Úrovně vnímání hloubky obsahu pojmu láska a pravda

datum 13. 5. 2023
autor a zdroj obrázku: ©NoName_13, pixabay na webu Canva.com

Když jsem před lety psala svůj první blog, neustále jsem balancovala v pochybnostech, jestli "je to správně", když neustále píšu "o sobě". Nechala jsem se převálcovat vlastním sebezpochybněním a po čtyřech letech psaní jsem celý blog kompletně do základů smazala.

Jenomže touha po sdílení byla větší. Proto jsem sem opět po nějakém roce, dvou, vrátila. V prvním článku jsem měla snahu nepsat "o sobě", proto jsem zvolila variantu "jedna žena mi vyprávěla". Houby tak leda… Ta "žena" opět nebyl nikdo mimo mne. Takže už od druhého textu jsem zase začala psát o vlastních prožitcích. Jinak to prostě nešlo, nefungovalo, nebyla jsem vůbec schopná psát jinak.

Zjistila jsem, že má-li být moje psaní a to, co říkám, pravdivé, nemohu mluvit o ničem jiném než o tom, co prošlo skrze můj osobní nejhlubší celistvý prožitek. Všechno ostatní by byly teorie, které jsem získala načtením moudrých knih, z nejrůznějších kurzů, kterými jsem prošla, a z pokynů psychologů, s nimiž jsem kdy o svých potížích mluvila. Všechno by to byly jenom, promiňte mi ten výraz, kecy někoho, kdo si to zjistil, má pocit, že to je pravda, tudíž si myslí, že ví, a proto může dávat své názory do veřejného prostoru.

Předchozí dny, jak to vlastně bývá před napsáním každého dalšího článku, jsem se potýkala s obrovskými vnitřními těžkostmi a strachem. No… Potýkám se s nimi stále … Když jedu na vlně takového low pointu, připadám si opravdu jako smyslů zbavená. Ve své nejhlubší bolesti a strachu se chovám jako tonoucí. Jsem schopná s sebou stáhnout i ty, kterým na mě záleží, mají mě rádi a vím, že by mi moc rádi pomohli. Takových lidí kolem mne není mnoho. Zároveň si ale plně uvědomuji, že není nesnesitelnějšího soužití než s depresivním smutkem, bolestí a pocitem uvěznění v bezvýchodné pasti všech okolností i vyšší moci zavaleným člověkem. Manžel mými stavy obrovsky trpí. Doslova ho ničí. Jemu stačí, že cítí, že se se mnou něco děje. A to po čtyřiceti dvou letech soužití a s ohledem na vlastní vysokou senzitivitu pozná vždy naprosto dokonale. Pokud zrovna není zbytí, protože jsem odrovnaná i na fyzické úrovni, kterýžto stav už nijak "schovat" nejde, zásadně si své rány lížu mimo jeho přímou účast.

Jediný, v kom mi v takové chvíli zůstává možnost sdílet své pocity, protože tito lidé, vlastně jsou to samé ženy, mě znají a svým způsobem jsou schopné a ochotné mi rozumět, jsou přítelkyně, a hlavně naše dcery. Jenomže právě u nich se dopouštím strašného zla(?), když se na ně obracím ;-(. Obvykle mi nakonec napíšou: "Už prosím dost! Už nemůžeme!" A právě předevčírem mi mladší dcera napsala toto (opět se omlouvám za syrovou reprodukci, ale právě ona vystihuje sílu celé situace): "Mami, seš v hrozné, hrozné prdeli a seš tam zaseklá... musíš z tama (z té prdele) pryč!"

Když jsem v díře, v dané chvíli absolutně netuším, jak se dostat ven.

Sama jsem si nesčetněkrát říkala, kde v sobě nacházím tu drzost vůbec cokoliv psát, když sama stále a opakovaně nejsem schopná "vylézt z vlastní prdele", jak to trefně nazvala moje vlastní dcera…

