Vlastimil Vondruška, Geopolitické věštění

views 1 158 datum 25. 3. 2021
Zdroj: Pixabay.com

Vlastimil Vondruška, Geopolitické věštění I. - Západní Evropa

17.1.2021

Pokud laik napíše, že se ekonomika Evropské unie hroutí, nejspíše to bude považováno za nezasvěcenou dezinformaci. Pokud totéž řekne politik, zařadí ho mezi populisty s příklonem k fašismu. Pokud to řekne renomovaný ekonom, začne se zkoumat, na koho má vazby a v žoldu koho své názory hlásá. Pak ho buď také znectí, ale bude-li mít čistý kádrový profil, možná se opatrně připustí, že je to námět k diskuzi.

Teď nechci diskutovat o tom, co je názor a kdo má právo vynášet soudy o myšlenkách jiných, ale chtěl jsem ukázat, že společenské vědy mají svá specifika a nelze na ně brát měřítka věd exaktních. Ty totiž mají k dispozici laboratoře a přístroje, provádějí pokusy a opírají se o fakta, která nejsou daná ideologií člověka (pomíjím zfalšované a uplacené výsledky). Ve společenských vědách stojí vždycky subjektivní názor proti jinému subjektivnímu názoru, a pak jen záleží na tom, kdo má v ruce bič, aby mohl umlčet toho druhého. Pokud jsem jako příklad použil téma z oboru ekonomiky, pak dodávám, že patří do stejného kadlubu jako politologie, filozofie či historie – je to věštění z křišťálové koule na základě více či méně ověřených faktů.

Stojíme na prahu třetí dekády 21. století a mnozí určitě přemýšlejí, co bude dál, protože se dějí věci skutečně zásadní. Tak jsem si řekl, že se také chopím křišťálové koule a pokusím se odhadnout proměny geopolitické mapy světa v nejbližších deseti letech. Geopolitika je laicky řečeno to, která země s kterou kamarádí a s kterou ne, kam zaměřuje svůj mocenský a ekonomický zájem a jaké party se vytvářejí, aby společně čelily partám jiným. Je to nesmírně jemné předivo vztahů, které však má pro budoucnost světa dalekosáhlý význam. Velikou roli by v tomhle složitém procesu měla hrát zahraniční diplomacie, aby určila tu nejlepší cestu. Jenže rozum a politická ideologie nekráčejí nikdy ruku v ruce. Záminka se totiž k odmítnutí logických kroků najde vždycky, obvykle naivní, hloupá, a proto se proti ní těžko bojuje rozumem. Zvláště pokud do hry vstoupí média jako jezuitský arbitr pravdy.

Jak jsem řekl, věštím z křišťálové koule, a své úsudky opírám o to, co znám. V geopolitickém systému hrají totiž roli často záležitosti marginální a zdánlivě nepodstatné, jenže utváření světa je mnohem složitější, než si mnozí myslí.

Pro geopolitiku má velký význam soužití národů, neboť mezi sousedy existuje často po staletí trvající nenávist znásobená krví prolitou ve válkách a okupacích. Politici se mohou tvářit blahosklonně, ale prostí lidé nezapomínají. Takových neuralgických bodů najdete v Evropě desítky a ve světě stovky. K téhle subjektivní stránce geopolitické dynamiky patří i to, jak se země a národy k sobě chovají aktuálně. I dobří sousedé se mohou rozhádat, a naopak konflikty se mohou postupně uhlazovat. Brusel má neuvěřitelnou schopnost neempatické a neracionální politiky. Totéž ovšem po desetiletí platilo i o USA a bývalém SSSR.

Mezi hlavní objektivní faktory, podle kterých se geopolitické utváření světa řídí, jsou mocenské (především teritoriální) zájmy jednotlivých zemí. I ty mají své tradice – o Alsasko a Lotrinsko se mezi Německem a Francií bojuje v podstatě od smrti Karla Velikého. A co Jeruzalém a vyhnání Židů v časech starověkého Říma? Krym a boje mezi Chazary a Rusy, Tatary a Rusy, Němci a Rusy či Ukrajinci a Rusy... Jak dlouho už usilují o samostatnost Baskové, Skotové, Katalánci, a to nemluvím o Vlámech a Valonech, Lombarďanech či různých etnických skupinách na Balkánu. A upřímně, co naše Morava?

Ruku v ruce s mocenskými zájmy jde samozřejmě snaha vydělat. Politika bývá stejně jen služkou finančníků, obchodníků a průmyslníků. Dnes je v rámci globalizace těžké nahlédnout pod povrch složitých majetkových poměrů nadnárodních korporací, aby člověk pochopil, proč třeba francouzská banka jedná v zájmu Číny nebo proč se korporace německých bank staví za turecké zájmy v Řecku. Ale nešť, tohle je pole pro nekonečné spekulace a mediální ideologii. Co však je nepřehlédnutelné, jsou reálné hospodářské kroky. Odkud kam se staví dálnice či velkokapacitní železnice (a také to, jak dlouho to trvá), kudy má vést plynovod, kdo se kde účastní různých ekonomických fór, kde rostou nové továrny, odkud a komu se prodávají suroviny (a za jakých podmínek) a jaké zboží se kam vyváží.

Posledním důležitým faktorem je schopnost vládních struktur jednat a její chování v uplynulých letech. Nestačí planě mluvit, je třeba opravdu vládnout. Sebelepší přátelé spolu těžko mohou zůstat, pokud je jeden z nich totálně neschopný a ten druhý by na něj doplácel. Tak to prostě v dějinách chodí. Hranice mezi přátelstvím a nepřátelstvím bývá tenká.

Tohle všechno jsem vhodil do kotlíku, zamíchal a začínám věštit. Začnu samozřejmě Evropou. Každému rozumně myslícímu člověku je jasné, že Evropská unie v současné podobě jako arogantní, sebestředná a byrokraticky neschopná struktura dlouhodobě přežívat nemůže. Koncepcí, jak by se měla změnit, je mnoho. Od nicnedělání, protože všechno je přece báječné, až ke vzniku evropského superstátu.

