Společenství safírového srdce: Past, 27. část

Jitka Saniová, Společenství safírového srdce: Past, 28. část

Z myšlenek Lii

Jakmile jsme dočetli text a vyřkli jméno místa, kde se nachází Pramen, opravdu nás pohltilo něco jako vír. Všichni jsme nehnutě stáli, prostor kolem nás se začal pohybovat. Otáčet, ale také rozmazávat. Připadalo mi, že kolem mě ubíhá čas a mění se prostor, zatímco já jsem pořád stejná. Věděla jsem, že to dění je silnější než já. I kdybych se chtěla bránit, bylo by to nanic. Všechno se zrychlovalo a stávalo chaotičtějším. Když nastal klid, zjistila jsem, že jsem odtržená od skupiny. Předpokládám, že oni byli na místě. Já jsem se ocitla v mém pokoji. Proč? Proč jim nemohu pomoct? Bylo mi do breku.

 

„Nač ten smutek?“

Lia sebou plácla na postel a vzdorně se podívala na Velese. „Chtěla jsem jim pomoct. Být u toho nejdůležitějšího. Zatím jsem tady.“ Rytíř se nadechoval, ale Lia ho předběhla. „Měli jsme mi říct, že jsem vám dobrá jen na něco.“

Nechal ji pár sekund, ať se utápí v sebelítosti i naštvanosti. Přisedl si k ní a s obdivem konstatoval: „Těší mě, že jsme vybrali takovou bojovnici.“

„Abych tady teď seděla na zadku?“

Veles se rozesmál, Lia taky. Pak na ni ale s vážnou tváří ukázal. „Ty se nyní zvedneš, vezmeš si ebenový meč a půjdeš za nimi.“

Lia vstala a ujišťovala se. „Tam.“

„Přesně tak.“ Očividně nechápala, co se děje. Veles se také postavil a ukázal na meč, který vytáhla ze skříně. „Klára i Torenag považují meče za zbraně k zabíjení, mnohdy nespravedlivému. Meče si vždy přály, aby se staly bojovníky, kteří chrání a brání. Ten tvůj poznal, že ty jsi přesně taková.“ Lia jej pohladila a Veles pokračoval. „Ebenový meč v tvých rukou má moc zneškodnit toho nejkrutějšího.“

Oba věděli, o koho jde a co to znamená.

„Nebude to pro mě snadné,“ zašeptala s bázní, načež ji Veles pohladil po rameni. „Pro člověka s dobrým srdcem to není nikdy snadné.“

„Jak se ale za nimi dostanu?“

„Metrem a pak pěšky?“ Zdrceně se na něho zadívala, Veles se lišácky usmíval. Ona nikoliv. „Je pět hodin, bude tam spousta lidí a turistů a….“

„Nikdo z nich nic netuší. Je to svým způsobem legrační, když si uvědomíš, že se vedle těch poklidně procházejících turistů nachází úplně stejné místo, kde se ale odehrává bitva o Pramen. A tím zachování lidskosti.“ Lia se otřásla a začala se připravovat na cestu. Veles pokračoval. „Až tam přijdeš, neboj se. Magie si tě přitáhne.“

„A to…“

„Ještě jedna věc, Lio,“ zmlkla a s napětím čekala, co jí Veles řekne. Stočil pohled k meči zabaleného do ochranné látky, poté k Lie. „Můžeš ho půjčit, ale v té nejdůležitější chvíli ho musíš mít v ruce ty. Hodně zdaru.“ Veles zmizel.

„Skvělý, mám sto otázek, ale koho to zajímá,“ Lia chňapla po meči a batohu. „Tak se jde.“

 

Dorazila tam asi za třicet minut.

Karlův most. Tak tady se vše odehraje.

Celou cestu myslela na to, co prožívají kamarádi a jak se za nimi dostane. Vykročila na most. Proplétala se mezi lidmi a v duchu nadávala, jak má ksakru vědět, co má dělat. Ušla už pěkný kus. A stále se nic nedělo. Skupinka turistů právě sahala na zlaté hvězdičky na kamenné zídce. Jeden z nich se otočil zády k řece. Když spatři Liu, otevřel pusu a šmátral po kamarádech. Nikdo si ho nevšímal, i když vykuleně zíral na Liu a zašeptal: „She´s vanishing.

