Základní nauka o člověku (2)

views 1 143 datum 14. 6. 2020
Zdroj: Pixabay.com

Co znamená vědomí sebe sama? Že člověk může své bytí přetvářet, kdykoliv ho napadne. Neztotožňuje se s tělem, společenskou rolí nebo cestou. Je pozorujícím bytím v těle. Nejsme ani emoce, ani naše představy. Jsme Vědomí.

Doba čtení 11 min.

Cesty k sobě


Lidské ztotožnění

Pokud si pozorující lidské bytí neuvědomuje sebe sama, zaměří svoji pozornost automaticky jinam a s něčím se ztotožní. Tímto způsobem se okamžitě ztratí. Jak k tomu přesně dochází? Lidské pozorující bytí používá při přetváření okolního světa touhu, představivost, myšlení, vůli a intuici. Provádí to takto vědomě i nevědomě každá lidská bytost. Na této úrovni existence lidského pozorujícího bytí není mezi lidmi žádný rozdíl. Je to skutečná rovnost mezi pomyslným mužem i ženou. Vždy to tak bylo. Není k tomu potřeba žádný právní, náboženský nebo filozofický podklad. Je to zjevné, ovšem zdaleka ne pro každého.

Jenže lidské pozorující bytí je usazené v těle, které má mužskou nebo ženskou formu. Zde se lidé dopouštějí prvního omylu ztotožnění. Tvrdí, že jsou mužem nebo ženou. Můžou to tak chápat, ale neberou v úvahu fakt, že samotné lidské pozorující bytí žádné pohlaví nemá. Když mluví muž se ženou, měl by si uvědomovat, že z tohoto úhlu pohledu mluví s někým sobě naprosto rovným. Obráceně to platí také. V tomto případě byl muž jmenován jako první, protože v mnohých zemích světa je žena vnímána jako něco méněcenného. Rovnost vnímáme pouze z pohledu lidského pozorujícího bytí a jeho základních schopností. Z pohledu na úrovni těla, a z něj plynoucích tělesných schopností, už žádná rovnost neexistuje. Kdyby existovala, neexistoval by ani muž ani žena, všichni by uměli všechno stejně. Nelze však říct, že by tyto nerovnosti mezi muži a ženami byly nějak navzájem sobě nadřazené. Ve skutečnosti se vzájemně doplňují.

Pozorující lidské bytí se nemusí z počátku vědomě ztotožňovat s tělem, protože si těla zpočátku moc nevšímá. To platí u malých dětí. Jak člověk roste, začne si více všímat svého těla a svých pocitů. Postupně se ztotožní s tím vším. V pozdějším věku se člověk začne rozhodovat, jaké bude jeho povolání, co bude dělat. To rozhodne na základě vlastního pozorování okolního světa. A protože lidem často něco imponuje a jsou ovládaní city, zahoří lidé touhou něčím být, něco získat, něco dokázat, být slavní, udělat něco velkého, mít hodně peněz, pomáhat druhým, chtějí tvořit jako umělci, chtějí dělat něco pro zábavu, pro radost, chtějí být mocní, vládnout, být slavní, chtějí všem ukázat, že jsou nejlepší ve sportu, v duchovnosti, v podnikání a podobně. Těchto jakoby pozitivních i negativních důvodů, proč se člověk žene za svým budoucím obrazem, je mnoho. A kde vzniká obraz životní cesty člověka? V jeho představivosti přece. Kde je tedy ta často zmiňovaná předurčená osudovost? Nikde. Spočívá v představivosti. Člověk může svůj osud přetvářet, tedy měnit, kdykoliv ho napadne. Jenže člověk se postupně a dlouhodobě ztotožní se svou cestou, se svým povoláním a svými představami. Tím je jeho osud pevněji předurčen.

