„Uzdravení vychází z místa, kde se cítíme být v bezpečí a milovaní,“ říká Veronika Shumavan

views 967 datum 28. 9. 2021

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Velký terapeutický rozhovor, který jde do hloubky: Odpuštění, přijetí, bytí v přítomném okamžiku, nelpění, soulad, práce s myslí a emocemi… Veronika Shumavan je tak trochu zjevení: Píše a tvoří ze samotného Zdroje, má dar napojení a vhledu do energetického pole, spirituální přesah. Ani když vede vlastní kurzy a přednášky, nic si dopředu nepřipravuje, vše přichází tady a teď. To se projevuje i v psaní příspěvků, ze kterých vyzařuje ryzí opravdovost. Není proto divu, že její Facebooková stránka má již více než 21 tisíc sledujících…

Kromě svých spirituálních darů Veronika absolvovala i psychoterapeutický výcvik a je certifikovanou koučkou. Sama se narodila jako vysoce senzitivní dítě a prošla si v životě mnoha traumaty. Osobně dnešní rozhovor pro Celostní medicínu vnímám jako vzácný poklad – doporučuji si na jeho čtení udělat dostatečný prostor a klidnou atmosféru, abyste z něj mohli načerpat co nejvíce. Veronika také dopisuje svou první knihu, která brzy vyjde.

Veroniko, když za Vámi přijde člověk, kterého trápí nějaký zdravotní neduh a chce se uzdravit, co mu poradíte?

Vedu ho od důsledku na povrchu, co se projevuje jako nemoc, hlouběji k sobě. Díváme se společně, jaký je jeho opravdový vztah k nemoci i zdraví. Sama vycházím z toho, že je v nás už vše a nic nechybí, je ale potřeba podrobit tento předpoklad zkušeností, kterou nám nikdo další nemůže předat. Pokud nic nechybí, je zde vždy přítomno i zdraví, jen pozornost se ubírá směrem k nemoci.

Pochopitelně, symptomy jsou nepříjemné a bolestivé, kdo by si přál s radostí a láskou přijmout fyzický symptom jako něco, co ho ve skutečnosti chrání a je tu pro něj, jako cenná příležitost ke změně. Obvykle narazíme na přesvědčení oběti a sebelítosti, na vinu, stud, což je sebedestruktivní emoční energie, která je v hloubce podporována trestající se myšlenkou, že jsme si nemoc nějak sami způsobili a selhali jsme tím, že ji máme. Její význam v našem životě je ale daleko hlubší, než koncept viníka a oběti. Není to otázka selhání, ani že děláme něco špatně. Je to jen příležitost se zastavit a milovat se hlouběji, než tomu bylo doposud. V tomto sebedestrukčním nastavení se nemoc těžko rozpouští.

Uzdravení vychází z místa, kde se cítíme být v bezpečí a milovaní.  Klíčem je uvolnění a přijetí, to ale nepřichází v sebedestrukčním mechanismu, kde je vysoká míra napětí a odpojení od sebe. Je třeba být v kontaktu se vším, co potřebuje být uvolněno z fyzického i emočního těla. Je to tedy velice komplexní cesta, která zahrnuje určitou konzistentní praxi, kterou tohoto člověka provázím. Učím ho zejména uvolnit konstruktivním způsobem emoce z těla a nacházet k sobě a nemoci zcela jiný vztah. Není možné se uzdravovat a současně zůstávat v odporu, tím v sobě vytváříme hluboký rozpor. Nikdo není vinen nemocí, ani se nemá vnímat jako oběť situace. Někdy je to větší, než jsme my, a i to je život. Každý z nás by ale měl na své cestě prohlédnout, že je v něm cosi silnějšího, než jakákoli životní zkušenost a pokud se dokáže léčebnému procesu zcela odevzdat a vnímat, že ho nedefinuje ani nemoc, ani žádná vnější situace, pak se nastartuje i samotné léčení.

Jedna asi z vůbec nejtěžších věcí je umění PŘIJETÍ. Přitom je to mnohdy ten potřebný klíč. Jak přijmout, když je něco jinak, než jsme chtěli nebo si představovali?