 

 

Z myšlenek Martina

Už vím, jak se cítí herci, když točí film. Když se zastavil prostor, který předtím připomínal abstraktní mazanici, stáli jsme uprostřed Karlova mostu, kde se zdálo vše připravené. My tři (bůhví, kde je Lia) na jedné straně. O kousek dál Julie, Klára a Artur. Naproti nám skupinka Prázdných v čele s Milošem (čert ví, kde je Radek) s meči v ruce. Do jejich čela se postavil Torenag. Rozhlédl jsem se a napadlo mě: „Teď stačí, aby někdo klapnul, a akční scéna může začít.

 

Torenag spokojeně zatleskal. „Výborně, takhle jsem si to představoval. A naplánoval.“ Popošel o pár krůčků směrem ke Kamilovi, Martinovi a Silvii. „Tady vám můžu pohlédnout do myslí.“ Zadíval se jim do očí. Několik sekund mlčel a potom s roztaženýma rukama zdviženýma k šedavému nebi mocně pronesl: „Podmínky jsou splněny. Karzane, Kirsiáne, Salazane, Terelane, Okerane, vzývám vás, abyste se zjevili se svými meči, a zviditelnil se Pramen.“

Na starodávné dlažbě zazářil neonovou modří Pramen. Sálala z něho čistota a posvátnost. Strážci okolo něho stáli v půlkruhu. Tiší, hrdí, záhadní, temní, a přesto ochranářští, s nádhernými meči hroty opřenými o dlažbu.

Torenag na ně ukázal. Miloš přikývl. Pět mladých lidí s meči-Trýzniteli se hnuli kupředu. Ostří jejich mečů se blyštilo, a přesto jílce už zdobila rez. Kamil kývl na kamarády, a poté k duchu starodávného kněze vyštěkl: „My zástupci prastarých ras to neschvalujeme. Strážci a Pramen musí být zachovány!“

Všech pět se rychle přesunulo k strážcům. Karzan předal meč Kamilovi, Terelan Martinovi. Artur si jej vzal od Kirsiana a Silvie od Okerana.

Julie se zastavila před Salazanem, ale ten ji odhodil opodál a výhružně na ní namířil meč. Kamil i Martin se po sobě panicky podívali. Pochopili. Salazan ji neznal, to Lia prošla zkouškou, aby se s ní spojil. Julii bylo do breku, když v tom…

Kolem Prázdných „prolétlo“ něco černého. Rozeběhnutá Lia se podívala po kamarádech a zavrčela. „Nemám čas na vysvětlování. Jdeme na to. Na vezmi si tenhle,“ hodila svůj ebenový meč Julii a předstoupila před Salazana. Ten jí bez sebemenšího zaváhání podal meč s dračím okem.

Oko mrklo.

Strážci se stáhli dozadu, Pramen se posunul směrem k nim.

Jako první zaútočil Miloš, který v ruce držel o něco delší meč než ostatní. „Konečně tě uvidím zhebnout!“ Kamil odvrátil jeho útok. „Tu radost ti neudělám.“ Miloš švihnul mečem, Kamil se sehnul a Miloš zavrávoral. Kamil ho kopnul a rozmáchl se mečem. Martin se právě bránil před útokem šílené mladé ženy. Ta okolo sebe máchala mečem, jako by šlo o bič. Dorážela na Martina, ale jeho meč odvrátil každý její útok. Artur a Julie bojovali s dvojicí Prázdných, kteří se jim trošku vzhledově podobali. Lia šermovala s mladíkem dvakrát vyšším než ona.

Klára se po očku podívala na Torenaga, který fascinovaně hleděl na to, jak Prázdní s vervou útočí na protivníky. Nenápadně se otočila, vztáhla ruku a….

… zasténala bolestí a padla na zem. Na okamžik se všichni ohlédli na její ležící tělo. Ze zad jí trčela dýka, která ale vzápětí zmizela. Po zádech jí stékala krev. Zvedla se na všechny čtyři a zasténala. Torenag k ní syknul: „Tušil jsem, že mě chceš zradit.“ Klára se smutně zadívala na Julii, ona na ni.

