Nejhlubší obsah pojmu smrt

Dějí se mi zajímavé věci. Když se řekne "zajímavá věc", jako první mě vždycky napadlo: Joooo! To bude něco super! Něco, co si "užiju" ve smyslu že to bude vzrušující, zábavné a plné pocitu nadšení z toho, co ona zajímavá věc přináší.

Každá mince má však vždycky dvě strany. Musí to tak být. Jinak by to byla pouhá bezcenná poloviční replika mince, za kterou se nedá nic získat. Tudíž i slovní spojení "zajímavá věc" nemusí vždycky představovat jenom "cosi příjemného".

Skutečnosti, které se mi v současné době dějí jako na běžícím pásu, prožívám jako velmi nepříjemné, frustrující, zahánějící do pocitů totální existenciální bezmoci a bezvýchodnosti.

Jsem kritizována až hejtována. Ať se obrátím na jakoukoliv organizaci, nebo i jen zjišťuji podmínky možnosti pracovat pro některou, jejíž činnost mě zajímá, stále narážím na momentálně pro mne objektivně materiálně nepřekonatelné překážky. A protože krédem tohoto blogu je absolutní upřímnost (nebo alespoň upřímná snaha o absolutní upřímnost), musím se přiznat, že si někde v hloubce sebe uvědomuji, že tyto "objektivně hmotné překážky" opět jenom odrážejí mou stále přetrvávající vnitřní nepřipravenost pro takovou práci.

Ano. Je to tak. Stále v sobě cítím nějakou velmi, ale skutečně velmi silnou energii blokády, přes kterou se nemohu přenést, protože se zoufale bojím zjistit, co je její podstatou. Bojím se tak, že se strach opět somatizuje v tělesné projevy stavů, kdy nejsem schopná ničeho, je mi zle, bolí mě hlava a musím si vzít prášek, protože "tohle už je prostě fakt moc". On ale nefunguje ani ten prášek tak, že by mě zbavil té tíhy. Jenom aspoň trochu otupí bolest hlavy a infarktový pocit v těle (který se zejména u žen projevuje mimo jiné silnou nevolností) a tím umožní dosavadní síle vědomí pozorovat, co cítím na všech úrovních systému bytosti. Díky světlu vědomé pozornosti, která je tak vnášena do hustoty energií způsobujících onen silně nepříjemný stav, se v dalších dnech dostavují vzhledy do nejhlubších souvislostí.

S postupující délkou takového utrpení ve mně narůstá síla postavit se skutečnosti, v níž je v "zakopaný pes". Ono ani nic jiného nezbývá! V takovém stavu nelze žít delší dobu! Tělo a psychika by to nevydržely.

Protože, jak jsem už napsala, šroub dějících se událostí stále přitahoval lis, v němž jsem se nacházela, čím dál víc jsem v sobě objevovala odvahu (protože nezbytnou nutnost) postavit se svému strachu čelem.

A dnes se hráz prorvala.

Zkusím popsat, jak postupovala práce s danými energiemi.

Nejprve jsem si byla ochotná přiznat, že je ve mně pořád velmi silná blokáda a že teď už konečně musím přijít na to, čeho konkrétně se týká. Tento proces nejde ráz na ráz. Podle síly a hloubky problému trvá práce na prokutání se až ke kořeni i mnoho let, v jejichž průběhu je nutné nejdříve zpracovat překážející energie z nepochopených omylů na "plytčejších" úrovních. Alespoň pro mne to funguje právě takto. (Tím chci říct, že ani zdaleka nemusí jít o nějaký obecný vzorec platící pro naprosto každého. Jen popisuji svou zkušenost.)