Reálné jsou však v podstatě jen dvě cesty. Ta první, která je mi sympatická, je návrat ke kořenům původní evropské myšlenky před Lisabonskou smlouvou. Kdysi šlo o volnou konfederaci suverénních států, které se svobodně radily a na základě vzájemné dohody a výhodnosti spolupracovaly, ale neměly orgán, který by je řídil, poučoval a trestal za neposlušnost. Jenže v politice a historii rozum jen málokdy zvítězí a tahle koncepce je asi nereálná, byť pro ni některé členské země už začaly plédovat. Jenže to nejsou ti klíčoví hráči.

Další možnost, které se zdá reálnější, je rozdělení Evropy na dvě části. Vznikne západní teritorium (v ní budou otcové zakladatelé Evropské unie), které bude více či méně pokračovat v současné politice Bruselu. Západoevropské mocenské kruhy se nevzdají svých zisků a budou mít pocit, že si je zachovají, pokud odstraní „ty z Východu“. Západní Evropa se po celé tisíciletí dívala na své východní sousedy svrchu, a navzdory frázím to platí i dnes. Myšlenky o „dvourychlostní Evropě“ nejsou nové a onen dějinný „Abstand“ zřejmý. Co si může dovolit Španělsko, Holandsko nebo Rakousko, to se Polsku nebo Maďarsku nepromíjí. Rozdělení (byť pod fiktivní hlavičkou stále „jednotné“ Evropské unie) budou iniciovat západní země, které nesnesou, že by ty východní mohly mít svůj názor, a tak silný hlas, aby ho prosadily.

Při rozdělení evropských zemí na „pokrokové“ a „zpozdilé“ (důvod se najde vždycky!) půjde v první řadě o udržení Eura. S ním je totiž spojen plán prosperity Německa jako hegemona Evropské unie. Německo musí nějak reagovat na finanční problémy evropských zemí, neboť je samo začíná mít také. Protože ale nezabrání krachu veřejných financí Itálie, možná ani Španělska, Francie a Belgie, dojde k finanční a bankovní krizi, která nakonec stejně Euro zlikviduje. Jedině národní měny dokážou účinně stabilizovat domácí inflaci.

Komplikací bude navíc nevyhlášená „občanská“ válka ve Francii, možná i v Dánsku, Švédsku a na jihu Itálie. Tyhle střety budou mít podobu stále se zhoršující bezpečnostní situace a rostoucího násilí (trend, který se neustále zrychluje). Společnost se bude radikalizovat a poroste nebezpečí skutečného extrémismu (ne toho „kabaretního“, kterého se tak bojí naše kavárna). Je třeba počítat s radikalizací s těžko odhadnutelnými důsledky.

Základním problémem je fakt, že v dlouhodobém horizontu nepůjde udržet politiku asimilace migrantů. Část z nich jsou jistě lidé slušní, s kterými se snad dá spolupracovat, ale jistá část není ochotná se podrobit našim zákonům a přijmout úděl pracovníků za nízké mzdy (s ohledem na jejich minimální vzdělání a neznalost jazyka dané země nemohou dostávat to, co kvalifikované domácí obyvatelstvo). Se zhoršujícími se výsledky domácích ekonomik začnou sociální škrty a ty situaci ještě vyhrotí.

A to nemluvím o problémech střetu islámu s evropskými demokratickými hodnotami. Boj, který začal prezident Macron, přišel alespoň pro Francii pozdě a dá se tam předpokládat posilování islámu a vytváření více či méně autonomních muslimských enkláv, které v horizontu několika let začnou mít své politické ambice. Tento trend zasáhne i Německo, Rakousko, Belgii, Holandsko a Švédsko.

Dojde k postupnému poklesu ekonomiky, na což doplatí především střední vrstvy, které se už teď stávají ohroženým a vymírajícím druhem. Základní sociální boj se povede mezi bohatými nadnárodními korporacemi a radikální levicí. Bude narůstat problém s nedostatkem kvalifikovaných řemeslníků a dělníků, protože dorůstající generace je prodchnutá modernistickými ideologiemi, ovšem na úkor reálného vzdělání. Příliv pracovních sil z východu bude slábnout a pracovní trh některých západních zemí se dostane do skutečné krize.

Neumím odhadnout důsledek současné pandemie, zvláště proto, že se stále jasněji ukazuje, že s tím, jak je prezentována, není asi všechno v pořádku. V každém případě bude přesun našich identit, komunikace a někdy i zaměstnání z reálného světa do elektronické virtuality nebezpečný. Jak zničující to může být, ukázaly dnes sociální sítě, které si osobují právo „myslet“ za nás. Nicméně tento trend bude zřejmě pokračovat, protože je příliš brzy na to, aby se podle principu akce a reakce začali lidé bránit.

Suma sumárum, západní Evropa bude pomalu ustupovat ze své bývalé slávy, i když si jistý vliv stále udrží. Bude to však vliv postavený spíše na imaginární prestiži než na reálné síle. Nostalgické vzpomínky budou na mezinárodní scéně udržovat ponětí o významu Francie, Španělska, Itálie a dalších západoevropských zemí stejně, jako si ve středověku po staletí udržovala prestiž Byzanc, když už stáli Turci před hradbami Konstantinopole. Nejlépe ze západoevropských zemí na tom bude tradičně Německo, pokud se dokáže vyrovnat s ekologickými a dalšími pomatenostmi, které likvidují jeho průmyslovou sílu, a neonacismem. Mít Německo za souseda nebude v budoucích letech žádný med.

Geopolitické věštění II. - Východní Evropa

23.1.2021

Tato část je pro věštění mnohem komplikovanější, protože cesta k úpadku západní Evropy, jak jsme ji znali dříve, je celkem zřetelná. Ale na opačné polovině evropského kontinentu to tak zřejmé není.

Tady mi dovolte dvě poznámky. Jistě se najdou čtenáři, kteří při mých slovech o úpadku západní Evropy zblednou nechutí, protože jaký úpadek? Máme Evropskou unii a jasné hodnoty rovnosti, v srdci lásku ke všem potřebným, navíc se snažíme, seč to jde, o záchranu klimatu naší planety. Nikdy se nad Evropou neklenulo tak zářivé nebe, jako právě teď. Zažíváme rozkvět, ne úpadek.

