Ukázka z rodící se knížky Líheň blanických rytířů

datum 3. 3. 2019

Co jsme to udělali? A co s tím uděláme?

„Kdybyste jen věděli, jak jste nádherní!“, častokrát si říkala, když se dívala těm mladým lidem do očí. Ty oči byly tak čisté, zářivé, modré, hnědé, zelené… A ona v nich viděla ráj, ten ztracený ráj, odkud sem vypadli. Zde na zemi pracovala jako učitelka a ti mladí lidé byli její žáci na pražském „učňáku“.

Ty dívky a chlapci si však svou vnitřní krásu a opravdovou hodnotu dosud neuvědomovali. Nasáli dobu, do které přišli a věrně ji kopírovali.

Z vnějšího pohledu to byli „nevychovanci, pitomci, křiváci, feťáci…“ a našlo by se mnoho dalších označení, jimiž je okolí častovalo. Jak se jim asi žilo s těmito nálepkami?

Obzvláště se jí příčilo, když mnozí příslušníci starší „moudré“ generace o nich nelichotivě hovořili. Vždy když slyšela: „To my bychom si nikdy v mládí nedovolili, my jsme byli ještě slušní…“, jim odpovídala: „Ano, ale byla jiná doba. Vy jste měli mantinely od rodičů, učitelů, společnosti vůbec, nebyl internet s jeho přívalem informací různé kvality… Zkuste se zamyslet nad tím, kdybyste dospívali v této době! Možná byste byli ještě horší.“

Ano, mládež byla nevychovaná, obzvláště ta pražská žijící na anonymních pražských sídlištích. Ale on ji nikdo nevychovával! Mnoho z žáků, kteří před ní v lavicích sedávali, mělo rozvedené rodiče. Maminky a taťkové většinou již měli své nové rodiny a v nich nové děti. Tito starší jim někdy byli na obtíž. Přehazovali si je jako horký brambor. Snad ze špatného svědomí jim často ustupovali, podpláceli je a že by jim něco zakázali nepřipadlo v úvahu. Zkrátka nechtěli být za ty zlé. A ti mladí dospívající se to velice dobře naučili využívat a často zneužívat ve svůj prospěch.

Na druhou stranu zase mezi jejími žáky bylo mnoho těch, kteří často museli „na plný úvazek“ hlídat své mladší sourozence, které si jejich rodiče v dalších manželstvích pořídili, a pak neměli čas se o ně starat. „My už vlastně ani děti nechceme, my už děti máme teď.“, slyšela například.

Zastaralý systém vzdělávání jim většinou nevyhovoval a učitel mohl být sebelepší, individuální přístup ke každému však byl nad jeho síly. Proto se mnozí jevili jako nevzdělavatelní. Rodiče jejich špatné studijní výsledky a výtky k jejich chování často řešili tím, že jim od psychologa pořídili „papír“ – dis, dis, dis… Takové jednoduché a rychlé řešení. A zas se ta mládež to naučila využívat a často i zneužívat - nikdo po nich přece nic nemůže chtít, když jsou dis. A učitelé tedy nic moc nechtěli.

Vsuvka: Český učitel, obzvláště tedy na učňáku, je takový „otloukánek“, který může za všechno. Je dobré znát viníka, protože tím ostatní, například rodiče, nebo i ti, kteří rozhodují o věcech veřejných, ví, že oni jsou bez viny. No ale zase na druhou stranu, když se nechá otloukat…

Kromě psychologů, kteří se často stavěli do role „neomylných“ rádců, byla mladá generace ještě i v moci lékařů. Ty navštěvovala s každou maličkostí a na každou maličkost také brala léky. Jako by už se vytratila přirozenost a důvěra v sebe a své tělo. Zvláště ve městě bylo odtržení od přírody téměř stoprocentní. Zdravotně na tom byla hůře než generace předešlé. Kde se vzaly všechny ty alergie?

Dost z žáků pocházelo ze sociálně slabšího prostředí. Museli chodit po škole do práce a peníze z brigád neměli jen jako své kapesné. Pomáhali svým rodičům táhnout jejich domácnost. Do zájmových kroužků po vyučování všichni nechodili, a tak volný čas trávili potulováním se mezi paneláky a u počítače.

Také velice často ve svém okolí viděli, jak se dají získat sociální dávky. Když je to ve škole nebavilo, což bylo často, nebo je z důvodu chování vyloučili, šli na jinou školu a odtud třeba zase na jinou… Měli přece statut studenta a rodiče na ně mohli pobírat sociální dávky. A školy je rády znovu a znovu přijímaly, protože dostávaly peníze podle počtu žáků. Že se těm „děckám“ neskutečně škodí nikoho asi moc nezajímalo. Naučili se vyhýbat se práci.

Kolik to bylo životních příběhů dušiček, které se v přímém přenosu odvíjely před jejíma očima. Jejich „současní“ rodiče či jiní příbuzní byli občas alkoholici, zadlužení, nemocní. Nestačili na ně. Měli problémy sami se sebou. Ti mladí lidé byli otevření a nestyděli se o svých problémech mluvit, na rozdíl od starší generace, která si myslí, že se nedostatky a chyby musí tutlat, protože: „Co by řekli lidi?“ Krásné bylo, jak se mezi sebou dokázali „držet“. Pro ně jejich parta byla často víc než jejich rodina.

A mluvili sprostě. Tak nádherní a co jim kolikrát vycházelo z úst, byl paradox a napsat se to nedá. Ale uvnitř byli tak jemní, zranitelní…

A živili se bagetami, chodili do Mekáče, kouřili, opíjeli se… a ty drogy!

Samozřejmě všichni takoví nebyli. Někteří až obdivuhodně zůstávali „sví“ a dokázali se tomu hrubému prostředí ubránit.

 

 

S láskou
Hana Brixi Novotná
[email protected]
Ukázka z rodící se knížky Líheň blanických rytířů

sdílet: 
holubice
Podpořte nás

Děkujeme

Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat.

Pro platby zdarma v ČR a Eurozóně:
2502009848/2010 s uvedením slova
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro platby v ČR:
107-7380440287/0100 s uvedením
„Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí:
IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287 
BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX
Název účtu: CESTY K SOBĚ
Praha 4, 149 00
Česká republika

111
111 Kč
222
333 Kč
333
555 Kč
444
777 Kč
999
999 Kč
libovolna
libovolná částka
Cesty k sobě
FB ico