Zdroj: Pixabay.com

Proč máme osud jaký máme? To je někdy těžko pochopitelné. Lidská mysl nedokáže vidět veškeré souvislosti, ale lidské vědomí je zná a vnímá. Někdy potkáme Strážného anděla v lidské podobě, ani si to neuvědomíme, ale náš život to od základu změní. Naším úkolem je žít, vnímat, rozvíjet se a cítit. Pak pochopíme mnohé a život dostane smysl.

Doba čtení 5 min.

Cesty k sobě


Na sklonku horkého srpnového dne, zbrocen potem, těžce kráčel muž prostředního věku. Pomalu s krátkými zastávkami postupoval travnatým úbočím kolem rozbořených starých stavení a rozložitých javorů a dubů. Mířil vzhůru k lesu a těžce oddychoval. Neměl žádné zavazadlo. Tedy v ruce. V mysli však nesl obří náklad strachu, výčitek a ublížení.

Byl těžce nemocen. Narodil se s komplikovanou srdeční vadou a musel být ještě jako kojenec operován, aby mohl žít. Pooperační doba byla komplikována infekcí, jež postihla srdeční sval, chlopně i osrdečníkovou blánu. Díky silným antibiotikům a dalším léků přežil, ale jeho srdce mu umožňovalo jen ono přežití. Jakákoliv námaha jej přinutila k zastavení. Promodrával v obličeji, ztěžka dýchal a na hrudi měl pocit zatlučeného hřebu. Aby toho nebylo málo, ve věku 7 let mu lékaři našli cukrovku prvního typu a on si musel 4x denně píchat inzulín, který mu ale oslaboval slinivku… Jeho život byl tedy značně omezen…

Trpělivě snášel svůj osud a radoval se z každé maličkosti. Měl hodné rodiče, kteří se od něj učili pokoře a trpělivosti a láskyplně se o něj starali. Stal se učitelem na vesnické obecní škole, později i ředitelem. Svoje děti neměl, kromě své matky nikdy neobjal ženu. A tak se jeho dětmi stalo žactvo první a druhé třídy, nějakých 15 dítek. Jeho specializace byl přírodopis, zeměpis a český jazyk. Takže velmi laskavě, vždy s úsměvem učil žáky dobře mluvit a znát přírodu a kraj.

Vraťme se ale do horkého dne plného lučního života. Jak muž s přestávkami postupoval vzhůru k lesu. Jaký mohl mít cíl? Jaký asi měla tato námaha smysl? Byla to cesta jeho osudu – o které však v tuto chvíli nevěděl zhola nic. Kdyby byl obdařen jemnohmotným viděním, užasnul by. Vedle něj kráčeli jeho milující rodiče. (Odešli Domů při těžké autonehodě před necelým půl rokem. Nestačil jim ani říct, jak je má rád…). Nad ním plul jeho Anděl Strážný v podobě krásného mladíka. Provázeli jej ještě další vyšší Bytosti. Zdálo se, že tato éterická partička je v dobrém naladění a má jakýsi plán…

Náš ustaraný poutník od té doby trpěl nechutenstvím, pohubl a často se ozývala pálivá bolest v levé straně břicha. Když začal po každém jídle zvracet, musel do nemocnice. V zadní kapse kalhot měl v obálce složenou propouštěcí zprávu s dg: Carcinoma corporis et caudis pancreatis grade 3 inoperabilis. „Ničivým procesem je postižena celá slinivka, nelze již nic dělat, jen tlumit bolest“, sdělila mu lékařka. „Máte dva, tři měsíce“, dodala smutně… „Je to jak na běžícím páse poslední dobou“, řekla spíše již k sobě. „Chybí nám radost ze života, nebo co…“

Muž věřil ve spravedlivého Boha. Několikrát přečetl obě části Bible a hledal ve Svatém písmu návod pro zdravý život. „Proč, Pane můj, PROČ?“, tázal se beze slov. “Co jsem zlého udělal…?! Tento nešťastník žil pocitem viny. Miloval svět – s výjimkou sebe… Nemohl tušit, že se před svou současnou pozemskou misí rozhodl nést břímě části svého rodu a tak jim odlehčit… („Čeho jsem se nejvíce obával, právě se stalo.“ Starý Zákon, Kniha Jób.)

Zastavil se u jednoho starého stavení, z něhož zbyly obvodové zdi, komín a proděravělá střecha. Váhal, zda má vejít. Zdálo se, že jeho Anděl si cosi špitá s nějakou mocnější Bytostí nad Ním. Pak se rozzářil směrem k rodičům. Nad mužem se opravdu nebe rozzářilo. Nebylo však jediného svědka tohoto nádherného úkazu… Ačkoliv… Když vyčerpaný a vdychající muž překročil pomyslný práh domu, spatřil mladého muže, sedícího opřen zády o vnitřní kamennou zeď. To jej velmi rozrušilo, neboť chtěl být již sám… Sedící muž budil dojem tuláka či bezdomovce. Možná, že v dávno opuštěném stavení bydlel. Pohlédli na sebe a nemocný v tom okamžiku pocítil vlnu příjemné energie, tak mocnou, že jej srazila na kolena. A tak klečel před oním záhadným mužem neschopen slova ani myšlenky. Mimoděk sepnul ruce. Díval se do Jeho modrých, nekonečně soucitných očí. Muž měl světlehnědé vlnité delší vlasy. V prstencích volně padaly na ramena a trčely kolem celé hlavy. Byly kupodivu čisté a lesklé. Měl hladce vyholenou tvář a čistou bílou halenu, jako by z jiné doby. Světlehnědé kalhoty, připomínající pytlovinu, bosý. Je to ON?, ptal se sám sebe poutník v úžasu…

