necítí sympatie, nepřemýšlí o tom, jaké má kdo srdce. Jejich masky a černé pláště působí přísně a nekompromisně. Možná až ďábelsky, přesto nejsou zlí. Neubližují. Naopak chrání lidskost. Ano, svým způsobem jsou hodní. Co nás překvapilo nejvíce, byl pocit, který jsme z nich cítili po bitvě. Ti „hodní ďáblové“ byli hrdí na spojení, které vytvořili s Kamilem, Martinem, Silvií a Liou.

 

Kolem Pramene stáli čtyři strážci, Perun s poštolkou na ruce, Ringeril s jaguárem, Arella s vlkem a Morena. Naproti nim Kamil, Martin, Lia, Artur a Silvie.

Strážci postoupili o krok k Pramenu. „Spojili jsme se s těmi správnými.“

„Těší nás….

„…že jsme poznali čestné zástupce lidského světa.“

„Nyní je Pramen opět v naší péči a pod naší ochranou.“

„Je zdravý.“

„Netknutý krutostí Prázdných.“

„Bylo mi ctí, Kamile.“

„Děkuji, Martine.“

„Silvie, i tobě díky.“

„Lio, i já jsem poctěn.“

„Lidé a strážci…“

„… společnými silami zvítězili.“

Všichni byli tak trochu naměkko. Jen Artur se díval do země a potichu zašeptal. „Co se stalo s Kirsiánem?“

„Je pryč.“

„Nebyl posílený spojením s člověkem…“

„…a meč-Trýznitel…“

„…v rukou bezcitného Prázdného…“

„…se mu stal osudovým.“

Artur se nemohl ani na jednoho z nich podívat. S očima upřenýma na zem, zamumlal. „Mrzí mě to.“

„Nás taky.“

„Za to nejsme vděční.“

„To nás zlobí.“

„Teď jsme čtyři.“

„Bude muset být stvořen další strážce.“

„Naši Stvořitelé to už vědí.“

„Brzy se dočkáme.“

„To však není vaše starost.“

„Vy posilujte to dobré…“

„….aby Pramen sílil.“

„Budeme,“ zahuhlali všichni. Strážci se semkli okolo Pramene. Každý z nich přiložil meč ke středu, kde se jejich hroty navzájem dotkly. Z Pramene vyšlehly paprsky světla, které je přiměly zavřít oči.

Když je opět otevřeli, Pramen zmizel a strážci stáli v řadě s hrotem mečů opřenými o dlažbu. Lehoučce se poklonili rytířům. „Vaše světlo je tak mocné.“

„Těší nás…“

„… že je vedete.“

„Naše duše je naplněna jasem.“

„Víme o všem…“

„… co jste učinili.“

„Pro vítězství nás a zástupců lidí.“

„Máte náš dík…“

„… a také věrnost.“

„Přátelství.“

„Vděk.“

Rytíři se lehce uklonili a strážci zmizeli. „Páni, to bylo jako v nějakém filmu,“ vtipkoval Kamil. „Ta úklona…“

„Hlavně ty masky a hlasy,“ přerušil ho Martin. „Takové by jedině mohly vytvořit zvláštní efekty. Musím si je zapamatovat a udělat nějakou ilustraci s nimi. Škoda, že jsem si je nevyfotil.“ Morena obrátila oči v sloup a ostatní se zahihňali.

Náhle se však atmosféra změnila. Artur všem ohlásil: „Já končím.“

„Jak… já končím?“ vykulila na něho Silvie oči. Odsekl ji tak, že i rytíři povytáhli obočí. „Nechci už být součástí skupiny. Kvůli mně zemřel jeden ze strážců a Julie. Nejsem jako vy. Víc se bojím, nejsem tak stateč…“

„Arture, to ne…“

„Zmlkni!“ zaječel Artur na Liu. „Už vás nechci ani vidět!“ Artur sáhl do kapsy, odhodil na dlažbu safírové srdce a utíkal pryč.

„Nechte ho být, Danika ho vyvede do normálního světa a poví mu, kde se zítra uvidíme. Všechny hlavy se obrátili na Peruna. „My se zítra někde uvidíme?“ Perun přikývl. „Ještě o jedné věci nevíte.“

„Bože, máme se děsit?“ Ringeril se zasmál. „Ne, Martine, to nemusíte. Naopak. Těšte se.“

„Na co?“

„Jako vždycky jste netrpěliví a zvědaví,“ Perun se snažil vypadat přísně, ale moc mu to nešlo. Arella s vlkem ukázala na čtveřici. „Jak vidíte, všechno se dalo do pořádku díky naší vzájemné důvěře. Dostali jste se i z té nejhorší pasti.“

