Lukáš Leopold Hradečný, Pár slov o mně, úryvky z knihy

"Ať ten, který tvrdí, že něco nejde, nezdržuje toho, který to dělá."

Nenarodil jsem se s nastavením flegmatika, který nic moc neřeší a přirozeně se raduje ze života. Naopak, dostal jsem do vínku přílišné přemýšlení, tendenci se strachovat a nořit do nefunkčních vzorců jednání. Také se mi (zatím) nestalo, že bych se jednoho dne probudil s vhledem, který by mě od základu úplně změnil, jako to zmiňují někteří guruové. Do výbavy jsem však taky dostal vnímavost, schopnost uvažovat analyticky a nezlomnou výdrž, pokud se pustím do něčeho, na čem mi záleží. To jsem začal využívat k tomu, abych s mými tendencemi něco udělal. Od té doby kráčím po cestě introspekce, objevování a experimentování. Mnohé jsem poznal a mnohé změnil, o něčem vím, ale zatím s tím dělat nic nedokážu. Zároveň jsem u sebe rozpoznal předpoklady pro to být učitelem v širším slova smyslu.

Co se týče zaměstnání, po vysoké (FEL ČVUT) jsem si splnil to, co mě bavilo od malička a svojí práci spojil s vlaky. Projektoval jsem elektrická zařízení do vlaků. Poměrně brzy jsem však zjistil, že dlouhodobé vysedávání v kanceláři a tlak na to, dělat všechno rychle a na úkor kvality není nic pro mě. Náhoda či osud mě tak po pár letech zavál úplně jinam, a to do alternativního školství, kde jsem strávil dalších šest let. Byl jsem u založení tří jedinečných škol, kde jsem se aktivně podílel na rozvoji koncepce a na samotné pedagogické činnosti. Tu jsem si vyzkoušel i ve škole v Nepálu, kde jsem jako dobrovolník pomáhal místním malým mnichům s angličtinou. Také jsem se věnoval tvorbě aktivit do hodin, které rozvíjejí kompetence žáků na základních i středních školách.

V současné době nabízím kurzy a setkání pro firmy, neziskovky, školy i jednotlivce týkající se rozvoje kompetencí podstatných pro spokojený život jako je:

• Rozpoznání vlastních silných stránek a přijetí limitů

• Umění komunikace

• Rozvoj otevřené mysli a kritického myšlení

• Vnímání hloubky života a vzájemné propojenosti

• Uvědomění si skutečných životních priorit a hodnot

• Rozvoj emoční inteligence

• Umění zacházet s vlastním utrpením

• Schopnost spolupráce a podpory ostatních

V roce 2024 jsem vydal knihu Pohodlí v nepohodlí, skrze kterou jsem si učesal mnoho myšlenek.

Ukázky ze čtyř kapitol knihy Pohodlí v nepohodlí, ISBN 978-80-11-04528-9

Honba za štěstím

Na co chodit kolem horké kaše? Pojďme přímo k otázce, kterou si vědomě, nebo nevědomě snaží zodpovědět každý člověk na planetě, totiž jak být šťastný. Zdá se, že není možné zažívat neustálý pocit štěstí ve smyslu euforie. Respektive, že nikdo takový nebyl a není. V takovém případě bychom totiž štěstí redukovali na emoci a veškeré emoce přichází a odchází, není žádná, která by trvala neustále. Snažíme si štěstí přivodit externě. Někdo na to jde přes materiální potěšení, někdo přes výjimečné a extrémní zážitky, někdo přes vztahy a přes to, že si pořídí děti, někdo přes odříkání a duchovní praxi. Někdo spadne do závislostí, i když skrze ně spíše utíkáme od neutěšenosti do snesitelnosti. Tisíce let staré spisy a zkušenosti starých mudrců říkají, že štěstí se nedá najít nikde jinde (v druhých lidech, v činnosti či nějaké věci) než v sobě samém. Nemluvím o chvilkovém pocitu štěstí, které nám věci výše popsané přináší. Vůbec je nezatracuju, těšme se z nich. Nemohou ale zajistit trvalý pocit štěstí. Spíš než o štěstí je možná lepší mluvit o klidu nebo vnitřním míru. V tomhle klidu se může objevit pocit štěstí, ale i neštěstí. Zdá se však, že zůstat v klidu je ohromně těžká věc. Stačí se podívat na zprávy a ihned nás přepadne tsunami negativismu. Politici lžou, kradou a podvádí, lidé se vraždí, živelné katastrofy zabíjejí a ničí. Je jednoduché ztratit klid a nadhled a propadnout vzteku a pocitu zoufalství. Jedna věc je, že se média záměrně soustředí na negativní zprávy, protože ty dobré by se těžko prodávaly, tudíž dělat si obraz světa na základě zpráv jemylné. Druhá věc je ta, že jako společnost skutečně žijeme uprostřed šílenství. To, co si jako lidi na sebe často vymýšlíme jsou šílenosti, moc jinak se to nazvat nedá. Příroda nic takového nezná, nekomplikuje si život tak jako my lidi, kteří se z ní už nějakou dobu bohužel „úspěšně“ vydělujeme. Je tu až příliš mnoho lidí, kteří jsou absolutně odpojeni od života. Pokud jsme odpojeni od celku, můžeme mít pocit, že pro sebe děláme to nejlepší a z hlediska celku jednat šíleně a destruktivně.

