Cesta k celistvosti ve mně - 2. část

Dnes mi volal známý. Ptal se mě po několika dalších měsících a letech, jestli už něco "dělám", ve smyslu jestli něco z toho, co jsem objevila, už předávám dál. Odpověděla jsem, že zatím "nic nedělám", protože, jestli teda vůbec, stále nevím, "co" bych měla předávat.

Tato otázka, resp. moje odpověď na ni, mě donutila k hlubšímu pohledu do ní.

Onen známý mi před tím poslal odkaz na přednášku filozofky Anny Hogenové. Nebudu se k tomu víc vyjadřovat, ale ve své přednášce řekla jednu pro mne velmi otevírající věc, když odpovídala posluchači, jak konkrétně by tedy měli učitelé přistupovat k vztahu se svými žáky, aby je "neučili papouškovat postupy mysli, jež ve výsledku slouží jenom trhu a těm, kdo z něho mají výnosy".

Řekla, že učitelé by se měli hlavně naučit ptát se svých žáků tak, aby je "nutili " nebo správněji řečeno přiváděli do stavu, v němž oni sami budou nuceni hledat "vlastní odpovědi", protože jedině ty je přivedou zpátky ke zdroji "jejich vlastní moudrosti", ne k odpovědím, jež ve výsledku pracují pro někoho jiného a je samé přivádí pouze do stavů vyhoření neboli ztráty smyslu života.

Řekla, že budou muset tím pádem klást "velmi nepříjemné otázky, které budou vyvolávat patřičný odpor, za které budou většinovou společností odsuzováni, ba dokonce stíháni". Má naprostou pravdu. A to mě fakt děsí…

Jak jinak lze "překročit hranu plochy stolu", z něhož jsou členové společnosti živeni (chlápej odměňováni, placeni, drženi při životě v těle), než tak, že je zde odvaha spadnout z tohoto stolu a bolestivě si zlámat kosti v těle, nebo se dokonce zabít. Bohatě stačí, že se tak třeba "jen odstřihnou" od rohu hojnosti nebo aspoň od skývy suchého chleba a sklenice vody, které jim stále ještě dovolují přežít a uživit vlastní rodinu.

Uvědomila jsem si, že i pro mne je to momentálně asi nejzásadnější překážka k dovolení si předávat to, co už jsem zjistila na své cestě, a tím pádem vím, že je to jediné, co funguje až do hloubky podstaty. Pochopitelně jenom a pouze pro ty, kteří cítí životní potřebu jít do stejné hloubky jako já. Protože jinak už vyzkoušeli všechno, nic nefungovalo a oni se cítí být vyhoření ne jenom z toho, co dělají jako zaměstnání, ale ze života vůbec. Jenom takoví už totiž nemají co ztratit!!! Cítí, že jestli má život skutečně nějaký smysl, mohou tím bolestivým pádem ze stolu hojnosti nevědomé většinové společnosti už jenom získat. Stejně, jako ti dva uprchlíci ve filmu Sexmise, když se rozhodli protrhnout oponu, za níž je mělo čekat jen a jen smrtící radiační záření.

Včera jsem si uvědomila, že ve své hloubce jsem stejným zbabělcem plným nenávisti k pravdě a skutečnosti, jako byli moji předkové a vůbec téměř všichni nevědomí lidé.

Vina, kterou pořád v sobě cítím jako náhrobní kámen, pod nímž jsem pohřbená, pochází možná právě z neustálé urputné snahy toto popřít.

Další nepříjemná otázka tedy zněla: Proč to tak mám?

Dnes jsem si uvědomila, že nenávist v druhých mě tak děsí (a nenávidím ji nejvíc ze všeho!!!) právě proto: odmítám si ji přiznat a procítit do dna sama v sobě. Proto jsem stále čím dál víc zalezlá doma a čím dál víc se straním kontaktů s ostatními!

Jestliže jsem v minulém článku psala o "temné prázdnotě" v sobě, která mě ničí a ochromuje na všech úrovních, je jí možná právě tato stále ještě plně nezpracovaná (netransformovaná) nenávist k pravdě a skutečnosti v její plnosti (chápej v rovnosti protikladů a jejich jednotě). Pojem "temnota ve mně" je velmi neurčitý. Mysl si s něčím nekonkrétně pojmenovaným nedokáže poradit, protože není schopná laser vědomé pozornosti zaměřit na požadovaný cíl, příčinu bolesti. Všechno, s čím chceme na úrovni emocí a mysli pracovat, přece jenom právě z tohoto důvodu vyžaduje "přesně trefit hřebíček na hlavičku" správným pojmenováním. Protože u něj to celé začalo… I když mnohdy je nutné nejdříve zaměřit pozornost právě na pouze cítěnou neznámou energii, aby nám sama prozradila, "čím je" ve sféře slov a tím pádem pochopení mysli. Mysl, resp. její energii nelze popírat jako škodlivou! Je třeba s jejím obsahem vědomě pracovat, protože jedině tak se nevědomě škodící obsah transformuje v pochopení, přijetí a vyrovnání.