„Julie se tedy vzdala safírového srdce, aby…“ Silvii bylo do breku. Morena ji vzala okolo ramen a vysvětlila jí. „Od začátku jsme věděli, že dá přednost své touze. Jasnocitní se neumějí vypořádat s faktem, že je někdy potřeba myslet na celek.“

„Když jsme zjistili,“ pokračoval Perun, „co ji přiměla Klára udělat, nesnažili jsme to zvrátit. Vesna ji hlídala, aby se jí něco nestalo. My jsme věděli, že musíme zařídit, aby Arturovo safírové srdce zazářilo více a přilákalo Torenagovu pozornost. Klára nám vlastně pomohla. I když to bylo ze sobeckosti.“

Silvie si setřela slzičku, která jí tekla po tváři. „Stejně je mi tak líto, že Julie… „ Nemohla to ani doříct, a tak se raději zeptala: „A co Klára a Radek?“ Martin se přidal. „A Prázdní. To jako je teď povede Miloš?“

Ringeril se rozesmál. „Kdyby tu byl Veles, určitě by vrčel: otázky, otázky a zase otázky.“ Perun se rozesmál nejvíc. Poté Ringeril pokračoval: „Co se týče Prázdných, dostali velkou ránu. Jak teď zareagují, ukáže čas.. Radek a Klára nejsou mrtví. Co se s nimi stane, je opravdovou záhadou. I pro nás.“

„Protože nikdo z vás si v návalu všech událostí nevšiml…“

„Čeho?“ přerušil Kamil Arellu, která nepatrně zaváhala, a tak Morena dodala. „Těch třech stínů, které se plazily po dlažbě.“

„Stínů?“

Arella přešla Liino udivení a navázala na Morenu. „Jeden pronikl do Kláry. Druhý do Miloše.“

„A ten třetí,“ vzdechl Perun, „se vytratil. Nevíme, koho si vybere. Nepřekvapilo by nás, kdyby to byl Radek.“

„A co je to za stíny?“ zeptal se za všechny čtyři Martin.

„To ještě nevíme, dáme vám včas vědět,“ odpověděl Ringeril. Rytíři se opět postavili k sobě. Perunova poštolka roztáhla křídla. Ringerilův jaguár mocně zavrčel, Arellin vlk zavyl. Morena na ně ukázala. „Tak zítra ráno v Truhlářské ulici.“

„A jak se odtud dostaneme?“

Na Kamilovu otázku už ale rytíři neodpověděli. Prostor se pootočil a vzápětí se okolo nich objevili turisti. Jeden z nich strčil do Martina. „Ty vole, co se tady pleteš?“ Další narazil do Lii. „Ty jedna můro, co tady stojíš jako debil?“

„Vítejte v normálním světě,“ zašeptala Silvie a vydali se domů.

 

 

Z myšlenek Kamila

Všichni jsme se shodli, že ztráta Julie a odchod Artura na nás dolehl až doma. V zmatku všech událostí, v přítomnosti rytířů a strážců byla naše mysl zaměstnaná. Doma jsme si však uvědomili, že umřela naše kamarádka. Tohle stálo na papírcích od Arelly a Moreny. „Tou obětí se stane Julie“. Nejsem na to pyšný, ale holt musím přiznat: kdybych ztratil Martina, jen tak bych se z toho nedostal. Po celou dobu jsem rád, ale tak trochu si vyčítám, že se mi ulevilo… že jsem to nebyl já nebo Martin, anebo Silvie. Chápu Julii, proč to udělala. Kdykoliv jsem doma na ni pomyslel, cítil jsem se na dně. Silvie nám napsala, že nemůže přestat bulit. Fakt nás to všechny skosilo.

 

Následující ráno jsme se sešli v Truhlářské ulici. Přišel i Artur. Mumlal, že to má poručené od Daniky. Nikomu se nedíval do očí. Mlčel a stál o trošku dál od skupinky. Silvie, která dorazila jako předposlední, se zeptala. „Proč jsme tady?“

Kamil a Martin zavrtěli hlavou. Artur mlčel. „Ty něco víš?“ zeptala se ho.

„Ne. A dejte mi pokoj.“

„Už jsem tady,“ volala Lia. „Tak, co se děje?“

„Nic,“ informovala ji Silvie.

„A co přesně očekáváte? Fanfáry nebo ohňostroj?“

Všech pět stočilo zrak k Zacharelovi, který tu stál v moderním oblečení. I když měl na sobě džínsy a světlou košili, s dlouhými bílými vlasy a krásnou tváří působil nadpozemsky. Lišácky se na podíval, věděl, co si o něm myslí. A souhlasil. „Chtěli jsme vám jen ukázat…“ mávnul na druhý chodník.

