Slyšeli jste už o tom, že v rámci naší psychiky existuje jev, který se obecně trochu neurčitě označuje jako „trhlina“?

Jedná se o psychologický jev, který se podobá déjà vu, předtuše nebo jakémusi (před)poznání. Tato „trhlina“ se vyznačuje tím, že vnímáme něco, co odporuje zákonům fyziky a materiální skutečnosti.

Můžeme například v davu spatřit člověka, který jím prošel dvakrát po sobě úplně stejně – po stejné trase, stejným tempem a se stejnými pohyby.

Nebo můžeme stejný den spatřit v obchodě někoho, kdo si prohlíží nebo zkouší totéž zboží stejným způsobem, ačkoliv všechno jako by nasvědčovalo tomu, že tato osoba je v tomto obchodě poprvé.

Zjednodušeně bychom tuto „trhlinu“ mohli charakterizovat jako jev, který se stane stejným způsobem dvakrát nebo vícekrát, případně jako jev, který odporuje známým fyzikálním zákonům.

Můžeme si o tom myslet cokoliv. V tomto článku si však povíme o několika krátkých příbězích, které pokud jsou pravdivé, i něco dokazují.

Sesbírali jsme tedy několik příběhů lidí, kteří byli ochotni podělit se s námi o svou zkušenost s „trhlinou v matrixu“.

Celá problematika mě zaujala natolik, že jsem prostudoval všechny dostupné materiály o tzv. prekognici nebo „(před)poznání“.

V mé snaze porozumět mechanismu, díky kterému lidé zažijí nebo uvidí události, které se později stanou přesně tak, jak jich zažili, jsem se seznámil s myšlenkou „trhliny v matrixu“ a uvědomil jsem si, že něco podobného jsem zažil i já ještě jako dítě.

Jednoho dne, když mi bylo 11 let, jsme vyrazili někam na výlet. Jak jsme vycházeli z našeho domu, viděl jsem tátu, jak šel ke svému autu, otevřel dveře a nasedl do něj.

Stál jsem u stromu v přední části zahrady ve vzdálenosti, ze které jsem už neuměl rozpoznat obličej mého otce v autě, ale s naprostou jistotou mohu říci, že jsem ho jasně viděl vyjít z domu a nastoupit do auta.

Divil jsem se, proč ještě nenastartoval a neodjel, a tak jsem popošel blíže k autu. Velmi mě vyděsilo, když jsem zjistil, že můj táta není v autě.

O několik měsíců později jsem zažil něco jiného. Byl jsem ve škole a jak jsem kráčel dlouhou chodbou, uviděl jsem nějaké děvče s blonďatými vlasy a zelenou školní taškou, jak prošlo oproti mně.

Minuli jsme se a každý pokračoval svou cestou. Asi po minutě, jak jsem šel dál chodbou, šlo oproti mně znovu totéž děvče, přesně stejně a znovu jsme prošli kolem sebe.

Přísahám, že jsem ji viděl dvakrát – jak jsem ji zahlédl na opačné straně chodby, jak šla oproti mně a jak jsme prošli vedle sebe. Po této příhodě jsem nějaký čas nad sebou přemýšlel, jestli jsem se náhodounezbláznil.

Odpověď jsem donedávna neznal, až poté, co jsem se doslechl o zajímavém psychologickém jevu, který se nazývá jako již zmíněná „trhlina“.

Moje dva příběhy však ani zdaleka nejsou tak zajímavé jako ty, o kterých si povíme v článku dále.

Na americké webové stránce Reddit její uživatelé vytvořili jednu podskupinu, v níž se věnují výhradně tématu „trhliny v matrixu“. Najdeme zde mnoho neobyčejných příběhů.

Například uživatel blackcat104 zveřejnil svou osobní zkušenost s „trhlinou“ v příběhu, který nese název „Nejsem si zcela jistý, co jsem dnes zažil v práci…“:

„Na začátku musím říci, že s velkým zájmem čtu všechny příspěvky na toto téma, které se na stránce Reddit objeví. Tzv. „trhliny v matrixu“ jsou jedním z mých nejoblíbenějších témat.

Nikdy předtím jsem se s něčím podobným nesetkal, a proto si nejsem jistý, jestli to, co jsem dnes zažil v práci, se dá považovat za trhlinu v matrixu, nebo si to jen namlouvám.

