Cesta k celistvosti ve mně

Od dětství v sobě cítím velmi silný pocit jakési neidentifikovatelné viny.

Pocit viny je záležitostí lidské mysli, která si nedokáže vysvětlit příčinu nejhlubší bolesti lidské nevědomosti. Když si mysl neumí něco vysvětlit, nastává pro ni nesnesitelná situace. Začíná se topit a ztrácet ve zmatku naprosté bezmoci a zaplavuje ji strach ze zániku. Proto takovou situaci okamžitě řeší náhradním vysvětlením. Něco jsme udělali špatně, něčím jsme se provinili, a proto trpíme, nevíme si rady v nastalé životní situaci, která se jakoby vymyká kontrole a hrozí kolaps na všech úrovních. Mozek si vždycky najde zástupný obraz prapůvodního nejtemnějšího "pocitu viny", protože přiznat si jej by znamenalo smrt nebo alespoň začátek umírání ega, nadvlády a kontroly mysli nad průběhem našich životních situací.

Ještě jeden vjem pozoruji od raného dětství: obrovský strach, "že to nezvládnu".

Když jsem se před dvaatřiceti lety rozhodla, že se musím postavit depresi, která mne tehdy málem zabila, šlo o začátek cesty k odhalování všech "pocitů viny" a tajemného čehosi, co jsem měla tak těžký strach, že nezvládnu.

Lidská psychika ega je mnohovrstevnatá. Za celé generace dokázala navymýšlet spoustu "konspiračních teorií a vysvětlení", jak co funguje a jak je tedy třeba se chovat, "aby to bylo správně". Přesto se stále víc ukazuje, že přístup mysli k životu jaksi nefunguje. Pochopitelně mnoho lidí řekne, že to není pravda, že mysl dokáže nalézat účinná řešení, a bude to pravda. Částečně.

Při bližším pohledu a odvaze přiznat si hlubší podstatu "fungování života" totiž takové "řešení mysli" vždycky v sobě ponese moudrost, která svým způsobem popírá dosavadní představy ega. Člověk je donucen ustoupit ze svých požadavků a představ o šťastném bytí, které si může zařídit svým myšlením, chováním a jednáním tak, aby dosáhl jejich naplnění. Jestliže chce dojít k uklidnění rozbolavělých, zmatených a strachu plných emocí, musí si přiznat, že život tady není od toho, aby jej dělal šťastným, aby mu sloužil jako nástroj k uskutečňování svých snů. A pokud to tak má být, je časem čím dál víc tlačen k poznání, že pravý opak je pravdou: život neslouží nám, my sloužíme životu. Nikdy se nám nepodaří mít jej pod kontrolou, protože Bytí má pod plnou kontrolou nás…

Co to znamená?

Bytí, život, nám dovolí všechno, co si zamaneme, ale jen do určité míry. Lépe řečeno do té míry, do jaké je náš osobní záměr v souladu s "jeho celkovým záměrem".

Opět se tady dostáváme do konfliktu chtění mysli a faktu, že "celkový záměr" Bytí, života, se nám nikdy nepodaří rozumem pochopit. Je tak nekonečný, minimálně z pohledu naší mysli, že nemáme šanci v průběhu jednoho pozemského vtělení pojmout obsah tvorby celého Univerza. Nemáme to ovšem šanci plně pochopit zřejmě nikdy, protože vždy (jako lidské bytosti) budeme pouhou částí Celku, ne samotným vrcholným Celkem s jeho mystickou inteligencí a celkovým záměrem tvorby. Tím spíš, že máme možnost tuto tvorbu vnímat jedině prostřednictvím dění uskutečňovaného v lineárním čase, který ovšem ve skutečnosti Podstaty neexistuje. Už jenom z takové proklamace je jasné, že jde o jeden slovní protimluv za druhým. Samozřejmě. Druhé jméno Bytí je Paradox. Jednota protikladů, které se nikdy nedají spojit, a přece Bytí tuto schopnost (spojit je v jediný pevný Celek a dovolit jim, aby si dělaly, co "mají v popisu práce") má.

V minulých dnech jsem opět procházela těžkou depresí projevující se přes tělo. Nebyla jsem schopná ničeho. Jen jsem ležela zavalená tíhou a obraná o téměř všechnu životní energii. Jediné, co jsem mohla, bylo ležet a vnímat daný stav. Nic jiného s tím "dělat" nešlo.