Všichni vytřeštěně koukali na hlouček holek. Artur se k nim ihned rozletěl. „Julie! Bože, ty žiješ!“ Všechny čtyři dívky, včetně Julie, se na něho dívaly jako na blázna. Jedna z nich si dokonce zaťukala na čelo.

„Ani se nedivím,“ komentoval to anděl.

Julie se zamračila na Artura. V ztichlé ulici bylo slyšet, jak se ho ptá, kdo je a proč ji otravuje. Artur začal: „Společně jsme…“ A vzápětí přestal. Julie zavadila pohledem o protější chodník. Podívala se na Kamila, Martina, Liu a Silvii… a nijak nezareagovala.

„Ona si nic nepamatuje.“

„Přesně tak, Martine.“ Artur se vrátil ke skupince. „Pověděla mi, že mám odprejskmout.“ Konečně mu došlo to, co všem ostatním. Vzal to sportovně. „Alespoň žije.“

„Jak…?“ Silvie se zadívala na Zacharela. „Nesmíte přece zasahovat.“

„To nesmíme,“ souhlasil, ale pak ve svém rozverném stylu pokračoval. „Mágové na Karlově mostě vytvořili magický prostor, který byl přímo na Zemi. Nesměli jsme nic podniknout, a přesto jsme našli skulinku, jak pomoci a neporušit pravidla.“

„Já to nechápu,“ mumlal Martin.

„Tak to povím po lopatě.“ Anděl je obdařil dokonalým úsměvem a rozpovídal se. „Představte si, že hrajete tenisový zápas. Míček vám spadne do druhé zahrady, kam nesmíte vstoupit. Jenomže když míček dopadne blízko plotu…“

Kamil doplnil: „Můžu strčit pod plot ruku a vzít si jej zpátky.“

„Už to chápu,“ vyjekl Martin. „Byli jsme na Zemi, ale byla v tom zapletena magie a to vám poskytlo maličkou možnost, abyste mohli pomoct.“

„A tak jsme Julii vrátili život. S tím, že ale musí zapomenout na vše, co souvisí s vámi a safírovým srdcem.“

„To mě spadnul kámen ze srdce,“ vzdechla Lia a Silvie ji objala. „Mně taky.“ Artur přikývl a rozloučil se. „Stejně si stojím za svým. Mějte se. Kdybyste něco potřebovali, brnkněte. Budu radši, když ne.“ Kývl na pozdrav a odešel.

Julie se chystala vejít do areálu gymnázia, Artur k ní přišel a omluvil se. „Hele, promiň, s někým jsem se ti spletl.“ Julie se usmála a zadívala se na Artura. Všem bylo jasné, že: „Za chvíli si vymění mobily, začnou na sebe vrkat a budou tam, kde byli na začátku téhle bitvy.“

„Přesně tak,“ souhlasil Zacharel s Martinem. „My rytíři děláme vše dokonale. To vám ještě nedošlo?“ Zabručeli, že jim to nemusí připomínat. „Jak vidím, musím,“ než zmizel, jako by „náhodou“ jim oznámil. „Na další boj vás musí být pět.“

„A kde jako máme sehnat toho pátého?“

Z prostoru nad nimi se ozval andělský hlas. „To už je zařízeno.“

„To toho víme,“ mručela Lia. „Co teď?“ navázala na ni Silvie. Kamil pokrčil rameny. V tu chvíli do Martina někdo drcnul. Obrátil se a spatřil stařenku, které dal ve Zlaté uličce suvenýr. „Něco ti upadlo, kocoure.“

Usmála se a poodhalila zlatý zub. Podávala mu dvěstěkorunovou bankovku. „To je ta, o které jsem vám vyprávěl,“ šeptnul Martin ostatním a směrem k ní namítl. „Ta není moje.“

„I tak si ji vezmi?“ Martin váhal. „Copak jsi neříkal, že si lidi mají dělat radost?“ Její smích, oblečení, zlatý zub a účes byly strašidelné. „Můžete mi říct, kdo jste?“

„Záleží na tom?“

„Nám jo,“ vložila se do rozhovoru Lia.

Stařena si rukou utřela nos. Narvala Martinovi peníze a zahihňala se. „Moc ráda… anebo rád… teď jsem stařenou, takže ráda. Jo, ráda.“ Uculila se a dopověděla. „Ráda… tedy opravdu moc ráda se míchám do toho, co se tady odehrává. A když u toho jsou vlčáci, jaguáři, havrani a kytky, z toho mám největší radost. Na mou duši tu největší.“ Ztišila hlas, takže se k ní museli naklonit. „Rytíři mi dovolili, abych vám vybral… ah, jsem přece stařena, proč na to zapomínám… takže vybrala,“ zdůraznila ženský rod slovesa.

„Co?“ nevydržel to Kamil.