Za roky vnitřní práce jsem se naučila soustředit se na čisté energie. Tzn. na energie toho, co cítím, aniž bych se snažila je nějak myšlenkově interpretovat a mermomocí chtěla predikovat jejich obsah. Byla bych totiž sama proti sobě. Točila bych se v začarovaném kruhu vlastních projekcí a nedovolila bych tak vstoupit ničemu novému a objevnému. Neříkám, že se mi to vždycky vede od začátku a že je to snadné! Pravý opak je pravdou. Klíčem k úspěchu je však víra v univerzální informační pole vědomí, k němuž má přístup každý, kdo o to má zájem a je ochoten se v takové "komunikaci" trénovat, a trpělivost, která někdy musí překonávat mnoho času k nutnému seskupování vnitřních podmínek, než se přístup otevře.

Ponořila jsem se tedy do hlubiny cítění vnitřního prostoru těla. A hledala jsem onu energii, která "je na vině". Ty uvozovky jsou zde na místě snad ještě patřičněji, než kdekoliv jinde, kde je tak ráda používám. Chci jimi vždycky naznačit nedokonalost slov, která používám k popisu něčeho, co si každý stejně vysvětlí jedině podle svého vlastního rozsahu vnímání jejich hloubky.

Šmejdila jsem vědomou pozorností všude možně a čekala známý "náraz" na husté seskupení, které obvykle představuje "problém", na nějž je nutné se zaměřit plnou silou. Bylo to, jako bych švenkovala kamerou neustále všude možně, ale nemohla nikde najít objekt, na němž se pohyb objektivu kamery má ustálit.

A pak mi to došlo…

Co když hledám něco, co tu vůbec není?!

Jsem numerologicky životní devítka. Jako taková mám pro tento život podle Tarotu Aleistera Crowleyho jedinou, za to však dostatečně pekelnou výzvu nevědomé mysli: sebekrutost, sebezpochybňování, touhu po sebezničení – protože je zde zásadní pocit viny, která žádá odplatu, neboť jedině s ní přichází vykoupení.

Možná i proto se celý život potácím v nějaké neidentifikovatelné sžírající vině, která je tak obrovská, že psychice brání se k ní byť jenom na vzdálený dohled přiblížit. Tento nepřiznaný hlubinný pocit provázený neustálou úzkostí se pak projektuje do nesčetných každodenních situací. Je to stav k zešílení. Nebo k sebevraždě. Jak to "pochopili" někteří mí předkové.

Neustále se ptám sama sebe: "Dělám to správně"? Chovám se správně? Žiju správně?" Protože pokud ne, pak by bylo logické, že se neustále topím ve vlastních s***kách a nejsem schopná z té záchodové díry vylézt. A je to tedy "moje vina", že se mi to pořád děje. Čímž se ocitám v začarovaném kruhu, z něhož není úniku. Něco ve stylu "nenávidím se, protože se nenávidím".

Takže jsem i dnes hledala nějakou energii viny, kterou potřebuju zpracovat.

Jenže, jak už jsem řekla, kde nic, tu nic.

Přesto jsem cítila, že stále je zde cosi naprosto konkrétního, "co nutně potřebuji zasadit jako chybějící dílek puzzle do celkového dějinného obrazu příběhu společné duše a emočních traumat rodů". Má-li dojít (opět poukazuju na fakt, že takto to chodí a funguje u mne) k usmíření a vyrovnání všech částí energetického systému individualizovaného vědomí, které se momentálně nachází v rámci fyzického těla a jeho ega, tedy mysli a emocí, potřebují být "nasyceny i tyto části" uspokojivým vysvětlením a zpracováním dosud zadržovaných energií. Najednou se provalil vhled. Se vším všudy.

Uvědomila jsem si s plnou silou neuvěřitelné bolesti, co je v jádru pudla. Najednou všechno do sebe zapadlo.

