Když duše něco zanechají: jak pracovat se vzkazy, které živí neumí přečíst

Občas ke mně přicházejí lidé, kteří si myslí, že už "je za vším hotovo". Že s odchodem blízkého končí i všechno mezi nimi. A přesto v nich něco zůstává neklidné, napjaté, nedopovězené. Cítí tíhu, kterou si neumí vysvětlit, a zároveň je vede k tomu, aby si o tom ještě s někým promluvili.

Není to touha volat po zemřelých. Není to snaha otevírat brány, které se mají nechávat zavřené. Je to něco jiného — přirozeného, lidského. Je to potřeba dočíst vzkazy, které tu zůstaly viset ve vzduchu. Vzkazy, které poletují okolo nás. Odcházející duše se mnou nevedou přímé dialogy. Nevysílají "slova", která bych já slyšela jako větu. Ale v poli lidí, kteří zůstali, leží jemné otisky — něco mezi přáním, vysvětlením, prosbou o pochopením.

Lidé je cítí, ale neumí s nimi naložit. Vnímají, že je tu ještě něco, co nebylo uchopené. A přitom se to často týká jediného: uzavřít kruh, který se přerušil ve chvíli odchodu. Tyto vzkazy nejsou adresované mně. Já je nepřekládám od zemřelých. Já s člověkem jenom projdu to, co kolem něj leží, co k němu patří a co on sám už dávno cítí, ale neumí tomu dát tvar. A právě to přináší obrovskou úlevu.

Když se vzkazy přečtou, přijde klid

Po mentoringu, když vzkazy společně rozebereme a člověk je pochopí, stává se něco jednoduchého a silného: vrací se klid. Klid, který tak dlouho hledali, ale nedokázali si k němu najít cestu.

Mnohdy totiž netrpí kvůli tomu, že "duše je pryč", ale kvůli tomu, že něco důležitého nedostalo svůj poslední tvar — a nese to jejich tělo i jejich psychika.

Když porozumíme tomu, co bylo nedořečené, když pochopíme, co v poli zůstalo, najednou se odchod dá přijmout. Ne jako ztráta, která nám bere pevnou půdu pod nohama. Ale jako něco, co mělo svůj čas, svůj vývoj i svůj smysl.

Proč je tato práce potřebná

Často se mluví o tom, že je třeba "nechat mrtvé odpočívat". A já s tím souhlasím. Jenže ti, kdo mají potíže, nejsou zemřelí — ale živí. Ti, kteří tady zůstali. A každý z nás si nese svou část vztahu i po jejich odchodu. To, co dělám, není komunikace s druhou stranou. Je to práce s člověkem tady a teď. Je to doplnění, vysvětlení, porozumění. Je to okamžik, kdy si dovolí otevřít něco, čeho se nevědomě báli. A když se to stane, začne se jejich život znovu pohybovat.

Možná právě Vy cítíte, že ve Vás zůstalo něco nedořečeného s někým, kdo už tady není. Možná to potichu nosíte měsíce nebo roky a nevíte, jak to uchopit.

Dovolte si něco jednoduchého: Zeptejte se samy sebe, co přesně ve Vás zůstává živé. Co je to za pocit. Po čem touží být vyslyšeno. A pokud potřebujete doprovod, vedení nebo bezpečný prostor, kde to vše může být pojmenováno — můžete o to požádat.

Je to způsob, jak dát Vašemu vztahu poslední poctivý tvar a sobě klid, který už dlouho čeká.

Autor: Kateřina Vyšehradská
Zdroj: www.kucharka-zivota.cz

Sdíleno s laskavým svolením autora