Jenže právě v tom je ten problém. Nejsme všichni z jednoho kadlubu, lidstvo je nesmírně variabilní společenství bytostí, které se od mravenců odlišují svou individualitou. Co je pro jednoho krásné, může být po jiného odporné. Co je pro někoho symbolem vzestupu, je pro jiné znamením úpadku, záleží jen na tom, jak se na svět kolem sebe díváme. Někteří z nás zasněně, naivně a optimisticky, jiní skepticky a racionálně. Neříkám, kdo do jaké kategorie patří, protože mi to nepřísluší. Nikdo není Bůh, aby rozhodoval, čí postoj je správný. Nemyslím správný podle komentářů České televize, ale z pohledu dějin. Protože teprve budoucnost nám vystaví účet za naše skutky. A je legitimní, že se každý z nás snaží jednat tak, aby jeho jednání přineslo potomkům to nejlepší. Někdo proto demonstruje za práva LGBT, jiný proti rozšiřování práv LGBT. Je to na našem rozumu a svědomí. A můj rozum a svědomí mi říká, že to, co jsem napsal o západní Evropě, je má pravda.

Druhá poznámka se týká pojmu „východní Evropa“. Úmyslně se vyhýbám hybridnímu označení střední Evropa. To, co je uprostřed, není ani ryba, ani rak. Pro naše západoevropské sousedy nejsme střední Evropa, ale „Východ“ se všemi pejorativními konotacemi tohoto politicko-historického termínu. Z teritoriálního hlediska existují dva typy kultury, slovesnosti a myšlení. Hranice mezi východním a západním typem vede po Visle, při východní hranici Moravy a po rakousko-uherské hranici na jih. Na východ od této hranice je vše rustikálnější a jaksi zaostalejší. Ve středověku odmítali římští císaři zvát uherské Arpádovce na říšské sněmy, protože „nepatřili k Západu“. Uhry neměly ani později přáno. Obsadili je Turci. Totéž platilo o Velkopolsku, když se tu usadili litevští Jagellonci. Ani to nebyli panovníci západoevropského střihu. Prostě Východ!

Pokud se podíváte na tuhle hranici, jediný, kdo z ní vyčnívá směrem k západu, jsme my. Řekli byste, fajn, my k Východu nepatřili. Ale omyl. Naše smůla byla, že v Čechách žili Češi, a to jsou Slované. Slované nikdy nemohli patřit ke Germánům. Pokud někdo tvrdí, že to není pravda, ať se podívá do učebnic dějepisu (tedy těch „poctivých“). Ale proč jen hledat v minulosti? Přečtěte si německé komentáře k současné situaci u nás. Je to pořád stejné, Slované jsou neschopní a mohou za všechno. Takže sečteno a podtrženo, i my patříme k Východu, a budeme k němu patřit, i když budeme servilně dolézat do Bruselu a hrbit hřbety. Nic nám nepomůže, že máme mezi sebou odnárodněné elity, které budou udávat ty Čechy, kteří tohle dělat nechtějí. Nikdy je tam doopravdy neocení (uznání se zrádci v dějinách téměř nikdy nedočkali), protože to pro západoevropské elity budou pořád Češi a Slované z východu.

Takže tolik mé dvě poznámky. A teď k tomu, co vidím v křišťálové kouli.

Východ Evropy se pokusí resuscitovat ideu národních států, ale bez většího úspěchu, protože mladá generace byla vychována v duchu globalizace. Nesoulad generací se stane osou vnitřní politiky většiny zemí téhle části Evropy a neumím prognózovat výsledek. Doufám však, že mládí prohlédne, protože je známo, že mnoho mladých revolucionářů a anarchistů v dospělosti zmoudřelo. Pokud opravdu dojde k rozdělení Evropské unie (a podotýkám, že spíše z iniciativy Západu než z naší), oslabí to navíc onen nekritický proevropský a globální idealismus. Určitě k tomu přispějí i současné události v USA, které úspěšně vykročily k socialismu a k totalitě. Snad i to bude naše mladé alespoň trochu varovat, tedy ty, co mají v hlavách ještě mozek a nikoli jen poučky o vládě rovnosti na celém klimaticky ideálním světě.

Ale nechme ideologie. Pokud má východní Evropa najít svou novou tvář, bude se muset alespoň částečně odpoutat od západní ekonomiky, která se mimochodem vůči nám chová jako moderní kolonizátor. Východoevropské firmy sice generují zisk, ale ten odchází do kapes majitelům západoevropským, ale také čínským. K tomu úspěšně přispívá naprosto impotentní politika evropských dotací a grantů.

Za svobodu je třeba vždycky platit. Odpoutání se od západoevropské ekonomiky by rozhodně nebylo snadné, zvláště pokud bude stále vládnout ideologie dravčího kapitalismu, kombinovaného s typicky českým fňukáním, když se nedaří - „Státe, postarej se o nás“! Dojde k hospodářskému poklesu, ať už se přivineme Bruselu na hruď či se k němu otočíme zády. V tom druhém případě bohužel bude recese větší, ale s perspektivou, že brzké zlepšení přinese konečně ovoce znovu nám. Ekonomické problémy přinesou snižování životní úrovně lidí (ideál dostihnout Německo byla chiméra), ne všech najednou, ale jen určitých vrstev a jako poslední dopadne na státní aparát. Ale i na ten dojde! Bude růst sociální pnutí, zvláště pokud si nepřiznáme, že si nemůžeme žít nad poměry a zisk se musí dělit jinak. V první řadě ho musí dostávat ti, kteří ho generují, tedy zaměstnanci továren, zemědělci a řemeslníci, a obslužné profese, jako jsou lékaři, učitelé, policie a hasiči, a teprve pak úředníci, soudci a politici!

Jinými slovy, o mzdě nerozhoduje to, kolik bych pro spokojený život chtěl, ale kolik se reálně vydělá, a to jak na úrovni podniků, tak i státu. Nelze žít pořád na dluh! A právě dluhy budou velkým politickým i ekonomickým tématem nastávající dekády. Nicméně ve srovnání s krachujícími jihoevropskými ekonomikami na tom budeme relativně dobře.

Problémem východní Evropy se politicky stane skutečnost, že malý hráč nemůže hrát sám. Vliv si tu stále bude držet Německo, Holandsko a Rakousko (stejně jako si ho drží prostřednictvím Evropské unie dnes), ale ten vliv bude slábnout a podle okolností tu bude sílit ekonomický vliv Ruska a Číny, pokud o to vůbec budou mít zájem. Je totiž fakt, že neustálé odhánění potenciálně užitečného obchodního partnera je cesta do pekel. Ideologické řeči o tom, že nezaprodáme svobodu za měšec stříbrňáků, se hodí do hloupých satir a kázání fanatiků, ale rozhodně ne do moderního světa řízeného rozumem. Ale to je snad zbytečné opakovat a vědí to všichni, kromě pár politiků a ukřičených aktivistů.