Pak jsem si ale uvědomila jednu zásadní věc: jestliže takto uvažuju, musela bych už být ve stavu bez ega. A to nejsem. Stejně jako celá řada lidí, kteří se snaží nějakým způsobem ostatním předat jak povědomí o existenci bolesti v úplně každém z nás, tak také jakým způsobem s ní pracovat, aby vůbec bylo možné najít v sobě sílu jít dál. Protože rozdíl, mezi člověkem, který se staví k životu rovně a celistvě pravdivě, a člověkem, který se svým osudem nechá zlomit definitivně, je právě v onom faktu, že ten první nakonec vždycky najde sílu se z díry vyškrábat. Protože díky tomu, že si dovolil prožít plně vědomě hrůzu svého propadu, nešel skočit z mostu, ale "jen" vědomě čekal, byl se všemi svými pocity a nechal je, aby mu ukázaly, jak obrovské síly (jedno jestli "zla" nebo "dobra", síla je jenom jedna, pouze její vnější projev je v podmínkách duality dvojí) v sobě má, se tato energie může transformovat v uvědomění si hlubších souvislostí. Jak se říká, po bitvě je každý generálem. Tady to platí dvojnásob. Jednak zjistíte, uvědomíte si a zažijete skutečnou sílu svých vnitřních energií, navíc však se vám dostane odměny ve smyslu prožitkového poznání, v čem jste uvažovali nesprávně. Když opět použiju excitované výrazivo, "v jaké že to prdeli jste se vlastně nacházeli", a hlavně – proč bylo tak strašně obtížné z ní vylézt.

Tímto sáhodlouhým úvodem se konečně dostávám k titulku tohoto článku.

V jádru mého problému je totiž láska – a proto zároveň pravda. Různé úrovně jejího projevu, prožívání a hlavně hloubky, a tím pádem síly obsahu celého pojmu. S hloubkou chápání a celistvé schopnosti prožívání lásky totiž exponenciálně roste i její síla, která je vám k dispozici. Když se zeptáte různých lidí, co vnímají pod pojmem láska, konec konců i když se zeptáte sami sebe, s údivem si asi budete muset přiznat, že vlastně ani moc dobře nevíte, co si konkrétně představit. Aspoň tedy já jsem to po většinu života nevěděla. A nevěděla jsem ani, že to nevím! První myšlenka je "samozřejmě láska v rodině", láska mezi rodičem a dítětem, mezi sourozenci, mezi partnery. Nic jiného mne tenkrát nenapadalo.

Časem jsem si začala uvědomovat i "lásku" ve společnosti. Přece jenom… kdo jiný vás podrží, pokud nikoho nejbližšího už nemáte, nebo pokud se dostane do problémů celá vaše rodina, národ. Tady mám na mysli různé sociální podpory státu, charitativní organizace, pomoc mezi národy při válkách a přírodních či jiných katastrofách. Od pravěku bylo přijímání jednotlivce rodinou, potažmo společností pro člověka základním předpokladem jeho možnosti přežití. Největším trestem v prapůvodních kmenech byla exkomunikace, která se rovnala rozsudku smrti. A dlouho, minimálně v emočním významu, to tak přetrvávalo; vlastně to trvá stále…

Už v některém předchozím článku jsem psala, že v hloubce existence rodu, z něhož vzniklo mé tělo fyzické i emoční, cítím nesmírně tragický osud nějaké ženy. Ostatně ukázalo se mi to jak v konstelaci, kterou jsem stavěla na sebevraždu mého dědečka z otcovy strany, tak v případě síly energie emocí v obrazu inkvizice v konstelaci mého vztahu s matkou. Je ovšem klidně možné, že skrze toto cítění se napojuji i na historické emoční tělo žen evropského typu (tzn. pronásledovaných pro svoje cítění ženské spirituality ať už církevními aparáty, tak politickým režimem), nebo dokonce světového z hlediska působení moci patriarchálního uzpůsobení po celá tisíciletí.

Stále víc jsem nucena podívat se "své pravdě" do očí. Nekonečně se toho pohledu neustále bojím. Zoufalost setrvávání v odporu a tím narůstající hlubinná úzkost je však daleko horší než ponor do chvilkového prožitku bolestného uvědomění. Proto nakonec vždycky "do toho jdu". Nemůžu jinak. Tělo by tu rostoucí zátěž nevydrželo. A bez těla není uvědomění, není možnost transformace energií.

Pravda je nekonečně relativní pojem. Pravda je totiž jedině to, co žijeme v přítomném okamžiku. To zároveň znamená, že pravda je pro každého v danou chvíli vlastně jiná až úplně diametrálně odlišná. Přesto je to pravda, kterou jsme nuceni prožívat. Nic jiného v dané chvíli "nemáme".

Existuje tedy pravda okamžiku, který prožívá každý po svém, a ta má nekonečné množství vnějších podob a projevů.

Aby všechny tyto pravdy mohly existovat a projevovat své síly, musí existovat jakési jednotné základní pole energie, v němž se mohou realizovat. Prvotní Pravda, která se vyznačuje nerozlišováním a schopností pohltit, láskyplně obejmout a dát prostor k projevu všech svých podmnožin, individuálních pravd jednotlivců.