Studuji na vysoké škole a přivydělávám si jako prodavač v obchodě. Je to velmi nudná práce. A většinu času jsem na expresní pokladně v prodejně – to je taková, ke které mohou jít zákazníci s nejvíce sedmi kusy zboží.

Také pracuji na noční změny. Jednoho dne ráno, přibližně v 7:00 hodin, jsme měli trochu volněji, což znamená, že k pokladně mi přišel zákazník zhruba každých deset minut.

Muž, pravděpodobně čtyřicátník s dvěma dětmi, se zastavil u pokladního pásu a vyložil na něj mraženou pizzu, zmrzlinu, pivo a několik dalších drobností do domácnosti.

Podobně jako s každým zákazníkem i s ním jsem prohodil pár slov, zkontroloval jeho občanský průkaz (podle vnitřních předpisů v naší prodejně musíme kontrolovat občanský průkaz každému zákazníkovi), on pak zaplatil a odešel.

Možná o pět nebo deset minut vidím – tentýž muž přichází znovu k mé pokladně. Zeptal jsem se ho, jestli něco zapomněl.

Zatvářil se překvapeně a odpověděl: „Nerozumím, na co se mě ptáte.“ Podíval jsem se, co vyložil na pokladní pás, a bylo to přesně totéž zboží než předtím. Byly s ním tytéž dvě děti – vše vypadalo navlas stejně.

Stál jsem tam naprosto zmatený a jenom jsem se zeptal, jestli nebyl u nás v prodejně před malou chvílí. Odpověděl, že ne. Byl jsem poněkud nesvůj a jen jsem se rozpačitě zasmál a poznamenal jsem, že jsem si ho musel splést s někým jiným, kdo vypadal přesně jako on.

Jsem si však jistý, že to byl tentýž muž – znovu jsem kontroloval jeho občanský průkaz a všechno ostatní bylo stejné. Bylo to naprosto šílené.

Pro jistotu jsem se zeptal mé kolegyně ve vedlejší pokladně, jestli taky viděla toho muže dvakrát. Odpověděla mi, že si moc nevšímala toho, jací lidé prošli mou pokladnou, a má pocit, že toho muže viděla pouze jednou. Celá ta situace byla nanejvýš zvláštní.

Co si o tom myslíte vy?

Další neobyčejný příběh, který jsme našli na portálu Reddit je od uživatelky smol-bean-dean a nese název „Trhlina v mém odrazu v zrcadle“:

„Minulý rok jsem zažila nejstrašidelnější zážitek mého života. Od té doby mám panickou hrůzu podívat se do zrcadla. Jak jsem se líčila, podívala jsem se do zrcadla a mrkla jsem.

Můj odraz mrkl na mně hned poté, co jsem mrkla já… Prostě jsem viděla, jak můj odraz mrkl na mně, ne souběžně se mnou.“

Uživatel portálu Reddit jménem ogmarker se také podělil o svůj příběh, který nazval „Tak tohle se mi stalo včera a zdálo se mi vhodné, abych tu o tom napsal.“:

„Chtěl jsem to poslat už včera, ale poté, co jsem se vrátil domů, jsem na to zapomněl, a pak jsem usnul. 

Včera jsem vstával v 5:00 hodin a chystal jsem se do práce. Z domu jsem vycházel přibližně v 5:30 hodin. Jak si jistě umíte představit, v tak brzkou ranní hodinu jsou silnice téměř prázdné.

Někde na půli cesty jsem zastavil na červenou. Kousek přede mnou jel nějaký člověk na mopedu. Vypadalo to, jako kdyby chtěl taky zastavit na červenou, ale na křižovatce odbočil doprava.

A tak jsem zůstal na křižovatce sám. Za mnou, ani vedle mě, nestál nikdo. Podíval jsem do zpětného zrcátka a nejméně 60 metrů za mnou nebylo vidět nikoho.

Najednou naskočila zelená. Přidal jsem a jak jsem procházel křižovatkou, ještě jednou jsem se podíval do zpětného zrcátka. A co nevidím…

Tentýž člověk na mopedu, který na křižovatce odbočuje doprava. Přesně to samé, co jsem viděl před asi 12 až 18 sekundami se dělo znovu. Bylo to šílené.