Chtít něco přijmout může být také vnímáno jako tlak, a ten je kontraproduktivní v každém procesu. Nejdříve se tedy uvolňujeme například do toho, že nechceme, nebo neumíme přijímat. Provází nás často odpor a vzdor, než se podíváme upřímně na své strachy a kontrolní mechanismy, které v přijetí brání.

Léčivé je přijmout nejdříve myšlenkový stav, ve kterém se právě nacházíme (včetně odporu a vzdoru). Nějaká naše část potřebuje přijetí i v tom, že vzdoruje a odporuje, pak nastává uvolnění. Přijetí je stav, kdy kontrola i boj padá a nastává smíření. Lidé si to mylně interpretují jako pasivitu, nebo rezignaci. Tak to ale není. Smíření a přijetí, stejně jako samotné bytí je současně aktivní stav, kdy konám z impulzů, které mi přicházejí samy do cesty a do života. Nemusím vyvíjet snahu cokoli řídit, kontrolovat, ani plánovat. Vše může mít přirozený řád a současně to může vycházet z uvolněného stavu přijetí a smíření se s tím, co život sám předkládá za zkušenosti. Vše, co život přináší, je potřebné a dokonalé. Nic se neděje proti mně, ale jen pro mě. Dokud si to však neprožiji vlastní zkušeností a nepotvrdím si několikrát v životě, že to tak je, pak je to jen něco, co si zde přečtu a snažím se uchopit hlavou. Potřebuji to tedy nejdříve prožít, ochutnat a poznat, že to tak opravdu v životě je a přijetí pro mě začne být přirozenou součástí.

A jak tedy přestat na čemkoli lpět?

Nejdříve bych k tomu řekla, že PŘESTAT je představa o definitivním ukončení procesu, ale daleko přesnější, a i uvolněnější, by pro nás bylo, kdybychom na cokoli, co je součástí našeho celoživotního učení, pohlíželi optikou nekonečného procesu, tedy jak na něčem PŘESTÁVAT lpět v okamžicích, kdy jsme tím opět pohlceni a chyceni do našich představ, co k nám patří a čeho se nelze vzdát. Jak mi ukázala i moje životní zkušenost, lpění představuje to, co vytváří jedinou bolest v našich životech. Možná namítnete, že by to bylo příliš jednoduché, ale ve skutečnosti, to pravdivé, je vždy naprosto jednoduché, to jen naše mysl vytváří celou složitost.

Kdykoli jsem se nechtěla s něčím starým rozloučit, nechat to jít, ale trvala jsem na své představě, že to ke mně patří, že bych se toho vzdávat neměla, prožívala jsem velkou bolest. Ať už za tím byl boj za nějaké staré přesvědčení, nebo emoce, jako smutek, že bych tím ztratila něco, co ztratit nesmím, či strach z neznáma, že bez toho nelze přežít a nebudu schopna to sama zvládnout. Rodová nastavení jsou velice silná, není divu, že na nich tolik lpíme a jediným východiskem je v uvolněném stavu klidu a bytí prohlédnout, že jde jen o představu, která se ve skutečnosti tady a teď neděje, tj. v každé chvíli, kdy jsme opakovaně chyceni do strachu, se uvolnit, vydechnout a porovnat strach se skutečností, kterou reálně žijeme. Jedině tak padají naše programy, pokud se opakovaně uvolňujeme do skutečnosti, ve kterém nám již nic nehrozí a jsme v bezpečí a prožili jsme již mnohokrát zkušenosti, kdy jsme vše zvládli a vždy o nás bylo nakonec i v nepříjemné životní situaci, postaráno.

Důležitým momentem je uvědomění, jak neuvěřitelně vyčerpávající bludný kruh je jakékoli lpění na starém, co už je ale dávno přežité a v životě omezující.

Když jsme vyčerpáni, je čas na změnu. Lidé si, ale často únavu obhajují svou životní rutinou, nedochází jim, že stav vyčerpání je alarmující skutečnost, která říká: Prosím zastav se na chvíli a podívej se, zda sebou netaháš životem břemena navíc, která už k tobě nepatří, a máš se jich pustit. V okamžiku, kdy si pravdivě přiznáme, že to, co žijeme je toxické a vyčerpávající, byť jsme byli přesvědčeni o tom, že je to správné a mělo by to tak být, jsme udělali první zásadní krok.