Naším úkolem je najít v sobě schopnost prožitku sjednocení všech "druhů historických pravd", které žijeme skrze paměť a mysl, a lásky. Jinak to totiž skřípe a člověk prožívá bolest, pocit nepatřičnosti, omezení, až k naprosté bezvýchodnosti, protože nejistoty a bezmoci ve vlastním zmatku.

Dnes jsem si tedy konečně zase dovolila podívat se "své pravdě" do očí a zažít další etapu prožitku sjednocení bolesti historického omylu lidské mysli a hloubky lásky.

Uvědomila jsem si, že v mém emočním těle jsou energie hned několika zásadních traumat na různých úrovních hloubky.

Ve svém prožitku jsem najednou cítila nekonečný, zdánlivě neřešitelný rozpor mezi "láskou lidskou" a "láskou spirituální", tedy láskou oné prvotní Pravdy.

V úplném základu vzniku utrpení je pocit opuštění Jednoty. Bible to nazývá "vyhnání z ráje". Normálně řečeno nekonečné zoufalství ze ztráty nejzákladnější "půdy pod nohama", která je trvalá, věčná a nezničitelná ve své lásce, hojnosti, klidu, míru, naplnění smyslem, prostě úplně všeho záření. Člověk nechápe, proč "byl vyhnán", proč spadl do prostoru duality, kde najednou "dobro" a "zlo" spolu zdánlivě – z pohledu nejhlubší Pravdy, ovšem reálně prožitkově v našich životních podmínkách – skutečně válčí o moc a neustále nám "jde něco po krku, po naší svobodě a klidu". Má pocit, že se musel něčím zásadním provinit a teď je trestán, v lepším případě hledá vykoupení z viny. Protože však nelze "najít" a "odčinit" něco, co v prvotní Pravdě neexistuje, protože "to existuje pouze v našich realitu tvořících myslích", plácá se v totální nejistotě a zmatku. Přesně stav, který mysl ega nesnáší, protože ztrácí kontrolu, ztrácí moc nad řízením schopnosti přežití.

Pro mysl byl možný jediný záchranný krok: najít onu pevnou půdu pod nohama "někde jinde", "v nějaké jiné síle", která byla k dispozici. Byla jí právě "láska" lidská. Dítě nepřežije bez mateřské, rodičovské (i když třeba jen náhradní) péče, člověk velmi těžko přežívá bez podpory společnosti. Paradoxně v dnešní době tu společnost potřebuje ještě víc, protože už ztratil schopnost i možnost sám přežívat a uživit se v divoké přírodě. Ale stejně ani v takovém případě by bez schopností, které mu předala společnost, či bez nástrojů, jež jsou rovněž výdobytkem společnosti, neměl šanci žít jako člověk.

Abych se vrátila ke svému prožitku.

Cítila jsem strašnou bolest ženy, která byla na určitém stupni vývoje či pozůstatku spirituálního spojení s Celkem, s moudrostí Bytí, s univerzálním Vědomím (nebo jak to ještě nazvat) a žila jej. Takový způsob života však vždy ohrožoval mocenské struktury patriarchální společnosti, které touží po jediném: utvářet život a svět podle vlastní představy moci nad životem a smrtí. Dostala se do konfliktu, v němž měla příležitost "ověřit si" sílu vlastní hloubky spojení s Celkem. Vzhledem k momentálnímu stupni svého vývoje a krutosti, které byla vystavena na všech úrovních vědomí, těla, psychiky a emocí selhala. Nebyla schopná vydržet utrpení, kterému byla vystavena. Vzdala se své víry a důvěry ve Vyšší moc, protože ještě nebyla připravená pochopit, že je právě v procesu možnosti uvědomit si, že spirituální hloubka Lásky prvotní Pravdy zachraňuje a při životě věčném udržuje "pouze duši", neboli Vědomí Celku, jehož nedílnou částí je každý z nás. Ne tělo. A dokonce ani ne naši lásku lidskou.

Aby toho nebylo málo, aby se nějakým způsobem projevila ve hmotě ona nejhlubší ztráta důvěry v Lásku, byla exkomunikována i vlastní rodinou, která ji zavrhla, protože se začala bát, že pokud bude stát jakýmkoliv způsobem na straně oné rodinné příslušnice, bude postižena kolektivně stejně jako ona. A ona to cítila. Ostatně nepochybuju o tom, že jí to bylo velmi zhusta s nadšením neustále prezentováno jako podpora její totální degradace.