V pomateném světě však nejsou věci tak jednoduché. Lidské pachtění, dravost, honba za svým cílem a bezohlednost, vede k velké soutěživosti a nevraživosti. Místo vzájemné spolupráce volí lidé často individualitu, samostatnost a zdánlivou nezávislost. Podlehnou těmto představám. Při svém konání nadělají spoustu nesprávných rozhodnutí, špatných věcí a zničí nebo poškodí mnohé okolo. Lidé často připomínají parazity požírající svět, případně provádějí spoustu absolutně zbytečných a neužitečných činností. Když se lidé ztotožní se svými rolemi, začnou považovat ty druhé za jiné, třeba méněcenné nebo méně schopné. Rozdělí se tak navzájem od sebe, nejsou schopni se domluvit a navzájem pochopit.

Aby toho nebylo málo, existuje ještě jiná úroveň ztotožnění. Doposud jsme mluvili o tom, jak se člověk ztotožní s vlastními představami. Člověk se může také ztotožnit s představami někoho jiného. Celkově se tedy může ztotožňovat zároveň na třech úrovních. Na tělesné úrovni, na úrovni vlastních představ a na úrovni cizích představ.

Jak probíhá ztotožnění s cizími představami? Nějaký člověk vytvoří v představivosti obraz nějaké ideologie. Nejčastěji jsou to ideologie náboženské nebo politické. Ty se prosazují ústně nebo písemně. Toto vytváření obrazů je jen jinak motivované. Bytost, která je vytváří, to nedělá vědomě pro sebe, ale pro druhé. A stejně jako člověk, který vytváří ve své představivosti obrazy pro sebe, sleduje tato bytost určité cíle. Cílem těchto představ a obrazů je ovládání druhých.

Ovládání má za cíl získávání prospěchu z druhých bez vlastního přičinění. Čím větší prospěch, tím lepší. Cílem je ovládnout cizí mysl tak, aby pracovala pro někoho jiného. Protože by se k něčemu takovému žádný rozumný člověk dobrovolně nepropůjčil, je potřeba lidem hodně lhát a hlavně dobře lhát. Tvůrci ideologií jsou mistry ve lhaní a vytváření iluzí. I pozorný člověk často podlehne jejich klamu, přestože si dává pozor. Je to dáno také tím, že vládnoucí ideologové často manipulují s lidmi ve velkém časovém rozsahu, který běžný člověk vůbec nebere v úvahu. Tento časový rozsah překračuje i mnoho lidských generací. Takto vznikají na světě spousty náboženských a politických ideologií.

Lidé, kteří tyto ideologie vytvoří, nejsou nikdy schopni je sami zrealizovat. Proč? Protože aby získali prospěch od druhých a mohli vládnout, musí dosáhnout toho, aby se jiní lidé s těmito ideologiemi ztotožnili a zrealizovali je v praxi. Problém je ovšem v tom, že se nedaří najít ideologii, se kterou se ztotožní všichni. Vždy se ale najde spousta hlupáků, kteří je budou prosazovat. Proto se náboženství věkem stále mění, mění se politické ideologie, ale vládci zůstávají stále stejní. Toto je základní princip vládnutí, jeho nejhlubší podstata.

Všimněme si, že všechny ideologie jsou postavené na vytváření pocitu odlišnosti, že jste například lepší než ti druzí, vytváření pocitu vnějšího nepřítele, vytváření pocitu naděje na lepší život, vytváření pocitu osobní viny nebo méněcennosti, vytváření pocitu vlastní nedokonalosti a malosti před Bohem, vytváření pocitu přebírání odpovědnosti, ale pokaždé končí slovy: „Dej peníze, poslouchej, víc pracuj, ale hlavně dělej, co říkáme a co po tobě chceme. A pokud nebudeš poslouchat, uděláme ti tohle nebo ono, případně se ti stane něco zlého.“ O pozorujícím lidském bytí nemluví ovšem ani jedna ideologie a skoro žádné náboženství.

Lidské bytosti, které se ztotožní na úrovních těla, vlastních představ a cizích představ, se začnou dopouštět spousty omylů a špatných věcí. Odlišně také reagují na své okolí a vzniká něco, čemu se říká “osobnost“. Tyto osobnosti zastupují kvůli ztotožnění své i cizí zájmy, pro které jsou ochotné udělat téměř cokoliv, zpravidla za peníze, ale často i zcela zdarma, z důvodu tak zvaného “přesvědčení“. A následně se začnou dít další zlé věci, jenže na jiné úrovni, než by člověk čekal.