Dalším krokem je pak v jakémkoli okamžiku, kdy přijde emoce, uvolňovat ji skrze tělo a stejně tak strach. Představit si klidně tu nejhorší variantu, kam nás strach v představách zavádí a tuto představu si uvolnit, prodýchat a pustit se jí. Jde opravdu jen o představu, ve skutečnosti se nic z toho nestane, to si ale musím ověřit svou životní zkušeností, které se nesmím donekonečna vyhýbat. Lpění má tedy mnoho úrovní a je třeba se uvolnit do všech vrstev, jinak se opakovaně vrací stejná zkušenost. Jakmile však přijmeme a pustíme se toho, co s námi už dávno není v souladu, náš život se zázračně promění. Mně se to stalo.

Takže jak se pouštět lpění? Uvolňovat se zas a znovu až do úplného puštění. Pokud jsou to již tolik emočně nezatížená lpění, například na nějakém již nesouladném přesvědčení, je to otázka lusknutí prstů. Uvědomím, pustím se, jdu dál tam, kde mám již soulad.

S nepřijetím souvisí i hněv. Jsou lidé, které dokáže vytočit každá maličkost (když není po jejich). Jak se naučit přestat rozčilovat?

Hněv je emoce, která souvisí s hranicemi. K emocím je třeba si vytvořit jiný vztah, než obecně máme, neboť byly potlačovány a nemohli jsme je svobodně vyjadřovat. Nerozděluji na dobré a špatné emoce, každá má totiž v sobě oba póly, tak jako všechno. Hněv může být ukazatelem potřeby vymezit si hranice, ochránit to, co je pro nás důležité a co souvisí s vnitřními hodnotami, stejně tak může být projevem agrese, nebo také hnací silou pro změnu v životě. Emoce jsou poklad, jsou totiž ukazatelem cesty k sobě, samy o sobě jsou jen na povrchu všeho, takže pod takovým hněvem může být ukryt poklad, který nás vede blíže k sobě a k tomu, co je potřeba již uvolnit.

Pokud jsou to lidé, které vytočí každá maličkost, a vyžadují, aby bylo po jejich, hned vidím jejich vnitřní malé dítě, jehož potřeby nebyly nikdy vyslyšeny, nebo naopak se jejich potřebám věnovala zvýšená pozornost a teď by vše mělo jít podle jejich představ a očekávání stejně, jako tomu bylo kdysi. Ať se potřeby ponižují, nebo povyšují, nikdy to nevede k vnitřní rovnováze. Také vidím dítě, které se nikdy nemohlo zdravě propojit s emocemi a naučit se je zdravě uvolnit a komunikovat. Jehož hranice byly soustavně překračovány, ať už ignorací, nebo naopak přehnanou péčí.

Je tedy potřeba v první řadě naučit se zastavit a zpomalit svoje reakce. To se dá praktikováním velmi dobře naučit, nebude to ale ze dne na den. Zpomalit své reakce lze tehdy, když si začneme rozčilování všímat. Nejdříve bude reakce určitě rychlejší než uvědomění, že je potřeba zpomalit a zastavit. To je v pořádku. Naučili jsme se rychle reagovat, je to zvyk, jako se ve škole rychle přihlásit, nebo okamžitě odpovědět na otázku. Je třeba si uvědomit, že tenhle zvyk už není třeba následovat. Nikdo po nás už nevyžaduje okamžitou reakci, je to jen v nás, určitý stres, který s tím máme spojený. Nic tím nepromeškáme, když se zastavíme, procítíme odpověď a teprve potom promluvíme. Můžeme tak více mluvit ze srdce. Když se takový člověk zastaví až po reakci rozčílení, ať si to nevyčítá, ale sedne si pak v klidu třeba k zápisníku a napíše si, co bylo spouštěčem jeho reakce. Jaký strach byl hlouběji za spouštěčem? Třeba se cítil být v tu chvíli ohrožený, třeba chtěl ukázat převahu a sílu, protože se ve skutečnosti cítil sám a menší, než je ve skutečnosti. Možná jako ono dítě. Stejně tak si může zapsat, co by potřeboval, aby se tento strach mohl uvolnit, třeba je to jen uvědomění, že to patří tomu dítěti a nyní už není třeba se bát, ani se bránit. Zastavování, které je pravidelné, pomůže reakce zpomalit, ale také jít ke kořenu strachu. Hněv je sekundární emoce – vždy chrání něco křehkého uvnitř, něco, co je pod tím. Někdy je to jen nevyjádřený smutek a potřeba truchlení, někdy zas potlačená radost, nebo bezmoc. Stačí s tím být jen v kontaktu a neutíkat od toho.

