Kořen existenciálního strachu

Toto asi nebude jednoduché psaní pro mne a už vůbec ne čtení pro ostatní. Jde ale o pohled na problematiku nejhlubšího léčení, a to není nikdy jednoduché ani příjemné. Kdo však chce žít, nezbývá mu nic jiného než toto léčení podstoupit zcela vědomě a dobrovolně, s jasným záměrem: takto už dál nemohu, musím přijít na to, co je v mém životě špatně, kde se mýlím, kde jsem se ztratil/a a bloudím v nejtemnější marnosti a beznaději. Zároveň ale v něm musí být naplněna další vývojová podmínka: člověk je připravený k takovému hlubinnému léčení pouze tehdy, cítí-li v sobě byť i jenom slaboučký, přesto však existující a uvědomovaný hlásek, že "existuje pravda - realita", která přesahuje veškeré lidské chápání a její síla je tak nekonečná, že je schopná udržet veškerou rozporuplnou skutečnost stále při životě. Takový pokročilý pocit je na hmotné úrovni (pro někoho vhodněji řečeno vědecké, fyzikální) zobrazen v základním fyzikálním zákonu o zachování energií: Energii nelze zničit, lze pouze přeměnit – transformovat jeden její druh v jiný. V žádném případě netvrdím, že když je něco zničeno na hmotné úrovni, stále to existuje; to bych byla úplný blázen, pochopitelně. Ovšem nikdy se energie vložená do vytvoření nějakého existujícího faktu nevypaří na všech úrovních. Zmizí hmota. Energie ovšem zůstává "viset" někde, kde už lidské oko nedohlédne. A ze zákona dynamiky vývoje ve vztazích mezi energiemi působí a bude působit i nadále.

Lidská bytost je zde na Zemi nejvyšší formou existence, protože je nadaná potenciálem všechno toto dění, dynamiku, mechanismus vztahů, tvorby a podstaty Bytí vědomě prohlédnout na všech úrovních svého energetického systému. Uvědomit si smysl vlastní existence v rovině podstaty Bytí v rámci nejtěžší výukové lekce, protože se děje v tavicí peci dualitních střetů energií, kdy máme téměř naprostou svobodu, jak s těmito energiemi nakládat. Ostatně to je také její nejvyšší Úkol. Jedině proto tady jsme.

Nedávno jsem byla po pěti letech opět na Rodinných konstelacích. Když jsem byla na těch předposledních, zařekla jsem se, že už nikam chodit nebudu, protože stejně si vždycky na všechno musím nakonec přijít jenom já sama. Tehdy jsem čelila faktu obrovské touhy po smrti. Dle vyjádření všech účastníků mé konstelace jsem měla jedinou touhu: zemřít. Zároveň ovšem bylo jasné, že "nemám šanci". Už při svém příchodu na svět jsem chtěla utéct, protože jsem vnímala nekonečnou bolest života v těle skrze maminku a genetickou paměť předků. Měla jsem pocit, že síla všech emocí je k neunesení. Dostala jsem se do klinické smrti a uvědomění, "co se při ní se mnou dělo", mi přišlo až teprve po desítkách let, kdy jsem začala trénovat meditaci:

Ve své vizi jsem stála pod kupolí chrámu a hleděla skrze její strop (chrám = tělo mé matky i mne samotné, kupole těhotné břicho mé matky) Najednou jsem se proměnila v paprsek a vyletěla jsem nahoru do prostoru. Vzdalovala jsem se Zemi. Utíkala jsem. Jenže najednou se mne nějaký hlas, který jsem vnímala jako svůj vlastní, zeptal: "Ale co dál? Co bude dál?!"

Okamžitě přišla odpověď: "Vrať se na Zem a …." Bylo mi řečeno, co mám na Zemi "dělat". Nechci tady a teď psát, co bylo obsahem onoho úkolu. Každopádně byl vyřčen způsobem, že jsem vnímala jeho naprostou neobejitelnost a, jak už to v tomto prostoru Bytí bývá – všechno se odehrává najednou a v jediném souhrnném vhledu a prožitku – vrátila jsem se, abych si uvědomila prožitkovou část existence zde, v níž jsem onen úkol plnila. Nerozuměla jsem. Zeptala jsem se, co to má znamenat. Dostala jsem odpověď sice velmi stručnou, ale vyčerpávající a srozumitelnou. Aspoň v té chvíli jsem si "myslela", že rozumím všemu…

Ve vedlejší místnosti porodního sálu mě vzkřísili znovu k životu (tak mi to řekla maminka).