Pravda však je, že protiruský étos má u nás své opodstatnění, protože v mnoha starších lidech stále zůstala frustrace z okupace v roce 1968. Stejně jako v lidech o generaci starších zůstala stejná frustrace z německé okupace v roce 1938. Jenže jak vidno, na tu se už skoro zapomnělo, takže si myslím, že s léty bude ubývat i frustrace z roku 1968. Neprožitá historická událost nemá nikdy takovou ideologickou sílu, jako u těch, kteří „byli u toho“. S tím neudělá nic ani Česká televize. To platí o té socialistické, když dříve donekonečna připomínala rok 1948 a připomínala hrůzy kapitalismu, a nikoho to už nezajímalo, stejně jako té současné, pokud bude v nastávající dekádě předvádět stejné ideologické školení o hrůzách socialismu. Kromě jiného proto, že se nejspíše naplňuje předpověď německého filozofa a stoupence marxismu Ericha Pinkase Fromma (1900–1980), který předvídal budoucnost Evropy v humánním socialismu (přitom ale odmítal sovětský komunismus). Jen na okraj – Rusko už není státem sovětů a není tam komunismus.

Ale zpátky k třetí dekádě 21. století. Maďarsko se prakticky už od Bruselu odpoutalo a je jen otázkou času, kdy dojde k huexitu (Hungarian exit) a příklonu k Rusku. Polsko je na podobné cestě, ale tam sblížení s Ruskem nepřipadá s ohledem na historické antagonismy v úvahu. Navíc je Polsko rozpolcené. Západní část země inklinuje k bruselské politice a východní zemědělská polovina stojí na pozicích tradičního katolicismu. Tohle pnutí může vést k odstředivým tendencím, i když v nejbližších letech k rozpadu Polska nedojde. Ale to napětí bude růst.

Slovensko se bude nejspíše dál utápět ve svých žabomyších válkách, protože tradice vlastního státu je tu ze všech zemí východní Evropy (pokud nepočítáme rozpadlou Jugoslávii) nejkratší. Prostě vše se musí usadit a zažít, i vlastní národní suverenita. Nicméně s ohledem na to, jak Slováky a jejich národní hrdost znám, myslím, že se bude domácí situace uklidňovat, a to je přivede do stejného tábora jako Polsko a Maďarsko. A věřím, že i nás.

Česká pozice je ovšem složitější, protože příliš „vyčníváme“ směrem k Německu a naše strategická poloha je pro Západ mnohem důležitější než třeba takového Maďarska. Proto speciálně u nás nebudou chtít německé politické a finanční elity ztratit vliv a musíme počítat, že se to promítne do nekonečných politických a ideologických hádek podporovaných ze zahraničí.

Protože však časem dojde v Evropě k částečné restituci tradičního katolicismu (jen co se církev vypořádá s aktuálním aktivismem Svatého otce) a rovněž protestantismu, měla by se důležitým jazýčkem na vahách naší domácí politické scény stát právě vrstva věřících jako skupiny tíhnoucí k vlastenectví a tradici. Takže sice s určitým zpožděním, ale do konce třetí dekády 21. století se i Česko připojí aktivněji k politice národní emancipace zemí na východ od Německa.

Spolu s eskalací hádek o naše směřování poroste vliv ostře vyhraněných politických stran. Sociální programy už „táhnout“ nebudou, a to povede k dalšímu poklesu prestiže sociální demokracie a možná i komunistů, pokud se neobrodí a nestrhnou na svou stranu mladé levicové, anarchistické a protiglobalistické stoupence. Ani tradiční „pravice“, která opatrně přešlapuje uprostřed a podle potřeby hlásá nesystematická hesla, nestrhne vládu do svých rukou. Budoucnost bude patřit ostře vyhraněným politickým směrům, které budou svými programy stejně sociální, ale lišit se budou vztahem k suverenitě českého státu. Na jedné straně budou stoupenci czexitu, na druhé modernistické proevropské síly. Politický boj o vládu se povede mezi nimi.

Geopolitické věštění III. - Balkán a Turecko

29.1.2021

Balkán byl vždycky politicky, nábožensky a konec konců i kulturně komplikovaným regionem, protože se tu po zániku byzantské říše střetávaly zájmy mnoha mocností. Existovala tu tříšť států a státečků, které mezi sebou bojovaly se střídavými úspěchy. Tohle musíme brát stále v úvahu.

Jen pro připomenutí: Velké Bulharsko vzniklo v roce 681 pod vládou chána Asparucha, který sem přivedl turkotatarský kmen Bulharů, a ti si podrobili domácí slovanské obyvatele. V roce 1018 bylo Bulharsko po řadě porážek připojeno k Byzanci. Druhý samostatný stát Bulharů existoval v letech 1185–1396, pak byl připojen k Osmanské říši. Chorvatské knížectví vzniklo někdy v 9. století, ale po smrti posledního člena vládnoucí dynastie Trpimírovců v roce 1090 přijala tamní šlechta za svého panovníka uherského krále, a tak to zůstalo až do obsazení Turky. Srbsko mělo domácí knížata, ale politicky bylo střídavě v područí Byzance nebo Bulharska. Teprve v polovině 11. století vznikl samostatný stát (Michail získal v roce 1078 titul srbského krále). Po tragické porážce na Kosovském poli v roce 1389 obsadili celou zem Turci. Bosenské království existovalo jako samostatný stát jen ve 14. a 15. století, po porážce v roce 1463 se stalo součástí Osmanské říše. Černá Hora se osamostatnila v roce 1367 odtržením od Srbska a mocensky lavírovala mezi Turky a Benátčany. S jejich pomocí a pod jejich diktátem se podařilo až do novověku Černou Horu uhájit před Turky. Epizoda samostatné Albánie se spojuje s legendárním Skanderbegem, který v roce 1446 Turky porazil, nicméně po jeho smrti a s pádem Srbska samostatnost Albánie skončila.