Co nám vůbec brání žít v SOULADU a v napojení na Zdroj?

Naprogramovaná mysl, která chce neustále něco měnit a nikdy není spokojená s tím, co je. Toto naprogramování vychází z myšlenek typu musím a měl(a) bych, kdežto soulad vychází z uvolnění a přirozených impulzů, kterým stačí naslouchat a následovat je. Soulad není pozitivita, za kterou ho lidé zaměňují. Mohu mít s něčím soulad, a přesto se to vnějšímu světu může zdát zvláštní a nesprávné. Tím, že budu naprogramovaná přes to, co musím a co bych měla, budu žít na základě toho, co do mě bylo vloženo a naprogramováno. To není nic jiného než to, co jsem musela vytáhnout do popředí, jako pozitivní vlastnosti a vychování, které bylo přijatelné a ve kterém jsem se mohla vyjádřit. Třeba jako hodná holčička, která je připravena každému vyhovět, protože tak je to správné. To, co bylo nepřijatelné, tedy zhodnoceno jako nesprávné, jsem musela potlačit. Soulad znamená, že si dovolím překročit naprogramovanou mysl a nerozlišovat správné a nesprávné na základě toho, co bych měla, ale toho, co cítím pro sebe jako správné.

Často to koresponduje s tím, jaké máme vnitřní hodnoty, které se v průběhu života mění. Jestliže mám soulad v tom být často sama a v tichu, abych měla čas se zastavit a naladit se i dočerpat energii, pak to udělám, i když mi naprogramovaná mysl bude říkat, že bych měla vyhovět ostatním a být s nimi a postarat se o jejich potřeby. Uvolním se do toho, že si to dovolím, pokud ještě cítím jakékoli napětí vyvolané strachem, že si to dovolit nemůžu a následuji impulz, což je přímé spojení se zdrojem. Zdroj dodává impulz a já ho jen následuji, nemusím nic vymýšlet, ani se zbytečně namáhat, mohu se opřít a odevzdat se tomu, že tento impulz je současně se mnou v souladu, a nejen se mnou, ale také s celkem. Tak to skutečně je, protože cokoli je od něj, to je v souladu se vším, ať už o tom mysl přemítá třeba v první fázi jinak a jako vždy pojmenovává a hodnotí něco, co nedokáže pochytit, ani domyslet. Soulad je to, co je pro mě jedinečné a správné, přestože jiná naprogramovaná mysl, může být v odporu a může to hodnotit jako nesprávné rozhodnutí.