(Je velmi těžké popsat proces lineárně v nějaké posloupnosti postupu, protože všechno se vlastně děje najednou a někdy je první slovní uvědomění, po němž následuje emoční zpracování, jindy je nutný opačný postup s prvotní pozorností zaměřenou na cítěnou "těžkou" energii v systému či těle.)

Další otázka: Proč se nevědomě tak vší silou oné nenávisti držím a odmítám se jí vzdát, když ji sama vnímám jako nejzásadnější překážku v sobě? Přičemž paradoxně není ve mně větší touhy, než právě touha po splynutí, odevzdání se pravdě a skutečnosti!

Dnešní otázka (jestli už něco dělám) mi otevřela "nový možný obzor": největší síla člověka, který "hájí a za každou cenu chce zachovat svou existenci podle své představy", není v lásce. Bohužel.

(Prohlášení, za které mě můžou lidé ukamenovat, protože překračuje všechno, co považují za nejvyšší člověčí i božskou hodnotu; průšvih je, že nepochopeně…)

Největší síla takového (nevědomého) člověka je v nenávisti.

(Další prohlášení hodné upálení zaživa...)

Takže co mě přivedlo k tak kacířským myšlenkám?!

Osobní přiznání, protože prožitek síly, kterou mi dává nenávist k tomu, abych byla vůbec schopná vydržet všechno to znásilnění v energetické úrovni. Tzn. totální zlomení vlastního cítění a uvědomování si Sebe a svého spojení se zdrojem moudrosti a síly Podstaty. Bytostně si uvědomuji (až teď, po desítkách let práce na svém uzdravení), jak strašným způsobem jsem byla přinucena přizpůsobit se původní rodině, většinové společnosti a jejím hodnotám a zcela se vzdát vlastního přístupu k životu, který by mě naplňoval. Proto na mě nefunguje žádná vnější psychologická terapie, hypnóza, medikace. Posttraumatický syndrom přináší tak strašnou bolest, že v hloubce nevědomí nejsem schopná NIKOMU zvnějšku dovolit, aby uviděl její příčiny a vynesl je na světlo. Jediný, komu jsem vždy po patřičné přípravě schopná "to dovolit", jsem já sama. Jedině moje vlastní vnitřní vedení je schopné orientovat se v tak výbušném prostředí a volí cestičky, které nikdo jiný (ani moje mysl!) není schopen naplánovat v pořadí nejmenšího nebezpečí náhlého totálního kolapsu systému.

Každý se rodíme do těla, jehož již genetický základ je naprogramován k poslouchání zákonů udržujících společnost. Takže neexistuje způsob, jak tomuto prvotnímu "zlomení" ujít. Další přichází s výchovou v rodině a školách, s dalšími osobními zkušenostmi dospělého jedince.

Už jako dítě jsem měla pocit, že otec mě tak strašně drtí nejenom z důvodu vlastní výchovy svým otcem. Cítila jsem, že se svým způsobem "čehosi ve mně" strašně bojí a za každou cenu chce zabránit tomu, aby se to začalo projevovat "navenek". Svůj vlastní strach a ohrožení si racionálně transferoval do zdůvodnění, že pokud nebudu taková, jakou mě chce on, ale také jakou mě chce mít společnost, budou mít oni (rodiče) potíže se mnou i s vnějšími aparáty moci. Ostatně takto podvědomě uvažují všichni nevědomí rodiče. I to je výsledkem snahy o přežití společnosti jako celku.

Protože jako vysoce vnímavé dítě jsem to všechno na hlubší úrovni cítila, ale nerozuměla, můj mozek si to potřeboval nějak vysvětlit: "Nejsem hodná, proto mě moji rodiče chtějí mít jinou, než jakou se cítím být a chtěla bych být já sama. Proto se musím podřídit. Nejenom že mě nebudou chtít a mít rádi, navíc se budou čím dál víc hádat, rozvedou se a mě strčí do děcáku." Ve třetí třídě jsem dokonce dospěla k závěru, že vlastně je to naopak, že asi jsem adoptovaná, nejsem jejich, a proto to všechno cítím tak bolestně. Nejsem adoptovaná. Maminka se při mé otázce upřímně zděsila...

