Můj Bože, jsem jen tvá

19. 10. 2026

zdroj obrázku: Vytvoření pomocí Canva AI

Krásný dobrý den, 🤍

ráda bych pokračovala v postupném představování písniček - tedy v tom, co z nich já sama vnímám a jak vlastně vznikaly. Jako další bych vám chtěla představit písničku Můj Bože, jsem jen tvá.

Dlouho jsem přemýšlela, jestli ji vůbec na desku dát, protože to byla taková moje osobní modlitba. Hlavně její refrén. Dnes už je samozřejmě i vaše, ale tehdy...tehdy byla pro mě hodně důležitá.

Vznikla během jednoho týdne, kdy měla Violka vysoké horečky. Byla to taková ta dětská nemoc, kdy vlastně děťátko nemá žádné jiné příznaky, jen pořád vysoké teploty. Byl to tehdy asi desátý nebo jedenáctý den, kdy horečky neustupovaly... Pamatuju si, že jsme přijely domů z pohotovosti a já šla na skálu u nás v „nadúdolí“ - jak ráda říkám - stála jsem tam, koukala do zeleně a najednou mi došlo, že tohle celé musím pustit. Jako jeden úhledný balíček emocí. Vzít jej a poslat pryč...

Kdo jste maminkou, asi víte, jak těžké tohle vždycky je. Obzvlášť u miminek a batolátek, když ještě nevíte, co čekat a zažíváte nemoci svých nejmilovanějších poprvé. Pořád přemýšlíte, co ještě udělat, co zkusit, jak mu pomoct... A pustit v tu chvíli potřebu mít všechno pod kontrolou a přijmout, že některé věci se prostě musí odehrát svým tempem, je obrovsky těžké... Už jsem byla úplně vyčerpaná. A tak jsem tam stála, koukala do údolí pode mnou, slunce tehdy svítilo, bylo mi na okamžik krásně a já si říkala:

"Pane Bože, já už to teď všechno odevzdávám. Nechávám to jít. Děj se všechno, jak má... Ono to dobře dopadne. Vždyť to přece nemůže trvat věčně..."

A v tu chvíli mi začala chodit slova:

„Můj Bože, jsem jen tvá,
dík za život, za to, co mám.
Můj Bože, veď mě dál,
já učím se všem pokorám.

Můj Bože, jsem jen tvá,
co v cestě je, já přijímám.
Můj Bože, veď mě dál,
teď srdce mé tu objímám.“

A poslední věta refrénu má ještě jeden svůj vlastní příběh. Krátce předtím, než Violka onemocněla, jsem byla poprvé na hodině u hlasové průvodkyně Pavly Frendrichové. Bavily jsme se tehdy o dechu, o tom, co se při nádechu a výdechu děje v našem těle s plícemi a se srdcem. A Pavla řekla jednu nádhernou věc, která se mě dotkla někde hodně hluboko..., a to že s každým nádechem je naše srdce obejmuto a drženo podobně, jako když maminka drží ve svých rukách svoje děťátko. Plíce s každým nádechem objímají naše srdce. Věděli jste to? Není to krásný?

Jsme vlastně taková chodící objetí. 🤍 Každý jeden z nás.
A právě z toho nakonec vyplynula i věta „teď srdce mé tu objímám".

Pro mě v sobě má asi i takovýhle přenesený význam: "Dýchám. Jsem. S každým nádechem objímám sama sebe. A tuhle lásku, a to světlo můžu posílat dál, všude kolem sebe, každému, koho potkám, bez rozdílu. I ty můžeš. Úplně stačí, že jsi.“

...někdy stačí jen dýchat, být a dovolit životu, aby se na chvíli děl sám. 🤍