Soulad, to je cesta srdce a ta není zpočátku jednoduchá, protože nabourává naše naprogramované mechanismy uvažování, hodnocení a přesvědčení, to samé se samozřejmě děje i vnějšímu světu, kterému můžeme v takové chvíli nabourávat stará přesvědčení a vytahovat tak bolest. Je velice důležité věřit svým souladným pocitům a následovat je, přestože si do nás okolní svět může projektovat své pravdy a bolesti. Čím více jdeme cestou souladu, tím je to jednodušší a všechno se ukazuje venku jako podpůrné. Doslova záříme, protože jsme plně v souladu se sebou, žijeme sebe a zdroj žije skrze nás. Skrze naši nejlepší verzi, kterou jsme schopni manifestovat na tomto světě. Vše pravdivé je současně i jednoduché a neměnné. Jedině stavy podléhající myšlení se neustále mění a my je můžeme neustále zachytávat a držet se jich, nebo si zkrátka jen uvědomíme, že právě teď, když máme vyčerpané myšlenky (stav vyčerpání), jsme ve stresu, jsme v bolesti, či nějakém bludném kruhu, tak jsme jen odpojeni od zdroje. Ve skutečnosti se od něj nikdy odpojit nedá, protože je stále přítomný, ale pro koncepty naší mysli je tohle uvědomění a obrácení se zpět ke zdroji lépe uchopitelné. Přejít z tohoto módu odpojení pak zpět k souladu a konání z impulzů, nikoli naprogramování, je pak velmi snadné. Nic ovšem nepotlačujte, pokud je ve vašem poli například emoce, nejdříve ji v těle uvolněte a skrze uvolnění jste pak automaticky v bytí – ve Zdroji.

Praktikujete Vy sama něco? Meditujete? Na čem máte během dne pozornost?

Pro mě je meditací sám život. Každá moje procházka je meditace. Setkání s klienty je pro mě meditace stejně jakákoli životní zkušenost, protože život žiju skrze uvolnění a konám už jen na základě toho, kam mě vede soulad. Jsem vděčná, že mi tohle život poskytl. Že mohu žít život, ve kterém nedělám nic, co by mě vnitřně netěšilo a nebylo pro mě naplňující. Dovolila jsem si to, a tak to také žiju. To, že je to život dokonalý podle nějakých měřítek a soudů o dokonalosti, je ale jen představa. Převažují dny, kdy jsem ve stavu uvolnění, v klidu a pak jsou tu myšlenky s emočním nábojem, které mě z uvolněného stavu vyvedou. Moje praxe spočívá v tom, že se s tím zastavím, uvědomím si to a na tu emoční vlnku naskočím jako surfař, který se s ní sveze bezpečně až na břeh. Po celou dobu si uvědomuji, že jsem oceán, nikoli emoční vlna, je pro mě ale důležité se jí dotknout, procítit jí a uvolnit ven z těla. Emoce je pro mě velkým darem, protože ukazuje, na čem ještě lpím, čemu chci věřit, co mě uvádí do odpojení a do stresu.

Nikdy neusínám s tím, že si v sobě držím jakékoli napětí, nebo pokud situace vyjadřuje více interakce s vnějším světem a není to jen o tom uvolnit se vnitřně, pak nikdy neusínám s napětím, které nebylo komunikováno. Rovnováha je velice důležitá, pokud máme strach z vnějšího, z lidí, zkušeností a stresuje nás konflikt, je potřeba vyjít ven z ulity a srovnat to i venku, nejen vnitřně, jinak by to byl únik a další past. Nazvala bych to praxí všímavosti, kterou praktikuji každý den. Zapomínat se nesmí ani na fyzické tělo, pohyb, dech, strava, protože způsob, jakým s ním jednáme, ovlivňuje zásadním způsobem i naši psychiku. Vše je tedy komplexní praxí všímavosti.

Jak se dostat z pole hlavy do pole Bytí?

Vystoupit z příběhu a jít do těla. Naše hlava je velice zaujata příběhem, který se děje na povrchu a ve vnějším světě. Je třeba zpočátku použít vnitřní autoritu, aby tomuto návyku řekla už dost, a začala věnovat pozornost tomu, co příběh spustil v těle. Nejčastěji je to emoce, nebo stres, což se projevuje jako pocit napětí v těle.

Lokalizujte si tedy, kde v těle napětí, či fyzická bolest probíhá. Pokud se nedokážete se svým tělem propojit a nic necítíte, nepanikařte, neboť necítění je zcela běžná součást našich obranných mechanismů a traumat zamrzlých v těle z minulosti. Zkrátka si uvědomte, že necítíte a uvolněte se v tom, že to tak je, neboť jste si tento mechanismus osvojili, abyste přežili nepříjemné situace. Někdo cítí všechno a někdo necítí nic, má cítění zavřené na tisíc západů.