Vrátím se zpátky k oné konstelaci před pěti lety. Pohyb energií se dostal do patové situace. Moje zástupkyně nevěděla, jak se se vším srovnat, nemohla najít žádnou cestu, která by vyřešila a zrušila mou neodolatelnou touhu po smrti a zároveň vyhověla sdělení představitele "Boha": "Pokud se budeš snažit zemřít, vždycky tě vrátím."

Byla jsem tedy pozvaná do centra konstelace já sama osobně, aby se vidělo, co se stane.

Stála jsem proti svému vnitřnímu hlasu, který mi tvrdil, že musím zemřít, a proti Bohu, který mi tvrdil, že nemohu zemřít, protože mě vždycky (rozuměno, pokud se o to budu snažit předčasně a z vlastní vůle) vrátí zpátky na Zem, tak, jako když jsem to zkusila poprvé.

Konstelář (vedoucí celé práce) se na mne obrátil a řekl: "Aha, takže vidíš, pozor na svůj vnitřní hlas! Třeba ti lže!!!"

V té chvíli jsem propadla naprostému zoufalství. Začala jsem na představitele mého vnitřního hlasu řvát: "Jak mi to můžeš dělat?! Neexistuje nic, čemu bych věřila víc, než Ty!!! Absolutně na Tebe spoléhám, teprve když jsem se Ti plně odevzdala, začal se můj život posunovat směrem, na jehož konci jsem cítila světlo! A teď mi tady někdo tvrdí, že mi lžeš???!!! Co si s tím mám počít???!!!"

Stála jsem tam a hleděla svému vnitřnímu hlasu do očí. Po chvíli mi svitlo. Existuje východisko, které naplní oba protichůdné požadavky! Jak jenom jsem mohla zapomenout!!!: všichni přítomní lidé mi svým postojem odzrcadlovali pouze tu úroveň, která byla v jejich momentálním obzoru chápání a já jsem se jejich náhledem nechala zcela ovládnout. Úplně jsem v daném skupinovém myšlenkovém informačním poli zapomněla, že "tohle vlastně už přece vím dávno, jak to mám a co se po mně chce". Pro mne platí jediná možnost: zemřít musí ego, ne tělo - jak jsem se o to pokusila poprvé, protože jsem zapomněla, čím vlastně ve Skutečnosti JSEM.

Nikdo, opravdu nikdo nerozuměl, když jsem najednou s obrovským uvolněním a vítězným pocitem pevně prohlásila: "Už vím. Už je všechno v pořádku." Samotný konstelář jenom podotkl: "No,…. tak teda ani já netuším, co tu proběhlo. Ale když ty víš, nic víc už není potřeba." Neměla jsem sílu, ani pocit, že bych měla něco slovně vysvětlovat. Pokud nepochopili sami, bůh ví, jestli by mi uvěřili…

Tehdy jsem v rámci konstelačního dne měla ještě jednu zásadní a velice silnou vizi:

Viděla jsem před sebou obrovský, hustý černý mrak. Nebylo před ním úniku. Jediná možnost, která mi byla "telepaticky" nabízena, vedla skrze onen mrak. Pochopila jsem. Mám před sebou období těžké temné noci duše, před kterou není úniku. Jediná cesta vede jejím – mým vlastním – peklem. Peklem nezpracovaných energií emoční bolesti, smutku, zoufalství z marnosti. Řekla jsem: "ANO. Jsem si vědoma, že musím projít. Projdu."

Dalších pět let se šroub náročnosti neustále utahuje. Až jsem zase nabyla dojmu, že bych měla jít na konstelace, abych se posunula dál.

Šla jsem tentokrát do jiného města, protože jsem ztratila důvěru.

Ovšem historie se prakticky opakovala. Zase jsem si vše musela "vyložit" po svém. Což je možná konec konců i účel…

Tento psycholog byl přesně moje krevní skupina . V podstatě se trefil do černého, když vybral jako zástupce mého problému nejprve "Smíření". Ukázalo se, že si pouze namlouvám, že jsem smířená – nebylo řečeno s čím nebo kým, ale já jsem věděla: šlo o smíření se Životem, s Bytím a velikostí protichůdných sil v něm působících současně. S faktem, že Život je se svým záměrem v nás daleko větší než naše myšlenkové představy o tom, jak žít, "aby to fungovalo tak, jak chceme" a následná krutá emoční bolest, když se nám snaží prakticky a polopatě ukázat, že takhle Bytí nefunguje, protože prostě nejde, aby každý myslel jenom v rámci vlastní oddělené existence.

