Nevědomost a existenciální bezmoc

Na nejstarších mapách byla neprozkoumaná území označována termínem "Terra inkognita" (země neznámá) nebo "Hic sunt leones" (zde jsou lvi) případně "Hic sunt dracones" (zde jsou draci), aby bylo dáno najevo – Pozor! Tady nikdo neví, jaké nebezpečí se může skrývat! Je nutná velká odvaha, obezřetnost, síla a odhodlání čelit nebezpečí, pokud sem chcete zavítat.

Miluju obraznost reality tohoto světa! Úplně všechno, co nazýváme tajemným, mystickým, spirituálním, nepoznatelným, lze tady, v podmínkách duality dimenze Země, určitým způsobem "vidět". Jenom to člověk vidět musí chtít a potřebuje k tomuto kouzelnému vhledu i určitou míru schopnosti symbolického zření. To všechno je přístupné pro každého, kdo je k tomu vnitřně připraven. A nepotřebuje o takové připravenosti ani nějak vědět dopředu. Život a jeho síla výukové metodiky jej k tomu prostě dovede, popřípadě rovnou donutí – pokud se ovšem donutit nechá; pokud se raději neuteče do smrti těla v hrůze, kterou by mohl začít vidět a musel by k ní hledat správný postoj.

Proto i v těchto romantických označeních na starých mapách vnímám odraz nejhlubší spirituální skutečnosti: v prostoru Bytí existuje prakticky neomezeně velké území neprozkoumaných energií. Jak se dennodenně přesvědčujeme na vlastní kůži, je plné hojnosti, ale zároveň obrovsky nebezpečných "draků". Nemusí být ani krvežízniví a moci chtiví, aby nám způsobili nějakou újmu. Klidně se mohou "jenom bát". A protože nejlepší obrana toho, kdo se bojí a už ví, že nemá co ztratit, bývá velmi často útok, může k němu dojít, protože každý, kdo k němu nakonec sáhne, má v pozadí myšlenek záblesk naděje: třeba se mi podaří vyhrát a zachovat, co je "moje".

Jak už jsem psala v minulém článku (viz blog Vědomě žít a umírat), s postupujícím tlakem na poznání, jak se skrze mé tělo a individualizované vědomí projevuje vůle Života, roste i množství příležitostí, v nichž mám možnost uvědomit si svou existenciální bezmoc jakožto jedinec oddělený od vědomí Celku.

Tímto se konečně dostávám k pojmu "nevědomost", který mi dnes přišel jako téma, o němž mám pouvažovat způsobem, jež by byl schopen předat jiskru uvědomění (nebo alespoň zamyšlení se nad možnostmi) ostatním lidem – tzn. v myšlenkách vyjádřených slovy, protože jinak to zatím mezi námi nejde.

Když jsem byla zcela utopená v racionalitě, byl pro mne obsah pojmu "nevědomost" v podstatě totožný s pojmem neznalost, nevzdělanost, nezájmem se učit a rozšiřovat obzory v jakékoliv oblasti života. Čím víc jsem se ale odevzdávala vnitřnímu vedení, tím víc jsem viděla, že sice ano, určité procento pravdy v tomto pohledu je, ale zároveň nic není pravdě vzdálenějšího, než tato ratiem ega (rozumem odděleného od moudrosti Celku) omezená interpretace. Protože obsah pojmu nevědomost je jako trychtýř, jehož nejužší částí je právě racionalita vyvozovaná ze zkušenosti, která se nějakým způsobem osvědčila v praxi. Čím více postupujeme hlouběji do jeho stále se rozšiřující části, tím víc si uvědomujeme, že nevědomost není "jen hloupost či nevzdělanost". Je to absence prožitkového uvědomění si nejhlubších vztahů mezi energiemi Bytí v dualitě, která s sebou nese fakt, že jsme vrženi doprostřed neprozkoumaného území, kde za každým rohem číhá nějaký krvežíznivý nebo jenom krutě se bojící drak…

Z takového filozofování si není lehké vyvodit praktické závěry pro vlastní život. To vím sama z vlastní zkušenosti. Proto se pokusím o zcela zřetelnou představu na příkladu toho, co se momentálně děje v životních situacích mé osoby i v hlubším uvědomování si, čeho se tak strašně bojím, aniž bych věděla, o co konkrétního jde. Navenek si mozek vždycky najde vysvětlení, o tom žádná! Protože jinak by se zbláznil! Naše mysl nutně potřebuje vysvětlení. Jediné, po čem touží zcela absolutně, je "vědět", co se děje, aby mohla navrhnout správnou strategii a taktiku účinného zajištění kontroly nad životem. Protože pokud nemáte kontrolu, ztrácíte půdu pod nohama, docházíte k závěru, že váš život je přímo ohrožen možností fatální újmy nebo minimálně nechtěného strádání a nepohodlí.

