Zdroj: Pixabay.com

Co kultura, to nauka o člověku. Existuje nějaká jednotná nauka? Zřejmě to ani není možné. Možná jde jen o to, popsat základ nauky o člověky těmi správnými slovy v daném kulturním okruhu. Pak se snáze vyhneme zmatkům a dezinterpretacím. Pojďme to zkusit s následujícím textem a uvidíme, kam nás zavede.

Doba čtení 6 min.

Cesty k sobě


Uvnitř člověka je světlo, které svítí celému světu. A když nesvítí, je tmou.“

Člověk se může zatoulat do různých končin vesmíru a duše, ale některé základní věci by měl mít na paměti vždy, ať je kdekoliv. Dokonce i ve chvílích, kdy se nikde netoulá.

V tak zvaném “západním světě“ snad nikdy nevzniklo žádné ucelené a stručné učení, pojednávající o podstatě člověka, které by odpovídalo myšlení tamních lidí, které by bylo pochopitelné, napsané jednoduše, napsané prostými slovy, přijatelné pro všechny zájemce, kteří hledají odpověď na otázku „Kdo je člověk?“ Západní svět přebíral mnohé náboženské doktríny, ale i sám vytvářel filozofické směry, politické ideologie, postoje k okolnímu světu a druhým lidem. Drtivá většina z toho ovšem zůstává nepochopená. Běžný člověk ani nechápe princip, jak vznikají tyto lidské fantazie bez užitku. Důsledkem je naprostá pomatenost, rozvrat, všeobecné ničení všeho kolem, neschopnost vyznat se v sobě i ve světě, to vše provázené neschopností nalezení cesty z vlastního utrpení. Základní nauka o člověku se snaží logicky vysvětlit podstatu fungování lidské duše, vysvětluje základní principy lidského tvoření a ukazuje člověku perspektivní cestu k vlastní budoucnosti.

Kdo je člověk?

Představte si, že po dvoře běhá pes. Ten pes mňouká jako kočka, snaží se lovit myši, šplhat po stromech a nakonec se spářit s kočkou. Možná úsměvná představa, ale v přírodě může vzácně nastat situace, že se zvíře jednoho druhu považuje za zvíře jiného druhu. Podobně je to s člověkem, který neví, kdo je. Člověk má na rozdíl od zvířat tu výhodu, že může svůj stav pochopit. Většinou ovšem neví, jak na to.

Pro pochopení si vezmeme jako pomůcku něco modernějšího. Vhodné se jeví v našem případě třeba auto. Člověk může auto řídit, tedy točit volantem, mačkat pedály, řadit pákou rychlosti, pouštět si uvnitř hudbu. Auto jede, kam člověk chce. Nyní si představte. Zastavíte a vystoupíte z auta. Nějaký cizí člověk k vám přistoupí a zeptá se: „Jsi to auto?“ Vy odpovíte: „Jistě že nejsem auto, co je to za hloupou otázku?“ A ten člověk se vás znovu zeptá: „A když jsi v autě, uvnitř auta, když tě celé obklopuje, tak už jsi auto?“ A vy zase odpovíte: „Jistě že nejsem auto, i když jsem v něm, prostě nejsem auto, jen ho řídím.“

A jste si skutečně jistí touto poslední odpovědí?

V poslední otázce není žádný skrytý filozofický smysl. Ta otázka je tak prostá a nezáludná, jak jen může být.  Jejím smyslem je upozornit na fakt, že pokud tuto svoji logiku uplatňujete na auto, tak proč ji neuplatňujete na to ostatní? Jestliže můžete něco řídit a ovládat, nejste to vy. Je třeba si uvědomit i fakt, že autem nejste ani z toho důvodu, že auto pozorujete. Nemůžete být něčím, co pozorujete. Pozorovat můžete svět mimo vás. Nehledě na to, že auto může být zcela zničené. Nehledejme rozumem rádoby “filozofická moudra“ o propojenosti všeho se vším a podobně.

Odhodíme auto a budeme se ptát dál. Jste tělo? Tady spousta lidí možná zaváhá. Z tohoto úhlu pohledu na sebe sama je jasné, že člověk má minimálně materiální část, tedy tělo, a k tomu ještě jakousi duchovní část. Tou duchovní částí bychom mohli velmi zjednodušeně chápat myšlení a city. Takže jste tělo? Nejste. Můžete tělo řídit jako auto, můžete přijít o ruku nebo jinou část těla. Tělo vás také obklopuje, ale nejste to vy. Tělo se skládá z částí, stejně jako auto. Tedy tvrdit o sobě, že jsem ledvina nebo ucho, je stejné jako tvrzení, že jsem sedadlo nebo volant. Podobně jako u auta, stejně tak u těla platí, že jestliže nejsem ledvina a ani žádná jiná část těla, nemůžu být ani tělo. Nehledě na to, že každou součást svého těla může člověk pozorovat a některé jeho části vědomě ovládat.