Takže jako druhá skutečnost, s níž jsem měla být konfrontována, byl postaven "Smutek". Ukázalo se, že právě smutek je jediným záchytným a skutečně existujícím bodem celého mého dosavadního života. Nic jiného mi na tomto světě nebylo poskytnuto. Rodiče, stejně jako všichni předkové, byli zcela utopeni ve vlastním nerozpoznaném žalu. Nedivím se, že otec mého otce se v hluboké depresi zastřelil vlastní loveckou puškou, otec se dvakrát pokoušel o sebevraždu, a když ho úplným zázrakem maminka vždycky ještě zavčas našla, selhalo mu srdce. Opět ho v poslední chvíli našla a zachránila. Dostal kardiostimulátor, … aby zbytek života (roky) dožil v psychiatrické léčebně.

Maminka zase žalem emočně zemřela ve svých sedmnácti letech, protože dva roky pečovala o milovaného, ale na rakovinu umírajícího otce (zemřel v jedenapadesáti letech).

V obou rodech rodičů byly nesmírně těžké osudy. Ale u koho nejsou?!

Jako dítě jsem se cítila naprosto opuštěná. Tím spíš jsem se upnula (nejspíš podvědomě) na Boha, protože v první a druhé třídě základní školy jsem chodila do náboženství. Náš pan farář byl nekonečně laskavý a milující člověk. Děti měl moc rád. Uměl to s námi. A já jsem milovala ho i "jeho Boha". Pak ale odešel do důchodu. Přišel nový kněz. Fanatik. Tvrdý. Zastrašující. Nekompromisní. A s ním přišel v jeho kázáních stejně krutý Bůh. Nemohla jsem to vydržet. Když jsem jednou při mši (bylo mi osm let) omdlela, už jsem do kostela ani do hodin náboženství nevkročila. V odpověď na vyhrožování, že přijdu do pekla, jsem vzkázala, že "takového boha nechci". Tímto mi už nezbylo nic, k čemu bych mohla vzhlížet s důvěrou, že Život je dobrý.

Na této poslední konstelaci jsem tedy byla konfrontována s hlubokým smutkem, kterého jsem se chtěla zbavit – kdo vydrží být neustále v depresi?! - ale zároveň byl mou "jedinou životní jistotou". Tedy opět zdánlivě neřešitelný protimluv a problém.

Řešení v rámci energií ale existuje vždy.

Jmenuje se přijetí.

Už začíná být jasné, proč jsem na začátku psala, že to bude těžké psaní a ještě těžší čtení?

Pochopitelně léčivou moc přijetí praktikuji už mnoho let. Jedině proto jsem stále zde a objevuji hlubší a hlubší souvislosti Bytí. Jenže když tak žijete už mnoho let (se svou cestou zpátky k sobě jsem začala ve dvaceti sedmi letech – teď mi za chvíli bude padesát devět! - ani ne od nuly, ale snad až od kosmického bodu mrazu, z totální nevědomosti a odpojenosti od sebe), a přestože cítíte, že se váš život mění, že sílíte, chápete, uvědomujete si čím dál větší hloubku a smysl, stále nejste schopni nic z toho zužitkovat "jako občan společnosti, která jako jediná z možných (opět vlastně jen zdánlivě, ale jsme vší silou přesvědčeni, že to tak je) mu jeho práci ohodnotí i morálně a finančně", jde už skutečně do nejtužšího.

Hned tehdy, v den konstelace, jsem si uvědomila, že mou jedinou šancí je "odhalit nejhlubší kořen" mého smutku. Vlastně ne odhalit mentálně. Ten mi byl (v hlavě) známý už dávno. Funguje to teprve po celistvém vhledu a prožitku, tzn. při bolestivém procesu opouštění smluvních jistot mysli, že způsob, jakým žili naši předkové i my sami až do této chvíle, je správný a život zachraňující. Poznání, že je tomu jinak, je drsné. Ale vrcholně léčivé! Když vám amputují gangrenózní nohu, je to také příšerné – ale zachrání vám to život.

Konstelář mi můj smutek vysvětlil jako následek toho, že jsem se necítila být přijata rodiči. Ano, to je naprostá pravda. Dokonce jsem maminku ve třetí třídě po přečtení článku z čítanky o adoptovaném chlapci konfrontovala s "objevem", že určitě jsem adoptovaná… Byla, chudina, zděšená. Adoptovaná jsem nebyla.

