Pátek, Září 20, 2019

Tiché místo

1 145

Osho – Pohádka o lásce a egu

Slyšel jsem, že kdysi existoval starý a vznosný strom, jehož větve dosahovaly až k nebi. Když kvetl, tančili kolem něj motýli všech podob, barev a velikostí. Když rašil a přinášel plody, přilétali z dalekých krajin ptáci a zpívali v něm. Větve jako natažené ruce žehnaly každého, kdo přišel a usedl v jejich stínu. Přicházel si k němu hrávat malý chlapec, a velký strom jej miloval.
Láska mezi velkým a malým je možná, pokud si velký neuvědomuje, že je velký. Strom nevěděl, že je velký; takové věci si uvědomují jen lidé. Velkého vždycky nejvíc zajímá jeho ego, ale v lásce není velkého nebo malého. Láska objímá každého, kdo se k ní přiblíží. Strom si tedy zamiloval malého chlapce, který si k němu chodíval hrát. Jeho větve sahaly vysoko, ale strom je ohnul a sklonil, aby mohl chlapec trhat květy a sbírat plody. Láska je vždy připravená sklonit se; ego se nikdy nechce sklonit. Když se přiblížíte k egu, jeho větve se vytáhnou ještě víc do výšky, ztuhnou tak, že na ně nedosáhnete.
Dítě si chodilo hrávat, a strom skláněl své větve. Strom se těšil, když dítě natrhalo květy, jeho celá bytost byla plná radosti z lásky. Láska je pokaždé šťastná, když může něco dát; ego je pokaždé šťastné, když může něco vzít.
Chlapec rostl. Někdy spal ve stínu stromu, jindy jedl jeho plody, a někdy nosil korunu, spletenou z květů stromu a hrál si na krále džungle. Člověk je jako král, když nosí květy lásky, ale je ubohý a politováníhodný, když jsou tu trny ega. Když strom viděl chlapce, jak nosí korunu z květů a tančí, naplnilo jej to radostí. Tančil láskou, zpíval si ve větru. Chlapec rostl dál. Začal lézt na strom a houpat se v jeho větvích. Strom byl velice šťastný, když chlapec odpočíval v jeho větvích. Láska je šťastná, když někomu poskytuje pohodlí, ego je šťastné, když někomu způsobí nepohodlí.
Jak šel čas, chlapec byl obtížen povinnostmi. Rostla jeho ctižádost; musel skládat zkoušky; měl přátele, se kterými si povídal a se kterými se procházel, takže už nechodil tak často ke stromu. Ale strom úzkostlivě čekal, kdy přijde. Ze vší duše volal: „Přijď, přijď, čekám na tebe.“ Láska čeká dnem i nocí. A strom čekal. Bylo mu smutno, když chlapec nepřicházel. Láska je smutná, když není sdílená, láska je smutná, když nemůže dávat. Láska je vděčná, když může být sdílena. Když se může úplně vzdát, je nejšťastnější. Jak chlapec rostl, chodil ke stromu stále méně a méně. Byl to už dospělý muž a jeho ctižádost rostla, nacházel stále méně a méně času na lásku. Byl teď pohlcen světskými starostmi. Jednoho dne šel přece jenom kolem, a strom řekl: „Čekám na tebe, a ty nejdeš, den co den po tobě toužím.“
Chlapec, nyní již mladý muž se zeptal: „A co máš? Proč bych za tebou měl chodit? Máš nějaké peníze? Potřebuju peníze.“
Ego je vždy motivováno. Ego přichází jen tehdy, když k tomu má nějakou příčinu. Ale láska je bez motivu, láska si stačí sama. Zděšený strom se zeptal: „Přijdeš, jen když ti něco dám?“ To, co bere, není láska. Ego shromažďuje, ale láska dává bezpodmínečně.
„My touhle nemocí netrpíme, a jsme šťastní,“ řekl strom. „Kvetou na nás květy. Roste na nás mnoho plodů. Poskytujeme chladivý stín. Tancujeme ve větru a zpíváme píseň. Nevinní ptáčci poskakují v našich větvích a cvrlikají i tehdy, když nemáme žádné peníze. Toho dne, kdy se začneme starat o peníze, budeme muset jít do chrámu, stejně jako vy, slabí lidé, abychom se naučili, jak získat klid, jak najít lásku. Ne, my nepotřebujeme žádné peníze.“
Muž řekl: „Tak proč bych měl za tebou chodit? Půjdu tam, kde jsou peníze, potřebuju peníze.“ Ego si žádá peníze, protože potřebuje moc.
Strom chvíli přemýšlel a pak řekl: „Nechoď nikam, můj drahý. Otrhej mé plody a prodej je. Získáš peníze.“
