Zdroj: Pixabay.com

Péče o vlastní zdravý záleží především na naší motivaci. Máme-li úctu sami k sobě, tedy i fyzickému tělu, přirozeně žijeme zdravým životním stylem. Často jsme od mala vedeni k výkonu, který nás učí potlačovat varovné signály těla. Následně tak fungujeme i v zaměstnání, volném čase a učíme to i své děti. Proč? Pokud jsme unavení, je přirozené si odpočinout, ne únavu vždy přemáhat.

Doba čtení 5 min.

Cesty k sobě


Zatímco průměrná délka života u Čechů stále stoupá, tak věk, kdy si jej užíváme bez vážných nemocí, už pět desetiletí stagnuje na průměru 62 let. „Náš mozek neustále přetěžujeme, takže pak nevnímá volání organismu, že něco není v pořádku,“ říká lékař Jan Vojáček, specialista na funkční medicínu.

Častou únavu či problémy se spánkem mnohdy ignorujeme. Dokonce je považujeme tak nějak za už automatickou daň modernímu způsobu života. A i když se přidají různé drobné bolesti, mávneme rukou. Jenže právě těmito signály dává naše tělo najevo, že cosi s naším zdravím není v pořádku. „Naučili jsme se tato varování ignorovat,“ říká vyhledávaný odborník na funkční medicínu Jan Vojáček, jehož kniha Umění být zdráv se rychle stala bestsellerem. Jak se stane, že svému tělu přestaneme naslouchat? Jan Vojáček je přesvědčený, že k něčemu takovému u mladého člověka dochází poměrně brzy. „Dá se říct, že už v období dětství a dospívání, kdy procházíme určitým napětím a stresem, se odpojujeme od vnímání svého těla a signálů, které nám dává. Vlastně je ani nemůže nevnímat, protože míra toho, co jsme schopni zaregistrovat, už je posunuta,“ říká a poukazuje třeba na únavu. Ta je podle Vojáčka jedním z nejčastějších signálů lidského těla, který jsme se naučili ignorovat. Přitom může mnohdy předznamenávat závažný problém. „My všichni na sobě poznáme, zda se cítíme v dostatečné energii, nebo o ni přicházíme. Vnímáme, zda ráno vstáváme čilí a s chutí do života, nebo je to spíš trochu na sílu,“ vysvětluje Vojáček a dodává, že těžká rána, kdy člověk startuje den s naprostým nedostatkem energie, jsou typickým příkladem pokřiveného vnímání toho, co je a co není běžné a v pořádku.

Zdroj: Dajanapraha.cz

Hlava ztrácí spojení s tělem

Ačkoli v to zní už tak trochu jako klišé, je těžko zpochybnitelným faktem, že je nutné naučit se vnímat své tělo. „A to nejde, pokud člověk trošku nezpomalí, neutlumí zvýšenou aktivitu své hlavy. Dokud totiž hlava jede naplno, nedokážeme vnímat informace ze systému tělesných vjemů,“ vysvětluje. Zjednodušeně řečeno, dokud se mozek neuklidní, neuslyší volání organismu o pomoc. „Neustále krmíme svůj intelekt a své ego, a kvůli tomu trpíme syndromem, který by se dal nazvat ztrátou spojení,“ pojmenovává jeden ze základních problémů, se kterými se u svých pacientů denně setkává. Dopady současného trendu zrychleného životního stylu, vysokých nároků a orientace na výkon jsou na zdraví populace jasně pozorovatelné. A jak Jan Vojáček podotýká, jde ze jména o chronická onemocnění. „S nemocemi nebo určitým zdravotním nesouladem se potýkají stále mladší a mladší lidé. Bohužel velmi často už i děti,“ konstatuje. K takzvané kalibraci vnímavosti neboli jakémusi vnitřnímu nastavení registrová ní signálů těla dochází podle Vojáčka především v prvních sedmi letech života. Pokud si už tehdy dítě osvojí pocit, že je normální, když člověku není tak úplně dobře, na problém do budoucna je zaděláno. A právě tady plní klíčovou úlohu rodiče. Ti často – byť s těmi nejlepšími úmysly, podléhají dojmu, že se před svým potomkem nemohou projevovat autenticky. „Dítě má už od narození obrovskou vnímavost neverbálních vjemů. V okamžiku, kdy se na něj směje absolutně vyčerpaná nebo nešťastná matka a říká, že všechno je v pořádku, dítě si na prosto přirozeně a nevědomky vyhodnocuje a ukládá informaci, že je v pořádku být na pokraji vyčerpání, být naštvaný nebo nešťastný,“ nastiňuje zdánlivě banální a neškodnou situaci, ve které se jistě pozná řada rodičů. Malá zvídavá duše si z ní však snadno odnáší vzorce do svého dalšího budoucího života. I z takových situací pak čerpá postoje ke svému vlastnímu zdraví.