Z letité zkušenosti práce na sobě už dávno vím, že mým druhým jménem je "hlubina". U mne nic není snadno vysvětlitelné. Pro každé pochopení musím jít vždy do stále hlubších vrstev vhledů. Pak přichází uvolnění. Ovšem jen na pár hodin. Na dveře vědomé mysli a emocí hned začne bušit další nezpracované téma.

Dnes jsem si prožila opět jeden z nekonečně bolestných vhledů. Přichází vždy nějakou dobu po vnitřní práci s energiemi vědomé pozornosti v prostoru hustých energií potlačených emocí v nevědomí.

Čím víc na sobě pracuji, tím extrémnějšímu strachu musím čelit. Správný psychologický termín je spíše úzkost, protože strach je "z něčeho konkrétního", to, co zažívám, je však hlubinná neidentifikovatelná silná úzkost, kterou si následně mozek (aby se nezbláznil z toho, že "něčemu nerozumí") transformuje do konkrétních každodenních záležitostí praktického života. Jediný způsob, jak s tímto nesnesitelným stavem "vykejvat", je vědomě přijmout všechnu sílu dané emoce. Přesně tak, jak jsem psala v článku o transformaci. Sednout si a vědomě si dovolit tyto energie v sobě vnímat. Paradoxně totiž tímto způsobem se vědomí dostává nad myšlení, které tyto emoce tvoří a podporuje jejich další růst a člověk bytostně cítí, že je silnější než tato nepříjemná energie, že je schopen ji tímto způsobem ustát a dokonce spalovat.

Uvědomila jsem si, že mým nejhlubším emočním problémem provázeným silným strachem v hlubokém nevědomí je naprostá ztráta DŮVĚRY v moudrost Života - Bytí, v jeho Záměr, s nímž nás uvrhuje do tak strašných zkoušek při pobytu v těle na této zemi.

Kdy k takovému traumatu dochází? Úplně na prvopočátku tím, co Bible nazývá "vyhnáním z Ráje". Světsky řečeno zapomenutím na to, čím ve své Podstatě JSME. Šokem z "pádu" do oddělenosti od pramene, zdroje nejvyšší moudrosti, která nás jako jediná prostřednictvím vnitřního hlasu Vyššího Já dokáže provést celou složitostí poznávání sama Sebe v rámci Jednoty Celku Bytí. Najednou začínáme myslet rozumem, snažíme se za každou cenu udržet tělo při životě, stáváme se soustředěnými pouze na svůj prospěch a na zachování rodu. Začínáme bojovat proti všemu a všem, kdo nám chce naše úmysly rozbít. Zároveň však pro záchranu jsme ochotni dál se podřizovat vychytralosti rozumu druhých, protože oni – společnost – jsou najednou tím jediným prostředím, které je schopné nám zaručit přežití. Na začátku jsou to "rozumní rodiče a rodina", která jede v zajetých kolejích zkušeností předků. Jestliže jednotlivci tvoří rodinu a společně s rodinami následně společnost, je jasné, že dochází ve společném soužití k nejrůznějším střetům. Pozitivním, záchranným, ale i zotročujícím a krutě destrukčním.

Kam tedy snahou o zachycení slovy nezachytitelných procesů v Celku mířím v této úvaze?

K úplně prvotnímu kořeni existenciálního strachu, kterým je MYŠLENÍ našeho od Moudrosti světové mysli Celku odděleného ROZUMU, tedy ega.

Teprve tehdy, až začne člověk vnímat na "svém vlastním osobním příběhu", jakým způsobem podléhá závislosti na ničivém stereotypu myšlení rozumu, který se neustále motá v začarovaném kruhu, z něhož není a nikdy nebude(!) schopen vystoupit, začne si uvědomovat nesmírnou hloubku pravdivosti slov Eckharta Tolleho a Marcelky z hor o naprosté nutnosti lidstva vystoupit z hranic mysli ega. Pokud se tedy chce posunout na vyšší vývojovou úroveň a ne jenom dovést další "vyspělou civilizaci" ke svému zániku. Ve světle současných světových událostí si však nejsem moc jistá tím, že k tomu nebude muset dojít. Kolektivní lidská mysl totálně zešílela, rozpadla se na dva tábory v krutém boji o moc. Opět. Opakovaně jako v historii už několikrát. Šance ale stále existuje. Alespoň v to věřím.