V ten okamžik se ale mladík naproti ní opět rozpřáhl a Julie se musela začít bránit. Lie se podařilo dostat protivníka na záda. Ležel na dlažbě a snažil se odvrátit její útok. Její meč narazil na jeho. Torenag se k nim rozešel. Artur se rozeběhl a vrazil mu meč do zad…

…. Meč prošel jeho tělem. Artur spadl na zem a Torenag kráčel dál. Ušklíbl se na Kamila a Martina. „Mně tak snadno nezničíte.“ Došel k Lie a mladíkovi, který s ní sváděl boj. Hbitě mu vyrval meč a vrazil mu ho do břicha. „Slabochu!“ Poté zaútočil na Liu.

Ta se lekla, ale ihned instinktivně couvla a zvedla meč do obranné pozice. Torenag jí ho vyrazil z ruky a svůj zvedl hrotem vzhůru. „Nastal váš čas, meče-Trýznitelé. Probuďte svou sílu zla a zničte posvátné meče. To vám přikazuji já, nepřítel prastarého řádu na Zemi, služebník krutosti a bezcitnosti.“

Obloha potemněla. Z mečů-Trýznitelů vyšlehly syčící „jazyky“. Na ostří se objevovaly pramínky krve. Ze všech stran se ozývaly žalostné nářky a výkřiky bolesti. Meče zla v sobě probudily moc.

Když se vše vrátilo do normálu, Torenag kráčel pryč od šestice: „Teď už nemáte šanci.“ Kopnul do uplakané Kláry a přikývl na Miloše. Ten vykřikl: „Odzbrojte je a zničte strážce!“

Lia naštvaně zaútočila na mladou ženu, která převzala od Torenaga meč. Stačilo jediné zkřížení mečů. Jakmile se meč-Trýznitel dotkl posvátného meče s dračím okem, rozlomil se. Lia držela polovinu meče a zírala na tu druhou ležící na dlažbě. Žena popošla k Salazanovi a zabodla mu svůj meč do těla. Strážce dopadl bezvládně na zem.

Všech pět posvátných mečů bylo zlomeno. Do těl všech strážců se zabodly meče-Trýznitelé a ti padli mrtví na zem.

 

 

Z myšlenek Kláry

Moje máma říká, že sousta věcí nevyjde tak, jak si představujeme. Jo, právě s tím souhlasím, Tuhle chvíli jsem si vykreslovala jinak. Mile mě překvapilo, že se Torenag zbavil Radka, který mě přinutil přísahat, že pro něho zabiju Artura. Na druhé straně v mých představách nebyla ta část, kdy do mě Torenag vrazí dýku. Cítím, že mi magický jed koluje žilami, ačkoliv jsem provedla rituál, který mě měl před ním ochránit. Torenag je opravdu silný. V jednom mě ale nepředčil. Hned při prvním setkání jsem dala Julii prsten, po jehož nasazení vycítila můj příkaz, aby učinila to, co Torenaga překvapí. A ona to udělala.

 

Klára se přesunula k zídce mostu, o níž se opřela. Bolelo jí celé tělo, ale odolávala a nehekala. Ani neprosila o milost. Tu radost Torenagovi neudělá.

Ten ji však právě zažíval. Odhrnul si kapuci z hlavy a jeho děsivé oční důlky pozorovaly scénu, která ho posunula k vítězství. „Tak co vy zvířata,“ obrátil se na Kamila a Martina, poté na ostatní, „a vy, kteří k nim patříte, kdopak z vás se obětuje?“

Všech šest postoupilo kupředu. Ze všech čišelo odhodlání. Kamil se smutně ohlédl na ležící strážce, pak se opět obrátil k Torenagovi. „Můj táta říká, že člověk nikdy nemůže vědět, jak se zachová, dokud se neocitne situaci. Bál jsem se, ale teď je jasné, že to nejhorší je nechat tě otrávit Pramen. Já se obětuju.“

„Ne, to já jsem ten dobrovolník,“ odstrčil Martin Kamila.