Člověk vnímá okolí i s vaším autem a vaším tělem. A v těle vznikají různé vjemy. Můžete vnímat třeba bolest, hlad, teplo, chlad, barvy, chutě, vůně, světlo a podobně. Vjemy jsou jen vjemy, jednou přijdou, pak zase odejdou, jindy se zase vrátí. Stěží může člověk o sobě tvrdit, že je něco tak pomíjivého, jako jsou tělesné vjemy. A nemůžete se za ně považovat ani proto, že je pozorujete. A co pozorujete, nemůžete být vy. Vjemy tedy odhodíme. Takže jsem nějaký cit? Například láska, smutek, zklamání, žal, žárlivost, soucit, radost, závist a cokoliv dalšího? City mohou zmizet, objevit se kdykoliv. Jsou pomíjivé a velmi neposedné. Stejně jako v ostatních případech je mohu pozorovat, takže nejsem žádný cit, ani jeden z nich. Takže půjdeme znovu dál.

Jste tedy rozum, jako nějaké myšlení v mozku? Myšlení jsou myšlenky, spousta myšlenek. A spoustu myšlenek nazývají lidé myšlením. Jste myšlenka? Nejste. Nejste myšlenkou hlavně proto, že ji můžete pozorovat, navíc mohou myšlenky vznikat a zanikat, stejně jako city a tělesné vjemy. A protože nejste žádná myšlenka, ani jedna, nejste ani myšlení. Dokonce existuje způsob, jak zastavit lidské myšlení. A protože je myšlení řiditelný proces, navíc i pozorovatelný, nemůžete to být vy, tedy člověk.  Mnozí se domnívají, že mozek je centrem lidského bytí. Centrem? Stěží. Proč? Protože když pozorujete toto svoje tak zvané mozkové “centrum“, tak to nemůžete být vy, jen to centrem nazýváte. Mozek může být centrem myšlení, ale to pozorované rádoby centrum, je stejně mimo vás.  Je sice velmi blízko, ale mimo.

Tak co ještě zbývá? Zbývá například touha, představivost, vůle, nadšení a intuice. Co to bylo vyjmenováno? Jsou to základní tvořivé nástroje lidského bytí. Každý z nás ví, co je to touha. Touha je jakési přání něco změnit. Chtění je něco získat. Jste touha? Nejste. Můžete ji přece pozorovat. Jste představivost? Nejste. Představivost můžete pozorovat a řídit. Jste vůle? Opět nejste, protože ji můžete pozorovat a řídit. Jste nadšení, které pomáhá udržet sílu tvoření? Opět nejste. I nadšení můžete pozorovat. Nadšení samo o sobě může být jednou silné, podruhé slabé, potřetí žádné a postupně může přejít v odpor něco vůbec udělat. A jste intuice? Nejste ani intuice.

Tak kdo jsem já jako člověk, když nejsem nic z toho, co jsme doposud vyjmenovali? Jsem přece ten, kdo to pozoruje! Jsem ten pozorovatel všeho okolo, které je daleko i velmi blízko mne. Nic víc. A nikdy to nebylo jinak. Ten pozorovatel všeho na světě jste vy, to je to bytí, to je člověk, to jsem „já“. Je to prosté, je to zjevné, je to ověřitelné. Každý člověk je na nejnižší úrovni jen pozorující lidské bytí.

Proč se lidé hledají? Lidé se ztratili kvůli něčemu, čemu se říká ztotožnění. Ztotožnění znamená, že se považuji za něco jiného, třeba za doktora nebo kněze? Jsou to jen role, o které člověk může kdykoliv přijít, které můžeme během života měnit. A pokud se ptáme na otázku „Kdo je člověk?, neptáme se na bláznovství spojené se ztotožňováním. A pokud sebe sama považujete za chytrého člověka, zkuste popsat sebe sama, toho pozorovatele, toto své já, toto své bytí, toto svoje centrum.  Zkuste to. Jaké to má vlastnosti? Co o tom můžete říct? Jak to chcete druhému popsat? Snad lze o tom říct jen to, že to je, že to pozoruje a má to schopnost přetvářet okolní svět. A důležité na tom je to, že toto pozorující lidské bytí je úplně stejné v každém člověku, bez ohledu na pohlaví. Pokud to vidíte v sobě, vidíte to samé, co v sobě může spatřit každá lidská bytost. Není co poznávat na druhých. Leda odlišnosti. Poznáte-li sebe, poznáte i druhé. Toto si lidé neuvědomují. Pozorující lidské bytí se neobjevuje přemýšlením, ale pozorováním. Takto si člověk může uvědomit sebe samotného.

A tak člověk běhá po světě jako pes, který mňouká. Vykřikuje o sobě, že je cokoliv jiného, jen ne člověk. Jako pes, lovící myši a snažící se lézt po stromech, dělá věci, které nejsou lidské. A jako pes, který se snaží spářit s kočkou, snaží se spářit s dalším bláznem, který vyhovuje jeho pokřivenému obrazu světa.

Autor: neznámý


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat a velmi nás mrzí, že se mnoho vašich chtěných plateb neuskutečnilo vzhledem k potížím funkčnosti platební brány. GoPay muselo přijmout nové podmínky bank, kdy spolkům neumožní on-line platby kartou. Prosíme o znovu zaslání/zasílání vašich příspěvků, prozatím přes klasický bankovní převod:

Pro platby v ČR: 107-7380440287/0100 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí: IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287, BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX

Snažíme se pro vás najít jiné zjednodušující služby pro vaše platby. Děkujeme za pochopení i za podporu.

S láskou Cesty k sobě