Toto se (možná někomu v mém rodě, ale rozhodně se to dělo všeobecně) stalo časově velmi dávno. Od té doby se zrodilo mnoho dalších generací, které byly nuceny najít systém přežití těla i emocí. Jak už jsem tu mnohokrát psala: jistější vrabec v hrsti než holub na střeše… Protože Láska prvotní Pravdy se člověku zdá jednak velmi vzdálená, nedokazatelná, a hlavně neustále jaksi uniká, bylo jasné, že jediná další obrovská síla je zde skutečně jedině v rodině, ve společnosti. Všichni bezmezně toužíme po tom, "aby nás měl někdo rád".

Jestliže Láska prvotní Pravdy nerozlišuje a přijímá, miluje úplně všechny své energie stejně a poskytuje jim stejně velký prostor k realizaci, abychom si "zasloužili" malou lidskou lásku, musíme pro to něco udělat. Musíme sloužit zachování existence, tedy přežití společnosti. A ta pro takovou podmínku nastavila vlastní pravidla. Na prvním místě je přežití těla, tím pádem zachování rodu a společnosti jako takové. Proto je nutné životem manipulovat, snažit se dostat jej pod kontrolu, aby on sloužil nám, ne my jemu. Pokud totiž slouží člověk prvotní Pravdě Bytí, není pro něj na prvním místě zachování těla, ale poznání souvislostí a umění žít v jednotě protikladů naší dimenze, tím pádem v cítění spojení s onou "věčnou půdou pod nohama" ve spirituálním smyslu.

Proto je pro mne jakýmsi iluzorním vzorem kanadské filmové zpracování dokumentu o Johance z Arku. Shodou okolností v něm hlavní roli Johanky perfektně ztvárnila Lucie Vondráčková. Neřeším, zda jde o historickou pravdu, jestli to tato žena opravdu prožívala tak, jak je uvedeno v tomto filmu. Každopádně mne nekonečně oslovil závěr, k němuž postava Johanky dospěla před svou krutou smrtí.

Byla ženou mocnou v duchovní stránce, kterou dokázala realizovat ve hmotě. Jako taková se stala nebezpečnou jak samotnému králi, kterému původně vytrhla trn z paty, tak církvi. Z jejich pohledu musela být zničena. Zpochybnili její napojení na univerzální moudrost, zmučili její tělo i emoce. Pod tímto tlakem odvolala své spojení s hlasy andělů a přestala je slyšet. Skutečnost, která následovala, ji však mučila ještě víc. Ztráta spojení se silou, kterou cítila jako jedinou možnou "pevnou půdu pod nohama" pro ni byla ještě mnohem horší, než vědomí, že bude upálena. Odvolala své odvolání, navázala své vnitřní spojení a mohla tak odejít v klidu duše. Parafráze na utrpení Krista…

Já sama v sobě už dlouhou dobu, což jenom dokazuje nesmírnou sílu energií, které se v mém systému perou o moc, zpracovávám bolest uvědomění si své nesmírné touhy po lásce, která "byla zrazena" na všech úrovních. Cítím se exkomunikovaná z trvalého vnímání své sounáležitosti a Jednoty s Celkem, ale cítím i nutnost opustit hodnoty nevědomé společnosti, protože jsou v přímém rozporu s možností žití té prapůvodní všeobjímající Lásky prvotní Pravdy. To všechno se teď odráží v mé totální rozbitosti: nic nefunguje. Je ve mně pocit viny, že zraňuji své nejmilovanější (přičemž v samotné podstatě jim pouze odzrcadluji jejich vlastní zranění a vyšší moc je tím nutí – stejně jako mne – zaujmout určitý postoj k dané skutečnosti), nejsem schopná stát na vlastních nohách, protože nejsem schopná se nějakým způsobem, který by mě nezabíjel, začlenit do společnosti. Nikdo "mě nechce", nikdo nestojí o moje energie, minimálně tedy tak, aby je "ocenil" finančně. No… jak by taky asi mohl chtít, když se sama plácám v nejistotě, ke které lásce je nutné se plně a nekompromisně upnout, protože vlastně jedině z ní teprve pak vyrůstá všechna láska další. Tím pádem i ta skutečná, projevující se skrze vědomého člověka. Necítím se však jako oběť! Neustále bojuji za své přežití, a proto nejsem ani pro stát uznatelná jako někdo, komu by mohl být přiznán alespoň 1. stupeň invalidity. Jakože tuto možnost pro mne preferují všichni mí nejbližší, kteří mě detailně znají, dokonce i praktická lékařka. Ale psychiatrička, která mě má za silnou (ostatně já se také jako svým způsobem silná cítím!), protože jsem se nikdy nenechala hospitalizovat, léčba sice nefunguje (jak by mohla, tato hloubka medikamenty ani vnější terapií už léčit nejde), ale bojuji a hlavně bojovně před ní vystupuji stále dál, také ne. Stát i společnost jsou ochotny zachraňovat jenom bezmocné oběti… A je to naprosto logické!!! Takže se cítím v naprosté existenciální pasti. Zemřít nemohu a nesmím, protože nemám vyřešené zásadní dilema mezi duchem a hmotou. Tak to cítím. Cítím, že bych smrtí těla jenom odmítla pracovat na daném životním úkolu, že bych zbaběle utekla, odmítla poznat Pravdu. A to je největší "provinění" v rámci nevědomosti lidské bytosti, které jednou prostě musí být energeticky narovnáno, aby mohl být propuštěn pocit nejhlubší viny.