Cíl? Zemřít starý a zdravý

Stejně jako jsme si zvykli nevnímat alarmující signály vlastního těla, tak jsme se naučili podle Vojáčka žít s řadou mýtů. Jedním z nich je, že ke stáří nutně patří ne-moci a zdravotní neduhy. Zemřít v požehnaném věku a zdravý se tak jeví jako něco takřka nemožného. „Nedávno jsem sdílel příspěvek, kde byl devětadevadesátiletý pán, který nebere žádné léky a je soběstačný. Bohužel je to dnes absolutní výjimka právě proto, že si do života neodnášíme určitou vnímavost k sobě a ke svému zdraví,“ je přesvědčený odborník, absolvent olomoucké lékařské fakulty, který ve své praxi pátrá po skrytých příčinách zdravotních potíží. „S přibývajícím věkem ztrácíme to, čemu se říká adaptační rezervy. O tyto rezervy nepřicházíme pouze s věkem, ale také v závislosti na tom, jakým způsobem života žijeme, “popisuje Vojáček. Laicky řečeno člověk dokáže přežívat, dokud se zvládá přizpůsobovat podmínkám, ve kterých se zrovna nachází. Se stářím však schopnost přizpůsobení přirozeně ztrácí. Ony adaptační rezervy se zkrátka tenčí. Jak Jan Vojáček dodává, stále častěji se setkává s případy, kdy stav tělesné schránky neodpovídá věku pacienta.

Jan Vojáček není jen úspěšný lékař, ale slušně rozjetou měl i fotbalovou kariéru. Jako brankář odchytal na dvacet zápasů v nejvyšší české soutěži, a to v dresu Sigmy Olomouc. Působil také v Jihlavě, Trnavě či v nižší skotské lize. Brankářské rukavice navlékl i v dresu české fotbalové reprezentace lékařů(snímek nahoře).FOTO| MAFRA/ARCHIVJ. VOJÁČKA

„Dnes se běžně stává, že máte mladého člověka, kterému je 40 let, ale jeho biologický věk odpovídá sedmdesáti. Znamená to, že stav jeho rezerv a dalších systémů je přiměřený sedmdesátníkovi. Přitom pokud o své rezervy člověk pečuje, může si je i ve vyšším věku udržet na relativně slušné úrovni. Výsledek je pak zmiňovaný devětadevadesátiletý muž bez léků,“ dodává a poukazuje na statistický údaj, který o individuálním přístupu ke zdraví vypovídá mnohé. Tím údajem je, že zatímco průměrný věk dožití v Česku stále stoupá, tak průměrný věk dožití ve zdraví se pohybuje pouze kolem necelých 62 let. Tato hodnota se ovšem už desítky let téměř nezměnila. „Udělali jsme si šetření, které srovnávalo českou a švédskou populaci mezi roky1962 a 2010.V té době jsme měli dokonce lepší pozici než švédská populace, ta měla hodnoty kolem 62 let. Od té doby zvýšili délku zdravého života o devět let, my jsme zůstali na stejné hodnotě, “uvedla před rokem v Českém rozhlase náměstkyně ministra zdravotnictví Alena Šteflová. „Žijeme sice déle, protože nás udržují léky a zachraňuje skvělá akutní medicína. Realita je ale taková, že v průměru od 62let nás trápí a omezují nemoci, co kvalitu našeho života samozřejmě významně ovlivňuje,“ zamýšlí se Jan Vojáček, někdejší profesionální fotbalista.

Honba za zdravím bez stresu

Uplynulé měsíce, které lidé trávili v karanténě, mohly být ideálním odrazovým můstkem pro nastartování změny v přístupu ke svému zdraví. Jenže vhodné podmínky ještě nemusí zaručovat úspěch. „Lidé se teď už nemohli vymlouvat. Najednou už nemohli říct, že nemají čas. To, co se v případě mnohých ukázalo, je ještě podstatnější věc, a sice že hluboká motivace žít zdravě u nich vlastně vůbec není přítomná. A nezáleží, zda mají či nemají čas,“ říká Vojáček, který zároveň varuje před drastickými změnami životního stylu, které vedou jen ke zvýšení tlaku na člověka. Každý si musí najít cestu, která mu vyhovuje, míní. „Nemůžete stres v práci vyměnit za stres v honbě za zdravým životním stylem. Žádný trenér vám nemusí diktovat, že musíte přestat jíst koblihy nebo začít cvičit. V okamžiku, kdy si člověk sám sebe váží, přichází tyto i další věci přirozeně,“ dodává.

Jan Vojáček

■Narodil se 28. prosince1981, otec chirurg, matka učitelka.

■Vystudoval Lékařskou fakultu UP v Olomouci a obor Funkční medicíny na Univerzitě v Jižní Kalifornii, získal tak titul CFMP– Certified functional medicine practitioner, certifikovaný praktik funkční medicíny.

■Dnes má soukromou praxi.

■Dlouhá léta se věnoval fotbalu, a to i na profesionální úrovni.

Zdroj:www.5plus2.cz


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat a velmi nás mrzí, že se mnoho vašich chtěných plateb neuskutečnilo vzhledem k potížím funkčnosti platební brány. GoPay muselo přijmout nové podmínky bank, kdy spolkům neumožní on-line platby kartou. Prosíme o znovu zaslání/zasílání vašich příspěvků, prozatím přes klasický bankovní převod:

Pro platby v ČR: 107-7380440287/0100 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí: IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287, BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX

Snažíme se pro vás najít jiné zjednodušující služby pro vaše platby. Děkujeme za pochopení i za podporu.

S láskou Cesty k sobě