Bytí znamená, že jsme vždy s tím, co JE TEĎ A TADY. Ať je to okno a úplný výpadek, že nic nevíte. Nebo že necítíte, nebo že neumíte přijímat, nebo že neumíte jen být, natož se uvolnit. Hlava chce totiž klást podmínky, jak by to mělo správně vypadat, a to jste potom logicky opět v hlavě, ne v bytí. Čili žádné podmínky, žádné napětí, že by něco mělo být jinak, než je teď a tady. Vše je v pořádku. Ve všem se uvolněte. Stav uvolnění je totiž stav klidu. Žádné euforie ani ohňostroje, prostě jen klid, ticho a mír. To je místo, kterému říkáme bytí. Ve stavu napětí jsme v poli hlavy. Mysl samozřejmě myslí neustále, to nelze vypnout, ale přesunout vědomou pozornost, to už je něco jiného. Bytí neznamená, že klid zůstane, ale každé uvolnění vede k tomu, že je sestup k bytí čím dál jednodušší a život uvolněnější a radostnější.

Také mě velmi zaujal Váš přístup k odpuštění. Proč podle Vás může být „pracovat“ na odpuštění past?

S odpuštěním je to stejné, jako s jakýmkoli jiným lpěním, už samotné slovo napovídá, že jde o puštění se něčeho, nebo někoho, kdo nám provedl něco bolestného a my se dosud držíme křivdy a lpíme na spravedlnosti. To neznamená ustoupit a nechat si líbit jakékoli chování, které jde za hranici respektu a úcty k ostatním bytostem. V takovém případě jasně vymezíme hranice, vztah přerušíme a odejdeme z toho, co je toxické. Jde o to, že i když to uděláme, dále se držíme křivdy a věnujeme energii vnitřnímu soudci, který se neustále zabývá dobrým a špatným. Plýtváme životní energií na neustálé posuzování a uniká nám, že nám tento boj za spravedlnost nijak nepomáhá, jen nás udržuje v neustálém napětí a hněvu.

Poslední otázku zaslala jedna naše čtenářka: Jak si udržet sám sebe v partnerském vztahu?

Všímat si vědomě toho, co ve vztahu dělá z naprogramování a ze strachu, a co vychází směrem od něj z přirozenosti, uvolněnosti a naplnění, ve kterém vnímá souladné pocity. Programy poznáme podle toho, že přichází skrze myšlenku, že něco MUSÍME a přesvědčení co je správně i když nás to už netěší. Často pak zjistíme, že tohle měřítko není ani naše, že je naprogramované a vložené do nás výchovou, či nějakým přesvědčením a strachem, ale třeba nás už dávno netěší, chtěli jsme jen skrze něj potěšit někoho dalšího.

Pokud jedeme v naprogramovaném schématu i v partnerství, začneme se sami sobě ztrácet, protože jsme odpojeni od toho, co je s námi skutečně v souladu, aniž bychom se snažili ve vztahu vyhovět potřebám partnera. Je dobré se občas zeptat: „A KDE JSEM V TOM JÁ? Naplňuje mě to, nebo to neustále vychází jen ze strachu, touhy se zavděčit, vyhovět a dávat, abychom si zasloužili lásku a pozornost?“ Naučit se vědomě rozlišovat, co vychází ze strachu a naprogramování a co už vychází skutečně z nás, je velmi důležité, jak si v partnerství udržet i sebe a současně vytvářet naplněné vztahy.

Veroniko, moc Vám děkuji za rozhovor. Webová stránka Veroniky Shumavan: www.shumavan.cz                                                                              

Autor: Jiří Hamerský

Zdroj: www.celostnimedicina.cz

sdílet: 
holubice
Podpořte nás

Děkujeme

Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat.

Pro platby zdarma v ČR a Eurozóně:
2502009848/2010 s uvedením slova
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro platby v ČR::
107-7380440287/0100 s uvedením
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí:
IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287 
BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX
Název účtu: CESTY K SOBĚ
Praha 4, 149 00
Česká republika

111
111 Kč
222
333 Kč
333
555 Kč
444
777 Kč
999
999 Kč
libovolna
libovolná částka
logo Cesty k sobě 2021