Nová společnost

Předchozí kapitoly byly poměrně hodně kritické. Bylo však potřeba vytáhnout šílenosti našeho světa do popředí. Nyní můžeme přejít k východisku, a to k hlubšímu ponoru do podstaty tzv. reality. Je tu možnost tvořit náš svět jinak – citlivěji. Zdá se tu být stále se rozrůstající skupina lidí, co touží žít vědomě a přirozeně. Tito lidé si uvědomují naší propojenost s přírodou a spirituální rozměr naší existence, usilují o kvalitní vztahy, jsou poctiví, otevření různorodosti a jejich prioritou není hromadění majetku či budování osobní důležitosti. Čím dál více lidem dochází, že žijeme v toxickém systému, a že změna leží v každém jednotlivci a poznání jeho podstaty. Vznikají různé alternativy, ať k supermarketům, ke vzdělávání, k lékařství, porodnictví atd. Opět se objevují alespoň víkendové trhy s farmářskými produkty, které lze nakoupit přímo od samotných farmářů a ve vysoké kvalitě. Existují bezobalové obchody, kde lze nakupovat do vlastních nádob. Také se lze zapojit do výměnného obchodu – swapování. Je možné si různorodé věci nekupovat, ale půjčit a ty rozbité opravit v opravnách. Už i fastfoodové řetězce nabízejí vegetariánské možnosti jídel a počet vegetariánů či lidí vědomě omezující spotřebu masa v západní Evropě rychle roste. Je možné navštívit lékaře čínské medicíny, ájurvédy či jiného celostního systému. Alternativních škol roste jak hub po dešti. Také firmy se mění a přijímají humánnější a svobodnější způsoby fungovaní. Čím více bude alternativ ke klasickému spotřebnímu, výkonovému a individualistickému způsobu života, tím lépe. Už mnoho let existuje myšlenka nepodmíněného příjmu. Jde o to, že by lidé pravidelně dostávali stejnou částku bez ohledu na to, jestli pracují nebo ne. Je možné, že rostoucí využívání umělé inteligence a s tím spojené zanikání pracovních míst, povede k zavedení takovéhoto systému ve velké míře. V posledních letech jsou prováděny experimenty v různých státech na částech populace. Výsledky nepotvrdily předpovědi odpůrců, že lidé budou ve velké míře líní, naopak se zlepšil fyzický i duševní zdravotní stav účastníků, v chudších zemích se výrazně zredukovaly problémy dětské podvýživy a zlepšila se školní docházka dětí. Také došlo k vyššímu hospodářskému růstu.[5] Zaručený základní příjem by lidem umožnil svobodně nakládat se svým časem. Eliminoval by chození do práce jen proto, aby lidi zaplatili nájem a jídlo. Pokud by tyto základní potřeby pokryl nepodmíněný příjem, člověk by se pak mohl rozhodnout, jestli mu to stačí, nebo jestli chce víc a půjde pracovat. Ani náhodou nemají všichni stejné podmínky pro to, aby mohli studovat a získali tak stejnou startovací pozici pro vydělávání peněz. Rozdíl už dělá jen to, jestli jste žena nebo muž (anglicky gender pay gap) nebo jakého jste etnika. V ČR měly v roce 2020 ženy na stejné pozici asi o 16 %nižší plat než muži.[6]

Moudrá láska

Co lidi žene do svatby? Touha po jistotě? Pojistit si toho druhého na vždy? Vzhledem k faktu, že většina sňatků skončí nezdarem, to není rozumný důvod. Svatba je krásný rituál, ale těžko může znamenat jakousi smlouvu, potvrzení, že to je navždy. Pro mě je to vyjádření před nejbližšími, že mám druhého rád a chci, abychom spolu byli navždy, ale jak to ve skutečnosti bude, samozřejmě nevím. A pokud by se naše cesty rozešly, neznamená to konec světa a vůbec nejde o selhání. Což tak samozřejmě je, jen si to lidi nějak nepřipouští, že nevědí, co bude. Je mnoho forem lásky, ale dlouhodobě může partnerský vztah fungovat pouze pokud je láska spojená s moudrostí.

Thich Nhat Hanh říkal, že když nám jednání druhého ubližuje máme říct: „Můj milý, to, co děláš mi způsobuje bolest. Můžeš mi prosím pomoci, abych přestal trpět?“ Prostě se s druhým společně poradit, říct si o pomoc. To je tak prosté, jednoduché, láskyplné, konstruktivní, jasné a lidské. Zamezuje to domněnkám a nepříjemným emocím. Přesto, kdo dokáže být takhle srozumitelný a přímý bez toho, aniž by používal naštvaný a vyčítavý tón? Pojďme se v takové komunikaci cvičit. Podobně, když si uvědomím, že jsem ublížil druhému mohu říct: „Můj milý, omlouvám se, neuvědomoval jsem si, že jsem ti tím ubližoval. Teď už to vím a přestanu. Řekni mi prosím, co všechno ti ubližuje a já udělám vše proto, abych přestal.“ Tohle je pro mě moudrá láska a nejkrásnější způsob, jak spolu mohou dva komunikovat. Ego do láskyplného vztahu nepatří a přitom egoické jednání je přesně to, co v partnerském vztahu často převládá a určuje jeho (ne)kvalitu.