Od 15. století ovládalo prakticky celý Balkán Turecko a po vítězství u Moháče v roce 1526 posunulo svůj vliv do Dolních Uher, Valašska a Sedmihradska až na hranice se současnou Ukrajinou, Slovenskem a Rakouskem. Teprve v 19. století se jednotlivá balkánská území osvobozovala od turecké nadvlády a dominance islámu. Nicméně křesťanské náboženství jako víra domácího lidu tu zakázáno nebylo, v tom byli Turci mnohem tolerantnější než jejich křesťanští sousedé. A právě díky církvi se po staletí udrželo povědomí vlastní národní identity. To vše je třeba vnímat v souvislosti s konstituováním politických sil na Balkáně.

Od 19. století tu proti Turkům bojovaly Rusko a Anglie, a s jejich pomocí vznikaly novodobé státy. Jenže jejich samostatnost bývala mnohdy iluzorní, protože měly cizí vládce a musely se řídit rozhodnutími cizích velmocí. Řecko získalo samostatnost v roce 1829, prvním králem se stal Ota I. z rodu bavorských Wittelsbachů. Osvobozenému Bulharsku vládl od roku 1879 Alexandr I. z rodu hesenských velkovévodů. Poté, co byl svržen, stal se panovníkem Bulharska Ferdinand I. z rodu sasko-koburské dynastie. V Srbsku zřídila v roce 1826 Vysoká Porta (tak se v té době nazývala turecká vláda) Srbské knížectví, ovšem pod vlivem Turecka. Pak se tu se střídavými úspěchy vedly krvavé boje mezi dvěma domácími dynastiemi, Obrenovičů a Karadjordjevičů, ale tradičně se dál rovněž válčilo s Tureckem a Bulharskem. Rumunsko vyhlásilo samostatnost v roce 1877 a jeho prvním králem se stal Carol I., původně pruský důstojník.

Balkán se stal šachovnicí pro soupeření mocností i ve 20. století. V roce 1912 uzavřely Srbsko, Bulharsko a Řecko Balkánskou ligu, která měla s podporou Rakousko-Uherska a Ruska eliminovat tureckou moc na Balkáně (podporovanou Německem). Následovala první (1912–1913) a druhá balkánská válka (1913), během níž se postavilo Řecko se Srbskem proti Bulharsku a jeho spojenci –Turecku. Vše vyvrcholilo první světovou válkou. Mocnosti vtáhly Balkán i do druhé světové války, následně do války studené a nakonec.... Ale co bychom si povídali. Všichni víme, jak smutnými událostmi si Balkán v posledních dvaceti letech prošel.

Nemá cenu tu přeříkávat dlouhé krvavé dějiny. Stručný přehled jsem napsal jen proto, aby bylo zřejmé, jak konfliktní území to vždycky bylo. Na Balkáně se kromě odvěkých národních a náboženských antipatií promítaly i zájmy mocností, které nikdy neváhaly vyvolávat neklid a politické pnutí, na kterém mohly samy vydělat. Mezi jednotlivými zeměmi a jejich obyvateli je krev, a na tu čestné národy tak snadno nezapomínají. A věřte mi, národy na Balkáně hrdé jsou!

Takže se v rámci věštění podíváme na to, jaké perspektivy by tohle území mohlo v následující dekádě mít. Já věřím, že ty časy budou lepší než dosud. Před několika dny se totiž stala klíčová událost, která na dlouhé roky geopoliticky ovlivní celý region. Stejně jako vše důležité, i tohle uniklo pozornosti většiny sdělovacích prostředků, protože ono je snadnější mlátit prázdnou slámu a hodiny diskutovat o tom, zda se měl či neměl ředitel VZP očkovat, než aby se novináři zajímali o myšlenkově náročnější témata za hranicemi.

Dne 1. ledna 2021 srbský prezident Alexandr Vučić otevřel kohoutek srbské části plynovodu Turecký proud a vzápětí začal ruský plyn proudit do Srbska. Řeknete si, no co, tak tam mají ruský plyn. Jenže je třeba vidět souvislosti. Až dosud se do Srbska plyn distribuoval přes Ukrajinu, která za transfer dostávala poplatky. V posledních dnech kvůli tomu vypukla na Ukrajině (jako obvykle) politická krize. Jenže tentokrát jde opravdu o velice vážnou věc! Takže za prvé, Ukrajina přišla o značné příjmy. Za druhé, tento plyn je pro Srbsko levnější.

Bude to mít v budoucnu dalekosáhlé důsledky. Druhá větev tohoto plynovodu končí na bulharských hranicích a Bulharsko buduje napojení do své země. Plánuje se pokračování plynovodu ze Srbska do Maďarska (zatím, ale možná i jinam). Energetické osamostatnění Balkánu znamená hospodářskou katastrofu pro Ukrajinu, už takhle těžce zkoušenou tím, že dala na vábení Západu a stále jen chudne a chudne. Ztráta tranzitních poplatků za ruský plyn může být pro Kyjev fatální.

Plynovod nese název Turecký proud, tak ho pojmenoval, kdo jiný než turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan. Turecko se stalo tranzitní zemí, což mu přinese slušné příjmy, ale také vliv. Pokud nebudeme na muslimy hodní, zavře nám kohoutek. Takže kromě ruského vlivu tu máme i turecký. A nemuseli jsme mít! Plynovod měl původně vést z Ruska do Srbska přímo přes Bulharsko. Byly už podepsány smlouvy, ale pak navštívila bulharského prezidenta delegace amerických senátorů a Bulharsko záhy poté od smlouvy odstoupilo. Velice prozíravé, že? Proto se musela volit delší cesta přes Turecko.

To je tedy současná realita. Prosím, uvědomme si, že energetické zdroje jsou důležitější než halasné sankce projednávané v Bruselu. Když na to přijde, politiky nepotřebujeme, ale vyrábět, topit a vařit ano! To je také faktor, který nejspíše ovlivní geopolitické směřování Balkánu. Už dříve tu byl vliv Ruska poměrně silný a tímto krokem ještě vzrostl. Každá velmoc se samozřejmě snaží získat na svou stranu co nejvíce zemí. Rusko má v tuhle chvíli co nabídnout, na rozdíl od Evropské unie.

