Co když to není z tohoto života?

Někdy se v nás usídlí pocit, pro který nenacházíme v tomto životě žádný důvod.

Strach z vody, přehnaná potřeba chránit své dítě, odpor ke konkrétnímu typu lidí, nebo naopak nepochopitelná láska k určité zemi, jazyku či jménu. A my si říkáme: "Odkud to mám?" Možná právě tady vstupují do děje minulé životy.

Není třeba se na ně dívat jako na divadelní představení s kostýmy a daty. Spíš jako na živé vrstvy duše, které se někdy nenápadně vynořují.

A právě těmto tichým signálům se dnes chceme podívat do očí.

Strach mluvit – životy, kde jsme mlčeli

Někteří lidé mají hluboký strach mluvit před ostatními. Nejde o ostych, ale o téměř tělesnou hrůzu.

To může být otisk života, ve kterém nám byl hlas odebrán.

Možná jsme byli řeholnicí se slibem mlčení. Možná nám jako otrokům nesmělo být nasloucháno. Nebo jsme něco řekli – a zaplatili za to životem.

Dnes pak cítíme úzkost ve chvílích, kdy máme mluvit "pravdu" nebo "jinak než ostatní".

Nevysvětlitelný smutek – ztracené dítě

Téma dítěte, které jsme nedonosili – ať už jsme ho ztratili nebo se ho museli vzdát – může být natolik silné, že v sobě dodnes neseme stín ztráty, přestože jsme třeba nikdy fyzicky těhotné nebyly.

Takový smutek se může projevit v touze ochraňovat cizí děti, v přecitlivělosti na násilí vůči nim, nebo v těžkostech s vlastním mateřstvím.

Nejde o "naše trauma", ale o vzpomínku duše.

Muži v nás – a my v mužích

Mnohé ženy si nesou paměť životů v mužském těle.
Byly bojovníky, vojáky, filozofy, osamělými muži bez rodin. 
Zanechaly sílu, čest, ale i hlubokou samotu a zodpovědnost.

Dnes pak v sobě nesou zvláštní vnitřní napětí:

– Často nerozumí současným mužům, nebo mají tendenci je "učit" být lepšími.

– Cítí se samy i mezi lidmi.

– A hledají něco starého, co kdysi znaly – a ztratily.

Poprava za moudrost – životy čarodějek a léčitelek

Velmi častý otisk: život, kde jsme znaly víc, než bylo dovoleno.
Známost s bylinkami, energiemi, hvězdami, cykly žen… a pak: odsouzení. Vysmání. Poprava.
Dnes si neseme nepřímý strach být viděny jako vědomé.
Některé ženy se bojí ukazovat svou spiritualitu. Jiné se drží zpět v psaní, mluvení, sdílení.
A některé se cítí bezpečně jen ve své samotě – protože tehdy je nikdo nemůže udat.

Vina, kterou nelze vysvětlit – životy, kde jsme zradily

Co když jsme to v některém životě pokazily?

Zradily přátele. Milence. Ideály.

Některé duše si nesou nevysvětlitelný pocit viny, který nepatří do současného života .

– "Nezasloužím si to."

– "Neměla bych být šťastná."

– "Něco jsem udělala… ale nevím co."

Tyto pocity nemají za cíl nás trápit.Jsou pozvánkou k odpuštění sobě napříč časem.

A co s tím?

Nemusíme všechno vědět. Nemusíme nutně projít regresí, abychom "viděli". Stačí, když se na své pocity podíváme jinak:

Co když to není moje slabost… ale vzpomínka?

Co když to, co mě bolí, není projev nedostatku – ale duše, která si pamatuje?

A co když právě tím, že to teď pojmenujeme, uzavíráme starý kruh?

Pak i nevysvětlitelná úzkost, smutek nebo zvláštní přitažlivost k určitému místu…

… může být jen tiché připomenutí, že naše duše je stará. A moudrá. A že si právě teď vybírá další kapitolu. Tentokrát s vědomím.

Autor: Kateřina Vyšehradská
Zdroj: www.kucharka-zivota.cz

Sdíleno s laskavým svolením autora