Jediná cesta z osidel myšlení rozumu vede skrze cítění a ještě lépe, protože mnohem výstižněji řečeno, skrze UVĚDOMOVÁNÍ si toho, co cítíme a bezpodmínečné přijímání všech těchto energií. Znamená to však něco pro mysl – ego - naprosto nepřijatelného: vědomě začít odstavovat rozum mysli od řídícího panelu našeho prožívání. To se egu vůbec nelíbí. Brání se zuby nehty. A ze všeho nejúčinnější obranou je právě použití strachu.

Člověk se bojí stále. Jakmile ale začne pracovat na sobě a na svém návratu k Sobě, ke svému znovupropojení se s Celkem a jeho vůlí, musí počítat s tím, že mysl mu při každé takové příležitosti připraví hned celý oceán strachu, v němž se bude vší silou snažit veškeré tyto snahy utopit. Ego – naše mysl - nás totiž raději uvidí mrtvé, než od něj osvobozené.

Proč tomu tak je?

Protože tělo sice zemře. Je to jenom hmotná schránka, skrze niž může vědomí manifestovat svou tvořivost. Ale energetický systém vědomí a jeho v něm osamostatněné části ega vibrující na jiných úrovních než hmota, se – dle zákona o zachování energie – neztratí. Zůstává v energetickém poli, aby se mohl následně vtělit do další fyzické existence a pokračovat tak v sebepoznávání. To totiž bez těla není možné. Pokud ale mluvím o přežití energií ega, musí být jasné, že tomu jde jedině o nedovolení procesu sebepoznání. Úplné sebepoznání s sebou přináší "smrt ega". Alespoň v podmínkách, jaké máme nastavené. Kdyby náhodou teď chtěl někdo argumentovat tím, že jak tedy platí zákon o zachování energie v případě mrtvého těla, nechť si uvědomí, že každá hmota se stává zdrojem potravy – energie – pro další život.

Všechno je neuvěřitelně fantasticky zkoordinované. Neexistuje chyba v samoregulativním řízení chodu Bytí. Chyby existují pouze v našich myslích. A to zase jenom proto, abychom si jednou uvědomili strůjce všeho zmaru - oddělené, a proto naprosto nedokonalé a omezené vlastní vůle v mysli - a měli co objevovat, zkoumat, čím být fascinování, poháněni k spirituálnímu růstu a tím pádem k prosperitě své i všeho, co existuje.

Bez nutnosti vědomého prožívání obou pólů Bytí to však nikdy nedokážeme. Lidstvo zatím chce jediné: žít šťastně, v hojnosti a blahu. Všechno nepříjemné jako je bolest, utrpení, smrt, nutnost podřídit se vůli Života odsunuje. Spíš se vehementně, leč zoufale marně, snaží odsunout to mimo zorné pole. Protože se BOJÍ, že dané výzvy neunese.

Přesně tak, jako jsem se bála a podlehla strachu já při svém příchodu na tento svět. Neměla jsem však šanci se ze svého Úkolu jakkoliv vyvléct. Musím jej žít. I když je to nesmírně náročné, bolestné a hrůzu nahánějící, přesto je to fascinující. Jsem nekonečně vděčná svému vnitřnímu vedení, které mi ukazuje cestu vlastním peklem. Díky jemu stále jdu ke světlu na konci ohnivého a zároveň nejtemnějšího tunelu, jaký může existovat. A přesně totéž uvědomění z celého srdce přeji všem, kdo pocítí volání vlastního Vyššího Já. Odevzdejte se mu, i když se budete hrůzou třást jako osika. Když se necháte s důvěrou vést, projdete vším a vyjdete posíleni. Mnozí zdravější na těle i duchu, svobodnější v rámci společnosti, naplněni smyslem toho, co žijí. Nakonec ale všichni dříve či později zemřeme i v těle. Je tedy pouze otázka, v jaké vědomé kvalitě zanecháme energetické tělo do další fyzické existence. Počítá se každičký drobný posun. Některým se zcela určitě podaří i nejvyšší realizace – dosáhnou vysvobození z nutnosti inkarnovat se znovu sem, do této vysoké školy života. Kéž je počet těch, kteří dosahují pokroku v růstu vědomí, mezi námi stále větší. V současné době to platí stále víc a víc. My tady a teď již připravujeme podmínky, v jakých bude lidstvo existovat příští tisíce let pozemského času.

Autor: Jarmila Faltýnková
Zdroj: vedome-zit-a-umirat

Sdíleno s laskavým svolením autora