Dá se tedy odhadovat, že Srbsko bude sice lavírovat, ale do Evropské unie nevstoupí. Jizvy z naší „demokratické agrese“ se dosud nezacelily. Mnoho Srbů si pamatuje bomby, které jim padaly na hlavy. Problémem je i prolitá krev mezi Srby a okolními státy, ale tyhle konflikty naštěstí slábnou, i za cenu, že mnozí lidé museli opustit domovy a usadit se jinde. Díky ekonomickému spojení Srbska a Turecka bude slábnout antipatie k islámu (ostatně Balkán žil s tímto náboženstvím celá staletí). Začne se vytvářet regionální ekonomická spolupráce, výhodná nejen pro hlavní hráče, ale určitě se k ní časem připojí sousední země (pokud ztratí Srbsko své někdy velkopanské „choutky“).

Celý balkánský region se bude ekonomicky silněji orientovat na Rusko, nicméně lze počítat, že do hry záhy vstoupí německý kapitál a průmysl, který tu nebude chtít ztratit vliv. V tomto ohledu se bude muset dohodnout s Ruskem (jak už to dělá několik let). Někdy se mi zdá, že protiruská politika Evropské unie se praktikuje s podporou Německa především ze sobeckých důvodů, aby ostatní země v Rusku nekonkurovaly Němcům.

Hlavním neuralgickým bodem Balkánu bude Řecko. Vzájemné historické antipatie s východním sousedem se neodstraní snadno a rychle. Navíc je turecká politika ve vztahu k Řekům mimořádně agresivní (což je forma tureckého nátlaku na celou Evropskou unii). Řecko se potácí v hospodářských problémech díky mnohaletému zadlužení (za které si ovšem mohou sami díky velkorysé sociální politice, na kterou neměli peníze, a tak si půjčovali a půjčovali...). To však nic nemění na faktu, že Řecko je důležitý producent zemědělských a spotřebních produktů, ale v budoucnu možná i nafty. Řecko je z vojenského hlediska celkem silný stát, a Řekové mají partyzánství v duši. Navíc je členem NATO, stejně jako Turecko (pokud se dostanou do konfliktu, nevím, kdo rozhodne, které z těchto dvou členských zemí bude NATO podle smlouvy pomáhat). Takže sečteno a podtrženo, Řecko bude nejproblematičtější částí Balkánu a tím spíše lze počítat, že se bude orientovat na Rusko, které jediné dokáže být alespoň částečně jeho záštitou proti turecké rozpínavosti.

Zda bude pokračovat Erdoğanova politika Velkého Turecka ukáže čas. Já osobně si myslím, že se přece jen trochu umoudří, ne ve slovech, ale v činech. Osmanská říše byla vždycky tak trochu obr na hliněných nohách. Na rozdíl od Ruska, které musí Turci mlčky respektovat. Někdy se sice chovají jako vzteklý ratlík a ňafají, ale sebevědomý pes tohle umí přehlížet, pokud se ratlík vzápětí umoudří. Prozíravou politiku totiž nemohou dělat jezuité a fanatici. Poslechněte si nedávný projev ruského prezidenta v Davosu.

Geopolitické věštění IV. - Rusko a jeho sousedé

6.2.2021

Tohle téma je ze všech čtyř geopolitických příspěvků nejsložitější, a to hned z několika důvodů. Tři příspěvky jsem věnoval Evropské unii, která se rozkládá na cca 4,38 mil. km². Rusko je největší zemí na světě a současná rozloha činí 17 mil. km². Ba co víc, sousedí se spoustou států, které hrají v současné geopolitické proměně světa důležitou roli. Je to velmoc, která má reálnou sílu a ovládá řadu klíčových surovinových zdrojů. Je tedy logické, že její geopolitické zájmy jsou strukturovanější než ty naše evropské. Z těchto faktů lze v úvahách vycházet.

S čím se však dá obtížně vyrovnat, je ideologická zaslepenost a neschopnost, či spíše neochota některých vnímat realitu. Já osobně jsem také prožil rok 1968 a je to nesmírně smutná vzpomínka, protože jsem vždycky byl a budu vlastenec. A nerozlišuji, zda nám z národní svobody ukrajuje Moskva, Washington, Brusel nebo Mekka. Padni komu padni.

To ale neznamená, že se budu na svět v daném čase a prostoru dívat s hloupou zaslepeností. Vše se mění, měníme se my, naše zkušenosti a zájmy, ale mění se také státy a svět. Rusko už není Sovětský svaz. Je to však stále velmoc, silná, dnes i moderní a rychle se rozvíjející. S tím nic nenaděláme a nezmění to ani pohrdavá prohlášení evropskounijní diplomacie a komentáře v globalizačních médiích, o některých názorech „lidu“ na sociálních sítích ani nemluvě.

My se totiž nemůžeme chovat, jako by chtěl boxer papírové váhy zápasit s protivníkem z kategorie váhy supertěžké, a ještě ho před zápasem urážel a všem tvrdil, že on je silnější. A protože vím, že mé příspěvky čtou i ženy, pak upřesňuji, že v boxu je papírová váha do 49 kg váhy boxera a supertěžká nad 91 kg.

Pokud se tohoto příměru chopí kritici a začnou mi spílat, že jsem Putinův agent nebo vymyslí něco stejně inteligentního, pak se holt nedá nic dělat. Kdo se nechce dívat před sebe a neumí myslet, obvykle si natluče dříve nebo později čumák. Znáte staré české úsloví, že se nevyplatí tahat spícího psa za ocas? Tedy v případě Ruska asi není radno tahat za ocas spícího medvěda.

Takže to by bylo úvodem a teď k podstatě geopolitického věštění.

Po rozpadu Sovětského svazu si logicky celý region prošel politickými, hospodářskými i sociálními problémy. Některé bývalé sovětské republiky se od Moskvy odtrhly s elegancí, jiné jako zlostný ratlík. A právě tyhle oblasti, které přijaly do vínku protiruský étos v naději, že se zalíbí Západu, začínají mít potíže jak hospodářské (protože „nikdo vám nemůže dát tolik, kolik vám může slíbit Evropská unie“), tak i politické. Potíž těchto postsovětských zemí je v tom, že tam stále žije značné množství Rusů či lidí klonících se politicky k Moskvě. A jejich hospodářství bylo s tím sovětským těsně svázané a je i dneska s ruským.