Muž se hned rozzářil. Vylezl nahoru a otrhal všechny plody ze stromu, setřásl i nezralé. Strom byl šťastný, i když se několik haluzí a větví zlomilo, i když několik listů spadlo na zem. I zlomenina dělá lásku šťastnou, ale ego není šťastné, ani když něco získá. Ego chce pořád víc. Strom si ani nevšiml, že mu muž nepoděkoval. Stačilo mu, že otrhal a prodal jeho plody. Mladý muž se dlouho nevracel. Teď měl peníze a byl zaměstnán tím, že z těch peněz získával další peníze. Úplně na strom zapomněl. Léta ubíhala. Strom byl smutný. Toužil po tom, aby se chlapec vrátil, jako matka, jejíž prsy jsou plné mléka, ale její syn je ztracený. Celá její bytost touží po synovi, horečně hledá syna, který by přišel a ulevil jí. Taková byla i niterná touho stromu, celá jeho bytost chřadla.
Po mnoha letech přišel chlapec už jako dospělý muž ke stromu. Strom řekl: „Pojď sem, můj chlapče, pojď mě obejmout.“ Muž odpověděl: „Přestaň s tou sentimentalitou. To bylo dávno, teď už nejsem žádné dítě.“ Ego považuje lásku za bláznovství, za dětinskou fantazii.
Ale strom jej zval: „Pojď, pohoupej se na mých větvích. Pojď si zatančit, pojď si se mnou pohrát.“ Muž odpověděl: „Přestaň s tím žvaněním! Chci si postavit dům. Můžeš mi poskytnout dům?“ Strom zvolal: „Dům! Nepotřebuju dům!“ Jen lidé žijí v domech. Nikdo jiný nežije v domech, jen člověk. A všimli jste si, jaký je jeho osud, když se uzavře mezi čtyři zdi? Čím větší je jeho dům, tím menší se člověk stává.“ My stromy nežijeme v domech, ale můžeš osekat a odnést mé větve, a můžeš z nich postavit dům.“
Muž neztrácel čas, přinesl sekyru, a osekal všechny větve stromu. Ze stromu teď zůstal jen holý kmen. Ale láska se o takové věci nestará, ani když jí osekají všechny končetiny pro milovaného. Láska dává, je stále připravena dávat.
Muž se ani neobtěžoval stromu poděkovat. Postavil si dům. Dny se změnily v roky.
Kmen čekal a čekal. Chtěl jej přivolat, ale neměl k tomu ani větve, ani listy. Vítr vál kolem něj, ale strom nemohl ani větru svěřit poselství. A přece se jeho duše rozezněla jen jedinou modlitbou: „Přijď, přijď, můj milý, přijď.“ Ale nic se nedělo. Čas ubíhal a muž zestárl. Jednou šel kolem, přišel ke stromu a zastavil se.
Strom se zeptal: „Co pro Tebe ještě mohu udělat? Přišel jsi po velmi dlouhé době.“ Stařec řekl: „Co už pro mě můžeš udělat jiného? Chci jít do vzdálených zemí, a získávat další peníze. Potřebuju na cestu člun.“ Strom se potěšil a řekl: „Ale to přece není problém, můj milý. Poraž můj kmen a udělej si z něj člun. Budu tak šťastný, když ti pomohu jít do vzdálených zemí získat peníze. Ale pamatuj si, pořád budu čekat na tvůj návrat.“
Muž přinesl pilu, uřízl kmen, udělal z něj člun a odplul.
Z kmene zůstal malý pařez, který čekal, až se jeho milý vrátí. Čekal a čekal a čekal. Muž se nikdy nevrátí, ego jde jen tam, kde se dá něco získat, a strom teď neměl nic, ale vůbec nic, co by nabídl. Ego nejde tam, kde nemůže nic získat. Ego je věčný žebrák, pořád žádá, a láska je dávání. Láska je král, láska je císař! Copak je někde větší král, než láska?
Odpočíval jsem jednu noc u pařezu. Šeptal mi do ucha: „Ten můj přítel se ještě nevrátil. Byl bych velmi smutný, kdyby se utopil nebo ztratil. Mohl se ztratit v některé z těch vzdálených zemí. Možná už vůbec nežije. Jak bych si přál něco se o něm dovědět! Protože se už blížím ke konci života, byl bych spokojený aspoň se zprávami o něm. Pak bych mohl šťastně umřít. Ale on nepřijde, i kdybych jej volal. Mně už nezůstalo nic, co bych mu mohl dát, a on rozumí jen jazyku braní.“

Zdroj: https://www.facebook.com/tichemiesto/posts/1731252283638068


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Líbí se vám, co děláme?
Rádi byste podpořili provoz internetové televize Cesty k sobě?

200,-

Platba

300,-

Platba

500,-

Platba

1000,-

Platba

Za veškeré příspěvky předem děkujeme!

Zasláním daru dochází k uzavření darovací smlouvy dledarovacích podmínek.
Prohlášení o ochraně osobních údajů darujícího. Platba probíhá prostřednictvím služby

géčko.png verified_by_visa-full-colour.png Mastercard_SecureCode [Převedený].png visa-full-colour-rgb.png visa_electron_2015.png mc_accpt_match_eps.png me_accpt_match_eps.png ms_accpt_match_eps.png