Když jsem fyzicky a sociálně "dospěla" a osamostatnila se, vlastně utekla z dohledu otce, začaly se mé skryté potíže rozjíždět naplno. Nikdy se mi nepodařilo najít Samu sebe a své místo ve společnosti. Cítila jsem se stále víc vyhořená nejen ze všech zaměstnání, ale i z celého života.

Byla to nekonečná zlost a nenávist k tomu, CO se mi stalo, a ještě větší nenávist k tomu, že absolutně netuším, PROČ se mi to stalo, když jsem se neustále jen zoufale snažila plnit všechno, co po mně bylo požadováno, která mi nejspíš dávala sílu nezabít se jako mi předkové. Tím spíš, že jsem astrologicky Beran... Nesnáším, když mnou někdo neustále chce manipulovat k obrazu svému. Nejhorší, ze všeho je ale fakt, že nejvíc jsem nenáviděla samu sebe za to, že jsem vždy byla tak potentovaná strachy, že jsem to sama pokaždé znovu a znovu dovolila, protože jinak "by mě neměli rádi", nebo by mě vyhodili z práce, manžel by mě poslal k vodě, bratr by mi nerozuměl, celá širší rodina by mě odsoudila a exkomunikovala, vlastní děti (jestli bych se jich vůbec dočkala) by se mě zřekly.

Když ale člověk něco nenávidí, je k tomu připoutaný. Tato obrovská síla ho na nejhlubší úrovni doslova žere zaživa (a může z toho být třeba rakovina nebo řada dalších nemocí...). Navíc cítí neidentifikovatelnou vinu, což celé utrpení jen umocňuje.

Ještě stále se někdo diví, proč nejsem schopná se prosadit? Proč stále na vědomé úrovni "netuším", co mám dělat? (Přitom mám pocit, že to vím až moc přesně… Ovšem o to víc se toho bojím.) Proč se stále "necítím být plně kompetentní" předávat svou zkušenost, která, i když je křížovou cestou, přivedla mě jako jediná k pochopení nejenom smyslu, ale i cítění nejhlubší Podstaty jednoty protikladů?

Dosud jsem v sobě nenašla sílu odevzdat se vědomí jistoty v nejistotě. Jediné skutečně existující jistoty lidského života. Nenávist a její síla je totiž nejdokonalejší antikoncepcí k takové možnosti znovuzrození. Nenávist je vlastně jenom eufemističtější (lépe vypadající) nálepka pro obyčejný STRACH... Strach ze ztráty veškeré možnosti kontroly nad průběhem životních událostí. Tím pádem přijetí a mír v naprosto jakémkoliv vývoji "budoucnosti", která bude "kladením velmi nepříjemných otázek" lidem, kteří očekávají rychlé a snadné řešení své bezvýchodné situace, vydána napospas vnější lidské nenávisti. Stačí sledovat uragán, který se zvedl vyjádřeními o původu rakoviny jedním takovým svobodným člověkem... Dokonce vyhrožují i trestním oznámením za šíření poplašné zprávy!!!!! 

Lidé se nesnaží "ptát se", jak to myslel do hloubky, a hlavně absolutně odmítají zkusit se začít zajímat u sebe, jestli náhodou na tom něco nemůže být. Proč? Protože by se začali prokutávat do vlastního nejhlubšího černouhelného dolu, nebo spíš žumpy. Jinak řečeno, museli by si uvědomit vlastní odpovědnost za vše, co žijí nejenom oni sami, ale i za to, co s genetickou pamětí předků přijali už v těle. Museli by opustit polštář skupinové odpovědnosti, která říká, že "za to" mohou špatné geny, špatní lidé, špatné okolnosti, špatní vůdcové, zvůle osudu a já nevím, co ještě.

Stále jen velmi málo lidí v dnešní době je již připraveno k takovému odvážnému skoku do vlastní hloubky nevědomí. Tím spíš, že na této cestě nedochází k okamžité úlevě. Pravý opak je pravdou. Tak, jako u přírodní léčby (např. homeopatiky, abych byla co nejblíže legálně alespoň částečně uznávaným metodám) je normální prvotní zhoršení stavu, stejně tak je to i se spirituální léčbou vědomou pozorností. Ostatně, každý můj článek o tom vypovídá, … možná někdy až moc...