Proto je ruská hranice od Číny až po Finsko místy značně nestabilní a toho se samozřejmě snaží využít USA a NATO. Cíl je jasný, dostat zbraňové systémy co nejblíže k současné ruské hranici. A stejně tak jasný je cíl ruské politiky - nedovolit to. Mocenský boj je v lidské společnosti stejně přirozený, jako v živočišné říši, jen s tím rozdílem, že je sofistikovanější. Vůdcové zvířecích stád bojují o území, potravu a samice. Stejně tak to děláme i my, ale tváříme se, že bojujeme za víru, demokracii či lidská práva. A stejně jako je logický boj USA či Německa proti Rusku, je logický i obrácený boj Ruska proti nim. Zápas o místo na slunci je podstatou lidských dějin. Proto nemá smysl hodnotit tohle naivníma očima „spravedlnosti“, protože svou pravdu mají obě strany. Mnohem rozumnější je reagovat na podobné dění kroky, které nám mohou přinést prospěch, ale přitom sami sebe neohrozíme nerealistickými požadavky. Každá země si může nárokovat jen to, co dokáže prosadit, nikoli ale sankcemi, nýbrž reálným vlivem.

Ve světě dochází k přeskupování mocenských bloků. Rusko se už delší dobu sbližuje s Čínou, což je logický krok proti „světovému četníkovi“ USA (i když jím už fakticky není). V tom je zakódován i odklon od Evropy, která postupně odchází ze svých kdysi neotřesitelných mocenských pozicí, rozleptaná bojem proti bílému muži a vlastní historii, zběsilostí lidských práv, přebujelou socializací, poklesem ekonomiky a ztrátou soudnosti.

Čína je pro Rusko ideální partner nejen politicky, ale i hospodářsky. Největší nerostné bohatství Ruska je na Sibiři. A dopravovat ho odtud do Číny je mnohem snadnější a levnější, než ho vozit do Evropy nebo do USA. Na druhé straně nákup zboží v Číně vychází levněji, což ostatně dneska ví už celý svět. Do Číny z Ruska směřují už tři větve gigantických plynovodů, budují se nové komunikace. Koncepce Moskvy je investovat v první řadě do rozvoje Sibiře. Tento plán usnadňuje i oteplení klimatu, které způsobuje tání v místech, která byla kdysi kvůli věčnému ledu hospodářsky nevyužitelná.

Tuto věc si musí uvědomit všichni vyznavači klimatického náboženství. Existují země, pro které je mírné oteplení výhodné. Ne všichni jsou ochotni k obětem, pokud existuje politická, majetková a sociální nerovnost. A je blouznivectvím myslet si, že ji jednou odstraníme. Lidská společnost je jako malý vesmír a žije díky entropii (laicky „míře neuspořádanosti“). Celková míra entropie v uzavřeném systému se totiž nikdy nemůže zmenšit. Jakmile by se konečné hodnoty vyrovnaly (ve vesmíru teplotní rozdíly, v lidské společnosti majetek a sociální statut), nastal by konec. Ale to jen na okraj.

Vztah Ruska a Číny má samozřejmě své neuralgické body, protože celá východní Asie je regionem budoucnosti. Nezapomínejme na Indii, Japonsko, ale třeba i Indonésii a další velké ekonomiky téhle oblasti. Vliv by tu rády udržely USA, jenže jejich pověst je díky Vietnamu a Koreji značně pošramocená (na tyhle agrese se tu nezapomnělo). Politickou necitlivost prokázaly USA znovu tento týden v souvislosti s převratem v Myamaru. Štěkat přes plot, když víc udělat nemohu, je hloupost.

Japonsko se po celé tisíciletí nemá rádo s Čínou, USA ho porazily ve 2. světové válce a shodily na něj atomové bomby. S Ruskem rovněž válčilo a stále se vedou spory o Kurilské ostrovy. Jenže úplně stranou stát nemůže. Stranou nechce stát ani Indie. I ta považuje Čínu za konkurenta a nebezpečí. Ale ani USA jí jako spojenec příliš neláká, i když se ještě za časů prezidenta Trumpa začalo jednat o bloku USA - Austrálie - Indie - Japonsko. Zvláště Indie, ale váhavě i Japonsko, by měli raději za spojence Rusko, které by samozřejmě tohle partnerství také vítalo, jenže tím by proti sobě popudilo Čínu. Nicméně první sbližovací summit Rusko - Indie - Japonsko už proběhl. A bude nyní na diplomacii Moskvy, jak se bude dařit tyhle protichůdné zájmy sladit.

Středoasijský region není pro Rusko velkým problémem. Mongolsko žije pod vlivem Ruska už dlouho a tyhle vztahy se budou ještě upevňovat. Kazachstán, hospodářsky nejsilnější země regionu, je rovněž partner Moskvy, a to dokonce spojenec velice dobrý a hospodářsky už dávno integrovaný. V zemi totiž žije mnoho Rusů (v Kazachstánu je sice oficiálním jazykem kazaština, ale také ruština, kterou používají státní i samosprávné úřady). Moskva vždycky uměla dobře vycházet s muslimy, protože středoasijský islám byl tolerantnější než ten arabsko-turecký, takže náboženské třenice tu v podstatě neexistují. Kazachstán spoluzakládal s Ruskem a Běloruskem Euroasijský ekonomický svaz, k němuž se před několika lety přidal i sousední Kyrgyzstán. O vstupu se jedná i s Uzbekistánem a Tádžikistánem. Integrační procesy tu budou v nejbližší dekádě pokračovat, protože pro tuhle oblast je spolupráce s Ruskem hospodářsky výhodná.

Mnohem konfliktnějším regionem je pro Rusko kavkazská oblast. Jenže tam se válčí už tři tisíce let, vrší se nespravedlnosti a genocidy, a nedá se očekávat, že se tu rozprostře jako mávnutím kouzelného proutku mír. Politika Ruska je jasná. Pomáhá těm z bývalých postsovětských republik, či různým bývalým autonomním oblastem, které nepošilhávají po USA a Turecku a stojí za politikou Moskvy. Čitelné a logické. Naposledy se to jasně ukázalo v Arménii ve válce o náhorní Karabach. Rusko dlouhodobě hájilo arménské zájmy, jenže ve chvíli, kdy se arménský premiér Nikol Pašinjan začal politicky orientovat na Západ a přidal se k protiruské politice, Moskva logicky Arménii nepodržela a iniciovala mír s Ázerbájdžánem, jímž se podstatná část náhorního Karabachu vrátila pod vládu Baku. Dobojováno však není. Konflikty budou pokračovat a své si k tomu řekne nejen Turecko, ale i Evropská unie, která z nesmyslného a velikášského důvodu jedná o přistoupení Gruzie. Nicméně ekonomický a politický vliv Ruska tu nakonec nejspíše převládne. Gruzie a Arménie se přikloní k Moskvě a za Ázerbájdžánem bude stát Ankara. Rusko a Turecko se podělí o vliv, a i když si budou teatrálně vyhrožovat, navzájem se potřebují.

