Konec roku není 31. prosince

Nikdy jsem nevnímala Silvestr jako konec roku. Ne proto, že bych ho odmítala, ale proto, že v těle a v prostoru necítím žádný skutečný předěl. Žádné zavření dveří. Žádné "teď už musí být hotovo".

To, co se mělo stát, se už stalo. To, co se mělo uzavřít, se uzavírá právě teď. Konec roku, tak jak ho vnímám, není jeden večer. Je to období. Proces. Doznívání. Prosinec a leden nejsou odrazovým můstkem k výkonu.

Jsou zimním polem, kde se neorá, ale nechává se půda v klidu. Keltové to věděli. Země to ví stále.

Jsme v meziprostoru. Mezi dvěma roky, mezi dvěma dechy. A v tomto prostoru není třeba nic urychlovat. Naopak. Kdo zde tlačí, odnáší si únavu do jara. Tento meziprostor se nezačne hýbat hned v lednu. Začne velmi nenápadně někdy v únoru — jako když se pod sněhem objeví první vlhkost.

A skutečně se nadechne až v březnu, kdy zesílí slunce a tělo samo začne vědět. Teprve tehdy přichází čas konání.

Tvorby. Práce. Rozhodnutí.

Do té doby je moudré:

• nic zásadního nelámat přes koleno
• nepospíchat s novými závazky
• a dovolit si nevědět

Protože kdo si dovolil prosinec, leden a část února jako prostor rozjímání, ten pak v březnu nemusí hledat směr. On ho zná.

A poznáte to velmi jednoduše. Nebude to chaos. Nebude to tlak. Bude to jasné "teď".

Pokud tedy cítíte, že rok ještě neskončil, máte pravdu. Ještě doznívá. A právě v tom doznívání se rodí to podstatné.

Autor: Kateřina Vyšehradská
Zdroj: https://www.kucharka-zivota.cz/l/konec-roku-neni-31-prosince/

Sdíleno s laskavým svolením autora