Jakmile neustále zaměřujete vědomou pozornost do takové temné energie uzavřené kdesi v nevědomí, začne se vyplavovat do vědomých prožitků. A nejenom do čistě osobních, vnitřních, ale rovnou do problematických situací i ve vztazích vnějších. Takže, aby toho všeho nebylo málo, ještě se vám (třeba jako právě mě) najednou začne hroutit třeba vztahová pohoda s nejbližšími. To prostě nevymyslíš! Dochází k "náhodným" interakcím, které dokážou pěkně zamávat s psychikou a hlavně emocemi všech zúčastněných. Vina se přehazuje z jednoho člena rodiny na druhého a atmosféra je víc než výbušná, což ve výsledku všechny nutí se k tomu nějak postavit, protože takto žít se prostě nedá.

Vzhledem k tomu, že mi je celkem jasné, "odkud vítr (spíš vichr) vane" a rovněž k určitému vyššímu stupni emoční inteligence všech zúčastněných, se nám vždycky podaří situaci vysvětlit a urovnat.

Pro mne jde o nesmírně cenné (i když tedy pekelně krušné) možnosti sledovat fungování vztahových energií a hlavně stimul k proniknutí do hlubších úrovní jejich podstaty.

Zároveň, aby toho nebylo málo, mě neustále mučí nenaplněná touha po práci, v níž bych "se plně realizovala". Už od nějaké sedmé třídy základní školy mám zformulovanou myšlenkovou představu o tom, "čeho bych chtěla v životě dosáhnout". Tak totiž zněla jedna z otázek nějakého dotazníku studenta Palackého univerzity, který k nám přišel sbírat materiál možná pro svou diplomovou práci. Moje odpověď byla okamžitá: chtěla bych rodinu a práci, která mě bude naplňovat.

Rodinu mám. Na první pohled perfektní. Každý by mi mohl říct, že můžu oblíznout všech deset, protože zvenčí vypadá všechno nejlíp, jak může. Manžela, který se o mne stará (minimálně tedy po hmotné stránce) způsobem, který by hned tak každý chlap nevydýchal, dvě krásné, velmi nadané a inteligentní dcery, všichni členové naší rodiny (do níž se už počítají i jejich manželé) mají vysokoškolské vzdělání a značně atraktivní profese. Vnoučata jsou přenádherná a obrovsky šikovná! Jenom to naše nekonečně citlivé vnitřní založení do toho krásného obrazu stále hází vidle… Takže je zde fakt velký "neviditelný" problém, který má schopnost zničit naše životy velmi pomalou a bolestivou smrtí.

Druhou složku mé ctižádostivé povahy, práci, se mi nikdy nepodařila najít, natož realizovat. Což je "selhání" na úrovni dospělého člověka vlastně totální. Bez práce totiž nejsou koláče.

Vyzkoušela jsem různé druhy prací, různé alternativní přístupy, jedenáctý rok nedělám nic jiného, než že se usilovně snažím najít onu práci nějak v sobě, když ji nejsem schopná nají ve vnějším světě, a situace je čím dál kritičtější. Frustrace už dávno přerostla v hlubokou deprivaci, kterou vnímám jako totální vyhoření ze života. Ať se snažím, jak se snažím, nic nefunguje, nic nevede k "naplnění" smyslu mé existence.

Tlak se tak zvyšuje, že před ním není úniku. Musím si začít dovolovat prožitkově zpracovávat skutečnou příčinu svých depresí i nemožnosti dosáhnout osobního záměru.

Vždy, když projdu nějakou vícedenní hlubinnou úzkostí či depresí projevující se přes tělo, dochází v dalších dnech k vhledům do jejich skutečné příčiny.

Už chápu, respektive jsem donucena si dovolit přiznat, co je v jádru mého největšího strachu, úzkosti, pocitů viny a enormní emoční bolesti.

Na "vině" není genetická dispozice k sebevraždě. Tak se jenom projevovala nepochopitelná bolest a strach, kterým se moji předkové nedokázali postavit až do dna. Proč? Protože byli v zajetí stejné obavy jako já: že to nezvládnou. Stejně jako já ani oni vůbec netušili, co se po nich chce, aby zvládli, navíc v tehdejších podmínkách jim vlastně ani nenapadlo hledat tak hluboko. Možná se po nich ani nechtělo jít až úplně ke kořeni – nevím a nikdy se to nedovím, protože to nevěděli ani oni sami.

Já na rozdíl od nich mám obrovské štěstí. Dovolila jsem si, ustoupit tlaku a neutéct před ním. Vidíte? Zase protimluv! Ustoupila jsem tlaku jiným způsobem než oni – nenechala jsem se jím zabít (neutekla jsem před ním do fyzické smrti), ale nechávám se jím vést. Dovolila jsem si poslouchat svůj vnitřní hlas a jeho vyciťování do té míry, že za ním jdu i "do pekla".

