Andělská pohlazení - Oriel

Tento týden pod křídly anděla Oriela

Dárek
(příběh milovaného anděla Oriela)

Na opuštěné lavičce v parku seděla žena a snažila se zadržet slzy. Vedle ní si sednul anděl. Neviděla ho, vnitřně však cítila jeho přítomnost. Nevěděla, kdo je, ale přesto mu začala vyprávět: „Dneska jsem dala kamarádce kamínek pro štěstí. Zavolala jsem sestře, že jsem si vyměnila službu, abych jí mohla pohlídat děti, až půjdou do kina. Koupila jsem kolegům zákusky po obědě. Vyslechla jsem sousedku, jak jí trápí její dcera…“

„Já vím, na tom ale není nic zvláštního. Podobné věci děláš každý den.“

„No právě!“ Slzy vytryskly z jejích krásných očí a žena se začala omlouvat: „Já vím, že dávat je krásné, ale já bych chtěla, aby také na mě někdo pomyslel a třeba mi dal něco hezkého pro štěstí nebo aby mi řekl něco hezkého. Nebo… promiň, asi bych neměla říkat podobné věci.“

„Co je na tom špatného?“

„Člověk se má přece radovat, že může dávat a nemá očekávat, že se mu to musí vrátit.“

„Dávání je krásné, stejně tak je ale nádherné přijímat. Musíš okusit obojí. Víš co? Až tudy půjdeš zítra, zastav se u téhle lavičky. Budeš tady mít dárek ode mě.“

Žena si utřela slzy: „Bože, já už asi blázním.“ S těmito slovy vstala a svižným krokem se vydala směrem k domovu.

Následující den žena procházela parkem. Když se blížila k lavičce, kde včera seděla, uviděla na ni ležet růžičku.

„Ta je pro tebe!“ zašeptal anděl, když její ruka pohladila krásné růžové okvětní lístky.

Je dobré věřit vnitřnímu hlasu, který nám dává naději a který nás hýčká. Nejde o nic bláznivého, jde o tu nepřirozenější věc. Stejně jako je přirozené s radostí dávat, ale zároveň toužit přijímat krásné věci.

Milovaný anděli Orieli, moc ti děkuji za to, že mě pomáháš tak, aby v mém životě nastala rovnováha mezi dáváním a přijímáním. Slibuji, že s radostí se budu podílet na pomoci ostatním. S vděkem a láskou rád(a) přijmu vše krásné a harmonické.

Autor: Jitka Saniová
Web: jitkasaniova

Sdíleno s laskavým svolením autora