Už mnohokrát jsem tady psala o vnímání jakéhosi velmi hlubokého traumatu ženské spirituální energie v osobnostech rodů. Uvědomovala jsem si náznaky příčin. "V hlavě" mi to dokonce bylo jasné! Jenže když je něco "jasné v hlavě", ani zdaleka to neznamená, že je to zpracované v síle emocí. I zde bývá pravý opak pravdou. Protože kdyby to bylo zpracované i na této úrovní, nemá mysl potřebu se k tomu neustále vracet. Prostě toto téma odejde, přestože vjem ze zkušenosti zpracování a pochopení celkových souvislostí v systému moudrosti bytosti zůstane. A takový člověk se pak na bolest svou i druhých opět dívá úplně jiným objektivem. Vidí nutnost zpracování takové zkušenosti jako cenu, kterou bylo potřeba zaplatit za možnost vrátit se opět domů, do prožívání Jednoty celku. Jako něco, co v žádných jiných podmínkách (než podmínkách duality) prostě prožít a vstřebat nelze. V takovém světle pak vnímá, že výdobytek za to opravdu mohutně stál, protože přinesl klid. Když ne už trvalý, alespoň v dané vývojové etapě.

Najednou jsem se ocitla v emocích ženy, která podlehla pod tlakem neúnosného zacházení sil, které jí nechtěly dovolit úspěšně projít zkouškou víry v sílu ducha a jejího propojení s univerzálním Vědomím. Zatím u ní totiž nešlo o sjednocení. Pokud by byla již ve stavu sjednocení, nejspíš by se jí to nedělo. Taková zkušenost by v jejím případě nebyla potřeba.

Podlehla přesvědčování, že "její duše je ďábelská, do morku kostí zkažená, a proto bude na věky zatracena". Ani po smrti nenajde klid, naopak; bude mučena ještě intenzivněji.

V této chvíli se dostávám k vysvětlení problému s obsahem pojmu slova smrt, jak jej opět v různých úrovních uvědomění člověk vnímá. Lépe řečeno, jak jej vnímám já v sobě. Ale protože jsem přesvědčená, že toto vnímání jsem "jen přebrala" ze společné skupinové nevědomé mysli, určitě "nás podobných" bude víc…

I o tomto jsem tu už vícekrát psala: cítím se jako visící v prostoru absolutní prázdnoty. Nic nefunguje, nic nevychází, nic se neděje, je zde jenom naprostá stagnace, protože v prázdnotě se nic dít ani nemůže. Toto je SMRT. Smrt, v níž si uvědomujeme nehybnost, neexistenci pohybu vpřed a dokonce ani vzad, nemožnost vlastní vůlí udělat cokoliv, aby se tento stav změnil. Zde naplno vyniká síla totální bezmoci člověka vůči "čemusi daleko mocnějšímu", čemu plně podléhá a není schopen se "z toho" vlastní silou nijak dostat. A je úplně jedno, jestli jde o smrt fyzickou nebo psychologickou – tedy o právě ten pocit, který jsem zde popsala.

V této chvíli se mi začal skládat celistvý obraz.

Procházím smrtí další části mysli ega, tedy samostatné energetické entity, která více či méně ovládá mysl nevědomého člověka a říká mu, jak se má chovat, "aby to bylo správně", chápej v rámci hodnot společnosti, která je momentálně považovaná za jedinou dosažitelnou záruku přežití a pomoci v nouzi. Už jsem se v minulém článku zmínila, že "hodnoty nevědomé společnosti" jsou mnohdy v přímém a neslučitelném rozporu s hodnotami spirituálních energií Vědomí celku. Pokud tedy člověk chce postoupit na vyšší úroveň Vědomí celku, musí se těchto hodnot zříct. Musí nechat zemřít ono pouto, které jej svazuje s něčím, co již pociťuje jako zásadní překážku. Ve svém nadšení pro obraznost spirituality ve hmotě si dovolím opět přirovnání: má-li se dítě v nastalé etapě vývoje oddělit od matky a začít žít svůj vlastní život individua, musí být v dané (po)porodní fázi přestřižena pupeční šňůra.