Z očí a tváře proudil naprostý klid, veselost a moudrost. Jeho rty se pohybovaly, ale laskavý, leč i přísný hlas byl slyšet v hlavě, nebyl akustické povahy. „Zanech svých myšlenek“, slyšel. Navíc přesně věděl jakých. Měl kolem pasu omotán provaz s již připravenou smyčkou. Ano, šel ukončit svou životní pouť v přesvědčení, že došel až na samý konec. Stále ještě neschopen slov, zoufale si pomyslel: „Jsem smrtelně nemocen. Není žádná naděje…“ Muž se usmál a klečící slyšel stejnou důraznou větu: „Zanech svých myšlenek!“ Bezmocně rozhodil rukama. „CO mám dělat?“ Sedící pružně povstal a zoufalý muž uslyšel: „Chci po tobě jedinou věc.“ Klečící se roztřásl. „Dej mi svou nemoc!“ Klečící vyhrkl, tentokrát již nahlas: Mám více nemocí…“ Stojící se usmál a jeho modré oči jiskřily. Klečící si v tom zmatku povšiml, že nad mužem v bílé haleně poletují dva velcí přástevníci medvědí. Nikdy je neviděl jinde než vyobrazeny v učebnicích či připíchnuté špendlíkem ve vitríně biologického kabinetu.

Stojící vztáhl k roztřesenému paže s otevřenými dlaněmi a on uslyšel: „Odevzdej mi všechny své nemoci. Vše, co k nim vedlo a všechny tvé starosti. A já ti za to dám plné zdraví!“ Klečící strnul. Dílem šoku a také dílem jedné neviditelné Bytosti, která klečela u něj a oběma rukama mu blokovala činnost levé poloviny mozku, tu rozumnou, muž nebyl schopen myšlenky – a tak byl odkázán pouze na nerozumné věci. Padl na břicho do prachu mezi trsy blínu, jenž prorážely zbytky dřevěné podlahy, objal nohy stojícího a v prudkém vzedmutí emocí i těla VŠE ODEVZDAL. Dlouho bylo v rozvalinách ticho a nic ne nepohnulo – mimo páru červenohnědých motýlů, které se stojícímu usadily na ramenou.

Když konečně ležící otevřel oči a přišel k sobě, nikoho mimo něj již v domě nebylo. Muž se zmateně posadil. Zjistil, že volně dýchá, nemá žádnou bolest a pociťuje nesmírnou energii. Vyskočil na nohy a nejraději by tančil. Začal se bláznivě smát. Vyšel z rozvaleného domu a svět mu připadal přenádherný. Pocítil obrovský hlad a chuť žít. Rozběhl se k domovu bez jakékoliv bolesti nebo dušnosti. Počal zuřivě přeskakovat křoviska, divoce mávaje rukama s očima vytřeštěnýma. Pak, ještě před prvními vesnickými domky se zastavil. „Co se to, proboha, stalo? Nezbláznil jsem se? Nezdálo se mi to? Co když se zítra probudím a bude vše při starém?“ Neviditelná parta ale byla stále u něj. Ve své hlavě uslyšel známý hlas: „Zanech už provždy svých myšlenek, odmotej provaz a hoď ho na zem!“ Muž okamžitě poslechl. Jak provaz dopadl do trávy, ožil, proměněn v dlouhého hada. Rychlými vlnovkami zmizel v nedalekém porostu. To bude nejspíš užovka obojková, blesklo učitelskou hlavou. Muž nadobro uvěřil… a nebe si oddechlo.

Pro úplnost, všechna kontrolní lékařská vyšetření neshledala jedinou diagnózu. Muž svůj Dar zúročoval (v souladu s karmickým plánem) jako vesnický léčitel. Učil se vnímat svět více pocity než rozumem a totéž předával hledajícím. „Vše je ve vaší mysli“, zdůrazňoval. Protože bydlel v domažlickém okrese, rád jako negativní příklad uváděl historický výrok lidového rebela Koziny: „Lomikare, Lomikare. Do roka a do dne zvu ťa na boží sůd!“ („Čeho jsem se nejvíce obával….“). A také mluvil o principu odevzdávání – starostí, trápení, nemocí i svého života do rukou Stvořitele. („Děj se vůle Tvá, nikoliv má, Pane.“)

A s kým se vlastně v těch ruinách setkal? To nebyl On. Byl to Anděl Strážný (a pestré denní můry jeho rodiče). Avšak je to až tak důležité…? Náš poutník se uzdravil vlastně sám. Ovšem, připouštím, bylo dáno… Milost existuje. A vše je jak má být… jednou – ji každý jeden dojde.

Autor: Tomáš Lebenhart


Není v našich silách ručit za všechny obsahy videí, názory a jednání jednotlivců.
Přejeme vám všem mnoho lásky v této transformační době.


Vážení diváci, velmi si vážíme vašich příspěvků – dáváte nám naději, že budeme moci pokračovat a velmi nás mrzí, že se mnoho vašich chtěných plateb neuskutečnilo vzhledem k potížím funkčnosti platební brány. GoPay muselo přijmout nové podmínky bank, kdy spolkům neumožní on-line platby kartou. Prosíme o znovu zaslání/zasílání vašich příspěvků, prozatím přes klasický bankovní převod:

Pro platby v ČR: 107-7380440287/0100 s uvedením slova „Dar“ do zprávy pro příjemce.

Pro mezinárodní platby ze zahraničí: IBAN: CZ40 0100 0001 0773 8044 0287, BIC/SWIFT kód: KOMBCZPPXXX

Snažíme se pro vás najít jiné zjednodušující služby pro vaše platby. Děkujeme za pochopení i za podporu.

S láskou Cesty k sobě