Být k sobě vlídný.
Měli bychom se všichni vzájemně podporovat a povzbuzovat. Ne spolu soutěžit nebo si dokonce házet klacky pod nohy. Tím, že jsme nekonečné vědomí zkomprimované do konečného těla a mysli, všichni více čí méně trpíme. Naše tělo podléhá stárnutí a nemocím, podobně naše mysl působí bolest svými domněnkami o tom, jaký by život měl být a přitom není. Proto bychom si měli pomáhat naše utrpení vzájemně zmírňovat. Avšak už teď, i se svými všemi problémy, jsme naprosto v pořádku. Nepotřebujeme být víc ani míň, abychom se mohli mít rádi. Nepotřebujeme se měnit, nebo hledat někoho, aby nás změnil. Pokud se však v životě trápíme, je úplně v pořádku říct si o pomoc a o změnu usilovat. Otázkou je, jak hluboko chceme jít, jestli chceme řešit problémy ega nebo ego obejít a jít hlouběji do podstaty nás samých. Podporu je možné najít třeba u kamarádů, rodiny, psychologa, v lese nebo u gurua. Nebojme se o ní říkat. Bohužel terapie je především u starších lidí stále spojena se stigmatem. Moc se líbí scéna z filmu Pěna dní. Hlavní postavy muž a dívka se chystají vstoupit do bytu, kde probíhá večírek. Dívka pocítí strach a nechce dovnitř, když v tu jí chytne muž za ruku a společně vstoupí. Muž celou dobu drží dívku za ruku a nakonec si spolu zatančí a večer si užijí. Přesně o tomhle by měly vztahy být. Podporovat se vzájemně tam, kde to potřebujeme, i v maličkostech. Protože někdy potřebujeme k něčemu popostrčit, abychom to podruhé zvládli sami. Nikoliv zakrývat naše slabosti, ale naopak o nich mluvit a říkat si o pomoc. Někdy potřebujeme dokonce nakopat do zadku, protože máme v hlavě samé výmluvy, proč něco nejde, a těchto výmluv se úzkostlivě držíme. Je to skutečná láska, když to pro nás někdo udělá a výmluvy nám hodí na hlavu. Všechno je v pořádku. Dokonce dělat chyby či selhat je v pořádku. Netrestejme se za to. Vydechněme trochu, setřesme tíživost života. Někdo celý život plní úkol za úkolem a vydechne až na smrtelné posteli. To je příšerná představa, vydechněme teď, vědomě – hluboký nádech a výdech.

Poznámka: Celá kniha je protkaná osobními poznámkami autora a výzvami pro čtenáře. Ukázka osobní poznámky a výzvy ke kapitole Poklad jménem pozornost:

Poznámka
Moje tendence k sledování zpráv je dána snahou v nich najít nějaký pozitivní trend, směřování, změnu. Vlastně jde o kontrolu, jestli nedošlo k nějaké pozitivní změně. Je za tím snaha najít něco dobrého. Jelikož se však média zaměřují výhradně na to, co nefunguje, tak se to prakticky ani stát nemůže. Výjimkou je třeba server pozitivnizpravy.cz, který pozitiva cíleně prezentuje. Pokud jsem venku a nemám u sebe mobil, žádný absťák nezažívám. Jednou jsem si například na několik měsíců smazal účet na sociálních sítích, a to bez jakéhokoliv následného strádání. Jakmile jsem si však účet obnovil, opět jsem si nedokázal stanovit hranici, kdy by ještě šlo o prospěšně strávený čas. Je opravdu náročné dodržovat určitý balanc při používání obrazovek. Je mi však stále jasnější a jasnější, že každá minuta strávená u jakékoliv obrazovky scrollováním či bezduchým konzumováním jejího obsahu představuje čas, kdy jsem nežil – že jde o čas mého života, který jsem hodil do popelnice.

Výzva

Přehodnoť u jakých aplikací máš zapnuté upozornění/notifikace. Měj zapnuté opravdu jen ty, které nutně potřebuješ.

Ber mobil do ruky vědomě – jen pokud na něm potřebuješ cíleně něco vykonat. Nenos telefon v kapse u kalhot, ale třeba v batohu. Nepokládej telefon na stůl před sebe.

Pravidelně vycházej na procházku do přírody úplně bez mobilu.

Autor
Lukáš Leopold Hradečný
Pozorovatel života, samouk a lektor
Nabízím kurzy a setkání 1 na 1
viz můj web: https://www.stromvitaslunce.cz, kde lze nalézt více informací, včetně mého příběhu

Autor: Lukáš Leopold Hradečný
Zdroj: Lukáš Leopold Hradečný

Sdíleno s laskavým svolením autora