A přesně to je tím, co jsem se od dětství bála, "že nezvládnu"…

Protože tohle je opravdu peklo nejtemnější bolesti a absolutní bezmoci jakkoliv se před ní uchránit.

Uvědomuji si, že všechny moje osobní touhy "po rodině" a po "realizaci v nějaké práci" jsou pouhým vnějším odrazem touhy po Jednotě, po celistvosti. Vlastně ještě jinak! Naplněním těchto přání jsem chtěla utéct před nutností splnit svůj životní úkol. Jejich prostřednictvím jsem se vší silou snažila pouze o jediné: zaplnit tu neskutečně bolestivou prázdnotu, temnotu a bezmoc, kterou v hloubce sebe cítím.

Už před nějakými roky mi Marcelka z hor na mou písemnou otázku, jestli můžu ještě udělat něco pro nalezení smyslu svého života, jasně řekla, že nemůžu udělat vůbec nic. A že žádná práce na světě mi neposkytne naplnění, protože skutečný pocit "plnosti Bytí" nelze najít v žádné činnosti. Ten lze pouze cítit jako uvědomování si naprosté jednoty protikladů, neboli – v přijetí toho, co člověk považuje za absolutně nepřijatelné. V přijetí všeho, co JE.

Stále víc si tedy uvědomuji, že pro mne existuje jenom jedna poslední možnost: prožitkově unést nejhlubší temnotu opuštěnosti, protože oddělenosti, myšlení v dualitě, které představuje odpor k určitým skutečnostem, které v Bytí ale JSOU a jejich existence se nedá popřít. Plné poznání celistvosti tím pádem v sobě nese nutnost na plné pecky vědomě prožít a unést nejhlubší bolest totální bezmoci v naplnění, protože plnost obsahuje jak nejvyšší světlo a blaženost, tak úplně stejně silnou temnotu, opuštěnost a neschopnost tento stav změnit jiným způsobem, než přijetím a uznáním jeho existence a síly.

Jsem člověk rozumově a intelektuálně založený. Moje mysl potřebuje odpovědi, aby byla vůbec schopná pochopit, co je potřeba "udělat" ve smyslu čeho je nutné se vzdát, a zvládla se odevzdat nejistotě tajemství neznáma záměru Celku Bytí. Takže jí zní logicky, když je vedena k pochopení, že síla vědomého světla může být pouze přímo úměrná síle vědomé temnoty. Kolik temnoty vědomě uneseš, tolik máš v sobě zároveň světla.

Víc nic udělat nejde. Trvalé Jednoty nelze dosáhnout silou vůle. Čím dál víc mám pocit, že musím, protože jenom to mohu zvládnout "sama", trpělivě snášet a přijímat, tzn. uvolňovat se stále víc v hlubinném cítění, že "pod onou temnou prázdnotou" – pokud ji dokážu plně přijmout a integrovat v sobě jako "stejně cennou energii" jako je radost, štěstí a tvořivost – čeká milost, která jako jediná má moc dovolit lidské bytosti vstoupit za bránu duality a už se odtamtud nevrátit.

Což o to! Za tu bránu se dostávám! Vím, jaké "vnitřní nastavení" ji otevírá! Potíž je v tom, že dokud v mém systému existuje nějaká ještě stále nepřijatá energie Celku, vždycky mě právě tato energie opět "vyhodí z kola ven".

Takže je jasné i logickému rozumu, o co kráčí: dokud mám v sobě odpor vůči prožitku nejtemnější prázdnoty a bezmoci, nejkrutější emoční bolesti ze všech (všechny ostatní emoční bolesti se pouze vlivem projekce ega "tváří" nějak jinak) – bolesti z neschopnosti být v klidu a míru se vším, co je – nemám nárok na to, aby se "brána království božího" zavřela za mými zády natrvalo.

Teprve pak má šanci se toto tělo stát nástrojem pro "nějakou vnější práci", která bude přesně tím, co zde má dělat. Zatím je potřeba pracovat na úplném a hluboce pravdivém přijetí dosud nepřijatelného. Dokud se tak nestane, budu cítit "vinu" a "bolest" nenaplnění. Obojí (z)mizí v okamžiku dokonalého přijetí těchto energií bez hodnocení a jejich posuzování jako "vina" a "psychická bolest". Celek nerozlišuje. Celek pouze přijímá, a proto v něm vládne trvalý klid a mír.

Akorát se o tom mnohem snadněji mluví a píše, než žije :-D…

Autor: Jarmila Faltýnková
Zdroj: vedome-zit-a-umirat

Sdíleno s laskavým svolením autora