Artur zaváhal, ale nakonec s Liou postoupili o krůček dopředu a nabídli sebe. Zdálo se, že Torenag neví, co dělat. Díval se na ně, vysměvačně uvažoval nahlas. „Tak já mám na výběr,“ poté se pootočil k Milošovi, který mu podal svůj meč. „Radek mě zklamal, ty jsi ho zdatně nahradil. Poraď mi, koho z nich mám zabít.“

„Všichni jsou nechutní. Zabij jednoho z těch zvířat anebo tu Modrobuněčnou. V poslední době mě vůbec nerespektovala.“

„Ne, vezmi si mě,“ vykřikl Kamil.

„Ne, mě!“

Torenag je ignoroval, odstrčil Artura a Liu a zadíval se na Silvii. Přistoupil k ní a přiblížil svou ruku k jejím vlasům. Klára si oddechla, Artura si vůbec nevšímal. Torenag si prohlížel Silvii, jako by šlo o kus mábytku. Nadechoval se, když v tom sebou trošku škubnul. Prudce se obrátil k Arturovi. „Tvé spojení s těmi vašimi ochránci je tak silné.“

„Cože?“

„Cítím ho tak intenzivně. Více než z těch druhých. To se mi bude hodit.“ Torenag kývnul na Miloše. Ten spolu se dvěma Prázdnými chytili Artura a dovlekli ho k Pramenu.

„Ne! Artura ne!“ zachrčela Klára. Torenag se na ni arogantně ušklíbl.

„Tvrdila jsi, že ho před ním ochráníš!“ zaječela Julie na Kláru.

Artur stál poblíž Pramene. Na rozdíl od ostatních bylo zřejmé, že se bojí a že se nemá chuť obětovat. Kamil k nim popošel. „Hej, Torenagu, vez…“

Miloš ho chytil, jeden z Prázdným mu vrazil pěstí do břicha.

„Je to tak silné a mocné…“ Torenag s rukou u Arturovy hrudi se odmlčel. Klára však věděla, co se mu hodní hlavou. Čím silnější spojení s posvátnou silou, tím větší moc má krev oběti. Torenag o dva kroky postoupil a zvedl meč-Trýznitele. Hlasitě vyřkl text v čarodějnickém jazyce. Klára ho znala. Prastarý mnich žádal lidskou oběť, aby neotrávil Pramen.

Zahřmělo.

Na obloze se objevily blesky, které vytvořily obrazec lebky. Všichni stáli jako přikovaní na místě. Neviditelné řetězy je držely na místě. Okolo nich se rozeznělo dunění, hromy, nelidské výkřiky. Pramen ztrácel svůj jas.

Artur se třásl, selhal mu hlas. Torenag už ječel, aby přehlušil okolní hluk. Vyzdvihl meč do výše. Vyšlehl z něho blesk. Klára zmobilizovala všechny síly, aby zvedla ruku a namířila ji na Liu.

Torenag vyslal k nebesům další blesky, které proťaly lebku na obloze. Ta se rozpadla a dolů se snesla sprška jisker. Klára zamumlala zaříkadlo. Liu něco vyzvedlo do hůry a smýklo s ní směrem k Arturovi.

„Něco černého“ dopadlo na Artura, přesně jak to osud ukázal Arturovi. Julie skočila před Artura. Lia ho svým dopadem porazila. Oba spadli na zem. Torenag švihl mečem a…

… proťal tělo Julie.

Pokračování – Společenství safírového srdce: Past, 29. část
Autor: Jitka Saniová


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat a velmi nás mrzí, že se mnoho vašich chtěných plateb neuskutečnilo vzhledem k potížím funkčnosti platební brány. GoPay muselo přijmout nové podmínky bank, kdy spolkům neumožní on-line platby kartou. Prosíme o znovu zaslání/zasílání vašich příspěvků, prozatím přes klasický bankovní převod:

Pro platby v ČR: 107-7380440287/0100 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí: IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287, BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX

Snažíme se pro vás najít jiné zjednodušující služby pro vaše platby. Děkujeme za pochopení i za podporu.

S láskou Cesty k sobě