Dalším neuralgickým bodem na ruských hranicích je Ukrajina. Ta se chudák stala figurkou globalistických politiků, kteří s ní zacházejí jako v šachové hře při strategii gambitu. Figurku obětuji, abych dosáhl výhodnější pozice. Téměř polovina ukrajinského obyvatelstva ovšem hovoří rusky a s Ruskem se identifikuje. Proto tam USA se svými evropskými spojenci celá desetiletí podporovaly ukrajinský nacionalismus (pod pláštíkem boje za moderní demokratické hodnoty). Rozhádaná země se totiž lépe ovládá a dají se tam organizovat vhodné „revoluce“. Tohle je obecná zkušenost, kterou kdysi formuloval, kdo jiný než americký ministr zahraničí Henry Kissinger. Jenže kdo na to doplatí? Samozřejmě prostí Ukrajinci. Jenže co je šachistům do obyčejných pěšců?

Nemá cenu neustále spekulovat o politicko-právním důsledku připojení Krymu k Rusku. Stalo se, a to cestou referenda. Rusko tu od té doby vybudovalo funkční infrastrukturu, Krym propojilo s ruskou energetickou sítí, vybudovalo velkolepý most přes Kerčskou úžinu a Krym je díky investicím nejrychleji se rozvíjející oblastí Ruska. Jedna z prestižních amerických společností pro výzkum veřejného mínění zjistila, že většina obyvatel Krymu si myslí, že se jim teď žije lépe než dříve (výzkum tam prováděla v roce 2016 a pak 2020). Tohle mínění ovšem vyjádřili i krymští Tataři a Ukrajinci, kteří tam zůstali! Takže co je důležitější? Spokojenost obyvatel, nebo spokojenost poslanců v Kyjevě a Bruselu?

Integrační kroky mezi Luhanskou a Doněckou lidovou republikou (samozřejmě u nás neuznanou) a Ruskem pokračují. Nedávno se třeba tyhle země dohodly na unifikaci školského systému. S ohledem na ekonomickou podporu těchto oblastí ze strany Ruska lze předpokládat, že zůstanou ve sféře ruského vlivu.

Otázkou naopak je, co bude s Ukrajinou. Ekonomicky se hroutí a Rusko, logicky, postupně omezuje hospodářské kontakty. Významnou měrou k tomu přispěje nejen plynovod Nordstream 2, ale i minule zmíněný Turecký potok na Balkán. Příjmy z tranzitu plynu už teď Ukrajině chybějí, takže se nedávno v Kyjevě vzbudili a projednávají „krizový“ plán. Své sliby investovat na Ukrajině ovšem ruší i američtí investoři (naposledy vstup do ukrajinských leteckých závodů). Nedávno navíc NATO znovu odmítlo vstup Ukrajiny, ovšem otázka je, co udělá nová americká administrativa, zda v reálu naplní hrozby, které zazněly v Bidenově projevu. Doufejme, že jde jen o slova, protože Ukrajina momentálně potřebuje investice do průmyslu a obchodu a ne do nových vojenských systémů.

Postavení Běloruska je jasné a nejspíše to tak zůstane i po Lukašenkovi, až jednou odejde. Stejně, jako se neobejde většina sousedů Ruska bez korektní politické a hospodářské spolupráce s Moskvou, neobejdou se bez ní ani pobaltské státy. Zvláště Litva ovšem přijala protiruský étos Bruselu, a pomalu na to začíná doplácet. Velké příjmy měla například z tranzitu zboží. Obilí z Kazachstánu, stejně jako minerální oleje z Běloruska a další produkty směřovaly do Klajpedy, jednoho z největších přístavů v Pobaltí s obrovskými moderními překladišti, odkud se pak na lodích vozilo dál. Bělorusko i Kazachstán s pomocí Ruska na přelomu tohoto roku přesměrovaly tento tranzit do Sankt-Petěrburgu. Vyjde to sice o něco dráž, jenže Moskva nehodlá Litvě ekonomicky pomáhat. Ve Vilniusu zavládlo zděšení, ale tamní proevropská vláda uklidňuje obyvatele, že až se ujme vlády v Bělorusku Cichanouská, pak se vše vrátí do starých kolejí.

Jistě, můžeme si říkat sebekrásnější fráze o cti, o tom, že se neprodáme za mrzký stříbrný, jenže politika je o rozumu a rovnováze, ne o extrémech a planých politických řečech. Dobrý politik musí v první řadě zajistit svému lidu obživu, a teprve pak se může „ve volném čase“ starat o zájmy cizinců.

Epidemie covidu-19 zdecimovala hospodářsky celý svět, ale Evropu víc než většinu jiných zemí, protože naše opatření byla mimořádně tvrdá, dlouhá, a otázka je, zda účinná a odpovídající situaci. Ale to ukáže historie. Faktem je, že když je zle, měli by si lidé (a státy) spíše pomáhat, než se hádat pro malichernosti. Rusko milovat nemusíme, ale nejsme v pozici, abychom ho „vychovávali“ a peskovali jako malého uličníka. Už proto, že v této dekádě jeho vliv zvláště v Asii značně poroste, a to nejen politicky a vojensky, ale co je pro nás důležité, i ekonomicky.

sdílet: 
holubice
Podpořte nás

Děkujeme

Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat.

Pro platby zdarma v ČR a Eurozóně:
2502009848/2010 s uvedením slova
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro platby v ČR:
107-7380440287/0100 s uvedením
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí:
IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287 
BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX
Název účtu: CESTY K SOBĚ
Praha 4, 149 00
Česká republika

111
111 Kč
222
333 Kč
333
555 Kč
444
777 Kč
999
999 Kč
libovolna
libovolná částka
logo Cesty k sobě 2021