Už jsem se zmiňovala, že poslední dobou upadám do horečných aktivit ve zvelebování našeho domova. Připadá mi totiž, že úplně všechno jde do kytek, celý život se mi už totálně hroutí pod rukama a ať dělám, co dělám, nejsem schopná tomu zabránit, zastavit to a obrátit kormidlo od splavu, pod nímž netuším, jaká je situace, směrem do klidných a hojných vod.

Takže v další etapě svého snažení jsem na internetu koupila nové dveře. Krásné. Konečně sladěné, protože stejné s ostatními dveřmi v bytě. (Původní majitelé už prý neměli peníze, a my jsme za celá léta, co zde bydlíme, nenašli sílu se tím zabývat.) Když kupujete dveře, musíte k nim pochopitelně vybrat i nějaké kování. To z pochopitelných důvodů vkusu každého zákazníka není automatickou součástí takového zboží. Takže jsem měla zaplacené dvě položky, které, jak jsem jako neznalá poměrů, protože tohle fakt nedělám každý měsíc, předpokládala, že budou doručeny v jedné zásilce, když jsou ze stejného obchodu.

Protože jsem, jak zde na sebe neustále práskám, pohlcená neustálou hlubinnou úzkostí, že "něco zase podělám" a "budu mít průser" jak sama před sebou, tak i v rodině, potažmo ve společnosti, velmi pečlivě jsem nastudovala, jak se mám chovat při převzetí zboží. Že musím zkontrolovat stav, zda není nic poškozené, pak podepsat převzetí a tím dát najevo, že jsem tuto kontrolu provedla, protože na pozdější reklamace a stížnosti už nebude brán zřetel. Jakmile si nevšimnu a podepíšu, podepisuji si ortel nad svou spokojeností.

V den D, tedy v den dovozu, jsem byla obzvlášť nervní. Cítila jsem, že budou komplikace…

Nákladní auto přepravní společnosti tedy dovezlo moje dveře před dům. Chtěla jsem být velmi zodpovědná vůči sobě a svému klidu, a proto jsem okázale provedla kontrolu. Muselo to působit asi až komicky :-D… Neshledala jsem žádné viditelné poškození. Tak jsem podepsala.

Kurýr odjel a já jsem dotáhla dveře do bytu a daného pokoje. Když jsem je začala vybalovat, mé napětí rostlo. A pak to přišlo. ŠOK!!! "A kde je kování???!!!"

Třesoucí se rukou jsem našla kontakt na kurýra.

"Paní, to musí být v tom balíku!"

"No není to tady!"

"Heleďte se, sama jste to viděla, prohlídla, podepsala převzetí. My jsme NIC NEUKRADLI!"

"Bože můj, já vás neobviňuju z toho, že jste to ukradli ;-(((! Já se jenom snažím zjistit, co se stalo…"

"Podívejte se, já můžu teda zastavit a podívat se, jestli tam něco náhodou nezůstalo na autě. Ale silně o tom pochybuju!"

"Ano, moc prosím, udělejte to. Děkuju!"

Za pár minut telefon zpátky.

"Takže, paní, na autě mi nic nezbylo. To si musíte vyřídit s obchodem. Já jsem nabral balík, nic jiného tam pro vás nebylo nachystané, takže na naší straně chyba není."

Už jsem se loučila s dalšími čtyřmi stovkami za nové kování a stovkou za dopravu. No, co už, aspoň že to nejsou ty tisíce jako za dveře… ;-(. Co mi to ale bylo platné, když mě drtil pocit, že už zase jsem selhala, nebo se stala jakousi obětí někoho, něčeho: člověka, systému, osudu – kdo ví? Vem čert pět stovek dalších nákladů! To je NIC ve srovnání s pocitem absolutní bezmoci, která tak detailně korespondovala s mým celkovým pocitem rozpadu všeho, na čem jsem v této společnosti existenciálně závislá.

Abych to ale zkrátila.

Přes svůj stav těsně před zhroucením (:-D….) jsem znovu vzala telefon a zavolala na linku daného obchodu s nadějí, že se to nakonec přece jenom nějak urovná.

Po úvodní debatě o tom, že asi tedy budu chtít zboží reklamovat a že nejsem schopná jej dovézt osobně do nejbližší pobočky obchodu, slečna řekla, že tedy musí zařídit odvoz a že k tomu potřebuje číslo mé objednávky.

V následující chvíli přišlo mé vysvobození :-D.

"Aha. Tak já už vidím, v čem se stal problém. Ono to zboží totiž bylo expedováno ze dvou různých skladů. Takže vám přijde ještě jedna zásilka. Vše je samozřejmě hrazené už vaší platbou předem. Takže jen prosím o trpělivost. Všechno je v pořádku :-)."

