V hloubce temnoty nacházet světlo

V minulém článku jsem psala o nenávisti, kterou v sobě cítím. Psala jsem o "jakémsi balíku" ještě větší dávky nenávisti, k němuž jsem se v dané chvíli neměla sílu přiznat, protože jsem měla co dělat s energií, kterou bylo potřeba zpracovat aktuálně.

Celý minulý týden byl velmi náročný. Dostala jsem se do takové skrumáže vnitřního boje mezi touhou po moci nad svým životem na jedné straně a stále se zvyšující vyčerpaností ze snahy dostat se do vnitřního klidu, že se opět vše odzrcadlovalo ve vnějších událostech. Je naprosto fascinující uvědomovat si v těchto chvílích, že čas je skutečně pouze nějakým "vnějším prostorem" naší dimenze, protože jedině v něm máme možnost zažívat na vlastní kůži, prostřednictvím celistvého prožívání "své" existence jakýsi proces a jeho vývoj. Právě v tomto týdnu se totiž nashromáždila pro mne nejnáročnější zátěž i tom, co "se dělo kolem mne". Nemohu se tady vyjadřovat konkrétněji, protože tyto události a jejich energie už "patří" jiným lidem. Mně pouze posloužily jako katalyzátor a nástroj maximálního zvýšení tlaku, kterým mám být donucena k dalším vhledům. Vhledům, kterých se bojím jako čert kříže… A nejspíš právě proto jsem do nich takovou silou presována.

Dva dny jsem ležela pod prášky proti fyzickým i psychickým projevům úzkostného stavu, protože tohle už bylo zase příliš. Onemocněla jsem i na těle zánětem horních cest dýchacích. V krku peklo, pak jsem ztratila hlas, kašel jako tuberák.

Nejhorší je ale všudy přítomná, trvalá neidentifikovatelná velmi silná úzkost. Strach z "čehosi strašně mocného", neznámého, z něčeho, co mě doslova touží plně ovládnout a umučit k fyzické smrti.

Takové stavy člověka přinutí k pravdě. Ať už jde o momentální "subjektivní" pravdu o stavu mysli, nebo – vlastně spíš – o pravdu objektivní, základní, všudypřítomnou, naprosto neutrálně vyváženou, a proto vždy vítězící. K oné "objektivní" pravdě se ale člověk má šanci přiblížit pouze skrze absolutní upřímnost k sobě samému. A přesně to je něco, co člověk nesnáší úplně nejvíc. Ugly truth (kouzelňoučký romantický film s Katherin Haigl a Gerardem Butlerem v hlavních rolích).

Když jsem si tedy dnes sedla ke své každodenní vnitřní práci, bylo už nad slunce jasné, že právě jedině nutnost přiznat si, čeho konkrétně se tak strašně bojím, mi přinese uvolnění. Aspoň tedy v "tomto daném případě" :-DDD… Protože mysl je jako malý dvoreček. Neustále si na něm jako pes, který se snaží dohonit vlastní ocas, rozbíjíme ústa, když zakopáváme o vlastní nohy. Stále totiž jde "o jedno a to samé", protože "ono TO" jinými slovy prostě vyjádřit nejde! Přesto trychtýřovitě se rozšiřující hloubka poznání obsahu "toho jednoho a toho samého" je vlastně nekonečná. A to mě nekonečně fascinuje!!! Takže vždycky budu asi začínat stejným "začátkem" popisu momentálního dění v sobě, abych se teprve skrze ponor do neznáma "dověděla" něco pro sebe (a kéž by to bylo přínosem třeba i někomu dalšímu) nového, objevného, obohacujícího – a hlavně uklidňujícího, protože sjednocujícího protiklady, které mají neustálou tendenci mezi sebou bojovat o získání moci.

Přesně toto jsem si uvědomila jako dnes základní předpoklad pro další "odpich" k odvaze k ponoru.

Musela jsem si nejdříve přiznat, že "něco" ve mně mě chce neustále ovládnout. A "to něco" se totálně odmítá vzdát svého cíle. Problém je však v tom, že "to druhé" ve mně chce totéž… A teď se tyto dvě mocnosti mlátí hlava nehlava a já cítím, že jde o patovou situaci. V tomto boji nemůže vyhrát ani jedna strana! Jsou silově naprosto vyrovnané. Přesto však je lidská bytost v těle uzpůsobena tak, že "jedna strana nakonec vyhrát", protože porazit a úplně pohltit svůj "opak", přece jen může: tělo takový dlouhodobě vedený násilný duel nevydrží a zemře.

