Toužíme po akci? Konejme zevnitř

V tomto období mnoho lidí cítí pnutí, jakoby se měli vnějškově roztrhnout. Jasně cítí, že by chtěli změnu, něco ve svém životě jinak, mnohdy zásadně jinak.

Pokud cítíme, že se potřebujeme vně pohnout a současně nevidíme kudy, máme pocit, že jsme uvězněni, zmítáni okolnostmi, pak je třeba se obrátit dovnitř a změnit mysl.

My jsme ti, kdo tvoří kulisy našeho života. Jinými slovy, kulisy se vytváří sami tím, že si přitahujeme takové lidi, takové vazby a okolnosti, které rezonují s tím, co vyzařujeme. A bohužel naše vyzařování nepřečůráme. Můžeme pro ostatní budit dojem toho, který je v pohodě, toho, který toho má již tolik zpracovaného, avšak nejde o to, jak na koho působíme (to jsou jejich projekce sebe samých – to, co v nás vidí), ale jde o to, co vyzařujeme. A vyzařujeme to, co odpovídá souboru nejen těch přijatých, ale i těch nepřijatých prvků. Právě ty námi dosud nepřijaté prvky nám v tom dělají bordel, jelikož díky nim naše vyzařování přitahuje lidi, kteří se k nám destruktivně vztahují (my to tak vnímáme), nepříjemné okolnosti, bezvýchodné situace atd. A právě ty naše nepřijaté prvky = ta naše část mysli, která se zatím projevuje destruktivně, aktivuje ty úzkostné a bezvýchodné pocity, pocity: „Včera bylo pozdě“ nebo „Pokud teď něco neudělám, pak bude pozdě“. Samozřejmě nemluvím tu o situacích, kdy nám hrozí bezprostřední nebezpečí.

Pokud nevidíme vně nějakou skulinku, kudy by to šlo (Pokud nevidíme kokem sebe žádnou možnost, jak a kam vykročit), pak je nejspíš potřeba mrknout se na svoji mysl – to, jak přemýšlíme. Avšak ne ve smyslu, že to budeme analyzovat.

Stačí, když si uvědomíme, že to, jak bídně se cítíme, není nic proti nám.  My se nemusíme snažit se z toho vyškrábat. Stačí, když si uvědomíme, jak se cítíme a dáme sami sobě pokoj. Prostě se tak cítíme a tečka. Prostě s tím, jak se cítíme, pobýt, avšak nepřikládat tomu ani plus, ani mínus. A v tom je obrovská svoboda a moc.

Když se totiž cítíme blbě, tak se aktivuje náš vnitřní kritik, který automaticky zhodnotí, že to je špatný, jdeme špatně, a že to, že se necítíme dobře, je vlastně v nepořádku, že to není dobře. Jenže my to nemáme řešit, nemáme tomu dávat ani pozitivní hodnocení a ani negativní. Prostě se tak teď cítíme a tečka – bez pozitivního či negativního hodnocení.

V tomto nastavení nehodnotíme a plně přijímáme to, jak to teď je. Uvědomujeme si třeba, že jsme na větším či menším dně, ale nemáme s tím spojené nic negativního. To uvědomění je pro nás to samé, jako bychom si uvědomili, že jsme v kvetoucí zahradě.

Není třeba pátrat, odkud ten tlak pochází, pokud nám to nedojde. Často ty tlaky, byť je prožíváme nyní, pochází z dávné doby. A hlavně mnohé z nich neprožíváme poprvé. A často pochází z dětství (pokud se omezíme pouze na této jeden život).

Takto zrychleně se osvobozujeme mimo jiné i z dětství. Tímto krásně všechny ty potlačené emoce odtékají, dovolíme si konečně cítit, to jak se cítíme a nezaplácáváme to hned něčím jiným, něčím, co se nám (= rodičům) hodí víc.

A to nás vyzvedne z toho dna. Ne boj namířený proti dnu – ať už v podobě agresivity namířené proti jiným či sobě, ani ne boj v podobě obětního beránka, ale přijetí toho, jak se cítíme, v naprostém míru. Což znamená uvědomění si toho, jak se cítím a to aniž bych to jakkoliv hodnotil jako špatné či dobré. Ve skutečnosti všechno jenom je. Naším dělením na dobré a špatné vytváříme boj a ten boj nám způsobuje ten vnitřní tlak, tu bolest. A takto „krásně“ bojovat jsme se naučili v dětství. Jelikož jsme pociťovali hodnocení našich blízkých. Jasně jsme cítili větší lásku, když jsme udělali něco, co se rodičům líbilo, co odpovídalo jejich představám. A my jsme jako malí byli na rodičích závislí a potřebovali jsme přežít a tak jsme je potřebovali na svoji straně. A v důsledku toho jsme se ohnuli, jak bylo potřeba, dle představ, očekávání svých blízkých. To nebylo špatně, prostě to tak bylo. Rodiče nemohli jinak, pokud v době, kdy jsme se jim narodili, ještě stále jejich mysl byla z větší části pod nadvládou ega. Pak nebyli natolik vědomí si sebe sama a ani schopni introspekce, což je vyšší rovina vnímání. Ale my už nejsme závislí na péči rodičů a přesto mnozí sami k sobě v dospělosti přistupují pořád stejně, tak jak k nim bylo přistupováno v dětství.

Když přijmeme, jak se cítíme jako že se tak cítíme a tečka. A to aniž bychom to považovali za dobré či špatné. Prostě to jen tak je bez jakéhokoliv zabarvení – v neutralitě, v ten moment jsme se dostali do prostoru, kde se dějí zázraky. Moje vlastní opakovaná zkušenost! V tu chvíli jsme upozadili svoji identitu, přestali se tolik ztotožňovat s tělem a upřednostnili skutečnost, že jsme vědomí, energie. Bez této změny fokusu by nebylo možné nedávat svým pocitům ani plus ani mínus, nebylo by možné nehodnotit (být v neutralitě). O tomto všem s přiblížením na mých zkušenostech píši a mluvím v Klubové sekci.

Za těmi všemi zázraky stojí jiné vnímání mysli, jiná práce s ní. Právě mysl je ta, se kterou se pracuje na individuálkách, které vedu, a to s každým z vás zcela jedinečným způsobem, jak potřebujete v daný čas, aby vaší mysl přestalo zase o kousek ovládat vaše ego.

S láskou Peťa

Zdroj: www.jinypristup.cz