Každé lidské pozorující bytí projevuje stejnou náklonnost v určitých směrech. Které směry to jsou? Chce znát pravdu, nechce se mýlit, chce tedy dělat věci správně, a kvůli těmto vlastnostem nelibě nese své vlastní selhání. Selhání pociťuje jako psychický otřes. Před selháním by měla člověku pomáhat intuice, ale pokud je lidské pozorující bytí silně ztotožněné s něčím jiným, často intuici ignoruje. Člověk tak snadno udělá spoustu špatných věcí a následný pocit viny, pokud nějaký má, zažene tak, že si vymyslí nějaké ospravedlnění. Čím více udělá člověk špatných činů a omylů, tím větší je nebezpečí, že následné prozření odnese stále se zvětšujícím psychickým otřesem. Jistě si každý dokáže představit, jak špatně se cítil, když udělal nějakou hrubou chybu se špatnými následky, kterou si následně uvědomil.

Nyní si představte, že by člověku byly odhaleny všechny životní chyby, navíc se všemi následky. Ještě si k tomu připočítejme například situaci, kdy k tomuto prozření dojde na konci života, kdy již není možnost něco napravovat, kdy čas je promarněn. Kdyby se to stalo, došlo by k psychickému rozkladu člověka, v podstatě by se člověk naprosto zhroutil, možná přímo zbláznil. Stává se to relativně často, dokonce i při daleko menších prozřeních, které jsou od úplného prozření na míle vzdálené. Člověk málokdy najde z této situace cestu ven, někdy spáchá i sebevraždu. Příkladem jsou například vojáci přicházející z války, jejíž smysl byl zjevně velmi pochybný, kdy nepomůže žádná uklidňující lež.

Aby k těmto sebedestrukčním situacím u člověka pokud možno nedocházelo, zasahuje často lidské podvědomí. V předtuše totálního rozkladu osobnosti začne člověk při setkání s pravdou panikařit, odmítat jakoukoliv pravdu a nalhávat si cokoliv, jen aby své počínání nějak ospravedlnil a zmírnil tak nastupující pocit viny. Jestliže je ovšem vina příliš velká a na nápravu pozdě, vyřeší to podvědomí tak, že člověku zavře téměř všechny cesty vedoucí k pravdě. Člověk se jim začne intuitivně absolutně vyhýbat a odmítat je. Cesta zpět je pak téměř nemožná. Protože člověk nemůže utíkat sám před sebou donekonečna, nastane stejně jednou situace, že se bude muset se svým selháním vyrovnat a z vlastních pohnutek jej odčinit.

Jak ale může člověk odčinit svoje špatné konání? Pokud bude lidské pozorující bytí ve ztotožněném stavu vykonávat rádoby dobré skutky, nevyřeší tím nic, protože ve stavu ztotožnění s čímkoliv, dříve nebo později, udělá další špatné skutky a dopustí se dalších omylů. Jak to tedy může člověk vyřešit? Jedině tak, že se jakoby změní. Co se má ovšem změnit? Lidské pozorující bytí se změnit vůbec nemůže, může se změnit pouze osobnost, tedy pocit odlišnosti. A jak? Tím, že si člověk uvědomí své pozorující bytí a zbaví se ztotožnění s čímkoliv vnějším. Člověk se nesmí považovat za nic jiného, než za pozorující lidské bytí, které si plně uvědomuje. Tímto způsobem dojde k nepříjemnému rozpadu osobnosti a nastane jakýsi “soumrak duše“. Duše člověka se bude dočasně nacházet ve stavu, kdy neví, co má dál dělat. Tím ovšem člověk naprosto změní svůj osud. Cesta z bahna nevede tedy přes skutky, ale přes jakousi vnitřní změnu. Není třeba se snažit nic odčinit. Uvědomělé lidské pozorující bytí začne samo odstraňovat všechny následky svého dřívějšího špatného chování. Nebude to dělat z důvodu odčinění špatných skutků, ale z důvodu zjevné potřeby činit to nejlepší, čeho je schopné.