Takže – co s tím?!

Jako první jsem si uvědomila snad nejzásadnější fakt: co když se vlastně vůbec nic "špatného" neděje???!!! Co když je pouhou interpretací mé mysli, která se nachází ve vývoji od původního lidsky naivního úpěnlivého přání a přesvědčení, že "dobro" nakonec vždycky musí vyhrát, aby "to bylo v pořádku", tudíž daný boj je "správný", přes (a tady nikdy nebudu moci dostatečně zdůraznit zásadní nutnost celistvého prožitku) pochopení, že právě tento boj je "oním největším zlem", jež stále dokola jenom plodí další zlo a krvavou řež, a chová se tedy přesně jako již zmíněný pes, který se snaží dohonit si svůj vlastní ocas na malém dvorku, po (opět celistvé!!!) uvědomění, že skutečně není jiné možnosti, než z tohoto začarovaného kruhu "vystoupit" jiným způsobem.

K danému uvědomění jsem nedospěla dnes poprvé. Ani náhodou. Docházím k němu totiž vždycky... Přesto je zatím mysl a její programy v mém energetickém systému tak silná, že v daném uvědomění nejsem schopná "vytrvat", udržet se, a vždycky znovu upadám do spánku Šípkové Růženky, která "v zajetí rakve sní sen o dlani, která se z nebes (jejích tužeb) natáhne k ní, uchopí ji za ruku a přenese domů".*

Když si vezmu svůj způsob uvažování, okamžitě (být na místě čtenáře, který se také snaží najít podobné odpovědi) bych se tedy chtěla od autora podobného článku dovědět, JAK to tedy mám UDĚLAT? Jak vypadá "ten jiný způsob", kterým se "dá vystoupit ze začarovaného kruhu"?

Tady ovšem takového čtenáře zklamu. Bohužel.

Právě ono "JAK to udělat", patří do sféry nepředatelné žádným způsobem. Opět použiji své nejoblíbenější, protože pro mne nejtrefnější přirovnání k procesu učení se (třeba) jízdy na kole. Vysvětlovat to začátečníkovi nebo i již určitým způsobem pokročilému jakýmikoliv slovy je absolutně bezúčelné. Jediným způsobem "hledání" pro toho, "kdo se takové dovednosti chce naučit", je hledat ji v sobě. Hledat a postupně nacházet onen pocit "rovnováhy", kdy jezdec nepadá ani napravo ani nalevo, ale je schopen se na kole udržet, šlapat a později třeba dělat i akrobatické prvky, o jakých se mu na začátku ani nesnilo. Bez vlastního praktického cvičení – tedy svou celistvostí zahrnujícího všechno od těla, mysli i cítění - to ale nedokáže.

Přesto ale jakýsi slovní návod, který může dovést na cestu vedoucí k "cíli", lze podat. Opět ale bude opakováno jenom to, co říkají všichni, kteří "umění vnitřního klidu" prakticky zvládli a třeba byli dokonce vyzvednuti nad věčný boj egoické mysli a nad vším stojícím vědomím natrvalo. Je nutné trénovat se v dovednosti odpoutat se vědomě od pohlcení v myšlenkách "příběhu", který žijeme. Jinak řečeno od psychologické nadvlády emocí, které jsou prezentovány v "příbězích" života právě "slovy".

A to je různě náročné. Protože pokud jsme ovládnuti příjemnými pocity, mysl se jich nechce vzdát a neustále má tendenci konstruovat – snít – onen příběh dál a dál. Protože je to tak příjemné. Pokud jsme ovládnuti naopak nepříjemnými pocity bolesti, strachu, bezmoci, nenávisti, zlosti, opět může být různě náročné odepnout se od víru, který stahuje mysl k dalším katastrofickým scénářům. Vše tady závisí na síle vědomí, které jako jediné takové odpoutání se do pozice nezaujatého pozorovatele dokáže.

A jsme opět u nutnosti tréninku jako při počátečních pokusech jízdy na kole.