Na mém autě nemám tmavá skla, a tak vždy velmi jasně vidím každého účastníka provozu, ať už vedle mě nebo za mnou. Stále si nejsem jistý, co si mám o tom myslet. Když na semaforu naskočila zelená, nikdo nebyl vedle mě, ani za mnou.

Možná to není zcela typická „trhlina v matrixu“, ale zveřejnil jsem to, protože jsem si myslel, že by se vám můj příběh mohl líbit.“

Další příběh na portálu Reddit je od uživatelky iamaghost:

„Děkuju administrátorům stránky Reddit za zveřejnění mého příspěvku. Pojďme tedy k věci.

Minulou noc jsem se probudila dvakrát. V obou případech jsem se probudila na velmi hlasitý, podivný zvuk, něco jako hlasité pípnutí. Když jsem se probudila podruhé, to pípnutí bylo ještě delší a jeho tón kolísal nahoru a dolů.

Na tyto dva zvuky jsem se probudila, protože jsem si uvědomila, že nepocházejí odněkud zvenčí. A teď si o mně možná pomyslíte, že bych měla vyhledat pomoc psychiatra. Probudila jsem se a na moje překvapení jsem si uvědomila, že ty zvuky vycházejí z mé hlavy.

Asi si řeknete, že na to existuje docela jednoduché vysvětlení. Já sama jsem to nejprve připisovala tomu, že jsem byl velice unavená. A proto jsem se uklidnila, znovu jsem si lehla do postele a více jsem o tom nepřemýšlela.

Dokud mě můj manžel nepozval na oběd a zeptal se mě: „Také jsi slyšela ty zvláštní zvuky?!“ Cože?! Neuměla jsem pohotově reagovat, a tak jsem odpověděla, že jsem nic neslyšela.

Když mi však dále vyprávěl o zvucích, které slyšel, popsal je jako rádiový signál, jehož tón kolísá. A během noci ten zvuk slyšel dvakrát.

Samozřejmě jsem přemýšlela nad tím, co jsem zažila v noci já. Zvuky, které popisoval můj manžel, byly přesně ty, které jsem slyšela já. Neuměla jsem si nijak vysvětlit, jak by tyto zvuky mohly vycházet z mé hlavy…

Opravdu nevím, co si mám o tom myslet. Ale jsem si naprosto jistá, že v hlavě nemám žádné kovové destičky. A co když zdrojem toho zvuku byl můj mobilní telefon, který mívám položený vedle postele na nočním stolku?

Odpoledne jsem tak strávila v blízkosti mého manžela v kuchyni. Mobil jsem měla vypnutý, myla jsem nádobí a přemýšlela jsem o celé věci. Celé to bylo velmi zvláštní.

Jak jsem stála u umyvadla a přemýšlela, podívala jsem se ven kuchyňským oknem. Po ulici projelo nákladní auto. Jediný důvod, proč jsem ho zaregistrovala, byl ten, že se mi zdálo, jako kdyby si jeho řidič prstem šťoural v nose.

Samozřejmě mě to pobavilo. A poté, toto myslím vážně – přibližně o 3 minuty později kolem projelo totéž nákladní auto, ve kterém seděl řidič, který dělal totéž, co ten předtím…

A ještě jeden příběh. Uživatelka jménem Tea Orchid na portálu Reddit napsala:

„Zdá se mi, že Reddit je ten vhodný portál, na který mohu zveřejnit svůj příběh. Možná někdo zažil něco podobného.

Stalo se to minulý prosinec. Můj přítel, moje miminko, moje čtyřleté dítě a já jsme v té době několik měsíců bydleli u mých rodičů. Předělávali jsme byt a čekali jsme, až bude hotový, abychom se do něj mohli znovu nastěhovat. Uplynulo už pět měsíců od doby, kdy jsme přišli bydlet k rodičům.

Všichni čtyři jsme bydleli v pokoji, který se nacházel na úrovni přízemí, přímo pod koupelnou a pokojem, kde bydleli moji rodiče.

Postel, na které jsme spávali, byla otočena tak, že když jsem se posadila, měla jsem výhled na obrovské police na opačné straně místnosti, které sahaly od podlahy až po strop. Tyto police dal do stěny zabudovat můj otec.

Jedno ráno se mi vstávalo mimořádně obtížně. Zamračená jsem s námahou otevírala oči, když jsem pocítila, jak ranní paprsky pronikly na mou tvář. Trochu jsem pootevřela oči a podobně jako každé ráno i tento den jsem na opačné straně pokoje rozmazaně uviděla ty police.