Při tom ani zdaleka nejde jen o mou izolovanou zkušenost. Autoři Shalila Sharamon a Bodo J. Baginski v Základní knize o čakrách uvádí:

"Když se při tomto procesu očišťování uvolňuje z blokád zadržovaná energie, vstoupí jejich obsahy ještě jednou do našeho vědomí. Tak můžeme znovu zažít pocity, kterými byly blokády způsobeny – různé naše strachy, náš hněv i bolesti. Mohou se naposledy objevit i fyzické nemoci, aby pak zcela zmizely. Během procesu se možná budeme cítit neklidní, podráždění nebo také velmi unavení. Jakmile jsou však dráhy energií volné, vrátí se nám hluboká radost, uvolnění a jasnost.

Mnoho lidí ale nemá odvahu projít nutným procesem očišťování. Často jen proto, že jim chybí vědění o něčem podobném a interpretují si prožívané pocity jako krok zpátky ve svém vývoji.

Ve skutečnosti se blokády našeho systému energie odstraní pouze do té míry, jak dalece jsme vzhledem k stavu našeho celkového vývoje připraveni podívat se odvrhnutým a potlačovaným částem sama sebe "do tváře" a osvobodit je naší láskou.

Tím přicházíme k druhé cestě… Tou cestou je vnitřní postoj bezpodmínečného přijímání, který vede k úplnému uvolnění. Uvolnění představuje protiklad a protiprostředek k napětí, křečovitému stažení, blokádě. Dokud jakoukoliv část sebe sama vědomě nebo nevědomě odmítáme, dokud sami sebe posuzujeme a části sebe sama tím odsuzujeme, vytváříme tak napětí, které brání celkovému uvědomění a odstranění blokád."*

Tudíž mým problémem je v současné době možná hlavně strach vzdát se své dosud jediné mocné síly a přestoupit z nevědomé životní síly na vědomou s tím, že se ovšem může stát cokoliv.

Vůbec se pak není čemu divit, že se ostatní straní mě, když ze mne vyzařuje jenom hrůza z bezmoci vůči tomu, jak život funguje, a že si s námi dělá jenom to, co on uzná za vhodné, protože vedoucí k naplnění JEHO záměru, s nímž my můžeme akorát souhlasit – pokud nechceme trpět. I když, co já vím, co se vlastně se mnou "děje"? Možná, že je všechno v nejlepším pořádku, ale mysl plná strachu z toho, že se nemá čeho chytit, vytváří drama. Ale ani s tím není jednoduché jen tak přestat, protože síla "zvykové", po celé generace trvající funkce mysli, prostě vyžaduje velkou sílu vědomé pozornosti, která jediná je schopná ji stopnout.

Srovnávám se tedy už roky s vědomím, že musím zpracovat všechnu bolest bezmocné nenávisti a strachu z opuštění, nenávisti druhých a trestu za to, že nejsem podle představ ostatních, a že říkám věci, které v druhých – jak jsme viděli na již zmíněném případě – dokáží vyvolat až vražedné choutky.

Takové zásadní bezmoci jsem ale vlastně už stejně byla vystavena tak, jak tak, aniž bych mohla cokoliv "podniknout" proti … Přesně, jako všichni lidé na Zemi.

Poučení z uvedeného? Proti svému "osudu" nemá šanci se vzepřít vůbec nikdo.

Ovšem něco jiného lze! Lze na něm pracovat ke zlepšení. K němu ale dochází způsobem, který nemohu popsat, protože "se to děje samo od sebe". Ani já sama neumím říct, jak docházím k vhledům, za jak dlouho. Jestliže vyvolávám dojem, že něco z toho vím v momentě, kdy to mohu pouze žít, jde o omyl. Všechno, co "se o sobě dovídám", vlastně vím až se zpětnou platností – po bitvě je každý generálem :-D. Vůbec netuším, jestli, natož kdy k tomu dojde. Jediné, co mohu pro to dělat, je nechávat vše takové, jaké to je, a být s tím plně vědomě. Všechno ostatní už pak jde mimo mou vůli a možnosti to ovlivnit.

* SHARAMON, Shalia a Bodo J. BAGINSKI. Základní kniha o čakrách. 1. vyd. Praha: PRAGMA, 1993. 221 s. ISBN -80-85213-36-2, str. 49-50

Autor: Jarmila Faltýnková
Zdroj: vedome-zit-a-umirat

Sdíleno s laskavým svolením autora