Čím silnější vědomí, tím do větších hloubek temnoty si člověk může dovolit jít. A pokud to má takto ve svém životním úkolu, tím víc je nucen tam "chodit", protože jedině v hloubce nejtemnější temnoty nevědomí lze objevovat největší světlo poznání, vnitřního klidu a rovnováhy. Protože se tímto způsobem stále více ujišťuje, že je to skutečně tak, jak tvrdí největší duchovní mistři: všechno je dobré takové, jaké to JE. Veškerý boj mezi protiklady, který vede k pozitivnímu růstu úplně stejně jako k totální destrukci, je právě proto v pořádku. Jeho úkolem je dovést lidskou bytost, resp. každou bytost nadanou potenciálem poznání Vědomí Celku, ke "splnění nejvyššího úkolu své individualizované existence".

Je velmi zajímavé cítit, jak zásadní klid přichází ve chvíli, kdy si člověk dovolí přiznat "ugly truth" - ošklivou, dosud naprosto odmítanou skutečnost jako fakt, který tady prostě JE, a jediné, co chce, je uznat její právo na existenci, přijmout ji bez boje, uvolnit se v ní. To je také jediný opravdový důkaz toho, že člověk "kápl" na jádro pudla. Všechno ostatní, čím se v zájmu "zachování své tváře" snažíme okecat vzletnými a rádoby moudrými řečmi něco, co je naší myslí nepřijatelné, je lhaní do vlastní kapsy.

Kam jsem se tedy dnes "posunula" já?

K dalšímu potvrzení toho, co cítím už celé roky: mým úkolem je objevování světla v největších hloubkách temnoty. I když právě to je nejzásadnějším a nejfatálnějším zdrojem smrtelného strachu, který mě tak mučí a který, jak jsem přesvědčena, donutil mého dědu, otce i maminčina strýce a v poslední fázi života nakonec umučil i maminku (a bůh ví, kolik dalších předků z celé genealogické linie) k sebevraždám v různém stylu.

(I když maminka byla přece jenom výjimkou! Pár dnů před konečnou přirozenou smrtí totiž měla zážitek klinické smrti a existence vědomí po ní. Vyprávěla nám s očima navrch hlavy, co cítila. Zářila. Řekla, že jestli je tohle SMRT, tak už se jí nebojí. Bohužel, její mysl patřila rovněž k velmi, velmi silným… Nedovolila jí setrvat v cítění tohoto prožitku až "do konce". Postupně opět upadla do zatemnění mysli. Věřím však, že v procesu konečné smrti těla se jí "všechno vrátilo" a ona odešla v klidu. Už měla svou jedinečnou zkušenost, kterou jí nikdo a nic nemohlo vzít.)

Možná právě proto, že přesně taková "práce" nebyla a zatím stále není většinovou společností uznávaná jako pro ni přínosná, ba právě pro její mocenské struktury je doslova zhoubná, se v ní bojím uvolnit. Proto mě tak trápí "obyčejná" existenciální potřeba schopnosti stát na vlastních nohou v otázce hmotného zabezpečení. Nic "jiného" mě tak nenaplňuje, nic jiného ani už nejsem schopná "dělat jako práci", ostatně ono mi to ani z nějaké vyšší moci není dovoleno, prostě nic nefunguje. Takže zase bude jenom na mně, abych "dokázala vystoupit ze začarovaného kruhu vlastní mysli". A vůbec nejzajímavější na tom všem je, že přesto, že nejsem schopná být výdělečně činná, "mám se jako prase v žitě". Aspoň tedy zatím. A nutno zdůraznit, že moje hmotné potřeby jsou opravdu velmi skromné… Protože vnější podmínky se mohou během pár vteřin úplně převrátit vzhůru nohama. Nezbývá mi tedy nic jiného, než se plně odevzdávat přítomnému okamžiku a důvěře ve vyšší vedení a nedovolit mysli, aby vytvářela katastrofické scénáře budoucnosti. Zatím se cítím být na správné cestě, proto jsem i odměňována tak, jak to jde.

* Citace z textu u karty Spánek Šípkové Růženky ze souboru Symbolon, str. 88
ORBAN, Peter, ZINNEL, Ingrid, WELLER, Thea. Symbolon. 2. vyd. Praha: Synergie, 2001. ISBN 80-86099-47-4 (kniha a 78 karet) 

Autor: Jarmila Faltýnková
Zdroj: vedome-zit-a-umirat

Sdíleno s laskavým svolením autora