Jenže já jsem se následků tohoto oddělení bála už při svém vlastním příchodu na svět. Proto jsem utekla do klinické smrti.

Moje maminka se mi mnohokrát ve svém stáří přiznala, jakou hrůzu má ze smrti. Je klidně možné, že i ona vnímala v mrtvých tělech své babičky (na kterou se jako dítě musela podívat do otevřené rakve, zanechalo to v ní obrovské trauma) a ve svém na rakovinu umírajícím otci, o kterého několik let pečovala doma (bylo jí mezi 15 a 17, stále ještě nezralá osobnost!) onu nekonečnou prázdnotu – a stejně jako já si ji vysvětlila dle všeobecného komunitně sdíleného úzusu jako totální prázdnotu, v níž je duše ztracená, možná i zatracená, a nemá žádnou možnost, jak se z toho dostat. Protože tady už vládne úplně "jiná síla a moc", která nás "má v hrsti" a je jedině na její vůli, jestli nás pošle do nebe nebo do pekla.

A teď je tu trauma nějaké (možná dokonce nějakých, množné číslo!) ženy, které bylo pod tíhou nekonečného mučení těla i psychiky nasazeno do hlavy, že její duše bude na věky zatracena a po smrti ji čeká peklo, z něhož se nikdy nedostane. Protože "co peklo jednou zchvátí, už nikdy nevrátí".

Neexistuje komplexnější hrůzy, která může být v energetickém systému člověka v těle zažehnuta.

Uvědomuji si už delší dobu, že z "tohoto pekla myšlenkové struktury" ukrývající se na nejhlubším dně – nevím čeho, jak to nazvat, ale nejpříhodnější pojem bude nejspíš právě "lidské mysli a představ" - se lze dostat jedině za podpory víry ve sjednocující energii (jak jí říkají Buddhisté) Velké matky, do které je nutné se ponořit.

"Tato prvotní prázdnota je primární matricí existence, jenž vše prostupuje a oslabuje ego. Vyprázdněnost je projevem prostoru. Princip Velké matky je prostor rodících se jevů." *

Rozumíte, co tím chci říct? Kam tím mířím? Smrt není hrůzná. Jeví se tak možná proto, že nevíme, co se tam s námi bude dít, a zároveň víme, že tohle už nebudeme mít vůbec pod kontrolou, že tomu budeme vydáni na pospas, ať se děje cokoliv. Je taková – hrůzná - pouze ve chvíli, kdy jsme o ní jako o takové přesvědčeni... Moc se mi líbí a rezonuje se mnou tato citace z knihy Eckharta Tolleho Ticho promlouvá:

"Když se rozpustí nějaká forma, s níž jste se nevědomě ztotožňovali, je to nesmírně bolestivé, neboť ve vašem životě zůstane takzvaná díra. Pokud se vám něco takového stane, neignorujte bolest, kterou cítíte. Přijměte ji. Uvědomujte si, že mysl má sklony konstruovat kolem vaší ztráty příběh, v němž vám přisoudí roli oběti. K této roli patří pocity strachu, hněvu, zášti a sebelítosti. Uvědomte si, co je za těmito pocity i za tímto vymyšleným příběhem - uvědomujte si onu díru, onu prázdnotu. Jste schopni přijmout ten pocit prázdnoty? Jestliže ano, možná zjistíte, že to není tak strašné. Možná vás to překvapí, ale z prázdnoty začne vyzařovat klid." 

(A já dodávám - pokud vám do toho neskočí mysl se svými obavami, co bude dál, co si počnete...pozn. J.F.)