Náhle se celá stěna s těmi policemi prudce přemístila asi metr doleva, a pak zase zpátky. Událo se to strašně rychle a moje mysl automaticky zareagovala myšlenkou: „To je směšné. Určitě stále spím, a to se mi jen zdá, i když jsem si na chvíli myslela, že jsem již vzhůru.“

Znovu jsem na chvíli zavřela oči, ale pak jsem je znovu rychle otevřela. Znovu se mi naskytl pohled na ty vysoké, bílé police. A znovu – rychle a nečekaně se celá stěna i s nimi přesunula nejprve doleva, a pak zase zpátky.

Podobně jako posuvný vozík na starém mechanickém psacím stroji. Pohyb těch polic sem a tam byl zkrátka zcela mechanický. Tentokrát jsem si však už byla jistá, že jsem v plně bdělém stavu. V pokoji jsem byla sama s mým miminkem, které naštěstí klidně spinkalo.  

Z pokoje jsem potom vyšla úplně zmatená a uvažovala jsem nad tím, že to, co jsem viděla, musel být nějaký zvláštní typ snu nebo jakási zbytková halucinace po probuzení.

Později odpoledne, jak jsme seděli u kávy, moje máma hleděla ven oknem a klidným hlasem řekla: „Toto ráno se mi třásla postel. Bylo to tak zvláštní…“

Velmi mě to zarazilo, a tak jsem ji poprosila, ať mi o tom řekne více. Položila svůj šálek na stůl a začala mi popisovat, jak se probudila brzy ráno, když první sluneční paprsky začaly pronikat oknem.

A ve chvíli, kdy se právě probouzela, cítila, jak se jí postel náhle přesunula doleva, a pak hned zpátky. Znepokojená a už zcela bdělá se posadila na postel, která se už nepohnula.

Můj zážitek, jakož i zážitek mé mámy, jsem se snažila celou dobu ignorovat. Ale přestalo se mi to dařit, když přesně popsala způsob, jak se jí postel přesunula doleva, a pak hned zpátky.

Jako kdyby ji někdo přesunul tam, a pak bleskově zpátky. A její pokoj se nacházel přesně nade mou, její postel o patro výše, přesně nad stěnou s policemi. A všechno se to událo přibližně ve stejném čase.

O svém zážitku jsem se jí odvážila říct až po několika minutách. Oči se jí úžasem otevřely doširoka, jak jsem jí popisovala pohyb stěny s policemi tam a zpět.

Obě jsme se shodly na tom, že celá událost byla nanejvýš podivná, a aniž bychom chtěly vůbec něco podniknout, nechaly jsme to tak. Od té doby jsem už nikdy nic takového nezažila.“

Podle někoho jsou tyto „trhliny v matrixu“ důkazem toho, že skutečnost, ve které žijeme, je vlastně jakýmsi typem počítačové simulace.

Jiní lidé jsou zase toho názoru, že naše pravá existence a život se odehrávají někde jinde, zatímco skutečnost, kterou momentálně vnímáme a prožíváme, je vlastně jen snem.

Na vysvětlení tohoto jevu existuje řada pohledů – jejich různost lze vysvětlit přirozenou rozdílností mezi lidmi, kteří měli s „trhlinou v matrixu“ osobní zkušenost.

A je těžké říci, kdo je blíž pravdě – zdá se, jako kdyby každý z existujících názorů měl něco do sebe.

Můžeme si o tom myslet, co chceme. V každém případě tento zvláštní jev vede k mnoha otázkám ohledně povahy času a reality.    

Zdroj: Mocvědomí.cz


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Líbí se vám, co děláme?
Rádi byste podpořili provoz internetové televize Cesty k sobě?

200,-

Platba

300,-

Platba

500,-

Platba

1000,-

Platba

Za veškeré příspěvky předem děkujeme!

Zasláním daru dochází k uzavření darovací smlouvy dledarovacích podmínek.
Prohlášení o ochraně osobních údajů darujícího. Platba probíhá prostřednictvím služby

géčko.png verified_by_visa-full-colour.png Mastercard_SecureCode [Převedený].png visa-full-colour-rgb.png visa_electron_2015.png mc_accpt_match_eps.png me_accpt_match_eps.png ms_accpt_match_eps.png