Člověk, který se snaží páchat dobré skutky, ale který nenalezl své pozorující bytí, se může snadno ztotožnit s rolí, kterou můžeme nazvat “dobrodějem“. Dobroděj má dojem, že pomáhá druhým, vykonává dobro, tudíž dělá něco Bohu líbezného a povznášejícího. Člověk může například pracovat v různých organizacích dovážejících někam jídlo, oblečení, zdravotnickou pomoc, šířit duchovno, šířit Boha. Může za to sklízet i veřejný obdiv, zpravidla však pouze z řad podobných. Nedá se říct, že by tyto činnosti byly špatné, ostatně nikomu většinou neškodí, ovšem jsou to činnosti často nic neřešící. Člověk sice může mít povznášející pocit, že pomáhá, že dělá dobré skutky, ovšem ve skutečnosti jen zmírňuje utrpení druhých. To není skutečná pomoc. Toto utrpení druhých se okamžitě zvětší nebo vrátí, jakmile tato dobročinnost přestane. Člověk pak po prozření zjistí, že třeba nespáchal sice nic špatného, ale nebyl ničím jiným, než králem hlupáků a sluhou neschopných. Zjistí tedy, že veškerá jeho činnost byla jen marnost a honba za větrem. A to i v případech, kdy člověk o duchovnu celý život mluvil, někomu radil, ovšem tak, že mu skoro nikdo nerozuměl. Můžete například někomu poradit, on radu vůbec nepochopí, ale poslechne vás, jeho situace se zlepší, ale principiálně se u něj nic nezměnilo. Z tohoto důvodu udělá ten člověk v budoucnu chybu podobnou, ale ne třeba tu samou. Děje se tak proto, že rada postrádá hloubku vysvětlení, u příjemce rady pak hloubku pochopení.

Rádoby dobročinnost může v některých případech přinést v budoucnu i velké problémy, které mohou mít pro jiné lidi doslova devastující charakter. Proto člověk, který s podobnou dobročinností ztotožněný není, který si uvědomuje svoje lidské pozorující bytí a následky různých činů, nepociťuje při některých dobročinnostech žádný bohulibý pocit štěstí, který by ho naplňoval. Dokonce ani o tento pocit nestojí. Uvědomělý člověk často mnohé činnosti odmítne dělat, protože díky předvídavosti zjistí, že by škodil druhým. Proto je předvídavost vlastnost, kterou by měl v sobě každý člověk pečlivě pěstovat. Pocit vlastní velkoleposti a duchovnosti se také rozplyne s uvědoměním, že každá lidská bytost má stejný potenciál, bez rozdílu na současný stav toho druhého. Proto ukázat někomu správný směr je to samé, jako poradit, kde se nachází nejbližší záchod. Člověk z toho může mít sice povznášející pocit, ale je to jen pocit, který stejně velmi rychle pomine.

Některé náboženské ideologie říkají něco v tomto smyslu: „Kdo klepe, bude mu otevřeno.“ Základní nauka o člověku však říká něco jiného: „Neklepej, nikdo ti nikdy neotevře. Najdi sám kliku od dveří a jednoduše vejdi. Nikdo jiný to za tebe neudělá.“ Nelze však popřít fakt, že člověk k těm dveřím a klice potřebuje občas trochu nasměrovat od někoho druhého, který především nelže. Jinak může stále klepat, čekat a ničeho rozumného se nikdy nedočká.

Autor: neznámý

Základní nauka o člověku (1)

sdílet: 
holubice
Podpořte nás

Děkujeme

Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat.

Pro platby zdarma v ČR a Eurozóně:
2502009848/2010 s uvedením slova
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro platby v ČR:
107-7380440287/0100 s uvedením
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí:
IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287 
BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX
Název účtu: CESTY K SOBĚ
Praha 4, 149 00
Česká republika

111
111 Kč
222
333 Kč
333
555 Kč
444
777 Kč
999
999 Kč
libovolna
libovolná částka
logo Cesty k sobě 2021