"Kdykoliv někdo umře, kdykoliv se rozplyne nějaká životní forma, v prázdném prostoru, jenž po ní zůstane, začne zářit Bůh. Proto je smrt to nejposvátnější v životě. Proto lze dosáhnout božího klidu kontemplací a přijetím smrti."  **

Uvědomila jsem si, že to, čeho se tak strašně bála moje maminka a vůbec všichni mí předkové, je pravým opakem toho, za co "to" považovali. Smrt, momentální absolutní vyprázdněnost, která se děje i v rámci "malých smrtí myšlenkových struktur, jež se odrazí ve hmotě třeba i dosti děsivě: ztrátou zaměstnání, majetku, nebo jen něčeho oblíbeného, není peklo bezmoci a stagnace! Tímto se stává jedině tehdy, když se z ní člověk mermomocí chce dostat tím, že proti ní bojuje. Prázdnota mu totiž zrodí jenom další prázdnotu…. Aby tedy bylo s čím bojovat.

Pouze v situaci, kdy se člověk dokáže plně odevzdat momentální naprosté nejistotě, protože zdánlivé stagnaci, kdy nic nefunguje tak, jak by chtěl, dává šanci vyprázdněnému prostoru, aby se v něm zrodilo cosi úplně nového, třeba i naprosto nečekaného. Jak říká Bible (řeknu to svými slovy, nejde o citaci): Jedině když člověk odevzdá naprosto vše a stojí "před Bohem" s prázdnýma rukama, může mu být do nich vloženo něco nového podle vůle Vědomí celku, tedy onoho Boha, o němž člověk mluví. Je to velmi důležitá formulace: podle vůle Vědomí celku, protože jedině "on/a" zná celkový plán výuky své individualizované části (lidské bytosti), která tímto naplňuje jeho/její seberealizační hru.

Jenom kdyby to nebylo pro obyčejného člověka tak těžké…. Vzdát se všech dosud trvalých a jakž takž fungujících "jistot" a dovolit si zůstat v klidu a čekání, až nazrají všechny vesmírné i osobnostní podmínky k tomu, aby se stal natolik vyprázdněným, že mu může být "do rukou" vloženo něco, co si do té chvíle ani neuměl představit, i když právě to je TO, na co celý život s takovou touhou čekal…

Opět platí: kdo tím neprochází přímo na vlastní kůži, kdo tedy není konfrontován se svými nejhlubšími strachy a "smrtí v myšlenkových stereotypech zajišťujících jeho dosavadní jistoty", aby mohl prokázat sílu se jim postavit s vědomím, že jde o pouhé konstrukty nevědomé mysli, tedy noční můry, které s procitnutím zmizí, nemůže "vychutnat" na plné pecky to, o čem je zde psáno. Stejně ale v životě každého člověka k takovým chvílím dochází a vždycky docházet bude, protože toto je funkce života. A proto je právě toto důvod, proč píšu sem všechno bez obalu a příkras. Aby si každý, kdo cítí rezonanci s čímkoliv zde zmíněným, měl možnost snáze si toho samého nebo podobného procesu všimnout u sebe a nebrat jej jako ústrk, křivdu nebo dokonce zradu někoho, sama sebe nebo nějakého boha. Protože jak jsem si sama ozkoušela, dokud je život (a jeho jakékoliv události) považován v určitých případech za "nespravedlnost" a házení klacků pod nohy, nemožnost dostat se z "bezvýchodné" situace, přesně v těchto intencích se také realizuje stále dál.

Buďme tedy silní, vytrvalí a hlavně vědomí ve své touze po vůlí Jednotnému celku odevzdaném vědomém žití i umírání ve starých, již překážejících strukturách myšlení a v konečné fázi i těla. Je to totiž přesně to jediné, co po nás život chce.

* ALLIONE, Tsultrim. Moudré ženy. 1.vyd. Praha: One Woman Press, 2015. 359 s. ISBN 978-80-86356-53-2. Str. 123

** TOLLE, Eckhart. Ticho promlouvá. 1. vyd. Praha: PRAGMA. 2003. 125 s. ISBN 80-7205-128-8. Str. 107 – 108

Autor: Jarmila Faltýnková
Zdroj: vedome-zit-a-umirat

Sdíleno s laskavým svolením autora