„Ne „co“? Koho! Pátého člena.“

„Cože?“ vyjekli a narovnali se. Nevšímala si jejich otázky a ukázala za sebe. „Tamhle jde.“ Všichni čtyři se podívali tím směrem.

„To není možný,“ vydechl Kamil a všichni souhlasně zakývali hlavami.

 

 

Epilog

Král byl spokojen. Rytíři také. „Zvládli to,“ zhodnotil bujaře Perun. Přes tvář mu však přelétl výraz smutku, když se podíval na Daniku a Vesnu. „I když jsme přišli o dva členy.“

Danika slabě zavrtěla hlavou. „Artur bude postupně zapomínat a myslím,“ zadívala se na všechny jemným pohledem, „že je to pro něho lepší. Nikdy tak úplně nezapadl do skupiny. Potřebuje čas pro sebe a své milované koně. Naše společenství ho unavovalo.“ Na to navázala Vesna. „Julie jako Jasnocitná leckdy bojuje sama se sebou. Pro ni je nyní nejdůležitější, aby se zaměřila na vztah s matkou a na to, jak zvládat city a emoce.“ Vesna je ujistila: „Takhle je to lepší.“

„To mě těší,“ pronesl král a oběma rytířkám poděkoval, jak oba členy vedly. „A víme, kdo pronikl na Zem a jak je to možné?“

„Když byl zničen Torenagův duch,“ zaburácel Veles, „uvolnilo se z něho všechno zlo, které v něm rostlo několik tisíciletí.“ Veles vzdechl a podíval se na Neridu. „Řekni o tom, byl to tvůj odhad a my si myslíme, že správný. Vílí vyslankyně zakývala hlavou. „Náraz do vrstvy ohraničující magickou dimenzi Země způsobil trhlinky.“

„To zní logicky,“ souhlasil král. „A co se sem skrze ně dostalo?“

Arella zavrtěla hlavou. „To zatím s určitostí nevíme.“

„S určitostí? Takže ale něco tušíte?“

Tentokrát odpověděl Ringeril. „Jistou představu máme, ale nechceme předbíhat.“

„A panikařit,“ dodal Sírius. Tiana si dala ruku na hruď. „Věř nám, králi, je to velmi znepokojující. I já, dračí rytířka, z toho nemám dobrý pocit.“

„Přátelé, budu počítat s tím, že to jsou odhady, ale chci slyšet váš názor.“

„Na úsvitu velkých říší jako jsou Atlantida a Lemurie se mluví o třech sestrách,“ král ihned přerušil Morenu: „Jde o lidské sestry?“ Bohyně Zimy ukázala na dračí rytířku: „Tiana tvrdí, že na nich nejde najít nic lidského.“

Král se obrátil na Tianu, ta pohotově odpověděla. „V naší dračí říši jsme dlouho nemohli přijít na to, proč mají lidé tak panickou hrůzu z hadů. Takový děs a odpor nemohli vytvořit jen Prázdní. V našich dračích spisech jsem našla text o třech sestrách, které okolo sebe mají omotané stíny. Na první pohled to vypadá, že jde o stíny hadů. Jeden z hadů se živí lidským „vnitřkem“, ne orgány či krví. Vše, co vytváří nehmotný lidský vnitřek. Druhý útočí na fyzické tělo. Právě tyto sestry zapříčinily napříč lidskou historií ty nejhorší činy.“

„Vesmírné záznamy udávají, že se od konce středověku nikde neukázaly,“ dodal Sírius. „To ostatní musíme ještě vypátrat. Jedno je ale jisté, králi.“

„Co?“

„Tohle zlo je mnohem starší než Torenag.“ Sírius a Arella si vyměnily znepokojené pohledy. “Navíc jsou ještě méně lidské,“ konstatovala Arella. „A zákeřnější,“ vzdechl Amras.

Zacharel kývl směrem k Ringerilovi. „Ještě o něčem jsme mluvili. Oba dva jsme cítili, že…“ když anděl ztichl a král povytáhl obočí, elfí rytíř dopověděl. „Ty sestry mají velký hlad.“

 

Konec 2. dílu

Autor: Jitka Saniová

 


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat a velmi nás mrzí, že se mnoho vašich chtěných plateb neuskutečnilo vzhledem k potížím funkčnosti platební brány. GoPay muselo přijmout nové podmínky bank, kdy spolkům neumožní on-line platby kartou. Prosíme o znovu zaslání/zasílání vašich příspěvků, prozatím přes klasický bankovní převod:

Pro platby v ČR: 107-7380440287/0100 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí: IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287, BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX

Snažíme se pro vás najít jiné zjednodušující služby pro vaše platby. Děkujeme za pochopení i za podporu.

S láskou Cesty k sobě