Aby člověk našel sílu a odvahu opustit lidskou lásku a hodnoty společnosti, k níž se upínají všechny generace, musí v sobě přetavit určitou dávku (netuším, jak velkou, navíc to každý bude mít opět jinak) emoční bolesti způsobené závislostí na touze po přežití těla. Protože, jak už jsem zmínila, tuto potřebu považuji za hlavní lepidlo společnosti. S ní je automaticky spojena potřeba být milován touto společností, nebo minimálně přijímán, protože když vás "nebudou mít rádi", neposkytnou vám prostředky k přežití. Takže smrtelný strach, že se chovám neslučitelně s hodnotami svého rodu, pro který bylo tabu vůbec uvažovat o nějaké opravdové hlubší spiritualitě (ne o církevní "duchovnosti"!, ta tam byla značně), natož o tom veřejně mluvit, když se o tom ani neceklo doma. Jak by mohlo, když podvědomá hrůza z dějinných událostí to zakázala?!

A proto se cítím být exkomunikovaná společností. Minimálně finančně, protože to, co bych chtěla dělat – je ovšem otázka, jestli to vlastně sama momentálně už vím :-o?! – mi není umožněno dělat. Takže usuzuji, že zatím jsem asi stále nedospěla k poznání toho pravého "povolání", které by mi zajistilo i finanční samostatnost. Ale zároveň ještě stále se necítím být schopná vzdát se lpění na životě v těle, dokud nejsem zcela naplněná důvěrou v sílu ducha a jeho vše řídící realizační moc. Prostě visím v jakémsi vzduchoprázdnu – a čekám. Čekám, protože "něco ve mně" přece jen přes všechny překážky věří, že toto je jenom proces náročné zkoušky: "Věříš ve mně, i když se cítíš být ztracená?" Nechci a nemohu dopadnout jako "moje předchůdkyně", která touto zkouškou neprošla. Jistě, její utrpení bylo nesrovnatelné s tím mým. Je ale otázka, co je horší: mučení, vyhoštění ze společnosti a následná smrt těla, nebo věčné utopení v nejhlubší bolesti duše, která ztratila spojení se svou Podstatou? Mučení a smrt těla je záležitost jednoho života. Muka "duše", která putuje z jednoho vtělení do druhého, aby jednou konečně byla donucená se přes své utrpení fyzické a emoční probít skrze všechny strachy a konečně se "vrátit domů"¨, jsou nepopsatelně větší. I když naprostá většina lidí si je zatím nedovolí pocítit, protože by nevěděla, jak s ní pracovat.

Pochopitelně si ale uvědomuji, že vše má svůj čas ve vývoji! Kdybych byla já momentálně vystavena takovému brutálnímu útoku, ve chvíli, kdy nejsem připravená pustit hodnoty člověka a plně se odevzdat hodnotám ducha, Vědomí, prvotní Pravdy, nevydržím také. To už by bylo příliš. I když…. dokud tím člověk neprochází, nemá šanci vědět a předpokládat, jak se zachová, jestli v sobě najde potřebnou sílu nebo v tomto vtělení ještě stále ne.

Nezbývá, než jít stále dál. A každým krokem tvořit svou Cestu.

Autor: Jarmila Faltýnková
Zdroj: vedome-zit-a-umirat

Sdíleno s laskavým svolením autora

sdílet: 
holubice
Podpořte nás

Děkujeme

Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat.

Pro platby zdarma v ČR a Eurozóně:
2502009848/2010 s uvedením slova
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro platby v ČR:
107-7380440287/0100 s uvedením
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí:
IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287 
BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX
Název účtu: CESTY K SOBĚ
Praha 4, 149 00
Česká republika

111
111 Kč
222
333 Kč
333
555 Kč
444
777 Kč
999
999 Kč
libovolna
libovolná částka
Cesty k sobě