Chvíli na to jsem vyzvedla balík od jiného přepravce. Všechno dobře dopadlo. A pro mne to byla další náročná ukázka, že ať dělám, co dělám, není v mých silách zajistit si dokonalou a jistotu přinášející kontrolu nad životními událostmi. Přesto věci nemusí dopadnout vždy jen špatně. Možná moje ustrašenost vyznívá v kontextu takové banality opravdu paranoidně. Jenže kdybyste prožili stejné trauma daleko většího průšvihu, v němž šlo o život svěřené osoby, kdy jsem také tušila, že "něco visí ve vzduchu" a udělala všechno pro to, abych tomu zabránila – a ono se to přesto stalo v momentě, kdy jsem se ke třídě otočila zády, abych připravila další činnost, ztratili byste půdu pod nohama možná úplně stejně… I tenkrát, přestože z nemocnice chodily zprávy, že situace je vážná a noc bude kritická, se nakonec ukázalo, že šlo "jen" o ani ne těžký otřes mozku. To se stalo na začátku mé již vědomě prováděné spirituální praxe. Nejdřív jsem měla úraz já sama, a kdyby se manželovi v poslední chvíli nepodařilo vytáhnout mi zapadlý jazyk, bylo by po mně. Měsíc na to došlo k ohrožení života mého žáka, a i když jsem tenkrát udělala úplně všechno, co jsem si myslela, že udělat můžu, stalo se. Dětí jsem se pak ptala: "Tak mi teď, děcka, prosím vás(!!!), řekněte, co ještě mám dělat, abych zabránila něčemu podobnému v budoucnu, když s vámi není žádná řeč?!" A jedna holčička velmi trefně odpověděla: "Paní učitelko, už jenom svázat do pytle…" Co jsem jí na to mohla odpovědět? "Ano, to jediné by vás ochránilo, ale to udělat nemůžu."

Toto se stalo před mnoha lety. Zpátky k současnosti.

Když se ve svém zoufalství z této existenciální bezmoci obracím ke svému vnitřnímu vedení, dostávám stále stejnou odpověď. A cítím, že skutečně jedině tohle mi má moc pomoct obrátit ono již zmiňované kormidlo od zřícení se do propasti a utonutí v síle emocí strachu. Pro mne totiž existuje pouze poslední, nejvyšší a jediná jistota ochrany, klidu a pocitu bezpečí: uvolnění se ve splynutí s energií, která "drží Celek Bytí pohromadě". To znamená vzdát se všech obav, protože ty jsou sice pouhými přeludy zdivočelé mysli, ale jejich energie má vysoce nebezpečně tvořící potenciál. Uvolnit se v naprosté důvěře, že všechno, co se děje, je v pořádku, a má to svůj vyšší smysl a směřování.

Teorie jednoduchá jak facka. Že?

Stačí ji jen žít. Ale právě to může být to nejnáročnější, čemu je lidská bytost vystavena. A je-li k tomu tento její život předurčen, neuteče, neschová se před nutností vystoupit z nevědomosti o fungování vztahů energií a jejich nutnosti sjednocení v odevzdání se Životu. Bytí, od kterého se můžeme jen učit o jeho síle, velikosti a nekonečné moudrosti, laskavosti a všeobjímající lásce – což nám přijde v období naší nevědomosti jako výsměch, absurdnost a totální nesmysl, protože skutečnost je přece diametrálně jiná, ale nikdy se nám nepodaří mu cokoliv diktovat nebo jej dokonce spoutat k obrazu svému.

Takže ve svém úsilí a psycho-spirituálním boji proti strachu, který však nesmí vypadat jako boj, musím pokračovat. Jenom na závěr ještě jedno vysvětlení, když už jsem to nakousla: boj, který nesmí vypadat jako boj – možná vás napadne, jak si zase, ksakru, vysvětlit tohle v praxi? Jde o boj, v němž je energie vynakládána ne proti něčemu, nýbrž pro neutrální pohlcení síly, která se snaží ovládnout další životní síly. To je praxe bezpodmínečného přijetí, které je prapůvodní Velkou Matkou, sjednocující silou Celku. To je to, co jsme byli naučeni nazývat Bohem, co však ale naše nevědomost tak zásadním způsobem znetvořila. Jedině tak lze dosáhnout všeobecného KLIDU. Jak to provádět v sobě – toť opět otázka, kterou nikdo nikomu jinému nemá šanci vysvětlit slovy. To musí každý žít sám v sobě a hledat vlastní rovnováhu, aby mohl na "bicyklu svého vtělení" jet tak dlouho, jak je mu určeno :-).

Autor: Jarmila Faltýnková
Zdroj: vedome-zit-a-umirat

Sdíleno s laskavým svolením autora